PŘÍKAZ VZDOROVAT PORYVŮM EGA A JEHO ŽÁDOSTIVOSTI, DÍL II.

Al-Kurtubí ve svém Tefsíru pravil:

'Ikrima pravil: „Což jsi neviděl toho, který učinil svým uctívaným božstvem to, po čem prahne a co se mu zlíbí? Pokud po něčem prahne a zalíbí se mu to, vezme si to za božstvo.“ (…) Mukátil smýšlí, že verš byl zjeven ohledně al-Hárisa ibn Kajs as-Sehmího, jednoho z těch, kteří se posmívali Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم, protože uctíval jednoduše cokoli, co se mu zalíbilo. Sufján ibn 'Ujejna uvádí, že v době nevědomosti se uctívali kameny, protože i Ka'ba je z kamenů a smyslem verše je obrátit pozornost oněch chytřejších mezi Araby v předislámské době na nesmyslnost takového jednání. Al-Hasan ibnu l-Fadl zmínil, že v tomto verši se vzpomíná to, co předchází z příčin i to, co následuje z následků. (…) Od Ibn 'Abbáse se uvádí, že tužba, chtíč a žádostivost je vzpomínána v Koránu vždy jen v negativním kontextu. Např. kdo ji následuje, je připodobněn ke psu. Na jiném místě Vznešený praví:

وَٱتَّبَعَ هَوَىٰهُ وَكَانَ أَمْرُهُۥ فُرُطًا

(neposlouchej ani) toho, jenž jen vášně své následuje a jehož chování míru překračuje! (Kehf: 28)

بَلِ ٱتَّبَعَ ٱلَّذِينَ ظَلَمُوٓا۟ أَهْوَآءَهُم بِغَيْرِ عِلْمٍ ۖ فَمَن يَهْدِى مَنْ أَضَلَّ ٱللَّـهُ

Však nikoliv! Ti, kdož nespravedliví jsou, vášně své jen bez rozmyslu následují. Kdo může vést ty, jimž Bůh dal zbloudit (Rúm:29)

وَمَنْ أَضَلُّ مِمَّنِ ٱتَّبَعَ هَوَىٰهُ بِغَيْرِ هُدًى مِّنَ ٱللَّـهِ ۚ

A kdo více bloudí než ten, kdo za vášní svou jde místo za vedením od Boha? (Kasas: 50)

Na jiném místě přikazuje:

وَلَا تَتَّبِعِ ٱلْهَوَىٰ فَيُضِلَّكَ عَن سَبِيلِ ٱللَّـهِ

Nenásleduj vášně své, jež by tě svedly z cesty Boží (Sád: 26) (...)

Abú Umáma رضي الله عنه uvádí od Posla Božího صلى الله عليه وسلم:

ما عبد تحت السماء إله أبغض إلى الله من الهوى

Na zemi se nikdy neuctívalo božstvo u Alláha ohavnější, nežli tužba.

Šeddád ibn Aws رضي الله عنه pravil, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

الكيس من دان نفسه وعمل لما بعد الموت . والفاجر من أتبع نفسه هواها وتمنى على الله.

Bystrý ten, kdo se držel zkrátka a konal pro to, co nastane po smrti. A hanebníkem jest naopak ten, kdo následoval žádostivost svého ega a vkládal do Alláha své marní naděje. [1]

Také se uvádí, že řekl:

إذا رأيت شحا مطاعا وهوى متبعا ودنيا مؤثرة وإعجاب كل ذي رأي برأيه فعليك بخاصة نفسك ودع عنك أمر العامة.

Pokud uvidíš, že je lakota poslouchána, tužba následována, vezdejší statky hromaděny a každý, kdo má názor, se kochá svým názorem, drž se osamotě a zdrž se věcí veřejných. [2]

Také se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

: ثلاث مهلكات وثلاث منجيات ؛ فالمهلكات : شح مطاع وهوى متبع وإعجاب المرء بنفسه . والمنجيات : خشية الله في السر والعلانية ، والقصد في الغنى والفقر والعدل في الرضا والغضب.

