PROJEVY NÁSLEDOVÁNÍ BOŽÍHO POSLA صلى الله عليه و سلم , DÍL 2.

 

  1. Odmítat řídit se něčím jiným, nežli Sunnou Božího Posla صلى الله عليه و سلم.
 
My máme v sahábech a selef této ummy největší vzor v následování Sunny a přijímání jejího stanoviska ve všech případech. Vztah k Sunně je ústředním bodem rozlišení mezi těmi muslimy, kteří Sunnu následují a těmi, kteří následují své tužby a vášně namísto Vedení Božího. Kdo hledá soud a stanovisko někde jinde, nežli ve Zjevení, ten již zbloudil bludem dalekým a hledá rozsudek Tághúta.1
 
To se vztahuje na ty, kteří soudí podle důkazů a argumentů, které postavil jejich vlastní rozum prostředky aristotelovské logiky, jako byli historičtí přívrženci falsafy2 a kelámu3. Podobně se to vztahuje na zbloudilé súfíje, kteří se neodvolávají na Zjevení, ale na vnitřní duchovní učení přebrané slepým následováním šejchů jejich tarík, na mystickém prožitku (arab. ذوق zewk) a vnitřním duchovním stavu (arab. وجد wedžd). Vztahuje se to i na ší'ity, kteří hledají soud u svých imámů, které považují za neomylné. A nakonec sem patří i ti, kteří před Šarí'ou, před Zákonem Koránu a Sunny upřednostňují nedokonalé a omezené, lidmi vymyšlené zákony, jako byly zákoníky dávných civilizací či jakékoli dnešní sekulární ideologie nebo některý z lidmi vytvořených legislativních systémů, vládnoucích nyní ve většině zemí světa.
 
Vzdalování se a odvracení se od Sunny je vlastností pokrytců všech dob a míst, i když se může říkat, že se tak děje ve jménu pokroku a dobra pro ummu.
 
Alláh upozornil na jejich činy a žalostný stav:
 
أَلَمْ تَرَ إِلَى الَّذِينَ يَزْعُمُونَ أَنَّهُمْ آمَنُوا بِمَا أُنزِلَ إِلَيْكَ وَمَا أُنزِلَ مِن قَبْلِكَ يُرِيدُونَ أَن يَتَحَاكَمُوا إِلَى الطَّاغُوتِ وَقَدْ أُمِرُوا أَن يَكْفُرُوا بِهِ وَيُرِيدُ الشَّيْطَانُ أَن يُضِلَّهُمْ ضَلَالًا بَعِيدًا
Což jsi neviděl ty, kdož tvrdí, že uvěřili v to, co ti bylo sesláno a co bylo sesláno před tebou? A přitom chtějí předkládat své spory k rozsouzení Tághútovi, ačkoliv jim bylo nařízeno, aby v něj nevěřili. A satan si přeje, aby zbloudili dalekým zblouděním. (Nisá´: 60)
 
وَإِذَا قِيلَ لَهُمْ تَعَالَوْا إِلَىٰ مَا أَنزَلَ اللَّهُ وَإِلَى الرَّسُولِ رَأَيْتَ الْمُنَافِقِينَ يَصُدُّونَ عَنكَ صُدُودًا
A když se jim řekne: "Pojďte k tomu, co seslal Bůh, a k poslu Jeho", tu vidíš pokrytce, jak se snaží od tebe odvrátit lidi úplným odvratem. (Nisá´: 61)
 
أُولَٰئِكَ الَّذِينَ يَعْلَمُ اللَّهُ مَا فِي قُلُوبِهِمْ فَأَعْرِضْ عَنْهُمْ وَعِظْهُمْ وَقُل لَّهُمْ فِي أَنفُسِهِمْ قَوْلًا بَلِيغًا
A to jsou ti, o nichž Bůh dobře ví, co v srdcích svých tají. Odvrať se od nich a napomeň je a promluv do duší jejich slova naléhavá! (Nisá´: 63)
 
