PŮST NAPŘÍČ KORÁNSKÝMI VERŠI, DÍL II.

Bohabojnost jako hlavní účel předpisu půstu

Pokud spojíme začátek verše: „ó vy, kteří jste uvěřili...“ s jeho koncem: „... snad budete bohabojní“ spatříme jasný příčinně-následkový vztah mezi oběma, neboť podle Ibn 'Abbáse každé „snad budete“ v Koránu znamená „abyste.“ To ukazuje, že výsledkem správně vykonaného půstu, který je sám o sobě důkazem víry, má být další nárůst bohabojnosti, umožňující člověku chovat se v souladu s Boží vůli, ať již před zraky ostatních, či pokud je sám.

Podobně jako půst, také bohabojnost byla nařízena i dřívějším generacím od počátku věků:

وَلَقَدْ وَصَّيْنَا الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ مِن قَبْلِكُمْ وَإِيَّاكُمْ أَنِ اتَّقُوا اللَّـهَ

A věru jsme přikázali těm, jimž dostalo se Písma před vámi, i vám samým, abyste byli bohabojní. (an-Nisá: 131).

Někteří zbožní předkové řekli: „Synu Adamův, který se ve společnosti chováš jako bohabojný, ale v osamění hřešíš, ty jsi věru jedním ze dvou: buď popíráš, že tě Alláh pozoruje, sleduje a slyší, nebo jsi někým, kdo to zná a i přesto hřeší a potom kladeš Alláha pod úroveň stvoření, lidí, čímž Ho podceňuješ a znevažuješ.

Opravdová ohabojnost přináší bezpočet forem užitku jak na tomto, tak i na onom světě.

Bohabojnost je cestou k získání Boží lásky:

فَإِنَّ اللَّـهَ يُحِبُّ الْمُتَّقِينَ

Vždyť Bůh miluje bohabojné. (Álu 'Imrán: 76)

إِنَّ اللَّـهَ يُحِبُّ الْمُتَّقِينَ

Bůh věru miluje ty, kdož jsou bohabojní. (Tewba: 4 a 7).

Bohabojnost je důvodem přijetí dobrých činů Alláhem:

إِنَّمَا يَتَقَبَّلُ اللَّـهُ مِنَ الْمُتَّقِينَ

Věru Bůh přijímá jedině od bohabojných. (Máida: 27)

Bohabojným dá Alláh východisko z jejich potíží:

وَمَن يَتَّقِ اللَّـهَ يَجْعَل لَّهُ مَخْرَجًا

A kdo je bohabojný, tomu On připraví východisko. (Talák: 2)

Bohabojným Alláh sešle obživu, odkud ani nedoufají:

وَيَرْزُقْهُ مِنْ حَيْثُ لَا يَحْتَسِبُ

A uštědří mu obživu z místa, odkud s tím ani nepočítal. (Talák: 3)

Bohabojnost přináší ulehčení a splnění přání:

وَمَن يَتَّقِ اللَّـهَ يَجْعَل لَّهُ مِنْ أَمْرِهِ يُسْرًا

A kdo je bohabojný, tomu Bůh věc jeho ulehčí. (Talák: 4)

Bohabojné Alláh obdaří schopností odlišit pravdu od lži a dobro od zla:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا إِن تَتَّقُوا اللَّـهَ يَجْعَل لَّكُمْ فُرْقَانًا وَيُكَفِّرْ عَنكُمْ سَيِّئَاتِكُمْ وَيَغْفِرْ لَكُمْ ۗ وَاللَّـهُ ذُو الْفَضْلِ الْعَظِيمِ

Vy, kteří věříte! Budete-li bohabojní, On dá vám spásné rozlišení a promine vám vaše špatné činy a odpustí vám; vždyť Bůh je pln laskavosti nesmírné. (Anfál: 29)

Bohabojným je sesíláno požehnání z nebes:

وَلَوْ أَنَّ أَهْلَ الْقُرَىٰ آمَنُوا وَاتَّقَوْا لَفَتَحْنَا عَلَيْهِم بَرَكَاتٍ مِّنَ السَّمَاءِ وَالْأَرْضِ

Kdyby byli obyvatelé měst těchto uvěřili a bohabojní byli, byli bychom pro ně zajisté požehnání nebes i země otevřeli. (A'ráf: 96)

