POHŘEBNÍ MODLITBA VYKONANÁ NA DÁLKU

OTÁZKA: Jaké je islámsko-právní stanovisko na pohřební modlitbu na dálku, tedy za nepřítomného nebožtíka, resp. bez přímého vidění jeho těla?

ODPOVĚĎ:

Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu, jeho rodu a jeho společníkům.

Učenci se v otázce pohřební modlitby za nepřítomného nebožtíka (arab. صلاة الجنازة على الغائب salátu l-dženázeti 'ale l-gháib) neshodují. Nabízejí následující pohledy:


První názor:

Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi'í a jeho mezheb a Ahmed ibn Hanbel a jeho mezheb podle svého oficiálního stanoviska jsou toho mínění, že je tato možnost předepsána a je možno takovou pohřební modlitbu vykonat, dokonce i kdyby se za zesnulého už modlili lidé v místě jeho skonu. 

Jejich důkazem je hadís zaznamenaný v obou sbírkách Sahíh od Abú Hurejry رضي الله عنه, že se Posel Boží صلى الله عليه وسلم dal ohlásit úmrtí an-Nedžášího [1] v den, kdy an-Nedžáší zemřel. Vyšel na místo modlitby, dal shromáždit přítomné lidi do řad a společně se za něho pomodlili. Při této pohřební modlitbě pronesl Prorok صلى الله عليه وسلم čtyři tekbíry. [2] Pointa tohoto argumentu tkví v tom, že an-Nedžáší zemřel nikoli v Medíně, ale daleko od ní, ve své domovině v Habeši.

Šáfi'ovský učenec Jahjá ibn Šeref an-Newewí uvádí:

Náš názor je, že je dovoleno pomodlit se pohřební modlitbu za toho, kdo zemřel někde daleko pryč od nás, ve své domovině, leč Abú Hanífa toto nepovoluje. Naším důkazem je hadís o an-Nedžáším, který je autentický a bezchybný. A oni nemají proti němu platného argumentu.[3]

Hanbelovský učenec Ibn Kudáma al-Makdisí pravil:

Je dovoleno modlit se pohřební modlitbu v nepřítomnosti za toho, kdo zemřel v jiné zemi, se správným úmyslem. Pouze se obrátíme směrem kibly a provedeme úkon pohřební modlitby přesně jako v případě, kdy by tělo zesnulého před námi skutečně leželo, bez ohledu na to, že tam není. A bez ohledu na to, jak velká je mezi námi a tělem zesnulého vzdálenost. Toto je také názor aš-Šáfi'ího.[4]

Jeho kolega z téhož mezhebu, al-Merdáwí, říká:

Pohřební modlitba může být vykonána i za nepřítomnosti, pokud je úmysl v pořádku. Toto je náš názor, bez ohledu na různé případy, jež mohou nastat. Toto je též názor většiny stoupenců našeho mezhebu a dalších, kteří toto tvrdili s určitostí.[5]

Šáfi'ovci v této otázce kladou jedinou podmínku a to tu, že modlitbu v nepřítomnosti se může modlit jen ten, kdo by se byl modlil či mohl modlit za zesnulého i v den, kdy zemřel (tj. byl v době jeho skonu muslimem, na něhož se vztahují šarí'atské povinnosti, tj. مكلف mukellef), jak uvádí Zekeríjá al-Ansárí:

Vykonat pohřební modlitbu za nepřítomnosti za někoho, kdo zemřel v cizině, může jen ten, kdo by se za něj v den, kdy zemřel, byl modlil tak jako tak.[6]

Druhý názor:

Většina učenců včele s mezheby imámů Málika ibn Anas a Abú Hanífy zaujala opačné stanovisko a jasný hadís o Prorokovi صلى الله عليه وسلم modlícím se za an-Nedžášího pohřební modlitbu navzdory jeho nepřítomnosti interpretují s ohledem na specifičnosti Božího Posla (arab. خصوصيات النبي chussúsíjátu n-nebí) صلى الله عليه وسلم. Posel Boží صلى الله عليه وسلم sám byl informován o an-Nedžášího úmrtí cestou zjevení (arab. الوحي al-wahj), během modlitby díky vnuknutí mohl spatřit před sebou vyvýšené an-Nedžášího smrtelné lože, na němž spočívalo tělo zesnulého a modlil se tedy, na rozdíl od ostatních, de facto za přítomnosti nebožtíka. 

