PRINCIPY SOUŽITÍ MUSLIMŮ S JINOVĚRCI V KORÁNU A SUNNĚ, DÍL 5.

Tento díl uzavírá přerušenou sérii čtyř článků, před časem uveřejněných na e-Islám.cz, zabývajících se základními postuláty, které v šarí'i determinují vztahy muslimů k nemuslimům.1

 
    6. Lidé jsou vyvolenými Božími stvořeními na základě svého lidství.
 
Vznešený Alláh pravil:
وَلَقَدْ كَرَّمْنَا بَنِي آدَمَ وَحَمَلْنَاهُمْ فِي الْبَرِّ وَالْبَحْرِ وَرَزَقْنَاهُمْ مِنَ الطَّيِّبَاتِ وَفَضَّلْنَاهُمْ عَلَىٰ كَثِيرٍ مِمَّنْ خَلَقْنَا تَفْضِيلًا
Věru jsme milostí Svou syny Adamovy poctili a na pevnině i na moři jsme je nosili a obživu jsme jim uštědřili výtečnou a před mnohými z těch, jež jsme stvořili, přednost jsme jim dali významnou.(Isrá´:70)
 
Podle některých výkladů sice tuto vyvolenost nemuslimové svým odmítnutím poselství Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم svévolně odmítli, avšak většina učenců verš chápe v nejširším smyslu slova, bez ohledu na náboženské vyznání lidí, což také naznačuje užití oslovení „synové Adamovi.“
 
V podobném duchu jsou i slova:
وَلَقَدْ خَلَقْنَاكُمْ ثُمَّ صَوَّرْنَاكُمْ ثُمَّ قُلْنَا لِلْمَلَائِكَةِ اسْجُدُوا لِآدَمَ فَسَجَدُوا إِلَّا إِبْلِيسَ لَمْ يَكُن مِّنَ السَّاجِدِينَ
A vskutku jsme vás stvořili a potom jsme vám podobu dali a posléze jsme k andělům pravili: "Padněte na zem před Adamem!" A padli všichni před ním kromě Iblíse, jenž nebyl mezi těmi, kdož se klaněli. (A'ráf:11)
 
Imám Ibn Kesír vysvětluje:
„Bůh zpravuje, že učinil Adama a jeho pokolení nejvybranějším mezi jeho stvořeními a proto nařídil všem předešlým nebeským stvořením, včetně andělů, aby mu projevili svou podřízenost a úctu. Jediný, kdo se vzepřel tomuto Božímu rozkazu, byl praotec všech ďáblů a satanů, zlořečený Iblís, odvěký nepřítel Adama i jeho potomstva, celého lidského rodu.“2
 
Imám al-Kurtubí vysvětluje:
„Člověk je poctěn a pozvednut nad ostatní tvorstvo na základě svého rozumu. (…) Správný názor, který upřednostňujeme, je, že privilegium, na které odkazuje Korán, je zapříčiněno lidským rozumem, který je pak sám důvodem pro skutečnost, že je člověk povinován šarí'atskými předpisy (arab. تَكلِيفٌ teklíf).“3
 
Rozumem člověk poznává svého Pána a Jeho Slovo. Člověk sám nemá žádné zásluhy na svém daru rozumu, nýbrž rozum je nedělitelnou součástí jeho lidství. Není třeba splnit žádné podmínky proto, aby byl lidský rozum nazván rozumem, naopak, lidský rozum je povinován následováním šarí'y a je hříšný, pokud tak nečiní, zrovna tak, jako je povinována duše a tělo. A mezi duší a rozumem je velmi úzký vztah.
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم se postavil, aby vzdal hold míjejícímu židovskému pohřebnímu průvodu. Když se tomu okolí podivilo, okomentoval to slovy „Cožpak to není lidská duše?“ Zajímavá je i okolnost vyřčení tohoto hadísu. Ibn Abí Lejla uvádí, že Sehl ibn Hunejf a Kajs ibn Sa'd ibn 'Ubáda رضي الله عنهما byli v Kádisíjji, když okolo nich míjel pohřební průvod. Oba se z respektu postavili. Ostatní přítomní muslimové se podivili a řekli: „Ale to je průvod místních lidí,“ přičemž místní lidé byli vesměs zoroastrovci nebo křesťané. Sehl a Kajs však uvedli: „Cožpak to není lidská duše?“ a argumentovali výše uvedeným hadísem.4
 
Když byla ještě v době před hidžrou Mekka postižena suchem, žádal jeden z místních urozených, Abú Sufján, Proroka صلى الله عليه و سلم o modlitbu za déšť, což Prorok صلى الله عليه و سلم také učinil, navzdory pronásledování ze strany modloslužebníků.5
 
