PŘEHÁNĚNÍ VE VÍŘE A EXTREMIZMUS V NÁBOŽENSTVÍ, DÍL 3.: PŘÍČINY PŘEHÁNĚNÍ VE VÍŘE

Hlavním důvodem přehánění ve víře je krátkozraké, povrchní a plytké vnímání náboženství a poloviční neznalost, resp. nedovzdělanost v jeho otázkách. Fanatický extremista, beroucí svou víru bigotně, přehnaně a úzkostlivě, přistupuje k tajům náboženských nauk jen velmi povrchně, ztrácí z dohledu cíle šarí'atského zákonodárství a jeho podstatu. Nejde tu o totální neznalost, protože ta bývá provázena naprostou ignorancí a nezájmem o cokoli náboženského, nikoli k zacházení do krajností a k hrubosti.
 
Ti, kteří vykazují známky extremismu, smýšlí, že jsou učení, i když toho, co vůbec neznají, je mnoho. Takoví lidé někde naberou drobečky znalosti, jenže i to, co shromáždí a naučí se, není povázáno a propojeno dohromady. Jejich starostí jsou jen věci povrchní, vnějškové, po tom, co je hlubší a podstatnější nepátrají. Na jednotliviny nenahlížejí optikou všeobecných pravidel, nejasné otázky neposuzují podle jasných principů. Nevědí nic o protichůdných věcech, netuší, který názor z vícero možných je správnější, neubrání se pochybením, mají-li zvažovat možná pro a proti v diskutabilních záležitostech.
 
Imám aš-Šátibí říká:
„První příčinou vzniku inovace a zavrženíhodného partajničení, vedoucího k rozkolu islámské ummy na sekty nesmiřitelné navzájem je, když někdo začne sám sebe považovat za mudžtehida, anebo ho za něj začnou považovat jiní, aniž by dotyčný tohoto stupně dosáhl. Na to ukazuje věrohodný hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم: „Vznešený Alláh věru neodejme od služebníků Svých znalost silou, ale smrtí učenců. Lidé si pak za své představené zvolí neznalce, budou se jich ptát a oni jim budou bez patřičné znalosti odpovídat, scházejíce do bludu a svrhávajíce do něj ostatní spolu s sebou.1
 
Nedovzdělanost v kombinaci s drzostí, namyšleností, nadutostí, tvrdohlavostí a utkvělou představou, že dotyčný je opravdovým učencem, je ještě nebezpečnější než naprostá nevzdělanost. Jde totiž o neznalost někoho, kdo neví, že neví. To se projevuje vícero způsoby:
 
  1. Doslovné chápání těch náboženských textů, které nemohou být myšleny doslova.
 
Některé náboženské texty nelze pochopit, aniž není znám kontext, v jakém byly vyřčeny. Ti, kteří přehánějí ve víře, tyto okolnosti neznají a proto je chápou doslova, byť to v tomto případě není na místě. Také neznají principy analogie, arab. قياس kijás, nepoužívají je, nezohledňují důvod, arab. علة 'illa, ani moudrost, arab. حكمة hikma, která se v šarí'atských nařízeních ukrývá. Příčina existence předpisu je neoddělitelně spjata s předpisem samotným, tedy pokud neexistuje příčina, neplatí ani daný předpis.
 
Uvedeme dva příklady:
 
  1. 'Abdulláh ibn Omar řekl: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم zakázal cestovat s mushafem do země nevěřících (či země nepřátel).2 Důvodem tohoto zákazu je obezřetnost, aby nepřátelé výtisk Koránu nějakým způsobem neznesvětili. Proto není v současnosti možno zakazovat toto jednání muslimům žijícím ve většinově nemuslimských zemích. Tato možnost dnes odpadá, resp. kdo by chtěl Korán nějakým způsobem znesvětit, dokáže si jej v dnešní době vyspělé komunikace a obchodu sám obstarat. Muslimové, obzvláště ti na Západě, potřebují Korán, aby se jej učili a vyučovali mu své děti, resp. vyzývali ostatní k jeho přijetí atd.
  2. Džábirرضي الله عنه říká: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم zakázal zaklepat manželce na dveře v noci.3 Podle jiné verze Prorok صلى الله عليه و سلم řekl: „Bude-li někdo z vás doma dlouho nepřítomen, nechť neklepe na dveře své manželky v noci."4 al-Buchárí tato podání uvádí v kapitole s názvem Po dlouhodobé nepřítomnosti se k manželce nemá vracet v noci. Pro tento zákaz existují dva důvody: (1) Aby se dotyčný nevracel způsobem, který implikuje, že své ženě nedůvěřuje a pochybuje o její počestnosti, chtěje jí překvapit ve špatné situaci. (2) Aby měla žena čas se na návrat manžela dopředu připravit.

