PŘÍBĚH O TOM, JAK BYL UZAVŘEN MÍR MEZI ČÍNOU A UMEJJOVSKÝM CHALÍFÁTEM

V 96. roce hidžry, ke konci vlády umejjovského chalífy Welída ibn 'Abdilmelika, vojevůdce Kutejba ibn Muslim, velitel muslimských vojsk Umejjovců na Dálném Východě, osvobodil a pro islám získal kdysi dávno nezávislé město Kašgar [1] na samé západní hranici Číny a východní hranici Turkestánu, obývané turkicky hovořícím lidem. Kašgar předtím podmanila a ovládala říše čínské dynastie Tang. 

K čínskému císaři následně vypravil poselstvo, třísethlavou delegaci, která ho zpraví o tom, že se jeho armády z jeho země nestáhnou a buď budou bojovat proti jeho vojevůdcům a šlechticům, anebo od nich vezmou tribut jako džizju, daň z hlavy, anebo přijmou náboženství islámu. Delegace dorazila k čínskému panovníkovi, jenž sídlil ve velkém městě s devadesáti přeširokými branami popsanými a pokreslenými obrázky. Tomu městu říkali Chán Bálik [2] a bylo to jedno z největších měst té doby i co do rozlohy, tak i co do počtu obyvatelstva, co do strategické důležitosti, tak i co do bohatství, do té míry, že ani to, co se muslimům naskytlo k vidění v Indii, se nemohlo rovnat tomu, na co teď narazili v Číně.

Číňané tehdy nepotřebovali cestovat mimo svou říši a navazovat rovnocenné diplomatické vztahy s panovníky jiných zemí, v takovém pohodlí a blahobytu si žili. Všichni ostatní králové okolních zemí naopak pokorně a ve strachu navštěvovali čínského císaře, dávali mu do otroctví své děti výměnou za mír pro své země a odváděli mu poníženě tributy, protože byl tak mocný a měl tak silné a početné vojsko, že by nikoho z nich ani ve snu nenapadlo vzepřít se mu. 

Když Kutejbovi vyslanci na dvůr čínského císaře dorazili, měli možnost cestovat obrovskou prosperující říší oplývající vojskem, které nebylo možno spočítat, hlavním městem hojně zásobovaným vodou z řek, s množstvím tržišť, s neproniknutelným opevněním a s nádhernými stavbami. 

Vešli do ohromného opevněného komplexu, který sám o sobě byl velikosti jednoho rozlehlého města. Čínský císař se jich pohrdavě zeptal: „Co vy jste zač?“ Muslimských vyslanců byly tři stovky rovné a mezi nimi jako velitel i jistý Hubejra. Císař svému tlumočníkovi řekl: „Zeptej se jich co jsou zač a co tu chtějí.“

Odpověděli: „My jsme vyslanci Kutejby ibn Muslima. On tě vyzývá, abys přijal islám. Pokud to neučiní, vyzývá tě, abys zaplatil džizju. A pokud neučiníš ani to, bude následovat válka.“ 

Císař se sice nad tak nevídanou troufalostí rozhněval, ale asi mu hrdost muslimů i trochu zaimponovala. Možná právě proto je vpustil dále do paláce.

Následujícího dne si je opět povolal a zeptal se jich: „Jak uctíváte svého boha?“ 

Vyslanci mu ukázali, jak se modlívají a když se předkláněli a padali na tvář, císař se nad tím lehce pohrdavě pousmál.

„A jak se chováte doma?“ otázal se jich potom císař.

Vyslanci si oblékli šat, jaký doma běžně nosívají a když císař viděl, co vidět chtěl, přikázal jim se rozejít. 

Nazítří císař znovu poslal pro Kutejbovy vyslance a položil jim otázku: „A jak vstupujete ke svým vládcům?“

Vyslanci si oblékli slavnostní roucha a na hlavu uvázali turbany, opásali si opasky a potom vešli k císaři. Když císař viděl, co vidět chtěl, poručil jim: „Vraťte se.“ 

Když se vrátili, řekl císař svým dvořanům: „Viděli jste někdy takové lidi, jako jsou tito?“ 

„Ne, ale teď vypadají jako skutečná ctihodná delegace, více, nežli kdy předtím.“ 

Na třetí den si je císař dal zavolat ještě jednou a zeptal se jich: „A jací jste při střetu s nepřítelem?“ 

Muslimové si oblékli zbroj a brnění, opásali zbraně, vzali do rukou meče, kopí, oštěpy, štíty a prapory. Zformovali šiky pěšáků a kavalerie jejich jezdců osedlaly koně. Předstoupili takto před císaře a na povel se všichni proti němu rozběhli na zteč. Když to čínský císař uviděl, bojovníci mu připadali jako pohybující se horský masiv. Když se k němu přiblížili na dosah, zamířili na něho svá kopí a výhružně vztyčili své štíty. Napřáhli ruce, v nichž svírali oštěpy, do pozice, jako kdyby je chtěli vrhnout. Když už od něho byli jen asi na dva sáhy, vykřikl císař: „Už dost!“ 

Toto nahnalo čínskému císařskému dvoru strach. Muslimové sesedlali z koní, odložili své štíty a sklopili své zbraně. Čínský císař se svých dvořanů otázal: „Co o nich soudíte?“ 

Řekli: „Nikdy jsme neviděli nikoho, kdo by se jim podobal.“ 

Ještě před soumrakem si je dal císař zavolat ještě jednou a poručil jim, aby před něj předstoupil jejich velitel a jejich hodnostáři. Muslimové k císaři poslali svého velitele Hubejru. Když Hubejra předstoupil k císaři, císař mu řekl: „Spatřili jste velikost mé říše. Nikdo by vás přede mnou nemohl ochránit a byli jste v mé ruce křehcí jako vajíčka ve své skořápce. Chtěl bych se tě na jednu věc zeptat, pokud mi na ni pravdivě odpovíš, propustím tě.“ 

„Ptejse,“ svolil Hubejra. 

