PROJEVY SEKTÁŘSKÉHO FANATIZMU A PARTAJNICKÉ ZASLEPENOSTI, DÍL II.

6. Nepřijímají kritiku na adresu svého uskupení a jeho vůdců, obviňujíce kritiky z postranních úmyslů.

Kdykoli jsou takoví jedinci kritizováni za svůj sektářský fanatizmus a zaujatost ve prospěch jen své vlastní skupiny, reagují na tuto kritiku podrážděně, cítí se pod útokem a ty, kteří se proti nim staví, otevřeně nenávidí.

Muhammed aš-Šewkání pravil:

Co se týče nepřátelství mezi následovníky Sunny a následovníky inovace, celá věc je jasná jako slunce na obloze. Následovníci Sunny se zříkají následovníků inovace z důvodu jejich inovace, avšak inovátoři pevně věří, že jen oni jsou ti správní, sveřepě se proto své inovace drží a zaslepeně ji brání. A takto zaslepeně soudí všechny okolo sebe na základě toho, zda přijímají, anebo nepřijímají jejich vymyšlenou náboženskou praktiku, kterou svým subjektivním názorem vnímají jako bezproblémovou a odsuzují proto následovníky Koránu a Sunny jako bludaře.[1]

Každý, kdo jen naznačí nesouhlas s jejich skupinou je už za samý svůj nesouhlas odsouzen jako zbloudilý, hříšník a pokrytec, zatímco stoupenci dané skupiny jsou vždy jen samí úžasní, morální, moudří a osvícení. Nečlenové skupiny jsou pouze hlupáci, ignoranti a nechutní prostopášníci. A ti, kteří se protiví cílům daného uskupení, jsou přímo nepřáteli Božími. Takové mentální nastavení ve stylu my proti nim je pro sektářské fanatiky typické.

Toto špatné chápání exkluzivizmu je odsouzeno slovy Božími:

وَٱلَّذِينَ تَبَوَّءُو ٱلدَّارَ وَٱلْإِيمَـٰنَ مِن قَبْلِهِمْ يُحِبُّونَ مَنْ هَاجَرَ إِلَيْهِمْ وَلَا يَجِدُونَ فِى صُدُورِهِمْ حَاجَةً مِّمَّآ أُوتُوا۟ وَيُؤْثِرُونَ عَلَىٰٓ أَنفُسِهِمْ وَلَوْ كَانَ بِهِمْ خَصَاصَةٌ ۚ

Ti, kdož pevně sídlí v tomto obvodu a utvrdili se ve víře ještě před nimi, ti milují ty, kdož se k nim vystěhovali, a nenalézají v hrudích svých žádnou závist kvůli tomu, co dáno bylo vystěhovalcům. A dávají jim přednost před sebou, i kdyby sami měli nedostatek. (Hidžr: 9)

Pokud jsou členové nějakého sektářského hnutí konfrontováni s nepříjemnými skutečnostmi týkajícími se jejich zbožňovaných osob, snaží se bránit neubránitelné s poukazem na nutnost znalosti jejich vnitřních popudů motivů. Naopak sami se nezdráhají hovořit o vnitřní motivaci a záměrech svých kritiků, jakoby je znali a viděli do jejich nitra.

Abú 'Abdila'lá Chálid ibn Muhammed ibn Osmán pravil:

Toto je klasická vlastnost sektářských fanatiků. Když se jim někdo snaží radit, obviňují ho z toho, že se je snaží odvrátit od jejich šejcha. Zároveň o každé takové radě hovoří, že jde o lživou pomluvu.

Nicméně tímto svým jednáním kopírují odsouzeníhodné praktiky tch, kteří odmítli Posla Božího صلى الله عليه و سلم. 

