PŘEHÁNĚNÍ VE VÍŘE A EXTREMIZMUS V NÁBOŽENSTVÍ, DÍL 4.: PODOBY A PROJEVY

Přehánění ve víře a náboženský extremizmus se projevuje různými způsoby, především pak těmito:

  1. Fanatizmus v držení se vlastního názoru a odmítání názorů jiných.
 
Projevem přehánění ve víře je fanatické lpění na vlastním názoru a tvrdošíjné odmítání všech ostatních jiných názorů a alternativ v případech, kde je dovolen idžtihád a v otázkách, které lze pochopit či uchopit vícero způsoby. Takto se ty prvky víry, které jsou pružné a podléhají samostatné elaboraci kvalifikovanými učenci stávají fixními a rigidními, jasnými otázkami, o kterých nesmí být sporu a jediným platným názorem je pouze názor dotyčného. Dotyčný pak neposlouchá a nevnímá důkazy jiných, nerozmýšlí o nich, nesrovnává svá slova se slovy ostatních, aby zvolil nejproargumentovanější a nejrelevantnější řešení, správnější a většinovější.
 
Šejchu l-islám ibn Tejmíjja pravil:
„Nikdo nemá právo ummě vnucovat kohokoli jako autoritu, vyzývat k jejímu myšlenkovému směru, na jehož základě buduje vazby přátelství a nepřátelství, kromě Božího Poslaصلى الله عليه و سلم . Ummě nesmí být vnucováno žádné slovo, na jehož základě vzniká přátelství a nepřátelství, kromě slova Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلمa toho, na čem se umma shodla. Tímto způsobem jednají jen inovátoři, kteří si vnutí nějakou osobu nebo slova a tímto rozbíjejí ummu, budujíce na základě svých hesel nebo příslušnosti k jejich frakcím přátelství a nepřátelství.“1
 
Ještě více bije do očí drzost některých jedinců rozpitvávat i ty nejsložitější otázky i přesto, že sami nejsou dostatečně znalí, zběhlí, kvalifikovaní a morálně zdatní na to, aby si mohli dovolit něco takového. Podobní jedinci nedovolují mít odlišný názor nikomu, dokonce ani učencům. Taková zaslepenost pak jen dále zvětšuje míru jejich fanatizmu a zahleděnost do vlastního názoru. Jakoby říkali, že jejich názor je stoprocentně správný a názor druhých stoprocentně špatný, přičemž pravděpodobnost opaku je naprosto a zcela nulová. Takoví fanatici se pak nikdy s nikým zákonitě nemohou dohodnout.
 
Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo hledá nauku proto, aby se pomocí ní povyšoval nad učence, nebo aby se pomocí ní hádal s nevědomými, nebo aby pomocí ní na sebe strhl pozornost lidí, tomu za jeho činy náleží oheň.2
Povyšování se nad učence znamená, že si dotyčný přeje ukázat, že ví tolik co oni a ještě více, že je předstihl ve svých závěrech, že věcem porozuměl lépe, než oni, že je schopen jim oponovat, vyvrátit je a dokázat, že nemají pravdu.
Hádání se s nevědomými je vyhledávání rozepří s obyčejnými lidmi, prostými jakékoli znalosti, jen proto, aby s nimi soutěžil, kdo bude drzejší a drsnější.
Strhávání pozornosti lidí na sebe znamená přitahovat a upoutávat na sebe zraky ostatních, předvádění se, jaký je učenec a takto si získávat pochvalu ostatních.
Vše toto jsou činy, které člověka přibližují Peklu.
 
Věc se stává ještě nebezpečnější tehdy, když „jediný správný názor“ začne být vnucován druhým silou a příslovečným klackem v ruce. Nemusí to být hmatatelný předmět ze dřeva nebo kovu, stačí křivé obvinění z inovace, křivení víry a rouhání, nebo dokonce nevíry. Takový ideový nátlak je častokrát ještě tvrdší, než fyzický.
 
