PROČ NEMŮŽE BÝT DOSLOVNÉ NÁSLEDOVÁNÍ TEXTŮ KORÁNU A AUTENTICKÉ SUNNY MODLOSLUŽEBNICTVÍM

Mnozí oponenti islámu a výzvy ahlu s-sunna we l-džemá'a z řad humanistů, sekularistů a modernistů předhazují argument, že následování zjevených textů Koránu a autentické Sunny je modloslužebnictvím a protože islám modloslužebnictví odmítá, je nutno odmítnout i toto doslovné dodržování náboženských daností jasně definovaných nedvojsmyslnými zjevenými texty. V následujícím pojednání vysvětlíme na základě rozumu i samotného Zjevení, proč je naopak nekonzistentní jejich tvrzení a jak přímo víra v Boha a Jeho Zjevení vyžaduje i přijetí toho, co tito jedinci odmítají a označují diskvalifikující nálepkou fundamentalizmu a skripturalizmu.
 
Základními pojmy, se kterými tato diskuze pracuje, jsou termíny إِجتِهَادٌ idžtihád a تَقلِيدٌ taklíd. Idžtihád v jazyce znamená vynaložení maximálního možného úsilí pro dosažení nějakého cíle, zatímco taklíd označuje přijetí a následování stanoviska nějaké osoby bez dalšího šetření či důkazu. Na rozdíl od schémat navrhovaných muslimy s přívlastkem1 a ostatních revizionistů2, islámské nauky mají velmi jasno v tom, co tyto termíny zahrnují. Tvrzení, že následovat text Koránu či autentického hadísu je modloslužebnictvím, je extrémně přehnané a navíc konstituuje jasnou nevíru v islám a poselství Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم. Jde o rafinovaný a zároveň kardinální blud obětující vlastní přesvědčení slepé touze po mlhavě a vágně definovaném pokroku. Tato teze napadá vztah mezi Koránem, Sunnou a hadísy, ale též způsob, jakými se v islámském určení manifestuje a vytváří do sebe zapadající systém, který islámská společnost uznává a následuje.
 
Podobně jako moderní státní společnosti západního typu disponují ústavou, sepsanou obyčejně zakladateli států, stejně jako legislativu, která řeší všechny aspekty jejich života a podléhá ústavě, která se zakládá na předpokladech, všeobecně sdílených jako pravdivé, lze něco podobného spatřit i ve společnosti islámské.
Největší rozdíl je pak v tom, že západní model na základě svého vlastního přesvědčení podléhá nutnosti společenských změn diktovaných časem a proměnou sociálních vztahů. Měnící se společnosti pak nejlépe slouží měnící se set zákonů. Příliš velký důraz na změnu pak vede k neustálé nejistotě a nemizejícímu pocitu vykořenění.
Naproti tomu pevné a neměnné konstanty vytvářejí pocit identity, sounáležitosti a stávají se jasnými ideovými majáky na obzoru měnícího se společenského klimatu. Při troše dobré vůle lze určité jasné, neměnné opěrné body vypozorovat i v západním modelu, i když se stále více ztrácejí a podléhají neúprosnému diktátu současné módy paušálně kritizovat a znevažovat zcela vše.
 
V islámské společnosti plní funkci tohoto pevného bodu hodnotové orientace Korán, Kniha přímého a nestvořeného Slova Božího, zjeveného Proroku Muhammedovi صلى الله عليه و سلم . Přímo od Alláha pochází jak text, tak i význam Koránu. Korán je kompletní, plně postačující a netřeba vedle něj jiného vodítka. Samotný Korán, protože však obsahuje jen několik přesných nařízení přímo se dotýkajících každodenního lidského života, na několika místech přímo vyžaduje následování dalšího zdroje, který je již podstatně konkrétnější. Tím je Sunna. Ta představuje přesně zachovalý způsob, jakým řídil islámskou společnost na základě Božích instrukcí Posel Boží صلى الله عليه و سلم, jinými slovy je praktickým naplněním Koránu a návodem jak realizovat Korán v každodenním životě společnosti bez ohledu na čas a místo.
Ač historie zažila bezpočet pokusů vyhlásit Korán a Sunnu za neplatné a podvržené, připisujíce jejich autorství jednotlivcům, nebo skupinám lidí, žádný z nich zkouškou času neprošel, ani co se týče Koránu, ani co se týče Sunny. Dodnes, pomineme-li tradiční představy muslimů samotných, neexistuje žádná teorie, která by uspokojivě vysvětlila historický vznik Koránu a Sunny a všechny stávající teorie nemuslimů jsou buďto opuštěné pro zastaralost, anebo se ve svých jednotlivostech i základech samy navzájem popírají.
Alláh praví:
إِنَّا نَحْنُ نَزَّلْنَا عَلَيْكَ الْقُرْآنَ تَنزِيلًا
Zajisté jsme ti seslali Korán sesláním (Insán:23)
 
