POJEM DŽIHÁD A JEHO VÝZNAMOVÉ UNIVERZUM V ARABSKÉM JAZYCE, KORÁNU A SUNNĚ, DÍL II.

Podle al-Cházina a Ibn Abí Hátima ty koránské odvolávky na džihád, které nejsou nijak explicitní, odkazují na boj proti sobě samému a špatnostem vlastního ega, úsilí o dodržování náboženských předpisů, získávání náboženské nauky, výuku a argumentaci, následování Sunny a poslušnost vůči Božímu příkazu, či výzvy druhých k přijetí islámu. [1]

Abdulmannan Omar ohledně jazykového pozadí termínu džihád hovoří:

Džihád znamená vynaložení maximálního úsilí při potýkání se s něčím, co není schvalováno, co je nemilé a co je nerado viděno. Fyzický boj ve válce je až druhotným významem. Džihád znamená vydat ze sebe maximum, co jen možnosti daného jedince dovolují, ať už se to týká řeči (arab. قول kawl) anebo činu (arab. فعل fi'l). Podle ar-Rázího toto slovo samotné nijak neimplikuje žádnou souvislost s mečem (či jiným typem zbraně – pozn. překladu).

V zápětí tuto myšlenku dále rozvíjí:

Džihád je tedy dalek od toho, aby byl synonymem pro válku. Jeho výklad coby války vedené za účelem násilného šíření náboženství je cizí jak arabskému jazyku, tak i islámu. Imám al-Buchárí ve své Knize o džihádu (v rámci své sbírky Sahíh – pozn. překl.) uvádí hned několik kapitol [2] hovořících pouze o výzvě k islámu (arab. الدعوة ad-da'wa). Tato skutečnost ukazuje, že v době al-Buchárího (který žil v letech 194-256 po hidžře) bylo slova džihád užíváno v tom samém smyslu jako ve Svatém Koránu. Na základě ostatních sbírek hadísů lze dojít k podobným závěrům. Boj za obranu víry obdržel název džihád proto, že je namáhavý a za určitých okolností nezbytný, aby pravda přežila a dále prosperovala. Pokud by ozbrojený boj povolen nebyl, byla by pravda vykořeněna. Největší džihád, který muslim musí vybojovat, je podle toho, co tvrdí Vznešený Korán, ten, který musí za všech okolností vést každý jednotlivec, totiž boj proti sobě samému.[3]

Termín جِهَادٌ džihád tedy znamená boj za vznešený cíl, resp. vyvinutí maximálního možného úsilí, které je v kapacitách dotyčného, tedy že dotyčný se v maximální míře a ze všech svých sil snaží natolik, nakolik je toho schopen, aby dosáhl něčeho chvályhodného. Používá se v islámském kontextu pro činnost někoho, kdo bojuje proti něčemu nebo za nějakou věc, v našem případě islám a výzvu k němu, takříkajíc في سبيل الله fí sebíli lláh, tj. „na cestě Boží,“ doslova i přeneseně. O takovém člověku říkáme, že se účastní džihádu a nazýváme ho termínem مجاهد mudžáhid. V původním staroarabském kontextu bylo toto slovo užíváno pro ozbrojený boj motivovaný pravdou, právem, touhou po svobodě či jinými vznešenými pohnutkami, v kontextu šarí'y (a fikhu coby nauky o ní – pozn. překladu) se také nejčastěji používá v kontextu Zákonodárcem upravované doktríny válečnictví a ozbrojeného vzdoru proti utlačovatelům a nepřátelům islámu a šíření islámské výzvy. [4]

Ar-Rághib al-Asfahání, významný učenec arabské gramatiky z 5. století hidžry, ve svém slovníku ojedinělých koránských výrazů ohledně původu slova „džihád“ poznamenává:

Slovo „džihád“ je odvozeno od slov „džehd“ a „džuhd,“ která znamenají výdrž, sílu, moc něco zvládnout a obtížnost. Řečeno je, že slovo „džehd“ s fethou (tj. znamékem pro otevřenou krátkou samohlásku) nad písmenem džím znamená obtížnost a slovo džuhd s dammou (tj. znaménkem pro krátké u) nad písmenem džím znamená úsilí, moc či schopnost něco překonat. Odvozenina džihád potom znamená „vynaložení maximálního úsilí a veškerého potenciálu k obraně před něčím, k překonání něčeho, např. k porážce nějakého nepřítele.[5]