Dodatečným důkazem pro ně je také skutečnost, že an-Nedžáší byl jedinou osobou, za kterou proběhla pohřební modlitba bez přítomnosti těla zesnulého. Proč se nemodlili také za ostatní? Dále, i v době pravověrných chalífů také zemřelo množství lidí, mnohdy dokonce velmi významných, za něž se nikdo v jejich nepřítomnosti nepomodlil. A základním předpisem uctívání je zastavit se na doslovném znění předpisu (arab. الأصل في العبادات التوقيف al-aslu fi l-'ibádeti t-tewkíf), dokud není znám další důkaz, který by ho rozšiřoval dále. 

Podle těchto názorů je takovou pohřební modlitbu doporučeno nevykonat, avšak není hříchem ji i vykonat, přičemž v zásadě není povinností pro nikoho, kdo nevidí tělo zesnulého, aby za něho vykonal pohřební modlitbu, pakliže je příliš daleko či v případě, že za něj pohřební modlitbu vykonali jiní, kteří jsou zesnulému fyzicky blíže.

Málikovský učenec Muhammed ibn 'Abdilláh al-Churší uvádí:

Sám fakt, že se Posel Boží صلى الله عليه وسلم pomodlil za an-Nedžášího v jeho nepřítomnosti je jednou z věcí, které se týkají jen jeho a jsou umožneny jen jemu.[7]

Podobné odůvodnění podává i hanefíjský učenec al-Kásání. [8]

Třetí názor

Ibn Tejmíja uvádí od Ahmeda ibn Hanbel, že pohřební modlitbu za nepřítomnosti lze provést a je dobré tak učinit obzvláště v případě někoho, kdo u muslimů vydobyl význačného postavení a výjimečných zásluh, [9] například že byl věhlasný učenec, významný vládce, předák či představitel, chrabrý mudžáhid či bohatý a štědrý mecenáš pomáhající lidem. Toto byl i případ an-Nedžášího, spravedlivého vladaře své země, který poskytl azyl prvním muslimům a nakonec se i sám muslimem stal. 

Tohoto názoru byl mezi pozdějšími učenci as-Si'dí. Tento názor se také objevuje v několika fetwách Stálé komise pro fetwy.

Sama Stálá komise pro fetwy v Království Saúdské Arábie na otázku, zda je dovoleno modlit se za zesnulého v nepřítomnosti jeho těla tak, jak se modlil Prorok صلى الله عليه وسلم za an-Nedžášího, odpověděla:

Je dovoleno modlit se pohřební modlitbu i bez přítomnosti těla nebožtíka, protože tak učinil i Prorok صلى الله عليه وسلم. Tento předpis se netýká pouze jeho samotného, neboť jeho společníci se také modlili za an-Nedžášího spolu s ním. Dalším důvodem je obecný princip, že předpisy se ve své platnosti neomezují jen na Proroka صلى الله عليه وسلم, ale mají být vykonávány všemi. Nicméně tento předpis se týká jen těch, kteří se nějakým významným a mimořádným způsobem zasloužili o islám a nikoli nutně každého.[10]

Stoupencem tohoto názoru byli i Ibn Báz a také al-Albání, který o této otázce napsal:

Stanovisko, že pohřební modlitba v nepřítomnosti není předepsána pro každého zesnulého je podepřeno faktem, že když zemřeli spravedliví chalífové a další, nikdo z muslimů se za ně nemodlil pohřební modlitbu bez přítomnosti jejich těla. Pokud by se tak stalo, dochovala by se o tom podání na mutewátir [11] úrovni.[12]

Čtvrtý názor

Pohřební modlitbu v nepřítomnosti je předepsáno modlit se za někoho, kdo zemřel v nějaké zemi, kde se za něj nemohl či nechtěl nikdo pohřební modlitbu pomodlit. Za toho, za koho už se někdo modlil v jeho přítomnosti, se není třeba modlit v jeho nepřítomnosti. Na takový výklad poukázal i Abú Dáwúd v Sunenu, když zařadil klíčový hadís o an-Nedžáším do kapitoly O modlitbě za toho muslima, který zemře mezi modloslužebníky v cizí zemi. [13] S tímto pohledem souhlasí i šáfi'ovci Ibn Hadžer al-'Askalání, dále al-Chattábí a ar-Rújání.

