POJEM DŽIHÁD A JEHO VÝZNAMOVÉ UNIVERZUM V ARABSKÉM JAZYCE, KORÁNU A SUNNĚ, DÍL IV.

Co je nezbytné zmínit o džihádu ve smyslu válečnictví

Většina pozdějších klasických odborníků na islámskou právní vědu (arab. فقه fikh) a hlavních představitelů mezhebů islámskoprávního myšlení, když hovoří ve svých obsáhlých prakticko-právních kompendiích o džihádu, většinou neuvažují mimo rámec jednoho z vícero jeho podob, konkrétně Zákonem předepsaného válečnictví v kontextu boje muslimů proti jejich nevěřícím nepřátelům, který ovšem nemůže nastat, pokud tito nevěřící svolí k přijímání islámu, anebo svolí k placení daně za ochranu (arab. جزية džizja) islámskému státu, či uzavřou mírové smlouvy s muslimy.

Ovšem častá redukce džihádu ze strany radikálních kruhů mezi muslimy i nemuslimy na svatou válku s cílem násilně vnutit ostatním islám selhává ve dvou hlavních ohledech – džihád je jednak širší než ozbrojený boj a druhak ozbrojený džihád v předpisech, které se ho týkají, nic takového neučí. Ozbrojený džihád není expanzivní válkou proti jinakému z důvodu jeho jinakosti, ani způsobem šíření islámu. [1]

Z fenomenologického hlediska je možno džihád ve smyslu válečnictví považovat za šarí'atskou doktrínu a právní nástroj odlišující spravedlivou válku od nespravedlivé, [2] za islámský analog doktrín typu křesťanského bellum iustum či příbuzných konceptů v judaizmu. Četné proudy hinduizmu, buddhizmu a východoasijských náboženství rovněž znají vlastní, více či méně podobné doktríny válečnictví a vojenské morálky či etiky, například bušidó, cesta a kodex chování bojovníka v japonském prostředí.[3] Lze také do jisté míry říci, že mezinárodní právo a mezinárodně uznávané konvence vedení války plní přibližně analogickou úlohu v prostředí globálně-sekulárním.

Nabízí se otázka, proč náboženské systémy, obecně usilující o spiritualitu a zkvalitnění duchovního a mravního života lidského jednotlivce i společnosti, o něčem tak hrubém a nelidském, jako je válka, vůbec hovoří a k čemu vůbec disponují také doktrínami válečnictví. Možnou odpověď nabízí encyklopedie vojenské historie R. Dupuye a T. Dupuye (The Encyclopedia of Military History, from 3500 B.C. to the present, 1986), která napočítala mezi roky 3500 př. kř. érou do 80. let XX. století celkem 4345 bitev, obléhání, tažení a vojenských operací. [4] To znamená v průměru jednu takovou válečnou operaci na přibližně 15 měsíců a lidský jedinec, který žil někdy v této době a dožil se nějakých 60 let, měl tedy možnost přímo či zprostředkovaně zažít takových akcí asi 47 za život. Tento počet je ve skutečnosti ještě o něco podhodnocený, neboť o spoustě konfliktů, ke kterým došlo např. mezi předliterárními národy, neexistují žádné historické záznamy. Filozof dějin, psychoanalytik a sociolog Erich Fromm s odvoláním na Victora Cherbuilleza tvrdí, že mezi lety 1500 př. kř. érou a 1860 kř. éry bylo podepsáno nejméně 8000 mírových smluv slibujících věčný mír. Každá z nich platila v průměru dva roky. [5] Všechny tyto údaje ukazují, že vnitrodruhová agrese je člověku, coby tvoru teritoriálnímu, sociálnímu a hierarchickému, vlastní a ani nejmorálnější a nejzbožnější lidé občas nedokáží válečnému běsnění zabránit. Pokud měla tradiční náboženství pokrývat všechny oblasti lidského života, nemohla opomenout ani tuto jeho stinnou stránku, jak uvádí také britská popularizátorka filozofie náboženství Karen Armstrong, autorka asi nejúplnější populárně-vědecké publikace zabývající se vztahem náboženství k násilí, nazvané Fields of Blood (2014), tvrdící, že vklad náboženství do vedení války obecně spočívá především v jeho humanizaci a svázání pevnými pravidly, nežli coby faktoru vzniku a podněcování konfliktů. [6] Úkolem válečných doktrín v náboženských tradicích lidstva tak je starost o to, aby jejich vyznavači neklesli pod požadovanou mravní úroveň ani v době války.