Na jiném místě praví:

Džihád je tří hlavních typů – boj proti viditelnému nepříteli (arab. مجاهدة العدو الظاهر mudžáhedetu l-'adúwi z-záhir), boj proti šejtánu a boj proti vlastnímu egu (arab. النفس nefs). Všechny tyto tři základní podoby jsou obsaženy ve slovech Božích:

وَجَاهِدُوا فِي اللَّـهِ حَقَّ جِهَادِهِ ۚ هُوَ اجْتَبَاكُمْ وَمَا جَعَلَ عَلَيْكُمْ فِي الدِّينِ مِنْ حَرَجٍ ۚ مِّلَّةَ أَبِيكُمْ إِبْرَاهِيمَ ۚ هُوَ سَمَّاكُمُ الْمُسْلِمِينَ مِن قَبْلُ وَفِي هَـٰذَا لِيَكُونَ الرَّسُولُ شَهِيدًا عَلَيْكُمْ وَتَكُونُوا شُهَدَاءَ عَلَى النَّاسِ ۚ فَأَقِيمُوا الصَّلَاةَ وَآتُوا الزَّكَاةَ وَاعْتَصِمُوا بِاللَّـهِ هُوَ مَوْلَاكُمْ ۖ فَنِعْمَ الْمَوْلَىٰ وَنِعْمَ النَّصِيرُ

A bojujte usilovně za Boha s úsilím, jež si zaslouží! On si vás vyvolil a nepřipravil vám žádné obtíže v náboženství, jež je vírou předka vašeho Abrahama. A On nazval vás muslimy již dříve - i v tomto -, aby posel tento byl vám svědkem a abyste vy byli svědky pro ostatní lidi. Dodržujte modlitbu a rozdávejte almužnu a hledejte oporu u Boha! On vaším je ochráncem - jak překrásný to ochránce a jak výtečný to pomocník! (Hadždž:78)[6]

Tento al-Isfaháního názor zastává také většina komentátorů Koránu. [7]

Podle al-Bajdáwího džihád v tomto verši nijak nesouvisí s válečnictvím, ale s prokázáním víry usilovným konáním a překonáváním překážek na cestě přiblížit se ke Stvořiteli „plněním všech Božích příkazů.[8]

Ibn Hadžer al-'Askalání praví:

Džihád znamená nejen vyvinutí úsilí v boji proti nevěřícím, ale také zápolení s vlastním egem a proti šejtánovi a zkaženým. Co se týče zápolení proti egu, to se děje získáváním znalosti o náboženských záležitostech, praktikováním naučeného a šířením této nauky dále. Co se týče boje proti šejtánovi, ten spočívá v obraně před pochybnostmi a ulpíváním na okrášlených tužbách. Boj proti nevěřícím se pak vede rukou, majetkem, jazykem či srdcem, podobně jako proti zkaženým, proti nimž se taktéž bojuje rukou, majetkem, jazykem či srdcem.[9]

Ibnu l-Musánif pak specifikuje zmíněný džihád rukou:

Patří sem vykonávání předepsaných trestů i soudních verdiktů, což je povinností vládců a panovníků, dále také povinnost měnit společenská negativa k lepšímu ať už verbálním výstupem či jakkoli jinak, včetně boje proti nepříteli, dle náležitých podmínek.[10]

V Koránu tak podle nejznámnějších klasiků nabývá pojem džihád nejméně tří kontextuálně odlišných významů: 1. ozbrojeného boje, tedy džihádu zbraní (arab. الجهاد بالسلاح al-džihádu bis-siláh); 2. argumentačního boje, tedy džihádu pomocí slova (arab. الجهاد بالقول al-džihádu bil-kawl); a 3. usilovného dobrého činu, tedy džihádu skutkem (arab. الجهاد بالعمل al-džihádu bil-'amel). [11]

Významové roviny pojmu džihád v islámských posvátných textech a v náboženských naukách

Nejširší definici významu slova جهاد džihád v jazyce poskytl Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí:

Džihád je snášení a překonávání určité těžkosti za účelem dosažení kýženého cíle.[12]

O co nejvšeobecnější definici terminologického jeho významu se pokusil šejchu l-islám Ibn Tejmíja:

Džihád znamená vynakládání veškerého možného úsilí a síly k realizaci a získání všeho, co Alláh miluje a s čím je spokojen a k odvrhování a potlačování všeho, co Alláh nenávidí a s čím spokojen není.[13]

Proto Ibn Redžeb al-Hanbelí proto označuje za džihád i denní půst a noční modlitby během ramadánu:

Věz, že v ramadánu čekají věřícího rovnou dva džihády, které spolu jdou ruku v ruce: denní džihád půstem a noční džihád vykonáváním modlitby. Proto každý, kdo zkombinuje oba tyto džihády, naplní to, co se od něho žádá a je v tom vytrvalý, obdrží odměnu v plné výši, bez účtování.[14]

Ibn Tejmíjův žák Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja nabízí na všeobecnou definici džihádu poskytnutou jeho učitelem tento pohled:

Džihád je čtyř typů: džihád proti vlastnímu egu, proti satanovi, proti nevěřícím nepřátelům a proti pokrytcům.[15]

Toto vše je džihád, o jehož hodnotě Mu'áz ibn Džebel رضي الله عنه vyprávěl, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم řekl: 

رَأْسُ الْأَمْرِ الْإِسْلَامُ، وَعَمُودُهُ الصَّلَاةُ، وَذُرْوَةُ سَنَامِهِ الْجِهَادُ

Nejdůležitější věcí je islám, jeho pilířem je modlitba a jeho nejzazším vrcholkem je džihád.[16]

Následně se Ibnu l-Kajjim pokouší o kategorizaci různých typů a podtypů džihádu na džihád proti vlastnímu egu (arab. جلاد النفس džihádu n-nefs) kam řadí čtyři podtypy: studium náboženského učení a předpisů, zřeknutí se lákadel tohoto pomíjivého světa a pochopení jeho pomíjivosti, dále snahu řídit se naučeným, potom výzvu ostatních k témuž a trpělivé snášení ústrků těch, kteří tuto výzvu odmítnou. Pod džihád proti šejtánovi řadí dva podtypy: bdělost před šejtánovým našeptáváním a boj proti vlastním nízkým tužbám (arab. أهواء ahwá´, sg. هوى hawá), které on v člověku rozdmýchává. Poté ve svém výčtu jmenuje džihád proti nepřátelům a pokrytcům, kam řadí čtyři podtypy: džihád srdcem, džihád jazykem, džihád majetkem a džihád sebou samým. Specifický džihád proti nepřátelům je poněkud více spojen s válečnictvím, zatímco džihád proti pokrytcům je veden hlavně slovem a idejemi. Džihád proti vůdcům nevíry, útlaku a inovace je třech podtypů: džihád rukou (tj. fyzický boj), pokud je toho dotyčný schopen, nebo (pokud toho schopen není) jazykem, anebo (pokud není schopen ani toho) srdcem (tj. tím, že jejich činy odmítá, nenávidí a považuje za zlé). Toto dohromady je celkem třináct různých typů a podtypů džihádu. [17]

Ohledně toho, který džihád je nejprioritnější povinností každého jednotlivce, se Ibnu l-Kajjim vyjadřuje jasně:

Nejvíce povinným džihádem (arab. أفرض الجهاد afradu l-džihád) je boj proti sobě samému, vlastnímu egu (arab. النفس an-nefs), proti nízkému chtíči a tužbě (arab. الهوى al-hawá), proti šejtánu (arab. الشيطان aš-šejtán) a proti ulpívání na vezdejším světě (arab. الدنيا ad-dunjá). Ti, kteří bojují proti těmto čtyřem v poslušnosti vůči Alláhu, ty Alláh povede do Ráje. A těm, kteří budou tento džihád ignorovat, bude správná cesta zastřena natolik, že džihád zcela opustí. Jak vyjádřil al-Džunejd: „Ti, kteří bojují proti svým nizkým tužbám a kají se kvůli Alláhu, ty Alláh povede po cestách upřímnosti. Nikdo nemůže bojovat proti svým nepřátelům zvenčí, dokud nepřemůže své nepřátele uvnitř. Komukoli se dostane vítězství nad nimi, ten zvítězí i nad svými nepřáteli zvenčí. A kdokoli jimi bude poražen, ten bude poražen i svými nepřáteli zvenčí.[18]

