PŮSTU NENÍ NIC ROVNO ANI PODOBNO, DÍL II.

Jaký měli naši zbožní předkové vztah k půstu coby způsobu uctívání?

Abú Umáma, který byl prvním adresátem tohoto hadísu o výjimečné hodnotě půstu, si spolu se svou rodinou tento způsob uctívání zamiloval natolik, že si ho nikdo v podstatě ani nepamatuje ve stavu, kdy by se nepostil. Podobně k půstu přistupovali i jiní zbožní předkové této ummy.

'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه se velmi často postil dobrovolné půsty. Někdy se mu stávalo, že kvůli horku téměř upadal do mdlob, ale svého půstu se i přesto nikdy nevzdal. [1]

Abu d-Derdá رضي الله عنه řekl: „Postěte se i tehdy, když je velké horko, abyste se zachránili před ještě větším žárem Dne Soudného. Modlete se dva rek'áty v temnotě noci, abyste pro sebe získali světlo v temnotách hrobu.[2]

'Ámir ibn Kajs رضي الله عنه přijel za vlády Mu'áwíji رضي الله عنه z Basry do Damašku. Mu'áwíja mu opakovaně odkázal, že pokud by měl jakýkoli problém, může se na něho obrátit. 'Ámir pokaždé odpověděl zamítavě s tím, že nic nepotřebuje. Když Mu'áwíja trval na svém, 'Ámir mu odkázal: „Potřeboval bych, abys mi sem donesl horko z Basry, aby se pro mne můj půst stal těžším, protože ve tvém městě se mi postí až příliš snadno.[3]

Ahmed ibn Hanbel se postil do té míry, že upadal do mdlob, protože byl vystaven horku. Jeho žáci ho občas museli křísit tím, že mu ochlazovali tvář tak, že ho postříkali trochou vody. [4]

Jaký měli naši zbožní předkové vztah k ramadánu a k uctívání v něm?

Když přišel Ramadán, Šihábuddín Zuhrí pravil: „Toto je měsíc recitace Koránu a poskytování jídla jiným, aby se najedli.[5]

Ibn 'Abdilhakem vyprávěl, že když nadešel Ramadán, Málik ibn Anas zanechal veškerých aktivit jiných islámských nauk, odložil výuku hadísů i islámsko-právní vědy a zaměřoval se čistě jen na Korán, otevíral ho, listoval v něm a recitoval ho. [6]

'Abdurrezzák vypráví, že když nastoupil Ramadán, zanechal Sufján as-Sewrí veškerých rozprav a naprosto se oddal pouze Koránu. [7]

Ibn Redžeb uvádí, že někteří zbožní předkové dokázali během ramadánu Korán přečíst celý každou třetí noc, jiný každý týden, jako Katáda, jiní každých deset dní, jako Abú Dudžána رضي الله عنه a další. Aswed ibn Kajs přečetl během Ramadánu celý Korán každou druhou noc. Ibráhím an-Nach'í přečetl celý Korán každou třetí noc v prvních dvaceti nocích Ramadánu a v posledních deseti pak každou druhou. [8]

Aš-Ša'bí říkával, že noc Úradku je jako den, tj. člověk by v ní neměl spát. Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi'í řekl: „Rád se plně věnuji uctívání přes den, kdy očekávám, že po něm nadejde lejletu l-kadr a v noci se pak věnuji uctívání stejně usilovně.[9]

Uvádí se, že an-Nech'í vykonával rituální koupel (arab. الغسل al-ghusl) na každý z posledních 10 dní Ramadánu. Další zbožní předkové se koupali a navoněli se vždy na posledních deset nocí Ramadánu, ozvláště tehdy, když si byli jisti, že zrovna ta daná noc by s největší pravděpodobností měla být Nocí úradku. [10]

Sábit al-Benání vypráví, že Prorokův صلى الله عليه وسلم společník Temím ad-Dárí رضي الله عنه měl oděv, který koupil za celý tisíc dirhamů. Jedné ramadánské noci, o které si byl jist, že je Nocí úradku, si ho oblékal. [11]

Abú Kilába měl krásnou služebnou, otrokyni, které jedné z posledních nocí Ramadánu, doufaje, že je to Noc úradku, daroval svobodu, v naději že ho Alláh za tento čin vykoupí z pekelného trestu. [12]

Proč je pokaždé jako nejlepší čin označeno něco jiného?

