PŮST NAPŘÍČ KORÁNSKÝMI VERŠI, DÍL I.

Vznešený Alláh pravil:

 يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُتِبَ عَلَيْكُمُ الصِّيَامُ كَمَا كُتِبَ عَلَى الَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ

Vy, kteří jste uvěřili, předepsán vám jest půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli - snad budete bohabojní! (Bekara:183)

Toto je základní koránský verš ustavující povinnost půstu (arab. صيام sijám).

As-Sábúní ve vysvětlení tohoto verše uvádí:

Vznešený a Velebený Pán oznamuje, že Svým služebníkům ukládá povinnost postit se, podobně jako ji uložil i násedovníkům náboženství (arab. أهل الملل ahlu l-milel) dřívějších. Povinnost půstu objasnil vysvětlením jeho ohromného významu a hluboké moudrosti, jež tkví v tom, že připravuje duši postícího se pro bohabojnost, tím, že se postící podřizuje nařízení Vznešeného a doufá v odměnu od Něho, zanechávaje věcí jinak dovolených, aby se tak mohl stát jedním z těch, kteří jsou bohabojní a vyhýbají se zakázanému.[1]

Půst v arabském jazyce a islámské terminologii

Z pohledu arabské slovní zásoby slovo صيام sijám nebo صوم sawm, překládané jako „půst,“ znamená obecně něčeho se zdržovat, něco si odpírat, např. صام عن الطعام sáma 'ani ta'ám znamená „postil se od jídla,“ nebo صام عن الكلام sáma 'ani l-kelám znamená „zdržel se slov,“ tj. mlčel. [2]

Podle hanefíských a hanbalovských učenců je půst „vědomé zdržování se pohlavního styku a vnášení čehokoli do organizmu od úsvitu až do západu slunce, odpovídaje tím na Boží příkaz,[3] případně „úmyslné zdržování se jídla, pití a pohlavního styku s patřičným úmyslem, od úsvitu do západu slunce.[4] Šáfi'ovští učenci definují půst jako „jasně definované úmyslné zdržení se jistých věcí po jistou dobu za jistých podmínek[5] a málikovci tuto dobu vymezují na jeden den, neboť úmysl dle nich nutno obnovovat na každý den půstu zvlášť, na základě hadísu od Hafsy رضي الله عنها, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví:

 مَنْ لَمْ يُجْمِعِ الصِّيَامَ قَبْلَ الْفَجْرِ فَلاَ صِيَامَ لَهُ.

Kdokoli se před úsvitem nerozhodne postit se, ten nemá půstu.[6]

Podle an-Nesáího verze řekl:

مَنْ لَمْ يُبَيِّتِ الصِّيَامَ مِنَ اللَّيْلِ فَلاَ صِيَامَ لَهُ

Kdokoli neulehl noc předtím s úmyslem následujícího dne se postit, ten nemá půstu.[7]

Co to znamená správný úmysl, popisuje šejch Sálih al-Fewzán:

Člověk je povinen postit se kvůli víře a v očekávání odměny, nikoli proto, aby se zviditelnil, nebo jen slepě následoval svůj lid či svou rodinu nebo své krajany.[8]

Šejch Muhammed Sálih al-'Usejmín pak půst z hlediska jazyka i terminologie definoval takto:

Půst znamená v jazyce zdržování se něčeho (arab. الإمساك al-imsák), podobně jako ve verši, v němž bylo Merjem (Marii) přikázáno:

فَكُلِي وَاشْرَبِي وَقَرِّي عَيْنًا ۖ فَإِمَّا تَرَيِنَّ مِنَ الْبَشَرِ أَحَدًا فَقُولِي إِنِّي نَذَرْتُ لِلرَّحْمَـٰنِ صَوْمًا فَلَنْ أُكَلِّمَ الْيَوْمَ إِنسِيًّا

Jez a pij a buď mysli radostné! A až spatříš ze smrtelníků někoho, rci: ,Přislíbila jsem půst Milosrdnému a nebudu dnes mluvit na člověka žádného?!" (Merjem: 26)

Tj. „Já, Merjem, jsem se zavázala Alláhu, že s nikým dnes nepromluvím.“

V náboženské terminologii znamená druh uctívání, při němž se člověk zdržuje všeho, co ruší půst od úsvitu až do západu slunce.[9]

Půst v koránských verších

Půst je v Koránu zmíněn v různých gramatických a morfologických tvarech, jako صيام sijám, صوم sawm, صائمون sáimún (tj. postící se), صائمات sáimát (tj. postící se ženy) atd. celkem čtrnáctkrát, z toho sedmkrát v súře al-Bekara a sedmkrát v ostatních súrách - jednou v súře an-Nisá, dvakrát v súře al-Máida, jednou v súře Merjem, dvakrát v súře al-Ahzáb a jednou v súře al-Mudžádela.