Tyto všechny podoby jsou zahrnuty ve varování Posla Božího صلى الله عليه و سلم:

مَنْ مَاتَ وَلَمْ يَغْزُ وَلَمْ يُحَدِّثْ بِهِ نَفْسَهُ مَاتَ عَلَى شُعْبَةٍ مِنْ نِفَاقٍ

Kdokoli zemřel, aniž vytáhl do boje, či alespoň uvnitř vyjádřil svou touhu po něm, zemřel s částí pokrytectví v sobě.[19]

Ibnu l-Kajjim poté, co ocitoval tento hadís, praví:

Nejlepšími lidmi jsou ti lidé, kteří v sobě spojili všechny podoby a stupně džihádu. Lidé se v pohledu jejich postavení u Alláha liší podle toho, nakolik se dokázali snažit v džihádu.[20]

Džíhád je, jak vidíme, vyložitelný zdaleka nejen jako doktrína války, ale i jako boj proti vlastnímu egu, proti šejtánovi, argumentační boj proti pokrytcům, společenský, politický a aktivistický boj za vybízení k dobru a odvracení od zla, džihád, který s sebou nese slovo pravdy tváří v tvář tyranskému a diktátorskému vladaři apod. Právě tato víceznačnost džihádu umožňuje každému muslimovi a muslimce za všech okolností v dobách války i v dobách míru, aby se nějaké podoby džihádu účastnil a mohl být proto nazván čestným označením مجاهد mudžáhid, tedy ten, kdo džihád vede, a získat tím obrovskou odměnu na onom světě, Boží spokojenost a milost.

Co je také nazýváno džihádem

Daleko důležitější informací, nežli detaily islámsko-právního uchopení vojenství a válečnictví, je ovšem skutečnost, že šarí'atský koncept džihádu má také mnoho jiných podob než válčení, respektive slova džihád je užíváno i v mnoha jiných situacích, které s válkou, armádami a zbraněmi nemají vůbec nic společného, např. v kontextu trpělivosti, charitativní činnosti, polemiky a argumentace na obranu a šíření víry, v kontextu společenské a politické spravedlnosti a veřejného pořádku, v kontextu pouti i v kontextu prokazování dobra rodičům.

Džihád coby trpělivé snášení těžkosti

Tato významová rovina džihádu je pravděpodobně nejstarší a byla aktuální již v mekkánském období na samém začátku Muhammedovy صلى الله عليه و سلم prorocké mise.

Vznešený Alláh pravil:

وَاتَّبِعْ مَا يُوحَىٰ إِلَيْكَ وَاصْبِرْ حَتَّىٰ يَحْكُمَ اللَّـهُ ۚ وَهُوَ خَيْرُ الْحَاكِمِينَ

Následuj tedy to, co ti bylo vnuknuto, a trpělivě vyčkávej, až Bůh bude soudit a Bůh věru nejlepším je soudcem. (Júnus: 109)

وَاصْبِرْ وَمَا صَبْرُكَ إِلَّا بِاللَّـهِ ۚ

Buď trpělivý, však trpělivost tvá je možná jen s pomocí Boží! (Nahl: 127)

فَاصْبِرْ إِنَّ وَعْدَ اللَّـهِ حَقٌّ ۖ وَلَا يَسْتَخِفَّنَّكَ الَّذِينَ لَا يُوقِنُونَ

Buď však neochvějný, vždyť slib Boží pravdou jest. A nechť ti, kdož nejsou pevně přesvědčeni, tě ve víře tvé nezviklají! (Rúm: 60)

فَاصْبِرْ كَمَا صَبَرَ أُولُو الْعَزْمِ مِنَ الرُّسُلِ وَلَا تَسْتَعْجِل لَّهُمْ ۚ كَأَنَّهُمْ يَوْمَ يَرَوْنَ مَا يُوعَدُونَ لَمْ يَلْبَثُوا إِلَّا سَاعَةً مِّن نَّهَارٍ ۚ بَلَاغٌ ۚ فَهَلْ يُهْلَكُ إِلَّا الْقَوْمُ الْفَاسِقُونَ

Buď trpělivý, jako byli trpěliví ti z poslů, kteří byli nadáni rozhodností pevnou. A nesnaž se uspíšit pro ně příchod dne, kdy spatří to, co jim bylo slíbeno, a bude se jim zdát, že setrvali v hrobech jen jednu hodinu dne. A toto je sdělení! A kdo jiný bude zahuben než lid hanebníků? (Ahkáf:35)