Druhou stranou aplikace tohoto pravidla je obecný princip rovnosti, zakotvený ve slovech Proroka صلى الله عليه و سلم: „… Všichni lidé jsou dětmi Adama, a Adam byl stvořen z hlíny.6
 
Lidé se dělí jen na dobré a spravedlivé a na zlé křivdící. Nevíra je jednou z podob křivdy a je také nazývána jejím jménem. Na onom světě pak ti první dojdou odměny a ti druzí trestu:
وَمِمَّنْ خَلَقْنَا أُمَّةٌ يَهْدُونَ بِالْحَقِّ وَبِهِ يَعْدِلُونَ﴿١٨١﴾وَالَّذِينَ كَذَّبُوا بِآيَاتِنَا سَنَسْتَدْرِجُهُمْ مِنْ حَيْثُ لَا يَعْلَمُونَ﴿١٨٢﴾وَأُمْلِي لَهُمْ ۚ إِنَّ كَيْدِي مَتِينٌ
Mezi těmi, které jsme stvořili, je národ jeden, jenž správnou cestou podle pravdy je veden a podle ní spravedlivě jedná. Ty, kteří znamení Naše za lživá prohlašují, ty přilákáme postupně do záhuby, aniž o tom budou mít tušení. Já jim však odklad dám, vždyť lest Má je spolehlivá. (A'ráf:181-183)
 
Na tomto světě pak šarí'a všem zaručuje jejich lidskou důstojnost, arab. كَرَامَةٌ keráma.
 
    7. Přikázáno je společné úsilí ve prospěch dobra a v neprospěch zla.
     
    Islám dovoluje úplnou, spravedlivou a rovnostářskou spolupráci s nemuslimy a v rámci islámských zákonů jim garantuje práva a povinnosti, stejně tak, jako je určuje i muslimům.
     
    Všichni společně se mají zasazovat o to, aby hodnoty dobra a bohabojnosti převládly nad "hodnotami" zla a hříchu:
    وَتَعَاوَنُوا عَلَى الْبِرِّ وَالتَّقْوَى وَلا تَعَاوَنُوا عَلَى الإثْمِ وَالْعُدْوَانِ وَاتَّقُوا اللَّهَ إِنَّ اللَّهَ شَدِيدُ الْعِقَابِ
    Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti. Buďte bohabojní, vždyť Bůh je přísný v trestání svém. (Máida:2)
     
    V tomto duchu třeba vidět účast Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه و سلم na tzv. Svazu vybraných (arab. حِلفُ الفُضُولِ hilfu l-fudúl), majícím za cíl ochranu bezprávných, která proběhla ještě v dobách před Zjevením. Po mnoho dalších následujících let o této zkušenosti vyprávěl svým druhům s tím, že by znovu k něčemu takovému přistoupil.
     
    Šarí'a přikazuje muslimům chovat se nejvybranějším a nejmravnějším způsobem vůči všem lidem a všímat si svého okolí. Islám si od svých následovníků žádá účast v humanitárních projektech, charitě, veřejných sbírkách a občanském životě v souladu s principy své víry a s cílem prosazovat vznešené mravní hodnoty, kterým učí.
     
    Muslimové jsou popsáni jako:
    خَيْرَ أُمَّةٍ أُخْرِجَتْ لِلنَّاسِ تَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَتَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنكَرِ وَتُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ
    národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi; vy přikazujete vhodné, zakazujete zavrženíhodné a věříte v Boha. (Álu 'Imrán:110)
     
    'Ikrima k tomuto verši uvedl: „V minulosti nebyli lidé na cizím území v bezpečí, ale jako muslimové musíte zaručit bezpečí každému, kdo vkročí na vaše území, ať je jakékoli barvy pleti.7 Abú s-Su'úd pravil: „Vy jste národ nejlepší mezi lidmi, tj. nejpřínosnější pro jiné lidi.8 'Abdulkerím al-Chatíb pravil: „Vlastností muslimské ummy je, že si žádnou prospěšnou výhodu nenechává výhradně pro sebe, ale její užitek sdílí s ostatními lidskými společenstvími. To spadá do významu slov Proroka: „Nejlepší z vás jsou nejlepší vůči lidem.9
     
    Posel Boží صلى الله عليه و سلم například řekl: „Udělujte milodary i národům jiných vyznání.10
     
    Výsledkem toho je fakt, že nemuslimové žili v islámském chalífátu v bezpečí a těžili z jeho existence prospěch jak materiální, tak i intelektuální. Státní instituce chalífátu, založené muslimy a většinou jimi i spravované, byly k dispozici i jim. Muslimové udělovali almužny i nemuslimům, dokonce i s tím rizikem, že mohly být teoreticky zneužity i k páchání toho, co je podle islámu zakázáno. 'Atá al-Churásání pravil: „Dávejte milodary na cestě Boží, vy nebudete tázáni na činy těch, kteří je přijmou.11
     