Vedle toho existuje i nepočetná skupina veršů vztahujících se k půstu, které ovšem neobsahují žádný z výrazů přímo označujících půst. Takovými jsou například:

التَّائِبُونَ الْعَابِدُونَ الْحَامِدُونَ السَّائِحُونَ الرَّاكِعُونَ السَّاجِدُونَ الْآمِرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَالنَّاهُونَ عَنِ الْمُنكَرِ وَالْحَافِظُونَ لِحُدُودِ اللَّـهِ ۗ وَبَشِّرِ الْمُؤْمِنِينَ

Kající se, uctívající, chválící, oslavující, sklánějící se, poklekající, přikazující vhodné a zakazující zavrženíhodné, dodržující ustanovení Boží... Oznam věřícím zvěst radostnou! (Tewba: 112)

عَسَىٰ رَبُّهُ إِن طَلَّقَكُنَّ أَن يُبْدِلَهُ أَزْوَاجًا خَيْرًا مِّنكُنَّ مُسْلِمَاتٍ مُّؤْمِنَاتٍ قَانِتَاتٍ تَائِبَاتٍ عَابِدَاتٍ سَائِحَاتٍ ثَيِّبَاتٍ وَأَبْكَارًا

Jestliže se s vámi rozvede, možná že mu Bůh pak dá v náhradu manželky lepší, než jste vy, odevzdané do vůle Jeho, věřící, pokorně oddané, kajícné, Boha uctívající a slavící, ať již předtím vdané či panny. (Tehrím: 5)

V nich použitý výraz السائحون as-sáihún a السائحات as-sáihát překládaná jako „oslavující,“ či „slavící“ odkazuje podle většiny vykladačů v čele s Ibn Kesírem na „postící se,“ tj. oslavující půstem:

Mezi nejvybranější činy spadá půst, který je zároveň odříkáním se darů jídla, pití a pohlavního styku. Na něj se vztahuje i termín as-sijáha užitý v tomto verši.[10]

V zápětí na témže místě stejný autor podává totéž vysvětlení od Ibn Mes'úda رضي الله عنه, Mudžáhida, Se'ída ibn Džubejra, 'Atá, Abú 'Abdurrahmána, ad-Dahháka ibn Muzáhima, Sufjána ibn 'Ujejny a dalších. Ibn 'Abbás رضي الله عنه pravil: „Pokaždé, když se v Koránu vzponene termín السياحة as-sijáha, odkazuje to na půst.“ 'Áiša رضي الله عنها řekla: „As-sijáha této ummy tkví v půstu.“ al-Hasan al-Basrí pravil: „As-sáihún jsou ti, kteří se postí v měsíci ramadánu.“ Podobné se dochovalo i od Abú Hurejry رضي الله عنه.

Al-Kurtubí uvádí od Abú Dáwúda s odvoláním na Abú Umámu, že termín السياحة as-sijáha okazuje i na boj na cestě Boží, s odvoláním na 'Ikrimu i na cestování za poznáním a hledáním nauky a také s odvoláním na an-Nakkáše i na hloubání a přemýšlení nad znameními a znaky, které Alláh zanechal lidem v tom, co stvořil. Nakonec uzavírá:

Kořen س-ي-ح s-j-h odkazuje na všechny uváděné významy.[11]

As-Sa'dí vysvětlil termín السياحة as-sijáha jako „každá cesta, kterou je zamýšleno získat Boží spokojenost,“ např. cesta za získáním šarí'atské nauky, pouť do Mekky, rodinná návštěva za účelem posílení vazeb příbuzenství apod. [12]

Verše vzpomínající půst určují jeho konkrétní pravidla, začátek, konec a věci dovolené či zakázané během něj. Učenci tyto verše nazývají verši půstu (arab. آيات الصيام ájátu s-sijám) a spadají do větší, jim nadřazené množiny veršů nesoucích konkrétní islámsko-právní ustanovení (arab. آيات الأحكام ájátu l-ahkám), kterých je v Koránu celkem okolo pěti set, podle některých učenců i více. Průnikem obou těchto množin veršů (tj. veršů o půstu a veršů stanovujících pravidla) jsou verše o pravidlech samotného půstu, které se nenacházejí nikde jinde, nežli právě v súře al-Bekara (česky Kráva, 2. v pořadí), dokonce jeden za druhým a náš předmětný verš je prvním z celé této pasáže, pokračující až do 187. verše súry al-Bekary včetně.