Rozpor, vytvářený uměle mezi vírou v Boha na jedné straně a následováním doslovné interpretace zjevení na straně druhé je tedy umělý.
Jinými slovy, věříme-li v Boha a tvrdíme-li o sobě, že jsme muslimové, pak zákonitě uznáváme i Korán, Zjevení, kterého se dostalo Muhammedoviصلى الله عليه و سلم , o kterém jsme, jakožto muslimové přesvědčeni, že je Prorokem, vyslaným od Boha.
Ve skutečnosti ani mnoho jiných možností jakožto věřící nemáme, uvážíme-li skutečnost, že jako poslední svaté texty světa, Korán a Sunna odolává zuřivým pokusům opozice a kritiky, která se je snaží vyvrátit a dekonstruovat jako historická falza, a také fakt, že Korán a Sunna jsou jedinými náboženskými texty lidstva, která lze přisoudit přímo zakladateli nějaké konkrétní historické náboženské tradice na světě.
Pokud tedy věříme, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je Prorokem a Korán je od Boha, jasně chápeme, že Korán je přímým a nestvořeným Slovem Božím, neboť sám sebe tak nazývá. Jestliže v to věříme, následujeme i příkazy tohoto Koránu, protože jde o přímé příkazy Boží a pokud následujeme všechny z nich, pak následujeme i imperativ poslušnosti vůči Proroku.
 
Pokud někdo tvrdí, že náboženské texty jsou jen zdrojem inspirace a nejsou hlavním kritériem řízení lidských záležitostí a rozhodování, pak pro svá tvrzení nenachází žádných argumentů. Pokud někdo považuje následování Koránu a Sunny za modloslužebnictví a vzývání modly namísto Boha, obviňuje bez důkazu, nemaje žádné cesty, jak dokázat, že Bůh uložil lidstvu za povinnost cokoli jiného. Vymýšlí tak novou, doposud neznámou víru - a tedy tvrdí o Bohu lež, něco, o čem On Vznešený a Slavený, neseslal žádné oprávnění. Pro podporu svých tvrzení by se opět musel uchýlit ke Koránu a Sunně (což se stává) a tím popřít sám sebe, avšak ani potom by nenalezl ani nejmenší podporu pro svá tvrzení.
 
Tvrzení, že následovat Korán a Sunnu je taklídem, negativně vnímaným v opozici k pozitivně chápanému pojmu idžtihád, neobstojí rovněž, neboť taklíd je ze své definice slepé následování názoru lidské autority bez dalšího důkazu. Důkazem může být podle islámských nauk jen text Koránu, či autentický hadís.
 
V Koránu samotném naopak stojí:
أُنْزِلَ فِيهِ الْقُرْآنُ هُدًى لِلنَّاسِ وَبَيِّنَاتٍ مِنَ الْهُدَىٰ وَالْفُرْقَانِ ۚ
Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení. (Bekara:185)
وَإِذَا تُتْلَىٰ عَلَيْهِمْ آيَاتُنَا بَيِّنَاتٍ ۙ قَالَ الَّذِينَ لَا يَرْجُونَ لِقَاءَنَا ائْتِ بِقُرْآنٍ غَيْرِ هَٰذَا أَوْ بَدِّلْهُ ۚ قُلْ مَا يَكُونُ لِي أَنْ أُبَدِّلَهُ مِنْ تِلْقَاءِ نَفْسِي ۖ إِنْ أَتَّبِعُ إِلَّا مَا يُوحَىٰ إِلَيَّ ۖ إِنِّي أَخَافُ إِنْ عَصَيْتُ رَبِّي عَذَابَ يَوْمٍ عَظِيمٍقُلْ لَوْ شَاءَ اللَّهُ مَا تَلَوْتُهُ عَلَيْكُمْ وَلَا أَدْرَاكُمْ بِهِ ۖ فَقَدْ لَبِثْتُ فِيكُمْ عُمُرًا مِنْ قَبْلِهِ ۚ أَفَلَا تَعْقِلُونَ
A když jsou jim přednášena znamení Naše jako důkazy, ti, kdož v setkání s Námi nedoufají, říkají: „Přines nám Korán jiný než tento, anebo v něm proveď změny!“ Odpověz: „Nepřísluší mi, abych sám o sobě jej měnil, já pouze následuji to, co bylo mi vnuknuto, a bojím se, neuposlechnu-li Pána svého, trestu dne strašného.“ Rci: „Kdyby Bůh chtěl, nebyl bych vám sdělil tento Korán a nebyl by vám dal o něm vědění. Vždyť strávil jsem mezi vámi život svůj celý již předtím. Což rozumnými nebudete?“(Júnus:15-16)
وَمَا كَانَ هَٰذَا الْقُرْآنُ أَنْ يُفْتَرَىٰ مِنْ دُونِ اللَّهِ وَلَٰكِنْ تَصْدِيقَ الَّذِي بَيْنَ يَدَيْهِ وَتَفْصِيلَ الْكِتَابِ لَا رَيْبَ فِيهِ مِنْ رَبِّ الْعَالَمِينَ
Tento Korán nemohl být vymyšlen nikým kromě Boha; a byl seslán, aby potvrdil pravdivost dřívějších zjevení a aby objasnil Písmo, o němž pochyby není a jež od Pána lidstva veškerého přichází. (Júnus:37)
 