Jsou tři věci zničující a tři věci spásonosné: lakota, jež je uposlechnuta, tužba, jež je následována a zahleděnost člověka do sebe samého. A spásonosnými jsou posvátná bázeň ve skrytu osamění i před ostatními, střídmost v časech bohatství i nouze a spravedlivost ve spokojeném rozpoložení i v hněvu. [3]

Abú Derdá رضي الله عنه pravil: „Když se člověk ráno probudí, má při sobě svou tužbu, své činy a svou znalost. Pokud budou jeho činy následovat jeho tužbu, Soudný Den pro něj dopadne zle. A pokud budou jeho činy následovat jeho znalost, Soudný Den pro něj dopadne dobře.“ (...)

Boží slova „jemuž Bůh dal vědomě zbloudit,“ znamenají buď to, že zbloudil poté, co byl obeznámen s důkazy a získal znalost, anebo to, že sešel na scestí a minula ho odměna, kterou mohl díky své znalosti obdržet, protože ji nepřeměnil v čin. Ibn 'Abbás hovoří: „Nejprve dotyčný získal znalost, ale poté se odchýlil z cesty. A Alláh už dopředu věděl, že se tak stane.“ Podle Mukátila se tato pasáž vztahuje na Boží znalost budoucnosti. Také bylo řečeno, že dotyčný věděl, že sloužit modlám nepřináší žádný užitek a nebrání žádné škodě. (...) Také bylo řečeno, že sešel z cesty i přesto, že dopředu věděl, že schází z cesty. Také bylo řečeno, že Alláh věděl, že mu znalost dané věci neotevře oči z jeho nevíry a proto ho za trest nechal jako nevěřícího tápat v bludu dál. Následně zapečetil jeho sluch, srdce i zrak, takže neslyší varování, nechápe, kde je správné vedení a nevidí jasný důkaz, protože na jeho zraku je temný příkrov. (...) Kdo ho tedy povede správnou cestou? Snad o tom tedy budete uvažovat a vezmete si z toho ponaučení.

Tento verš vyvrací tvrzení popíračů Božího předurčení i učení sekty al-imámíja, jakož i všech, kteří se ve věrouce vydali jejich cestou. [4] Další uvádějí, že Alláh nepřijímá prosby od následovníka tužeb. (…) Podle an-Nuffáše byl verš zjeven kvůli al-Hárísovi ibn Newfel ibn 'Abdimenáf, podle Mukátila kvůli Abú Džehlovi, když s Welídem ibn Mughírou v noci obcházeli Ka'bu a dohadovali se o tom, co je Posel Boží صلى الله عليه وسلم vlastně zač. Abú Džehl řekl: „Při Alláhu, vím, že on je pravdomluvný.“ „Hmm, a čímpak to dokazuješ,“ namítl ten druhý. „Abú 'Abduššemsi, my jsme mu předtím říkávali Pravdomluvný, Důvěryhodný. Avšak poté, co vyzrál jeho rozum a jeho životní směr se ustálil, jsme jej prohlásili za lháře a zrádce! Při Alláhu, já vím, že on je pravdomluvný.“ Welíd se zeptal: „A co ti potom brání v tom, abys jeho pravdomluvnost potvrdil a abys v něho uvěřil?“ „Již dlouho mi potomci Kurejšovců hovoří, že buď budu následoval Abú Tálibova sirotka, nebo budu následovat (modly) al-Lát a al-'Uzzá.[5]

Al-Bejdáwí vysvětluje:

Tj. ten, kdo vyměnil následování správného vedení za následování tužeb, jakoby tužby uctíval. Tužba je nazvána božstvem proto, že kdysi byly uctívány kameny, takové, které se lidem líbily. Když lidé nalezli hezčí, staré zahodili a nové uctívali namísto nich. A toto je odmítáno. Alláh dává zbloudit tím, že dotyčného opustí. Dotyčný uvnitř ve svém nitru tušil, že následuje blud a zároveň Alláh věděl, že on následování bludu propadne. Zapečetění sluchu, zraku a srdce znamená, že s ním nijak nedokáže pohnout varování, ani rozmýšlení o Božích znameních. Rouška přes jeho zrak znamená, že není schopen vidět jasnou pravdu a poučení vlastníma očima.[6]

Ibnu l-Džewzí praví:

Bůh mu dal vědomě zbloudit“ znamená, že už předtím věděl, že nikdy nebude následovat správné vedení a nepůjde přímou stezkou. Zapečetil proto poté, co sešel na scestí, za trest jeho sluch, srdce i zrak, takže nic neslyší, nevidí a ani nechápe ze správného zjevení.