Důvodem pro existenci vojenské doktríny náboženství islámu, tedy ozbrojeného džihádu, jsou tato Boží slova:

وَلَوْلَا دَفْعُ اللَّـهِ النَّاسَ بَعْضَهُم بِبَعْضٍ لَّهُدِّمَتْ صَوَامِعُ وَبِيَعٌ وَصَلَوَاتٌ وَمَسَاجِدُ يُذْكَرُ فِيهَا اسْمُ اللَّـهِ كَثِيرًا

A kdyby byl Bůh nezahnal jedny lidi druhými, věru by byly bývaly zničeny poustevny, kostely, modlitebny a místa klanění, v nichž hojně je vzpomínáno jména Božího. (Hadždž: 40)

وَمَا لَكُمْ لَا تُقَاتِلُونَ فِي سَبِيلِ اللَّـهِ وَالْمُسْتَضْعَفِينَ مِنَ الرِّجَالِ وَالنِّسَاءِ وَالْوِلْدَانِ الَّذِينَ يَقُولُونَ رَبَّنَا أَخْرِجْنَا مِنْ هَـٰذِهِ الْقَرْيَةِ الظَّالِمِ أَهْلُهَا وَاجْعَل لَّنَا مِن لَّدُنكَ وَلِيًّا وَاجْعَل لَّنَا مِن لَّدُنكَ نَصِيرًا

A co je vám, že nebojujete na stezce Boží a za utištěné z mužů, žen a dětí, kteří říkají: "Pane náš, vyveď nás z tohoto města, jehož obyvatelé jsou nespravedliví! Dej nám ochránce Tebou vybraného a pošli nám pomocníka Tebou ustanoveného!“ (Nisá:75)

Hanefíjští učenci definují džihád nejen jako: „vynaložení maximálního úsilí a sil v boji na cestě Boží svým životem, majetkem, slovem apod.,“ [7] ale také jako „výzvu k pravdivému náboženství a boj proti tomu, kdo se této výzvě staví na odpor.[8]

Málikovští učenci v tomto kontextu definují ozbrojený džihád jako „boj proti nevěřícím, kromě těch, kteří mají uzavřené (mírové) dohody, za účelem, aby Slovo Boží bylo nejvyšší.[9]

Podle šáfi'ovských učenců je takový džihád „vynakládáním úsilí v boji proti nevěřícím nepřátelům.[10]

A hanbelovci si vystačili s jeho velmi stručnou charakteristikou coby „boje proti nevěřícím nepřátelům.[11]

Džihád ve smyslu ozbrojeného boje proti nepříteli byl v průběhu prorocké mise Posla Božího صلى الله عليه و سلم nejprve zakázán, poté povolen bez další specifikace, potom přikázán v kontextu války mezi muslimskými vyhnanci z Mekky a jejich spojenci, muslimy z Medíny, na straně jedné a proti modloslužebníkům z Mekky na straně druhé. Nakonec byl ozbrojený džihád ustaven jako doktrína nábožensko-právních norem rozpracovávajících válečnictví a vojenství v jakékoli analogické situaci do budoucna, proti těm, s nimiž neexistují spojenecké smlouvy a úmluvy, při současném zachování principu priority míru a principu spravedlivého jednání za všech okolností. [12] Každá další etapa rozvíjela etapu předcházející a nikdy ji nezrušila. Toto je názor velké skupiny zbožných předků i většiny pozdějších předních islámských učenců a komentátorů Koránu v čele s Ibn Tejmíjou a Ibn Kesírem. Důkazem tohoto vidění jsou předpovědi o událostech před koncem světa. Podle autentického hadísu poté, co na zem znovu sestoupí 'Ísá (Ježíš), syn Mariin, mír s ním, a zabije velkého lžiproroka ad-Dedždžála, šířícího na zemi zkázu, a zavládne podle šarí'y Muhammedovy صلى الله عليه و سلم, pomodlí se za tehdejším vůdcem muslimů a nakonec se stane novým vůdcem muslimů, se ke konci jeho vlády objeví kmeny Ja´džúdž a Me´džúdž, začnou pustošit zemi, zabíjet a šířit zkázu. Nicméně Alláh v dané situaci Ježíšovi zjeví:

إِنِّي قَدْ أَخْرَجْتُ عِبَادًا لِي لاَ يَدَانِ لأَحَدٍ بِقِتَالِهِمْ فَحَرِّزْ عِبَادِي إِلَى الطُّورِ

Věru jsem již dal, aby přišli tací Mí služebníci, proti nimž není nikdo schopen bojovat. Proto doprovoď Mé věrné v bezpečí k Sinaji.