    Imám an-Newewí hadís vysvětluje:

„Posel Boží صلى الله عليه و سلم se k manželkám nikdy nevracel v noci, vždy až ráno nebo dopoledne. Také řekl: „Když se někdo z vás v noci vrací z cest, nechť se k ženě, u které nebyl přítomen, nevrací v noci, dokud ta nepoužije žiletku a dokud se neučeše.“ (...) Klepání na dveře jasně odkazuje na pozdní návrat, protože každý, kdo se vrací pozdě v noci, musí na dveře klepat. (...) Slovo تستحد testehidd, tj. použije žiletku, odkazuje na odstraňování tělesného ochlupení. Termín المغيبة al-mughíba označuje takovou, u které její manžel dlouho nebyl přítomen. Slovo يتخونه jetechawwenuhu znamená myslí, že jej podvádí, tj. že mu je jeho žena nevěrná a proto si ji přeje odhalit. Všechna tato podání tedy znamenají, že není pěkné, aby se někdo, kdo u své ženy nebyl dlouho přítomen, k ní vrátil pozdě v noci. Ten, kdo byl na cestě jen krátce a žena čeká, že se během noci vrátí, se ničeho zlého svým nočním návratem nedopouští, neboť v jednom z podání stojí dodatek „pokud nebyl dlouho přítomen.5 Podobně jako v případě, pokud je dotyčný např. členem nějaké vojenské jednotky, jejíž návrat je plánován na pozdní noční hodiny a jeho rodina o tom ví. Ani tento se ničeho špatného nedopouští, protože důvod zákazu není přítomen. Důvodem zákazu je dát ženě možnost, aby se na návrat manžela připravila, což se tímto již stalo. (..) Islám se snaží zabránit každé situaci, díky které by důvěra a dobré vztahy mezi manžely něčím utrpěly.“6

Znát příčiny, které stojí v pozadí konkrétních šarí'atských nařízení umožňuje lépe pochopit Boží Zákon, osvojit si nejfundovanější názor a následně vynést správné stanovisko. Naopak lpěním na doslovném významu nějakého textu se jen prohlubuje zatvrzelost, přičemž smysl toho, čeho mělo být danou regulí dosaženo, tak mnohdy uniká.

 
  1. Zanedbávání hlavních a důležitých problémů kvůli vedlejším a druhořadým otázkám.
Pouze povrchní přístup k náboženství je ukazatelem povrchnosti a omezeného chápání dotyčného, jenž není schopen pohlížet na věci hlouběji. Takový jedinec tráví celý den píděním se po věcech, které jsou v porovnání s klíčovými otázkami, na kterých závisí přežití, identita a rozvoj této ummy vedlejšími drobnostmi, obzvláště pak těmi, ohledně kterých i mezi dnešními i dřívějšími učenci samými panuje pravděpodobně neřešitelná rozdílnost názorů. Leč Milostí Boží je takových otázek, ve kterých panuje ichtiláf, čím dál méně, jak postupujeme v žebříčku důležitosti a priorit čím dál výše. O nejdůležitějších pilířích víry pak není žádného sporu.
 
Hluboké a detailní otázky různých oblastí fikhu naopak podléhají ichtiláfu nejčastěji a je v nich dovolen idžtihád. Ty ovšem nejsou až tak velikého významu. Sem patří například otázka správné polohy rukou během modlitby, která není podstatou modlitby a ani důvodem, proč byla uzákoněna. Proto diskuse o tom, jak a kde spojovat či nespojovat v modlitbě ruce, není tolik relevantní.
 
Žel, mnoho z těchto rozporů a rozbrojů je sekundárně přeneseno z muslimských zemí na Západ. Muslimové zde by se především měli soustředit na zachování toho, co je na islámu klíčové – na tewhíd, na správnou věrouku, na zachování základních náboženských povinností a na obezřetnosti před všemi podobami tolik rozšířeného zakázaného jednání, zasahujícího je i jejich rodiny. Nemá smysl vířit rozruch okolo těchto vedlejších otázek a trestuhodné je kvůli tomu zanedbávat příkazy a zákazy, ohledně kterých není sporu.
 