Bohabojní jsou uchráněni před pletichami svých nepřátel:

وَإِن تَصْبِرُوا وَتَتَّقُوا لَا يَضُرُّكُمْ كَيْدُهُمْ شَيْئًا ۗ إِنَّ اللَّـهَ بِمَا يَعْمَلُونَ مُحِيطٌ

Budete-li však trpěliví a bohabojní, neuškodí vám nikterak úklady jejich, neboť Bůh ve vědění Svém objímá vše, co dělají. (Áli 'Imrán: 120)

U Alláha dosáhne nejvyššího postavení ten nejbohabojnější:

إِنَّ أَكْرَمَكُمْ عِندَ اللَّـهِ أَتْقَاكُمْ ۚ إِنَّ اللَّـهَ عَلِيمٌ خَبِيرٌ

Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější - a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený. (Hudžurát: 13)

Bohabojní budou na onom světě zachráněni na mostu Sirátu:

وَإِن مِّنكُمْ إِلَّا وَارِدُهَا ۚ كَانَ عَلَىٰ رَبِّكَ حَتْمًا مَّقْضِيًّا ثُمَّ نُنَجِّي الَّذِينَ اتَّقَوا وَّنَذَرُ الظَّالِمِينَ فِيهَا جِثِيًّا

A mezi vámi není nikoho, kdo by k němu nesestoupil, a to u Pána tvého nezvratné je rozhodnutí. Potom však zachráníme ty, kdož bohabojní byli, a ponecháme v něm nespravedlivé na kolenou klečící. (Merjem: 71-72)

Bohabojnost je cestou ke slastem a potěšením Ráje:

وَسِيقَ الَّذِينَ اتَّقَوْا رَبَّهُمْ إِلَى الْجَنَّةِ زُمَرًا ۖ حَتَّىٰ إِذَا جَاءُوهَا وَفُتِحَتْ أَبْوَابُهَا وَقَالَ لَهُمْ خَزَنَتُهَا سَلَامٌ عَلَيْكُمْ طِبْتُمْ فَادْخُلُوهَا خَالِدِينَ

A budou pobídnuti ti, kdož byli bohabojní vůči Pánu svému, do ráje po skupinách; a až tam přijdou, otevřou se brány jeho a jeho strážci pronesou: "Mír s vámi! Byli jste dobří, vejděte tedy a buďte v něm nesmrtelní!" (Zumer: 73)

Půstem se má člověk přivyknout na bohabojnost cestou zkrocení svých přirozených tužeb a choutek, jejichž ukájení je pro něj za normálních okolností, když se nepostí, dovoleno. Zároveň také plní Boží příkaz a získává za to odměnu. To posiluje jeho odhodlání a připravenost zanechat i toho, co dovoleno není. Vyhýbat se žádostivosti po zapovězeném je pak pro něj snazší. Tím je dosaženo i druhé součásti bohabojnosti, kterou je oddanost nejrůznějším druhům dobrého konání, uctívání a dobročinných aktivit.

Proto je v hadísu jistého muže z Benú Sulejm řečeno, že Prorok صلى الله عليه و سلم pravil:

... وَالصَّوْمُ نِصْفُ الصَّبْرِ

... a půst je půl trpělivosti.[1]

Al-Beghawí cituje koránský verš:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اسْتَعِينُوا بِالصَّبْرِ وَالصَّلَاةِ ۚ إِنَّ اللَّـهَ مَعَ الصَّابِرِينَ

Vy, kteří věříte, hledejte pomoc v trpělivosti a v modlitbě, vždyť Bůh je věru s trpělivými. (Bekara: 153)

a v něm použité slovo الصبر as-sabr, překládané jako „trpělivost“ vysvětluje jako půst, protože podstatou obojího je „zdržování se něčeho,“ [2] či dočasné odpírání si něčeho.

Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم jmenoval bohabojnost jako jeden z důvodů spásy:

ثلاث مهلكات، وثلاث منجيات، فقال: ثلاث مهلكات: شح مطاع وهوى متبع وإعجاب المرء بنفسه. وثلاث منجيات: خشية الله في السر والعلانية والقصد في الفقر والغنى والعدل في الغضب والرضا.