V obležení pod Sinajem přečkají následovníci pravdy nájezd obou kmenů, zažijí hlad takový:

حَتَّى يَكُونَ رَأْسُ الثَّوْرِ لأَحَدِهِمْ خَيْرًا مِنْ مِائَةِ دِينَارٍ لأَحَدِكُمُ الْيَوْمَ.

až jedna volská hlava pro ně bude dražší, než je sto zlatých dinárů pro vás dnes.

a budou prosit Alláha o záchranu před nájezdníky, kteří budou poté zničení úderem nákazy. [13] Toto znamená, že jim nebude přikázáno bojovat, ale naopak skrýt se. Tímto je řečeno, že se předpis o boji může vrátit i na samý svůj začátek, kdy byla ozbrojená konfrontace výslovně zakázána. Ježíšovi a jeho následovníkům v tom čase bude přímo zakázáno bojovat, z důvodu toho, že nepřítele nebudou schopni porazit a jejich ozbrojená konfrontace s ním by jim přinesla pouze záhubu.

Šejch Muhammed Bázmúl v této souvislosti pravil:

Z tohoto argumentu je jasně zřejmé, že stádia předepsání džihádu v chronologickém sledu zjevení nejsou jedna druhými rušena. Spíše jejich implementace muslimskými vládci probíhá shodně dobovým podmínkám a zájmu muslimů. Samotný princip rušení textů zjevení totiž zní, že „jeden text nemůže být zrušen textem jiným, dokonce ani tehdy, když známe jejich časovou souslednost, dokud mezi nimi lze najít soulad.“ Shodně tomuto pak jednotlivá stádia uzákonění džihádu lze pochopit dohromady, bez nutnosti považovat je za postupně rušená. Tato stádia, určená Zjevením, jak vidíme z pochopení učenců, jsou praktikována shodně situaci, možnostem, silám a schopnostem, či jejich nepřítomnosti a nedostatku. A navíc, vždy a všude platí pravidlo, že válečný džihád a výkon předepsaných trestů si vyžaduje vládce s podřízenými příslušnými státními orgány pro dané účely. Proto by neměl být překvapujícím hlas velkých učenců, který říká, že dnešní muslimské státy jsou v otázce džihádu v situaci podobné, jako muslimové v rané době v Mekce, díky své slabosti. Proto muslimové musí prokazovat trpělivost, podobně jako tehdy Prorok صلى الله عليه و سلم. Toto neznamená, že platí každé mekkánské nařízení, například to, že tehdy neexistovala ani společná povinná modlitba, ani nebyl předepsaný zekát, půst, hidžáb apod. Nikoli. Toto se týká pouze záležitostí ovlivňovaných momentální slabostí ummy a nedostatkem jejích možností bojovat pod legitimním vládcem. To, že muslimové jsou příliš slabí, aby efektivně bojovali, neznamená, že mají odvrhnout zbytek islámských povinností, jako jsou milodary, půst, pouť, zahalování apod. Toto je něco, co je dobře známo ze zjevených textů. Zachování islámu a života muslimů má přednost před jejich zmařením, dokonce i za cenu toho, že budou vystaveni jisté formě útlaku. Není pochyb, že Alláh muslimy chrání – a navíc, islám nepřikazuje svým následovníkům, aby se vrhali vstříc něčemu, co by jim přivodilo jejich vlastníma rukama zkázu.[14]

Nepřehlédnutelným rysem všech veršů týkajících se ozbrojeného džihádu je, že příkazy v nich zmíněné jsou uváděné vždy v plurálu, implikujícím význam kolektivnosti, organizovanosti a kontrolovatelnosti, z čehož se rozumí i potřeba hierarchické organizace armády. koordinace jejích jednotek a podřízení celého vojska autoritě chalífy, či předáka, nebo jiného ze zastupitelů legitimní vládní moci (arab. أولو الأمر úlu l-amr). Vylučuje se tak možnost, že by s touto doktrínou zacházel jednotlivec či úzká skupina lidí. [15] Tedy podobně jako je tomu v sekulárních právních tradicích světa, také všechny školy islámsko-právního myšlení jsou zajedno v tom, že výhradní a výsadní monopol na použití ozbrojené síly a vojenského násilí má pouze a jedině stát s legitimním vůdcem v čele, prostřednictvím svých legitimních ozbrojených složek. A jen tento státní aparát, spravující organizovanou armádu pod jedinou zástavou a centrálním velením je pověřen rozhodováním o tom zda, kdy a jak bude válka vyhlášena a která vojenská operace proběhne. Nikoli tedy na vlastní pěst jedinci či jejich ozbrojené skupiny, ba ani učenci z kazatelen. Samozvaná vyhlášení džihádu či války nemají v islámu žádnou váhu, protože ozbrojený džihád probíhá jen jako šarí'atsky legitimní válka vyhlášená vládcem v řadách jeho armády. Navíc, pro vyhlášení takového boje musí daná armáda disponovat schopností a nezbytnou silou k odražení útoku nepřítele v ostré bojové akci. Pokud nedisponuje možností ubránit svou zemi, potom je jim dovoleno stáhnout se a neútočit, nebo dokonce raději uzavřít mír, jak je stanoveno předpisem verše:

الْآنَ خَفَّفَ اللَّـهُ عَنكُمْ وَعَلِمَ أَنَّ فِيكُمْ ضَعْفًا ۚ ...

