PŘEKÁŽKY V HLEDÁNÍ NAUKY, DÍL 2.

 3. Nepraktikovat to, co se naučím.

 
Další překážkou v hledání znalosti je nepraktikování toho, co se člověk naučí. Vskutku mnoho selef zmiňuje, že hledali nauku a učili se znalosti tím, že se podle ní jednali a praktikovali ji.
 
Imám Ahmed uvádí, že nikdy nezapsal žádný hadís do svého Musnedu, aniž by za něj nezaplatil zekát, tím, že se podle nich řídil. Do té míry, že když zaznamenal hadís o tom, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم vykonal hadždž a nechal si pustit žilou za jeden dinár, který zaplatil ranhojičovi, imám Ahmed rovněž také vykonal hadždž a nechal si pustit žilou za jeden dinár.
 
Selef chápali, že plodem nauky je čin. Proto také imám al-Chatíb al-Baghdádí nazval svou knihu Iktidá´u l-'ilmi we l-'amal, tedy Přednost nauky nad činem.1
 
Také zaznamenal od Ibn Šihába az-Zuhrího: „Čin toho, kdo koná, aniž má znalost, nemá důvěru lidu a lidé nejsou šťastni ze slov učence, který podle svých slov nekoná.2
 
Sahl ibn Sa'ad al-Fustání pravil: „Všichni lidé jsou opojení tímto světem, kromě učenců. A všichni učenci jsou zmatení, kromě těch, kteří konají podle toho, co znají.3
Také pravil: „Tento svět je bláznovstvím a pustinou, kromě znalosti. A veškerá znalost je jen důkazem proti člověku, kromě té, v souledu se kterou konal. A všechny činy jsou zbytečné, kromě těch upřímných. A samotná upřímnost je ve velkém nebezpečí, není-li stvrzena činem.4
 
Júsuf ibn Hunejn pravil: „S dobrými mravy pochopíš nauku a díky nauce budou opraveny jak tvé činy, tak i tvé úmysly. A s činy získáš i moudrost a s moudrostí pochopíš odříkání (arab. زهد zuhd)a získáš z něj užitek. S odříkáním pak přichází odvržení tohoto světa a s ním i touha po světě onom. S touhou po světě onom je pak zajištěna spokojenost Vznešeného Alláha.5
 
Abú Berza Nadla ibn 'Ubejd al-Aslemí رضي الله عنه přijal islám ještě před dobytím Mekky, kterému byl osobně přítomen. Bojoval v sedmi bitvách a poté se usadil v Basře. Také bojoval v Chorásánu. Od Proroka صلى الله عليه و سلم slyšel 46 hadísů a zemřel v Basře v roce 46 hidžry. Slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci: „Nohy služebníka Božího se v Soudný Den nepohnou z místa, dokud nebudetázán na čtvero věcí: Na jeho život, jak jej ztrávil, na jeho tělo, k čemu jej využil, na jeho znalost, zda podle ní konal a na jeho majetek, jak jej získal a za co jej utratil.6
 
Abú Dardá pravil رضي الله عنه: „Člověk se nestane učencem, dokud nejprve nebude hledačem znalosti. A nikdy nebude učencem, dokud nebude podle toho, co se naučil, také postupovat.7
 
'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Nauka vyžaduje čin podle ní. Člověk buď na tuto výzvu odpoví, anebo ho jeho nauka opustí.8
 
Fudajl ibn Ijjád pravil: „Člověk nepřestane být nevědomým ignorantem ohledně nauky, dokud nezačne praktikovat, co se naučil. Až když začne podle toho, co se naučil, jednat, stane se skutečným učencem.9
 
Málik ibn Dinár pravil: „Když se služebník vydá hledat nauku proto, aby ji praktikoval, tato nauka jej učiní pokorným, ale když ji bude hledat kvůli něčemu jinému, zvýší se jen jeho neposlušnost a pýcha na to, co se naučil.
 
Abú Hurejra رضي الله عنه pravil: „Příklad znalosti, podle které není konáno, je jako bohatství, které není utráceno na cestě Alláha Vznešeného.
 