  1. Dávat lidem za povinnost něco, co jim Alláh jako povinnost nestanovil.
 
Přeháněním ve víře je neustálé konání toho, co je těžší, dokonce i v situacích, kdy je třeba jednat podle toho, co je lehčí, nebo ještě hůře nucení druhých k tomu, aby konali to, co je těžší i tehdy, kdy jsou oprávněni postupovat podle lehčího řešení a těžší není jejich povinností. Muslim nesmí odvrhovat šarí'atsky uzákoněná ulehčení, pakliže postupovat podle těžšího předpisu je pro něj obtížné. Odmítat Alláhem daná ulehčení a pátrat vždy po nejtěžším možném řešení je nemístné. Existující ulehčení totiž člověku předepsal Sám Stvořitel, aby tak člověka zbavil těžkostí a nepohody. Nikdo proto nemá právo nutit lidi k něčemu, co za daných podmínek není jejich povinností.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Vznešený Alláh miluje, když se následují Jeho úlevy stejně tak, jako nenávidí, když jsou činěny hříchy.3
'Áiša praví: „Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم nikdy nebyla dána příležitost, aby zvolil mezi dvěma věcmi, aniž by přitom nezvolil tu lehčí, pokud to nebylo hříchem.4
 
Alláh Sám popisuje Svého Proroka صلى الله عليه و سلم jako:
النَّبِيَّ الْأُمِّيَّ الَّذِي يَجِدُونَهُ مَكْتُوبًا عِنْدَهُمْ فِي التَّوْرَاةِ وَالْإِنْجِيلِ يَأْمُرُهُمْ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَاهُمْ عَنِ الْمُنْكَرِ وَيُحِلُّ لَهُمُ الطَّيِّبَاتِ وَيُحَرِّمُ عَلَيْهِمُ الْخَبَائِثَ وَيَضَعُ عَنْهُمْ إِصْرَهُمْ وَالْأَغْلَالَ الَّتِي كَانَتْ عَلَيْهِمْ ۚ
proroka neučeného, jehož naleznou oznámeného jim v Tóře a Evangeliu a který jim přikazuje vhodné a zakazuje zavrženíhodné, který jim dovoluje pokrmy výtečné a zakazuje jim škodlivé a snímá z nich tíživé povinnosti a pouta, jež je tíží. (A’ráf: 157).
 
Když se Prorokصلى الله عليه و سلم modlil sám, modlil se dlouho, když se modlil s ostatními, jeho modlitba byla kratší. Říkával: „Když se někdo z vás modlí sám, může se modlit, jak jen dlouho chce.5
 
Abú Mes'úd al-Ansárí رضي الله عنه uvádí, že k Prorokoviصلى الله عليه و سلم přišel jeden muž a řekl mu: „Posle Boží, chodím pozdě na společnou modlitbu, protože imám se modlí dlouho.“ Prorokصلى الله عليه و سلم se rozhněval tak, že jsem jej nikdy předtím neviděl se tolik zlobit a poté pravil: „Lidé! Někteří z vás odhánějí jiné lidi. Nechť ten, který jiné vede ve společné modlitbě tuto modlitbu neprodlužuje, protože za ním jsou i slabí, staří a potřební.6
Anas رضي الله عنه proto říkal: „Vstanu k modlitbě s úmyslem modlit se pomalu, jenže poté uslyším pláč dítěte a proto modlitbu zkrátím, neboť vím, jak těžké je to pro matku, když slyší pláč svého dítěte.7
 
Klást na lidi přehnané nároky se také odráží v nehezké praxi některých, jež plísní jiné, jež nevykonali některý dobrovolný akt, tak hrubě, jakoby vynechali povinnost. Je krásné někoho nabádat k nepovinnému uctívání, ale je zakázáno přikazovat ho někomu, nebo někomu hrubě nadávat za to, když ho nevykoná. Podobné platí pro plísnění těch, kdož se dopustili činu, který je sice zavrženíhodný, ale nikoli přímo zakázaný. Každý je, mimo toho, co je přímo přikázáno a jasně zakázáno, naprosto svoboden, aby si vybral, zda něco vykoná, nebo nevykoná.
 
Důkazem toho je hadís od Talhy ibn 'Ubejdulláha رضي الله عنه, že za Prorokemصلى الله عليه و سلم přišel jakýsi beduín a ptal se, jaké náboženské povinnosti musí vykonávat, načež mu Prorokصلى الله عليه و سلم uvedl pět denních modliteb, zekát, hadždž a půst v měsíci ramadánu. Poté se beduín otázal, je-li povinen vykonat ještě něco dalšího a Prorokصلى الله عليه و سلم mu odpověděl: „Nikoli, kromě pokud si to sám přeješ vykonat dobrovolně.“ Beduín odvětil: „Při Alláhu, já k tomu nic nepřidám, ani z toho nic neuberu!“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم poté dodal: „Pokud děl pravdu, vstoupí do Ráje.8
 