Tento názor si jako nejsprávnější vybrali také hanbelovští učenci Ibn Tejmíja a jeho žák Ibnu l-Kajjim, který napsal:

Šejchu l-islám Ibn Tejmíja říká: „Správným názorem je, že když nebožtík zemře v nějaké cizí zemi, kde se za něj nemá kdo pomodlit, modlí se za něho pohřební modlitba v nepřítomnosti tak, jako se modlil Posel Boží صلى الله عليه وسلم za an-Nedžášího, protože ten zemřel v zemi nevěřících a nebyl nikdo, kdo by se za něho pomodlil. Pokud by se za něho někdo pomodlil, nemodlila by se za něho pohřební modlitba v nepřítomnosti, protože povinnost by touto modlitbou přímo na místě byla z ostatních muslimů sňata.[14]

Z moderních učenců toto stanovisko zastával Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín:

Pokud si jsi jistý, že se za zesnulého pohřební modlitbu nikdo doposud nepomodlil, potom se za něho pomodli, neboť pohřební modlitba je kolektivní povinností (arab. فرض كفاية fardu kifája). Je možné, že se za něho pomodlila jeho rodina, protože na její vykonání stačí i jediná osoba. Nicméně ať už je to jakkoli, pokud jsi si jist, že se za dotyčného ještě nikdo nepomodlil, musíš se za něho pomodlit ty, neboť jde o kolektivní povinnost, jež musí být splněna.[15]

Diskuze a argumentace mezi názory

Al-Bessám uvádí, že stoupenci prvního názoru na námitku hanefíjců a málikovců, že an-Nedžášího příběh ukazuje jen na Prorokova صلى الله عليه وسلم specifika, odpovídají s tím, že pro označení nějakého aktu jako podoby specifičnosti Božího Posla صلى الله عليه وسلم je potřeba nějakého dalšího důkazu, přičemž v tomto případě žádný takový důkaz neexistuje. Podle Ibn Tejmíji je pohřební modlitba jako taková kolektivní povinností všech muslimů, tj. pokud se za zesnulého někdo v místě jeho skonu pomodlí, povinnost ze všech ostatních muslimů tímto svým aktem sejme. Důkazem je, že i v Prorokově صلى الله عليه وسلم době došlo k mnoha úmrtím jeho společníků a Prorok صلى الله عليه وسلم i přesto nenahrazoval všechny pohřební modlitby, které zmeškal, anebo o tom přinejmenším neexistuje důkaz. Pokud někdo nebyl přítomen pohřební modlitbě za významného zesnulého, má právo se pomodlit i za jeho nepřítomnosti, byť by za něj modlitba byla vykonána. A tato modlitba je pro něj oblíbeným aktem (arab. مستحب mustehabb), jak se uvádí od Ahmeda a jak smýšlí as-Si'dí. [16]

Podle al-'Usejmína někteří stoupenci názoru o obecné dovolenosti pohřební modlitby v nepřítomnosti stanovili podmínku, že ten, kdo se takto chce za někoho, kdo už zemřel a byl pochován, pomodlit, musí být v době jeho skonu oprávněn se za něj modlit. Např. pokud někdo zemřel před dvaceti lety a chce se za něho pomodlit někdo, komu je dnes třicet, tak může učinit, protože v době jeho skonu měl deset let. Modlitba desetiletého dítěte už je přípustná. Naopak pokud by někdo zemřel před třiceti lety a chtěl se za něho pomodlit někdo, komu je dnes dvacet, jeho modlitba by přípustná nebyla, neboť v době nebožtíkova skonu ještě ani nebyl na světě. Z tohoto důvodu není dovoleno modlit se pohřební modlitbu u hrobu Proroka صلى الله عليه وسلم či jeho společníků رضي الله عنهم أجمعين a nikdo z učenců to nikdy nedoložil jako povolené. Můžeme za ně jen prosit prosebnými modlitbami. Tento názor se opírá o hadís, dle kterého byl Prorok صلى الله عليه وسلم v okamžiku úmrtí Umm Se'ad ibn 'Ubáda رضي الله عنها mimo Medínu a pomodlil se za ni pohřební modlitbu až po svém návratu zpět. Mezitím však uplynul celý měsíc. [17]

Závěr

Ibnu l-Kajjim praví:

Nepatří k Sunně Božího Posla صلى الله عليه وسلم modlit se pohřební modlitbu v nepřítomnosti za každého zesnulého. V jeho době zemřelo množství muslimů a on nebyl přítomen jejich skonu. I přesto se však za ně nemodlil. Autentický hadís uvádí, že se modlil jen za an-Nedžášího.

Učenci se v souvislosti s tím rozešli na tři názory:

1. Tento předpis je sunnou pro celou ummu a je v principu možno se takto pomodlit za kohokoli, což je názor aš-Šáfi'ího a Ahmeda.