    Milodar byl přikázán i vůči zajatcům. A zajatci muslimské armády byly takřka vždy nevěřící, jak uvádí Ibn Abí Šejba od al-Hasana a dalších.12
     
    Na druhou stranu tyto dávky hmotné nouze nebyly zneužívány k tomu, aby uplácely nemuslimy k tomu, aby přijímali islám. Ar-Rází praví: „Víra, aby byla přijata, musí být totiž založena na upřímném, svobodném rozhodnutí.13
 
Závěr
 
Při posuzování vztahu islámu k jiným a jinakým je třeba mít na paměti koránský význam slova الإِسلَامُ al-islám, tedy naprosté odevzdání se Boží vůli, podrobení se Jeho Zákonu a Řádu a bezvýhradné přijetí Jeho Zjevení. Podle Koránu nejde o název nové víry Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه و سلم a jeho následovníků, ale o to vyjádření víry, se kterým je Stvořitel spokojen, tj. o víru Noeho, Abraháma, Izáka, Ismaela, Jakuba a jeho synů, Mojžíše, Ježíše a všech ostatních proroků, mír s nimi všemi.
 
Ve světle všeho výše uvedeného, přiznat někomu právo na existenci ještě neznamená schvalování toho, co dotyčný tvrdí, nebo odstupování od vlastního přesvědčení a snahu podbízet se jiným.
 
Zakázat určitou náboženskou praxi a odpírat právo vyznávat a šířit svou víru jen kvůli potřebě vzájemné tolerance je nonsens, neboť jedině za přítomnosti plurality náboženské praxe dostává tolerance svůj úplný význam jakožto uznání druhého a nikoli jen jeho trpění.
 
V šarí'atském zákonodárství napříč historií byli nemuslimové povinni následovat a respektovat šarí'u v rovině svých vztahů vůči islámskému státu a vůči muslimům, mezi sebou však měli právo užívat vlastní zákony. Vztah mezi jejich vnitřními zákony a zákonností navenek byl pružný a podléhal vzájemné diskusi.
Například o křesťanech Alláh řekl:
وَلْيَحْكُمْ أَهْلُ الْإِنْجِيلِ بِمَا أَنْزَلَ اللَّهُ فِيهِ ۚ وَمَنْ لَمْ يَحْكُمْ بِمَا أَنْزَلَ اللَّهُ فَأُولَٰئِكَ هُمُ الْفَاسِقُونَ
    Nechť vlastníci evangelia soudí podle toho, co Bůh v něm seslal (Máida:47)
V současné řeči bychom to mohli nazvat kulturní, náboženskou a právní autonomií v rámci islámského státu.
 
Pravdou je také, že se v průběhu historie vyskytly i situace, kdy byla práva jinověrců napadena, avšak muslimové nikdy během své vlády systematicky nepošlapávali a neignorovali práva jiných vyznání. Toto pravidlo napříč dějinami dokládá mnoho příkladů z Andalusie, Palestiny a jiných nábožensky smíšených a různorodých oblastí, které uznávají a uvádějí i nemuslimští historici a společenskovědní badatelé. Je ho také možno porovnat s římskými pogromy na křesťany, křesťanskými pogromy na heretiky, pohany a židy, s čištěním Iberského poloostrova od muslimů a židů po dobytí Granady, nebo s masakry židů a muslimů během křížových výprav do Levanty, ruskou vyhlazovací válkou proti Tatarům a Kavkazanům, či s pogromy na muslimské obyvatelstvo během procesu národní emancipace Řeků, Bulharů, Srbů, Arménů a dalších nemuslimských národů na Osmanské říši.
 
Velmi zajímavá je i poznámka Muhammeda Hamídulláha. Pouhých dvacet let po Prorokově صلى الله عليه و سلم smrti vypukla válka mezi muslimy samotnými. Navzdory všeobecném chaosu, který tehdy panoval, není zaznamenáno jediné povstání podmaněných nemuslimských národů, které by se snažilo využít tehdejšího zmatku za účelem osvobodit nemuslimy od muslimské nadvlády. Ba co více, východořímský (byzantský) císař Konstantin II. v tom čase napsal křesťanům v muslimském státě, aby tuto příležitost využili a povstali proti nepřátelům své víry a přislíbil, že povstání podpoří. Dostalo se mu však od nich stručné, ale o to výmluvnější odpovědi: „Tito nepřátelé naší víry jsou nám milejší, nežli ty sám.“14
 