Nyní vám Bůh ulehčil, neboť dobře ví, že mezi vámi je slabost … (Anfál: 66)

V šarí'i existují i další jasná pravidla džihádu coby válečnictví a závazný etický kodex použití vojenské síly v islámu z hlediska toho, kdo ho vyhlašuje, kdo ho vede, proti komu se vede, z hlediska míry, proporce a adekvátnosti nezbytně užitého násilí, z hlediska toho, proti jakým cílům se válečné operace vedou a jakými způsoby mohou a nemohou probíhat, včetně speciálních předpisů týkajících se osob, které nemají být do vojenských akcí vtaženy, na které je výslovně zakázáno útočit a kterým je zapovězeno během bitvy či vojenské operace jakkoli ublížit – v principu jsou to všichni nebojující: ženy, děti, náboženští představitelé, vyslanci, poslové, diplomati, učitelé, lékaři a nemocniční perzonál, humanitární pracovníci apod. Tyto kategorie jsou jednou pro vždy stanoveny a nelze je zrušit s výmluvou na to, že se daní jedinci podílí na útlaku tím, že svobodně a demokraticky volí svou, vůči muslimům utlačující a nepřátelskou, vládu.

Safwán uvádí od většího počtu Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků رضي الله عنهم, jejichž otcové byli navzájem příbuzní, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

أَلاَ مَنْ ظَلَمَ مُعَاهِدًا أَوِ انْتَقَصَهُ أَوْ كَلَّفَهُ فَوْقَ طَاقَتِهِ أَوْ أَخَذَ مِنْهُ شَيْئًا بِغَيْرِ طِيبِ نَفْسٍ فَأَنَا حَجِيجُهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ !

Pozor! Pokud kdokoli z vás ukřivdí osobě pod dohodou, či ji zkrátí na jejích právech, či jí uloží něco nad její síly, či od ní něco uzurpuje bez jejího dovolení, potom budu přímo já jeho žalobcem v Den Zmrtvýchvstání![16]

Situace války nečiní v tomto ohledu zakázané povoleným, což je taktéž podstata slov Omara ibnu l-Chattáb, kterými ve svém dopise varoval Sa'da ibn Abí Wakkáse a jeho vojsko před ztrátou výhody morální přednosti ve válce: „Přikazuji vám se zdržovat hříchu horlivěji, nežli váš nepřítel. Věru hříchů vojska se obávám více, nežli jeho nepřátel, neboť muslimové získávají podporu díky hříchům jejich nepřátel, protože kdyby jich nebylo, nikdy bychom nad nimi neměli převahy. Náš počet není jako jejich počet a ani naše výzbroj jako jejich výzbroj. Pokud bychom se jim ve hřešení vyrovnali, získali by nad námi výhodu díky své síle oni.[17]

Základním pravidlem vedení války, na které lze převést všechna ostatní, je proto nikdy nepřekročit míru násilí nezbytně nutnou k odražení a zpacifikování nepřítele:

فَمَنِ اعْتَدَىٰ عَلَيْكُمْ فَاعْتَدُوا عَلَيْهِ بِمِثْلِ مَا اعْتَدَىٰ عَلَيْكُمْ ۚ وَاتَّقُوا اللَّـهَ وَاعْلَمُوا أَنَّ اللَّـهَ مَعَ الْمُتَّقِينَ

Kdokoliv proti vám vystoupí nepřátelsky, pak i vy proti němu tak vystupte, podobně jako on vystupoval proti vám. A bojte se Boha a vězte, že Bůh stojí na straně bohabojných. (Bekara:194)

Apel na bohabojnost, tedy vyhýbání se zapovězenému, následující ihned po svolení k boji dává na vyrozuměnou nutnost spravedlivého počínání i vůči nepříteli. Platí totiž, že pokud je alespoň jeden princip z výše uvedených kategorií principů porušen, dané použití ozbrojené síly přestává být džihádem a stává se útlakem, násilnou potyčkou a rebelií, charakteristickou pro mnohé historické sekty, např. cháridžovce, bojující proti normativnímu sunnitskému islámu.