  1. Nepotřebná a bezúčelná tvrdost.
 
Tvrdost v nesprávný čas na nesprávném místě je velmi škodlivá a silně odsouzeníhodná. Nelze být příliš tvrdý na ty, kteří islám přijali teprve nedávno, nebo na ty, kteří se teprve nedávno káli ze svých hříchů, nebo na ty, kteří žijí v nemuslimských zemích. K takovým nutno přistupovat s maximální velkodušností a zachovávat největší možnou míru otevřenosti v otázkách vedlejšího charakteru a případech, kde existuje více názorů. Nejprve je nutno opravit věrouku, pokračovat pilíři islámu, poté se zabývat vedlejšími otázkami a až nakonec stupni konání dobra.
Proto Posel Božíصلى الله عليه و سلم svému vyslanci do Jemenu, Mu'ázovi رضي الله عنه, radil: „Přijdeš k následovníkům Písma. Vyzvi je k přijetí toho, že není božstva kromě Alláha a že jsem já Posel Boží. Pokud to od tebe přijmou, pouč je o tom, že Alláh předepsal pět denních modliteb během dne a noci. Pokud to od tebe přijmou, pouč je o tom, že jim Alláh nařídil platit zekát, který se odnímá jejich bohatým a rozdává jejich chudobným.9
 
Zcela jasně z toho vyplývá příkaz začít od nejdůležitější věci, kterou je vyznání víry, po jejím přijetí následuje modlitba a další z pěti základních povinností islámu. Na Západě však dnes nacházíme mládež, která kritizuje své bratry za to, že nosí kalhoty namísto dželabíje, nebo za to, že jedí u stolu namísto na zemi. Bylo by omnoho lepší, kdyby lidi učili co je to tewhíd, jak si zachovat přirozenou čistou víru a kdyby je upozorňovali na existenci onoho světa.
 
  1. Hrubost, zarputilost a zasmušilost.
Hrubost ve vztahu k lidem, zarputilost a krutost v metodě a nelidskost a zasmušilost při výzvě k Alláhu přímo odporují Božím příkazům a nařízením Jeho Poslaصلى الله عليه و سلم.
 
Vznešený Alláh praví:
ادْعُ إِلَىٰ سَبِيلِ رَبِّكَ بِالْحِكْمَةِ وَالْمَوْعِظَةِ الْحَسَنَةِ ۖ وَجَادِلْهُمْ بِالَّتِي هِيَ أَحْسَنُ ۚ إِنَّ رَبَّكَ هُوَ أَعْلَمُ بِمَنْ ضَلَّ عَنْ سَبِيلِهِ ۖ وَهُوَ أَعْلَمُ بِالْمُهْتَدِينَ
Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty Jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni.(Nahl:125)
فَبِمَا رَحْمَةٍ مِنَ اللَّهِ لِنْتَ لَهُمْ ۖ وَلَوْ كُنْتَ فَظًّا غَلِيظَ الْقَلْبِ لَانْفَضُّوا مِنْ حَوْلِكَ ۖ فَاعْفُ عَنْهُمْ وَاسْتَغْفِرْ لَهُمْ
Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe odpadli. Odpusť jim tedy a pros za ně o odpuštění ...(Áli 'Imrán: 159)
 
Svého Prorokaصلى الله عليه و سلم Vznešený Alláh popisuje také těmito slovy:
لَقَدْ جَاءَكُمْ رَسُولٌ مِنْ أَنْفُسِكُمْ عَزِيزٌ عَلَيْهِ مَا عَنِتُّمْ حَرِيصٌ عَلَيْكُمْ بِالْمُؤْمِنِينَ رَءُوفٌ رَحِيمٌ﴿١٢٨﴾
A nyní přišel k vám již posel z vašich řad vzešlý a tíží jej, že špatného se dopouštíte, neboť mu záleží na vašem dobru. A vůči věřícím je shovívavý, slitovný. (Tewba:128)
 
K islámu je třeba vyzývat jemně, citlivě, se znalostí, milostí a schopností maximální empatie. V islámské výzvě nemá hrubost pražádné místo.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Věru Alláh je jemný a v každé věci miluje jemnost.10
 
V některých podáních stojí: „Ten, kdo přikazuje konat dobro, tak musí činit co nejkrásnějším způsobem“ a také „Nikdy se v něčem nenajde jemnost, aniž by to nezkrášlila, a nikdy se v něčem nenajde hrubost, aniž by to nezohavila.11
 
