PŘÍKAZ VZDOROVAT PORYVŮM EGA A JEHO ŽÁDOSTIVOSTI, DÍL I.

Zatímco tisíce muslimů jsou zabíjeny po celém světě, desítky tisíc mučeny a vězněny jen za to, že vyzývali k přímé cestě Boží, přikazovali vhodné a zakazovali zavrženíhodné, mnozí muslimové mlčí a nestarají se o nic, nežli o vlastní hmotné statky, jejich srdce vyplnila láska k tomuto světu a lhostejnost vůči světu budoucímu. Mnozí z nich se k tomuto svému životu upínají natolik, že přestali dbát na vykonávání těch nejelementárnějších povinností své víry a začali překračovat i ty nejzřejmější zákazy, které jim tato ukládá, nehovoříce o dobrovolných skutcích zbožnosti. U mnoha z nich, kromě těch, kterým se Alláh smiloval, převládl egoizmus nad nesobeckou a altruistickou morálkou, vyvěrající z ryzí a skutečné zbožnosti a oddanosti vůči Alláhu. Přestali jsme se podřizovat a podrobovat tomu, co nám přikazuje naše Náboženství a naopak jsme si ho učinili vějičkou k povolování toho, co se líbí a zakazování toho, co se nelíbí našim egům a našim sobeckým chtíčům. Přestali jsme být spokojení se svým údělem a úlohou, která nám byla vymezena. Přestáváme být spokojení s tím, jak, komu a kde jsme se narodili. Dospělí si přejí chovat se jako děti a děti chtějí to, co bylo dříve výsadou vyhrazenou jen dospělým. Muži touží po tom, co bylo dáno ženám a ženy po tom, co bylo určeno mužům, lidé podnikají dlouhé a nebezpečné cesty jen proto, aby ukojili svou žádostivost a smyšlené nároky na to, co už mezitím bylo propůjčeno jiným. Bláhoví pošetilci křičí, aby překřičeli moudré a byli vyslyšeni namísto nich. Neschopní lenoši burcují jedni druhé, aby si společně uzurpovali úspěchy dovedných a pracovitých. Vyvrhelové z okraje společnosti se derou do jejího středu, aby se postavili do čela lidu a mohli ho vést. Masy lidí mění své společnosti i sebe samotné jen proto, aby učinili za dost svému chtíči a nejposlednějšímu výkřiku mnohdy zhýralé módy. V tomto tkví podstata nynějšího ponížení nejen muslimů, ale i lidstva jako celku.  

O důvodech tohoto neblahého stavu a možných cestách z něj na úrovni každého jednoho z nás hovoří následující pojednání.

O pojmech tužba, chtíč a žádostivost, o jejich podstatě a o tom, jak se rodí v lidském nitru

Vášeň (arab. الهوى al-hewá, pl. الأهواء al-ahwá´), zmíněná v úvodním verši, někdy překládaná i jako tužba, chtíč či žádostivost, je to, co lidské ego (arab. النفس an-nefs) miluje a k čemu tíhne a co nad ním získává dominanci do té míry, že k ní ego inklinuje zcela nepatřičným způsobem. Proto je termínu hewá užíváno vždy jen v negativním kontextu. [1] Al-Džurdžání definuje hewá jako „náklonnost ega k tomu, v čem nachází potěšení zvířecký apetit, bez jakéhokoli svolení Zákona.[2] Základem je sloveso هوى به hewá bihi s významem svhrl něco někam. Příbuzné slovo هواء hewáun je synonymem nejen vzduchu, ale i prázdnoty, prázdného místa, které zůstalo po něčem, co bylo odňato. [3] A další příbuzné slovo هاوية háwijetun s významem hlubina či propast je v Koránu jedním z jmen pro Peklo, kam budou uvrženi ti, jejichž dobré skutky na váze v Soudný Den nepřeváží špatné:

وَأَمَّا مَنْ خَفَّتْ مَوَٰزِينُهُۥ فَأُمُّهُۥ هَاوِيَةٌ وَمَآ أَدْرَىٰكَ مَا هِيَهْ نَارٌ حَامِيَةٌۢ 

