PŘEHÁNĚNÍ VE VÍŘE A EXTREMIZMUS V NÁBOŽENSTVÍ, DÍL 7.: ZNEUŽÍVÁNÍ OTÁZKY EXTREMIZMU

Naše pojednání o přehánění ve víře by nebylo úplné, pokud bychom se nezmínili o jedné jeho velmi nepříjemné protireakci, jíž je jev některými označovaný jako muslimský defétizmus a také progrese nejrůznějších forem komplexů méněcennosti vůči světonázorům, etickým hodnotám, společenskému a právnímu pořádku, které muslimům v současnosti vnucují kultury euro-atlantického prostoru.

 
O nositelích podobných (světo)názorů Korán stanovuje:
قُلْ هَلْ نُنَبِّئُكُمْ بِالْأَخْسَرِينَ أَعْمَالًا الَّذِينَ ضَلَّ سَعْيُهُمْ فِي الْحَيَاةِ الدُّنْيَا وَهُمْ يَحْسَبُونَ أَنَّهُمْ يُحْسِنُونَ صُنْعً
Rci: „Mám vás zpravit o těch, kdož největší ztrátu ve skutcích svých utrpěli, o těch, jichž úsilí v životě pozemském zbloudilo, ač se domnívají, že dobré činili? (Kehf: 103-104)
 
Mnozí muslimové do této léčky padají jako mouchy do pavučiny a automaticky se staví do znevýhodněné pozice, přistupují na hru, ve které se na islám pohlíží prizmatem západního systému hodnot a materialistického pohledu na život, díky němuž jsou některé prvky islámu vnímány jako zlo, ač tomu tak ve skutečnosti být nemusí a ani není.
 
Vznešený Alláh pravil:
وَلَتَسْمَعُنَّ مِنَ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ مِن قَبْلِكُمْ وَمِنَ الَّذِينَ أَشْرَكُوا أَذًى كَثِيرًا ۚ وَإِن تَصْبِرُوا وَتَتَّقُوا فَإِنَّ ذَٰلِكَ مِنْ عَزْمِ الْأُمُورِ
... a vskutku uslyšíte od těch, jimž dostalo se Písma před vámi, i od modloslužebníků mnoho zlého. Budete-li však trpěliví a bohabojní, shledáte, že to patří k podstatě věcí. (Áli 'Imrán:186)
 
Důvodem tohoto fenoménu je, že významná část muslimů v důsledku mnoha desetiletí západní převahy v ekonomice, vědě, technice, kultuře i mediích přijala za své, že absolutní měřítko lidských hodnot a civilizačních statků neurčuje Korán a Sunna, ale jasně definovaná, omezená skupina nemuslimů.
Díky tomu jsou tito muslimové nesví, kdykoli přijde řeč na kontroverzní „zakázaná“ témata, která západní mysl dráždí, pokoušejí se tyto otázky marginalizovat a minimalizovat jejich dopad na společenské dění.
 
To je ovšem velmi velká chyba, neboť islám nebyl seslán, aby se za každou cenu na sílu přizpůsobil nynější americké, nebo západoevropské percepci reality.
Islám je univerzální a věčná, úplná a komplexní cesta žití, nepodléhající dobově a časově proměnlivým hodnotovým systémům, modelům společenských vztahů a filozofických doktrín.
Korán varuje:
وَإِنْ تُطِعْ أَكْثَرَ مَنْ فِي الْأَرْضِ يُضِلُّوكَ عَنْ سَبِيلِ اللَّهِ ۚ إِنْ يَتَّبِعُونَ إِلَّا الظَّنَّ وَإِنْ هُمْ إِلَّا يَخْرُصُونَ
Uposlechneš-li většinu těch, kdož na zemi žijí, pak tě svedou z cesty Boží, vždyť oni následují jen domněnky své a pouze předpokládají. (An'ám:116)
 