K tomu, aby někdo zapůsobil na rozum i city někoho jiného, aby některému ze svých bližních otevřel srdce, je nezbytná milost, jemnost a shovívavost. Bohužel nemálo islámských hnutí okolo sebe shromažďuje mladíky, kteří jsou vůči lidem hrubí, drzí a nerozlišují, zda komunikují se staršími či mladšími, nebo s někým, kdo zasluhuje zvláštní zacházení, jako rodiče, učenci, vzdělanci a znalci, od jiných, kteří jimi nejsou, anebo nerozlišují, má-li někdo své důvody, proč se nějak zachoval, či nikoli, nerozlišují skutečné a zapřísáhlé nepřátele islámu od těch, kteří tak činí z neznalosti.
 
  1. Špatné smýšlení o druhých.
 
Extremizmus se projevuje i tím, že si dotyční o ostatních lidech myslí jen to nejhorší. Pro extremistu je každý pochybný, za každou pochybností se ukrývá útok. To odporuje duchu šarí'y, který ctí presumpci neviny.
 
Krutí fanatici se snaží dokázat, jak jsou jejich oponenti zlí, proto je kritizují za nejdrobnější chybičku a ihned obviňují, nehledaje pro ně žádného ospravedlnění. Pečlivě pátrají po chybách všech ostatních, malé poklesky považují za velehříchy a velehříchy za nevíru.
Pokud jdou něčí slova vyložit vícero způsoby, pravidelně si vyberou ten, který pro protistranu vyznívá nejhůře a ostatní možnosti odignorují. Naopak skuteční islámští učenci vždy hledají pro slova kteréhokoli z muslimů ospravedlnění, vždy se snaží pochopit slova svého bratra v pro něj co možná nejpozitivnějším kontextu, dokud jen to jde.
 
Naproti tomu extrémisté a fanatici, o kterých hovoříme, považují každého, kdo s nimi nesouhlasí a navrhuje jiná řešení, za hříšníka, inovátora a člověka, který se vysmívá Sunně. Proto pokud někdo např. nenosí hůl nebo nejí na zemi obviňují z nerespektu k Sunně a z nelásky k Prorokoviصلى الله عليه و سلم. Toto se netýká jen výtek vůči běžným lidem, ale i vůči elitám muslimů. Pokud nějaký učenec vydá fetwu, kterou chce lidem usnadnit život a odstranit od nich nějakou obtíž, obviní ho z neúcty k náboženství. Takto obviňují i mrtvé, kteří již nemají možnost se bránit, byť by šlo i o učence největšího formátu, jako zakladatele uznávaných mezhebů. Naproti tomu pro sebe a své následovníky vždy přispěchají s ospravedlněním
Toto je dobře známá vlastnost fanatiků a kritizuje ji i Alláh v Koránu:
فَلَا تُزَكُّوا أَنْفُسَكُمْ ۖ هُوَ أَعْلَمُ بِمَنِ اتَّقَىٰ
Nepovažujte tedy sebe za očištěné! A On nejlépe zná ty, kdo jsou bohabojní. (Nedžm:32)
 
Praxí Sunny je naopak „pokud uvidí nějaký nedostatek, skrýt ho, aby Alláh neodkryl jejich poklesky na tomto i na onom světě, a pokud u nich uvidí nějaké dobro, aby jej oznámili druhým.12
 
Tato choroba tkví v jejich špatném názoru o druhých a v jejich podezřívání, což zcela protiví Koránu a Sunně.
 
Vznešený Korán stanovuje:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اجْتَنِبُوا كَثِيرًا مِنَ الظَّنِّ إِنَّ بَعْضَ الظَّنِّ إِثْمٌ ۖ
Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! (Hudžurát: 12).
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Střežte se podezřívavosti, protože podezřívavost je nejlživější z řečí.13
 
Důkazem pro zákaz takového jednání je věrohodný hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم: „Pokud člověk řekne: „Lidé jsou zatraceni!“ pak on je ten, kdo je zničil,“ či dle jiné verze „on je z nich zatracen nejvíce.14
 
Takoví fanatici vidí svět černými brýlemi, umějí jen kritizovat a nikdo pro ně není dost dobrý. Pokud jim dáš někoho za příklad, vzpomenou si jen na jeho nedostatky a o nikom neřeknou nic pozitivního. Pokud jim někdo něco dobrého o někom připomene, budou se snažit zmenšit hodnotu toho.
 
