PODOBY ZLATÉ STŘEDNÍ CESTY NAPŘÍČ PŘÍKAZY ISLÁMU, DÍL 1.

Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu, jeho společníkům, jeho rodině a všem, kteří jej následují až do Soudného Dne.

A potom, věz, že islám, věčná víra úplné odevzdanosti Stvořiteli, je zachován posledním poselstvím lidstvu.
 
Alláh Vznešený zjevil:
وَمَا أَرْسَلْنَاكَ إِلَّا رَحْمَةً لِلْعَالَمِينَ﴿١٠٧﴾
A neposlali jsme tě leč jako znamení milosrdenství pro lidstvo veškeré. (Anbijá:107)
لَقَدْ مَنَّ اللَّهُ عَلَى الْمُؤْمِنِينَ إِذْ بَعَثَ فِيهِمْ رَسُولًا مِنْ أَنْفُسِهِمْ يَتْلُو عَلَيْهِمْ آيَاتِهِ وَيُزَكِّيهِمْ وَيُعَلِّمُهُمُ الْكِتَابَ وَالْحِكْمَةَ وَإِنْ كَانُوا مِنْ قَبْلُ لَفِي ضَلَالٍ مُبِينٍ﴿١٦٤﴾
Věru Bůh již prokázal přízeň věřícím, když k nim vyslal posla z řad jejich, jenž sděluje jim znamení Jeho, očišťuje je a učí je Písmu a moudrosti, zatímco předtím byli v bludu zjevném.(Álu 'Imrán:164)
 
Jedním z podob milosti Boží vůči této ummě je i její usměrnění na tzv. střední cestě (arab. الوَسَطِيَّةٌ al-wesatíjjetu), která byla v islámském učení přítomna odpočátku. Tato střední cesta nejvíce odpovídá lidské přirozenosti a je třeba ji akcentovat zejména v době, kdy se svět stal globální vesnicí. Prosazuje lidskost smír, toleranci, uměřenost a ulehčení. Je cestou léčící společnost z jejích chorob a zbavujících lidstvo jeho problémů.
 
Střední cesta je vyváženou cestou rovnováhy a souladu mezi dvěma extrémy, z nichž ani jeden nemá dostatek síly, aby eliminoval ten opačný. Každému z obou aspektů se přidá tolik pozornosti a účinku, aby byl celek co nejvyváženější.
Alláh pravil:
وَالسَّمَاءَ رَفَعَهَا وَوَضَعَ الْمِيزَانَ﴿٧﴾أَلَّا تَطْغَوْا فِي الْمِيزَانِ﴿٨﴾وَأَقِيمُوا الْوَزْنَ بِالْقِسْطِ وَلَا تُخْسِرُوا الْمِيزَانَ﴿٩﴾
Nebe On vyzvedl a váhy stanovil, na váze nepodvádějte, spravedlivě ji stanovte a na váhách neubírejte! (Rahmán:7-9)
Tato rovnováha je důkazem božského původu islámu, protože lidmi vytvořené systémy jí nedosahují a jsou vždy v něčem extrémní, buďto s něčím přehánějí, nebo na něco naopak nedbají.
 
Avšak stejnou rovnováhu nacházíme i v Božím stvoření. Celý svět a celá Země je stvořena jako vyvážený systém umožňující život a rozvoj jak člověka, tak i myriád jiných forem života. Alláh praví:
إِنَّا كُلَّ شَيْءٍ خَلَقْنَاهُ بِقَدَرٍ﴿٤٩﴾
 A každou věc jsme vskutku v určených rozměrech stvořili (Kamer: 49)
الَّذِي خَلَقَ سَبْعَ سَمَاوَاتٍ طِبَاقًا ۖ مَا تَرَىٰ فِي خَلْقِ الرَّحْمَٰنِ مِنْ تَفَاوُتٍ ۖ فَارْجِعِ الْبَصَرَ هَلْ تَرَىٰ مِنْ فُطُورٍ﴿٣﴾
Jenž stvořil sedm nebes ve vrstvách. A nespatříš ve stvoření Milosrdného nesouměrnost žádnou! Pozvedni jen zrak svůj, zda uvidíš trhlinu nějakou! (Mulk:3)
 
