PŘEKÁŽKY NA CESTĚ K ISLÁMU - POHLED MUSLIMA Z ARABSKÉ ZEMĚ

Abú z-Zubejr Šedíd Muhammed (čerstvý absolvent islámské univerzity v Medíně, KSA, fakulta Hadísu, student šejchů Abdulmuhsina a Abdurrezáka al-‘Abbád, šejcha Abdulláha al-Buchárího a dalších, přispěvatel na server Madeenah.com) ve své přednášce rozpracoval překážky kladené mezi výzvu k islámu (da’wu, islámskou osvětu) a její příjemce z řad nemuslimů a nepraktikujících muslimů:

Na úvod si je třeba uvědomit, že správné vedení přichází jedině od Alláha. Jsou-li tyto čtyři námi stanovené překážky přítomny, pak je dotyčný překoná a dále se ubírá správnou cestou jedině tehdy, když jej k tomu Alláh vyvolí. Nicméně jejich pochopení může pomoci islámské výzvě.
 
Překážka 1.: Islám je cizí a zvláštní.
 
1.       Prvním, co zarazí příjemce islámské výzvy je, že islám je náboženství zvláštní a cizí. Abú Hurejra pravil, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Islám začal jako cizí a navrátí se k tomu. Proto je dobrá zvěst pro cizí.[1]
2.       Když začala mise Proroka Muhammeda, přišla do společnosti, kde polyteizmus صلى الله عليه و سلم byl normou. Nejzákladnější prvky islámu jdou přímo proti tomu, na čem spočívalo to, co bylo praktikováno v daném čase. Islám učinil dvě věci:
a.       Stal se unikátem mezi praktikami tehdejších Arabů a je unikátem mezi ostatními světonázory i dnes.
b.      Nabourával způsoby, výsady a zisky tehdejších Arabů a je podobným nabouráním i dnes.[2]
Lidé buď islám pro jeho unikátnost přijímali, nebo se stali jeho zavilými nepřáteli, neboť na něco takového nebyli zvyklí. Lidé vůči islámu váhají proto, že jej ignorují, neznají ho, nebo se nestarají o to, aby se o něm dozvěděli.
3.       Pohled mnoha lidí na Boha je pokřiven. Arabské slovo pro „Bůh“ je „Alláh – tj, al-Iláh, tj. Ten Jediný Pravý Bůh.“ Má přesnější význam než pouhé „bůh.“ Toto slovo nelze přechýlit do ženské podoby na „bohyně,“ jak činili např. ve starověkém Řecku. Nemá ani množné číslo. Nevěřící titulují slovem „bůh“ i lidské bytosti, které jsou podle nich mistry v něčem. Naproti tomu termín Alláh může být užíván jen pro Stvořitele a Pána všech světů.
4.       Částí jedinečnosti Islámu je i to, že Alláh chrání Korán před pokřivením:
 إِنَّا نَحْنُ نَزَّلْنَا الذِّكْرَ وَإِنَّا لَهُ لَحَافِظُونَ
 My zajisté připomenutí jsme seslali a dobře je umíme ochránit. (Hidžr:9)
