POJEM DUŠE V ISLÁMU

Motto:

Člověče, nemůžeš si pozměnit dobu určenou, ani nemůžeš ztratit svou obživu a ani vzít obživ druhému! K čemu tedy mučivé honění se a zabíjení duše?! Nejlepší je zlatý střed ve všem. Člověk je neustále mezi třemi. Mezi pokušením, které přichází, blahodarem, který pomíjí a smrtí, která to vše odnese pryč.

Hasan al-Basrí [1]

Muslimové věří v existenci duše, která je stvořena Bohem – všechny duše byly vyvedeny z beder Adamových a představeny jemu - a připojuje se k tělu při jeho vzniku a odděluje se od něj při jeho smrti, aby se k němu posléze zase navrátila při vzkříšení.[2]
 
1.       Pojmy používané Koránem pro duši

1.1. Nefs نفس
 
Širší pojem. V Koránu společné označení pro 1. zvratné označení 2. pro Já, ego, psýchu 3. Vitální princip duše jako živého tvora, jedince, s tužbami, plány a chtíči, pozitivními i negativními. Jasná tendence k tezi, že bez kultivace vede tento nefs člověka do záhuby. I zde se objevuje konotace s dechem, vdechnutím, ale i radostí a žádostivostí.[3] Nefs a jeho plurály – anfus, nebo nufús, jsou častým koránským slovem, objevují se 250 krát. V předislámské době zahrnoval tento výraz také jakoukoli živou bytost s duší obecně a též pro příslušníky jednoho kmene, či klanu (arab. kabíla). Koresponduje s hebrejským „nefeš“ ze Starého Zákona.[4]
Podle islámských učenců zahrnuje lidská duše tři roviny – vegetativní pro základní životní funkce a udržení života (má ji vše živé), živočišnou pro počitky a vjemy a základní kognitivní funkce (mají ji i zvířata) a nejvyšší, rozumovou vlastní jen člověku.[5] 
 
1.2. Rúh روح
 
Osobitější pojem. V Koránu tento výraz také může znamenat lidskou duši, tedy ten její aspekt, který je propůjčen Bohem a je nesmrtelný. Kořen slova souvisí s větrem, s dechem, dýcháním. Jde o duši v pravém smyslu slova, o nadtělesnou, nesmrtelnou lidskou součást. Může ale v jiném kontextu znamenat i zjevení, milost, klid a označení anděla Gabriela.[6] Je to duše v tom smyslu, že když opustí tělo, nastává smrt. Podle islámu bude navrácena do těla v den vzkříšení.[7] V Koránu se tento pojem objevuje 21 krát vždy jako maskulinum v singuláru. Odpovídá hebrejskému „ruach“ ve Starém Zákoně.[8]
V klasickém myšlení má paralelu k výrazům „pneuma“ a „spiritus“ v řečtině, nebo latině. V těchto jazycích je také konotace s dechem. Ta existuje i ve slovanském označení „duše,“ nebo „duch,“ dobře známým i z jazyka českého.
Islámskými učenci byly rozvinuty teze o duši snící a putující oproti duši stálé, duši živočišné a vegetativní, oproti duši vědomé atd.[9]
 
2.       Duch v Koránu
 
وَيَسْأَلُونَكَ عَنِ الرُّوحِ قُلِ الرُّوحُ مِنْ أَمْرِ رَبِّي وَمَا أُوتِيتُمْ مِنَ الْعِلْمِ إِلا قَلِيلا
A vyptávat se tě budou na Ducha. Odpověz: „Duch přichází z rozkazu Pána mého a bylo vám dáno z vědění, jen ne mnoho.“ (Isrá´:85) Podle všeho verš odkazuje právě na duši, která je v lidském těle. Důvodem seslání verše je otázka židů, přenesená pohanskými Mekkánci Prorokovi.[10] Zájmeno „vás“ ve verši v souvislosti s omezenou znalostí odkazuje na ně. Ač je židovský zákon obsáhlý a zahrnuje takřka všechny otázky denního života člověka, ve srovnání s Boží znalostí nejsou znalosti lidských náboženských učenců ničím. To co přísluší vědět lidem je jen zlomkem toho, co ví Bůh.
 
