PŘEDPIS DĚTÍ KONVERTITY K ISLÁMU

 OTÁZKA: Přijal jsem islám a z existujícího manželství mám dvě děti. Jaký je jejich předpis? Jsou i ony automaticky muslimy?

ODPOVĚĎ:
Podle Mawerdím zaznamenaného konsenzu všech učenců ahl sunna we l-džemá’a platí, že děti následují ve víře svého otce.[1] Jediná neshoda je v situaci, kdy v existujícím manželství přijme islám někdo z rodičů. Potom dítě následuje toho rodiče, který přijme islám. Toto je názor většiny učenců hanefíjského, šáfi’ovského i hanbelíjského mezhebu.[2] Někteří učenci hanefíjského mezhebu sice podporují toto základní pravidlo, ale upřesňují, že pokud otec konvertuje k islámu v muslimské zemi a dítě zůstává s matkou v zemi, která je s muslimy ve válečném stavu, nebude mít jeho konverze vliv na stav dítěte.[3]
Učenci svůj názor potvrzují následujícími argumenty:
1.       Slova Boží:
وَالَّذِينَ آمَنُوا وَاتَّبَعَتْهُمْ ذُرِّيَّتُهُمْ بِإِيمَانٍ أَلْحَقْنَا بِهِمْ ذُرِّيَّتَهُمْ وَمَا أَلَتْنَاهُمْ مِنْ عَمَلِهِمْ مِنْ شَيْءٍ كُلُّ امْرِئٍ بِمَا كَسَبَ رَهِينٌ
A těm, kdo uvěřili a jež jejich potomci ve víře následovali, potomky jejich do ráje přivedeme a nic jim z jejich skutků neubereme. A každý člověk je toho, co činy svými si vysloužil, ručitelem. (Túr:21) 
Verš hovoří o dětech muslimů, které Alláh připojí k jejich rodičům a nečiní rozdílu mezi matkami a otci. (Tewba:40) Islám je pravda a nevíra je zcestí. Následovat pravdu je přednější, než následovat blud.[4]
2.       Abú Hurejra traduje, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Děti muslimů jsou na zvláštním kopci v ráji. O ně se starají Ibráhím a Sára, v Soudný den budou navráceni svým rodičům.[5] V jiném hadíse vypráví Abú Hurejra, že Prorok o dětech muslimů řekl: „Budou věčně v ráji.[6]
3.       Podle slov učenců: „Dítě následuje své rodiče ve víře. Pokud se jejich víra liší, pak má následovat rodiče muslima, stejně jako ve smíšeném manželství následuje otce muslima a nikoli matku křesťanku.“[7]
Druhá skupina učenců tvrdí, že dítě, jehož jeden z rodičů přijme islám, následuje i nadále svého otce. Toto je názor málikovského mezhebu. Pokud se stane muslimem otec, dítě je bráno jako muslim, bez ohledu na konverzi, nebo ne-konverzi matky.[8] Důkazem jim je verš:
بَلْ قَالُوا إِنَّا وَجَدْنَا آبَاءَنَا عَلَى أُمَّةٍ وَإِنَّا عَلَى آثَارِهِمْ مُهْتَدُونَ
Však oni naopak říkají: „Nalezli jsme otce své v jistém učení a jdeme ve stopách jejich.“ (Zuchruf:22)Verš jasně ukazuje že potomci následují víru otce a nikoli matky.
Třetím názorem je ojedinělé stanovisko známého tábi’ína Atá’a. Podle něj má dítě následovat matku, protože matka dítěte je vždy s určitostí známa ale u otce tomu nemusí být tak.[9]

Podle našeho názoru je nejlepším stanoviskem pohled většiny, tedy první jmenovaný názor. Malé děti, nesvéprávné, nebo dospělé děti, které nejsou svéprávné, následují v náboženství toho rodiče, který je muslim. Ohledně verše ze súry Zuchruf, který využívají málikíjští právníci, nemůže být použit v tomto případě, protože se jedná o kontext výtky. 

Řešena byla i otázka, zda prarodiče mají vliv na následování víry svých dětí. Všechny právní školy, kromě šáfi’ovské jsou toho názoru, že prarodiče nerozhodují, ať jsou rodiče živí, nebo nikoli. V opačném případě by mohli mít vliv i další a další předkové až k Adamovi.[10] Šáfi’íjský mezheb je opačného názoru a někteří učenci berou víru prarodičů v potaz v případě, že rodiče dítěte nežijí.
A Alláh nejlépe zná.
 
Autor: Safet Kuduzović


[1] Viz Al-Hewílu l-kebír, 17/406.
[2] Viz al-Mebsút, 10/120; Chašíjjetu Ibni ‘Ábidín, 2/229; al-Muhezzeb, 2/239; a al-Mugní, 9/215 a 9/235.
[3] Viz Šerhu fethi l-Kadír, 3/417; a al-Bahru r-ráik, 3/225.
[4] Viz Al-Hewílu l-kebír, 17/407.
[5] Zaznamenali Ahmed, 2/326; Hákim, 1/541/1418; a Bejhekí v al-Ba‘su we n-nušúr, 231. Šejch al-Albání tento hadíspovažuje za autentický, viz as-Silsiletu s-Sahíha, 3/451.
[6] Zaznamenali Muslim, 16/156/2635; a Ahmed, 2/488.
[7] Viz al-Mugní, 9/26.
[8] Viz al-Mudewwenetu l-Kubrá, 2/220 a 3/307; a al-Káfí, 1/209.
[9] Viz Al-Hewílu l-kebír, 17/406.
[10] Viz: al-Hawí l-Kebír, 17/407; al-Mebsút, 10/123; Bedá’a as-Saná‘íjja, 7/139; a Ahkámu d-dáchili fí l-islám, str, 76.