A Alláh poručil Své ummě, aby tento princip kosmické rovnováhy zachovávala:
وَكَذَٰلِكَ جَعَلْنَاكُمْ أُمَّةً وَسَطًا لِتَكُونُوا شُهَدَاءَ عَلَى النَّاسِ وَيَكُونَ الرَّسُولُ عَلَيْكُمْ شَهِيدًا ۗ وَمَا جَعَلْنَا الْقِبْلَةَ الَّتِي كُنْتَ عَلَيْهَا إِلَّا لِنَعْلَمَ مَنْ يَتَّبِعُ الرَّسُولَ مِمَّنْ يَنْقَلِبُ عَلَىٰ عَقِبَيْهِ ۚ وَإِنْ كَانَتْ لَكَبِيرَةً إِلَّا عَلَى الَّذِينَ هَدَى اللَّهُ ۗ وَمَا كَانَ اللَّهُ لِيُضِيعَ إِيمَانَكُمْ ۚ إِنَّ اللَّهَ بِالنَّاسِ لَرَءُوفٌ رَحِيمٌ
A takovýmto způsobem jsme vás učinili obcí vzdálenou krajností, abyste byli svědky o lidech a aby posel byl svědkem o vás. A ustanovili jsme qiblu, k níž až dosud jste se obraceli, jedině proto, abychom rozeznali ty, kdož následují posla, od těch, kdož odvracejí se od stop jeho. A není to nesnází velkou pro ty, které vede Bůh, vždyť Bůh nechce, aby zanikla víra vaše, neboť Bůh vůči lidem je blahovolný a slitovný.(Bekara:143)
 
Arabské slovo وَِسَطٌ wesetun znamená střed, tedy to, co je uprostřed dvou konců či okrajů. Řekneme-li, že se člověk usadil doprostřed (arab. وَِسَطَ wesete) ostatních, pak to znamená, že si sedl do středu, mezi ně.
 
Odvahu lze popsat jako střed mezi bezhlavou zbrklostí a zbabělostí. Uměřenost v dávání jako střed mezi lakomstvím a marnostratností. Tak i toto slovo, vždy, když je užito, označuje něco nejspravedlivějšího, nejuměřenějšího, nejvyváženějšího a nejlepšího.
 
Wehb ibn Munebbih pravil: „Všechno má okraje i prostředek. Pokud člověk uchopí jeden okraj, druhý spadne a pokud věc uchopí za střed, budou oba okraje v rovnováze.1
 
Slovo وَِسَطِيَّةٌ wesatíjjatun označuje střední pozici mezi dvěma krajnostmi. Lze ji použít pro střední část těla živočicha, nebo pro označení střední části nějakého území, pro označení středních vrstev co do majetku apod. Také znamenáإِقتِصَادٌ iktisádun, tedy uměřenost, tzn. zaujetí prostřední pozice mezi přeháněním a zanedbáváním.
 
V tomto významu Alláh praví:
ثُمَّ أَوْرَثْنَا الْكِتَابَ الَّذِينَ اصْطَفَيْنَا مِنْ عِبَادِنَا ۖ فَمِنْهُمْ ظَالِمٌ لِنَفْسِهِ وَمِنْهُمْ مُقْتَصِدٌ وَمِنْهُمْ سَابِقٌ بِالْخَيْرَاتِ بِإِذْنِ اللَّهِ ۚ ذَٰلِكَ هُوَ الْفَضْلُ الْكَبِيرُ
 Potom jsme učinili dědici Písma ty, jež jsme si vyvolili mezi služebníky Svými. A jsou mezi nimi ti, kdož sami sobě ukřivdili, jiní, kteří jsou uprostřed, a další, kteří se předstihují v dobrých skutcích z dovolení Božího. A to je přízeň veliká (Fátir:32)
Slovo مُقتَصِدٌ muktesidun znamená ten, kdo je umírněný a vzdálený krajnosti.
 