Bez úmyslu glorifikovat islámskou minulost můžeme také např. osmanský systém milletů označit za časově i prostorově bližší příměr aplikace načrtnutých islámských principů. Nemusíme dopodrobna rozpracovávat klady a zápory systému milletů oproti současným státoprávním pořádkům, stačí podotknout, že někteří (ač jinak značně kritičtí) nemuslimští historici, jako Bernard Lewis a Elie Kedouri, dokonce označují např. přechod Turecka od systému milletů, kde se nemuslimové mohli, na dnešní poměry, setkat s určitou podobou formální diskriminace, k systému národního státu po evropském vzoru, jako krok zpět, co se práv náboženských menšin týče.15
 
Výše uvedené principy z Koránu a Sunny, formulované jako základní šarí'atské postuláty soužití muslimů s jinověrci nejsou jen morálním poučením, ale jasně danými a neměnnými standardy mezilidského chování a vzájemné interakce. Měnit je zatěžováním nepředepsanými podmínkami, či jejich oklešťováním by bylo nepřípustným pozměňováním zjeveného Zákona a stanovováním nových nařízení, což je výlučná pravomoc Boží. Tyto principy jsou jasně přetransformovány v konkrétní normy šarí'atské legislativy, definující práva a povinnosti muslimů ve vztahu k jinověrcům a jinověrců, ve vztahu k muslimům.  
 
Korán a Sunna nenechávají nejmenší prostor náboženské indiferentnosti, sekularizmu, ideovému agnosticizmu a morálnímu relativizmu. Na druhou stranu, islám prokazuje takovou dávku pragmatizmu, která je pro udržení a normální fungování multikonfesní společnosti nezbytná. Muslimové mají dlouhou a nepřetržitou historickou tradici soužití s jinověrci. V současnosti existuje řada muslimských zemí s početnými nemuslimskými menšinami a třetina všech muslimů dnes žije jako menšina v zemích s nemuslimskou většinou.
 
Proto je nesprávné vnímat islám jen jako tvrdě, nekompromisně a zcela exkluzivistickou ideologii. Islám legitimizuje interakce mezi muslimy a nemuslimy, dokonce naprosto racionálně předvídá, že mezi nemuslimy muslimové mohou mít rodiče, manželky, obchodní partnery, sousedy, učitele, nadřízené apod. Vůči všem se musí chovat spravedlivě tak, jak mu velí princip slušnosti a prokazování dobra.
 
To, co řadu lidí zmátlo a přimělo k tomu, že o islámu a jeho zákonném systému začali vynášet velmi ostré a nesmlouvavé soudy, je obrovská sebedůvěra, s jakou Korán a Sunna hovoří, že jediná pravda je na straně islámu a vše ostatní mimo tuto pravdu je lží. Vzhledem k historickým zkušenostem Evropanů se pak ani nelze divit, že z tohoto teologického absolutizmu vydedukovali také nevyhnutelnou existenci absolutizmu politického. Jenže existuje poměrně mnoho ale, která tezi o nesmiřitelné intoleranci islámu v samých základech vyvrací.
 
Fakt, že evropský pluralizmus se z větší části zakládá na epistemologickém a morálním relativizmu a ideologickém agnosticizmu, zatímco islámský pluralizmus nikoli, mnohé Evropany, stejně jako muslimy, kteří se jali slepě následovat Západ, anebo mu naopak slepě odporovat, dokonale pomýlil.
 
 
 
2 Viz Tefsír Ibn Kesír, k verši A'ráf :11.
3 Viz Tefsír al-Kurtubí, k verši A'ráf:11.
4 Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1250; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 961.
5Hadís o tom zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, pod č. 4547.
6 Zaznamenali Abú Daúd, hadís č. 5116; a at-Tirmizí, hadís č. 4233.
7 Viz Tefsír Ibn Abí Hátim, 1/472.
8 Viz Iršádu l-'akli s-selím ilá mezájeti l-Kuráni l-'azím, 2/70.
9 Viz Tefsíru l-Kur´án, 4/458. Hadís uvádí al-Bejhekí v Sunenu l-Kubrá.
10 Zaznamenal Ibn Abí Hátim, 1/211/2, jako hasan ocenil al-Albání. Podobná podání zaznamenali i an-Nesáí a Abú Daúd.
11 Uvádí Ibn Abí Hátim, 3/1115.
12 Viz Musennef, 4/39-40.
13 Viz Tefsír Ibn Kesír, 2/63.
14 HAMIDULLAH, Muhammed. 1980. op. cit., str. 26-27.
15 Viz např. LEWIS, Bernard. 1993. Islam and the West. New York: Oxford University Press; BRAUDE, Benjamin; LEWIS, Bernard (eds.) 1982. Christians and Jews in the Ottoman Empire. New York: Holmes and Meier, 2 sv.; KEDOURI, Elie. 1984. Minorities. in Catham House Version and Other Middle-Eastern Studies, Hannover N.H.: University Press of New England.