POSLEDNÍ VŮLE PODLE ISLÁMSKÉHO PRÁVA

OTÁZKA: Jak rozpracovává islámské dědické právo závěť?

ODPOVĚĎ:

Označení závěť, poslední vůle, nebo odkaz, arab. وصية  wasíjjetun je odvozeno od slovesného základu وصى wasá – يوصى júsá, znamenajícího zrealizovat něco v praxi, uvést něco v platnost. V šarí'atské terminologii označuje odkaz, poslední vůli či závěť, tj. akt, kdy někdo před smrtí někomu něco odkáže, mimo stanovené dědické podíly. [1] Pojem الوصي al-wasíjju označuje vykonavatele závěti, الموصي al-músíjju je potom odkazující, tedy ten, kdo touto závětí něco odkázal. Pro toho, kdo na základě dané závěti něčeho nabývá, se užívá termín الموصى له al-músá lehu. [2]

Problematiku závěti ustavují tyto koránské verše:

كُتِبَ عَلَيْكُمْ إِذَا حَضَرَ أَحَدَكُمُ الْمَوْتُ إِن تَرَكَ خَيْرًا الْوَصِيَّةُ لِلْوَالِدَيْنِ وَالْأَقْرَبِينَ بِالْمَعْرُوفِ ۖ حَقًّا عَلَى الْمُتَّقِينَ فَمَن بَدَّلَهُ بَعْدَمَا سَمِعَهُ فَإِنَّمَا إِثْمُهُ عَلَى الَّذِينَ يُبَدِّلُونَهُ ۚ إِنَّ اللَّهَ سَمِيعٌ عَلِيمٌ فَمَنْ خَافَ مِن مُّوصٍ جَنَفًا أَوْ إِثْمًا فَأَصْلَحَ بَيْنَهُمْ فَلَا إِثْمَ عَلَيْهِ ۚ إِنَّ اللَّهَ غَفُورٌ رَّحِيمٌ

Jest vám předepsáno, že když dostaví se smrt k některému z vás a on zanechá vám majetek, má učinit závěť ve prospěch rodičů a příbuzných podle zvyklosti uznané - a to je povinností pro bohabojné.A kdo změní závěť poté, co ji uslyšel, bude potrestán a vina za změnu tuto padne jen na ty, kdož tak učinili, vždyť Bůh je věru slyšící, všemohoucí. Ten, kdo se obává, že odkazující byl zaujatý nebo dopustil se chyby, a přičiní se o urovnání mezi dědici, na tom nebude lpět hřích žádný, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný. (Bekara: 180-182)

Legitimitu závěti dokládá i hadís od 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Nikomu z muslimů, kdo má co odkázat, není dovoleno zůstat dvě noci, aniž by neměl u sebe již předem připravený odkaz.[3]

Možnost závěti přijímá i konsensus všech učenců. [4]

Podmínkou závěti je existence odkazujícího, odkázaného majetku a jeho nabyvatele. Kdo takřka žádný majetek nezanechává, nemusí zanechat závěť. To byl i případ Proroka صلى الله عليه و سلم a některých jeho společníků رضي الله عنهم.

Podle první skupiny učenců je závěť povinností při zanechání majetku jak velkého, tak malého. Tak smýšlí Ibn Hazm, az-Zuhrí, Táwús, aš-Ša'bí a skupina Prorokových společníků رضي الله عنهم. Důkazem je rozkaz v uvedeném koránském verši.

Podle Ibn Džeríra je povinností odkázat jen příbuzným, kteří nejsou přímými dědici.