Sahábové se snažili konat dobré činy, tázali se Posla Božího صلى الله عليه و سلم, který je nejlepší a on jim odpovídal shodně tomu, co bylo nejlepší pro toho kterého z nich a podle zrovna panující situace. Ve výše citovaném podání od Ibn Mes'úda رضي الله عنه tak označuje za nejlepší činy modlitbu vykonanou na čas, potom dobro vůči rodičům a potom džihád, v našem předmětném hadísu půst, v hadísu 'Amra ibn 'Absy رضي الله عنه označil za nejlepší dva skutky hadždž a 'umru. [13]

Abú Músá al-Aš'arí رضي الله عنه uvádí, že Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم se tázali, koho islám je nejlepší a on odpověděl:

مَنْ سَلِمَ المُسْلِمُونَ مِنْ لِسَانِهِ، وَيَدِهِ.

Toho, před jehož jazykem a rukou jsou ostatní muslimové v bezpečí.[14]

Učenci na základě toho vyvozují, že poznání toho, jaký čin je nejlepší, se liší podle toho, jak se od sebe liší osoby, kontexty a situace. Jsou lidé a okolnosti, pro které je nejlepší postit se, jindy a pro někoho jiného vést džihád, jindy a pro někoho jiného je nejlepší nějaký další zbožný skutek. Záleží na konkrétním případu.

Ibn Hadžer ve svém vysvětlení Ibn Mes'údova výše citovaného hadísu říká:

Jádro odpovědi učenců na tento a jemu podobné hadísy, ve kterých se rozličné rozdílné činy označují za ty nejlepší a nejhodnotnější ze všech, tkví v tomto:

Odpovědi se liší shodně situaci těch, kteří se ptají a Prorok صلى الله عليه و سلم odpovídá každému z nich podle toho, co dotyčný potřebuje pro svůj duchovní rozvoj, nebo se ho Prorok صلى الله عليه و سلم snaží motivovat, aby vykonával čin, který si dotyčný už oblíbil, anebo se ho snaží varovat před nějakým negativem, kterého si u něj všiml.

Rozdíly pramení z rozdílných dobových situací, některý čin může tedy být v nějaké době lepší, než tentýž čin v době jiné. V raných dobách islámu byl takovým důležitým činem boj na cestě Boží, protože jeho prostřednictvím docházelo k obraně a upevnění komunity věřících. I když texty říkají, že například modlitba je důležitější, nežli milodar, může teoreticky nastat situace, kdy tomu bude naopak.

Anebo se pod pojmem „nejhodnotnější“ nemyslí po každé stejná věc, není stejné měřítko. Tedy jeden čin může být nejhodnotnější např. odměnou a jiný nejhodnotnější svým postavením u Alláha jako takovým.[15]

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja praví:

Čin může být hodnotnější, než nějaký jiný shodně jeho prospěšnosti pro jiné. Například pro boháče, který má mnoho jmění a zároveň ego, které nestrpí, když se z tohoto jmění utrácí, je nejhodnotnějším činem almužna a je pro něj hodnotnější, než dobrovolná noční modlitba a dobrovolný denní půst. Pro člověka zdatného a nebojácného, který nemá strach postavit se nepříteli v první linii a vzdorovat mu, je džihád hodnotnější, nežli pouť, půst, milodary či nepovinné modlitby. Pro učence, který zná taje Sunny, povoleného a zakázaného, cesty dobra a zla je nejhodnotnějším činem družit se s lidmi, učit je, radit jim a šířit mezi ně osvětu o jejich víře. A je to pro něho lepší, než se uzavřít doma a usilovně uctívat, modlit se, číst Korán a opakovat tesbíh. Pro spravedlivý vladaře, kterého Alláh obdařil moudrostí, je lepším skutkem postavit se za práva utlačovaných a zabránit křivdícím, aby je vykořisťovali, ustanovit vládu Zákona a vymáhat ho a toto je pro něho lepší, než celé roky konat nějaké jiné zbožné činy. Pro toho, koho přemůže jeho žádostivost a chtíč po ženách je půst hodnotnější, než jiné druhy uctívání, zikr, či milodary. Toto se vidí i na radě, když Posel Božíصلى الله عليه و سلم pověřil 'Amra ibnu l-'Áse رضي الله عنه a Chálida ibnu l-Welída رضي الله عنه veřejnou funkcí či velením armádnímu oddílu, ale Abú Zerra رضي الله عنه od toho samého činu odradil, když mu řekl:

يَا أَبَا ذَرٍّ إِنِّي أَرَاكَ ضَعِيفًا وَإِنِّي أُحِبُّ لَكَ مَا أُحِبُّ لِنَفْسِي لاَ تَأَمَّرَنَّ عَلَى اثْنَيْنِ وَلاَ تَوَلَّيَنَّ مَالَ يَتِيمٍ.