Na příkladu čtyř již tradičně konfliktních témat vidno, kolik věcí záleží jen na úhlu pohledu, přičemž vždy je třeba zvážit i druhou stranu mince:
  1. Mnohoženství. Každý znalejší západní odpůrce islámu ví, že šarí'a dovoluje muslimským mužům mít jednu, dvě, tři nebo čtyři manželky. Vícečetné manželství tedy není příkazem, ale možností, s danými pravidly a omezeními. Proč by však, hovoříme čistě hypoteticky, neměla být problémem třeba právě monogamie, kterou Západ zdědil od antických civilizací a která není v dějinách zdaleka tak častým jevem jako polygamie? Proč musí být takové manželství problémem i v situaci, kdy jsou s ním všechny zúčastněné strany spokojeny? Jen proto, že odporuje západní civilizační zkušenosti? Navíc ve skutečném životě každodenně dochází k porušování tohoto dávného tabu ze strany Zápaďanů samotných. Tímto nechceme popouzet proti současné legislativě ČR, která podobné jednání kriminalizuje a kterou jsme na základě uzavřených dohod povinni respektovat.
  2. Ozbrojený džihád. Je nebo není islám náboženstvím míru, když samo slovo islám je v arabštině odvozeno od téhož slovního základu, jako slovo mír? Do rozlehlých částí jihovýchodní Asie a subsaharské Afriky islám pronikl obchodem a misijní cestou. To je fakt. Ale islám rovněž zná válku a válčení. Do severní Afriky či Íránu přišel vojenskou cestou. I to je pravda. Islám je především celistvý systém života a obsahuje i ozbrojenou komponentu, na obranu a prosazení svého pořádku a svého místa pod sluncem, tak jako všechny ostatní konkurenční myšlenkové systémy. Lidská historie jednoduše nezná žádné hnutí, které by se absolutně zříkalo veškerého násilí a zároveň vydrželo déle než několik málo let. To je tvrdá realita, na níž není nic zvláštního, ani odsouzeníhodného, pokud ovšem nejste muslimové a nesoudí vás Západ. Navíc ozbrojený džihád neznamená boj pro boj sám, je to cílená snaha bránit a prosadit hodnoty islámu proti tyranii a útlaku, obrana sebe, svých hodnot a svých spojenců, stejně jako kterýchkoli jiných ukřivděných a týraných lidí, třeba i takto, pokud selžou všechny ostatní mírové prostředky. Pokud tedy Západ kritizuje islám kvůli bojování, obávám se, že se slon vysmívá myši za její dlouhý nos.
  3. Trestní právo. Tak, jako mnozí západní kritici odsuzují tresty stínáním, kamenováním a sekáním rukou, které je součástí Božího Zákona, muslimové odsuzují vraždy nevinných, dílování drog, cizoložství a krádeže. O tom, že na Západě došlo k naprosté degradaci společenského odsudku zločinnosti, devalvaci morálních hodnot, podceňování závažnosti kriminality a přikládání větších práv pachatelům, než jejich obětem, se mlčí. Na celou věc lze pohlížet i tak, že v islámu má život oběti větší hodnotu, než pár roků v kriminále, které si vrah za svůj čin vyslouží a které stráví v cele vybavené satelitním televizorem a počítačem. Tímto neříkáme, že muslimové mají praktikovat stanovené tresty v západních zemích a ignorovat tamní legislativu.
  4. Postavení ženy. V neposlední řadě Západ straší otázka žen, kterou je přímo posedlý. Na základě předkládané kritiky islámu Západ zřejmě vidí svobodu ženy zejména v míře nahoty, kterou ukazuje, změně její společenské funkce potlačením její přirozené úlohy matky, ztrátě mravní čistoty a cudnosti. To jsou ovšem věci, které nelze ani při nejlepší vůli označit za pozitivní. Písnička o nuceně zahalovaných ženách a o tom, že žena není emancipovanou, dokud nepřipomíná kus masa ve výloze u řezníka a zároveň není i úspěšnou provozní ředitelkou jaderné elektrárny, je již ohraná a nadbytečná. Měřítkem společenské hodnoty ženy není ani výše jejího platu ani objem slin, které dokáže vypudit ze sliných žláz přihlížejících mužů. Propaganda medií o činech některých omezenců třeba v Pákistánu nebo Somálsku je stejně zcestná, jako snaha posuzovat křesťanský Západ podle chování sexuálních predátorů třeba v Nizozemsku nebo USA. Muslimky si nakonec o svém životě stejně rozhodnou samy a nepotřebují pokryteckou starostlivost jiných.
 