  1. Unáhlené odsuzování nějakého jednání jako harám.
Pokud nějaká osoba vše ztěžuje, omezuje a příliš často okolo sebe hází zákazy toho, či onoho, pak toto je znakem její slabé znalosti o víře. Na toto nebezpečí poukázal již Korán:
وَلَا تَقُولُوا لِمَا تَصِفُ أَلْسِنَتُكُمُ الْكَذِبَ هَٰذَا حَلَالٌ وَهَٰذَا حَرَامٌ لِتَفْتَرُوا عَلَى اللَّهِ الْكَذِبَ ۚ إِنَّ الَّذِينَ يَفْتَرُونَ عَلَى اللَّهِ الْكَذِبَ لَا يُفْلِحُونَ
Neříkejte tedy to, co jazyky vaše lživě tvrdí: „Toto dovoleno je a toto zakázáno!“ vymýšlejíce si tak proti Bohu lež. Věru ti, kdož proti Bohu lži si vymýšlejí, neuspějí. (Nahl:116)
 
Naši zbožní předkové se zdráhali označovat věci za zakázané, dokud si tím nebyli zcela jisti. Pokud si nebyli jisti, říkali: „Odmítáme to,“ nebo „smýšlíme, že to není dobré.“ Vážili svá slova, aby o povolené věci náhodou křivě neprohlásili, že je harám. Naopak ti, kteří ve víře přehánějí, přímo soutěží v tom, kdo zakáže více věcí. Pokud existují dva názory, z nichž jeden vnímá jako povolenou a druhý ji zavrhuje, oni danou věc zavrhují. Pokud jeden ze dvou názorů danou věc pouze zavrhuje a druhý přímo zakazuje, oni volí názor, podle kterého je zakázaná. Vždy si volí to nejtěžší existující řešení.
 
  1. Následování víceznačných a nejasných textů na úkor jednoznačných a jasných.
 
Tento důvod je přítomný odjakživa. Ti, kteří ve své víře přehánějí, následují víceznačné texty, arab. متشابهات mutešábihát, na úkor textů jednoznačných, arab. محكمات muhkemát.
Vznešený Alláh praví:
هُوَ الَّذِي أَنزَلَ عَلَيْكَ الْكِتَابَ مِنْهُ آيَاتٌ مُّحْكَمَاتٌ هُنَّ أُمُّ الْكِتَابِ وَأُخَرُ مُتَشَابِهَاتٌ ۖ فَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِمْ زَيْغٌ فَيَتَّبِعُونَ مَا تَشَابَهَ مِنْهُ ابْتِغَاءَ الْفِتْنَةِ وَابْتِغَاءَ تَأْوِيلِهِ ۗ وَمَا يَعْلَمُ تَأْوِيلَهُ إِلَّا اللَّهُ ۗ وَالرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ يَقُولُونَ آمَنَّا بِهِ كُلٌّ مِّنْ عِندِ رَبِّنَا ۗ وَمَا يَذَّكَّرُ إِلَّا أُولُو الْأَلْبَابِ
On je ten, jenž seslal ti Písmo, v němž některé verše jsou pevně stanovené, a ty jsou podstatou Písma, zatímco jiné jsou víceznačné. Ti, v jejichž srdcích je odchýlení, následují to, co je v něm víceznačné, usilujíce tak o rozkol a snažíce se o svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevni jsou ve vědění, hovoří: "My v ně jsme uvěřili; vše, co obsahuje, od Pána našeho je!" A připomínají si to jedině ti, kdož rozmyslem jsou obdařeni. (Áli 'Imrán:7)
 
Víceznačnými texty myslíme ty, které mohou mít minimálně dvojaký význam a vyznění, zatímco jednoznačné jsou texty zcela jasné, které nemohou mít jiný význam než ten, na který přímo odkazují.
Sektáři však pátrají po nejasných textech a těmi se vyzbrojují, nedbaje přitom na texty jasné, které jsou pro vynešení stanoviska rozhodující. Ti, kteří dnes např. prohlašují ostatní muslimy za odpadlíky od víry, se dopouštějí právě tohoto druhu manipulace s texty.
 