Existují tři příčiny zkázy a stejně tak i tři příčiny spásy.“ Načež řekl: „Příčinami zkázy jsou podřídit se chamtivosti, následovat tužby a kochat se sám sebou. Příčinami spásy jsou bohabojnost na veřejnosti i v osamění, uměřenost v utrácení, ať již v dobách dostatku či nouze a spravedlivost v hněvu i ve spokojenosti.[3]

Bohabojnost se podle některých učenců člení na dvě úrovně:

1. Minimální, povinná bohabojnost, kterou Alláh vyžaduje. Získává se vykonáváním povinností a vyhýbáním se zakázanému.

2. Úplná bohabojnost, přinášející člověku štěstí na tomto i na onom světě, která se vedle dodržování povinností a vyhýbání se zákazům získává také konáním dobrovolných činů zbožnosti a snahou o bohulibé chování v každé situaci, aby si člověk vysloužil Boží spokojenost.

Bohabojný neznamená prost hříchu. I bohabojný člověk umí zhřešit, protože není andělem, ale omylnou lidskou bytostí, avšak nad jiné vyniká svým čistým a upřímným srdcem, obrovským vědomím Boží přítomnosti a bleskurychlým návratem k dobru a neustálým pokáním:

إِنَّ الَّذِينَ اتَّقَوْا إِذَا مَسَّهُمْ طَائِفٌ مِّنَ الشَّيْطَانِ تَذَكَّرُوا فَإِذَا هُم مُّبْصِرُونَ

Když těch, kdož bohabojní jsou, se dotkne přelud satanův, tu připomenou si Boha, a hle, jsou opět jasně vidoucí. (A'ráf: 201)

Apel na bohabojnost je opakován ještě jednou v samém závěru pasáže o předpisech půstu, kdy Alláh říká:

تِلْكَ حُدُودُ اللَّـهِ فَلَا تَقْرَبُوهَا ۗ كَذَٰلِكَ يُبَيِّنُ اللَّـهُ آيَاتِهِ لِلنَّاسِ لَعَلَّهُمْ يَتَّقُونَ

Toto jsou ohraničení Boží, nepřibližujte se k nim! A takto Bůh činí srozumitelnými znamení svá pro lidi - snad budou bohabojní! (Bekara: 187)

Proč je také předepsán půst

Ibnu l-Kajjim uvádí, že někteří ze zbožných předků řekli: „Jsou ubožáci, kteří tento svět opustí, aniž by pochopili, co je na něm největší slastí.“ Když byli dotazováni, co tím myslí, odpověděli: „Poznat Alláha, milovat Ho, nalézt potěchu v blízkosti Boží a toužit setkat se s Ním![4]

Šejch Ibn Báz o důvodech předepsání půstu praví:

Základním účelem půstu je přibližovat se k Alláhu zanecháváním tužeb po běžných potřebách, aby se člověk stal poslušným vůči Alláhu a oslavoval Ho, přibližujíce se k Němu tím, co Alláh předepsal.

Alláh totiž miluje, když se k Němu Jeho služebníci usilují přiblížit zanecháváním toho, po čem touží proto, aby se upnuli a přiblížili ještě více k Němu. Přirozeností člověka je i jíst, pít a mít pohlavní styk se svými manželkami.

Proto Alláh učinil jako povinnost zanechat všech těchto věcí během postních dní, aby se k Němu člověk přiblížil, coby zkoušku pro služebníka. Aby se vidělo, zda upřednostní svou lásku k Alláhu či své tužby.[5]

Další důvody předepsání půstu se objevují v zakončeních veršů následujících po našem předmětném verši, které rozpracovávají předpisy půstu detailněji. 

1. Vzpomínání Alláha a vděk za Boží dary

Alláh praví:

… وَلَعَلَّكُمْ تَشْكُرُونَ

… snad budete vděční! (Bekara: 185)

Tedy tím, že si člověk část toho, co mu Alláh daroval, během půstu odpírá, může alespoň z části pochopit, jaké je to být tohoto zbaven, následkem čehož si více bude cenit toho, co má.