Snaha islamoskeptické a protimuslimské polemické spisby vměstnat terorizmus do této konkrétní oblasti džihádu pokrývající sféru vojenství, válčení a s ním souvisejících předpisů je proto marná a lichá právě z toho důvodu, že teroristické skupiny porušují vždy minimálně jeden a velmi často také zároveň všechny aspekty, kterými jsou předpisy ozbrojeného džihádu regulovány – nejsou právoplatnými armádami a jejich vojenské akce nejsou vyhlášeny legitimním předákem, útočí na zakázané cíle, často i zakázaným způsobem a v neposlední řadě také bojují v neadekvátní situaci prostředky, které jsou často disproporční. Proto je šejch Sálih al-Fawzán označil za „pomýlené vyzyvatele k bludu, lákající lid ke vstupu do bran Pekla.[18]

Podobně nešťastná, protože zavdává u kritiků pochybnosti z hlediska intelektuální upřímnosti a korektního přístupu vůči pramenům, je však i naivní snaha apologetů jak z řad nepoučených defétistických muslimů především v západních diasporách, tak i z řad některých liberálů či multikulturalistů mezi nemuslimy, vykreslovat tradiční islámsko-právní pojetí vojenství jako čistě a pouze obrannou záležitost. Klasické islámsko-právní pojetí válečnictví totiž s pojmy útočná a obranná válka neoperuje totožným způsobem, jako moderní mezinárodní právo. Rozlišuje sice také obranný (tzv. جهاد الدفع džihádu d-def') a útočný aspekt (tzv. جهاد الطلب džihádu t-taleb) ozbrojeného džihádu, ale definuje je jinak, nežli prizmatem toho, zda se jedná o obranu či útok v běžném, dnes užívaném smyslu těchto slov.

Podle islámsko-právních kritérií je obranným džihádem situace, kdy se bojuje proti nepřátelské armádě, která již vešla na území muslimů, okupuje ji celou, či některou její část a utlačuje muslimy z důvodu jejich víry, napadá jejich životy, majetek, čest apod., ať už přímo, či nepřímo, samým tímto činem, dokonce i kdyby nebyla ustavena okupační správa. Naopak útočným džihádem je boj primárně mimo území pod islámsko-právní jurisdikcí kvůli zajištění bezpečí islámského státu před bezprostředně hrozící vojenskou akcí vnějšího nepřítele, ještě než překročí území islámského státu, nebo překonání jinak neřešitelné překážky v islámské výzvě, aby obyvatelé na daném místě mohli bez nátlaku zaujmout stanovisko k islámské osvětě, v čemž jim doposud brání tyranská státní moc, anebo kvůli dodržení spojeneckých svazků islámského státu s jinými zeměmi. [19]

Přesné předpisy a konkrétní omezení ozbrojeného džihádu jsou rozpracovány v manuálech a knihách islámské právní vědy a my se jimi zde dále nebudeme zabývat, neboť nespadají do úžeji vymezeného tématu našeho pojednání.

Pro naše potřeby postačuje zdůraznit a doložit, že islám obecně tíhne k ideálu míru a uznává situaci, kdy panuje mír a nebojuje se, za kladnou, chvályhodnou a žádanou, kterou nelze ze strany muslimů zvrátit ve válku z pouhé touhy po boji a materiálního či duchovního zisku z něj.

Toto explicitně zaznívá již z pozdravu mezi jeho věřícími – السلام عليهكم as-selámu 'alejkum, tedy „mír s vámi.“

Alláh Sám Sebe nazývá přívlastkem السلام as-Selám, který popisuje jak Mírotvůrce či Dárce míru, tak i Dokonalého, Prostého všech nedostatků:

هُوَ اللَّـهُ الَّذِي لَا إِلَـٰهَ إِلَّا هُوَ الْمَلِكُ الْقُدُّوسُ السَّلَامُ الْمُؤْمِنُ الْمُهَيْمِنُ الْعَزِيزُ الْجَبَّارُ الْمُتَكَبِّرُ ۚ سُبْحَانَ اللَّـهِ عَمَّا يُشْرِكُونَ

On je Bůh - a není božstva kromě Něho - vládce, přesvatý, mír, věrný, ochránce bezpečný, mocný, samovládný, velmožný; oč slavnější je Bůh než vše to, co k Němu přidružují. (Hašr: 23)

V mnoha verších Alláh také v označení Ráje jako دار السلام dáru s-selám, tj. příbytek míru spojuje téma Ráje s pojmem míru:

وَاللَّـهُ يَدْعُو إِلَىٰ دَارِ السَّلَامِ وَيَهْدِي مَن يَشَاءُ إِلَىٰ صِرَاطٍ مُّسْتَقِيمٍ