Zapečetění se vzpomíná i zde:

خَتَمَ ٱللَّـهُ عَلَىٰ قُلُوبِهِمْ وَعَلَىٰ سَمْعِهِمْ ۖ وَعَلَىٰٓ أَبْصَـٰرِهِمْ غِشَـٰوَةٌ ۖ وَلَهُمْ عَذَابٌ عَظِيمٌ

Bůh srdce jejich i sluch jejich zapečetil a přes oči jejich clonu položil a pro ně je určen trest hrozný. (Bekara: 7)

Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou? Což se nevzpamatují?“ tj. kdo ho povede poton, co zbloudil, což to nepochopí a neseznají, že je schopen učinit cokoli? Podrobnější objasnění se nachází v súře al-Mu´minún:

وَقَالُوا۟ مَا هِىَ إِلَّا حَيَاتُنَا ٱلدُّنْيَا نَمُوتُ وَنَحْيَا وَمَا يُهْلِكُنَآ إِلَّا ٱلدَّهْرُ ۚ وَمَا لَهُم بِذَٰلِكَ مِنْ عِلْمٍ ۖ إِنْ هُمْ إِلَّا يَظُنُّونَ

Říkají: "Neexistuje leč tento náš život pozemský, zemřeme a žijeme a pouze čas nás zahubí!" Však o tom, co říkají, žádných vědomostí nemají a jenom se tak dohadují. (Mu´minún: 24)

Posel Boží عليه الصلاة والسلام přichází toto objasnit a říká:

لا تَسُبُّوا الدَّهْر فإنَّ الله هو الدَّهْر.

Nespílejte času, protože věru Alláh Sám je čas.[7]

Tj. Alláh je ten, kdo střídá noc i den a určuje běh času. Proto čas připisuje sobě. On je ten, který vás zničí a vystřídá vás prostřednictvím běhu času jinými.[8]

Ibn Kesír vysvětlil tento verš slovy:

Co soudíš o tom, jenž učinil si božstvem svým svou vášeň,“ tj. o tom, kdo se podrobuje a ulpívá na své žádostivosti – cokoli mu jeho žádostivost ukáže jako dobré, to ihned učiní a cokoli mu vykreslí jako zlo, toho se zřekne! Boží slova „Bůh mu dal vědomě zbloudit“ mají dva významy. Prvním významem je, že Alláh dobře ví, že dotyčný si zasluhuje být uveden v blud a tak ho nechá sejít z cesty. Druhým významem je, že Alláh nechá tohoto člověka zbloudit poté, co byl tomuto člověku předložen důkaz a dospěla k němu znalost. Tento druhý význam zahrnuje i první, ale neplatí to i naopak. Vznešený Alláh také říká: „... a zapečetil sluch i srdce jeho a zastřel zrak jeho rouškou,“ načež dotyčný neslyší, nevidí a nechápe to, co je pro něj prospěšné, ani to, co by ho vedlo po správné cestě. Je slepý vůči důkazu, který by mu mohl věci osvětlit. Proto Alláh dále říká: „Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou? Což se nevzpamatují?“ V podobném smyslu slova Alláh praví v podobném verši:

مَن يُضْلِلِ اللَّهُ فَلاَ هَادِيَ لَهُ وَيَذَرُهُمْ فِى طُغْيَـنِهِمْ يَعْمَهُونَ

Komu Bůh dá zbloudit, ten nenalezne vůdce žádného a On zanechá je v svévoli jejich slepě tápat. (A'ráf: 186).[9]

Al-Alúsí uvádí následující poučení z tohoto verše:

V něm se nachází ostrý odsudek následování žádostivosti ega a toho, co je v něm. Od Ibn 'Abbáse se uvádí: „Vznešený Alláh nevzpomenul žádostivost a tužbu v jiné souvislosti, nežli v souvislosti jejího odsudku.“ Wehb (tj. ibn Munebbih) pravil: „Pokud zapochybuješ o tom, která ze dvou věcí je lepší, potom se drž té, která se více vzpírá tvým tužbám.“ A pravil Sehl at-Tusterí: „Tvá žádostivost je tvou chorobou a věru odporovat jí jest pro tebe lékem.[10]

'Abdurrahmán ibn Násir as-Sa'dí vysvětlil:

Co soudíš o tom,“ tj. o zbloudilém člověku, „jenž učinil si božstvem svým svou vášeň,“ tj. následuje svou žádostivost kamkoli, bez ohledu na to, zda to Alláha hněvá, anebo je s tím spokojen; „a jemuž Bůh dal vědomě zbloudit,“ tj. Alláh ho poctil možností následovat správné vedení, ale on ho ani nenásleduje, ani se jím nenechá očistit. „A zapečetil sluch jeho,“ takže neslyší, co je pro něj prospěšné, „i srdce jeho,“ takže nevnímá dobro „a zastřel zrak jeho rouškou,“ takže je slepý vůči pravdě, není schopen ji spatřit. „Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou?“ Tj. není žádného jiného, kdo by měl schopnost vést správnou cestou, Alláh pro něj uzavřel brány správného vedení a otevřel pro ně brány bloudění. Alláh mu neukřivdil, naopak je to on, kdo ukřivdil sám sobě a sám způsobil, že byl zbaven milosti Boží. „Což se nevzpamatují?“ Tj. takoví vám ani nemohou prospět, abyste je následovali, a ani vám nemohou uškodit, proto se jim vyhýbejte.[11]

Ibn 'Ášúr pravil:

Tento verš je základním textem ohledně principu, že věřící se nemají ve svém konání řídit tužbami svého ega, kvůli kterým by odvrhovali důkazy Pravdy. Naopak mají tuto pravdu milovat nade vše. To, nakolik někdo následuje pravdivé důkazy, je pak důkazem toho, kolik miluje Pravdu. Podobně je i například důkazem lásky věřícího k modlitbě a Koránu to, nakolik se snaží modlit se společně, modlit se nepovinné modlitby v Ramadánu a recitovat Korán. V hadísu se uvádí: „Dej nám si během ní oddechnout, Bilále, [12] tj. během modlitby. Tedy člověk miluje nějakou věc natolik, nakolik ji je ochoten následovat. A pravým důvodem bludu a špatného žití je, že člověk miluje potěšení svého ega bez ohledu na to, zda je daná věc správná a ctnostná, anebo jde naopak o zhýralou špatnost.[13]  

Aš-Šewkání pravil:

Tj. následuje něco a když nalezne něco jen na základě své tužby lepšího, opustí to, co následoval a začne následovat to nové, co nalezl, jak se uvádí od 'Ikrimy. (…) Az-Zudždžádž uvádí, že Alláh věděl o tom, že dotyčný sejde na scestí a zbloudí dokonce už předtím, než dotyčného stvořil. Znalost je v tomto verši možno připsat i Alláhu i dotyčnému. Tj. i dotyčný někde ve svém nitru věděl, že schází svým činem na zcestí.[14]

Muhammed al-Amín aš-Šenkítí vysvětlil tento verš podobnými Božími slovy:

Vznešený Alláh pravil:

أَرَءَيْتَ مَنِ ٱتَّخَذَ إِلَـٰهَهُۥ هَوَىٰهُ أَفَأَنتَ تَكُونُ عَلَيْهِ وَكِيلًا

Myslíš, že tomu, kdo si vzal jako své božstvo vášeň svou, jsi dozorcem (Furkán: 43)

Tj. jako něco, nad co není nic důležitějšího, něco, co preferuje nad vším ostatním, kdo považuje za dobré cokoli, na co ho navádí jeho ego. Takový následuje jako svou víru a svůj názorový proud svou tužbu, chtíč a žádostivost. Tak jako se uvádí od Ibn 'Abbáse: „Lidé v době nevědomosti uctívali bílé kameny, když našli lepší a hezčí, vzali si jako modlu tento druhý a odhodili ten první.[15]

Sálih al-Fewzán v poskytl toto vysvětlení úvodního verše:

Kdokoli následuje své tužby, ten věru nakonec opustí svou víru, dokonce i kdyby to mělo být po delším čase. Nejprve je příliš benevolentní v záležitostech, kdy tužba oponuje Koránu a Sunně a v situaci, kdy má na výběr mezi oběma, se přiklání k tužbě. Dále se jeho následování tužeb ještě více prohlubuje a zintenzívňuje, dokud neopustí svou víru, čímž se jeho náboženstvím stane právě tato jeho tužba, ve shodě se slovy Božími: Co soudíš o tom, jenž učinil si božstvem svým svou vášeň ... (Džásíja: 23)  