Abú Dardá رضي الله عنه pravil: „Nebojím se, že mi bude řečemo: „Ámire, co jsi se naučil?“ Nýbrž se bojím, že budu tázán: „Ámire, co jsi učinil s tím, co ses naučil?!
 
Omar ibn 'Abdul'azíz pravil: „Kdokoli nepovažuje svá slova za součást svých činů, ten bude hojně hřešit. A kdokokoli nebude konat v souladu s naukou, kterou získal, tato mu způsobí více škody, než užitku.
 
Málik Ibn Dinár pravil: „Věru jsem nalezl tato moudrá slova: „Není pro tebe dobré vědět to, co víš, dokud podle toho, co víš, nezačneš také jednat, protože příkladem toho je příklad muže, který shromažďuje dříví na otop, pevně je sváže a poté se je pokusí odnést, ale není toho schopen. Ale i přesto přidá další.
 
'Atá uvádí, že k matce věřících 'Áiše přicházel jistý mladík a prosil ji, aby mu vyprávěla. Jednoho dne k ní přišel a žádal ji znovu. Odpověděla: „Synku, zdalipak jsi konal podle toho, co jsi ode mě slyšel?“ Odpověděl: „Nikoli, při Alláhu, ó matko.“ Řekla mu tedy: „Ó synku můj, proč se snažíš nashromáždit důkazy Boží proti sobě i proti nám?
 
Fudajl ibn Ijjád pravil: „Co se hadísů týče, je lepší, kdyby z nich člověk nic neslyšel, kromě tehdy, když bude podle nich také jednat.
 
Sufján as-Sewrí pravil: „Kéž bych nikdy nezapisoval znalost a kéž bych byl zachráněn před svou znalostí, aby nebyla ani pro mě, ani proti mně.
 
Aš-Ša'bí pravil: „Věru my nejsme učenci, jen jsme slyšeli hadísy a proto je předáváme dál. Neboť učenci jsou ti, kteří když se naučí, jednají podle toho.
 
Zanechání činu se děje dvěma způsoby, člověk buď zanechává toho, co je povinností, nebo toho, co je doporučeno. Selef se snažili vždy následovat hadís který slyšeli a jednat podle něj, lhostejno, zda hovořil o věci, která je přímo povinností, nebo jen doporučením. Snažili se dostát nároku, který na nás znalost např. určitého hadísu klade, což je aplikace v praxi, následování naučeného činem (arab. إقتضاء iktidá´) a následování příkladu Proroka صلى الله عليه و سلم(arab. إتباع ittibá'). Plodem skutečného vědění je totiž čin.
Znalost je něčím, na co bude Boží služebník v Soudný Den tázán, co se naučil, jak s tím naložil a zda jednal podle toho. Právě toto konání je onou znalostí, nikoli fakt, že dotyčný daný poznatek ovládá. Znalost ve smyslu znalosti faktů je vlastně stále jen nevědomostí, dokud člověk nezačne jednat v souladu s tím, co se naučil.
 
4. Přejímat nauku od malých (arab. أصاغير asághír).
 
Ibn Mes'úd pravil: „Věru lidé nepřestanou následovat dobro, dokud budou svou znalost čerpat od svých starších, od důvěryhodných mezi nimi a od svých učenců. A když ji začnou čerpat od mladých mezi nimi, od zlých mezi nimi, pak zajisté spějí ke zkáze.10
 
Abú Umejja al-Džumhí رضي الله عنه uvádí uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Věru mezi znaky Hodiny je, že nauka bude přejímána od malých (arab. أصاغير asághír).11
 
Chorobou dnešních dní je přejímání nauky od těch, kteří nauky nejsou hodni a ještě jí nedorostli. Čerpají ji od jedinců mladých věkem, i když mají k dispozici starší a zkušenější. A nejen to.
 