A Bůh zve lidi do příbytku míru a vede po stezce přímé, koho chce. (Júnus: 35)

لَهُمْ دَارُ السَّلَامِ عِندَ رَبِّهِمْ ۖ وَهُوَ وَلِيُّهُم بِمَا كَانُوا يَعْمَلُونَ

Pro ně je připraven příbytek míru u Pána jejich a On ochráncem je jejich za to, co konali. (An'ám: 127)

وَنَادَوْا أَصْحَابَ الْجَنَّةِ أَن سَلَامٌ عَلَيْكُمْ ۚ لَمْ يَدْخُلُوهَا وَهُمْ يَطْمَعُونَ

zvolají na obyvatele ráje: "Mír s vámi! Nevstoupí tam nespravedliví, byť po tom i toužili!" (A'ráf: 46)

Na dalším místě popisuje mír coby stav klidu zbraní jako dobrodiní od Alláha, za něž třeba být vděčný:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اذْكُرُوا نِعْمَتَ اللَّـهِ عَلَيْكُمْ إِذْ هَمَّ قَوْمٌ أَن يَبْسُطُوا إِلَيْكُمْ أَيْدِيَهُمْ فَكَفَّ أَيْدِيَهُمْ عَنكُمْ

Vy, kteří věříte! Pomněte dobrodiní Božího vůči vám, když tento lid se chystal vztáhnout na vás ruce své a On ruce jejich od vás odvrátil! (Máida: 11)

A v několika verších Vznešený dokonce vybízí k zastavení již započatých bojů:

وَكَفَى اللَّـهُ الْمُؤْمِنِينَ الْقِتَالَ ۚ وَكَانَ اللَّـهُ قَوِيًّا عَزِيزًا

A ušetřil Bůh věřícím bojování a Bůh věru je silný, mocný. (Ahzáb: 25)

وَإِن جَنَحُوا لِلسَّلْمِ فَاجْنَحْ لَهَا وَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّـهِ ۚ إِنَّهُ هُوَ السَّمِيعُ الْعَلِيمُ

A budou-li ochotni k míru, buď k němu ochoten i ty a spoléhej na Boha, vždyť On slyšící je i vševědoucí. (Anfál: 61)

Každé nepřátelství může skončit a nutně netrvá věčně:

عَسَى اللَّـهُ أَن يَجْعَلَ بَيْنَكُمْ وَبَيْنَ الَّذِينَ عَادَيْتُم مِّنْهُم مَّوَدَّةً ۚ وَاللَّـهُ قَدِيرٌ ۚ وَاللَّـهُ غَفُورٌ رَّحِيمٌ

Možná že Bůh způsobí, že mezi vámi a těmi, s nimiž jste v nepřátelství, zavládne láska, neboť Bůh je všemohoucí a Bůh je nejvýš odpouštějící a slitovný. (Mumtehana:7)

Na jiném místě je zapovězeno započínat agresi proti těm, kteří nevystupují nepřátelsky a preferují mírové vztahy:

وَلَوْ شَاءَ اللَّـهُ لَسَلَّطَهُمْ عَلَيْكُمْ فَلَقَاتَلُوكُمْ ۚ فَإِنِ اعْتَزَلُوكُمْ فَلَمْ يُقَاتِلُوكُمْ وَأَلْقَوْا إِلَيْكُمُ السَّلَمَ فَمَا جَعَلَ اللَّـهُ لَكُمْ عَلَيْهِمْ سَبِيلًا

Kdyby byl Bůh chtěl, byl by jim dal vládu nad vámi a oni by byli proti vám bojovali. Jestliže však se vás straní, aniž s vámi bojovali, a vzdají se vám na milost, pak Bůh vám nedává proti nim žádné oprávnění k boji. (Nisá: 90)

Islám nenutí muslimy k napadání sousedních nemuslimských zemí a také dává muslimským vládám naprostou volnost k uzavírání mírových smluv s nemuslimy ku prospěchu jejich obyvatel. Toto právo vládám náleží jakožto vládám z titulu jejich politické moci, bez ohledu na to, zda jsou bohabojné nebo křivdící. Těm, s kterými je potom taková smlouva uzavřena, je zakázáno jakkoli škodit a jednotliví muslimové nemají právo takové dohody porušit.