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

الطَّاعِمُ الشَّاكِرُ بِمَنْزِلَةِ الصَّائِمِ الصَّابِرِ

Kdo krmí jiné a je vděčný je na úrovni postícího se trpělivého.[6]

Jednou z nejvelkolepějších podob vděku je kromě vzpomínání Božích darů a poděkování Mu za ně také uctívání. Vznešený Alláh obecně ohledně uctívání pravil:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا ارْكَعُوا وَاسْجُدُوا وَاعْبُدُوا رَبَّكُمْ وَافْعَلُوا الْخَيْرَ لَعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ

Vy, kteří věříte! Klaňte se, padejte na zem a uctívejte Pána svého! Konejte dobré, snad budete úspěšní! (Hadždž:77)

Ohledeně spojení ramadánského půstu a modliteb podle Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

‏ مَنْ قَامَ رَمَضَانَ إِيمَانًا وَاحْتِسَابًا غُفِرَ لَهُ مَا تَقَدَّمَ مِنْ ذَنْبِهِ.

Kdo se bude modlit v ramadánu s vírou a nadějí na odměnu, tomu bude odpuštěno to, co předcházelo, z hříchů.[7]

V souvislosti s ramadánským půstem Alláh přikazuje:

وَلِتُكَبِّرُوا اللَّـهَ عَلَىٰ مَا هَدَاكُمْ

A chvalte Boha za to, že správně vás vede (Bekara: 184)

Mudžáhid pravil: „Služebník Boží není považován za někoho z těch, kdo Alláha hojně vzpomínají, dokud nevzpomíná Alláha stojíce, sedíce i ležíce.[8]

Takové lidi totiž Alláh popsal slovy:

الَّذِينَ يَذْكُرُونَ اللَّـهَ قِيَامًا وَقُعُودًا وَعَلَىٰ جُنُوبِهِمْ وَيَتَفَكَّرُونَ فِي خَلْقِ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ رَبَّنَا مَا خَلَقْتَ هَـٰذَا بَاطِلًا سُبْحَانَكَ فَقِنَا عَذَابَ النَّارِ

(Ti) kteří vzývají Boha stojíce, sedíce i ležíce a kteří přemýšlejí o stvoření nebes a země a říkají: "Pane náš, Tys věru nestvořil toto vše pro nic za nic - sláva Tobě! Ušetři nás trestu ohně pekelného! (Áli 'Imrán: 191)

Anas ibn Málik رضي الله عنه vzpomíná, jak Posel Boží صلى الله عليه و سلم prošel okolo jednoho stromu se suchými listy. So stromu šťouchl svou holí a listí se začalo sypat na zem. Pak řekl:

إِنَّ الْحَمْدَ لِلَّهِ وَسُبْحَانَ اللَّهِ وَلاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ وَاللَّهُ أَكْبَرُ لَتُسَاقِطُ مِنْ ذُنُوبِ الْعَبْدِ كَمَا تَسَاقَطَ وَرَقُ هَذِهِ الشَّجَرَةِ

„Věru slova al-hamdu li-lláh (tj. chvála Alláhu), subhán Alláh (sláva Alláhu), lá iláhe ille lláh (není božstva kromě Alláha) a Alláhu akbar (tj. Alláh je největší) zbavují služebníka Božího hříchů tak, jako opadává listí z tohoto stromu.[9]

2. Náprava člověka a jeho zdravé směřování

Vznešený Alláh praví:

… لَعَلَّهُمْ يَرْشُدُونَ

… snad půjdou cestou správnou! (Bekara: 186)

Tedy zanechají veškerého bludu, falši a hříchu a budou směřovat jen k pravdě, ryzí mravnosti a pokornosti vůči Stvořiteli.

Z tohoto důvodu Posel Boží صلى الله عليه و سلم podle Abú Hurejry رضي الله عنه řekl:

مَنْ لَمْ يَدَعْ قَوْلَ الزُّورِ وَالْعَمَلَ بِهِ فَلَيْسَ لِلَّهِ حَاجَةٌ فِي أَنْ يَدَعَ طَعَامَهُ وَشَرَابَهُ ‏

U toho, kdo nezanechá hanebných slov a činů dle nich, Alláh nevidí potřebu, aby se zdržoval jídla a pití.[10]

Hanebná slova jsou pomluvy, oplzlé obscéní řeči a vulgarizmy.

O tom, jak poškozují půst, hovoří šejch Ibn Báz:

Pomluva nezpůsobuje přímo fyzické zrušení půstu, podobně také klevety, klení, křivé přísahy a lhaní, nic z toho neruší postícímu přímo jeho půst, nicméně jde o hříchy, před kterými jsme povini mít se na pozoru obecně a tím spíše během půstu. Tyto činy půst znehodnocují a zmenšují odměnu za něj.[11]

Aby činům, které půst znehodnocují, předešli, upřednostňovali zbožní předkové před společenskými aktivitami v ramadánu mešitu. 