Většina, včetně imámů čtyř sunnitských mezhebů je toho názoru, že záleží na situaci a nelze říct, že závěť je vždy za všech situací povinností. K povinnosti se blíží v situaci, kdy je nutno napravit dluh, někoho usmířit apod., tj. když je sám tento čin motivován něčím závažnějším, jinak jde o čin obecně chvályhodný. [5] V případě, že je dědictví velmi malé, není vhodné z něj ještě odnímat třetinu a tak krátit dědice na jejich právech. [6] Hanbelovský fakíh Ibn Kudáma al-Makdisí smýšlí: Není chvályhodné, aby chudobný odkazoval závětí." [7]


Podle šarí'y může odkazující (arab. الموصي al-músíjju) odkázat jen tomu, kdo je k tomu oprávněn (arab. الموصى له al-músá lehu) a výše toho, co mu odkáže, nesmí přesáhnout 1/3 celkového zůstaveného majetku, který přechází v dědictví.

Toto se opírá o hadís Sa'da ibn Abí Wakkáse رضي الله عنه, kterého v Mekce v době jeho nemoci navštívil Prorok صلى الله عليه و سلم. Sa'd podle Ámira, jednoho z vypravěčů tohoto hadísu, nechtěl umřít v Mekce, protože již předtím spolu s ostatními muslimy přesídlil do Medíny. Posel Boží صلى الله عليه و سلم prosil Alláha, aby Sa'dovi ulehčil. Sa'd, který měl toho času jako dědice jen jedinou dceru, chtěl odkázat celé své jmění jako milodar, ale Prorok صلى الله عليه و سلم s tím rázně nesouhlasil. Poté se Sa'd rozhodl pro polovinu, ale i to Prorok صلى الله عليه و سلم odmítl. Poté se Sa'd otázal na třetinu a Prorok صلى الله عليه و سلم odvětil: „Ano, jednu třetinu, i když i jedna třetina je hodně. Je pro tebe lepší, když své dědice zanecháš majetnými, než aby museli uboze žebrat od ostatních. A cokoli utratíš pro věc Boží, to se ti bude počítat jako milodar, dokonce i sousto, které vložíš do úst své manželce. Alláh nechť prodlouží tvůj život, aby z tebe ještě mnoho lidí mělo užitek a někteří byli tebou poraženi.[8]

Podle málikovského mezhebu se jedná o třetinu majetku v době vyřčení závěti, podle hanefíjského, šáfi'ovského a hanbelovského mezhebu o třetinu pozůstalosti. [9]

Pokud zákonní dědicové odkazujícího souhlasí s překročením limitu 1/3, pak je podle hanefíjského, šáfi'ovského a hanbelovského mezhebu dovoleno tuto mez překročit, málikíjský mezheb tuto mez naopak vidí jako nepřekročitelnou. [10]

Závěť nesmí obejít nebo poškodit práva žádného ze zákonných dědiců a musí se týkat jen toho, co je v islámu povoleno. [11] Odkazující má právo svůj odkaz podmínit nějakou podmínkou, která je šarí'atsky přijatelná. [12]

Sama závěť nepotřebuje specifické znění. Nemusí být ani zapsána, může být jen ústní, pokud k ní existují svědkové, minimálně dva mužští. Aš-Šáfi'í smýšlí, že písemný odkaz je lepší. [13] Odkázána může být konkrétní věc, nebo jen obecně 1/3 hodnoty pozůstalosti.

Odkaz se vyplácí poté, co jsou uhrazeny poplatky za pohřeb a poté, co jsou zaplaceny dluhy a pohledávky zesnulého. ‬

V případě závětí v nemuslimských zemích je nutné, aby závěť prioritně respektovala šarí'u a poté (zejména v zemích, kde nemá rozhodnutí dle islámského dědického práva právní validitu, jako např. v ČR či SR), by měla souhlasit i s místním zákonem, aby se předešlo přípravným právním tahanicím.