Tím se vášně stávají dalším božstvem. Modloslužebnictví není omezeno jen na uctívání model a falešných božstev. Je tu navíc ještě jedna věc - a to jsou tužby. Člověk možná neuctívá žádné modly, ani stromy či kameny, možná neuctívá ani hroby, avšak podvoluje se své žádostivosti. Takový jedinec se stává otrokem své vlastní žádostivosti. Proto je důležité, aby si toho byl člověk vědom a nenásledoval nic, nežli jen to, co je samo v dokonalém souladu s Knihou Boží a Sunnou.[16]  

Z tohoto důvodu 'Abdulláh ibn 'Amr ibnu l-'Ás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

لَا يُؤْمِنُ أَحَدُكُمْ حَتَّى يَكُونَ هَوَاهُ تَبَعًا لِمَا جِئْتُ بِهِ.

Nikdo z vás neuvěří, dokud jeho tužby nebudou zcela následovat to, s čím jsem přišel.[17]

Proto Vznešený Alláh přikázal:

وَٱصْبِرْ نَفْسَكَ مَعَ ٱلَّذِينَ يَدْعُونَ رَبَّهُم بِٱلْغَدَوٰةِ وَٱلْعَشِىِّ يُرِيدُونَ وَجْهَهُۥ ۖ وَلَا تَعْدُ عَيْنَاكَ عَنْهُمْ تُرِيدُ زِينَةَ ٱلْحَيَوٰةِ ٱلدُّنْيَا ۖ وَلَا تُطِعْ مَنْ أَغْفَلْنَا قَلْبَهُۥ عَن ذِكْرِنَا وَٱتَّبَعَ هَوَىٰهُ وَكَانَ أَمْرُهُۥ فُرُطًا

Buď neochvějný v duši své spolu s těmi, kdož Pána svého zrána i navečer vzývají po Jeho tváři toužíce! A neodvracej oči své od nich v žádosti po krásách života pozemského a neposlouchej toho, jehož srdce jsme učinili lhostejným k připomenutí Svému, ani toho, jenž jen vášně své následuje a jehož chování míru překračuje! (Kehf: 28)

Ibnu l-Kajjim pravil: 

Trpělivě se vyhýbat tužbám je lehčí, nežli potom trpělivě snášet následky jejich následování, neboť vskutku ony způsobí pouze bolest a trest a navíc zabrání v získání ještě většího a úplnějšího potěšení, anebo způsobí, že něčí čas bude promrhán na něco, co působí jen ztrátu a lítost. Anebo očerní tvou pověst, takže budeš dlít ve starostech, úzkostech, smutku a obavě, aby ses k zakázanému potěšení a tužbě nepřiblížil. Anebo způsobí, že zapomeneš něco, co ses už naučil. Anebo způsobí, že nad tebou zvítězí nepřítel a bude se z vítězství nad tebou radovat. Anebo bude kvůli tobě smutný tvůj blízký přítel. Anebo ti zabrání v získání budoucího požehnání. Anebo díky jejich následování získáš špatnou vlastnost, která ti zůstane a které se nezbavíš. Neboť věru činy ovlivňují lidské vlastnosti a mravy.[18]  

Ibnu l-Džewzí pravil:

Prvním krokem na cestě k Alláhu je obětovat vlastní ego. Toto je ta cesta. Ale kde jsou ti, kteří se po ní budou ubírat?[19]  

Marnost žádostivosti po tomto světě a jeho lákadlech

Vznešený Alláh popsal podstatu tohoto světa těmito podobenstvími:

وَٱضْرِبْ لَهُم مَّثَلَ ٱلْحَيَوٰةِ ٱلدُّنْيَا كَمَآءٍ أَنزَلْنَـٰهُ مِنَ ٱلسَّمَآءِ فَٱخْتَلَطَ بِهِۦ نَبَاتُ ٱلْأَرْضِ فَأَصْبَحَ هَشِيمًا تَذْرُوهُ ٱلرِّيَـٰحُ ۗ وَكَانَ ٱللَّـهُ عَلَىٰ كُلِّ شَىْءٍ مُّقْتَدِرًا

A uveď jim podobenství o životě pozemském: podobá se vodě, již sesíláme z nebe a s níž se mísí rostlinstvo země a pak stane se suchou travinou, již větry rozvanou. A Bůh všemocný je nad věcí každou. (Kehf: 45)