Naproti tomu ostatní zjevené knihy dnes ve své původní podobě neexistují a i někteří Židé a Křesťané přiznávají, že jejich knihy byly měněny. Muslimové toto zdůrazňují, ale nemuslimové to nepřiznávají, neboť tento důraz zaměňují s arogancí a stylem myšlení „myslíš si, že jsi lepší, než já?“ Už nezohledňují, proč to vůbec muslimové tvrdí. Nevědí to, nebo se o to nestarají. Podobným spouštěčem takového jednání je i hidžáb u sester muslimek, které jsou osočovány a stávají se terčem laciných vtípků stylu „není ti v tom všem horko?“ Nikdo už nepřemýšlí nad tím, proč tomu tak je. Není pochopena disciplína a trpělivost těchto muslimek, které si šátek nesundávají ani v největším vedru. Alláh praví:
 فَرِحَ الْمُخَلَّفُونَ بِمَقْعَدِهِمْ خِلافَ رَسُولِ اللَّهِ وَكَرِهُوا أَنْ يُجَاهِدُوا بِأَمْوَالِهِمْ وَأَنْفُسِهِمْ فِي سَبِيلِ اللَّهِ وَقَالُوا لا تَنْفِرُوا فِي الْحَرِّ قُلْ نَارُ جَهَنَّمَ أَشَدُّ حَرًّا لَوْ كَانُوا يَفْقَهُونَ
 Ti, kdo zůstali sedět doma, se radují, že za zády posla Božího se neúčastnili boje; nelíbí se jim bojovat majetky a osobami svými na cestě Boží a říkají: „Nevydávejte se do boje ve vedru!“ Rci: „V ohni pekelném bude mnohem horší vedro!“ Kéž by to jen pochopili! (Tewba:81)
5.       Islám je „pobuřující.“ Dává totiž důstojnost a sebeúctu i těm nejnuznějším, jako otrokům v časech Proroka صلى الله عليه و سلم. Opovrhovaný černý propuštěnec Bilál se nakonec stal váženou osobou a prvním muezínem v historii. Když se východořímský císař Heráklios dozvěděl o příchodu Proroka Muhammeda, pravil se Abú Sufjánovi, pohanskému Mekkánci, kterého zrovna zastihl: „Slyšel jsem, že se objevil prorok. Ale nemyslel jsem si, že se objeví zrovna mezi vámi[3]. Pokud je pravý, pak přísahám, že jeho vláda bude růst, až dosáhne i tohoto místa, kde teď stojí mé nohy a pokud jej potkám já osobně, pak mu z úcty já sám umyju nohy.“  Potom se jej zeptal: „Když tedy někdo přijme islám, stává se, že se navrátí zpět ke své původní víře?“ Abú Sufján odpověděl: „Ne, pokud se někdo stane muslimem, nikdy se své víry nevzdá.“ Heráklios odvětil: „To je znakem pravé víry, že se dotýká srdce.“ Toto je císař Východořímské říše, který sám dosvědčil sílu a moc Islámu. Islám probouzí v lidech určitou míru duchovního bohatství.
6.       Mnoho společností dneška přetéká kriminalitou. Ti, kteří ji páchají, putují do vězení, tam se napraví a přijmou islám. Z vazby pak odcházejí jako neuvěřitelně přetvoření jedinci. Nevěící nestudují pozadí této změny, spíše řeknou: „Jsem zvědav, jak dlouho mu to vydrží.“ Dokonce když je změna dočasná, lze si uvědomit sílu, která za ní stojí, jaká byla, že způsobila tak rapidní změnu. Pro svou aroganci, závist a nenávist k Náboženství nevěřící urážejí jedince a přehlížejí změny.
 