Téma trpělivosti s tématem džihádu významově propojuje hadís od Chabbába ibn Aretta رضي الله عنه, který v Mekce přišel za Prorokemصلى الله عليه و سلم, odpočívajícím ve stínu Ka'by, sedíce na svém plášti. Chabbáb říká: „V oněch dnech jsme ze strany modloslužebníků zakoušeli mnoho zlého. Proto jsem se ho zeptal: „Poprosíš za nás Alláha?“ On se postavil, zrudl v tváři a pravil:

لَقَدْ كَانَ مَنْ قَبْلَكُمْ لَيُمْشَطُ بِمِشَاطِ الْحَدِيدِ مَا دُونَ عِظَامِهِ مِنْ لَحْمٍ أَوْ عَصَبٍ مَا يَصْرِفُهُ ذَلِكَ عَنْ دِينِهِ، وَيُوضَعُ الْمِنْشَارُ عَلَى مَفْرِقِ رَأْسِهِ، فَيُشَقُّ بِاثْنَيْنِ، مَا يَصْرِفُهُ ذَلِكَ عَنْ دِينِهِ، وَلَيُتِمَّنَّ اللَّهُ هَذَا الأَمْرَ حَتَّى يَسِيرَ الرَّاكِبُ مِنْ صَنْعَاءَ إِلَى حَضْرَمَوْتَ مَا يَخَافُ إِلاَّ اللَّهَ.

Mezi těmi, co přišli před vámi, byl i věřící, jehož rozdrásali železnými hřebeny tak, že nic z jeho masa, nervů či cév na jeho kostech nezůstalo, ale ani to ho neodvrátilo od jeho náboženství. Na střed jeho hlavy byla položena pila a takto byla rozříznuta ve dví, ale ani to ho neodvrátilo od jeho náboženství. Alláh vskutku dovrší tuto věc až do zdárného závěru, kdy se jezdec cestující ze San'á do Hadramautu nebude obávat nikoho, kromě Alláha.“ Bejján, jeden z vypravěčů tohoto hadísu, dodal: „Či vlka ohrožujícího jeho ovce.[21]

Podle jiné verze Prorok صلى الله عليه و سلم Chabbábovi také řekl:

وَلَكِنَّكُمْ تَسْتَعْجِلُونَ.

Jenže vy se unáhlujete.[22]

Džihád coby argumentace a badatelské úsilí:

Jako džihád je Koránem popsána polemika a argumentace proti těm, kteří popírají pravdu:

 يَا أَيُّهَا النَّبِيُّ جَاهِدِ الْكُفَّارَ وَالْمُنَافِقِينَ وَاغْلُظْ عَلَيْهِمْ 

Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! (Tewba:73; Tahrím:11)

K boji proti nevěřícím a pokrytcům patří podle Hárúna ibn Músá al-Kári´ho a Jahjá ibn Selláma také argumentace. [23] At-Taberí vysvětluje džihád proti pokrytcům jako zamezení jejich zla rukou a odvrácení jejich lží jazykem, což je názor od 'Abdulláha ibn Mes'úda رضي الله عنه, anebo jako argumentaci, což se uvádí od 'Abdulláha ibn 'Abbáse. [24] Podle al-Karadáwího je preferovaný Ibn 'Abbásův رضي الله عنهما názor, neboť je známo, že Prorok صلى الله عليه و سلم proti pokrytcům nikdy fyzicky nezakročil. [25] 

Co je tím přesně myšleno, objasňuje Alláh na jiném místě:

وَلَوْ شِئْنَا لَبَعَثْنَا فِي كُلِّ قَرْيَةٍ نَذِيرًا فَلا تُطِعِ الْكَافِرِينَ وَجَاهِدْهُمْ بِهِ جِهَادًا كَبِيرًا

Kdybychom chtěli, věru bychom byli vyslali varovatele do města každého. Neposlouchej nevěřící, ale pusť se jím [tj. Koránem] proti nim do boje úporného. (Furqán:51-52) 

Citovaná pasáž ze súry al-Furkán je mekkánská, proto se nemůže vztahovat na ozbrojený boj a prakticky všichni komentátoři ji vnímají jako pobídku k diskusi a argumentaci s názorovými odpůrci. [26]