Vznešený Alláh totiž říká:

وَإِذَا تُتْلَىٰ عَلَيْهِمْ ءَايَـٰتُنَا بَيِّنَـٰتٍ قَالُوا۟ مَا هَـٰذَآ إِلَّا رَجُلٌ يُرِيدُ أَن يَصُدَّكُمْ عَمَّا كَانَ يَعْبُدُ ءَابَآؤُكُمْ وَقَالُوا۟ مَا هَـٰذَآ إِلَّآ إِفْكٌ مُّفْتَرًى ۚ وَقَالَ ٱلَّذِينَ كَفَرُوا۟ لِلْحَقِّ لَمَّا جَآءَهُمْ إِنْ هَـٰذَآ إِلَّا سِحْرٌ مُّبِينٌ وَمَآ ءَاتَيْنَـٰهُم مِّن كُتُبٍ يَدْرُسُونَهَا ۖ وَمَآ أَرْسَلْنَآ إِلَيْهِمْ قَبْلَكَ مِن نَّذِيرٍ

Když jsou jim sdělována znamení Naše zřetelná, říkají: "Tohle je jenom člověk, který vás chce vzdálit od toho, co otcové vaši uctívali." A dodávají: "A není to nic jiného než lež vymyšlená!" A říkají ti, kdož neuvěřili, o pravdě, když přišla k nim: "Tohle není nic než kouzelnictví zjevné." A nedali jsme jim dříve Písma žádná, která by studovali, a neposlali jsme k nim před tebou varovatele žádné. (Saba´: 34-35 )

'Abdurrahmán ibnu s-Sa'dí pravil: „Říkají, že toto je jeho záměrem, když jim on radí zanechat obyčejů jejich praotců, které slepě následují.“

A já říkám, že toto patří ke způsobům fanatiků, které prokazují, když jim poradíš, aby takového něčeho zanechali, aby přestali slepě a nekriticky následovat své předky a své autority.[2]

7. Nesnaží se vyzývat k islámu, ale usilovně získávat stoupence výhradně jen pro svou ideologii.

Nemají zájem o islámskou osvětu, jejich skutečnou starostí je pouze maximalizovat vlastní počet, třeba i na úkor ostatních islámských uskupení.

Abú 'Abdila'lá Chálid ibn Osmán pravil:

Toto je jedna z nejmarkantnějších charakteristik sektářských fanatiků a bigotních straníků mezi následovníky tužeb. Holedbají se svými velkými počty a navíc se vysmívají skutečným učencům, že jejich učené kroužky navštěvuje jen malý počet studentů. Svými velkými počty sektářští fanatici klamou ostatní a šikují davy.

Mnozí z nich se dokonce hněvají a vykazují nevoli, jsou-li pozváni na setkání s malým počtem účastníků, anebo nemohou-li se obrátit k davům. Vždy napadají pořadatele s otázkami, proč nedokážou své akce lépe propagovat, aby mohly zasáhnout větší počet recipientů.

Tento přístup odporuje metodě zbožných předků, kteří neměli k davovým shromážděním velkou důvěru.

Všimněte si následujících dvou podání:

'Ukba ibn Muslim pravil: „Přednáším jednomu, dvěma, třem či čtyřem lidem. Pokud jich přijde více, raději ztichnu a vytratím se.

Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi'í uvádí, že Sufjána ibn Ujejnu jednou zpravili o množství lidí, kteří se sjeli z celého světa, jen aby se s ním viděli. Řekli mu: „To se na ně budeš hněvat tolik, že se vrátí a opustí tě?“ Odpověděl: „Jsou to stejní blázni jako vy - zanechali to, co jim je ku prospěchu, ve prospěch mého špatného charakteru.[3]

Podobných podání, ukazujících na neoblíbenost velkých shromáždění a davů, můžeme u zbožných předků dohledat celou řadu. Plyne z nich ponaučení, že davy následovníků a úspěšnost jsou dva naprosto odlišné ukazatele.

Sektářští fanatici milují davy nadšených příznivců proto, že dodávají kredibilitu a úctu jejich hnutí a jsou tradičním nástrojem, jak rekrutovat nové fanatické stoupence. Proto se snaží své akce maximálně zviditelňovat, jak jen to jde.