Použitý arabský výraz أصاغير asághír znamená malý či mladý, jak věkem, tak zde i ve smyslu toho, že je nekompetentní, nevyzrálý pro danou věc.
Někteří učenci z řad selef byli toho názoru, že zahrnuje primárně lidi inovace (arab. أهل البدعة ahlu l-bid'a). Abdulláh ibnu l-Mubárek ohledně termínu أصاغير asághír v hadísu od Abú Umejje رضي الله عنه pravil: „Jimi jsou následovníci tužeb a inovací.12
 
Ibn Kutajba ve vysvětlení výše uvedených Ibn Mes'údových slov uvádí:
„Selef takto hovořili ohledně čerpání znalosti od mladých proto, že starší šejch nemá v sobě to, co je charakteristikou mladosti, jako touha po zábavě, nevážnost a nevázanost, chybovost, unáhlenost a bláznivá bujarost. Starší učenec navíc disponuje životní zkušeností, která se k jeho velké znalosti ještě bezpochyby přidává navíc. Není přemáhán tužbami a ani rozptylován žádostivostí a ambicemi. Šejtán jej nenavede k poklesku tak, jako dokáže navést k poklesku mladšího. Neboť s věkem přichází důstojnost, rozvaha, vznešenost a charisma, které starší vážené osoby provázejí.
Co se mladých týče, kvality, kterými disponují starší, zpravidla nemívají. Navíc mohou trpět některými z uváděných neduhů (tužby, ambice, žádostivost, sklon k morálním pokleskům apod.). Pokud se u nich něco takového projeví a dotyční začnou vydávat fetwy, potom sami spějí ke zkáze a do ní vedou i další.“13
 
Ibn 'Abdilberr uvádí, že Omar رضي الله عنه pravil: „Věru, vím, kdy se lidé nacházejí ve stavu naprosté duchapřítomnosti a duchovní čistoty a kdy jsou naopak zkažení. Pokud náboženská věda přijde ze strany jejich malých, pak věru starším bude zatěžko ji přijmout. Ale když přijde ze strany starších, pak je i mladší nakonec budou následovat a správně vedeni budou jak jedni, tak druzí.
 
Jistý 'Abdulláh (domníváme se, že Ibn Mes'úd) pravil: „Věru nepřestanete konat dobro, dokud budete svou nauku čerpat od svých starších. A když přijde od mladých, věru staří budou pokládat mladé za bláhové.
 
Tato dvě podání ukazují dva důvody proč nauku nehledat od mladých, z nichž jedním je obava, že nauka bude od toho, kdo je mladší, odmítnuta. Tím se chce říci, že netřeba zcela odvrhnout možnost, že mladý člověk nějakou znalostí skutečně disponuje a mladé učitele zcela zavrhnout ve prospěch starších. Úmyslem je naopak spíše stanovit každé skupině lidí její správné a příslušné pozice.
 
Mladší člověk nabírá sil, zdá se, že již disponuje nějakou znalostí a velkým intelektem. Jeho místo je ve vzdělávacích institucích, může připomínat druhým a může také pomáhat ve výzkumu. Ale aby byl postaven na piedestal někoho, kdo vydává fetwy a ke komu ostatní směřují své dotazy ohledně víry? Ne! A tisíckrát ne! Protože to je pro něj jako smrt, pokušení a oklamání.
 
Fudajl ibn Ijjád pravil: „Kdykoli jsem viděl člověka, okolo kterého se lidé shromáždili, pak bych řekl: „Věru toto je šílenec!“ Protože kdo okolo sebe svolá lidi, nežli ten, kdo chce svou řeč okrášlit.
Také pravil: „Dostalo se ke mně, že učenci minulosti, kdykoli se něco naučili, praktikovali to. A kdykoli to praktikovali, stali se tím zcela zaneprázdnění. A kdykoli se konáním v souladu se svou znalostí stali zcela zaneprázdnění, ztratili se z očí lidí a těžko by byli spatřeni. A pokud by již byli spatřeni, potom by velmi záhy utíkali.14
 
Nauku třeba čerpat prioritně od starších a zkušenějších učenců a výhradně od těch, kteří jsou deůvěryhodní. Od těch, kteří disponují hlubokou životní zkušeností, moudrostí, rozvahou, odhodláním, zdrženlivostí, trpělivostí a respektem a jsou tudíž méně náchylní k chybovosti.
To ovšem znamená, že ani znalost mladých nemůže být zcela zanedbána, je však nutno každému vymezit své místo. Selef nenáviděli, když mladý člověk spěchá vydávat fetwy a shromažďovat lidi okolo sebe. Sami se naopak usilovali vzdělávat se a podle toho, co se naučili, nejprve konat. Snažili se klidit před zraky lidí, jak to jen šlo.
 