Ibnu l-Kajjim vysvětlil, že zde se jedná o debatu, polemizování a souboj idejí.27 Řekl také, citujíce výše uvedené verše:

Džihád mu byl nařízen již na samém počátku jeho prorocké mise. Tato súra je mekkánská (tehdy ještě nebyla seslána nařízení týkající se modlitby, zekátu, bojování apod.), ale i přesto zde Alláh Svému Poslu صلى الله عليه و سلم nařizuje džihád proti nevěřícím. Je to však džihád jasným důkazem, objasňováním a šířením pravd Koránu. A takový je i džihád proti pokrytcům – i on v sobě zahrnuje předkládání důkazu proti nim, aby měli možnost se upřímně a opravdově navrátit do lůna islámu. A pokud tak pokrytci neučiní, jsou pod nadvládou islámu tak jako tak. Protože je však takový džihád těžší, nežli džihád na bitevním poli, je nařízen specifické skupině muslimů, dědicům proroků Božích, jimiž jsou islámští učenci. I když tvoří v každé době jen menšinu, kvůli džihádu, který vedli a vedou (předáváním znalostí a výzvou k islámu) obdrží u Alláha největší odměnu.[28] 

Nasr ibn Zekeríjá uvádí od Muhammeda ibn Jahjá az-Zuhlího, že Jahjá ibn Jahjá pravil: „Obrana Sunny je přednější, nežli boj na cestě Boží.“ „Ale člověk při něm utrácí své bohatství, vyčerpává své tělo a usiluje bojujíce, přičemž ten druhý má stále být lepší?“ podivil se az-Zuhlí. „Ano – a to mnohonásobně!“ odpověděl Jahjá. [29] 

Ibn Tejmíjja s odvoláním na Ahmeda ibn Hanbela pod tento druh džihádu řadil i vyvracení lživých interpretací následovníků nově vymyšlených směrů a inovací. Poté, co zmínil Ahmedův názor, řekl:

Vysvětlil tedy, že prospěch z tohoto mají všichni muslimové všeobecně, díky ochraně jejich náboženství. Toto je druhem džihádu na cestě Boží, protože očištění cesty Boží, Jeho Náboženství, Jeho metody a Jeho Šarí'y, odvrácení útoku utiskovatelů či nepřátelství vůči nim je povinností kolektivu.[30] 

A dodal:

Džihád jasným důkazem a mrštným jazykem je přednější, než džihád mečem a kopím![31] 

Ibn Tejmíjja poskytl i obecné srování nauky a džihádu:

Hledej nauku, protože hledat ji pro Tvář Boží, je aktem uctívání. Vědění tě činí bohabojnějším, pátrání po nauce je džihádem, vyučování nauky těm, kteří nevědí, je milodarem a další učení se je jako oslavování Alláha.[32]

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín ve stejném duchu pravil: 

Publikováním a propagací této nauky, Náboženství Božího, se zařadíš mezi mudžáhidy na cestě Boží. To proto, že budeš dobývat a osvobozovat srdce lidí, podobně jako mudžáhid osvobozuje silou své víry a své zbraně celé země.[33] 

Také pravil, že při tomto džihádu je taktéž nutno vynaložit nemálo úsilí: 

Není možné, aby život následovníka Sunny byl neustále jako procházka růžovým sadem.[34] 

Mukbil ibn Hádí al-Wádi'í navíc uvedl, že touto cestou se brání čistá a správná víra, poklad ještě vzácnější než naše bohatství i naše vlastní životy:

Naše výzva je nám ještě milejší, než všechno naše bohatství a ještě dražší, než jsme my sami sobě.[35] 

Sálih al-Fewzán uvedl i další podobnost – i na tomto poli se člověk utkává s nepřáteli, kteří se ho snaží zastrašit a proto dodal: 

Netřeba se bát ani toho neuvěřitelného množství nepřátel, kterým je při této výzvě nutno čelit.[36] 

Džihád ve smyslu charity a pomoci bližním:

O dobročinné a charitativní povaze džihádu pak Stvořitel hovoří například ve verších:

إِنَّمَا الْمُؤْمِنُونَ الَّذِينَ آمَنُوا بِاللَّـهِ وَرَسُولِهِ ثُمَّ لَمْ يَرْتَابُوا وَجَاهَدُوا بِأَمْوَالِهِمْ وَأَنفُسِهِمْ فِي سَبِيلِ اللَّـهِ ۚ أُولَـٰئِكَ هُمُ الصَّادِقُونَ

Věřícími jsou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a posla Jeho a poté nepodlehli pochybnostem, nýbrž bojovali majetky i osobami svými na cestě Boží - a tito jsou věru upřímní. (Hudžurát: 15)

تُؤْمِنُونَ بِاللَّـهِ وَرَسُولِهِ وَتُجَاهِدُونَ فِي سَبِيلِ اللَّـهِ بِأَمْوَالِكُمْ وَأَنفُسِكُمْ ۚ ذَٰلِكُمْ خَيْرٌ لَّكُمْ إِن كُنتُمْ تَعْلَمُونَ

Uvěřte v Boha a posla Jeho a veďte boj na cestě Boží majetky svými i osobami svými! A to bude pro vás nejlepší, jestliže jste vědoucí! (Saff:11)

Dále o ní hovoří každý verš a hadís, který spojuje džihád se slovem majetek (arab. مال mál, pl. أموال amwál).

Islámské náboženské texty si všímají i jistého pojítka mezi přístupem k víře, přístupem k sobě samému v dichotomii pýcha-pokora a přístupem k rozdělování benefitů v základní binární opozici altruistické darování ze svého versus egoistické hromadění bohatství. Všimněme si dvou následujících koránských pasáží - v první jsou bohabojní vysvětleni jako:

الَّذينَ هُم عَلىٰ صَلاتِهِم دائِمونَ وَالَّذينَ في أَموالِهِم حَقٌّ مَعلومٌ لِلسّائِلِ وَالمَحرومِ وَالَّذينَ يُصَدِّقونَ بِيَومِ الدّينِ وَالَّذينَ هُم مِن عَذابِ رَبِّهِم مُشفِقونَ

kdo v modlitbách jsou vytrvalí, kdo stanovili podíl z jmění svého pro žebráka i nešťastníka nemajetného a kdo den soudný za pravdivý uznávají a trestu Pána svého se obávají (Me'áridž:23-27)

Naopak jeden z popíračů víry je popsán takto:

إِنَّهُ كانَ لا يُؤمِنُ بِاللَّهِ العَظيمِ وَلا يَحُضُّ عَلىٰ طَعامِ المِسكينِ

On věru nevěřil v Boha mocného a nevybízel k nakrmení nuzného (Hákka:33-34)

Nevíra je v mnoha koránských verších spojena s jistým druhem pýchy a hamižnosti. Naopak víra má být v perspektivě Koránu provázána s altruizmem. Někteří však nejsou schopni pochopit úlohu Boha jakožto absolutního živitele všech a současně příkaz pomáhat druhým, nedokáží překonat vlastní ego, přikazující jim chamtivost:

وَإِذا قيلَ لَهُم أَنفِقوا مِمّا رَزَقَكُمُ اللَّهُ قالَ الَّذينَ كَفَروا لِلَّذينَ آمَنوا أَنُطعِمُ مَن لَو يَشاءُ اللَّهُ أَطعَمَهُ إِن أَنتُم إِلّا في ضَلالٍ مُبينٍ

A když je jim řečeno: „Přispívejte z toho, co Bůh vám uštědřil,“ odpovídají nevěřící těm, kdož uvěřili: „Máme snad krmit toho, koho by živil Bůh, kdyby chtěl? A vy jste přece jen ve zjevném bloudění.“ (Jásín:47)

Toto překonání sebe sama a vynaložení maximální snahy je však podmínkou úspěchu:

فَاتَّقُوا اللَّـهَ مَا اسْتَطَعْتُمْ وَاسْمَعُوا وَأَطِيعُوا وَأَنفِقُوا خَيْرًا لِّأَنفُسِكُمْ ۗ وَمَن يُوقَ شُحَّ نَفْسِهِ فَأُولَـٰئِكَ هُمُ الْمُفْلِحُونَ

Bojte se tedy Boha, jak jen můžete! Slyšte a poslouchejte a dávejte almužny pro dobro duší svých! A ti, kdož u sebe se varují skrblictví, ti věru budou blažení! (Teghábun:16)

Podobně je také v tomto ohledu přikázáno vzepřít se svodům šejtána:

الشَّيْطَانُ يَعِدُكُمُ الْفَقْرَ وَيَأْمُرُكُم بِالْفَحْشَاءِ ۖ وَاللَّـهُ يَعِدُكُم مَّغْفِرَةً مِّنْهُ وَفَضْلًا ۗ وَاللَّـهُ وَاسِعٌ عَلِيمٌ

Satan vám vyhrožuje chudobou a přikazuje vám hanebnosti, avšak Bůh vám slibuje odpuštění Své a laskavost - a Bůh věru je velkorysý, vševědoucí. (Bekara: 268)

_________________________________________________________________ 

[1] Viz Lubábu t-te´wíl, 5/200. Viz také Tefsír Ibn Abí Hátim, 10/3084.

[2] Jde o kapitoly 13/56, 99, 100, 102, 143 145 a 178.

[3] Viz ABDEL HALEEM, Muhammad A.; BADAWI, Elsaid M.. 2008: op. cit., str. 178.

[4] Viz OMAR, Abdulmannan. 2010. op. cit., str.176.

[5] Viz al-Mufredátu fí gharíbi l-Kur´án, str. 101.

[6] Viz Mufredátu alfázi l-kur´án, vyd. Damašek: Dáru l-kalem, 2002, str. 208, pod trojkonsonantním kořenem ج ه د.

[7] Viz např. at-Taberí v Džámi'u l-beján (Tefsír), 7/5893; al-Bejḍáwí v Anwáru t-tenzíl, 2/460; aš-Šewkání ve Fetḥu l-kadír, str.975.

[8] Viz Anwáru t-tenzíl, 2/277.

[9] Viz Fethu l-Bárí, 6/3.

[10] Viz al-Indžádu fí abwábi l-džihád, str. 180.

[11] Viz Mukátil v al-Ašbáhu we n-nazáir, str. 285; al-Kárí v al-Wudžúhu we n-nazáir, str. 319; Jahjá ibn Sellám v at-Tasáríf, str. 332-333; ad-Dámeghání v al-Iṣláhu l-wudžúhi we n-naẓáir, 1/232-233; a Ibnu l-Džewzí v Nuzhetu l-a’jun, str. 92.

[12] Viz Nuzhetu l-a'juni n-newáziri fí 'ilmi l-wudžúhi we n-nazáir, str. 92.

[13] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 10/192-193.

[14] Viz Latáifu l-me'árif, str. 171.

[15] Viz Zádu l-me'ád, 3/9.

[16] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, 7/349-350, hadís č. 22366, at-Tirmizí v Sunenu, 3/328-329, hadís č. 2616 jako hasan sahíh, Abdurrezzák v Musannefu, hadís č. 11/193-194, hadís č. 20302. Al-Hejsemí jej označil za hasan, viz Medžme'u z-zewáid, 2/21.

[17] Převzato a shrnuto z Ibnu l-Kajjimova díla Zádu l-me'ád, 3/9-11. Kráceno a upravováno.

[18] Viz al-Fewáid, str. 177.

[19] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1910.

[20] Viz Zádu l-me'ád, 3/12.

[21] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3852.

[22] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6943.

[23] Viz al-Wudžúhu we n-nezáir, str. 319; at-Tasríf, str. 332.

[24] Viz Džámi'u l-beján, 5/4049-4050.

[25] Viz Fikhu l-džihád, 1/135.

[26] Viz at-Taberí v Džámi'u l-beján, 8/6147; az-Zemachšerí v al-Keššáf, str. 749; al-Bejḍáwí v Anwáru t-tenzíl, 2/52; Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-'aẓím, 3/429; a aš-Šewkání ve Fethu l-kadír, str. 1045.

[27] Viz Miftáhu d-Dári s-se’áda, 1/70.

[28] Viz Zádu l-me'ád, 3/6.

[29] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 10/518.

[30] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 28/231-232.

[31] Viz al-Džewábu s-sahíh limen beddele díne l-mesíh, 1/237.

[32] Medžmú'u l-fetáwá, 10/39.

[33] Viz Šerhu du'ái kunuti l-witr, str. 12.

[34] Viz Šerhu n-Núníjja, 3/270.

[35] Viz al-Bešáir, str. 11.

[36] Viz Muhádarátun fi l-'akídeti we d-da'wa, 1/176.