Jedním z velkých problémů současného světa je dále krize autorit, představovaných rodiči, učiteli, nebo náboženskými učenci. Vše se stalo relativním a sporným. I u muslimů samých je stále častějším jevem přehodnocování a vědomé pokřivování těch otázek islámské doktríny i praxe, které během čtrnácti století přebohaté historie islámské mysli nikdy přehodnocovány nebyly.
 
Islám se tak pod vlivem protiislámské propagandy stále častěji redukuje jen na povrchně chápaný obřad a uctívání, podobně jako v případě katolicismu nebo hlavních protestantských denominací na Západě, kde jsou skoro jedinou známkou přítomnosti křesťanství ve společenském dění spory o církevní majetek a jeho vlastnictví.
 
Zamysleme se nyní také nad tím, které otázky islámu jsou na Západě předmětem všeobecného pranýřování, které téměř nikoli a proč tomu tak je.
 
Např. nikdo nebrání muslimovi, aby se modlil, modlí-li se v uzavřeném prostoru, který nenarušuje architektonický ráz okolí.
Nikdo muslimovi nezakazuje, aby se postil, pokud půst negativně neovlivňuje jeho pracovní výkonnost.
Nikdo také nebrání muslimovi v placení zekátu a v dobročinnosti, dokud tím není ohrožován západní status quo.
Hadždž je pro světovou veřejnost příliš exotická vzdálenost a u mnohých muslimů poklesl na úroveň odškrtnutí si povinnosti, která ještě zbyla, nebo pouhého výletu. O hadždži jako o největším lidském setkání planety se nijak nehovoří. Žádní veřejní činitelé muslimských zemí u Ka'by nepodepisují dohody o vzájemném spojenectví a spolupráci mezi svými státy.
Problémem není ani bezúrokové finančnictví, protože i západní ekonomičtí experti stále více uznávají, že může fungovat a přinášet velmi významné zisky, pročež je vítáno, nebo alespoň trpěno.
 
Terčem veřejného pranýřování islámu je ale naopak hidžáb žen, nebo nošení plnovousu u mužů. To proto, že se jedná o snadno identifikovatelné symboly, dle kterých lze rozlišit, že dotyčný ctí islámské hodnoty.
Terčem veřejného pranýřování jsou i pravidla výživy muslimů a jejich právo nejíst potraviny s příměsí vepřového nebo alkoholu, případně jíst jen to maso, které je poraženo shodně způsobu, který vyžaduje šarí'a. Muslimové, kteří o něco takového usilují, jsou podezříváni z extremizmu a neochoty k bezproblémovému soužití ve společnosti, která sama takřka zapoměla na dietetické zásady, kladené náboženstvími, která historicky vyznávala a na která se odvolává ve snaze mobilizovat proti muslimům.
Terčem veřejného pranýřování islámu je jeho systém mravních hodnot, nekompromisně odporující nemorálnosti a potírající mravní rozvrat. Islámský apel na cudnost a střídmost je vysmíván a zostuzován jako omezující a zpátečnický. Moderní a in je naopak nestydatost a nestoudnost, mimomanželské vztahy, podvody, lži, falešná obvinění, korupce, hazard, drogy a alkohol. Islám je předmětem útoku protože nejenže takovému vidění modernity odporuje, ale navíc je schopen nabídnout životaschopnější alternativu hedonistickému životnímu stylu dneška.
Terčem veřejného pranýřování jsou ad hominem učenci a šiřitelé islámské osvěty, protože drží klíče od tohoto alternativního společenského pořádku. Proto bývají označováni za radikály a extremisty a likvidováni společensky, profesně, osobně a v nejhorším případě i fyzicky.
 