Toto je v příkrém rozporu s cestou etiky spravedlivosti nastíněnou v Koránu:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُونُوا قَوَّامِينَ لِلَّهِ شُهَدَاءَ بِالْقِسْطِ ۖ وَلَا يَجْرِمَنَّكُمْ شَنَآنُ قَوْمٍ عَلَىٰ أَلَّا تَعْدِلُوا ۚ اعْدِلُوا هُوَ أَقْرَبُ لِلتَّقْوَىٰ
Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví - a to je blíže k bohabojnosti (Máida: 8)
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُونُوا قَوَّامِينَ بِالْقِسْطِ شُهَدَاءَ لِلَّهِ وَلَوْ عَلَىٰ أَنْفُسِكُمْ أَوِ الْوَالِدَيْنِ وَالْأَقْرَبِينَ ۚ إِنْ يَكُنْ غَنِيًّا أَوْ فَقِيرًا فَاللَّهُ أَوْلَىٰ بِهِمَا ۖ فَلَا تَتَّبِعُوا الْهَوَىٰ أَنْ تَعْدِلُوا ۚ وَإِنْ تَلْوُوا أَوْ تُعْرِضُوا فَإِنَّ اللَّهَ كَانَ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرًا
Vy, kteří věříte! Buďte vytrvalí ve spravedlnosti, svědčíte-li před Bohem, byť i to bylo proti vám samým či rodičům anebo blízkým příbuzným a ať jedná se o bohaté či chudé, vždyť Bůh je ochráncem obojích! Nenásledujte tedy vášně své před spravedlností! A jestliže ji zkřivíte anebo od ní uhnete, tedy Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Nisá:135)
 
Tato etika vyžaduje spravedlivost jedině z důvodu zalíbit se Alláhu a nikoli kvůli nějakému světskému zájmu. Svědčíš-li proti bohatým, nenechej se jím podplatit, ani proti němu nesvědči ve snaze jej zbavit jeho jmění. Svědčíš-li proti chudobnému, nesvědči proti němu, protože mu můžeš ukázat svou sílu a převahu, ani nespravedlivě pro něj, protože tě k tomu navádí touha po jeho vděku. Pokud budete své svědectví pozměňovat, zatajovat, nebo odpírat, Alláh vás vyzve k odpovědnosti. Muslim je vždy, za všech okolností a vůči všem spravedlivý. Dobro a zlo každého vidí na miskách spravedlivých vah, které postavila šarí'a. Dobrý je pro něj každý, koho dobro převládá nad jeho zlem.
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Muslimovi stačí (jako hřích), když poníží svého bratra muslima.15
 
Damdam ibn Džeww al-Jemání slyšel Abú Hurejruرضي الله عنه říci: „Al-Jemání, nikdy nikomu neřekni: „Tobě Alláh nikdy neodpustí,“ nebo „tebe Alláh nikdy neuvede do Ráje.“ Al-Jemání namítl: „Abú Hurejro, to jsou slova, která někdy vyřkneme na svého bratra nebo přítele, když jsme rozzlobení.“ Abú Hurejra však znovu zdůraznil: „Nevyslovuj taková slova, protože jsem věru slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci: „Mezi Syny Izraele žili dva lidé, z nichž jeden byl zbožný a druhý hříšník. Byli si velmi blízcí, jako bratři. Zbožný muž se díval, jak jeho bratr každý den hřeší a proto ho napomínal: „Nehřeš tolik,“ načež mu ten druhý odmlouval: „Nechej na pokoji mne i mého Pána. Nebyl jsi stvořen, abys mne sledoval.“ Jednoho dne zbožný muž zastihl svého bratra konat hřích, který se mu zdál obzvláště velkým a odporným a proto řekl: „Běda tobě! Nedělej to!“ Hříšník mu však znova opáčil: „Nechej na pokoji mne i mého Pána. Nebyl jsi stvořen, abys mne sledoval.“ Zbožný muž se rozčílil a řekl: „Při Alláhu, Alláh ti nikdy neodpustí a nikdy tě neuvede do Ráje!“ Pak k nim Alláh poslal anděla smrti, aby jim vzal život, načež se oba dva znovu potkali před jejich Pánem. Vznešený Alláh onomu hříšníkovi řekl: „Vejdi do Ráje díky Mé milosti.“ Poté se obrátil k onomu zbožnému muži: „Tys Mne znal? Ty jsi mohl nakládat s tím, co je výhradně v Mých rukou? Běž a vejdi do Ohně! Posel Boží صلى الله عليه و سلم poté řekl: „Při tom, v Jehož Rukou je duše Abu l-Kásima, on takto vyřkl slova, která jej zničila na tomto i na onom světě!16
 