Zatímco ten, jehož skutků váha bude lehká - Propast bude jeho mátí. Víš ty vůbec, co je to Propast? Oheň planoucí! (Kári'a: 8-11)

Sémanticky blízké koránské užití základového slovesa možno vidět v tomto verši:

فَٱجْعَلْ أَفْـِٔدَةً مِّنَ ٱلنَّاسِ تَهْوِىٓ إِلَيْهِمْ

Učiň, aby srdce lidí se k nim přiblížila (Ibráhím: 37)

أَفَكُلَّمَا جَآءَكُمْ رَسُولٌۢ بِمَا لَا تَهْوَىٰٓ أَنفُسُكُمُ ٱسْتَكْبَرْتُمْ

A kdykoliv přišel k vám posel s něčím, co duše vaše si nepřály, zpyšněli jste (Bekara: 87)

V Koránu se kořen هوى h-w-alif maksúra vyskytuje osmatřicetkrát v osmi formách, z toho čtyři výskyty připadají na termín pro tužbu, vášeň či žádostivost v jednotném a devět v množném čísle. Nabývají čtyř konotací: [4]

Osobní předsudky, tužby, chtíče a žádostivosti:

فَٱحْكُم بَيْنَ ٱلنَّاسِ بِٱلْحَقِّ وَلَا تَتَّبِعِ ٱلْهَوَىٰ فَيُضِلَّكَ عَن سَبِيلِ ٱللَّـهِ

rozsuzuj tedy mezi lidmi podle pravdy! Nenásleduj vášně své, jež by tě svedly z cesty Boží (Sád: 26)

Přízemní vášně:

وَأَمَّا مَنْ خَافَ مَقَامَ رَبِّهِۦ وَنَهَى ٱلنَّفْسَ عَنِ ٱلْهَوَىٰ ...

Však ten, jenž postavení Pána svého se bál a duši svou před vášní spasil ... (Názi'át: 40)

Vlastní popud ega:

وَمَا يَنطِقُ عَنِ ٱلْهَوَىٰٓ

(Prorok) ani nehovoří z vlastního popudu svého. (Nedžm: 3)

Osobní domněnka a ničím nepodložený názor:

وَإِنَّ كَثِيرًا لَّيُضِلُّونَ بِأَهْوَآئِهِم بِغَيْرِ عِلْمٍ

Zajisté však mnozí jsou sváděni z cesty vášněmi svými z neznalosti. (An'ám: 119)

Podle jistého beduína znalého jazyka je tužba nazvána tužbou, protože jest ponížením (arab. هوان hewánun)[5] a někteří moudří pravili, že „žádostivost je vládcem nemilosrdným a krutým." A další řekli: „Následovat žádostivost jest křivdou, avšak lidé milují spravedlnost.[6] A přísloví praví: „Rozum je upřímný rádce a žádostivost bezectný zmocněnec.[7]  

Příbuzný výraz الشهوة aš-šehwa označuje chtíč, žádostivost, či nízké tělesné nutkání. Tento výraz označuje touhu ega prahnout a sápat se po tom, v čem nachází pudové a smyslové uspokojení. Toto potěšení je pro šehwu určující, tj. člověk nemůže mít šehwu po tom, v čem nenachází uspokojení svých smyslů.[8] Šehwa také neimplikuje existenci vůle učinit tak, jak člověku velí. [9] Tohoto výrazu také nelze použít pro takové tužby, které nelze ukojit hmatatelným požitkem. [10] Slovesným základem je výraz شها šehá s významem byl sladký, příjemný, chutný, lákavý. Šehwa je tedy smyslná, tělesná vášeň a rozkoš, která je zavrhována. Ar-Rághib v Tádžu l-'arús rozlišuje pravou (arab. صادقة sádikatun) a falešnou (arab. كاذبة kázibatun) tělesnou žádostivost. Rozdíl mezi nimi tkví v tom, že bez pravé žádostivosti se tělo neobejde a chřadne – např. touha hladového po jídle v době hladomoru je pravou tělesnou žádostivostí, obžerství sytého v době dostatku je žádostivostí falešnou. [11] V Koránu je odpovídající trojkonzonantní kořen شهو š-h-w užit třináctkrát, z toho pět výskytů připadá na tento termín v jednotném i množném čísle. Nabírá těchto konotací: [12]