Ibnu l-Kajjím říká:
„Ten, kdo hledá rozsouzení, nebo soudí podle něčeho jiného, nežli podle toho, s čím přišel Posel Boží صلى الله عليه و سلم, ten přijal za svého soudce Tághúta. Tághút označuje cokoli, čím služebník překračuje hranice v ohledu toho, co má být uctíváno, následováno, nebo posloucháno. Tághút každého národa je to, od čeho očekávají rozsudek namísto od Alláha a Jeho Poslaصلى الله عليه و سلم, nebo co uctívají namísto Alláha, či co bez znalosti od Alláha následují, nebo se tomu podrobují ve všem, v čem je povinnost podrobovat se výlučně Alláhu. Když popřemýšlíme o těchto Tághútech vezdejšího světa a o stavu, v jakém se nacházejí lidé, spatříme, že se většina z nich odchýlila od uctívání Alláha směrem k uctívání Tághúta, od hledání soudu u Alláha a Posla Jehoصلى الله عليه و سلم k hledání soudu u Tághúta. Od pokornosti vůči Božímu Posluصلى الله عليه و سلم a jeho následování k pokornosti a následování Tághúta.“4
 
  1. Cítit spokojenost s rozsudkem a zákonem od Božího Posla صلى الله عليه و سلم.
 
Kdo je pokorným následovníkem Božího Posla صلى الله عليه و سلم, ten je spokojen s rozsudkem, který Posel Božíصلى الله عليه و سلم vyřkne, i se zákonem, který Posel Božíصلى الله عليه و سلم stanoví. Toto je přímý následek spokojenosti takového věřícího s tím, že Alláh je jeho Jediným Pánem a Bohem, Který vyslal Svého Posla se Zjevením a Náboženstvím. Kdo tento pocit v sobě probudí, je opravdovým šťastlivcem.
 
Al-'Abbás رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci: „Slast víry pocítí ten, kdo je spokojen s Alláhem jakožto Pánem, s islámem jakožto náboženstvím a s Muhammedem jakožto Prorokem a Poslem.5
 
Kdo pocítí slast takové spokojenosti, necítí potřebu brát v potaz jiné cesty, nebude měnit to, co následuje nápodobou zvyklostí jiných lidí. Za jediný Zákon, soud, rozsudek a standard vezme to, co lidstvu přinesl Posel Boží صلى الله عليه و سلم. Bude to následovat, podrobí se tomu a podřídí. Bude spokojen se vším, co Prorokصلى الله عليه و سلم přinesl, jeho srdce se na tom upokojí a duše si to zamiluje. V Božím Zákonu a Zjevení spatří milost vůči sobě, ostatním lidem i veškerému stvoření jako celku. Bude to považovat za požehnání, kterému není nic jiného rovno. Bude se z toho těšit a bude za to vděčný svému Pánu, který ho učinil následovníkem posledního a nejlepšího ze všech proroků a členem právě té lidské skupiny, která jediná uspěje a dosáhne spásy.
 
Vznešený Alláh praví:
 
يَا أَيُّهَا النَّاسُ قَدْ جَاءَتْكُم مَّوْعِظَةٌ مِّن رَّبِّكُمْ وَشِفَاءٌ لِّمَا فِي الصُّدُورِ وَهُدًى وَرَحْمَةٌ لِّلْمُؤْمِنِينَ
Ó lidé, nyní vám přišlo od Pána vašeho varování a uzdravení toho, co v hrudích je skryto, i správné vedení a milosrdenství pro věřící. (Júnus: 57)
 
قُلْ بِفَضْلِ اللَّهِ وَبِرَحْمَتِهِ فَبِذَٰلِكَ فَلْيَفْرَحُوا هُوَ خَيْرٌ مِّمَّا يَجْمَعُونَ
Rci: "Nechť radují se z dobrodiní a milosrdenství Božího a z toho všeho a to lepší je než to, co shromažďují." (Júnus: 58)
 
Spokojenost (arab. رضوان ridwán) znamená zároveň chtivé přijímání něčeho a chtivé podřizování se něčemu. Pokud nejsem něčemu absolutně oddán a absolutně podřízen, nelze říci, že jsem s tím spokojen. Tyto předpoklady musí splňovat i naše spokojenost s tím, co přišlo Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم od Jediného Alláha, který je jeho i naším Pánem. Jakékoli odchýlení od Zjevení směrem k čemukoli jinému nebo protivení se mu v nějakém ohledu znamená neexistenci spokojenosti a je jednou z vlastností pokrytců, která případně může vést i k nevíře a odpadlictví.
 