 
  1. Naivně očekávat a neústupně vyžadovat, aby společnost byla ideální.
Chtít po společnosti, aby byla předpisovým ideálem a aby se všichni její členové chovali jako podle té nejskvělejší šablony, nepřijímaje a netolerujíce ani ten nejmenší poklesek, je rovněž podobou přehánění ve víře. Takový člověk automaticky očekává, že muslimská společnost je společností andělů, ve které vládne jen vzájemná láska, soucit a nikdy nepomíjející absolutní oddanost dobru, bez nejmenších známek zaváhání a zaškobrtnutí. Pro fanatika přehánějícího ve víře je právě jen taková společnost dostatečně islámská a pokud jeho přehnaná očekávání nesplňuje, je společností neislámskou, džáhilíjskou a nevěřící. To odporuje jak skutečnému stavu věcí, tak i Koránu a učení Božího Prorokaصلى الله عليه و سلم.
 
Vznešený Alláh praví:
إِنَّ الْإِنْسَانَ خُلِقَ هَلُوعًا
Člověk byl věru stvořen vrtkavý (Me'áridž:19)
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Všichni synové Adamovi jsou hříšníci a nejlepší z nich jsou ti, kteří se kají. Kdybyste vy nehřešili, Alláh by namísto vás stvořil jiné, kteří by hřešili a prosili o odpuštění za hříchy, aby jim mohl odpouštět ...17
 
Mezi všemi národy i mezi následovníky všech proroků, mír s nimi, existovali hříšníci. Odkud potom můžeme chtít, aby nehřešili generace po nich?
Pravdou sice je, že v časech minulých bylo hříchu méně než v současnosti, avšak lidstvo se zla a hříchu nezbaví až do konce světa. Nikdo ale nemá právo někoho jiného za hřích prohlásit nevěřícím, nikdo nemá právo nazvat nějaký hříšný muslimský národ národem odpadlíků, nebo nazvat jeho situaci džáhilíjou stejného druhu, který vládl v době před zjevením Koránu.
 