Mít živočišný chtíč:

زُيِّنَ لِلنَّاسِ حُبُّ ٱلشَّهَوَٰتِ

Je okrášlena pro lidi láska vášnivá ... (Áli 'Imrán: 14)

Chlípně po něčem prahnout:

إِنَّكُمْ لَتَأْتُونَ ٱلرِّجَالَ شَهْوَةً مِّن دُونِ ٱلنِّسَآءِ ۚ

Vždyť vy z vášně své k mužům vcházíte místo k ženám! (A'ráf: 81)

Al-Máwerdí ohledně rozdílu mezi oběma arabskými termíny (tj. al-hawá a aš-šehwa) píše:

Byť jsou oba výrazy, al-hewá, tedy vášeň a aš-šehwa, tedy tužba, synonymní co se týče jejich příčiny, mezi nimi je i přesto určitý rozdíl. Vášeň se vztahuje spíše k názorům a přesvědčením, zatímco tužba k dosažení nějakého užitku. Tužba může sama být produktem vášně, je do jisté míry specifičtější, vášeň je jejím základem a je obecnější. Prosíme Vznešeného Alláha, aby nás ochránil všech příčin i důvodů následování vášní a ochránil nás před cestami vedoucími ke zkáze, aby nás úspěch vedl a rozum řídil.[13]  

‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Věc, které se pro vás obávám nejvíce, je následování tužeb a přílišné naděje na dlouhý život. Následování tužeb vám zamezuje ubírat se cestou pravdy a přemrštěné naděje na dlouhý život vám dávají zapomenout na onen svět. Věru tento svět pomíjí a onen svět se blíží. Proto buďte dětmi světa onoho a ne světa tohoto, neboť dnes je čas skutků a nikoli čas sčítání jejich úrody, zatímco zítra už nastane čas sčítání úrody, ale bez možnosti konat skuky.[14]  

Sílu, mechanizmus vzniku a působení tužeb žádostivosti popisuje al-Máwerdí zde:

Velká síla žádostivosti a její nenápadné působení jsou dvěma důvody, proč jsou tužby a chtíče schopny získat nadvládu i nad jinak rozumným člověkem, respektive člověk většinou díky jednomu nebo druhému podlehne. První důvod, tedy sílu žádostivosti, lze potlačovat velkým množstvím důvodů, proč jim odolat. Člověkem vládne pocit jejich potlačování. Jenže potom rozum poleví a v tomto boji oslábne, i když je přesvědčen o odpornosti následování tužeb, které nad rozumem vítězí. Tento důvod vesměs spoutává mládež. Mladé lidi porážejí jejich tužby, protože jsou u nich silné a v jejich případě je mnoho důvodů, proč tužby z bitvy nakonec vyjdou vítězně. Proto někteří bývají k mladickým pokleskům shovívavější.[15]

Tužby, chtíče a žádostivosti jsou přirozenou součástí lidského ega. Nejde o to je nemít, to je ostatně nemožné. Jde však o to nepodléhat jim. Někteří učenci poznamenali: „Vznešený Alláh stvořil anděly jako rozumné bytosti bez žádostivosti. Zvířata stvořil jako bytosti obdařené žádostivostí, ale prosté rozumu. A lidi stvořil jako bytosti obdařené jak žádostivostí, tak i rozumem. Ten člověk, jenž potom upřednostní svůj rozum před svou žádostivostí, je lepší anděla, avšak ten, jenž nechá svou žádostivost, aby porazila jeho rozum, ten je horší zvířete.[16]

Co se týče druhého způsobu působení tužby a žádostivosti na člověka, tedy skrze její nenápadnost, al-Máwerdí píše:

Žádostivost před člověkem skrývá svou ohavnost a představuje mu jeho konání ve falešném světle. Věci hnusné mu ukazuje jako krásné a škodlivé jako užitečné. K tomu vede vždy jedna ze dvou věcí. Člověk buď podlehne sklonu následovat svou tužbu a díky tomu nevidí ohavnost svého počínání, neboť o tom má pozitivní názor, anebo je jeho žádostivost už tak velká, že její následování sám považuje za dobrý čin.  