Abu l-Mutewekkil an-Nádží vyprávěl, že Abú Hurejra a jeho učedníci během půstu sedávali v mešitě a říkali: „Očišťujme svůj půst.[12] Abu l-Mutewekkil k tomu dodává: „To proto, že družení se s lidmi a společenské kontakty mohou být důvodem zmenšení odměny půstu, proto je třeba, abychom i my následovali této rady během postních dní.[13]

    3. Výchova k sebekázni, trpělivosti a posílení charakteru

Ač se to na první pohled možná nezdá každému, v půstu se ukrývá nevyčíslitelné dobrodiní. Vznešený Alláh také pravil:

وَأَن تَصُومُوا خَيْرٌ لَّكُمْ ۖ إِن كُنتُمْ تَعْلَمُونَ

A půst je pro vás lepší - jste-li rozumní. (Bekara: 184)

Půst patří do kategorie věcí na první, letmý a povrchní pohled obtížných, o nichž je řečeno:

وَعَسَىٰٓ أَن تَكۡرَهُواْ شَيۡـًٔ۬ا وَهُوَ خَيۡرٌ۬ لَّڪُمۡ‌ۖ وَعَسَىٰٓ أَن تُحِبُّواْ شَيۡـًٔ۬ا وَهُوَ شَرٌّ۬ لَّكُمۡ‌ۗ وَٱللَّهُ يَعۡلَمُ وَأَنتُمۡ لَا تَعۡلَمُونَ

Je však možné, že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatné; jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte. (Bekara: 216)

Ibnu l-Kajjim vysvětluje:

V tomto verši se vyskytuje několik hlubokých poučení, přínosů a předností (v podřízení se Božím příkazům), protože věru pokud ví, že i to, co je nerado viděno může přinést to, co je milováno a naopak, již nikdy se nebude cítit v bezpečí před škodou něčeho, co mu přináší momentální štěstí a zároveň nikdy neztratí naději, že to, co jej činí momentálně nešťastným, mu může přinést nakonec štěstí. Je tomu tak proto, že člověk nedisponuje nekonečnou znalostí konečných důsledků, avšak Alláh ví vše, i to, co neví člověk.

Není pro člověka nic užitečnějšího, nežli plnění Božích příkazů, dokonce i kdyby to pro něj bylo na začátku obtížné a jeho ego vůči tomu pociťovalo nevoli, neboť konečný důsledek toho, co Alláh přikázal, je vždy dobrý, protože je cestou ke štěstí, potěšení a radosti. Nápodobně není pro člověka nic škodlivějšího, nežli konání zakázaného, dokonce i když k tomu jeho ego tíhne, neboť konečným důsledkem toho je bolest, lítost, zlo a pohroma. Rozlišovacím znakem zdravého úsudku je raději snést malou obtíž, nakonec vedoucí k obrovské radosti a hojnému dobru a vyhýbat se malému potěšení, nakonec vedoucímu k obrovské bolesti a nekončícímu zlu. Naproti tomu úsudek ignoranta se oddává tomu, jak se věci jeví hned na samém začátku, nicméně soudný a přemýšlivý člověk se vždy dívá na podstatu a konečný důsledek věci. Zohledňuje i ty chvályhodné a zavrženíhodné cíle, jež nejsou na první pohled zřejmé. Na to, co je zakázáno, se dívá jako na lahodný pokrm promísený se smrtícím jedem, proto kdykoli je lákán k tomu pozřít ho, díky jeho chutnosti, odvrátí se od něj díky jedu, který obsahuje. A co se příkazů týče, ty chápe jako hořký lék vedoucí k tělesné pohodě a vyléčení. Proto kdykoli je odháněn od léku díky jeho hořkosti, pospíchá k němu pro jeho užitek.