Tento a po něm následující tematicky shodné verše náleží do medínské epochy, byly zjeveny po hidžře, konkrétně podle většiny historiků a takřka všech vykladačů Koránu (arab. المفسرون al-mufessirún) bezprostředně po změně kibly z Jeruzaléma zpět na Mekku v ša'bánu, 18 měsíců po hidžře. [13] Poté následoval příkaz dávat povinnou dávku při přerušení půstu (arab. زكاة الفطر zekátu l-fitr) a poté i předpis samotného zekátu. Poté následovala bitva mezi modloslužebníky z Mekky a muslimy z Medíny u Bedru. [14] Naopak předpisu půstu předcházelo uzákonění předpisu odplaty a předpisu rozdělení dědictví.

Verše předepisují půst v sobě spojují takřka všechny charakteristiky medínského typu zjevení, tedy toho, který přišel po hidžře: začínají oslovením směřovaným ke kolektivu věřících, předkládají konkrétní praktický předpis a jsou delší, než běžný verš předcházející, mekkánské periody.

Vy, kteří jste uvěřili

Před vyložením samotného konkrétního předpisu se Vznešený Alláh obrací ke Svým pokorným služebníkům a oslovuje je يا أيه اللذين آمنوا já ajjuhe llezíne ámenú, tj. „ó vy, kteří jste uvěřili.“ Vykladači Koránu uvádí, že pokud toto oslovení předchází nějakému předpisu, ukazuje to na jeho mimořádnou důležitost, velký zájem o jeho dodržování, starost o něj, protože cílem je obrátit k němu pozornost takto oslovovaných posluchačů. Jejich oslovení charakteristikou víry dodatečně podtrhuje důležitost, nutnost a nezbytnost uposlechnutí takto adresovaného apelu a jeho nevykonání je díky tomu spojeno se slabostí víry. 'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنه, nejlepší vykladač Koránu mezi Prorokovými společníky, nazývaný mudrc Koránu (arab. حبر القرآن habru l-Kur´án) shrnuje: „Kdykoli slyšíš Boží výzvu „vy, kteří jste uvěřili,“ dávej dobrý pozor, co bude následovat, protože vždy potom následuje nějaké dobro, které přikazuje, či zlo, které zakazuje.[15]

V arabštině se k oslovování užívá celkem sedm vokativních částic (arab. أحرف النداء ahrufu n-nidá´), rozdělených do dvou kategorií:

-    na oslovování blízkých osob: např. částíce آ á a částice أي aj

-    na oslovování vzdálených osob: např. يا , هيا hejjá a آي áj.

Zde použité يا se spíše užívá pro oslovení posluchače vzdálenějšího, ať už v doslovném či přeneseném smyslu slova. Někdy je možno užít tohoto oslovení i pro blízkou osobu, buď když chceme vyjádřit náš respekt vůči němu, např. oslovení chalífy: يا أمير المؤمنين já amíru l-mu´minín, nebo naopak vyjádřit despekt vůči někomu, kdo je vnímán jako slabý, nízký, mrzký, např. يا هذا já házá, tj. „hej ty tam.“ Lze použít i přeneseně jako oslovení někoho duchem nepřítomného, nedbalého či zaměstnaného starostmi, takže nedává pozor na to, co se mu sděluje. [16]

Máme tedy před sebou složené oslovení příjemců výzvy vzdálených i blízkých ve smyslu doslovném i přeneseném, vztažené k jejich charakteristice víry. Takové oslovení se v Koránu vyskytuje na přibližně osmdesáti místech, vždy v souvislosti s nějakým důležitým upozorněním či příkazem.

Předepsán vám je půst

Předpisy islámu se liší způsobem, jakým byly předepsány. Některé jsou předepsány výrazem „byl vám předepsán,“ či „předepisuje se vám.“ K tomu užívaný výraz كُتِبَ kutibe zde může mít čtyři významové konotace:

1.    Tj. je pro vás povinností, jako např. ve verši:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُتِبَ عَلَيْكُمُ الْقِصَاصُ فِي الْقَتْلَى ...