2. Podle Abú Hanífy a Málika toto bylo specifikum pouze pro Proroka صلى الله عليه وسلم a an-Nedžášího a předpis se nevztahuje na nikoho dlašího.

3. Ibn Tejmíja smýšlí, že nejsprávnější je modlit se takto za takového zesnulého, který zemřel někde daleko a na daném místě nebyl nikdo, kdo by se za něho pomodlil. Pokud se za něj na místě, kde zemřel, někdo pomodlil, pohřební modlitba se za něj už nevykonává, protože její povinnost spadá tím, že ji vykonali jiní muslimové. Posel Boží صلى الله عليه وسلم se modlil za an-Nedžášího a ustavil praxi pohřební modlitby v nepřítomnosti jako Sunnu. Sunnou je ovšem pohřební modlitbu v ostatních případech nevykonat.[18]

Nejlepší a nejsprávnější (arab. راجح rádžih) je názor Ibn Tejmíji a jeho názorových stoupenců, tedy nemodlit se pohřební modlitbu za nepřítomnosti těla nebožtíka, s výjimkou situace, kdy bezpečně víme, že se za dotyčného nikdo nepomodlil. To je patrně nejpravděpodobnější interpretace hadísu o an-Nedžáším. Prorok صلى الله عليه وسلم se za něho modlil proto, že se za něho nemodlil nikdo jiný. Toto jako správný názor uvádí i Usáma ibn Ghurm al-Ghámidí. [19]

Nicméně rozdílnost názorů v této otázce se zakládá na různém výkladu jednoho a téhož hadísu a proto zde existuje benevolence, neboť žádný rozhodující a jednoznačný argument, který by dával za pravdu pouze jednomu z výše citovaných názorů na úkor všech ostatních, neexistuje.

A Alláh ví nejlépe.

Na základě citovaných zdrojů sestavil Alí Větrovec.

____________________________________________________________________________

[1] Tj. neguse, vladaře tehdejší říše Habeš na území dnešní Etiopie. Vládce se jmenoval Ashama a negus (arab. النجاشي an-nedžáší) byl jeho panovnický titul.

[2] Muttefekun 'alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1245; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 951. Podobné podání se uvádí i od Džábira رضي الله عنه.

[3] Viz al-Medžmú', 5/211.

[4] Viz al-Mughní, 2/195.

[5] Viz al-Insáf, 2/533.

[6] Viz Asnáu l-matálib, 1/322.

[7] Viz Šerhu l-kebíru 'ale metni l-Chalíl, 2/142.

[8] Viz Bedái'u s-sená'í, 1/312.

[9] Viz al-Fetáwá al-Kubrá, 4/444.

[10] Viz Fetáwá l-ledžneti d-dáima, 8/418.

[11] Tj. skrze tolik odlišných cest podání, že je vyloučena jakákoli možnost omylu či konspirace.

[12] Viz Ahkámu l-dženáiz, str. 93.

[13] Viz Sunenu Abí Dáwúd, 21/1191, hadís č. 3204.

[14] Viz Zádu l-me'ád, 1/301.

[15] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 17/149.

[16] Viz Nejlu l-me'árib, 1/324.

[17] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1038 jako mursel, tj. jméno sahíbího i tábi'ína chybí v jeho isnádu. Al-Albání proto samotné toto podání oceňuje jako slabé v Da'ífu Suneni t-Tirmizí, hadís č. 1038. Muhammed ibn 'Abdilhádí naopak oceňuje zbytek jeho isnádu jako sahíh v Tenkíhu tahkíki t-te'lík, 2/151; a stejného názoru je i Ibn Hadžer al-'Askalání v at-Talchísu l-habír, 2/684. Ibn Kesír jako hasan v al-Bidájetu we n-nihája, 4/94. Stejný autor zmiňuje podpůrné podání v Musnedu Abú Ja'lá od 'Abdulláha ibn 'Abbáse رضي الله عنهما, viz Iršádu l-fakíh, 1/230. Ti učenci, kteří pro dokazování hadísem v islámskoprávní vědě nepostulují podmínku spojitosti isnádu jej shodně ocenění některých učenců mohou užívat jako důkaz.

[18] Viz Zádu l-me'ád, 1/519-520.

[19] Viz Tenbíhu 'alá ba'di l-mesáili l-mute'allaketi bis-saláti 'ale l-mejjit, str. 9-10.