Dále je řečeno:
تَبَارَكَ الَّذِي نَزَّلَ الْفُرْقَانَ عَلَىٰ عَبْدِهِ لِيَكُونَ لِلْعَالَمِينَ نَذِيرًا
Požehnán budiž ten, jenž seslal spásné zjevení služebníku Svému, aby lidstvu varovatelem byl (Furkán:1)
فَبِأَيِّ حَدِيثٍ بَعْدَهُ يُؤْمِنُونَ
V jaké zvěstování by po tomto ještě mohli uvěřit?(Murselát:50)
Korán dále svázal víru a poslušnost vůči Bohu samému s poslušností vůči Prorokovi صلى الله عليه و سلم:
مَنْ يُطِعِ الرَّسُولَ فَقَدْ أَطَاعَ اللَّهَ ۖ وَمَنْ تَوَلَّىٰ فَمَا أَرْسَلْنَاكَ عَلَيْهِمْ حَفِيظًا
Kdokoliv je poslušen posla, je poslušen i Boha (Nisá:80)
 
 
فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ ثُمَّ لَا يَجِدُوا فِي أَنْفُسِهِمْ حَرَجًا مِمَّا قَضَيْتَ وَيُسَلِّمُوا تَسْلِيمًا
Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu. Potom nenaleznou v duších svých pochybnosti o tom, cos rozhodl, a podrobí se plným podrobením. (Nisá:65)
 
Tedy, buďto tyto citované verše vyvracejí jejich tvrzení, že přijímají Boží Zjevení, nebo jsou oni přesvědčeni o tom, že tyto verše jsou lží. Tyto uvedené verše je usvědčují z bezostyšného rouhačství a rozporuplnosti jejich vlastních postojů, kterou nelze překlenout s využitím žádného myslitelného výkladového postupu.
Zjevení samo, jak jsme viděli, implikuje, že i Sunna je jeho součástí a že není výtvorem a produktem lidské činnosti. Byť není nestvořeným slovem Božím, jako muslimové věříme, že její význam je inspirován Stvořitelem, Tím, Který zjevil i Korán.
 
Naproti tomu zastánci tezí, se kterými zde polemizujeme, mají za to, že jde o osobní idžtihád Božího Proroka صلى الله عليه و سلم a nikoli závazný Zákon, platný pro všechny lidi na všech místech ve všech dobách. Argumentem ve prospěch tohoto tvrzení má být skutečnost, že idžtihád byl každodenní součástí islámského myšlení prvních a nejlepších generací muslimů.
Jenže pokud by tomu bylo skutečně tak, jaký pak mají smysl verše, přikazující Prorokaصلى الله عليه و سلم následovat a učinit ho rozhodčím svých sporů? Idžtihád přece může praktikovat každý, kdo pro něj splní předepsané podmínky a pokud by šlo skutečně jen o idžtihád, nešlo by se, přímo z jeho samé podstaty, přece omezovat jen na názor jediného člověka.
 