Ibn Kajjím praví:
Četné frakce mezi muslimy zapadly do něčeho, co se protiví spokojenosti s vedením Božího Poslaصلى الله عليه و سلم, které on přijal od Pána všech světů.
Někteří oponují výsadnímu Božímu právu být jako Jediný uctíván a zbožňován, berouce si dobré lidi za prostředníky mezi nimi a Alláhem. Nebyli spokojeni s tewhídem – Jediností Boží a proto ho pošpinili širkem – modloslužebnictvím.
Další odmítli a popírali Překrásné Přívlastky Boží a Vznešené Jeho Vlastnosti, čímž negovali to, co Sám o Sobě potvrdil Alláh a co o něm vyřkl Jeho Poselصلى الله عليه و سلم. Oproti tomu ustavili vlastní schémata, která byla ve skutečnosti tím, co Alláh a Posel Jehoصلى الله عليه و سلم popřeli, čímž se dostali do zaslepenosti a bludu. Prohlédnout mohou jedině opětovným následováním Zjevení.
Další z nich svými názory oponují Šarí'i jakožto Zákonu a na základě svých názorů povolují zakáztané a zakazují povolené, rozvazujíce tak povinnosti a dávajíce za povinnost to, od čeho nás Zákonodárce osvobodil. Anebo se protiví článkům víry a Šarí'y svými pocity, mystickými zážitky a slepým následováním smrtelníků.
Sešli z Prímé Cesty a vydali se za svými tužbami a okrášlenými, leč jedovatými slovy, které jim našeptali jejich šejtáni. Toto oni následují namísto Pravdy a Správného vedení, od kterého se sami vzdálili a od kterého oddalují i jiné. Tápou v bludu, ač si sami myslí, že jsou správně vedeni. Alláh je oděl do hávu ponížení a dal jim okusit hlad, strach a nouzi. Kdyby se byli spokojili se Zákonem Pána všech světů, zajisté by byli dosáhli hrdosti a moci.
Jiní oponovali Šarí'i nespravedlivou politikou a zaváděním zkázonosných, lidmi vymyšlených zákonů, které vnucovali lidem, jako by šlo o Zjevení. Tím ustanovili zákon mimo Jediného Zákona Božího, kterým opovrhli. Překročili Jím stanovené hranice a rouhali se proti Jeho Svátosti.
Další se protivili Božím činům, Jeho předurčení, osudu a moudrosti cestou rozličných iblísovských pochybností, napadajících víru v Boží Spravedlnost, Moudrost a Všeznajícnost. Toto je protivenství neznalých ignorantů, důvodem jejich opuštění spokojenosti ve prospěch protivení se je jejich přijímání a čerpání argumentace, která se nevyskytuje ve Zjevení, stavění na základech, které se protiví Zákonu Pána Všech světů. Na tuto chorobu, tedy oponování, není jiného léku, nežli absolutní oddanosti a přilnutí ke Zjevení, s naprosto neochvějným přesvědčením, že se v něm nachází správné vedení i lék.“6
 
  1. Zastavit se v hranicích, které Posel Boží صلى الله عليه و سلم vymezil a nikdy je nepřekročit.
 
Toto je plodem spokojenosti. Kdo je spokojen se soudem Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم, s jeho Náboženstvím a se Zákonem, který zprostředkoval, ten se zastaví na hranicích, které Šarí'a vytýčila a nikdy je nepřekročí. Toto je možno jen v případě, kdy je muslim přesvědčen, že Náboženství v té formě, v jaké se nám dochovalo od Prorokaصلى الله عليه و سلم, je úplné a nepotřebuje, aby k němu bylo něco přidáváno, nebo z něj něco odnímáno, že ho Posel Božíصلى الله عليه و سلم doručil bez nejmenších pochybností a že není pochyb o tom, že předal vše a nic neopomenul. Když si to muslim uvědomí a je o tom přesvědčen, vždy se zastaví na daných hranicích a nikdy je nepřekročí.
 