Nyní uvedemeněkteré velehříchy a zločiny, které se udály během života nejlepší generace lidí, ze všech generací, které kdy kráčely po zemském povrcu, tedy z generace Prorokaصلى الله عليه و سلم a jeho sahábů رضي الله عنهم أجمعين. Tato svědectví jsou důkazem, že ani tehdy společnost zcela uchráněná a prostá hříchů, ať velikých, či malých, neexistovala. I oni byli jenom lidé. Tím je nechceme kritizovat, naopak, jim se dostalo garance, že Alláh je s nimi spokojen.
Možná, že někteří díky tomuto výčtu prozřou a vrátí se do reality.
  • Odpadlictví. Podle Ibn Isháka někteří muslimové nevydrželi teror a mučení Kurajšovců a dalších nepřátel islámu v jeho rané době a nakonec se jim podvolili a od své víry odpadli.18 Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم podnikl Noční cestu z Mekky do Jeruzaléma a odtud na nebesa, někteří této zázračné události odmítli uvěřit a odpadli od islámu.19 'Ajjáš ibn Abí Rabí'a přijal islám a vystěhoval se do Medíny. Když jej ale navštívili jeho krajané a zpravili ho o tom, že jeho matka přísahala, že se nebude česat a neschová se před slunečním žárem, dokud se islámu nezřekne a nevrátí se k ní, zželelo mu se jí a vrátil se ke své původní víře.
  • Vražda. 'Alkama ibn Waíl uvádí od svého otce, že seděl s Prorokemصلى الله عليه و سلم, když k němu přišel muž, vlekoucí s sebou druhého, svázaného koženým opaskem. Řekl: „Posle Boží, tento zabil mého bratra.“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم se obviněného zeptal: „Zabils ho? Pokud se nepřiznáš, budu od něj požadovat, aby mi přinesl důkaz, že jsi ho zabil.“ „Ano,“ přiznal se obviněný. „Jak jsi ho zabil?“ zeptal se Prorokصلى الله عليه و سلم. Obviněný se doznal: „Česali jsme plody stromu, on mě začal urážet, rozlítil mne, udeřil jsem jej sekerou po hlavě a zabil ho.“20 Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že dvě ženy z kmene Chuzejl se pobily, jedna na druhou hodila kámen a zabila ji i dítě, které nosila ve svém lůně. Případ se dostal k Poslu Božímuصلى الله عليه و سلم a ten rozhodl o odškodném pro rodinu oběti, kterou měla zaplatit rodina pachatelky, přičemž za nenarozené dítě určil odškodné ve výši jako za otroka.21
  • Cizoložství. Abú Hurejra رضي الله عنه také vypráví událost, kdy k Prorokoviصلى الله عليه و سلم přišel jistý muslim a přiznal se k cizoložství. Posel Božíصلى الله عليه و سلم se od něho zprvu obrátil pryč, ale poté, co se mu provinilec sám čtyřikrát přiznal a poté, co se ujistil, že je zcela při smyslech a že je ženatý, jej nechal potrestat.22
  • Podvod. 'Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Jedna žena si půjčovala věci a pak popírala, že si kdy vůbec co půjčila. Když byla odhalena a odsouzena, byla potrestána jako za krádež.23
  • Opilství. Abú Hurejra رضي الله عنه vzpomíná, že před Prorokaصلى الله عليه و سلم byl předveden opilec, načež jej Medíňané vypráskali. Když byl potrestán, někteří jej proklínali: „Alláh tě poniž!“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم je však napomenul: „Neříkejte to! Nepomáhejte šejtánovi proti němu!24
  • Křivé nařčení manželky z nevěry. Ibn 'Abbás رضي الله عنه vzpomíná, že Hilál ibn Umejja رضي الله عنه se vrátil z cesty a svou manželku spatřil s jiným mužem. Vydržel do rána a pak ihned vyhledal Prorokaصلى الله عليه و سلم a stěžoval si mu. Prorokoviصلى الله عليه و سلم se nelíbilo, že takto svou ženu obviňuje a tato událost byla důvodem seslání verše:
    وَالَّذِينَ يَرْمُونَ أَزْوَاجَهُمْ وَلَمْ يَكُنْ لَهُمْ شُهَدَاءُ إِلَّا أَنْفُسُهُمْ فَشَهَادَةُ أَحَدِهِمْ أَرْبَعُ شَهَادَاتٍ بِاللَّهِ ۙ إِنَّهُ لَمِنَ الصَّادِقِينَ
    U těch, kdož vrhají podezření na manželky své a nemají proti nim svědky kromě sebe samých, nechť svědectví každého z nich sestává ze čtyřnásobného svědectví při Bohu, že vskutku jsou pravdomluvní (Núr:6)25
  • Obchodování s nekvalitními potravinami. Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم prošel okolo nádoby, na které se odměřovalo obilí. Strčil ruku do zrní a naspodu ucítil, že je zrní navlhlé. Zeptal se vlastníka, co to má znamenat a dostalo se mu odpovědi, že obilí zvlhlo kvůli dešti. Prorokصلى الله عليه و سلم ho napomenul: „Proč jsi to mokré obilí nedal nahoru, aby jej lidé viděli? Kdo nás podvádí, není jedním z nás!26
  • Pomluvy a klevety. Utbán ibn Málik رضي الله عنه vypráví, že jej jednoho rána navštívil Prorokصلى الله عليه و سلم a zeptal se ho, kde je Málik ibnu d-Dahšen رضي الله عنه. Někdo řekl: „To je pokrytec, co nemiluje Alláha a Jeho Proroka.“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم ho napomenul: „Což jste neříkali, že vyslovuje slova „není božstva kromě Alláha“ z touhy po spokojenosti Boží?27
 
Toto se dělo v době nejlepšího ze všech lidí, Abu l-Kásima Muhammeda ibn 'Abdulláha, Proroka a Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم! Proto nikdo nemá právo označovat nějakou muslimskou společnost za nevěřící. Bezchybné společnosti prosté hříchu nikdy neexistovaly a existovat ani nebudou.
 