Vám, kteří věříte, jest předepsán zákon odplaty za zabití … (Bekara: 278)

2.    Tj. je vám předurčeno, jako např. ve verši:

كُتِبَ عَلَيْهِ أَنَّهُ مَن تَوَلَّاهُ فَأَنَّهُ يُضِلُّهُ وَيَهْدِيهِ إِلَىٰ عَذَابِ السَّعِيرِ

A je psáno o něm, že toho, kdo vezme si jej za ochránce, on věru z cesty svede a dovede ho k trestu plamene šlehajícího. (Hadždž: 4)

3    Tj. je vám učiněno, jako např. ve verši o věřících, kteří se zříkají loajality vůči nepřátelům Božím bez ohledu na pokrevní pouta:

أُولَـٰئِكَ كَتَبَ فِي قُلُوبِهِمُ الْإِيمَانَ وَأَيَّدَهُم بِرُوحٍ مِّنْهُ ۖ وَيُدْخِلُهُمْ جَنَّاتٍ تَجْرِي مِن تَحْتِهَا الْأَنْهَارُ خَالِدِينَ فِيهَا ۚ رَضِيَ اللَّـهُ عَنْهُمْ وَرَضُوا عَنْهُ ۚ أُولَـٰئِكَ حِزْبُ اللَّـهِ ۚ أَلَا إِنَّ حِزْبَ اللَّـهِ هُمُ الْمُفْلِحُونَ

Do srdcí těchto vepsal Bůh víru a podpořil je duchem od Něho pocházejícím. A uvede je do zahrad, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní budou. Bůh nalezl v nich zalíbení a oni nalezli zalíbeni v Něm - a tito tvoří stranu Boží! A což nebudou ti, kdož ke straně Boží patří, úspěšní? (Mudžádela:22)

4.    Je vám přikázáno, jako ve verši:

يَا قَوْمِ ادْخُلُوا الْأَرْضَ الْمُقَدَّسَةَ الَّتِي كَتَبَ اللَّـهُ لَكُمْ وَلَا تَرْتَدُّوا عَلَىٰ أَدْبَارِكُمْ فَتَنقَلِبُوا خَاسِرِينَ

Lide můj! Vstupte do svaté země, kterou vám Bůh zaslíbil, a neobracejte kroky své, abyste se neobrátili v ty, kdož ztrátu utrpí! (Máida: 21)

Jindy může být povinnost předepsána prostým rozkazem, použitím rozkazujícího způsobu, jako „dodržujte modlitbu a dávejte zekát,“ „konejte dobro“ anebo „bojujte na cestě Boží,“ např. zde:

وَكُلُوا وَاشْرَبُوا حَتَّىٰ يَتَبَيَّنَ لَكُمُ الْخَيْطُ الْأَبْيَضُ مِنَ الْخَيْطِ الْأَسْوَدِ مِنَ الْفَجْرِ ۖ ثُمَّ أَتِمُّوا الصِّيَامَ إِلَى اللَّيْلِ

Jezte a pijte až do chvíle, kdy od sebe rozeznáte bílou a černou nit na úsvitu, potom dodržujte plný půst až do noci. (Bekara: 187)

Dalším způsobem stanovení povinnosti je poukaz na obrovskou odměnu vyžadovaného konání a trest za opačné jednání, jako např. ve verši:

إِنَّ الْمُسْلِمِينَ وَالْمُسْلِمَاتِ وَالْمُؤْمِنِينَ وَالْمُؤْمِنَاتِ وَالْقَانِتِينَ وَالْقَانِتَاتِ وَالصَّادِقِينَ وَالصَّادِقَاتِ وَالصَّابِرِينَ وَالصَّابِرَاتِ وَالْخَاشِعِينَ وَالْخَاشِعَاتِ وَالْمُتَصَدِّقِينَ وَالْمُتَصَدِّقَاتِ وَالصَّائِمِينَ وَالصَّائِمَاتِ وَالْحَافِظِينَ فُرُوجَهُمْ وَالْحَافِظَاتِ وَالذَّاكِرِينَ اللَّـهَ كَثِيرًا وَالذَّاكِرَاتِ أَعَدَّ اللَّـهُ لَهُم مَّغْفِرَةً وَأَجْرًا عَظِيمًا

Muslimové a muslimky, věřící muži a věřící ženy, poslušní a poslušné, pravdomluvní a pravdomluvné, trpěliví a trpělivé, pokorní a pokorné, dárci a dárkyně almužny, postící se muži a postící se ženy, cudní a cudné, muži a ženy hojně Boha vzpomínající - těm všem Bůh věru připravil odpuštění i odměnu nesmírnou. (Ahzáb: 35)

Tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli

Dále vznešený Alláh uvádí, že půst patří k takovým druhům uctívání, které jsou člověku k užitku od nepaměti až dodnes, kvůli čemuž je půst předepsán dnes, stejně jako byl předepsán i dávným národům a následovníci Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم nejsou první, kdo dodržuje tuto formu uctívání, což je stěžejní poselství tohoto verše.