Kdo odkazuje (arab. الموصي al-músíjju) musí být dospělým (dospělost je podle šarí'y definována dosažením puberty) svéprávným muslimem schopným učinit odkaz a nesmí být při tomto odkazu vystaven jakémukoli nátlaku. Pokud je odkaz smysluplný a dědicové s ním souhlasí, může ho provést i dostatečně zralé dítě nebo dostatečně rozumná nesvéprávná osoba, pod podmínkou, že rozumí, co znamená někomu něco odkázat. [14]  Abú Bekr 'Abdul'azíz proto uvádí orientační měřítko, kterého se drží např. hanbelovský mezheb: Závěť desetiletého chlapce považovali na rozdíl od závěti sedmiletého za směrodatnou. [15]

Odkazující také musí být vlastníkem toho, co odkazuje. Má právo svou první vůli změnit a učinit jiný, nový odkaz.

Ten, kdo díky závěti něčeho nabývá (arab. الموصى له al-músá lehu), nesmí být nikým ze zákonných dědiců odkazujícího. To je doloženo hadísem od Abú Hurejry رضي الله عنه, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká: Alláh každému určil to, nač má právo a žádná závěť nesmí být provedena na jméno dědice.[16] Může být jiným příbuzným, blízkým, přítelem, spolupracovníkem, důvěrníkem, dobrým člověkem ve všeobecnosti. [17]

Má-li někdo např. manželku křesťanku, nebo židovku, tato po něm jako normální dědic nedědí, ale může jí být určitá část dědictví odkázána. [18]

Vrah obecně nemá podílu v závěti své oběti. Hanefíjský mezheb však uvádí, že pokud všichni dědicové souhlasí, může se mu části odkazu dostat také. Málikíjský a šáfi'ovský mezheb umožňuje mu dát část závěti jako dar. Hanbelovský mezheb smýšlí, že může být součástí závěti, který vyjádřila oběť poté, co byla smrtelně zraněna, neboť je zde možnost, že o úmyslné zabití nešlo. [19]

Nabyvatel na základě závěti (arab. الموصى له al-músá lehu) má právo závěť přijmout, nebo odmítnout. Pokud zemře, jeho část se podle hanefíjského mezhebu vrací do celkové pozůstalosti. [20]

Nabyvatel na základě odkazu nabývá majetku podle hanefíjského a šáfi'ovského mezhebu smrtí odkazujícího a podle málikíjského a hanbelovského mezhebu až přijetím odkázaného jmění. [21]

Vykonavatel závěti (arab.الوصي المختار al-wasíjju l-muchtár) musí být bezúhonnou a důvěryhodnou osobou. Je určen odkazujícím k tomu, aby jeho odkaz zrealizoval. V prostředí islámského světa je touto osobou šarí'atský soudce (arab. قاضي kádí). Muslimové v nemuslimských zemích k tomuto účelu mají své představitele a zodpovědné orgány podle zvyklosti a místní legislativy. Odkazující může jmenovat vícero sprovoditelů a stanovit pořadí jejich autority. [22]

____________________________________

[1] Viz Sejjid Sábik ve Fikhu s-sunna, 5/470.

[2] RAZI, Mohammad, 2008. Islamic Inheritance Law – Rules and Shares. Toronto: b.m., str. 80.

[3] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 4/51/1.

[4] Viz Fikhu s-sunna, 5/472.

[5] Ibid., 5/474

[6] Ibid., 5/475.

[7] Viz 'Umdatu l-fikh, 1/442

[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 4/51/5.

[9] Viz Fikhu s-sunna, 5/484.

[10] RAZI, Mohammad, 2008. op. cit., str. 81.

[11] Viz Fikhu s-sunna, 5/475

[12] Ibid, str. 5/478.

[13] Ibid. 5/471.

[14] Viz 'Umdetu l-fikh, 1/443.

[15] Viz Fikhu s-sunna, 5/478.

[16] Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, podobná podání uvádí i Ibn Mádža v Sunenu a Ahmed v Musnedu.

[17] Viz Fikhu s-sunna, 5/475.

[18] RAZI, Mohammad, 2008. op. cit., str. 81.

[19] Ibidum.

[20] Ibidum.

[21] Ibid., str. 82.

[22] Ibidum.