Na dalším místě Korán uvádí:

لَّا يَنْهَاكُمُ اللَّـهُ عَنِ الَّذِينَ لَمْ يُقَاتِلُوكُمْ فِي الدِّينِ وَلَمْ يُخْرِجُوكُم مِّن دِيَارِكُمْ أَن تَبَرُّوهُمْ وَتُقْسِطُوا إِلَيْهِمْ ۚ إِنَّ اللَّـهَ يُحِبُّ الْمُقْسِطِينَ إِنَّمَا يَنْهَاكُمُ اللَّـهُ عَنِ الَّذِينَ قَاتَلُوكُمْ فِي الدِّينِ وَأَخْرَجُوكُم مِّن دِيَارِكُمْ وَظَاهَرُوا عَلَىٰ إِخْرَاجِكُمْ أَن تَوَلَّوْهُمْ ۚ وَمَن يَتَوَلَّهُمْ فَأُولَـٰئِكَ هُمُ الظَّالِمُونَ

Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. Avšak Bůh vám zakazuje brát si za přátele ty, kteří proti vám bojovali kvůli náboženství, a ty, kteří vás vyhnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi budou přátelit, jsou nespravedliví! (Mumtehana: 8-9)

To znamená, že nepřátelství je podmíněno nepřátelským jednáním vůči Alláhu, Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم, Jeho Zákonu a Náboženství a proti věřícím - nikoli prostou odlišností náboženského přesvědčení. Z toho také vyplývá, že je v Moci Boží obrátit opozici a nepřátelství ve svornost a přátelství na cestě dobra.

Navíc je dovoleno také bojovat proti těm muslimům, kteří se proviní křivdou vůči jiným muslimům:

وَإِن طَائِفَتَانِ مِنَ الْمُؤْمِنِينَ اقْتَتَلُوا فَأَصْلِحُوا بَيْنَهُمَا ۖ فَإِن بَغَتْ إِحْدَاهُمَا عَلَى الْأُخْرَىٰ فَقَاتِلُوا الَّتِي تَبْغِي حَتَّىٰ تَفِيءَ إِلَىٰ أَمْرِ اللَّـهِ ۚ فَإِن فَاءَتْ فَأَصْلِحُوا بَيْنَهُمَا بِالْعَدْلِ وَأَقْسِطُوا ۖ إِنَّ اللَّـهَ يُحِبُّ الْمُقْسِطِينَ

Bojují-li mezi sebou dvě skupiny věřících, usmiřte je! A činí-li jedna skupina z těch dvou bezpráví druhé, bojujte proti těm, kdo činí bezpráví, dokud se před rozkazem Božím neskloní! A když se skloní, usmiřte obě strany spravedlivě a buďte nestranní, neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou nestranní! (Hudžurát:9)

Všimněte si, jak je i v tomto verši explicitně zdůrazněna priorita míru před bojem.

Alláh Nejvyšší také explicitně odsuzuje bojechtivost a krvelačnost, či ziskuchtivé zneužití ozbrojeného džihádu jako praktiku doby nevědomosti, kdy se bojovalo jen kvůli boji samému či kvůli získání válečné kořisti:

لَا تَقُولُوا لِمَنْ أَلْقَىٰ إِلَيْكُمُ السَّلَامَ لَسْتَ مُؤْمِنًا تَبْتَغُونَ عَرَضَ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا فَعِندَ اللَّـهِ مَغَانِمُ كَثِيرَةٌ ۚ كَذَٰلِكَ كُنتُم مِّن قَبْلُ فَمَنَّ اللَّـهُ عَلَيْكُمْ فَتَبَيَّنُوا ۚ إِنَّ اللَّـهَ كَانَ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرًا

Neříkejte každému, kdo vám nabídne mír: "Ty nejsi věřící!", snažíce se tak získat statky tohoto života pozemského. Vždyť u Boha je kořist hojná. Takoví jste byli dříve, avšak nyní se Bůh smiloval nad vámi. Buďte tedy obezřetní, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Nisá´: 94)

Islám také zakazuje, odmítá a brání se nejčastějším důvodům válek v historii i současnosti, kterými jsou mezikmenová či klanová zášť, boj o moc a politickou vládu, nacionalizmus, fanatický extremizmus, imperializmus, hrabivá snaha o zbohatnutí a osobní zisk, drancování cizího nerostného bohatství a honba za slávou, vůdcovstvím či prostou dominancí nad ostatními lidmi a lásku k válčení, prolévání krve, plenění a znásilňování. Jediný důvod, proč islám někdy v některých případech vidí jako nevyhnutelnou nutnost i vedení války, zmiňuje hadís, ve kterém je Posel Boží صلى الله عليه و سلم tázán: „Pokud někdo bojuje kvůli válečné kořisti, druhý aby byl oslavován, třetí aby zvítězil – kdo z nich je bojovníkem na cestě Boží?“ - a následně odpovídá:

مَنْ قَاتَلَ لِتَكُونَ كَلِمَةُ اَللَّهِ هِيَ اَلْعُلْيَا, فَهُوَ فِي سَبِيلِ اَللَّهِ

Ten, kdo bojuje, aby Slovo Boží stálo nejvýše, je bojovníkem na cestě Boží.[20]

Tedy ostatní bojují na cestě jiné, nežli je cesta Boží. A jiná cesta, nežli je cesta Boží, je vždy cesta prokletého šejtána.