Na otázku, které národy jsou ti, jimž byl dříve předepsán půst, poskytli vykladači Koránu rozličné odpovědi:

Jedna skupina učenců smýšlí, že toto odkazuje na أهل الكتاب ahlu l-kitáb, tj. Lid Knihy, tedy židy a křesťany, což se dochovalo od Ibn 'Abbáse رضي الله عنهما a Mudžáhida, jak uvádí Ibnu l-Džewzí. [17] As-Sa'bí a ar-Rabí' uvádí, že veršem se myslí pouze křesťané, protože jsou „těmi před vámi“ v doslovném, bezprostředním smyslu. Ibn 'Ašúr smýšlí, že jde o odkaz na židy, protože právě oni žili po boku medínských muslimů a jejich zvyky a praktiky jim byly dobře známy a své tvrzení dokládá též faktem, že dodatečné půsty k těm, které přikazuje Tóra, křesťané neuznávali.

Nejsprávnější názor v této věci tvrdí, že verš odkazuje kolektivně na všechny předcházející národy a náboženské komunity, na židy, křesťany i všechny ostatní. Toto dokládá Ibnu l-Kajjim i od ibn 'Abbáse. An-Nesefí uvádí, že se verš vztahuje na „všechny z proroků a jejich národů, kteří nám předcházeli, od časů Adama až do vašich dní.[18] Rešíd Ridá od Muhammeda 'Abduha uvádí, že verš zmiňuje všechny, kteří kdy uctívali půstem, neboť půst je praktikou všech náboženství, včetně polyteizmů. Postili se totiž dokonce i staří Egypťané, od nichž byla praktika půstu převzata antickými Řeky, kde se postili výlučně muži a poté i Římany. Půst je znám také náboženským tradicím Indie. Důvodem této zmínky o půstu předešlých národů je, že verš takto potvrzuje, že základ a cíl víry je totožný a také, že tento druh uctívání je potvrzen přímo od Stvořitele. [19]

Ibn 'Ašúr smýšlí, že v této zmínce tkví několik moudrostí: jeho důležitost, pobídka muslimům, aby ho dodržovali a nezaostávali co se týče půstu za ostatními národy a odmítnutí výmluv lidí, že pokud by byl předepsán půst jim, dodržovali by ho lépe, jako je např. řečeno:

أَوْ تَقُولُوا لَوْ أَنَّا أُنزِلَ عَلَيْنَا الْكِتَابُ لَكُنَّا أَهْدَىٰ مِنْهُمْ

anebo abyste neřekli: "Kdyby nám bylo bývalo sesláno Písmo, byli bychom bývali jistě na cestě správnější než oni! (An'ám: 157)

Ohledně částice كما kemá tedy „jako“ panuje mezi vykladači neshoda ve smyslu, zda se připodobnění týká samotného fenoménu půstu, či (nebo a zároveň) také nějakého bodu jeho konkrétního praktikování. Většina učenců a mezi nimi i Ibn Džerír at-Taberí, Rešíd Ridá a Muhammed Sálih al-'Usejmín smýšlí, že jde o celkový předpis půstu jako takového, ale ne nutně na jeho přesnou formu, způsob a časové vymezení:

Půst je vám uložen jako povinnost, podobně jako věřícím z pokolení a národů před vámi. Tedy porovnávána je sama povinnost půstu a nikoli její charakteristické vykonávání, určitá doba vymezená pro půst, anebo počet dní půstu.[20]

Další skupina učenců smýšlí, že půst v ramadánu byl předepsán také Lidem Knihy, ale oni se od něj následně odvrátili. Třetí skupina učenců smýšlí, že v podobnost spadá také stanovení určitých pravidel půstu a konání půst rušícího či nerušícího.

Muslimové se postili již před ustanovením povinného ramadánského půstu, o čemž svědčí mnoho hadísů dokazujících půst po tři dny během každého měsíce, či obvyklý, podle některých učenců dříve i povinný, půst ve dni 'Ášúrá, známý i Kurejšovcům, o kterém matka věřících 'Áiša رضي الله عنها uvádí: „Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم přesídlil do Medíny, nařizoval půst v tento den. Když byl zjeven příkaz o půstu v ramadánu, ponechána je 'Ášúrá jako dobrovolný půst, kdo chtěl, postil se a kdo nechtěl, nepostil se.[21] V Abú Dáwúdově podání tohoto hadísu se uvádí, že půst v ramadánu je uzákoněn právě naším předmětným veršem. [22] Al-Bejhekí uvádí totéž podání s poznámkou, že „prvotní půst byl nahrazen předpisem půstu v ramadánu.[23]


Kdy a jak byl předepsán povinný půst v ramadánu?