Tento princip Alláh v Koránu objasňuje na příkladu milodarů:
وَلَا تَجْعَلْ يَدَكَ مَغْلُولَةً إِلَىٰ عُنُقِكَ وَلَا تَبْسُطْهَا كُلَّ الْبَسْطِ فَتَقْعُدَ مَلُومًا مَحْسُورًا﴿٢٩﴾
A neměj ruku svou přivázanou ke krku svému ani ji nerozevírej příliš široce, abys nebyl pomlouván a neupadl v nouzi. (Isrá´: 29)
وَالَّذِينَ إِذَا أَنْفَقُوا لَمْ يُسْرِفُوا وَلَمْ يَقْتُرُوا وَكَانَ بَيْنَ ذَٰلِكَ قَوَامًا﴿٦٧﴾
a ti, kdož při vydáních svých ani nerozhazují, ani neskrblí, leč na střední cestě mezi tím stojí, (Furkán: 67)
 
Tento princip je v souladu s lidskou přirozeností a zároveň brání člověku, aby se zcela vymanil z nezbytných pravidel. Islám odsuzuje náboženský extremizmus a zároveň pečlivě dbá na to, aby člověk sám sebe nezbavoval závazků své víry:
يُرِيدُ اللَّهُ بِكُمُ الْيُسْرَ وَلَا يُرِيدُ بِكُمُ الْعُسْرَ
Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné.(Bekara:185)
وَجَاهِدُوا فِي اللَّهِ حَقَّ جِهَادِهِ ۚ هُوَ اجْتَبَاكُمْ وَمَا جَعَلَ عَلَيْكُمْ فِي الدِّينِ مِنْ حَرَجٍ ۚ مِلَّةَ أَبِيكُمْ إِبْرَاهِيمَ ۚ
A usilujte za věc Boží s úsilím, jež si zaslouží! On si vás vyvolil a nepřipravil vám žádné obtíže v náboženství, jež je vírou předka vašeho Abrahama. (Hadždž:78)
 
Uměřenost se zračí už v tom, že Korán přikazuje svou zvěst šířit, ale zakazuje vytvářet na lidi nátlak, aby tuto jeho zvěst přijali:
لَا إِكْرَاهَ فِي الدِّينِ ۖ قَدْ تَبَيَّنَ الرُّشْدُ مِنَ الْغَيِّ
Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! (Bekara:256)
وَلَوْ شَاءَ رَبُّكَ لَآمَنَ مَنْ فِي الْأَرْضِ كُلُّهُمْ جَمِيعًا ۚ أَفَأَنْتَ تُكْرِهُ النَّاسَ حَتَّىٰ يَكُونُوا مُؤْمِنِينَ﴿٩٩﴾
Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími (Júnus:99)
 
Z historie dobře víme, že jakýkoli extremizmus dříve nebo později vedl ke kontra-extremizmu a kyvadlo dějin se vždy vychylovalo na jednu, nebo na druhou stranu. Uměřenost v sobě ukrývá důstojnost a ta je hodna následování. Proto je uměřenost bytostnou charakteristikou posledního Božího poselství.
 
Uměřenost a vyváženost v sobě zahrnuje spravedlivost, bez níž není svědectví přijato, ač svědectví spravedlivé přijímají všichni. Spravedlivost je v podstatě zprostředkování mezi dvěma, či vícero znesvářenými stranami, aniž se přikloníme na jednu z nich, nebo jedné z nich straníme. Každé z nich se vrátí, co je její a nikomu se neprokáže loajalita, nebo naopak křivda.
 
Alláh praví:
قَالَ أَوْسَطُهُمْ أَلَمْ أَقُلْ لَكُمْ لَوْلَا تُسَبِّحُونَ﴿٢٨﴾
I pravil nejobezřetnější z nich: „Což neříkal jsem vám, že slávu Boží pronésti jsme měli?“ (Kalem:28)
 
Nejobezřetnějším z nich je myšlen ten nejspravedlivější. Učenci tefísru definovali, že „nejspravedlivější částí celku je jeho střed, protože v porovnání s ostatními díly je nejvyváženější, v největší rovnováze a souladu.2 Vykladač Koránu Abú s-Su'úd říká, že střed je to, k čemu mají okraje stejně blízko, jako třeba střed kruhu. Podobně jsou středem i chvályhodné vlastnosti, které stojí vždy mezi dvěma odsouzenými krajnostmi, ke kterým dochází přeháněním či zanedbáváním.3
 