Proto i Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

حُبُّكَ الشَّىْءَ يُعْمِي وَيُصِمُّ .

Tvá láska vůči něčemu tě zaslepuje a ohlušuje. [17]

Tj. kvůli ní nevidíš Přímou cestu a neslyšíš varování. Proto také 'Alí říkával: „V žádostivosti je zaslepenost. [18]

Dále pokračuje:

Tedy člověk tíhne k následování své žádostivosti, takže nevnímá škodlivost toho, co chce učinit, anebo je jeho rozum díky žádostivosti tak zatemněn, že není schopen rozeznat pravdu od falši, načež hledá pohodlí v tom, čeho je možno snadněji dosáhnout, o čem si myslí, že přináší větší štěstí, že je chvályhodnější, klamaje sebe sama, že ta snadnější možnost je i ta chvályhodnější a že ta těžší je naopak více zavrženíhodná. Takový člověk si nemůže být jist, že neutone v bažinách chtíče, nemůže zaručit, že neupadne do léčky takového nebezpečí, zhouby a katastrofy. (...)  

Člověk upřednostní své tužby, žádostivost a chtíč svého ega kvůli něčemu, co je očividné, protože oči jsou iniciátorem tužby, tužba je příčina následování žádostivosti, srdce je pohonem touhy po pravdě a rozum je touto touhou probouzen. Proto někteří moudří říkávali: „Nevědomý se žene za tím, co vidí svýma očima, avšak moudrý se spoléhá na své srdce a svůj rozum.“ Rozumný člověk stále zpytuje své nitro, zda je to, co miluje, skutečně správné a zda je to, po čem prahne, skutečně krásné, aby se přesvědčil o správnosti dané věci a aby se pro něj pravda stala jasnou. To proto, že pravdu lze těžko unést a snášet. A pokud se takový člověk rozhoduje mezi dvěma věcmi, zdrží se té, která je pro něj přitažlivější a lehčí. Ego totiž utíká od pravdy, ale miluje tužbu. Proto al-'Abbás ibn 'Abdilmuttalib رضي الله عنه pravil: „Když se člověk rozhoduje mezi dvěma věcmi, ať se zdrží té, co je pro něj milejší a chopí se té pro něj obtížnější.“ Tím měl na mysli skutečnost, že obtížnější věc trvá zvládnout déle a tím člověk získá čas, během kterého může pochopit dříve netušené skryté detaily dané záležitosti, jež mu předtím nebyly jasné. 'Alí pravil: „Kdo přemýšlí, pochopí. Věci oblíbené se člověk chytá velmi snadno, avšak čas mu znemožní nad ní pouvažovat, čímž doba určená k napravení chyby záhy uplyne. A zpytovat svědomí, až když už je hotovo, ničemu neprospěje. A neprospěje ani ponaučení, až už bude tak či onak pozdě.[19]

Tužby, vášně a chtíče jsou falešnou modlou

Vznešený Alláh pravil:

أَفَرَءَيْتَ مَنِ ٱتَّخَذَ إِلَـٰهَهُۥ هَوَىٰهُ وَأَضَلَّهُ ٱللَّـهُ عَلَىٰ عِلْمٍ وَخَتَمَ عَلَىٰ سَمْعِهِۦ وَقَلْبِهِۦ وَجَعَلَ عَلَىٰ بَصَرِهِۦ غِشَـٰوَةً فَمَن يَهْدِيهِ مِنۢ بَعْدِ ٱللَّـهِ ۚ أَفَلَا تَذَكَّرُونَ