Abú Zerre, věru já tebe spatřuji slabého a sám si pro tebe přeji to, co si přeji i pro sebe, nebuď nikdy velitelem nad dvěma jinými a neber si na zodpovědnost majetek sirotka.[16]

Stejným způsobem jiným lidem radil co nejvíce se postit, protože půstu není nic rovno, dalším radil, aby nepropadali hněvu, dalším, aby nikdy nepřestali vzpomínat Alláha.

Nasměroval je k tomu, co je dovádělo k dokonalosti a pro co měli předpoklady a co jim umožnilo v celé šíři co nejlépe rozvinout své dobré stránky a potlačit ty špatné, protože obojí se nachází v každém člověku. Tak jako když je někdo nemocen a stěžuje si na bolest ku příkladu břicha, musí užívat lék na bolest břicha a pokud bude užívat lék např. na bolest hlavy, neuzdraví se. Když někdo například trpí chorobou lakomosti, nevyléčí ji ani rok denního půstu a nepovinných modliteb v noci! A totéž platí pro chorobu následování tužeb, či sebelásky, do které upadají mnozí recitátoři Koránu a ti, kteří se vydali cestou nauky, ale zanedbali zikr a odříkání se pozlátek tohoto světa. A špatné stránky je možno ze srdce vyhnat jedině jejich protiklady.

Nakonec, je to jakoby se řeklo: Co je lepší – chléb, nebo voda? I pak by zněla odpověď takto: Jednou je lepší to první a jindy je lepší to druhé.[17]

Zvláštní přínosy půstu, které jiné zbožné skutky nemají

Půst je specifický v tom, že v sobě spojuje další aspekty uctívání a vyznačuje se poctami, které u jiných skutků uctívání vzpomenuty nejsou a také tím, že je snad ze všech skutků uctívání nejlepším ztělesněním trpělivosti, o níž je řečeno:

إِنَّمَا يُوَفَّى ٱلصَّـٰبِرُونَ أَجْرَهُم بِغَيْرِ حِسَابٍ

A trpělivým bude dána jejich odměna v míře plné, bez počítání. (Zumer: 10)

Právě proto řekl Posel Božíصلى الله عليه و سلم vyprávěl, že Vznešený Alláh řekl ohledně půstu toto:

كُلُّ عَمَلِ ابْنِ آدَمَ لَهُ، إِلاَّ الصَّوْمَ فَإِنَّهُ لِي، وَأَنَا أَجْزِي بِهِ، وَلَخَلُوفُ فَمِ الصَّائِمِ أَطْيَبُ عِنْدَ اللَّهِ مِنْ رِيحِ الْمِسْكِ.

Všechny činy syna Adamova jsou pro něho, kromě půstu, ten je Můj a Já za něho odměňuji. Dokonce i zápach z úst postícího se je Mi milejší, nežli vůně mošusu.[18]

Tato odměna přijde na tomto i na onom světě a odráží se v mnoha ohledech.

První odměnou ještě na tomto světě je, že postící se stále nachází ve stavu uctívání.

Ibn Redžeb pravil:

Postící se je ve stavu uctívání ve dne i v noci. Jeho prosba je přijata, když se postí, i když svůj půst přerušuje. Přes den se postí a trpělivě se snaží vydržet a v noci jí a je vděčný.[19]

Druhou odměnou je posílení bohabojnosti a usnadnění konání dalších dobrých skutků.

Sálih al-Fewzán řekl:

Půst lidem usnadňuje další zbožné skutky. Toto možno jasně pozorovat na postících se, spěchají uctívat a konat dobré skutky. Kdyby se nebyli postili, možná by byli líní a ony by pro ně byly příliš těžké.[20]

Třetí odměnou je přijatá prosba.

Podle Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

ثَلاَثَةٌ لاَ تُرَدُّ دَعْوَتُهُمُ الصَّائِمُ حَتَّى يُفْطِرَ ...

Jsou tři, jejichž prosba se neodmítá: postící se, dokud nepřeruší půst ...[21]

Na onom světě pak Alláh za půst zachrání člověka před trestem v Pekelném ohni a odmění ho bez počítání. 