ٱعْلَمُوٓا۟ أَنَّمَا ٱلْحَيَوٰةُ ٱلدُّنْيَا لَعِبٌ وَلَهْوٌ وَزِينَةٌ وَتَفَاخُرٌۢ بَيْنَكُمْ وَتَكَاثُرٌ فِى ٱلْأَمْوَٰلِ وَٱلْأَوْلَـٰدِ ۖ كَمَثَلِ غَيْثٍ أَعْجَبَ ٱلْكُفَّارَ نَبَاتُهُۥ ثُمَّ يَهِيجُ فَتَرَىٰهُ مُصْفَرًّا ثُمَّ يَكُونُ حُطَـٰمًا ۖ وَفِى ٱلْـَٔاخِرَةِ عَذَابٌ شَدِيدٌ وَمَغْفِرَةٌ مِّنَ ٱللَّـهِ وَرِضْوَٰنٌ ۚ وَمَا ٱلْحَيَوٰةُ ٱلدُّنْيَآ إِلَّا مَتَـٰعُ ٱلْغُرُورِ

Vězte, že život pozemský je pouze hra a zábava, marná okrasa, vzájemné vychloubání mezi vámi a soupeření v rozmnožování majetku a dětí. A podobá se dešti: rolníkům se líbí rostlinstvo, jež z něho vyrůstá, avšak potom vadne a vidíš je zežloutlé, až nakonec se stane slámou suchou. A v životě budoucím je jednak trest přísný, avšak i odpuštění a zalíbení se Bohu. A život pozemský není leč užívání klamavé. (Hadíd: 20)

'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil:

إن الله تعالى جعل الدنيا كلها قليلا، وما بقي منها إلا القليل من القليل، ومثل ما بقي من الدنيا كالثغب - يعني الغدير - شرب صفوه، وبقي كدره.

Alláh učnili vše na tomto světě málem a jen málo z tohoto mála ještě zůstává. Z tohoto světa zůstalo jen tolik málo, že je to jako vody na dně, protože zbytek už vypili a jen trocha zůstala.[20]

Tento svět je tedy nedokonalý, pomíjivý a střídají se v něm krátkodobá pohoda a prchavé radosti, které jsou výjimkou, s dlouho trvajícími starostmi a útrapami, jež jsou pravidlem. A jako celek tak jako tak spěje ke svému brzkému konci. Důvod útrap, které lidi na tomto světě potkávají, je podle Stvořitele tento:

لِّكَيْلَا تَأْسَوْا۟ عَلَىٰ مَا فَاتَكُمْ وَلَا تَفْرَحُوا۟ بِمَآ ءَاتَىٰكُمْ

Abyste si nezoufali nad tím, co vám uniklo, a abyste se neradovali příliš z toho, čeho se vám dostalo. (Hadíd: 23)

Jsou tedy milostí Vznešeného, který nám skrze ně ukazuje na nedokonalost vezdejšího světa a usměrňuje nás k tomu, abychom na něm neulpívali.

Ibnu l-Kajjim pravil:

Hoře, smutek a úzkost nepřichází z ničeho jiného, nežli z někerého ze dvou těchto směrů: Buď ze žádostivosti po tomto světě a chtivé tužby po tom, co obsahuje, anebo z nedostatku zbožnosti a konání dobrých činů.[21]  

Také pravil: 

Kde je potěšení včerejška? Ono odešlo a zanechalo po sobě pouze lítost, když si to člověk uvědomil. Kde je touha duše? Kolik je těch, kteří ji učinili nízkou a kteří způsobili, že jejich ego podklouzlo a upadlo! Lidé mohou dosáhnout pouze štěstí pouze tím, že půjdou proti svým chtíčům a svým tužbám. A lidé se stávají zkaženými jen díky tomu, že upřednostní vezdejší život.[22]

Výmluvný je v této souvislosti hadís Anase ibn Málika رضي الله عنه, který slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

لَوْ أَنَّ لاِبْنِ آدَمَ وَادِيًا مِنْ ذَهَبٍ أَحَبَّ أَنْ يَكُونَ لَهُ وَادِيَانِ، وَلَنْ يَمْلأَ فَاهُ إِلاَّ التُّرَابُ، وَيَتُوبُ اللَّهُ .