Nicméně toto si vyžaduje mimořádnou učenost, díky níž člověk může spatřit chvályhodná a zavrženíhodná vyústění jednotlivých záležitostí, které se od samého počátku odehrávají, stejně jako ohromnou trpělivost, který mu umožní snést těžkosti provázející ho na cestě za vytčeným cílem. Pokud se mu této jistoty znalosti a této trpělivosti dostalo, pak mu bude překonání těžkosti za účelem získání nekončícího dobra a potěšení s lehkostí usnadněno.[14]

Půst je také předepsán slovy implikujícími snadnost, časovou omezenost a úlevy, aby byli věřící povzbuzeni ke zvládnutí tohoto příkazu:

أَيَّامًا مَّعْدُودَاتٍ ۚ فَمَن كَانَ مِنكُم مَّرِيضًا أَوْ عَلَىٰ سَفَرٍ فَعِدَّةٌ مِّنْ أَيَّامٍ أُخَرَ

Postěte se jen po určený počet dní! Ten z vás, kdo je nemocen anebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později. (Bekara: 184)

As-Sábúní uvádí, že se tím chce zdůraznit, že se díky milosti Boží nejedná o celý rok, [15] což by bylo příliš obtížné a úmorné.

Navíc právě v souvislosti s půstem Alláh v následujícím verši říká:

يُرِيدُ اللَّـهُ بِكُمُ الْيُسْرَ وَلَا يُرِيدُ بِكُمُ الْعُسْرَ وَلِتُكْمِلُوا الْعِدَّةَ وَلِتُكَبِّرُوا اللَّـهَ عَلَىٰ مَا هَدَاكُمْ

Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede (Bekara: 185)

Přímo ohledně předností půstu Ibnu l-Kajjim praví:

Přednosti půstu jsou nespočítatelné.[16]

Toto více rozvádí na jiném místě:

Půst je ochranou před chorobami duše, srdce i těla, jeho přednosti nelze vyčíslit a má neskutečně pozitivní účinek na zachování zdraví člověka.[17]

4. Sociální rozměr půstu

Šejch al-'Usejmín popisuje moudrost v pozadí přikázání půstu takto:

Půst je, jak je z Koránu a Sunny patrno, předepsán v prvé řadě kvůli bohabojnosti. Co se týče dalších důvodů, sem patří připomenutí si Božího dobrodiní za bohatství a hojnost darů, kterých se mu dostalo a uvědomění si lehkosti, díky níž mu Alláh umožnil jíst a pít, což nejlépe pocítí, okusí -li hladu a žízně, či jistého nepohodlí během dne. Také se říká, že důvodem je, aby si bohatí vzpoměli na chudobné.[18]

Ohledně posledního, sociálního rozměru půstu Ibn Redžeb uvádí, že některých zbožných předků se tázali, proč byl předepsán půst. Odpověděli: „Aby i bohatí okusili, co je to hlad a proto nikdy nezapomněli na hladovějící.[19]

Toto se opírá o hadís, v němž Ibn 'Abbás رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم „byl nejštědřejším ze všech lidí a nejštědřejším býval právě v ramadánu.[20]

Ibn Hazm v této souvislosti také citoval koránský verš:

لَّقَدْ كَانَ لَكُمْ فِي رَسُولِ اللَّـهِ أُسْوَةٌ حَسَنَةٌ لِّمَن كَانَ يَرْجُو اللَّـهَ وَالْيَوْمَ الْآخِرَ وَذَكَرَ اللَّـهَ كَثِيرًا

A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná. (Ahzáb:21). [21]

Půst podle šejcha al-'Usejmína přináší prospěch nejen jedinci, ale i celé společnosti, kterou utužuje:

Půst přináší prospěch všem. Lidé cítí, že patří k jediné ummě, všichni začínají jíst ve stejnou denní dobu a začínají se ve stejnou denní dobu také postit. Bohatí si uvědomí požehnání Boží, kterého se jim dostalo a soucítí touto cestou s chudobnými. Půst minimalizuje našeptávání šejtána synům Adamovým. Půstem se posiluje bohabojnost a tato bohabojnost díky postu buduje jedince a stmeluje celou společnost, která se z nich skládá.[22]

Z takových předností je i to, co popisuje jeden z Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků, nechť je se všemi Alláh spokojen, který slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

صومُ شهرِ الصبرِ، وثلاثةِ أيامٍ من كلِّ شهرٍ؛ يذهبن وَحَرَ الصدرٍ

Půst v měsíci trpělivosti (tj. ramadánu) a tři dny v každém měsíci odstraňuje z hrudí al-wahar.[23]

