PŘEDNOSTI A PRÁVA UČENÝCH

Když za Abu d-Dardou رضي الله عنه do Damašku přišel z Medíny mladík netoužící po ničem jiném, nežli po studiu náboženské nauky, Abu d-Dardá´mu poté, co se ujistil, že opravdu po ničem jiném netouží, vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَنْ سَلَكَ طَرِيقًا يَبْتَغِي فِيهِ عِلْمًا سَلَكَ اللَّهُ بِهِ طَرِيقًا إِلَى الْجَنَّةِ وَإِنَّ الْمَلاَئِكَةَ لَتَضَعُ أَجْنِحَتَهَا رِضًا لِطَالِبِ الْعِلْمِ وَإِنَّ الْعَالِمَ لَيَسْتَغْفِرُ لَهُ مَنْ فِي السَّمَوَاتِ وَمَنْ فِي الأَرْضِ حَتَّى الْحِيتَانُ فِي الْمَاءِ وَفَضْلُ الْعَالِمِ عَلَى الْعَابِدِ كَفَضْلِ الْقَمَرِ عَلَى سَائِرِ الْكَوَاكِبِ إِنَّ الْعُلَمَاءَ وَرَثَةُ الأَنْبِيَاءِ إِنَّ الأَنْبِيَاءَ لَمْ يُوَرِّثُوا دِينَارًا وَلاَ دِرْهَمًا إِنَّمَا وَرَّثُوا الْعِلْمَ فَمَنْ أَخَذَ بِهِ أَخَذَ بِحَظٍّ وَافِرٍ.

Kdokoli se vydá cestou získávání znalostí, tomu Alláh usnadní cestu do Ráje. Andělé skloní svá křídla, spokojeni s hledačem nauky. Obyvatelé nebes i země budou prosit o odpuštění za učeného, dokonce i ryby v hlubinách vod. A přednost učeného nad uctívačem je jako přednost měsíce v úplňku nad ostatními hvězdami. Učenci jsou dědici proroků, kteří po nich nedědí ani dináry, ani dirhamy, ale pouze nauku. Kdo získává vědění, ten věru shromažďuje notné bohatství![1]

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما pravil: „Učenci jsou nad obyčejnými uctívači o stovku úrovní a každé dvě z těchto úrovní jsou jako sto let.[2] 

Chatíb al-Baghdádí vyprávěl od aš-Ša'bího, že Ibn 'Abbás jednou vedl jízdní zvíře Zejda ibn Sábita رضي الله عنه za otěže. Zejd řekl: „Budeš mne vozit, i když jsi synem strýce Posla Božího صلى الله عليه و سلم?“ Ibn 'Abbás odpověděl: „Věru takto se my chováme k našim učencům.[3]

Táwús ibn Kajsán pravil: „Úcta k učenci patří k Sunně.[4] Podle jiného podání řekl: „Ze Sunny je respektovat čtveřici: učence, staršího, vladaře a otce.[5]

'Abdulláh ibn Mubárek pravil: „Kdokoli znevažuje učence, připravuje sám sebe o onen svět. Kdokoli znevažuje vládce, připravuje sám sebe o tento svět. A kdokoli znevažuje své bratry, připravuje sám sebe o čest.[6]

Abu l-Kásim ibn Asákír pravil:
Věz, milý bratře, nechť nás i tebe Alláh vede správnou cestou vstříc Své spokojenosti a učiní nás bohabojnými a uctívajícími tak, jak si On zasluhuje, že maso učenců, nechť je k nim Alláh milostiv, je otrávené a že jedním ze zavedených a dobře známých způsobů Božích je zhanobit důstojnost těch, kteří nactiutrhají učence. To proto, že útočit na ně kvůli tomu, za co nenesou viny je velká věc. A hovořit o nich a o jejich cti lži a výmysly je zlem a zhoubnou pastvou. Vymýšlet si lži proti těm, které si Alláh vybral, aby šířili nauku je odporná vlastnost. A napodobovat ty, které Alláh poctil, jako jsou slova věřících, kteří prosí o odpuštění za ty, kteří je předešli ve víře, je naopak ctností. Takové Vznešený Alláh pochválil ve Své Knize:

وَالَّذِينَ جَاءُوا مِنْ بَعْدِهِمْ يَقُولُونَ رَبَّنَا اغْفِرْ لَنَا وَلِإِخْوَانِنَا الَّذِينَ سَبَقُونَا بِالْإِيمَانِ وَلَا تَجْعَلْ فِي قُلُوبِنَا غِلًّا لِلَّذِينَ آمَنُوا رَبَّنَا إِنَّكَ رَءُوفٌ رَحِيمٌ


A ti, kdož přišli po nich, hovoří: "Pane náš, odpusť nám i bratřím našim, kteří nás předešli ve víře; a nevkládej do srdcí našich zlobu proti těm, kdož před námi uvěřili, Pane náš, vždyť Tys věru shovívavý, slitovný!" (Hašr: 10)

Alláh usmrtí srdce toho, který nechával svůj jazyk, aby učence pomlouval, ještě za jeho života:


فَلْيَحْذَرِ الَّذِينَ يُخَالِفُونَ عَنْ أَمْرِهِ أَنْ تُصِيبَهُمْ فِتْنَةٌ أَوْ يُصِيبَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ


Nechť se mají na pozoru ti, kdož se vzpouzejí Jeho rozkazu, aby je nepostihla zkouška či trest bolestný. (Núr:63)[7]


Imám Muhammed Amín aš-Šankítí pravil:

Hovoříte-li o znalosti, říkejte jen to, co řekli i učenci a cenění lidé nauky.[8]

Šejch as-Sa'dí ohledně učenců pravil:

Oni jsou prostředníky mezi Poslem Božím صلى الله عليه و سلم a jeho ummou z hlediska výzvy k jeho Náboženství a objasnění jeho Šarí'y. Pokud by jich nebylo, lidé by byli jako dobytek. Oni jsou těmi, kteří vedou ummu v náboženských záležitostech základních i vedlejších. Oni navracejí ummu k předpisům a způsobům, jež je nutno nezbytně následovat a plnit, podobně jako ji navracejí k záležitostem týkajícím se skutků uctívání. Skrze ně se ustavuje to, co hlásá Korán a Sunna, pravda je odlišena od falši, správné vedení je odlišeno od bludu, povolené od zakázaného, dobro od zla a náprava od zkažení.


Učenci se od sebe liší svým postavením shodně tomu, kolik toho znají, jak znamenitě učí a jaký je jejich přínos – velký či malý. Oni mají zvláštní velkolepá práva a vznešené postavení v rámci ummy.

Proto je lidé musí milovat a respektovat. Musí uznávat jejich výjimečnost a hodnotu a být jim náležitě vděční. Mají za ně prosit v soukromí i na veřejnosti, mají se přibližovat k Alláhu láskou k nim a jejich chválením. Mají potvrdit jejich výjimečnost, mají svá srdce uchránit před záští vůči nim a své jazyky před jejich urážením a špiněním jejich hodnoty.[9]


Šejch Sálih al-Fewzán pravil:

Nikdo nenapadá čest učenců následujících pravdu, kromě tří: pokrytce známého svým pokrytectvím, nebo hříšníka nenávidějícího učence kvůli tomu, že mu brání v jeho hříchu a neposlušnosti, či zbloudilého fanatika nenávidějícího učence, protože nesouhlasí s jeho fanatizmem či bludnými názory.[10]

Šejch Muhammed Bázmúl definoval učence, o kterých zde hovoříme, takto:

Je to někdo, kdo disponuje znalostí Knihy Boží a Sunny Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. Jednou ze základních vlastností učence je, že je pokorný a poslušný vůči příkazu Božímu, což je charakteristikou lidí obdařených znalostí. Vznešený Alláh pravil:

قُلۡ ءَامِنُواْ بِهِۦۤ أَوۡ لَا تُؤۡمِنُوٓاْ‌ۚ إِنَّ ٱلَّذِينَ أُوتُواْ ٱلۡعِلۡمَ مِن قَبۡلِهِۦۤ إِذَا يُتۡلَىٰ عَلَيۡہِمۡ يَخِرُّونَ لِلۡأَذۡقَانِ سُجَّدً۬ا وَيَقُولُونَ سُبۡحَـٰنَ رَبِّنَآ إِن كَانَ وَعۡدُ رَبِّنَا لَمَفۡعُولاً۬ وَيَخِرُّونَ لِلۡأَذۡقَانِ يَبۡكُونَ وَيَزِيدُهُمۡ خُشُوعً۬ا


Rci: "Věřte v něj, nebo nevěřte - ti, kterým dáno vědění bylo již předtím, ti na tváře své padají sklánějíce se, když přednášen je jim, a pronášejí: Sláva Pánu našemu, slib Pána našeho se věru vyplnil! A padali na tváře své plačíce, v pokoře vzrůstající." (Isrá´:107-109)

Vznešený Alláh pravil:


وَمِنَ ٱلنَّاسِ وَٱلدَّوَآبِّ وَٱلۡأَنۡعَـٰمِ مُخۡتَلِفٌ أَلۡوَٲنُهُ ۥ كَذَٲلِكَۗ إِنَّمَا يَخۡشَى ٱللَّهَ مِنۡ عِبَادِهِ ٱلۡعُلَمَـٰٓؤُاْۗ إِنَّ ٱللَّهَ عَزِيزٌ غَفُورٌ


A také mezi lidmi, zvířaty a dobytkem jsou druhy rozličné. Tak tomu je! A obávají se Boha ze služebníků Jeho ti nejmoudřejší a Bůh věru je mocný a odpouštějící. (Fátir: 28)

Pravý učenec se zříká tohoto světa, vystačí si s málem a vybízí své následovníky k témuž, jak činili již učení mezi syny Izraele, když upozorňovali ty, které zmámilo Kárúnovo bohatství:


وَقَالَ ٱلَّذِينَ أُوتُواْ ٱلۡعِلۡمَ وَيۡلَڪُمۡ ثَوَابُ ٱللَّهِ خَيۡرٌ۬ لِّمَنۡ ءَامَنَ وَعَمِلَ صَـٰلِحً۬ا وَلَا يُلَقَّٮٰهَآ إِلَّا ٱلصَّـٰبِرُونَ


Naopak ti, jimž bylo dáno vědění, řekli: Běda vám, odměna Boží je lepší pro toho, kdo uvěřil a zbožné skutky konal, však setkají se s ní toliko trpěliví. (Kasas:80)

Vznešený Alláh taktéž řekl:


وَمَا كَانَ ٱلۡمُؤۡمِنُونَ لِيَنفِرُواْ ڪَآفَّةً۬‌ۚ فَلَوۡلَا نَفَرَ مِن كُلِّ فِرۡقَةٍ۬ مِّنۡہُمۡ طَآٮِٕفَةٌ۬ لِّيَتَفَقَّهُواْ فِى ٱلدِّينِ وَلِيُنذِرُواْ قَوۡمَهُمۡ إِذَا رَجَعُوٓاْ إِلَيۡہِمۡ لَعَلَّهُمۡ يَحۡذَرُونَ


Věřící nechť se nevypravují všichni najednou; proč by se z každé skupiny nemohl vypravit jeden oddíl, aby se lidé z něho poučili o náboženství a aby po návratu mohli varovat svůj lid - snad budou se mít na pozoru! (Tewba:122)[11]


Také řekl:

Neexistuje jiná cesta, jak se navrátit k Pravému Náboženství, kromě skrze učence. Proto pokud jsou práva a nároky učenců narušeny, lidé je přestanou uznávat a ctít. Budou se od nich držet stranou a za své vůdce si vyberou ignoranty – a jak se potom budou moci navrátit na správnou cestu?! Jak potom, bez učenců, budou moci vybřednout z ponížení a pošlapávání své lidské důstojnosti?[12]

Učenci mají v muslimské ummě následující  nároky:


1. Následovat je, mít s nimi těsný vztah a navracet se k nim.


Šejch Bázmúl praví:

K právům a nárokům učence patří, že je člověk provází a udržuje s nimi těsný vztah, shromažďovat se okolo nich, učit se od nich a držet se dále od štěpení se a zavrhovaných rozporů. Člověk si musí být vědom velkého nebezpečí toho, když se od učenců vzdálí, neboť i vlk přece zaútočí na ovci, která zbloudí od stáda. Shromážděním se okolo učenců a jednotným šikem s učenci na dohled mohou lidé úspěšně čelit inovacím a léčkám tužeb a chtíčů. V těsném vztahu k učencům tkví také triumf náboženství, protože nauka a učenci nahánějí strach neposlušným a zkaženým hříšníkům.[13]


2. Příkaz radit se s nimi, zejména v těžkých časech.


Šejch Bázmúl pravil:

Právem učenců je neobcházet je a nepředbíhat je v odpovídání. Je nutno se s nimi radit, zejména v časech obtíží (arab. النازلة názila) z hlediska bezpečí komunity a všudypřítomného strachu. Tehdy musí konečné rozhodnutí ve věcech náboženských vynést oni, plníce předpis koránského verše:


وَإِذَا جَآءَهُمۡ أَمۡرٌ۬ مِّنَ ٱلۡأَمۡنِ أَوِ ٱلۡخَوۡفِ أَذَاعُواْ بِهِۦ‌ۖ وَلَوۡ رَدُّوهُ إِلَى ٱلرَّسُولِ وَإِلَىٰٓ أُوْلِى ٱلۡأَمۡرِ مِنۡہُمۡ لَعَلِمَهُ ٱلَّذِينَ يَسۡتَنۢبِطُونَهُ ۥ مِنۡہُمۡ‌ۗ وَلَوۡلَا فَضۡلُ ٱللَّهِ عَلَيۡڪُمۡ وَرَحۡمَتُهُ ۥ لَٱتَّبَعۡتُمُ ٱلشَّيۡطَـٰنَ إِلَّا قَلِيلاً۬


A když k nim dojde nějaká zpráva týkající se bezpečnosti či strach vzbuzující, tu ji hned rozhlásí. Kdyby se však s ní obrátili na posla anebo na ty, kdož mezi nimi mají autoritu, dozvěděli by se ji tak ti, kteří se mezi nimi snaží proniknout k pravdivosti její. A kdyby nebylo dobrodiní a milosrdenství Božího vůči vám, věru byste byli všichni následovali satana, kromě několika málo. (Nisá´:83)


Tedy je třeba se navrátit k jejich objasnění a slovům, jež se daných věcí, zejména strach budících a nebezpečných záležitostí, týkají, protože toto je nárokem učenců na nás.

Šejch as-Sa'dí vyložil výše citovaný verš ve smyslu, že morálním chováním Božích služebníků je zdržet se tohoto rozhlašování. V záležitostech zasahujících každého jednotlivce, bezpečnosti lidu a ve věcech hluboce ovlivňujících těžkosti či naopak štěstí komunity věřících, jako jsou záležitosti vzbuzující obavy, ze kterých hrozí vzniknout pohromy, je vždy nezbytné ověřovat si vše a nijak se neunáhlovat v šíření zvěstí. Věci je vždy nutno navracet k posouzení Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم, resp. skrze jeho Sunnu a autoritám – tedy učeným lidem s jasnými a zdravými názory, kteří mohou posytnout kvalitní rady, lidem inteligentním a racionálním, kteří dokáží věci řešit s chladnou hlavou, kteří jsou si dobře vědomi, v čem vězí užitek a v čem naopak škoda. Pokud uvidí, že šíření takových zvěstí přináší muslimům užitek, posiluje je, přináší jim štěstí a dává jim výhody nad jejich nepřáteli, potom se k dané záležitosti připojí. Pokud ovšem uvidí, že z dané věci žádný užitek neplyne, nebo že z ní sice užitek plyne, ale je převážen daleko větší škodou, potom šíření takových záležitostí zabrání. Proto Alláh pravil:

وَلَوْ رَدُّوهُ إِلَى الرَّسُولِ وَإِلَىٰ أُولِي الْأَمْرِ مِنْهُمْ لَعَلِمَهُ الَّذِينَ يَسْتَنبِطُونَهُ مِنْهُمْ


Kdyby se však s ní obrátili na posla anebo na ty, kdož mezi nimi mají autoritu, dozvěděli by se ji tak ti, kteří se mezi nimi snaží proniknout k pravdivosti její. (Nisá´:83)


Tedy vyvodili by skrze rozmýšlení a za použití svého správného úsudku a správně vedoucích znalostí za dané situace další správný postup. Toto je tedy důkazem tohoto principu morálního jednání v náhle vzniknuvších komplikovaných situacích. Je povinností přenechat je lidem v daných záležitostech kompetentním a nepouštět se před ně – toto je správnější a bezpečnější z hlediska prevence možných chybných rozhodnutí. Ve verši případně zakazujícím šíření takových zvěstí tkví i pravidlo nejprve přemýšlet a teprve potom hovořit. Nejprve danou situaci adekvátně posoudit, získat do ní vhled, zda je spíše přínosem, anebo naopak spíše škodí.

Boží slova:

وَلَوۡلَا فَضۡلُ ٱللَّهِ عَلَيۡڪُمۡ وَرَحۡمَتُهُ


A kdyby nebylo dobrodiní a milosrdenství Božího vůči vám (Nisá:83)


znamenají, že to Alláh vám ze Své milosti dal schopnost následovat pravdu a správný postup v dané věci, obdařil vás v dané věci schopností následovat z morálního hlediska správné rozhodnutí a poučil vás o něčem, o čem byste jinak neměli potuchy.[14]



3. Respekt k jejich názoru i přes možný nesouhlas s jejich konkrétním stanoviskem.


Šejch Bázmúl pravil:

Právem učenců je rozmýšlet o tom, co říkají a k čemu dospěli ve svém samostatném usilovném bádání (arab. اجتهاد idžtihád). Člověk to nemá hned vyvracet, vždyť kolik jen slov učenců bylo lidmi kritizováno, ale zlo této kritiky spočívalo v nepochopení slov dotyčného učence.“  [15]

Dále řekl:

K právům učenců patří mít k nim úctu a být k nim slušný i tehdy, když se ukáže, že jejich idžtihád nebyl správný, neboť ani tehdy nejsou zbaveni své odměny. Jsou buď odměněni dvakrát, anebo pouze jednou a chyba je jim odpuštěna.[16]



4. Nenásledovat jejich názory fanaticky.

Šejch Bázmúl pravil:
K jejich právům náleží i zákaz následovat jejich názory fanaticky a bez důkazu. Mezi chválením učenců a respektem vůči nim na jedné straně a fanatickým následováním jejich názorů bez přemýšlení a důkazu na straně druhé, dokonce i tehdy, když protiví jasným důkazům, je velký rozdíl. Věru slepé a nekritické následování je zavrhováno a připisováno nevědomosti, avšak respekt vůči učenci a úcta vůči němu je předností učenosti. Odvržení těch tvrzení učenců, která odporují důkazům, neznamená pošpinění jejich cti, zneplatnění jejich slov a narušení jejich nároků, daleko spíše je následováním cesty toho jediného, který je prost omylu. A i to je samo o sobě plněním příkazu ctít učence.[17]

5. Nesnižovat jejich autoritu.

Šejch Bázmúl pravil:
Právem učenců je nehanit je a nenapadat jejich důstojnost. Pokud je muslimovi zakázáno brát život, uzurpovat si majetek a útočit na čest jiného muslima, potom to o učencích, tedy těch nejdůstojnějších osobách mezi muslimy, platí tím spíše. Proto není divu, že bylo řečeno, že „maso učenců je otrávené“ a Alláh má svoje způsoby, jak potrestat ty, kteří snižují jejich autoritu.[18]