Toto přesvědčení je rovněž vyvráceno i slovy Koránu:
بِسْمِ اللَّهِ الرَّحْمَٰنِ الرَّحِيمِ يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تُقَدِّمُوا بَيْنَ يَدَيِ اللَّهِ وَرَسُولِهِ ۖ وَاتَّقُوا اللَّهَ ۚ إِنَّ اللَّهَ سَمِيعٌ عَلِيمٌيَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَرْفَعُوا أَصْوَاتَكُمْ فَوْقَ صَوْتِ النَّبِيِّ وَلَا تَجْهَرُوا لَهُ بِالْقَوْلِ كَجَهْرِ بَعْضِكُمْ لِبَعْضٍ أَنْ تَحْبَطَ أَعْمَالُكُمْ وَأَنْتُمْ لَا تَشْعُرُونَ
Vy, kteří věříte! Nesnažte se předejít Boha a posla jeho! Buďte bohabojní, vždyť Bůh věru je slyšící, vševědoucí! Vy, kteří věříte! Nezvedejte hlas svůj nad hlas prorokův a neobracejte se k němu s řečí hlučnou, tak jak to děláte mezi sebou, aby se skutky vaše nestaly marnými, aniž o tom budete mít tušení. (Hudžurát:1-2)
Tedy, opět bychom byli nuceni odmítnout buďto naše stanovisko, nebo Boží Zjevení. Skuteční muslimové vždy volí to první.
Pokud by šlo učinit to druhé a zároveň si zachovat víru, jaký by měla smysl zmíněná Boží výtka?
Proponenti výše uvedených tvrzení dále operují s názorem, že idžtihád je pro muslimskou ummu Sunnou, která byla v pozdějších staletích opuštěna ve chvíli, kdy byly brány idžtihádu uzavřeny. Tato konstatace rezonující pracemi orientalistů staré školy je historickou nepřesností. Idžtihád vždy probíhal, byť se jeho plodům někdy a někde nemuselo dostat širší publicity. Nikdo nikdy uzavření bran idžtihádu oficiálně nevyhlásil a nikdy nic podobného ani nebylo realizováno v praxi tím, že by nové idžtihády byly považovány za něco nežádoucího, zcestného a heretického. Proto i tvrzení o znovuotevírání (nikdy vlastně neuzavřených) bran idžtihádu nabírá na absurditě. Onen pokrok, který zde má být v sázce, se pak čím dál tím více zdá iluzornějším. Nehledě na to, že nikde ve filozofickém myšlení, ani na Západě, ani na Východě, neexistuje jediná a všemi uznávaná definice toho, co je a není pokrokem.
 
Jinými slovy, především Sunna (Korán daleko řidčeji) je v tomto pojetí snížena z úrovně druhého zdroje zákonodárství, tj. z jakési druhé části ústavy, na úroveň kvalifikovaného idžtihádu. Prorok صلى الله عليه و سلم tímto klesá z pozice proroka na pozici islámsko-právního odborníka mudžtehida, byť historicky prvního, jakéhosi mistra a pravzoru všech ostatních mudžtehidů, který zažehl pochodeň nezávislého idžihádu.
Viděno opačnou optikou, stoupají ostatní mudžtehidové, kteří přicházejí po něm, v podstatě na obdobnou pozici, tedy pozici Proroka صلى الله عليه و سلم! Toto je jasně odsouzeno v Koránu, když je následovníkům předešlých poselstev vytýkáno následování jejich učenců, kteří jim sami stanovovali povolené a zakázané:
اتَّخَذُوا أَحْبَارَهُمْ وَرُهْبَانَهُمْ أَرْبَابًا مِّن دُونِ اللَّهِ 
A vzali si učence své a mnichy své za pány vedle Boha (Tewba:31)
 
Dále, pokud ale Sunna poskytuje nanejvýš jen návod na vlastní idžtihád a nikoli závazné předpisy, jak vysvětlíme Boží slova jako:
قُلْ إِن كُنتُمْ تُحِبُّونَ اللَّهَ فَاتَّبِعُونِي يُحْبِبْكُمُ اللَّهُ وَيَغْفِرْ لَكُمْ ذُنُوبَكُمْ ۗ وَاللَّهُ غَفُورٌ رَّحِيمٌ
Rci: "Milujete-li Boha, pak mne následujte a Bůh vás za to bude milovat a odpustí vám viny vaše, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný." (Áli 'Imrán: 31)
لَّا تَجْعَلُوا دُعَاءَ الرَّسُولِ بَيْنَكُمْ كَدُعَاءِ بَعْضِكُم بَعْضًا ۚ قَدْ يَعْلَمُ اللَّهُ الَّذِينَ يَتَسَلَّلُونَ مِنكُمْ لِوَاذًا ۚ فَلْيَحْذَرِ الَّذِينَ يُخَالِفُونَ عَنْ أَمْرِهِ أَن تُصِيبَهُمْ فِتْنَةٌ أَوْ يُصِيبَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
Neberte výzvu posla k vám tak, jako by to byla výzva jednoho z vás k druhému! Bůh zná dobře ty z vás, kteří se potajmu okrádají. Nechť se mají na pozoru ti, kdož se vzpouzejí Jeho rozkazu, aby je nepostihla zkouška či trest bolestný. (Núr:63)
وَمَا كَانَ لِمُؤْمِنٍ وَلَا مُؤْمِنَةٍ إِذَا قَضَى اللَّهُ وَرَسُولُهُ أَمْرًا أَن يَكُونَ لَهُمُ الْخِيَرَةُ مِنْ أَمْرِهِمْ ۗ وَمَن يَعْصِ اللَّهَ وَرَسُولَهُ فَقَدْ ضَلَّ ضَلَالًا مُّبِينًا
A ani věřícímu, ani věřící není dána volba v záležitostech jejich, jakmile Bůh a posel Jeho věc jednou rozhodli; a kdo neposlouchá Boha a posla Jeho, ten zbloudil zjevným zblouděním. (Ahzáb: 36)
A proč by potom Alláh vůbec Proroka صلى الله عليه و سلم posílal, pokud by neměl být následován?
 