Co soudíš o tom, jenž učinil si božstvem svým svou vášeň a jemuž Bůh dal vědomě zbloudit a zapečetil sluch i srdce jeho a zastřel zrak jeho rouškou? Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou? Což se nevzpamatují? (Džásíja: 23)

Ibn Tejmíja vysvětlil tento verš slovy Božími:

أَفَمَن كَانَ عَلَىٰ بَيِّنَةٍ مِّن رَّبِّهِۦ كَمَن زُيِّنَ لَهُۥ سُوٓءُ عَمَلِهِۦ وَٱتَّبَعُوٓا۟ أَهْوَآءَهُم

Což je ten, jenž důkaz jasný má od Pána svého, roven tomu, jemuž byla zkrášlena špatnost činů jeho, a těm, kdož vášně své následují? (Muhammed: 14) [20]

'Abdulláh ibn 'Abbás pravil: „Vášeň je božstvo, které lidé uctívají namísto Alláha.[21]  

Málik ibn Dínár pravil: „Nesluší se pro věřícího, aby se ze všeho nejvíce staral jen o svůj břich a aby ho ovládaly jeho nízké tužby.[22]  

At-Taberí pravil:

Učenci mají různé názory na to, koho se týkají slova „co soudíš o tom, jenž učinil si božstvem svým svou vášeň.“ Někteří smýšlí, že se jedná o toho, kdo si své náboženství sestavuje na základě svého chtíče. To, co se mu zlíbí, si vezme za božstvo, nevěří v Alláha, nezakazuje, co On zakázal, ani nepovoluje to, co On povolil, jeho vírou není nic, nežli jen to, po čem prahne jeho ego. A podle toho také jedná. Toto se uvádí od 'Alího, 'Abdulláha ibn 'Abbáse a Mu'áwíji رضي الله عنهم أجمعين. Ibn 'Abbás pravil: „Toto je nevěřící. Své náboženství přejímá jen na základě vlastní žádostivosti, bez vedení od Alláha a bez jasného důkazu.“ Tak soudí i Katáda a dodává: „... a nebojí se Alláha.“. (…) Podle dalších toto znamená uctívat vlastní ego. Podle Sa'ída uctívali Kurejšovci už od dávnověku al-Ghuzá, jistý druh bílého kamene. Kdykoli našli nějaký lepší kousek, vyměnili ten starý za nový a ten starý odhodili. První vysvětlení je však přesnější. Tj. „což jsi, Muhammede neviděl toho, kdo si za předmět svého uctívání bere svou žádostivost, pročež uctívá cokoli, po čem zatouží, namísto Pravého Boha, jemuž Jedinému ze všech věcí náleží právo být uctíván?“ Je tomu tak proto, že to lépe odpovídá koránské dikci tak, jak byla zjevena.

Boží slova „jemuž Bůh dal vědomě zbloudit“ tj. sejít z přímé cesty na scestí, byť předtím obdržel znalost přímé cesty. A Alláh o tom, co se stane, už dopředu věděl, jak naznačuje i celý zbytek verše. Tento pohled zastával Ibn 'Abbás, který řekl: „Alláh mu dal zbloudit a sám věděl, že se dotyčný nenechá vést.

Zapečetil sluch i srdce jeho“ znamená, že zabránil jeho sluchu slyšet varování Boží a verše Jeho Knihy, vzít si z nich ponaučení a uvažovat o nich, rozjímat nad nimi a pochopit, co se v nich nachází za světlo, objasnění a správné vedení. Zmínka o srdci implikuje, že dotyčný není schopen pojmout a pochopit cokoli z Pravdy. „Zastřel jeho zrak rouškou“ tj. takže není schopen vidět Boží důkazy, které ukazují na Jeho Jedinost a pochopit, že nic kromě Něho nemá nárok na uctívání. Existují dvě možná čtení: غشاوة - ghišáwa, tj. „rouškou,“ či غشوة ghašwa, tj. „temným příkrovem“ a obě jsou správná.  