  1. Přejímání nauky od neznalců.
 
Někdo, čí úsudek je chabý a čí pochopení víry jen povrchní a krátkozraké, může být ovlivněn tím, že svou nauku přejal od nedovzdělanců a nikoli od skutečných učenců. Ti, kteří přehánějí v náboženství svou znalost berou ponejvíce přímo z knih, bez prověření a bez vedení učence, bez přijímání toho dobrého, co daný autor napsal a bez odvrhování toho špatného, bez evaluace vlastního porozumění dané problematice, dílu, textu apod., bez prověření platnosti daných údajů a jejich konečné elaborace z vědeckého či odborného hlediska. Takoví lidé si jen někde něco přečtou, něčemu (byť omezeně) porozumí a vyvodí nějaký závěr, možná i chybně, aniž si toho vůbec jsou vědomi. Netuší, že může existovat opačný názor, nebo že je dokonce ještě podloženější, uznávanější a rozšířenější. V moři šarí'atské a islámsko-právní nauky nemožno plavat bez učenců, kteří hledače nauky vezmou za ruku a ukáží mu, kdo jsou relevantní znalci těchto věd a od koho třeba nauku čerpat, kteří jim vyjasní jejich nejasnosti, kteří vedlejší otázky vrátí na základní apod.
Proto raní učenci zakazovali čerpat nauku od toho, kdo se učil přímo z knih, nebo se učit Korán před někým, kdo se jej naučil sám, aniž by jej mentoroval někdo, kdo skutečně Korán a jeho nauky pozná.
 
  1. Neznalost historie, soudobých okolností a zákonitostí reality.
 
Někteří lidé pátrají po tom, co se nikdy nestalo a co ani neexistuje, realitu nerespektují a vnímají ji pokřiveně skrze svůj vlastní utkvělý obraz toho, jak by měla vypadat. Taková jejich percepce skutečnosti pak nemá nic společného s realitou a zákonitostmi, které v ní Alláh ustavil, ani se šarí'ou jako takovou.
Tací usilují o změnu společnosti, její pocity a mentalitu, obyčeje i morálku, společenský, politický i ekonomický systém pomocí imaginárních prostředků, neskutečných a neuskutečnitelných metod a překonaných možností, s takovou vervou a sebezapřením, že se jim žádná oběť nezdá příliš velká. Jejich úmysly jsou možná správné a čisté, nechtějí nic jiné, než pozdvihnout Slovo Boží, ale nehledí na následky pro sebe a pro své okolí. Neznají historii, nedokáží ji číst jinak než jako sled dat a událostí, nedokáží se z ní poučit.
Na takové naráží koránský verš:
أَفَلَمْ يَسِيرُوا فِي الْأَرْضِ فَتَكُونَ لَهُمْ قُلُوبٌ يَعْقِلُونَ بِهَا أَوْ آذَانٌ يَسْمَعُونَ بِهَا ۖ فَإِنَّهَا لَا تَعْمَى الْأَبْصَارُ وَلَٰكِنْ تَعْمَى الْقُلُوبُ الَّتِي فِي الصُّدُورِ
Což necestovali po zemi a neměli srdce, aby chápali, a uši, aby slyšeli avšak nejsou to oči jejich, jež jsou nevidoucí, nýbrž slepá jsou srdce v hrudích jejich. (Hadždž: 46).
 
Historie je učitelka života a skladiště ponaučení. Tak jako se ze svých včerejších chyb učí jednotlivec, mohou se celé národy učit ze svých pochybení historických. Dějiny jsou živá paměť národa. Národ, který nemá vlastní minulost a nestará se o své dějiny, je jako osoba ve stavu amnézie – přichází o schopnost pamatovat si, vzpomínat si a vybavovat si, žije jen ze dne na den a nemá oč se opřít. Tak jako je člověk, který ztratil paměť psychiatrickým pacientem, kterému je potřebna odborná pomoc, tak i národ bez vlastních dějin nemůže položit základy vlastního svobodného života. V dějinách se zrcadlí Boží zákonitosti, kterým podléhá vesmír i lidstvo.
Proto Korán přikládá historii takový velký význam:
 