Dalším a poněkud propracovanějším tvrzením zastánců této teze je kritika některých názorů a právních řešení imámů Málika a aš-Šáfi'ího, která se opírá o argumenty orientalistů věnujících se problematice vývoje fikhu. Ti tvrdí, že hadísy jako celek nejsou autentickými záznamy, ale byly vymýšleny dodatečně jako náboženské zdůvodnění právnických řešení, prvními a nejlepšími generacemi muslimů čerpaných z legislativního prostředí podmaněných národů, tedy především ze zákonů perských a byzantských. Proto nemůže představovat druhou část zjevení, ale již přímo produkt právnických úvah, podobně jako je v judaizmu Talmud. Je sice pravda, že systém státní správy byl muslimy na dobytých územích ponechán a přejat, avšak konkrétní právní řešení byla motivována především islámem a vycházela z islámských náboženských daností a zkušeností, některá byla aplikována ihned (např. džizja, daň nemuslimům jako protihodnota služby ve vojsku) a další posléze, s procesem integrace nových území do celku chalífátu, s jasným trendem růstu podílu těch řešení, která skutečně byla islámská a jako islámská byla také fakticky přijímána. Navíc ostrý rozdíl mezi římským centralizovaným zákoníkem stále platným v Byzanci a mezi islámským právem, které staví především na precedentech, je historikům práva velmi dobře znám. Tedy argument, že první generace muslimů neaplikovaly svou víru v rovině práva, je historicky chybný.
Vyvrací ho mnoho podání od samotných prvních generací muslimů i imámů zakladatelů mezhebu.
 
Usáma ibn Šerík vypráví, že jednou přišel za Poslem Božímصلى الله عليه و سلم a spatřil jej sedět mezi jeho společníky, kteří jej poslouchali tak, že by jim ptáci mohli spočinout na hlavách.3
 
Irbád ibn Sáríja uvádí: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم k nám promluvil a my všichni jsme plakali, srdce nám skákala v hrudích.4
 
Abú Sa'íd al-Chudrí uvádí: „Jednou, když se s námi Posel Božíصلى الله عليه و سلم modlil, sňal si onuce a položil je nalevo od sebe. Sahábové, když to uviděli, učinili totéž. Když modlitba skončila, zeptal se Posel Božíصلى الله عليه و سلم : „Proč jste tak učinili?Odpověděli: „Viděli jsme, že jsi to udělal, tak jsme učinili totéž.“ Potom je Prorok صلى الله عليه و سلم zpravil o tom, že jej Džibríl zpravil o tom, že jsou jeho ponožky nečisté a proto si je sundal.5
 
'Abdulláh ibn Omar popisuje situaci, kdy přišel zákaz nosit zlato. Posel Boží si jednou sundal zlatý prsten ze své ruky a pravil: „Už jej nikdy nedám na ruku.“ 'Abdulláh dodává: „Když to uviděli sahábové, učinili totéž a ani se neptali na příčinu.6
 
Když byl v súře Núr zjeven příkaz hidžábu:
وَلْيَضْرِبْنَ بِخُمُرِهِنَّ عَلَىٰ جُيُوبِهِنَّ ۖ 
A nechť spustí závoje své na ňadra svá. (Núr:31)
sahábové ihned pospíchali do svých domovů, oznámili svým ženám, co Alláh zjevil, recitovali jim verše tak, jak je slyšeli od Božího Posla. Všechny ženy se ihned shromáždily ve svých domech a pán domu recitoval súru od začátku. Matky, manželky, dcery i sestry, všechny bedlivě poslouchaly to, co jim Alláh přikazoval. Všechny bez prodlení a námitek také příkaz o odívání splnily. Chopily se svých plášťů a přikryly s nimi své vlasy. Byly spokojené, víra vešla do jejich srdcí a každý předpis byl v praxi také realizován. Ženy sahábů stály bok po boku manželkám Prorokovým.7
 