3.       Cesta duše v koránských verších
 
3.1 Vyvedení lidí z Adamových beder
 
وَإِذْ أَخَذَ رَبُّكَ مِنْ بَنِي آدَمَ مِنْ ظُهُورِهِمْ ذُرِّيَّتَهُمْ وَأَشْهَدَهُمْ عَلَى أَنْفُسِهِمْ أَلَسْتُ بِرَبِّكُمْ قَالُوا بَلَى شَهِدْنَا أَنْ تَقُولُوا يَوْمَ الْقِيَامَةِ إِنَّا كُنَّا عَنْ هَذَا غَافِلِينَ
A hle, Pán tvůj vzal potomstvo všechno ze synů Adamových, jež vzešlo z ledví jejich, a dal jim svědčit o nich samých a řekl: „Což nejsem Já Pánem vaším?“ I odpověděli: „Ano, dosvědčujeme to!“ A to proto, abyste neřekli v den zmrtvýchvstání, že jsme k tomu byli lhostejní, (A'ráf:172)
Od Abú Hurjery se tradují slova Proroka, mír a požehnání s ním: „Když Bůh stvořil Adama, pohladil jej po páteři a z ní vzešlo veškeré jeho potomstvo, celé lidstvo, které se zrodí až do Dne Soudu.“ Podle Tirmízího. Tím se chce říci, že Bůh již přebral od lidí slib, že k němu nikdy nebudou přidružovat, ale mnozí to pak odmítli.[11]
 
3.2 Duše se spojí s tělem v okamžiku zrození
 
الَّذِي أَحْسَنَ كُلَّ شَيْءٍ خَلَقَهُ وَبَدَأَ خَلْقَ الإنْسَانِ مِنْ طِينٍ ثُمَّ جَعَلَ نَسْلَهُ مِنْ سُلالَةٍ مِنْ مَاءٍ مَهِينٍ ثُمَّ سَوَّاهُ وَنَفَخَ فِيهِ مِنْ رُوحِهِ وَجَعَلَ لَكُمُ السَّمْعَ وَالأبْصَارَ وَالأفْئِدَةَ قَلِيلا مَا تَشْكُرُونَ
člověka nejdříve z hlíny stvořil, pak potomstvo jeho z kapky vody nicotné učinila potom jej vyrovnal a část ducha Svého v něj vdechl; a sluch, zrak i srdce všem vám dal - a přece jak málo jste vděční! (Sedžda:7-9)
V tomto verši je použit rúh-duch jako duše vdechnutá Bohem podle Jeho příkazu a vůle. Verš odkazuje na Adama a analogicky k Adamovi jsou vytvořeni s touto duší i ostatní. Tj. stvořil člověka v dokonalé podobě, vdechl mu život ze Své Moci, dal mu cítit, vnímat a reagovat, učinil jeho vědomí, rozum, paměť, vnitřní svět jeho mysli. Lidé se rozmnožují se spojením určité jasně definované části pohlavních výměšků muže a ženy.[12] Arabský termín „sulála“ znamená výtažek, extrakt.[13]
 