Boží slova „Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou?“ znamenají, že není nikoho, kdo by jim mohl umožnit, aby poté, co zbloudili pochopili pravdu a uzřeli důkazy správného vedení, kromě pouze Alláh. „Což se nevzpamatují?“ Tj. Což se, ó lidé, nevzpamatujete a nepochopíte, že Alláh skutečně koná tak, jak popisuje a že koho nechá bloudit, ten pro sebe nenalezne nikoho, kdo by ho vedl správnou cestou a kdo by ho před bludem mohl ochránit?[23]

Ibn Džuzejj praví:

Tj. Vůči své tužbě, chtíči a žádostivosti vykazuje dotyčný poslušnost () takového stupně, jakoby šlo o božstvo.[24]

Al-Beghawí v komentáři tohoto verše pravil:

Ibn 'Abbás, al-Hasan a Katáda říkají, že verš se vztahuje v základu na nevěřícího, který si sestavuje svou víru podle toho, co se mu líbí a lahodí tužbám jeho ega. Cokoli se mu zlíbí, to učiní, protože ve skutečnosti nevěří v Alláha, nebojí se Ho a nezakazuje, co On zakázal. Jiní řekli: „Svou tužbu chtíč a žádostivost učinil předmětem svého uctívání. Uctívá cokoli, po čem zatouží jeho ego.“ Se'íd ibn Džubejr řekl: „Arabové uctívali kameny, zlato a stříbro. Kdykoli nalezli něco hezčího, to staré odhodili nebo rozbili a pak uctívali to nové.“ Aš-Ša'bí pravil: „Tužba byla nazvána tužbou (arab. الهوى al-hewá) protože uvrhne (arab. يهوي jehwí) svého nositele do Ohně.“ Verš také popisuje trest za následování tužeb a žádostivosti, protože zmiňuje, že dotyčný dále následuje tužbu i poté, co mu byla vyjasněna pravda a obdržel ohledně ní znalost. Proto Alláh zapečetí jeho sluch, srdce i zrak a svede ho na scestí, dá mu zbloudit poté, co poznal pravdu a vyslechl si, kudy se má ubírat, aby následoval správné vedení. Nedokáže ho pochopit. Existují dvě čtení: „zastřel jeho zrak šerem tmy (arab.غشوة ghašwetun)“ podle Hamzy a al-Kisáího, nebo „... rouškou (arab. غشاوة ghišáwetun)“ podle ostatních, kvůli čemuž není schopen jasně vnímat správné vedení.[25]

____________________________________________________

[1] Viz al-Furúku fi l-lugha, str. 294.

[2] Viz Lane, Edward. 1863. Arabic-English Lexicon. Bejrút: Libraire du Liban, 8/3046.

[3] Viz Ibidum.

[4] Viz Abdel Haleem, Muhammad A.; Badawi, Elsaid M. 2008: Arabic-English dictionary of Qur´anic Usage. Boston: Brill, str. 997.

[5] Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 15.

[6] Uvádí al-Máwerdí v Ibid., str. 16.

[7] Viz Ibid., str. 18.

[8] Viz al-Furúku fi l-lugha, str. 284.

[9] Viz Ibid., str. 287.

[10] Viz Ibid., str. 293.

[11] Viz Lane, E. op. cit., 4/1614.

[12] Viz Abdel Haleem, Muhammad A.; Badawi, Elsaid M.. 2008: op. cit., str. 501.

[13] Viz al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 20

[14] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/40.

[15] Viz al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 16.

[16] Uvádí al-Máwerdí v Ibid., str. 17.

[17] Od Abú Derdá´ رضي الله عنه zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5130.

[18] Viz Adebu d-dunjá we d-dín, str. 17.

[19] Viz al-Máwerdí v Ibid., str. 18.

[20] Viz Dakáiku t-tefsír, 3-4/241.

[21] Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 14.

[22] Zaznamenal Ibn Redžeb al-Hanbelí v Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, str. 793.

[23] Viz Džámi'u l-beján, k verši Džásíja: 23.

[24] Viz at-Teshílu li-'ulúmi t-tenzíl, 2/238.

[25] Viz Tefsíru l-Beghawí, 7/245.