Anas ibn Málik uvádí, že obsluhoval Abú Talhu, Abú 'Ubejdu ibn Džerráha, Abú Dedžána, Mu'áza ibn Džebela a Suhejla ibn Bejda vínem, skoro již byli opilí, když zaslechli, jak někdo volá: „Slyšte! Alkohol byl prohlášen zakázaným!“ Anas říká: „Nikdo z nás neopustil ono sezení, ani si k nám nepřisedl, aniž bychom všechny naše číše a holby nevylili a neporozbíjeli. Potom někteří z nás přistoupili k vodě, rituálně se očistili umytím, zatímco jiní rovnou i koupelí. Protože Umm Selím přímo přihlížela této události, vzala voňavku a postříkala nás jí. Potom jsme se všichni vydali do mešity.8
 
Když chalífa Abú Bekr shromáždil a vybavil vojsko, aby jej poslal na obranu severních hranic před Byzantinci, někteří s tím nesouhlasili a přemlouvali jej, aby od svého plánu ustoupil. On jim odpověděl: „Při Alláhu! Nebudu měnit rozhodnutí Božího Poslai kdyby nás měli pobít i ptáci. Toto rozhodnutí Božího Posla nebude změněno i kdyby se na nás vrhla pouštní zvěř a psi se pletli pod nohy.
 
Ahmed ibn Hanbel praví: „Nevaž se za mne, za Málika, nebo Šáfi'ího, ale přebírej, odkud jsme přebírali i my.
 
Abú Hanífa takto podřídil svůj vlastní názor Sunně: „Když ke mně přijde nějaký hadís od Posla Božího, jsem pro něj, hlavou i očima.
 
Aš-Šáfi pravil: „Pokud vyjádřím nějaký názor a objeví se hadís, který danou věc zhodnocuje jinak, můj názor rozbijte o zeď.“ Také řekl: „Pokud uvidíte, že odmítám přijmout hadís Posla Božího, který je mi citován, pak vězte, že jsem se zřejmě dočista zbláznil.
 
Taková byla praxe prvních generací muslimů, kteří byli v rámci celého lidstva nejdále od modloslužebnictví a byli od něj nejvíce čisti. Důkazem, který pro toto hovoří, je sama praxe zbožných předků a poté také všechny texty Koránu a Sunny, které implikují, že kráčejí po správné cestě a že s nimi je Alláh spokojen.
 
Naproti tomu ti, kteří redukovali Korán a Sunnu na kulturně-etické dědictví dávných časů, jsou v pravdě týmž typem lidí, jako byli ti z řad nositelů Tóry, které Korán kárá těmito slovy:
مَثَلُ الَّذِينَ حُمِّلُوا التَّوْرَاةَ ثُمَّ لَمْ يَحْمِلُوهَا كَمَثَلِ الْحِمَارِ يَحْمِلُ أَسْفَارًا ۚ بِئْسَ مَثَلُ الْقَوْمِ الَّذِينَ كَذَّبُوا بِآيَاتِ اللَّهِ ۚ وَاللَّهُ لَا يَهْدِي الْقَوْمَ الظَّالِمِينَ
Ti, kterým bylo dáno nésti Tóru, a oni ji potom nenesli, jsou podobni oslu, jenž naložen je knihami. Jak hnusná je podoba lidí, kteří za lež prohlašují znamení Boží! Ale Bůh nepovede cestou správnou lid nespravedlivý. (Džumu'a:5)
 
Od snížení textů Koránu a zejména pak Sunny z pozice jediného hlavního zdroje poznání islámských náboženských daností je již jen krůček k přímému odmítání např. hadísů jako celku. Tento fenomén se objevuje ve větší a sílící míře právě s nástupem modernistických tendencí od 2. poloviny 18. století, odkdy je veden systematický útok na autenticitu Sunny. V téže době se objevuje tendence zpochybňovat všeobecnou závaznost náboženských textů. Obrovským náporem kritického úsilí však bylo dosaženo jedině toho, že hadísy považované tisícovkami učenců a odborníků po více než desítku století za autentické, byly prokázány autentickými ještě jednou. K ničemu jinému vlastně ani dojít nemohlo.
 