3.3 Duše se odchází během spánku a vrací se při probuzení
 
اللَّهُ يَتَوَفَّى الأنْفُسَ حِينَ مَوْتِهَا وَالَّتِي لَمْ تَمُتْ فِي مَنَامِهَا فَيُمْسِكُ الَّتِي قَضَى عَلَيْهَا الْمَوْتَ وَيُرْسِلُ الأخْرَى إِلَى أَجَلٍ مُسَمًّى إِنَّ فِي ذَلِكَ لآيَاتٍ لِقَوْمٍ يَتَفَكَّرُونَ
Bůh povolává k sobě duše ve chvíli smrti jejich a ty, jež nezemřely, v době spánku jejich. A podržuje u sebe ty, o jejichž smrti rozhodl, a odesílá ostatní na lhůtu stanovenou. A věru jsou v tom znamení pro lid, který přemýšlí. (Zumer:42) V mnoha navzájem posilujících se podáních se hovoří o spánku jako o bratru smrti. Duše jsou vyzdviženy nahoru k Bohu, kde se potkávají. Proto můžeme vidět ve snu právě mrtvé lidi. Nad ránem ti, kterým je souzeno zemřít, se nenavrátí zpět, zatímco ti ostatní ano.[14]
 
3.4 Vytrhávání duše při smrti
 
وَالنَّازِعَاتِ غَرْقًا
Při silou vytrhujících (Názi’át:1) Odkazuje na anděly, vyzdvihávající jemně duši Bohu blízkých a vytrhujících hrubě a bolestivě duše Božích nepřátel:
وَلَوْ تَرَى إِذِ الظَّالِمُونَ فِي غَمَرَاتِ الْمَوْتِ وَالْمَلائِكَةُ بَاسِطُو أَيْدِيهِمْ أَخْرِجُوا أَنْفُسَكُمُ
Kéž bys jen viděl hříšné v náručí smrti, až andělé rozprostřou ruce své řkouce: „Vypusťte duše své (An’ám:93)
فَكَيْفَ إِذَا تَوَفَّتْهُمُ الْمَلائِكَةُ يَضْرِبُونَ وُجُوهَهُمْ وَأَدْبَارَهُمْ
A jak jim bude, až andělé je povolají, bijíce je po tvářích a po zádech jejich! (Muhammed:27)
 
3.5 Trest a odměna mezi smrtí a vzkříšením
 
فَوَقَاهُ اللَّهُ سَيِّئَاتِ مَا مَكَرُوا وَحَاقَ بِآلِ فِرْعَوْنَ سُوءُ الْعَذَابِ النَّارُ يُعْرَضُونَ عَلَيْهَا غُدُوًّا وَعَشِيًّا وَيَوْمَ تَقُومُ السَّاعَةُ أَدْخِلُوا آلَ فِرْعَوْنَ أَشَدَّ الْعَذَابِ
Rod Faraónův obklopil trestem nejhorším, ohněm, jemuž budou vystaveni za jitra i za večera. A v den, kdy udeří Hodina, bude zvoláno: „Uveďte rod Faraónův do trestu nejpřísnějšího!“ (Gháfir:45-46)Zde se jedná o trest v hrobě. Tento verš je potvrzením jeho reality a proto zaujímá ve věrouce islámu své svébytné místo. V obecně přijímaném hadíse praví Posel Boží, mír a požehnání s ním: „Když někdo z vás zemře, jeho místo se mu ukazuje každé ráno a každý večer. Pokud je z obyvatel Ráje, ukazuje se mu místo v Ráji a pokud je z obyvatel Pekla, ukazuje se mu místo v Pekle a říká se mu: Toto je místo, které tě čeká po Soudném Dni!
وَلا تَقُولُوا لِمَنْ يُقْتَلُ فِي سَبِيلِ اللَّهِ أَمْوَاتٌ بَلْ أَحْيَاءٌ وَلَكِنْ لا تَشْعُرُونَ
A neříkejte o těch, kdož byli zabiti na stezce Boží: „Jsou mrtvi!“ Nikoliv; oni živi jsou, avšak vy to netušíte. (Bekara:154) Tento verš hovoří se zvláštním zřetelem o šehídech, tj. mučednících, kteří usilovali a bojovali na cestě Boží, aby Jeho slovo bylo nejvyšším a za svou snahu zaplatili nejvyšší cenu. O těch vypráví Posel, mír a požehnání s ním: „Duše šehídů budou ve volatech zelených ptáků, kteří budou poletovat Rájem, kdekoli se jim zachce. Doletí až k lucernám pod Božím Trůnem. Pán tvůj na ně pohlédne a řekne: „Co si přejete?“ Odpovědí:Pane náš, co víc si můžeme přát, když jsi nás obdaroval tím, čím jsi neobdaroval nikoho ze stvoření.“ Pak bude otázka zopakována. Když pochopí, že otázka je opakována tak, dlouho, dokud neodpoví, řeknou: „Přejeme si, abys nás vrátil zpět na vezdejší svět, abychom v Tvém jménu znovu položili svůj život. To proto, že viděli odměny za mučednictví. Pán Světů řekne: „Zapsal jsem, aby se tam nevraceli.[15]
 