Imám al-Azharí uvádí od al-Lejse, že termín الوحر al-wahar znamená „zlovolnost a nepřátelství ukrývané v srdci.“ [24]

Něco podobného se dochovalo i ve slovech Ibn 'Abbáse رضي الله عنه: „Půst v měsíci trpělivosti a k tomu po tři dny v každém měsíci odstraňuje ze srdce nenávist, našeptávání a úzkosti." [25]

5. Oslabení nízkých tužeb a zamezení chlípnosti a obžerství

Ibn Tejmíja pravil:

„Půst ponižuje a oslabuje šejtána a oslabuje vliv jeho našeptávání.“26

Půst zmenšuje chtíč a sexuální tužby, což umožňuje jejich snadnější kontrolu a zbavení se vilné chlípnosti a tendencí ke smilstvu. 'Abdulláh رضي الله عنه vypráví, že spolu s dalšími mladými lidmi seděl u Božího Poslaصلى الله عليه و سلم, když řekl:

يَا مَعْشَرَ الشَّبَابِ مَنِ اسْتَطَاعَ الْبَاءَةَ فَلْيَتَزَوَّجْ، فَإِنَّهُ أَغَضُّ لِلْبَصَرِ، وَأَحْصَنُ لِلْفَرْجِ، وَمَنْ لَمْ يَسْتَطِعْ فَعَلَيْهِ بِالصَّوْمِ، فَإِنَّهُ لَهُ وِجَاءٌ.

Ó mladí, kdokoli z vás je schopen oženit se, nechť se ožení, protože to mu pomůže sklopit zrak a uchránit svou cudnost. A kdokoli není schopen se oženit nechť se postí, neboť půst zmenšuje pohlavní chtíč.[27]

Mnohé z předností půstu také přicházejí následkem zmenšení příjmu potravy během půstu, Ibn Redžeb uvádí, že proto byli Posel Boží صلى الله عليه و سلم a jeho druhové i mimo ramadán často hladoví, protože se často postili a vůbec, nikdy se nepřejídali. [28] 

Al-Hasan al-Basrí parafrázuje známý hadís: „Synu Adamův, jez na jednu třetinu svého břicha, pij na jednu třetinu svého břicha a jednu třetinu nech volnou, abys mohl snáze dýchat.[29]

Srdce zbavené díky půstu touhy po požitcích se cítí lehce a otevírá se duchovnímu zušlechtění, jak říká Abú 'Imrán al-Džúní: „Kdokoli si přeje, aby bylo jeho srdce osvíceno, nechť jí méně.[30]

'Abdul'azíz ibn Dáwúd praví: „Méně jídla pomáhá ve spěchu za konáním dobrých skutků.[31] 

Totéž platí i naopak, jak řekl 'Amr ibnu l-Kajs: „Střezte se plnění si břicha, protože to věru působí zatvrzelost srdce.[32]

    6. Posílení a udržení dobrého zdraví

Půst má rovněž nesporné zdravotní účinky jednak sám o sobě a jednak proto, že jeho smyslem je bránit přejídání. Sufján as-Sewrí pravil: „Pokud chcete, aby bylo vaše tělo zdrávo, potom spěte a jezte méně.[33]

‘Amr ibnu l-Aswed nikdy nejedl do sytosti, z obavy, že by se to mohlo odrazit na jeho břichu. ‎‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما pravil: „Od chvíle, co jsem přijal islám, jsem se už nikdy nenajedl doplna.[34]

Ibn Redžeb uvádí, že Selema ibn Sa'íd pravil: „Věru člověk by měl být kárán za své velké panděro tak, jako by měl být kárán za své hříchy.” Někteří učenci byli toho názoru, že by si člověk měl hlídat svou váhu a pokud se mu vyklene břicho, měl by se ho snažit zmenšit. [35]

Šejch al-'Usejmín pravil:

Pokud je víra člověka silná, léčebné metody stanovené šarí'ou působí plným svým účinkem a mohou zapracovat možná i rychleji, nežli fyzická medicína.[36]

Mnozí dnes pořádají během iftáru velkolepé a okázalé hodokvasy o několika různých chodech, které zatěžují paní jejich domácností i kapsy jejich manželů a v konečném ohledu také zdraví všech stolovníků. Tací naprosto nepochopili smysl půstu a o tyto jeho mimořádné přednosti přicházejí. Nehledě na všeobecné plýtvání jídlem během ramadánu, které tomuto duchu odporuje ještě více. 