قَدْ خَلَتْ مِنْ قَبْلِكُمْ سُنَنٌ فَسِيرُوا فِي الْأَرْضِ فَانْظُرُوا كَيْفَ كَانَ عَاقِبَةُ الْمُكَذِّبِينَ
Již naplnil se obvyklý osud těch , kdož před vámi byli! Cestujte po zemi a pohleďte, jaký byl konec těch, kdož posly za lháře prohlašovali! (Áli 'Imrán: 137)
سُنَّةَ اللَّهِ الَّتِي قَدْ خَلَتْ مِنْ قَبْلُ ۖ وَلَنْ تَجِدَ لِسُنَّةِ اللَّهِ تَبْدِيلًا
podle zvyklosti Boží, která se již mnohokrát předtím naplnila. A ve zvyklosti Boží nenalezneš změnu žádnou. (Feth: 23)
فَهَلْ يَنْظُرُونَ إِلَّا سُنَّتَ الْأَوَّلِينَ ۚ فَلَنْ تَجِدَ لِسُنَّتِ اللَّهِ تَبْدِيلًا ۖ وَلَنْ تَجِدَ لِسُنَّتِ اللَّهِ تَحْوِيلًا
Což mohou očekávat něco jiného než obvyklý osud národů dávných? A nenalezneš ve zvyklosti Boží změnu žádnou! A nenalezneš ve zvyklosti Boží odchylku žádnou! (Fátir: 43).
 
Boží zákonitosti platí pro všerchny bez ohledu na jejich vyznání a etnicitu. Kdo pochybí, nebo sejde z cesty, je po zásluze potrestán, i kdyby byl společníkem Prorokovým.
Stačí jen připomenout cenu, kterou museli platit sahábové na Uhudu:
أَوَلَمَّا أَصَابَتْكُمْ مُصِيبَةٌ قَدْ أَصَبْتُمْ مِثْلَيْهَا قُلْتُمْ أَنَّىٰ هَٰذَا ۖ قُلْ هُوَ مِنْ عِنْدِ أَنْفُسِكُمْ ۗ إِنَّ اللَّهَ عَلَىٰ كُلِّ شَيْءٍ قَدِيرٌ
Což jste neřekli, když postihlo vás neštěstí poté, co sami jste dosáhli úspěchu dvojnásobného: „Odkud to přišlo?“ Rci: „Od vás samých to přišlo!“ A Bůh nade všemi věcmi je mocný. (Áli 'Imrán: 165).
إِذْ تُصْعِدُونَ وَلَا تَلْوُونَ عَلَىٰ أَحَدٍ وَالرَّسُولُ يَدْعُوكُمْ فِي أُخْرَاكُمْ فَأَثَابَكُمْ غَمًّا بِغَمٍّ لِكَيْلَا تَحْزَنُوا عَلَىٰ مَا فَاتَكُمْ وَلَا مَا أَصَابَكُمْ ۗ وَاللَّهُ خَبِيرٌ بِمَا تَعْمَلُونَ
Tehdy jste stoupali nahoru neohlížejíce se na nikoho, zatímco posel vás svolával za vašimi zády - a Bůh vám odplácel jedním utrpením za druhým - abyste se nermoutili nad tím, co vám uniklo z kořisti, ani nad tím, co vás postihlo z neúspěchu. A Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Áli 'Imrán: 153).
 
Nejde tu jen o islámskou historii, ale o historii lidstva jako celku, od prvních jejích momentů, o dějiny všech národů, všech dob a všech míst, muslimů stejně jako nemuslimů, věřících, stejně jako nevěřících, zbožných stejně jako hříšných. Jsou to zákonitosti chodu světa a vesmíru v podobném smyslu, jako zákony fyzikální.
 
Dobrodiní Koránu nemůžeme pochopit, aniž bychom neznali stav, v jakém se nacházelo lidstvo v době jeho seslání:
لَقَدْ مَنَّ اللَّهُ عَلَى الْمُؤْمِنِينَ إِذْ بَعَثَ فِيهِمْ رَسُولًا مِنْ أَنْفُسِهِمْ يَتْلُو عَلَيْهِمْ آيَاتِهِ وَيُزَكِّيهِمْ وَيُعَلِّمُهُمُ الْكِتَابَ وَالْحِكْمَةَ وَإِنْ كَانُوا مِنْ قَبْلُ لَفِي ضَلَالٍ مُبِينٍ
Věru Bůh již prokázal přízeň věřícím, když k nim vyslal posla z řad jejich, jenž sděluje jim znamení Jeho, očišťuje je a učí je Písmu a moudrosti, zatímco předtím byli v bludu zjevném. (Áli 'Imrán: 164)
وَكُنْتُمْ عَلَىٰ شَفَا حُفْرَةٍ مِنَ النَّارِ فَأَنْقَذَكُمْ مِنْهَا ۗ كَذَٰلِكَ يُبَيِّنُ اللَّهُ لَكُمْ آيَاتِهِ لَعَلَّكُمْ تَهْتَدُونَ
a byli jste již na okraji propasti ohnivé a On vás před ní spasil. A takto vám Bůh objasňuje Svá znamení - snad budete správně vedeni. (Áli 'Imrán: 103)
 