Překážka II. – Strach ze ztráty pozic
 
1.       Tato obava pramení z jejich převrácené vize islámu. Nevěřící říkají, že „v islámu je tolik mnoho restrikcí, je to tak přísný režim pro mne, když si nyní užívám darů života.“ Islám však nezakazuje žádné dobro tohoto života. Islám vždy povzbuzoval muslimy k práci a k tomu, aby byli soběstační.
Jeden ze společníků Proroka vypravoval, že když by jim při jízdě na jízdním zvířeti vypadl bičík, raději sesedli a podali si ho sami, než aby požádali kolemjdoucího o pomoc. Muslim by také měl být soběstačný i v termínech vědy a nauky (tedy i vlastní náboženské nauky) V hadíse na autoritu Abdulláha ibn Mes’úda stojí, že Boží Posel صلى الله عليه و سلمpravil: „Kdokoli má srdci za hořčičné semínko pýchy, nevejde do Ráje.Kdosi z přítomných se otázal: „Ale člověk má rád, aby jeho oděv byl pěkný, aby jeho boty byly pěkné…“ Prorok صلى الله عليه و سلم poznamenal: „Vskutku, Alláh je Krásný a miluje krásu, pýcha je odmítání pravdy (ze zpupnosti) a přehlížení lidí.[4] V jiném podání je Prorok صلى الله عليه و سلم tázán na muže, který má rád čisté a krásné oblečení a obuv, je-li pyšný, nebo nikoli a odpovídá tímto způsobem: „Věru, Alláh je krásný a miluje krásu, má rád stopy Svého dobrodiní na Svém služebníku viditelné.[5] Islám tedy neodrazuje od užívání si života, jen staví toto užívání do jiné perspektivy. Nezískáváme věci, abychom se jimi chlubili, získáváme, co je nezbytné a s tím si vystačujeme. Honba za vezdejšími pozicemi je kruh neštěstí, který nemá konce. Islám není hrozba pro vaši vezdejší agendu, jen ji staví na odpovídající místo. Nevěřící nechápou, že Alláh je vlastníkem všeho, Jeho je vláda nad nebesi i zemí:
وَفِي السَّمَاءِ رِزْقُكُمْ وَمَا تُوعَدُونَ
A na nebesích je váš příděl obživy a rovněž to, co vám je slíbeno.(Záriját:22)
Dává i bere a uštědřuje. Podle jednoho z ahádís al-kudsíja říká Prorok صلى الله عليه و سلم, že Alláh pravil: „Jsou někteří z Mých služebníků, které udržuji v bohatství, protože kdybych jim dal zchudobnět, neuctívali by Mne. A jsou někteří z Mých služebníků, které udržuji chudobné, neboť pokud bych je obohatil, tak by Mne neuctívali.
2.       Obava ze ztráty pozice často přichází ze srdce, které je svázáno s vezdejškem. Abú Hurejra vypráví, že Prorok صلى الله عليه و سلم řekl: „Nechť zhyne služebník dináru a dirhamu, hromadění a luxusu, neboť je spokojen, když jsou mu tyto věci dávány a pokud ne, je zarmoucen. Nechť takový zhyne a rozpadne se, pokud je píchnut trnem, ať nenajde nikoho, kdo by mu ho vytáhl. Ráj je pro toho, kdo se drží hřívy svého koně a bojuje na cestě Boží, s neumytými vlasy a zaprášenými chodidly. Pokud je povolán do předvoje, je zcela spokojen se svým postem a pokud je povolán do zadního voje, přijme svou pozici se zadostiučiněním. Žádá-li o svolení a není-li mu dovoleno, pokud zasáhne, jeho zásah není přijat.[6] Strach ze stráty u muslimů pramení z nedostatku víry v Alláha, neboť Alláh je ar-Rezzák – Živitel a obživa je od Něj. Mezi nevěřícími pramení z nedostatku znalosti o tom, že Alláh všemu vládne. Někteří lidé smýšlejí, že pokud přijmou islám, bude to hrozbou pro jejich vezdejší záležitosti, ale Islám jen umísťuje vezdejší záležitosti na správné, jim příslušející místo, Jejich strach tedy pramení z nepochopení Islámu. Islám neomezuje, naopak nabádá k soběstačnosti a jediná cesta, jak toho dosáhnout, je cesta ekonomického zisku, vydělat si na sebe. A také každý muslim a muslimka má právo, aby byl soběstačný i v otázkách víry.
3.       Je mnoho důvodů proč se lidem nedaří něčeho dosáhnout.
a.       Alláh nás zkouší skrze práci. Můžeme vložit práci, ale její výsledky nevidíme. Mnoho islámských učenců výsledky své práce nikdy nevidělo, ale užíváme jich nyní my dnes.
b.      Alláh si je pro nás schovává na život posmrtný.
c.       Alláh pro nás zadrží něco, ale namísto toho nám dá jiné, které je pro nás ještě lepší.
d.      Alláh nám něco nedopřeje, neboť ví (a my nevíme) že to pro nás nenese žádné dobro.
 