Al-Hasan al-Basrí pravil: „Sláva budiž Alláhu! Může muslim vůbec ještě jíst doplna?![37]

    7. Úspěch na onom světě

A zdaleka největší z těchto dílčích předností půstu je pak ta, o níž vypráví 'Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

الصِّيَامُ وَالْقُرْآنُ يَشْفَعَانِ لِلْعَبْدِ يَوْمَ الْقِيَامَةِ ، يَقُولُ الصِّيَامُ : أَيْ رَبِّ مَنَعْتُهُ الطَّعَامَ وَالشَّهَوَاتِ بِالنَّهَارِ فَشَفِّعْنِي فِيهِ . وَيَقُولُ الْقُرْآنُ : مَنَعْتُهُ النَّوْمَ بِاللَّيْلِ فَشَفِّعْنِي فِيهِ . قَالَ : فَيُشَفَّعَانِ

Půst a Korán se budou přimlouvat za služebníka v Den Zmrtvýchvstání. Půst řekne: „Ó Pane, zabránil jsem mu v jídle i ukájení tužeb ve dne, dovol mi se za něho přimluvit. A Korán řekne: „Zabránil jsem mu ve spánku v noci, dovol mi se za něj přimluvit.“ „A přimluví se,“ dodal. [38]

A Huzejfa رضي الله عنه slyšel, jak Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

من ختم له بصيام يوم دخل الجنة.

„Koho poslední čin bude půst za dne, ten vstoupí do ráje.“ [39]

______________________________________________________________

[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3519, jako hasan. Uvádí jej také Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1745 s dodatkem: „půst je zekát za tělo.

[2] Viz Šerhu s-sunna, 6/219.

[3] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 1/382; a 'Abdulkádir al-Arnáút jej ocenil jako hasan. Podobný hadís viz Sahíhu l-Džámi', hadís č. 3045; a v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1802.

[4] Viz al-Džewábu l-káfí, str. 122.

[5] K dispozici online na <http://www.binbaz.org.sa/noor/9810>.

[6] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2486 jako hasan gharíb. Viz také al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 655.

[7] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 37.

[8] Uvádí Ibn Abí Hátim v Tefsíru, 6/2092; a Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-'azím, 5/283.

[9] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3533 jako gharíb, jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu l-džámi’, hadís č. 1601.

[10] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1903.

[11] Viz Medžmú'atu l-fetáwá, 15/320.

[12] Zaznamenal Hunád ibnu s-Sárí v Kitábu z-zuhd, pod. č. 1207.

[13] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, podání č. 8881.

[14] Viz al-Fewáid, str. 203-204.

[15] Viz Safwetu t-tefásír, komentář příslušného verše.

[16] Viz Zádu l-me'ád, 4/301.

[17] Viz Ibid., 4/334.

[18] Viz ad-Durúsu l-fikhíja, 2/29.

[19] Viz Latáifu l-me'árif, 1/168.

[20] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6.

[21] Viz al-Muhallá bil-ásár, bod č. 807.

[22] Viz Fetáwa s-sijám, str. 24

[23] Zaznamenal 'Abdurrezzák v Musannefu, Ibn Sa'd v Tabakát a Ahmed v Musnedu. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíbu we t-terhíb, hadís č. 1033.

[24] Viz Tehzíbu l-lugha.

[25] Uvádí al-Albání v Sahíhu t-terghíbi we t-terhíb, hadís č. 1032.

[26] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 25/246.

[27] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5066.

[28] Viz Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, 2/475.

[29] Viz Ibid., 2/469.

[30] Zaznamenal Ibn Redžeb al-Hanbelí v Ibid., 2/472.

[31] Viz Ibidum.

[32] Viz Ibid, 2/470.

[33] Uvádí Ibn Redžeb v Ibid., 2/472.

[34] Viz Ibid., 2/470.

[35] Viz Ibid., 2/471.

[36] Viz Fetáwá islámíja, 4/465-466

[37] Uvádí Ibn Redžeb v Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, 2/471.

[38] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 6589. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi‘, hadís č. 7329.

[39] Zaznamenal al-Bezzár v Musnedu, jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 6224.