Vznešený Alláh, předepisujíce povinný ramadánský půst, praví:

شَهْرُ رَمَضَانَ الَّذِي أُنزِلَ فِيهِ الْقُرْآنُ هُدًى لِّلنَّاسِ وَبَيِّنَاتٍ مِّنَ الْهُدَىٰ وَالْفُرْقَانِ ۚ فَمَن شَهِدَ مِنكُمُ الشَّهْرَ فَلْيَصُمْهُ ۖ وَمَن كَانَ مَرِيضًا أَوْ عَلَىٰ سَفَرٍ فَعِدَّةٌ مِّنْ أَيَّامٍ أُخَرَ ۗ يُرِيدُ اللَّـهُ بِكُمُ الْيُسْرَ وَلَا يُرِيدُ بِكُمُ الْعُسْرَ وَلِتُكْمِلُوا الْعِدَّةَ وَلِتُكَبِّرُوا اللَّـهَ عَلَىٰ مَا هَدَاكُمْ

Postním měsícem je měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení. Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí! Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později; Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede. (Bekara: 185)

Podle al-Kurtubího je رمضان ramadán nazván ramadánem proto, že spaluje hříchy, arabský výraz رمض ramad totiž znamená spalování, pálení. [24]

Ibn Džerír at-Taberí uvádí od Mu'áze ibn Džebel رضي الله عنه: „Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم přišel do Medíny, postil se v den 'Ášúrá a po tři dny v každém měsíci. Potom Alláh nařídil půst v měsíci ramadánu, zjevujíce Prorokovi صلى الله عليه و سلم:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُتِبَ عَلَيْكُمُ الصِّيَامُ ...

Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst … (Bekara: 183)

až do verše:

وَعَلَى الَّذِينَ يُطِيقُونَهُ فِدْيَةٌ طَعَامُ مِسْكِينٍ

Ti, kdož se sotva mohou postit, však nečiní tak, ti nechť se vykoupí nakrmením jednoho chudého. (Bekara: 184)

Tj. kdo chtěl, postil se a kdo nechtěl, musel nakrmit chudobného. Potom Alláh Vznešený půst učinil povinností pro každého zdravého, kdo neopustil svůj domov, ale dovolil zestárlému, který půst nezvládne, ho přerušit:

فَمَن شَهِدَ مِنكُمُ الشَّهْرَ فَلْيَصُمْهُ ۖ وَمَن كَانَ مَرِيضًا أَوْ عَلَىٰ سَفَرٍ فَعِدَّةٌ مِّنْ أَيَّامٍ أُخَرَ

Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí! Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později (Bekara: 185)“25

O tom, jak byl postupně předepisován povinný půst, podrobně hovoří Ibnu l-Kajjim:

Vedení Posla Božího صلى الله عليه و سلم ohledně půstu je nejúplnějším vedením a půst sám je nejlepším způsobem k dosažení tohoto vedení a také toto vedení Prorokovoصلى الله عليه و سلم je nejpříjemnějším a duším lidí nejmilejším vedením. Odtrhnout duše od jejich upjatosti a tužeb je jedním z nejtěžších, nejzapeklitějších úkolů, pročež právě proto byl povinný půst odložen až na prostřední údobí islámské mise, až po hidžře, kdy v srdcích lidí již zakořenil tewhíd a modlitba a když si lidé již navykli na koránské příkazy, které byly sesílány postupně.

Půst byl ustaven jako povinnost ve druhém roce hidžry. Posel Božíصلى الله عليه و سلم se během svého života stihl postit celkem devět dalších ramadánů. Když byl půst poprvé učiněn povinným, předpis dával člověku možnost zvolit si mezi postěním se či nakrmením jednoho chudobného na den. Později byla tato možnost zrušena a zůstala jen povinnost půstu. Poté, co se tak stalo, bylo nakrmení chudobného učiněno vykoupením pouze pro zestárlou osobu, či (těhotnou nebo kojící) ženu, či někoho, kdo trvale není schopen se postit.