Střední cesta nutně a nevyhnutelně znamená také následování správné cesty, bez odchýlení se od ní jak napravo, tak nalevo po pokřivených cestách. Pokud mezi dvěma body povedeme linii, ta nejpřímější z jejich spojnic se bude zároveň nacházet právě uprostřed změti všech těchto možných čar. Stejně tak i tato umma, následující pravé náboženství, je středem mezi ostatními národy, následujícími cesty falešné.4
 
Proto každý muslim dle přikázání islámu, každý den minimálně sedmnáctkrát prosí Alláha těmito slovy:
اهْدِنَا الصِّرَاطَ الْمُسْتَقِيمَ صِرَاطَ الَّذِينَ أَنْعَمْتَ عَلَيْهِمْ غَيْرِ الْمَغْضُوبِ عَلَيْهِمْ وَلَا الضَّالِّينَ
Veď nás stezkou přímou, stezkou těch, které jsi zahrnul Svým dobrodiním, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdož v bludu jsou.“ (Fátiha 6-7)
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم uvedl jako příklad těch, na něž je Alláh rozhněván židy a jako příklad těch, kdož jsou v bludu, křesťany.5 Obě skupiny totiž v mnohých pohledech představují dvě navzájem opačné krajnosti, např. židé Ježíše odvrhli, křesťané jej naopak zbožštili, židé přeháněli se zákazy, křesťané naopak povolili zakázané, židé nacházeli kličky, jak získat tento svět, zatímco křesťané se oddali poustevnictví a mnišské askezi.
 
Střední cesta představuje také lidskost a humánnost. Arabské přísloví učí, že nejlepší z každé věci je její střed. Ibn Kesír vysvětlil význam slov أُمَّةً وَسَطًا obcí vzdálenou krajností ve 143. verši súry al-Bekara jako obec prostředku, tu nejlepší a nejkvalitnější část lidstva. Podobně jako se o Kurajšovcích říká, že jsou nejlepším středem mezi Araby z hlediska původu i místa, kde sídlí, a jsou tedy nejlepší skupinou mezi nimi. Posel Božíصلى الله عليه و سلم pak byl nejlepším středem v rámci svého lidu, tedy mezi nimi nejurozenějším. 'Asr je také nazván jako prostřední a nejhodnotnější modlitba.6
 
Střední cesta, její systém a ti, kteří je následují jsou také v bezpečí před všemi vnějšími nebezpečími, které napadají okraje.
Střední cesta je pramenem síly. I člověk je v mladém věku nejsilnější, mezi dvěma obdobími slabosti – dětstvím a stářím. A slunce nejsilněji svítí v prostřední části dne.
Střední cesta je středem, na kterém se všichni sjednocují. Vydáme-li se od dvou okrajů hlouběji, potkáme se ve střední části. Střední cesta je vyvážená, daleká extrémů.
A právě vždy jen tam, kde se objeví krajnost, dochází k roztříštění a názorovým neshodám.
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: „Jsem poslán s pravým, přirozeným náboženstvím.7 Z tohoto důvodu také každému, kdo islám přijme, poradil: „Věru toto náboženství je pevné, proto do něj vstupuj jemně, protože ten, kdo užene své jízdní zvíře, ani neurazí cestu a ani nezanechá zvíře naživu!8
 
Posel Božíصلى الله عليه و سلم varoval před opakem uměřenosti, tj. před přeháněním v náboženství, když řekl: „Vystříhejte se přehánění ve víře, věru ti před vámi byli zničeni kvůli přehánění v náboženství!9
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم také odsoudil některé konkrétní podoby přehánění ve víře, když řekl: „Při Alláhu, já jsem z vás nejbohabojnější a jsem z vás nejzbožnější, ale někdy se postím a někdy nikoli, někdy se modlím (nepovinné modlitby) a někdy nikoli a žením se. Kdo se potom nedrží mé Sunny, ten není ode mne.10 Člověku, který se přemáhal půstem a stáním na poledním slunci, poradil sice půst dokončit, ale schovat se do stínu.11 Prorokصلى الله عليه و سلم zakázal také nepřetržitý půst a půst ve dnech svátků.
Odsoudil rovněž i okázalé lpění na náboženských formalitách a jejich precizní dodržování slovy: „Hnidopiši budou zatraceni!12
 
Střední cesta islámu se odráží v mnoha podobách a aspektech tohoto náboženství.
 