Císař se zeptal: „Proč jste se svými oděvy učinili to, co jste učinili, první, druhý i třetí den? Proč jste se převlékali?“

Hubejra odpověděl: „První den jsme měli na sobě oděv, který nosíme na doma, když jsme se svými rodinami. K nim se chováme, jak nejlépe dovedeme. Druhý den jsme se převlékli do šatů, které si bereme na sebe, když jdeme navštívit naše vládce. A třetí den jsme se převlékli do šatů, které si na sebe bereme, když vyrazíme do bitvy utkat se s našimi nepřáteli.“ 

„Doufám, že vám u mne při vašem pobytu nic nechybělo,“ poznamenal čínský císař a potom řekl: „Můžete se vrátit ke svému veliteli,“ načež dodal: „A řekněte mu: Ruce pryč od mé země, neboť jsem už pochopil, že ačkoli jste sice udatní, je vás však oproti mým mužům jen velmi málo. Pokud tak neučiníte, pošlu na vás obrovitánskou armádu, která vás vyhubí do posledního.“ 

Hubejra mu však opáčil: „Nás že je málo? Jak by mohlo, když naše šiky jezdců začínají už ve tvé zemi a končí až daleko na Západě, v al-Andalúsu, v zemi, kde rostou olivy? A jakpak bychom neměli být udatní, když jsme zanechali lákadel tohoto světa, byť jsme si z něho mohli vzít, cokoli jsme jen chtěli a když jsme už dokázali porazit dokonce i tebe a to i na tvé vlastní půdě? Pokud se nás tak moc bojíš, že nás dáš ihned popravit, stejně moc dobře víme, že jednou jistojistě nadejde náš čas, smrt je pro nás totiž pocta a my se smrti vůbec nebojíme.“ 

Poté císař, vida Hubejrovu neoblomnost, obrátil: „A s čím si tedy myslíte, že by byl váš velitel spokojen?“

„On už přísahal, že se z tvé země nestáhne, dokud ji nedobude a tvou vládu neukončí, anebo od tebe a tvé země nezíská džizju.“ 

Císař řekl: „Beru jeho přísahu na vědomí. Já ho ale ze své země stejně nakonec vyženu. Pošlu mu nyní darem hlínu z mé země. Také mu posílám jako dar čtyřicet urozených otroků z řad mých vlastních levobočků i synů porobených králů, dále spoustu zlata, hedvábí a cenných čínských látek, jejichž hodnota se ani nedá vyčíslit a ani netuším o nikom, kdo by to dovedl.“ 

Následně císař uzavřel s muslimskými vyslanci bezpočet dohod a smluv, jejichž porušení s sebou neslo přísné hrozby a výhrůžky jak ze strany císaře, tak i ze strany muslimů. Nakonec vyslanci po namáhavých jednáních dospěli k dohodě, na jejíž stvrzení věnoval císař několik širokých mís z ryzího zlata, symbolicky naplněných hlínou z čínské země, určenou jako dar pro Kutejbu na znamení toho, že svou přísahu tímto neporušuje a čínskou půdu si osvojil. Vyslal s nimi i urozené otroky z řad čtyřiceti princů a potomků králů, které si čínský císař předtím podrobil, aby jimi tak vykoupil svou říši z války s Kutejbou a on je mohl propustit náhradou za nesplnění své přísahy, jak mu v takové situaci velí jeho víra. 

A tak byl nakonec podepsán mír mezi největšími velmocemi té doby, umajjovským chalífátem na straně jedné a tangskou Čínou na straně druhé. Čínský císař byl nucen uznat, že není ani pánem světa, ani hlavou jediné supervelmoci, která na světě existuje. 

Delegace putovala i s dary číského císaře a podepsanými mírovými dohodami zpět na západ  přes celou Čínu až do Turkestánu. Trvalo to dlouhou dobu. Ke Kutejbovi dospěla až poté, co chalífa Welíd ibn 'Abdilmelik v dalekém Damašku vydechl naposledy. [3]

Tento příběh nás učí o nesmírné vervě a odvaze muslimského vojska, odhodlání jeho vůdců a o tom, že se muslimští vojáci a jejich velitelé nenechali ničím z hrozeb zastrašit, ani podplatit žádným pokladem a benefitem. Učí nás i o tehdejší diplomacii, kdy se cenila hrdost, velkodušnost, pohostinnost a přímost a naopak zavrhovala zbabělost, podlost a porušování jednou daného slova - to i vůči nepříteli. Učí nás, že jakkoli je hrdost a udatnost v boji chválená a opěvovaná, mír je ještě větší hodnotou. A učí nás tomu, že každý mocipán, který si o sobě bláhově myslí, že je na zemi tím, čím je na nebesích Bůh, bude jednoho dne konfrontován s trpkou realitou.

________________________________________________________________

[1] Kašgar je dodnes muslimskou baštou. Leží ve Východním Turkestánu, resp. v dnešním Ujgursku, v čínské provinciji Sin-ťiang. 

[2] Patrně se jedná o některý z tehdejších turkicko-jazyčných názvů pro Čchang-an, metropoli dynastie Tang. Dnes je na jeho místě město Si-an. 

[3] Tak uvádí imám Jahjá ibn Kesír v kronice al-Bidájetu we n-nihája, 8/558-560.