3.6 Po vzkříšení
 
وَإِذَا النُّفُوسُ زُوِّجَتْ
a duše až se spáří (Tekwír:7) Může znamenat spojení duší s tělem, nebo sdružení sobě navzájem podobných jedinců do stejných skupin, vstupujících do ráje nebo pekla společně.[16]
 
4.       Tři druhy ega
 
Jsou tři druhy ega: duše ponoukající ke hříchu, duše vyčítavá, která zpytuje své svědomí kdykoli zhřeší a duše smířená.
1.       Duše ponoukající (arab. nefsu l-ammára)
وَمَا أُبَرِّئُ نَفْسِي إِنَّ النَّفْسَ لأمَّارَةٌ بِالسُّوءِ إِلا مَا رَحِمَ رَبِّي إِنَّ رَبِّي غَفُورٌ رَحِيمٌ
věru duše neustále nabádá ke špatnostem, pokud se Pán můj neslituje - a Pán můj věru je odpouštějící, slitovný.“ (Júsuf:53)
Vlastníkům takových psých je směřována výtka:
أَفَلَمْ يَسِيرُوا فِي الأرْضِ فَتَكُونَ لَهُمْ قُلُوبٌ يَعْقِلُونَ بِهَا أَوْ آذَانٌ يَسْمَعُونَ بِهَا فَإِنَّهَا لا تَعْمَى الأبْصَارُ وَلَكِنْ تَعْمَى الْقُلُوبُ الَّتِي فِي الصُّدُورِ
Což necestovali po zemi a neměli srdce, aby chápali, a uši, aby slyšeli - avšak nejsou to oči jejich, jež jsou nevidoucí, nýbrž slepá jsou srdce v hrudích jejich. (Hadždž:46)
2.       Duše vyčítavá (arab. nefsu l-lewwáma)
لا أُقْسِمُ بِيَوْمِ الْقِيَامَةِ وَلا أُقْسِمُ بِالنَّفْسِ اللَّوَّامَةِ أَيَحْسَبُ الإنْسَانُ أَلَّنْ نَجْمَعَ عِظَامَهُ
Hle, přísahám při dni zmrtvýchvstání a při duši, jež stálé výčitky si činí! Myslí si člověk snad, že neshromáždíme jeho kosti? (Kijáma:1-3)
3.       Duše usmířená (arab. nefsu l-mutme´inna)
وَلا يُوثِقُ وَثَاقَهُ أَحَدٌ يَا أَيَّتُهَا النَّفْسُ الْمُطْمَئِنَّةُ ارْجِعِي إِلَى رَبِّكِ رَاضِيَةً مَرْضِيَّةً فَادْخُلِي فِي عِبَادِي وَادْخُلِي جَنَّتِي
A ty, duše usmířená, vrať se k Pánu svému v zalíbení a spokojená! Vstup mezi služebníky mé a vejdi do zahrady mé! (Fadžr:26-29).
 