Z hlediska náboženského přesvědčení a uznávané doktríny:
 
  • Islám je střední cestou mezi pověrečnými přesvědčeními přijímajícími a věřícími ve vše, bez důkazů a rozumového uchopení na straně jedné a vulgárního materializmu, který dusí a odmítá cokoli nadpřirozené, nedbaje volání lidského instinktu, kapitulace rozumu a nevysvětlitelným zázrakům, ke kterým dochází. Islám jednoduše přijímá to, pro co existuje důkaz. Alláh pravil:
    وَقَالُوا لَنْ يَدْخُلَ الْجَنَّةَ إِلَّا مَنْ كَانَ هُودًا أَوْ نَصَارَىٰ ۗ تِلْكَ أَمَانِيُّهُمْ ۗ قُلْ هَاتُوا بُرْهَانَكُمْ إِنْ كُنْتُمْ صَادِقِينَ﴿١١١﴾
    Říkají: „Nevejde do ráje nikdo kromě toho, kdo je židem či křesťanem!“ Takové je jen přání jejich; ty však rci: „Přineste mi důkazy své, jste-li pravdomluvní!“ (Bekara:111).
  • Islám je střední cestou mezi ateizmem, který víru v jakákoli božstva apriori odmítá, potlačujíce v sobě přirozený lidský sklon, a mezi modloslužebnictvím, uctívajícím osoby, zvířata, přírodní objekty, nebo sochy. Islám vyzývá k víře a uctívání výhradně Jediného Stvořitele, mocného nad vším stvořeným, který neplodil a nebyl zplozen, kterému nikdo není roven, který jediný přináší užitek a chrání před škodou.
    وَمَنْ أَضَلُّ مِمَّنْ يَدْعُو مِنْ دُونِ اللَّهِ مَنْ لَا يَسْتَجِيبُ لَهُ إِلَىٰ يَوْمِ الْقِيَامَةِ وَهُمْ عَنْ دُعَائِهِمْ غَافِلُونَ﴿٥﴾
    Kdo je zbloudilejší než ten, jenž vedle Boha vzývá ty, kdož jej ani do dne zmrtvýchvstání nevyslyší a kteří jsou k vzývání jejich lhostejní (Ahkáf:5)
  • Islám je střední cestou mezi materialismem, který věří jen tomu, co si může vlastními smysly osahat na straně jedné a doktrínou panteizmu, který pokládá celý vesmír za pouhou iluzi a fatamorgánu, protože neexistuje nic, nežli Bůh.
    إِنَّ فِي خَلْقِ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ وَاخْتِلَافِ اللَّيْلِ وَالنَّهَارِ لَآيَاتٍ لِأُولِي الْأَلْبَابِ﴿١٩٠﴾الَّذِينَ يَذْكُرُونَ اللَّهَ قِيَامًا وَقُعُودًا وَعَلَىٰ جُنُوبِهِمْ وَيَتَفَكَّرُونَ فِي خَلْقِ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ رَبَّنَا مَا خَلَقْتَ هَٰذَا بَاطِلًا سُبْحَانَكَ فَقِنَا عَذَابَ النَّارِ﴿١٩١﴾
    Věru ve stvoření nebes a země a ve střídání noci a dne je znamení pro lidi rozmyslem nadané,  kteří vzývají Boha stojíce, sedíce i ležíce a kteří přemýšlejí o stvoření nebes a země a říkají: „Pane náš, Tys věru nestvořil toto vše pro nic za nic - sláva Tobě! Ušetři nás trestu ohně pekelného! (Álu 'Imrán: 190-191)
  • Islám je střední cestou mezi těmi, kteří člověka vzali za božstvo a učinili z něj míru všeho, včetně morálky a zákona, na straně jedné a mezi těmi, kteří jej zcela zanedbali a připodobnili jej k peříčku unášenému náboženským fatalizmem, nebo dravým proudem ekonomických či společenských zákonitostí. Podle islámu je člověk vybraný a vyvolený služebník Boží, mající vlastní rozum a vůli, což se odráží ve skutečnosti, zdůrazněné Koránem:
    لَهُ مُعَقِّبَاتٌ مِنْ بَيْنِ يَدَيْهِ وَمِنْ خَلْفِهِ يَحْفَظُونَهُ مِنْ أَمْرِ اللَّهِ ۗ إِنَّ اللَّهَ لَا يُغَيِّرُ مَا بِقَوْمٍ حَتَّىٰ يُغَيِّرُوا مَا بِأَنْفُسِهِمْ ۗ وَإِذَا أَرَادَ اللَّهُ بِقَوْمٍ سُوءًا فَلَا مَرَدَّ لَهُ ۚ وَمَا لَهُمْ مِنْ دُونِهِ مِنْ وَالٍ﴿١١﴾
    Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud se tento sám nezmění; když Bohu se zlíbí postihnout něčím zlým lid některý, je nemožné to odvrátit a nebudou mít kromě Něho ochránce žádného. (Ra'd:11)
  • Islám je střední cestou mezi uctívači vlastních proroků na straně jedné a jejich odmítači a mučiteli na straně druhé. Podle islámu byli proroci lidskými bytostmi se všemi potřebami a omezeními, s tím rozdílem, že od Alláha získali Zjevení a někdy konali zázraky, z moci, kterou jim Stvořitel propůjčil:
    قَالَتْ لَهُمْ رُسُلُهُمْ إِنْ نَحْنُ إِلَّا بَشَرٌ مِثْلُكُمْ وَلَٰكِنَّ اللَّهَ يَمُنُّ عَلَىٰ مَنْ يَشَاءُ مِنْ عِبَادِهِ ۖ وَمَا كَانَ لَنَا أَنْ نَأْتِيَكُمْ بِسُلْطَانٍ إِلَّا بِإِذْنِ اللَّهِ ۚ وَعَلَى اللَّهِ فَلْيَتَوَكَّلِ الْمُؤْمِنُونَ﴿١١﴾
    A odpověděli poslové jejich: „Jsme vskutku pouze smrtelníci vám podobní, avšak Bůh zahrnuje přízní svou, koho chce ze služebníků svých. Nepřísluší nám přinášet vám nějaké zplnomocnění, leda s dovolením Božím. A na Boha nechť věřící se spoléhají!(Ibráhím:11)
  • Islám je střední cestou mezi těmi, kteří poznání svěřují výhradně rozumu na straně jedné a mezi těmi, kteří věří jen vnuknutím a intuici, na straně druhé.
    Islám odsuzuje slepé napodobování někoho a iracionální víru. Adresuje rozum příkazy a zákazy, chce po něm, aby vyvodil závěry. Vyzývá rozum, aby potvrdil Boží existenci a přijal to, s čím přicházeli proroci. Posel Boží صلى الله عليه و سلم přímo přikázal o náboženství rozmýšlet, ne jej brát bez duše a mechanicky, zejména při recitaci Koránu, který neviděl rád přečíst za méně než tři dny, protože jinak o něm člověk nestačí přemýšlet.
 