Mezi velmi rozšířenou podobu útoků na čest a výjimečné postavení učenců řadí šejch Bázmúl i jejich laciná laická obvinění z nedostatku znalostí o soudobém znění či z neznalosti praktických záležitostí, jako je např. medicína či technické vědy:
Někteří lidé se tak snaží diskreditovat učence slovy, že nedisponují znalostí či mají nedostatky v oborech, kterými se tito lidé zabývají. A to i navzdory tomu, že tito ubožáci, kteří taková slova pronášejí, ani nevědí, co znamená toto „pochopení soudobých záležitostí" (arab. فقه الواقع fikhu l-wáki'), které nutno brát v potaz! Ani nevědí, že v islámském zákonodárství existuje něco, co postačuje tomu, kdo touží po skutečné znalosti a skutečném porozumění dané věci. Muslim má proto povinnost držet jazyk za zuby a zanechat takových slov, která není dovoleno pronášet a neměl by hovořit, kromě tehdy, když je to zcela očividné. Říci, že ten a ten neporozuměl dobře „soudobým záležitostem“ totiž implikuje, že ten, kdo toto říká, je v pozici někoho, kdo jim porozuměl. Protože jen ten, kdo jim správně porozuměl, dokáže o druhém říci, že tohoto porozumění nedosáhl. A stavět oproti tomu jen své vlastní ničím nepodložené domněnky jen tak bez důkazu je ohromným zlem a není to dovoleno. Proto pro tvrzení, že autor nějaké fetwy, tedy učenec oprávněný fetwy vydávat, dobře či zcela nepochopil k tomu potřebné soudobé reálie, je třeba důkaz. A toto posoudit nedokáže nikdo, nežli opět toliko jedině učenci.[19]

6. Nevymýšlet si o nich lži.

Je zakázáno vymýšlet si stanoviska učenců, či o nich cokoli tvrdit bez důkazu. 

Šejch al-'Usejmín tento princip vysvětlil následovně:
Lhát ohledně učenců v záležitostech Božího Zákona představuje nebezpečí a je spojeno se lží proti Šarí'e jako takové. Jsou lidé – nechť je Alláh uvede na správnou cestu – kteří, když najdou něco, co se pozdává jejich egu a vědí, že by to od nich lidé nepřijali, najdou nějakého učence, kterého lidé mají rádi, kterému věří a kterého přijímají a potom si vymyslí falešné tvrzní, že dotyčný učenec je téhož názoru jako oni, bez ohledu na to, zda v tom mají, či nemají pravdu, jen proto, aby to od nich lidé přijali.[20]

_______________________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2682, jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 6297.
[2] Viz Tezkiretu s-sámi'i we l-mutekellim, str. 25.
[3] Viz al-Džámi'u li-achláki r-ráwí we ádábi s-sámi', 1/188.
[4]
Viz Fethu l-mughís, 3/295.
[5] Zaznamenali 'Abdurrezzák v Musannefu, 11/137; a al-Beghawí v Šerhu s-sunna, 13/43.
[6] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 8/408.
[7] Viz Tebjínu kezibi l-mufterí, str. 28-30.
[8] Viz al-Fetáwá, fetwa č. 9698.
[9] Viz Núru l-basáiri we l-albábi fí ahkámi l-'ibádáti we l-mu'ámeláti we l-hukúki we l-ádáb, str. 57-58.
[10] Viz Muhádarátun fi l-'akídeti we d-da'wa, 2/190. Viz také al-Adžwibetu l-mufída, str. 75.
[11] Viz Fí kalbi l-hadesi makálátun mutenewwi'a, str. 35.
[12] Viz Ibid., str. 53.
[13] Viz Ibid., str. 40.
[14] Viz Ibid., str. 41-42.
[15] Viz Ibid., str. 40.
[16] Viz Ibid., str. 38.
[17] Tedy Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Viz Ibid., str. 42-43.
[18] Viz Ibid., str. 41.
[19] Viz Ibid., str. 40.
[20] Viz Šerhu Hiljeti tálibi l-'ilm, str. 224.