5.       Boj se sebou samým - Džihádu n-nefs
 
V islámu jde v prvé řadě o úsilí za účelem vlastního sebezdokonalení, o spoutání svého vlastního já a sebekultivace, aby se jedinec oprostil od špatnosti a hříchu.[17] To je jedním ze znaků víry, je příkazem, podmínkou úspěchu jak na světě tomto tak i na onom:
إِنَّمَا الْمُؤْمِنُونَ الَّذِينَ آمَنُوا بِاللَّهِ وَرَسُولِهِ ثُمَّ لَمْ يَرْتَابُوا وَجَاهَدُوا بِأَمْوَالِهِمْ وَأَنْفُسِهِمْ فِي سَبِيلِ اللَّهِ أُولَئِكَ هُمُ الصَّادِقُونَ
Věřícími jsou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a posla Jeho a poté nepodlehli pochybnostem, nýbrž bojovali (arab. džáhedú) majetky i osobami svými na cestě Boží - a tito jsou věru upřímní. (Hudžurát:15)
وَنَفْسٍ وَمَا سَوَّاهَا فَأَلْهَمَهَا فُجُورَهَا وَتَقْوَاهَا قَدْ أَفْلَحَ مَنْ زَكَّاهَا وَقَدْ خَابَ مَنْ دَسَّاهَا
Při duši a při Tom, kdo dal jí vyrovnanost a vdechl jí hříšnost i bohabojnost! Kdo ji očistí, ten jistě vydělá, a kdo ji zanedbá, ten jistě prodělá. (Šems:7-10) Učenec Ibn Kesír vysvětluje slova: „při duši a při tom, kdo dal jí vyrovnanost“, tedy při Tom, Který ji stvořil čistou, správnou a úplnou a Který učinil člověka souladným a odpovídajícím. 
Imám Muslim uvádí následující slova Posla  صل الله عليه و سنلم: „Alláh dž.š. říká: „Já jsem Své služebníky stvořil na pravé víře a později k nim přišli šejtáni a odvrátili je od víry jejich.“ Alláh zde přísahá sebou samým a vším, co vzpomenul. Slova „vdechl jí hříšnost i bohabojnost“tj. ukázal jí cestu dobra i zla a objasnil jí, co má hodnotu a co ne. „Kdo ji očistí, ten jistě uspěje, a kdo ji zanedbá, ten jistě prodělá“, tedy, kdo očistí svou duši pokorností k Bohu, ten uspěje.
Učenec Ibn Abí Hátim zaznamenal, že Prorokův صل الله عليه و سنلم  bratranec Ibn Abbás vyprávěl: „Slyšel jsem Posla  صل الله عليه و سنلم ve vztahu ke slovům „kdo ji očistí, ten jistě uspěje“ říci: „Uspěje ten, jehož duši Bůh očistí.“ A když při recitaci Koránu dospěl  k tomuto verši, prosíval Alláha následující prosbou: Ó Bože, daruj mé duši bohabojnost, věru Tys její záštitník a strážce. Ty věru nejlépe očistíš.
Duši Alláh očistí skrze poslušnost a pokornost. Tedy její očištění je odměna za její pokoru:
فَأَمَّا مَنْ أَعْطَى وَاتَّقَى وَصَدَّقَ بِالْحُسْنَى فَسَنُيَسِّرُهُ لِلْيُسْرَى
Co týče se toho, jenž rozdával a Boha se bál a za pravdivou nejkrásnější odměnu pokládal, tomu usnadníme přístup ke snadnému. (Lejl:5-7)
Očištění duše a její ochrana před špínou tužeb a zkaženosti je podmínkou úspěchu na světě onom, důvodem konečného vítězství člověka, jeho vstupu do zahrad ráje a věčného užívání v něm:
وَأَمَّا مَنْ خَافَ مَقَامَ رَبِّهِ وَنَهَى النَّفْسَ عَنِ الْهَوَى فَإِنَّ الْجَنَّةَ هِيَ الْمَأْوَى
Však ten, jenž postavení Pána svého se bál a duši svou před vášní spasil, ten věru v zahradě rajské svůj bude mít azyl. (Názi’át:40-41)
 