Hasanuddín Ahmed poznamenává, že poselstvím slov „na cestě Boží“ v tomto kontextu je, že „tato podoba džihádu bude vedena čistě pro spokojenost Boží, respektive tato podoba džihádu vylučuje boj za individuální či národní moc, dominanci, slávu, bohatství, prestiž nebo hrdost.[21]

_________________________________________________________

[1] FATIĆ, Almir. op. cit., str. 36.

[2] SAFI, Louai. (KARIĆ, Enes – překl.) 2004. Mir i granice rata: prevazilaženje klasične koncepcije džihada. Sarajevo: Bemust, str. 12.

[3] K tomuto srovnání přispívá i fakt, že literatura psaná v historických dobách jako vladařské příručky kromě šarí'atských předpisů o vedení války zahrnovala také poznatky o správném a kvalitním výcviku bojovníků, druzích zbraní a jejich efektivním využívání. Viz Hádží Chalífa v Kešfu z-zunún fí asámí l-kutubi we l-funún (Baghdád, 1941), 1/622. Prvním, kdo napsal knihu takového druhu byl již ve 2. století hidžry fakíh a mudžáhid 'Abdulláh ibn Mubárek. Příkladem takové příručky v době vrcholného islámského středověku je dílo Mustenidu l-adžnádi fí áláti l-džihád we muchtasarun fí fadli l-džihád mamlúkovského učence Bedruddína ibn Džemá'y (z. 733 h.).

[4]Tento počet uvádí jako nejspolehlivější dlouhodobý údaj svého druhu také B. Jongmann a J. M. G. van der Drennen v článku The Great "War Figures" Hoax: an investigation in polemomythology. K dispozici online na <http://rint.rechten.rug.nl/rth/dennen/hoax.htm> [k 27. IV. 2017].

[5] FROMM, Erich. 1956. The Sane Society. London: Routledge, str. 4.

[6] Základní informace o knize a recenze viz Krvavá bojiště. Karen Armstrong vyvrací tezi o násilné podstatě náboženství. K dispozici na: <http://www.islamonline.sk/2016/12/krvava-bojiste-karen-armstrong-vyvraci-tezi-o-nasilne-podstate-nabozenstvi-recenze-knihy/> [l 27. IV. 2017].

[7] Viz Abú Bekr al-Kásání v Bedái'u s-senái'i fí tertíbi š-šerái', 9/429.

[8] Viz Ibn 'Ábidín v al-Hášija, 4/121.

[9] Viz Abu l-Berekát v aš-Šerhu s-saghír 'alá akrebi l-mesálik, 2/267.

[10] Viz Ibn Hadžer al-'Askalání ve Fethu l-Bárí, 3/6.

[11] Viz Mustafá ibn Sa'd as-Sujútí v Metálibu úli n-nuhá fí šerhi Ghájeti l-muntehá, 2/497.

[12] Různí autoři uvádí různě rozpracovanou verzi výše řečeného, ale v podstatě se na těchto fázích shodují. Viz 'Abdulláh ibn Wehb v al-Džámi', čl. 15b; Abú 'Ubejd v an-Násich, str. 190-197; al-Bejdáwí v al-Anwár, 1/634; Cházin v al-Lubáb, 1/168; aš-Šáfi'í v Tefsíru, str. 166-173; al-Džassás v al-Ahkám, 1/256-263; Ibnu l-Džewzí v an-Newásich, str. 230.

[13] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2937, na autoritu an-Newwáse ibn Sem'ána رضي الله عنه.

[14] Viz šejchova přednáška al-Džihád: ahkámuhu we ádábuhu we dewábituh. K dispozici na <https://www.sahab.net/forums/index.php?app=forums&module=forums&controller=topic&id=149274#_ftn22> [k 27. IX. 2017].

[15] FATIĆ, Almir. op. cit., str. 36.

[16] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3052.

[17] Viz Bedái'u s-suluki we tabái'u l-mulk, str. 62.

[18] Viz al-Beján, 2/132.

[19] Popis obranného a útočného džihádu je převzat od Dr. Júsufa al-Karadáwího, viz Fikhu l-džihád, k dispozici na www.qaradawi.net.

[20] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2810; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1904; na autoritu Abú Músá al-Aš'arího رضي الله عنه.

[21] AHMED, Hasanuddín. 2004. The new approach to the Study of the Qur'an. New York: Goodword Books, str. 114.