Překážka III. – Tužby mají přednost
 
1. Mnoho lidí nepřijímá islám, protože dávají přednost svým osobním tužbám před uspokojením Alláha. Jenže přijetím Islámu toto neztrácejí, jen usazují do příslušného kontextu.
وَمَا خَلَقْتُ الْجِنَّ وَالإنْسَ إِلا لِيَعْبُدُونِ
A džiny a lidi jsem jedině proto stvořil, aby Mne uctívali (Záríját:56)
Uctívání je zde třeba chápat v nejširším smyslu slova, neznamená to, že muslim musí zůstat celé dny sedět v mešitě a modlit se.
2. Islám rozšiřuje spektrum uctívání. Uctívání nejsou jen mechanické pohyby, má mnohem větší hloubku. Dokonce i úsměv na bratra ve víře je uctíváním, potřást si s ním rukou je uctívání, dokonce i pohlavní styk s vlastní manželkou je uctíváním. Abú Zarr al-Ghifárí vypráví, že nějací lidé ze sahábů přišli za Božím Prorokem صلى الله عليه و سلم a řekli mu: „Posle Boží, bohatí odnesli veškerou odměnu. Dodržují modlitbu tak jako my, postí se, jako my a vytrvale rozdávají milodary ze svého bohatství.“ Na to Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Alláh pro vás předepsal jen to, co unesete. Věru v každém tesbíhu je milodar, v každém tekbíru je milodar, v každém tehmídu je milodar, v každém tehlílu je milodar. Přikazovat dobro a zakazovat zlo je milodar. Pohlavní styk manžela s manželkou je milodar.“ Podiveně odvětili: „Cožpak to, že uspokojí svou pohlavní tužbu, bude dotyčný odměněn?“ Odvětil: „Povězte, pokud by ji naplnil způsobem zakázaným, nebylo by mu to na danou část těla hříchem? Podobně, pokud ji uspokojí způsobem zákonným, bude mít odměnu.[7] Následuje-li dotyčný tužby, stává se zmateným, ztraceným a hořekujícím.
 
Překážka IV.: Špatný charakter mnoha muslimů
 
A toto je připomínka pro nás pro všechny.
1.       Mnoho nemuslimů vidí muslimy jako andělské bytosti a proto vypichují každý jejich hřích. Např. je zakázáno kouřit, ale mnoho muslimů tak činí. Když vidí nemusím někoho takového, řekne: „Neměl bys kouřit, vždyť jsi muslim!“ Takové uvažování prokazuje, že dotyčný má znalost povoleného a zakázaného, ale také i to, že to, co očekává od muslimů samých je poněkud nadsazené.
2.       Mnoho muslimů si také není plně vědomo role, kterou hrají v prezentaci islámu a také to, že i oni sami mohou být pro někoho překážkou. Muslimové jsou vyzyvateli k islámu skrze svůj charakter, slova, vzhled a veškeré ostatní způsoby komunikace. Islám navíc nečiní rozdílu ve způsobu chování k muslimům a nemuslimům. Muslimové jsou povinni prokazovat dobrý a férový charakter jak vůči sobě navzájem, tak i vůči nemuslimům.
 
Autor: Abú z-Zubejr Šedíd Muhammed
Zdroj: Přednáška, anglický přepis na http://www.knowingtrueislaam.com/, redakčně upravováno.


[1] Zaznamenal Muslim, kniha 1., hadís č. 270. Cizost islámu je metaforou jeho odlišnosti od praktik a přesvědčení lidí, kteří nejsou muslimy.
[2] Jedná se o bezprecedentní ohrožení všech falešných kultů. Pro ně je islám smrtelné nebezpečí a každý muslim nepřítelem už jen tím, že existuje, neboť svou existencí ukazuje, že „věci jdou i jinak.“
[3] Proroci před Muhammedem صلى الله عليه و سلمtotiž pocházeli z židovských rodů.
[4] Sahíh Muslim, Kniha 1., hadís č. 164.
[5] Rijádu s-Sálihín.
[6] Sahíh al-Buchárí, Kitáb al-džihád, hadís č.137.
[7] Sahíh Muslim, Kniha 1., hadís č. 2198.