1Zaznamenal Abú Ja'lá, jeho vypravěči jsou spolehliví.
2Viz Tefsír at-Taberí, 12/92; Tefsír Ibn Kesír, 4/521; Tefsír al-Kurtubí, str. 2148.
3Tefsír Abú l-Mes'úd, 1/123.
4Tefsír Abú l-Mes'úd, 1/123
5Zaznamenává jej Ahmed v Musnedu, hadís č. 20351, jako sahíh, s věrohodnými vypravěči. Uvádí jej i Abú Ja'lá v Musnedu, 13/101; a al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 4/61. Al-Hajsemí oceňuje verzi Abú Ja'lá jako sahíh v Medžme'u z-zewáid, 1/206.
6Tefsír Ibn Kesír, 1/190.
7Zaznamenali Ahmed, an-Nesáí, a-Hákim a al-Bejhekí na autoritu Anase ibn Málika jako hasan.
8V tomto znění jej uvádí al-Bezzár od Džábira, toto podání je však slabé. Podpůrnou verzi uvádí Ahmed v Musnedu.
9Hadís na autoritu Ibn 'Abbáse zaznamenali Ahmed, an-Nesáí, Ibn Mádža a al-Hákim.
10Na autoritu Anase ibn Málika zaznamenali al-Buchárí, Muslim a an-Nesáí.
11Zaznamenali al-Buchárí, Ibn Mádža a Abú Daúd na autoritu Ibn 'Abbáse.
12Zaznamenali Ahmed, Muslim a Abú Daúd od Ibn Mes'úda.