Tyto hranice, na kterých je nám přikázáno se zastavit, jsou skupinou předpisů stanovujících, které činy nám Alláh nezakázal, bez ohledu na to, zda nám je předepsal jako povinnosti, nebo je stanovil jako chvályhodné dobrovolné činy, nebo je jen povolil. Překročení těchto hranic znamená překročení těchto předpisů činěním toho, co je zakázáno.7
 
Překračování hranic znamená buď zanedbávání něčeho, nebo naopak přehánění v něčem, extremizmus, což bývá častější.
 
Vznešený Alláh praví:
 
تِلْكَ حُدُودُ اللَّهِ فَلَا تَعْتَدُوهَا ۚ وَمَن يَتَعَدَّ حُدُودَ اللَّهِ فَأُولَٰئِكَ هُمُ الظَّالِمُونَ
Toto jsou omezení Bohem daná, nepřekračujte je! Ti, kdož překračují Boží omezení, ti jsou nespravedliví! (Bekara: 229)
 
ادْعُوا رَبَّكُمْ تَضَرُّعًا وَخُفْيَةً ۚ إِنَّهُ لَا يُحِبُّ الْمُعْتَدِينَ
Vzývejte Pána svého pokorně a skrytě - vždyť On věru nemiluje přestupníky! (El-A’raf, 55)
 
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تُحَرِّمُوا طَيِّبَاتِ مَا أَحَلَّ اللَّهُ لَكُمْ وَلَا تَعْتَدُوا ۚ إِنَّ اللَّهَ لَا يُحِبُّ الْمُعْتَدِينَ
Vy, kteří věříte! Nezakazujte výtečné pokrmy, jež vám Bůh dovolil, a nepřestupujte Jeho příkazy - vždyť Bůh věru nemiluje přestupníky. (Máida: 87)
 
Ibnu l-Kajjím praví:
„Kdo překročí hranice Šarí'y, ten opustil její rámec ve prospěch něčeho jiného, co mu šejtán okrášlil, jak řekl jeden ze zbožných předků: „Alláh nic nenařídil, aniž by v tom neměl šejtán dvojaký vliv – buď zabedbávání, nebo přehánění. Potom přemýšlí, čím nad dotyčným získá vítězství, zda přeháněním, nebo zanedbáváním.“8 
 
Proto v každém rek'átu každé modlitby prosíme Alláha:
اهْدِنَا الصِّرَاطَ الْمُسْتَقِيمَ
veď nás stezkou přímou, (Fátiha: 5)
 
Vznešený Alláh tuto stezku popisuje slovy:
 
وَأَنَّ هَٰذَا صِرَاطِي مُسْتَقِيمًا فَاتَّبِعُوهُ ۖ وَلَا تَتَّبِعُوا السُّبُلَ فَتَفَرَّقَ بِكُمْ عَن سَبِيلِهِ ۚ ذَٰلِكُمْ وَصَّاكُم بِهِ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ
A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje - snad budete bohabojní!" (El-En’am, 153)
 
Zastavit se na hranicích, které Boží Zákon vytýčil a vymezil, je přikázáno proto, aby do Náboženství nebyly vnášeny dodatky založené jen na lidských tužbách a dojmech. Nerespektování těchto hranic mělo v ummě za následek objevení se různých kategorií inovace, extremismu a odchýlení se od původního Islámu, který Alláh lidstvu prostřednictvím Prorokaصلى الله عليه و سلم zvěstoval.
 
Tito inovátoři a extremisté přinesli Božímu Náboženství nevýslovně mnoho zla a zkázy. Nebylo by ničeho z toho, kdyby všichni muslimové respektovali nepřekročitelné hranice, které Alláh a Jeho Poselصلى الله عليه و سلم jednou pro vždy ustavili.
 
 
 
1Výraz طاغوت Tághút označuje v diskursu věrouky cokoli, co je uctíváno namísto Jediného Boha, Stvořitele všehomíra.
2Zbloudilý proud v této ummě, který stavěl na aristotelizmu a neoplatonizmu.
3Apologetický proud, který využil aristotelovských a neoplatónských principů k dokazování zjevených pravd. Tim se také nedokázali oprostit od četných bludů.
4Viz I’lámu l-muwekki’ín, 1/50.
5Zaznamenal Muslim v Sahíhu, 1/62.
6Viz Medáridžu s-sálikín, 2/69-71.
7Více viz Ibn Redžeb al-Hanbelí v Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, str. 246.
8Viz Medáridžu s-sálikín, 2/108.