Podle hadísu od 'Abdulláha ibn 'Amra رضي الله عنهما pak bude vedle toho dalším přínosem půstu i jeho schopnost se přimluvit, slovy Posla Božího صلى الله عليه و سلم:

الصِّيامُ و القرآنُ يَشْفَعانِ للعبدِ يومَ القيامةِ، يقولُ: الصِّيامُ: أَيْ رَبِّ مَنَعْتُهُ الطَّعامَ و الشهوةَ، فشفعْني فيهِ، و يقولُ القرآنُ: مَنَعْتُهُ النَّوْمَ بِالليلِ، فَشَفِّعْنِي فيهِ، قال: فيشفعانِ.

Půst a Korán se budou za služebníka přimlouvat v Den Zmrtvýchvstání. Půst řekne: „Ó Pane, já jsem mu zabránil potravu i uspokojení tužby, dovol, abych se za něj přimluvil.“ A Korán řekne: „Zamezil jsem mu, aby v noci spal, dovol mi se za něj přimluvit.“ A oba se tedy přimluví.[22]

Od Huzejfy رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

مَنْ قَالَ لا إِلَهَ إِلا اللَّهُ ابْتِغَاءَ وَجْهِ اللَّهِ خُتِمَ لَهُ بِهَا دَخَلَ الْجَنَّةَ ،وَمَنْ صَامَ يَوْمًا ابْتِغَاءَ وَجْهِ اللَّهِ خُتِمَ لَهُ بِهَا دَخَلَ الْجَنَّةَ ، وَمَنْ تَصَدَّقَ بِصَدَقَةٍ ابْتِغَاءَ وَجْهِ اللَّهِ خُتِمَ لَهُ بِهَا دَخَلَ الْجَنَّةَ.

Kdokoli řekne, že není božstva kromě Alláha, chtěje tím jen Tvář Boží, jako poslední slova před smrtí, ten vejde do Ráje. Kdokoli se svůj poslední den na tomto světě postí, vejde do Ráje. Kdokoli udělí milodar chtěje tím jen Tvář Boží a bude to poslední čin před jeho smrtí, ten vejde do Ráje.[23]

Podle jiné verze řekl:

يا حذيفة, من خُتِمَ له بصيام يومٍ ! يُريدُ به وجه الله عز وجل ، أدخله الله الجنة.

Huzejfo, kohokoli posledním činem před smrtí bude půst toho dne jen pro Tvář Boží, toho Alláh uvede do Ráje.[24]

A o ramadánském povinném půstu se od Abú Hurejry رضي الله عنه dochovalo, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

مَنْ صَامَ رَمَضَانَ إِيمَانًا وَاحْتِسَابًا غُفِرَ لَهُ مَا تَقَدَّمَ مِنْ ذَنْبِهِ .

Kdo se postil Ramadán s upřímnou vírou a nadějí, tomu budou odpuštěny jeho předcházející hříchy.[25]

__________________________________________________________

[1] Zaznamenal Ibn Redžeb v Latáifu l-me'árif, str. 448.

[2] Viz Ibidum.

[3] Viz Ibid., str. 447.

[4] Viz Ibid., str. 448.

[5] Viz Ibid., str. 245.

[6] Viz Ibid., str. 245.

[7] Viz Ibid., str. 245.

[8] Viz Ibidum.

[9] Viz Ibid., str. 288.

[10] Viz Ibid., str. 269.

[11] Viz Ibid., str. 269.

[12] Viz Ibid., str. 300.

[13] Hadís zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č.17027 a al-Arnaút ho ve svém Tahkíku označil jako sahíh.

[14] Muttefekun 'alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 11; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 42.

[15] Viz Fethu l-Bárí, 2/9.

[16] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1826.

[17] Viz 'Uddetu s-sábirín, str. 114-115.

[18] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5927.

[19] Viz Latáifu l-me'árif, str. 294.

[20] Viz Itháfu ahli l-ímán bi durúsi šehri Ramadán, str. 157.

[21] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3598, jako hasan; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č.1752; Ahmed v Musnedu, hadís č. 8030. Jako hasan či sahíh ho doložil al-Hajsemí v az-Zewádžir, 1/197; a jako da'íf al-Albání v Da'ífu t-terghíb, hadís č. 597. Nicméně hadís má podle al-'Usejmína podpůrná podání, viz Medžmú'u l-fetáwá, 20/272.

[22] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 6626; at-Taberání v al-Kebíru, 13/72, hadís č. 14672; a al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 2036 v lehce odlišných verzích. Jako hasan sahíh doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíb, hadís č. 984.

[23] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 23372. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 985.

[24] Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíb, 1/579, hadís č. 985.

[25] Muttefekun 'alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 38; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 760.