5. Studovat jen z knih a nemít učitele.
 
To, že si člověk až příliš věří a obrací se přímo ke knihám, aniž by cítil potřebu za učitelem, je jistým typem choroby.
 
Aš-Šáfi'í pravil: „Kdokoli čerpá nauku z útrop knih, ten nechá náboženská pravidla (arab. أحكام ahkám) přijít vniveč.15
 
Kdosi ze selef pravil: „Jedním z největších pokušení a pohrom jsou ti, kteří se stali šejchy skrze knižní svazky.
 
Sulejmán ibn Músá al-Amewí řekl: „Korán se nelze učit od مصحفيون mushafíjjún [ti, kteří neměli učitele, ale naučil se Korán z mushafu jako samouk] a ani nelze učit se nauku od صحفيون sahafíjjún [člověka, který jen pročítal svazky a neměl svého šejcha].“
 
Sa’íd ibn Abdil'azíz, velký učenec formátu imáma az-Zuhrího, pravil: „Znalost nelze přebírat od sahafího, jakož ani Korán nelze přebírat od mushafího.
 
Ibn Butlán uvádí, že důvodem, proč toto selef zakazovali a neměli v oblibě je, že se často stává, že člověk, jenž je v nauce začátečníkem, si snadno něco splete a zamění jedno za druhé. Naproti tomu pokud jej vede učenec, který je dostatečně fundovaný ve svém oboru, může umožnit svému učedníkovi číst před ním knihu a vysvětlit mu její obsah.
 
Podobně se samoukovi může stát, že přeskočí nějakou pasáž, nebo zle pochopí slovo, zvláště v případě, kdy jsou jeho znalosti jazyka nedostatečné a on neví, jak by mělo slovo končit. Toto mu může pomoci objasnit šejch. Také si během předčítání u šejcha může poznamenat něco užitečného, co v knize samotné vůbec není, nebo co je chybou tisku apod.
 
Je proto velmi důležité učit se pod dohledem a odborným vedením učence, učitele, šejcha. Pod tímto odborným vedením je také třeba číst knihy. Je třeba obrátit pozornost k tomu, jak dané texty a psané záznamy vysvětlují učenci. Pokud toto není respektováno, vystavujeme se nebezpečí nedopečené znalosti a jedinců, kteří se častokrát dopouštějí velmi hrubých chyb.
 
1Al-Chatíb al-Baghdádí zaznamenal ve svém díle Fadlu 'ilmi s-selef od Ibn Mes'úda: „Učte se, a až se naučíte. Tak podle toho konejte.
2Viz Iktidáu l-'ilmi l-'amal, str. 26.
3Ibidum.
4Ibidum.
5Ibidum.
6Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2417. Podobný hadís zaznamenal at-Tirmizí i od Ibn Mes'úda رضي الله عنه v Sunenu, hadís č. 2416. Jako sahíh je doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 946.
7Viz Iktidá´u l-'ilmi l-'amal, str. 35.
8Viz Ibid., str. 35-36.
9Ibid., str. 37.
10Zaznamenal al-Lálikáí a další. Al-Albání toto podání doložil jako sahíh, viz as-Sahíha, 2/309-310.
11Zaznamenal Ibnu l-Mubárek v az-Zuhdu a at-Taberání, jako sahíh doložil al-Albání v as-Sahíha, hadís č. 693.
12Zaznamenal Ibn Mubárek v az-Zuhdu, podání č. 61; a al-Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi'u li ahkám, 1/137.
13Uvádí Chatíb al-Baghdádí v Nasíhatu ahli l-hadís, str.16.
14Viz Sijerua’lámi n-nubelá, 8/434.
15Viz Tezkíratu s-sámi’iwe l-mutekellimi, str. 87.