Námětem pro hlubší historické studium může být také otázka vlivu hnutí tzv. svobodných zednářů, jedné z podob spolkových aktivit vzmáhající se buržoazie raného novověku, byli a dodnes jsou známými oponenty církve a sehráli významnou úlohu v prosazování sekularizmu i na Západě. Vrchol jejich činnosti spadá především do historické epochy romantizmu. Svobodní zednáři jsou tajným, uzavřeným mysticko-filozofickým bratrstvem, kteří se navenek projevují jako tzv. deisté – vyznavači Jedného Boha, kterému přezdívají Prvotní Architekt, který je pro ně principem a prapříčinou všeho. Má však více společného s Příčinou příčin v aristotelovském smyslu, než s Živým a zasahujícím Bohem náboženských textů, jak byl vnímán v dobách předcházejících. Proto byli zednáři svými věřícími oponenty často obviňovaným z magie a satanizmu. Prokazatelně se však alespoň někteří z nich zabývali také kabalou, theosofií a hermetickými naukami.
Je proto docela dobře možné, že myšlenka vyrovnání se s vlastní konzervativní tradicí cestou paušálního devastujícího útoku vzešla jako vedlejší produkt modernizačních snah právě díky kontaktům s Evropou, kde právě probíhal zápas mezi církvemi a osvícenskými deisty, přičemž mezi muslimy byla jen vnesena cestou slepé imitace, bez uvážení neopakovatelné specifičnosti historie islámu.
 
V neposlední řadě je také důležité podotknout, že sama kritika následování textů a jejich doslovné interpretace je fenoménem ještě starším, podobně jako nadřazování rozumu nad text. Doložit ho lze už od ranné 'abbásovské doby. Byl to společný rys mu'tazily, ideologického proudu islámského středověku, který odmítal tezi o stvořenosti Koránu, a mnohých proudů falsafy, islámského filozofického myšlení inspirovaného a ovlivněného aristotelizmem a novoplatonizmem. Tito stáli v opozici vůči správné islámské věrouce a odmítali důsledně se řídit Koránem a Sunnou, neboť jejich texty nechápaly v žádném případě jako decisivní. Role zjevení byla v podstatě vždy předmětem debat a zastánci pozice ahlu s-sunna we l-džemá'a museli Zjevení a jeho pravdy před jejich oponenty a pochybovači urputně bránit.
 
Těm, kteří napadají zastánce textů a zjevného významu Koránu a Sunny za údajné modloslužebnictví, nejde primárně o odmítání Zjevení pro samo Zjevení. Spíše odmítají jakékoli náboženské texty, neboť nejsou schopni je svou myslí pochopit a lidsky se s nimi ztotožnit, protože se jim subjektivně zdají nelogické, dětinské, zastaralé, nemoderní, či nehumánní. Tímto sami sebe, svou vlastní mysl, názor, domněnku a logiku nadřadili nad text Koránu a Sunny, namísto toho, aby se jim podřizovali. Kdokoli vědomě setrvává a rozvíjí podobné uvažování, máme silné a oprávněné pochyby o tom, zda ještě zůstává muslimem. Kdokoli do této léčky upadne, tomu lze připsat hřích upřednostnění svého názoru nad Korán a Sunnu, musí se kát a podobné uvažování opustit. Kdokoli k takovému názoru dospěje vlastním idžtihádem, přičemž je osobou, která je oprávněna idžtihád vykonávat, pak konstatujeme, že jeho idžtihád je platný, nicméně jeho výsledek chybný. Jeho pochybení mu bude z vůle Boží odpuštěno a má naději, že dosáhne odměny za svůj idžtihád. Nicméně, protože závěr, ke kterému došel, není správný, není dovoleno nikomu z muslimů jej v jeho omylu následovat.
 
Existují také ti, kteří náboženské texty subjektivně pociťované jako sporné a priori neodvrhují, jen je vyprazdňují z jejich významu a pokřiveně interpretují tak, aby byly v souladu s jejich tužbami a viděním světa. Dopouštějí se tak téhož, co je vyčítáno i všem ostatním sektám a zbloudilcům. Jejich charakteristickým rysem je i zmatek mezi pojmy hadísy a Sunna.
 
V arabském jazyce termín حديث hadís (dosl. vyprávění) a سنة sunna (dosl. zyklost) znamená dvě naprosto odlišné věci. V praxi se však obsah obou termínů značně překrývá a prolíná, i když každý z nich nese poněkud jinou konotaci. Pokud by nebylo Sunny, nebylo by ani hadísů a naopak, pokud by nebylo hadísů, nebylo by ani Sunny. Sunna je obsažena, resp. je neoddělitelnou součástí literárního tělesa hadísů. Podobně jako je Korán zapsán na stránkách mushafu, i Sunna je zapsána ve sbírkách hadísů. Chce-li si někdo přečíst Korán, otevře mushaf, nebo zajde za háfizem, tedy znalcem, který zná Korán nazpaměť. Podobně i Sunna je zapsána v hadísech a jejímu studiu se věnují specializovaní odborníci a znalci.
 