Pokud by měl syn Adamův údolí ze zlata, prahl by vroucně po tom, aby měl i dvě údolí. Nikdy nic nezaplní ústa synu Adamovu, kromě prachu. A Alláh přijme pokání.[23]

Jahjá ibn Šeref an-Newewí vysvětlil:

Syn Adamův nepřestává prahnout po tomto světě až do své smrti, tedy až do chvíle, kdy budou jeho ústa zasypána prachem jeho hrobu. Alláh přijímá pokání toho, kdo se k Němu kaje ze své přehnané žádostivosti po pozlátcích tohoto světa. Tento hadís kritizuje odsouzeníhodnou hrabivost v otázkách tohoto světa, lásku k nim a nízké světské tužby.[24]

Podle dalšího hadísu od Anase ibn Málika رضي الله عنه Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil:

يَكبَرُ ابنُ آدَمَ ويَكبَرُ معهُ اثْنانِ: حُبُّ المالِ وطولُ العُمُرِ

Syn Adamův stárne a s ním rostou i dvě – jeho láska k majetku a marné přání, aby žil co nejdéle.[25]  

____________________________________________________

[1] Podobný hadís uvádí at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2647, jen místo slova فاجر fádžir – hanebník je užito slova عاجز 'ádžiz – neschopný. Stejný hadís uvádí i Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4401.

[2] Hadís je dochován různými podáními a je hasan, viz al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadísy č. 494 a 957.

[3] Na základě mnoha podání ocenil tuto část delšího hadísu jako sahíh al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 3045.

[4] Tj. proto, že Alláh dopředu věděl, že dotyčný zbloudí, což dokazuje jeho znalost budoucích věcí, v protikladu k přesvědčení prvních, a zároveň jasně ukazuje, že koho takto nechá zbloudit, toho nikdo nebude moci vést světlem svého duchovního poznání, které druzí jmenovaní připisují svým imámům a dodávají, že ke správnému vedení stačí jen jejich přijetí.

[5] Viz al-Džámi'u li-'ulúmil-Kur´án, k verši Džásíja: 23.

[6] Viz Anwáru t-tenzíl, 172.

[7] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2246 od Abú Hurejra رضي الله عنه.

[8] Viz Zádu l-mesír fí 'ilmi t-tefsír, k verši Džásíja: 23.

[9] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'Azím, 7/267-268.

[10] Viz Rúhu l-me'ání, 25/209.

[11] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán, komentář verše Džásíja: 23.

[12] Parafráze a odvolávka na hadís od Sálima ibn Abi l-Dže'dy, jenž zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4985.

[13] Viz at-Tefsíru t-tahríri we t-tenwír, 25/359.

[14] Viz Fethu l-Kadír, k verši Džásíja: 23.

[15] Viz Adwáu l-beján, k verši Džásíja: 23.

[16] Viz Šerhu s-Sunna lil-Berbehárí, str. 71.

[17] Zaznamenal Ibn Abí 'Ásim v Sunenu, hadís č. 15; Ibn 'Abdilberr v Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, str. 489; al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 4/469; al-Bejhekí v al-Medchal, hadís č. 209; al-Asbahání v al-Hudždžetu fí bejáni l-mahadždža, 1/251; Ibn Batta v al-Ibána, podání č. 291; al-Beghawí v Šerhu s-Sunna, 1/212-213; uvádí ho i Ibnu l-Džewzí v Zemmu l-hewá, str. 22-23. Ibn Hadžer uvádí jeho vypravěče jako spolehlivé, viz Fethu l-Bárí, 13/302; jako hasan sahíh a na základě al-Asbaháního podání jako sahíh jej ocenil an-Newewí v al-Arbe'ín, hadís č. 41. Podle al-Albáního jsou jeho podání slabá, ale navzájem se posilují, viz tahkík k dílu al-Miškát, hadís č. 167. Ibn Redžeb uvádí, že i pokud by nebyl jeho isnád zcela v pořádku, je naopak naprosto v pořádku jeho význam, viz Tejsíru l-'Azízi l-Hamíd, str. 505.

[18] Viz al-Fewáid, str. 227.

[19] Viz Kitábu l-letáifu fi l-wá'iz, str. 131.

[20] Zaznamenal al-Hákim v al-Mustedreku, 4/320, jako sahíh. Jako hasan doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1625.

[21] Viz 'Uddetu s-sábirín, str. 227.

[22] Viz an-Nasíha, str. 38.

[23] Muttefakun 'alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6439; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1049.

[24] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 7/124.

[25] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6421.