Takové kategorie lidí potom mají povinnost nakrmit jednoho chudobného za každý den, kdy se nepostily. Úleva z půstu platí i pro dočasně nemocného či cestujícího, kteří mají možnost postit se určitý počet dní později. Podobná možnost platí i pro těhotnou nebo kojící ženu, pokud se bojí, že půst negativně zasáhne je anebo jejich děti. Nicméně na nich je primárně za každý den půstu nakrmit jednu chudobnou osobu. [26]

V raných dobách islámu se těhotné a kojící ženy nepostily obecně, byť byly zdravé, tedy nikoli z důvodu strachu o zdraví jejich, či zdraví dětí, přičemž potom se musely vykoupit nakrmením chudobného.

Půst byl tedy předepsán ve třech etapách:

1.    Povinnost s možností volit mezi půstem a krmením chudobných.

2.   Povinnost postit se, se zákazem přijímat až do dalšího večera další potraviny poté, co člověk ulehne ke spánku, výjimkou situace, že v daný den nakrmil patřičnou porcí jednoho chudobného. Tento zákaz byl následně zrušen.

3.    Současný stav, tedy že půst je povinný s danými podmínkami a úlevami pro dané kategorie lidí.

Z vedení Proroka صلى الله عليه و سلم bylo také během ramadánu zvýšit intenzitu jednotlivých typů uctívání. Džibríl, mír s ním, shledal Posla Božího صلى الله عليه و سلم - i jinak nejštědřejšího ze všech lidí - být ještě štědřejším, být jako blahodárný vítr nesoucí déšť. Více rozdával milodarů, více zahrnoval lidi svou vlídností, více recitoval Korán, více se modlil, více si připomínal Alláha a setrvával v mešitě, pohroužen do uctívání. Posel Boží صلى الله عليه و سلم věnoval svůj čas v ramadánu uctívání Alláha tolik, jako v žádném jiném měsíci.[27]

V souvislosti s půstem, jeho předpisy a rozdáváním milodarů je také řečeno:

فَمَن تَطَوَّعَ خَيْرًا فَهُوَ خَيْرٌ لَّهُ

Kdo však bude dobrovolně vykonávat více dobrého, bude to přičteno k jeho dobru. (Bekara: 184)

Snad budete bohabojní

Na samém závěru verše přichází zdůvodnění účelu půstu, kterým je především získání التقوى at-takwá, tj. bohabojnosti či bdělosti před hříchem, přičemž není specifikováno, před jakým. Tento výraz se v Koránu objevuje velmi často, na zhruba třech stech míst.

An-Nesefí proto smýšlí, že se myslí na bdělost před hříchem realizovanou samým činem půstu a „snahu zařadit se mezi bohabojné, kterých je půst charakteristickým rysem a zvyklostí.[28]

Ibnu l-Kajjim praví:

To proto, že půst je cestou k bohabojnosti, neboť brání egu v konání hříchů, ke kterým ono tíhne.[29]

Apel k bohabojnosti je věřícím adresován na čtyřiceti místech v Koránu, např.:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّـهَ وَلْتَنظُرْ نَفْسٌ مَّا قَدَّمَتْ لِغَدٍ ۖ وَاتَّقُوا اللَّـهَ ۚ إِنَّ اللَّـهَ خَبِيرٌ بِمَا تَعْمَلُونَ

Vy, kteří věříte, bojte se Boha! Nechť duše každá popatří na to, co si již dříve připravila pro zítřek. Bojte se Boha, vždyť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Hašr: 18)

فَاتَّقُوا النَّارَ الَّتِي وَقُودُهَا النَّاسُ وَالْحِجَارَةُ ۖ أُعِدَّتْ لِلْكَافِرِينَ

Tedy střezte se ohně, jehož palivem jsou lidé a kamení a jenž připraven je pro nevěřící. (Bekara: 24)

وَاتَّقُوا يَوْمًا لَّا تَجْزِي نَفْسٌ عَن نَّفْسٍ شَيْئًا وَلَا يُقْبَلُ مِنْهَا عَدْلٌ وَلَا تَنفَعُهَا شَفَاعَةٌ وَلَا هُمْ يُنصَرُونَ

Bojte se dne, kdy duše žádná nebude odměněna ničím za duši jinou a nebude od ní přijato výkupné žádné a nebude jí přímluva nic platná a nebude jí pomoženo! (Bekara: 123)

Dosažení bohabojnosti je obecně hlavním cílem uctívání v islámu obecně. Pojem التقوى at-takwá je odvozen od slova وقاية wikája znamenajícího záštitu, štít, obranu.