V tomto smyslu chápat slova Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه: „Lesk islámu bude postupně kousek po kousku blednout, když odrostou ti, kteří již nepoznali, co byla džáhilíjja.
 
Historie se opakuje, události se podobají jedna na druhou, protože zákonitosti, které se za nimi ukrývají, hýbou jimi a utváří je, jsou tytéž.
 
Korán si této skutečnosti všímá a obrací k ní pozornost:
وَقَالَ الَّذِينَ لَا يَعْلَمُونَ لَوْلَا يُكَلِّمُنَا اللَّهُ أَوْ تَأْتِينَا آيَةٌ ۗ كَذَٰلِكَ قَالَ الَّذِينَ مِنْ قَبْلِهِمْ مِثْلَ قَوْلِهِمْ ۘ تَشَابَهَتْ قُلُوبُهُمْ ۗ
Říkají ti, kdož nic nevědí: „Proč pak s námi Bůh nepromluví anebo proč k nám nepřijde se znamením?“ A hovořili ti, kdož byli před nimi, jazykem podobným a i srdce jejich jsou si podobna. (Bekara: 118).
كَذَٰلِكَ مَا أَتَى الَّذِينَ مِنْ قَبْلِهِمْ مِنْ رَسُولٍ إِلَّا قَالُوا سَاحِرٌ أَوْ مَجْنُونٌ﴿٥٢﴾أَتَوَاصَوْا بِهِ ۚ بَلْ هُمْ قَوْمٌ طَاغُونَ﴿٥٣﴾
A stejně tak nepřišel k těm, kdož před těmito byli, žádný posel, aby o něm neprohlásili: „Kouzelník je to nebo blázen! Což po sobě to dědí? Nikoliv, však lid je to vzpurný. (Záriját: 52-53).
 
Proto vždy třeba nejprve začít od osvěty, od postupného a citlivého objasňování šarí'atských předpisů. Jednotlivé povinnosti byly uzákoněny postupně, stejně jako byly postupně zakazovány jednotlivé zákazy.
 
Když umajjovský chtěl chalífa Omar ibnu l-'Abdul'azíz navrátit odchýlenou říši zpět k princupům, dle kterých vládli pravověrní chalífové, jeho vznešený a zbožný syn 'Abdulmelik na něj naléhal, aby napravil to, co jeho předchůdci v úřadu vládce pokřivili a urovnal křivdy, kterých se dopustili: „Co je s tebou, otče můj? Proč neřešíš tyto problémy? Při Alláhu, i kdybychom se měli vařit v hrnci ty i já, bude mi to jedno, hlavně když to bude kvůli boji za spravedlnost a pravdu.“ Otec jej ale varoval před unáhleností: „Nespěchej, synu. Vznešený Alláh v Koránu dvakrát alkohol hanil, ještě předtím, než jej zakázal. Bojím se, že kdybych před lidi vyložil všechnu spravedlnost a pravdu hned najednou, aby ji v celosti neopustili a aby se to pro ně nestalo těžkým pokušením.
 
 
1Viz al-I'tisám, 2/171. Hadís od 'Abdulláha ibn 'Amra ibnu l-Ás رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 100; a Muslim v Sahíhu, 13/2673.
2Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2828; a Muslim v Sahíhu, 92/1869.
3Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1707; a Muslim v Sahíhu, 192/715.
4Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4946. Muslim v Sahíhu tato slova uvádí jako dodatek k uvedenému hadísu od Džábira رضي الله عنه, viz Sahíh Muslim, 715/182. Viz také Sahíhu l-Buchárí, 5/2008.
5Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 48. Al-Albání jej oceňuje jako hasan.

6Komentář tohoto hadísu viz v Šerhu Sahíhi Muslim