6.       Postup očištění duše (arab. tezkíjjetu n-nefs)
 
Očišťování duše – jsou praktiky vedoucí ke kultivaci vlastního ega, zahrnující různé akty uctívání, jako modlitbu, půst, připomínání si Boha (arab. zikr) a především kontemplaci.
1. vyčištění duše od všeho zlého a negativního, jako je modloslužebnictví, malověrnost, pokrytectví, lež pýcha, závist, zbabělost, zhýralost a prostopášnost. Zanechání všeho, co rozvrací příkladný vztah k Alláhu i k jeho služebníkům
2. Naplnění duše tím dobrým a pozitivním jako je tewhíd, bohabojnost, upřímnost, obětavost, opravdovost, pokora. Chrabrost, cudnost, píle, trpělivost a skromnost. Před Alláhem i před Jeho stvořeními.
3. Otevřenost sebekritice a věčná nespokojenost se sebou samým. Držet se daleko od sebechvály:
َلا تُزَكُّوا أَنْفُسَكُمْ
Nepovažujte tedy sebe za očištěné! (Nadžm:32)
4.       Prosba o odpuštění. Alláh řekl:
وَالَّذِينَ إِذَا فَعَلُوا فَاحِشَةً أَوْ ظَلَمُوا أَنْفُسَهُمْ ذَكَرُوا اللَّهَ فَاسْتَغْفَرُوا لِذُنُوبِهِمْ وَمَنْ يَغْفِرُ الذُّنُوبَ إِلا اللَّهُ وَلَمْ يُصِرُّوا عَلَى مَا فَعَلُوا وَهُمْ يَعْلَمُونَ
a ty, kteří potom, co spáchali hanebnost či sami sobě ukřivdili, vzpomínají Boha a prosí Jej za odpuštění hříchů svých - neboť kdo jiný může hříchy odpustit než Bůh - a kteří nesetrvávají vědomě v tom, co provedli. (Álu‘ Imrán:135) 
وَيُمْدِدْكُمْ بِأَمْوَالٍ وَبَنِينَ وَيَجْعَلْ لَكُمْ جَنَّاتٍ وَيَجْعَلْ لَكُمْ أَنْهَارًا مَا لَكُمْ لا تَرْجُونَ لِلَّهِ وَقَارًا
On sešle na vás nebe deštěm hojným a rozmnoží vám majetky i syny a připraví pro vás zahrady a řeky. Co je vám, že nedoufáte ve velkomyslnost Boží? (Núh:12-13)

Autor: Fahmi Al Mohammedi


[1] Al-Basrí, Hasan: Šum slyším, přátele nevidím, online vydání k dispozici na www.e-islam.cz.
[2] Homerin, Emil,: Soul, in Brill’s Encyclopaedia of Qur´an.
[3] Omar, Abdulmanán: Dictionary of the Holy Qur´an,Noor Foundation, Hockessin, 2005.
[4] Homerin, Emil: op. cit.
[5] Hozien, Muhammad: Dictionary of islamic philosophy, e-vydání zde: http://www.muslimphilosophy.com/pd/p-dmp.htm (3 of 3) [9/3/2002 12:08:44 PM].
[6] Omar, Abdulmanán: op. cit.
[7] Saleh, Muhammad Ismail: Dictionary of islamic words and expressions, Jumu’ah, b.m., 2002.
[8] Sells, Michael: Spirit, in Brill’s Encyclopaedia of Qur´an.
[9] Hozien, Muhammad: op. cit.
[10] Wáhidí, Asbábu n-nuzúl.
[11] Tefsír Ibn Kesír.
[12] Wáhidí: Asbábu n-nuzúl.
[13] Abdel Haleem, M.A.S.: The Qur’an – a new translation.
[14] Tefsír Ibn Kesír.
[15] Ibid.
[16] Ibid.
[17] Saleh, Muhammad Ismail: op. cit.