Uvádí se, že Omar se tázal Ubejje ibn Ka'ba na bohabojnost a ten mu řekl: „Šel jsi někdy cestou plnou trní?“ „Ovšemže,“ odvětil Omar. „A jak jsi šel?“ otázal se Ubejj. „Se vší opatrností a úsilím (tj. abych se nepopíchal),“ odpověděl Omar. „Tak přesně to samé je bohabojnost,“ pravil Ubejj. [30]

Jedná se tedy o akt postavení zábrany mezi člověka a něco, od čeho se člověk obává újmy, v našem případě hřích, před kterým se brání nějakým ochraným prostředkem, clonou, štítem, hradbou, jímž je bohabojnost, při níž člověk „dává pozor, aby nešlápl do hříchu,“ podpořená půstem.

V tomto kontextu vypráví Mu'áz ibn Džebel رضي الله عنه slova Proroka صلى الله عليه و سلم:

الصَّوْمُ جُنَّةٌ.

Půst je štítem.[31]

Od Osmána ibn Abi l-Ás رضي الله عنه se uvádí, že slyšel Posla Božího صلى اله عليه و سلم říci:

 الصَّوْمُ جُنَّةٌ مَا لَمْ يَخْرِقْهَا.

Půst je štítem, jako je štít někoho z vás v boji.[32]

__________________________________________________________________

[1] Viz Safwetu t-tefásír, komentář příslušného verše. Viz také Tefsíru l-ájáti l-ahkámi mine l-Kur´án.

[2] Viz al-Fejrúzábádí v al-Mu'džemu l-wasít.

[3] Viz Muhammed Mádžid al-'Itr v al-Mufassalu fi l-fikhi l-hanefí, str. 265.

[4] Tak definici zformuloval 'Alí al-Kárí ve Fethu bábi l-inájeti bi šerhi n-nukája, 1/556.

[5] Viz an-Newewí v Šerhu Sahíhi Muslim, 4/201. Viz také Ibn Hadžer ve Fethu l-bárí, 4/123.

[6] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2454. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 6538.

[7] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2334. Jako hasan li ghajrihi jej doložil al-Albání v Irwáu l-ghalíl, 4/45.

[8] Viz Medžmú'u l-fetáwá we l-makáláti l-mutenewwi'a, 15/16.

[9] Viz Fetáwá al-'Usejmín, 1/421.

[10] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'azím, 2/516.

[11] Viz al-Džámi'u li-ahkámi l-Kur´án, 4/187.

[12] Viz Tejsíru l-Mennán, 1/310.

[13] Viz 'Alí al-Kárí ve Fethu l-bábi l-inája, 1/556. Viz také Wehba az-Zuhajlí v al-Fikhu l-islámí we adilletuh, 3/1616-1620.

[14] Viz al-Chuderí v Núru l-jekíni fí síreti sejjidi l-murselín, str. 109.

[15] Zaznamenal Ibn Abí Hátim v Tefsíru, 1/196.

[16] Viz al-Mejdání v al-Belághatu l-'arabíja: usúluhá we 'ulúmuhá we funúnuhá, 1/240-242.

[17] Viz Zádu l-mesír fí 'ilmi t-tefsír, komentář předmětného verše.

[18] Viz Tefsíru n-Nesefí, 2/93.

[19] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-hakím (Tefsíru l-Menár), 2/142.

[20] Viz Tefsíru l-menár, 2/144.

[21] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2002; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1125.

[22] Viz Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 507.

[23] Viz Sunenu l-Kubrá, hadís č. 7683.

[24] Viz Džámi'u li ahkámi l-Kur´án, 2/271.

[25] Viz at-Taberí v Džámi'u l-beján, 2/132. Viz též as-Sujútí v ad-Durru l-mensúr, 1/176.

[26] Učenci se neshodují, zda je kojící se či těhotné ženě umožněno vykoupit se z půstu nakrmením chudobného, či musí nahrazovat zameškané dni. Nejautentičtější názor tvrdí, že naprosto postačuje pouze vykoupení se nakrmením chudobného.

[27] Viz Džámi'u l-fikh, 3/88-89. Více o historických etapách půstu viz Ibnu l-Kajjim v Zádu l-me'ád, 2/69-71.

[28] Viz Tefsíru n-Nesefí, 2/93.

[29] Viz Zádu l-me'ád, 1/184.

[30] Toto uvádí Ibn Kesír v Tefsíru, 1/67.

[31] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2225, 'Abdulkádir al-Arnáút jej ocenil jako sahíh.

[32] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2233. jako sahíh jejdoložil Ibn Chuzejma a 'Abdulkádir al-Arnáút jako hasan.