Tímto pohledem na islám se vytváří tlak konformity, nutící nakonec i samotné muslimy, aby se za svou víru podvědomě styděli a stavěli se rezervovaně vůči těm, kteří ji praktikují veřejně, prosazují její hodnoty a brání ji.
Za muslimy pak vystupují lidé, kteří jsou známi nedodržováním základních povinností, nebo porušováním základních zákazů a právě tito jsou prezentováni jako tzv. umírnění muslimové. Západní percepce reality (a tedy i islámu) tímto přejímá svrchované právo rozhodovat o tom, kdo v islámu přehání a kdo ho praktikuje uměřeně tak, jak se praktikovat má. Toto právo ale náleží jen Koránu a Sunně.
Je ale normální, aby o hidžábu ve smyslu jeho viditelné podoby, tedy šátku na vlasech, hovořil někdo, kdo ho sám nenosí? Bylo by normální, kdyby o dodržování pravidel silničního provozu hovořil někdo, komu právě sebrali řidičák?
 
Ústup náboženství, v našem případě islámu, v politice, ekonomii, vzdělávacím systému a společnosti všeobecně má za následek pád morálních hodnot. Mediální, filmová a hudební propagace absolutní a neomezené svobody a povolenosti všeho jen dále rozrušuje morální normy a přirozené autority. Hmatatelným příkladem tohoto jevu je na Západě změna vnímání homosexuality, která proběhla od padesátých let dodnes.
 
Elity muslimů, především pak jejich učenci, jsou těmi, kdo mohou tento proces zvrátit. Jejich působení však nutno poměřovat Koránem a Sunnou. Profese islámského aktivisty, šejcha, 'álima, učence apod. je více misí, než zaměstnáním. Pokud budou postupovat podle Koránu a Sunny, jejich úsilí přinese kýžené plody. Pokud bude jimi prezentovaný obraz islámu neautentický, násilně roubovaný na modernitu, nebo naopak tvrdohlavě modernitu popírající a odmítavý, či redukcionistický a plytký, k žádné nápravě dojít nemůže.
 
Narovinu, kompromis islámských principů s prostředím morálního rozvratu není možný, je neplodný a ničemu nepomáhá, o jasných věcech nelze vést disputace nebo dohody jen proto, že se cítíme být zahnání do kouta.
 
Je třeba důsledně následovat autentické učení islámu vymezené Koránem, Sunnou a praxí selef, rozvíjené staletími interpretativní tradice islámské mysli v dílech z oblasti 'akídy, hadísu, tefsíru nebo fikhu. A je nutno se přestat odvolávat na všelijaké moderní a cizorodé přístupy, které ani při největší vůli nelze vměstnat do názorového spektra relevantních pohledů.
 
Vznešený Alláh pravil:
تَبَارَكَ الَّذِي نَزَّلَ الْفُرْقَانَ عَلَىٰ عَبْدِهِ لِيَكُونَ لِلْعَالَمِينَ نَذِيرًا
Požehnán budiž ten, jenž seslal spásné zjevení služebníku Svému, aby lidstvu varovatelem byl (Furkán:1)
فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ ثُمَّ لَا يَجِدُوا فِي أَنْفُسِهِمْ حَرَجًا مِمَّا قَضَيْتَ وَيُسَلِّمُوا تَسْلِيمًا
Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu. Potom nenaleznou v duších svých pochybnosti o tom, cos rozhodl, a podrobí se plným podrobením. (Nisá´:65)
 
A 'Abdulláh ibn 'Amru ibnu l-Ás رضي الله عنه slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci:
لا يؤمن أحدكم حتى يكون هواه تبعاً لما جئت به.
Nikdo z vás nebude opravdovým věřícím, dokud své touhy zcela nepodřídí tomu, s čím jsem přišel.1
 
Prosíme Všemohoucího Alláha, aby nás učinil uměřenými následovníky pravdy a uchránil nás před zlem nedbalosti i zlem přehánění v náboženství. Ámín.
 
 
1Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v at-Táríchu, podání č. 41369; al-Begháwí v Šerhu s-Sunna, str. 104; Ibn Abí 'Ásim v Kitábu s-Sunna, str. 15; ad-Dejlemí ve Firdewsu, podání č. 7791. Uvádí jej i an-Newewí ve svém proslulém Arba'ínu, jako hadís č. 41.