Dalším sporným tvrzením je pak námitka, že hadísy jsou jen jedním názorem na to, čím Sunna doopravdy je, přičemž mnohem směrodatnější je praxe samotných muslimů Správný způsob modlitby je tedy zachován díky množství lidí, kteří se tímto způsobem modlí. Jenže toto vidění funguje jen na velmi omezeném spektru základních otázek, na kterých se shodnou prakticky všichni muslimové. Navíc mnoho činností a rituálů široce rozšířených po celém muslimském světě, o kterých je dobře známo, že odporují islámu, např. uctívání a velebení hrobek světců, by podle této logiky také muselo být Sunnou. Opět se vracíme k základní tezi, že aby nějaká zvyklostní praktika mohla být označena za Sunnu, musí být v souladu se stavem, který se nám zachoval popsán v hadísech, aniž by dokonce bylo nutné aby automaticky každý, kdo danou věc vykonává, musel zákonitě a bezpodmínečně vědět, na základě kterého hadísu ve které sbírce je daná praktika uznána platnou.
 
To proto, že hadís disponuje jednak textem a především pak isnádem, soupisem jmen osob, přes které se daná informace různými cestami dostala od Prorokaصلى الله عليه و سلم až k člověku, který ji zapsal.
Imám al-Buchárí, pravděpodobně největší učenec v hadísu všech dob, formuloval základní pravidlo:
‫الإلسناد من الدين ولولا الإسناد لقال من شاء ما شاء‬
Isnád je z víry, kdyby isnádu nebylo, vskutku by každý tvrdil to, co by chtěl tvrdit.9
Všichni muslimové napříč všemi teologickými proudy a právními školami souhlasí s tím, co stanovil hanbelovský právník a teolog al-Berbehárí:
Věz, že islám jest Sunnou a Sunna jest islámem, a že jednoho nemůže být dosaženo bez druhého.10
 
Na závěr lze shrnout, že ti, kteří mají následování náboženských textů za modloslužebnictví se vlastně, jinak formulováno, chtějí přít o to, zda se v případě Koránu a Sunny skutečně jedná o Boží Zjevení. Atakují jeho absolutní platnost a nadčasovost, nebo implicitně mezi řádky tvrdí, že jde vlastně o velmi pochybná a nejasná sdělení, či přímo padělky. Obě přesvědčení překračují hranice islámu a konstituují odpadlictví.
Ti, kteří obviňují následovníky Koránu a Sunny z fundamentalizmu a texty mají za modly v podobě knih, snižují význam Koránu a Sunny z Božího zjevení na inspirovaný text, způsobem analogickým tomu, jak chápe Nový Zákon celá řada moderních, např. katolických teologů.
Alláh praví:
وَدُّوا لَوْ تَكْفُرُونَ كَمَا كَفَرُوا فَتَكُونُونَ سَوَاءً ۖ 
A přáli by si, abyste se stali nevěřícími, jako jsou oni, a abyste byli stejní. (Nisá: 89)
 
Prosíme Vznešeného Alláha, aby nás před tím ochránil. Ámín.
 
 
1Tento souhrnný název jsme zavedli pro všechny muslimy tzv. moderní, liberální, sekulární, případně tzv. euromuslimy.
2Takto označujeme všechny, kteří, bez ohledu na rozdílnost své motivace, požadují po následovnících Koránu a Sunny, aby přehodnotili, tj. revidovali, tradiční, nesporná a doposud všeobecně uznávaná stanoviska, zakládající se na verších Koránu, autentické Sunně a konsensuálním pochopení, tradovaném od nejranějších generací muslimů. Zpochybňují závaznost textuálních pramenů víry a náboženství chápou především v rovině kulturního odkazu předků a etického systému.
3Zaznamenali Ahmed a at-Tirmízí.
4Zaznamenal at-Tirmizí.
5Zaznamenal Kádí Ijjád v aš-Šifá´.
6Zaznamenal al-Buchárí.
7Zaznamenal Abú Dawúd.
8Uvádějí Ibn Džerír at-Taberí a Ibn Kesír.
9 Uvádí an-Newewí v Šerhu Sahíhi Muslim, 1/87.
10Viz úvod k Šerhu s-Sunna.