Jistí lidé v době spravedlivého chalífy Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه dospěli k názoru, že se společnost odchýlila od přímé cesty islámu, neboť nenásleduje všechna koránská přikázání. Ibn Džerír uvádí od Hasana al-Basrího uvádí, že jistí lidé egyptskému místodržícímu 'Abdulláhu ibn 'Amrovi ibnu l-Ás رضي الله عنهما řekli: „Vidíme, že v Koránu jsou příkazy, kterými se nikdo neřídí, chtěli bychom o tom mluvit s Omarem.“ 'Abdulláh se tedy s nimi vypravil do Medíny za chalífou Omarem. „Kdy jste došli?“ zeptal se Omar. Když se mu dostalo odpovědi, zeptal se: „Přišel jsi s dovolením?“ 'Abdulláh odpověděl: „Vládce věřících, v Egyptě se mne lidé táží na věci, na které nedovedu odpovědět. Říkají, že v Koránu jsou prý příkazy, které nikdo nedodržuje, chtějí o tom s tebou hovořit.“ Omar si je tedy předvolal jednoho po druhém a ptal se jich, od prvního do posledního: „Řekni mi, při Alláhu, přečetl jsi Korán opravdu celý?“ Dotyční odpovídali, že ano. Poté se jich jednoho po druhém zeptal: „A ty sám, praktikuješ ho celý?“ „Ne, nepraktikuji,“ odpovídali. Poté řekl sám sobě: „Matka tě ztratila, Omare! Proč lidi tolik přetěžuješ? Což lidé nežijí podle Koránu?! Náš Pán věděl, že budeme hřešit, proto řekl:
إِنْ تَجْتَنِبُوا كَبَائِرَ مَا تُنْهَوْنَ عَنْهُ نُكَفِّرْ عَنْكُمْ سَيِّئَاتِكُمْ وَنُدْخِلْكُمْ مُدْخَلًا كَرِيمًا
Jestliže se vystříháte těžkých hříchů, které jsou vám zakázány, věru vám vymažeme vaše špatné skutky a uvedeme vás do ráje uvedením čestným. (Nisá:31)“
Poté se zeptal: „Vědí Medíňané, proč jste přišli?“ 'Amrovi egyptští delegáti mu odpověděli, že nikoli. „Kdyby věděli,“ řekl Omar, „uvedl bych vás ve svém projevu jako odstrašující příklad.28
Tedy, vyplísnil je proto, že chtěli po druhých to, čeho sami, dle svých vlastních slov, nebyli schopni.
 
 
1Medžmú'u l-fetáwá, 20/164.
2Zaznamenal ho ad-Dárimí v Sunenu, 1/102; at-Tirmizí v Sunenu, Ibn Mádža v Sunenu a jako sahíh jej ocenil al-Albání.
3Od 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه zaznamenal Ahmed v Musnedu, 2/108. šejch al-Arnaut jej doložil jako sahíh.
4Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6404; a Muslim v Sahíhu, 77/2327.
5Část hadísu, jenž od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 671; a Muslim v Sahíhu, 182/467.
6Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 661.
7Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 677/688.
8Jedná se o část hadísu, který také vypráví Mu'áz ibn Džebel رضي الله عنه a zaznamenal ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1331; a Muslim v Sahíhu, 29/19.
9Jde o část hadísu, který od 'Áiše zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6528; a Muslim v Sahíhu, 10/2165.
10Od 'Áiši zaznamenal Muslim v Sahíhu, 78/2594.
11Tímto se odkazuje na hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه, ve kterém Prorok صلى الله عليه و سلم pravil: „Tomu, kdo skryje nedostatky jiného muslima, toho nedostatky skryje Alláh na tomto i na onom světě. Alláh je ku pomoci člověku, dokud je ten ku pomoci svému bratru.“ Hadís zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, č. 2580; a Muslim v Sahíhu, 38/2699.
12Jde o část hadísu, který od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, č. 4849; a Muslim v Sahíhu, 28/2563.
13Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, 139/2623.
14Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, 32/2564.
15Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 3/323. Šejch al-Arnaút jej oceňuje dle isnádu jako hasan.
16Zaznamenal Ahmed v Musnedu.
17Jde o část hadísu, který od Anase ibn Málika zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2499. Šejch al-Albání jej oceňuje jako hasan.
18Viz ar-Rewdu l-aníf, 2/84.
19Ibid., 2/190.
20Tuto událost zaznamenal Muslim v Sahíhu, 32/1680.
21Tuto událost zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6512; a Muslim v Sahíhu, 36/1681.
22Tuto událost zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, 6747; a Muslim v Sahíhu, 16/1691.
23Tak zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3288; a Muslim v Sahíhu, 8/1688.
24Jde o část hadísu, který s dalšími dodatky zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 2256; šejch al-Albání Abú Dawúdovu delší verzi označuje za slabou.
25Tento důvod seslání zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6539; a Muslim v Sahíhu, 54/33.
26Zaznamenal Ibn Kesír v Síretu n-nebewíjja, s dodatkem, že podání je sahíh a tato jeho konkrétní verze hasan.
27Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 102.
28Viz Tefsír at-Taberí, k verši Nisá: 31.