'Abdul'azíz al-Bur'í pravil:

Sektářští fanatici budou vždy propagovat své partaje, bez ohledu na to, zda je jejich propaganda vítána, či nikoli. Nejde o to, zda je dotyčný fanatickým přívržencem nějaké sekty súfíjské, či ší'itské, či jakékoli jiné. Jde o to, že fanatik cítí potřebu získat pro svou skupinu co nejvíce dalších stoupenců, aby se jejich velkým počtem mohl chvástat před ostatními.[4]

Tato snaha maximalizovat vlastní dopad je pak přetavována ve chvástání se tím, jak velkou a nepostradatelnou službu islámu dotyčná skupina odvádí.

Ibn 'Akíl pravil:

Pokud chcete poznat, jaký je vztah vašich současníků k islámu, nedívejte se na velké davy shromážděné u dveřích mešit, ani neposlouchejte burácivé chvástání se tím, kolik toto pomáhá islámu, spíše svou pozornost obraťte k tomu, jak a nakolik je dodržován Boží Zákon.[5]

8. Útočí na svobodu myšlení, pomlouvají, mlží a šíří konspirace.

Sektářští fanatici nenávidějí svobodný úsudek, kritické myšlení a schopnost samostatné dedukce. Ti, kteří se zamýšlejí nad skutečnými motivy dané skupiny jsou napadáni a zobrazováni jako nepokorní a arogantní hříšníci. Všichni členové daného uskupení musí povinně dodržovat nastavenou ideologickou linii a jakákoli odchylka je okamžitě odsouzena.

Saláhuddín Mukbil Ahmed pravil:

Pevně a z celého srdce věřím tomu, že skuteční učenci islámu jsou nejvíce vzdáleni tomu, co tito praktikují – bez jakékoli opory formulují své názory a potom je vnucují ostatním.

Skuteční učenci naopak pokorně akceptují pravdu, bez ohledu na to, od koho vzejde a staví se k ní zcela čestně a upřímně. Takto se chovají, protože jsou si velmi dobře vědomi toho, že monopol na pravdu už nikdo po Prorokovi صلى الله عليه و سلم nemá.

Abú Hanífa o sobě jednou pravil: „Toto je názor an-Nu'mána a kdokoli přijde s nějakým lepším, má větší právo na to, aby byl následován.

Aš-Šáfi'í pravil: „Nikdy jsem s nikým nedebatoval, aniž bych neřekl: „Ó Bože, dej, aby se pravda objevila v jeho srdci a pak na jeho jazyku. Pokud budu na pravdě já, on mne bude následovat. A pokud bude na pravdě on, budu já následovat jeho.

Základním předpokladem otevřeného přístupu a svobody myšlení je spravedlnost a rovnost. Muslim respektuje názory a náboženská pravidla druhých. Islámští učenci se někdy rozcházeli i v samotných základech islámsko-právní vědy, nemluvě o otázkách dílčích. I žáci se někdy v některých otázkách neshodovali se svými učiteli. Abú Júsuf a Muhammed ibnu l-Hasan aš-Šejbání se v některých otázkách neshodli se svým šejchem, imámem Abú Hanífou. Ibn Wehháb, Ibnu l-Mudžášún a Ibn Abí Hazm také nenásledovali imáma Málika ve všem, co řekl. Odlišovali se od něj v mnoha ohledech a vybrali si za svá stanoviska odlišná, než byla ta jeho. Imám Ahmed dokonce svým studentům zakázal zapisovat si jeho názory a povzbuzoval je k tomu, aby se opírali o Korán a Sunnu přímo, bez prostředníka.[6]

Sektářští fanatici izolují své následovníky od ostatních muslimů i lidí zvenčí obecně, od všech, kteří nejsou členy jejich uskupení, ve jménu ochrany prostých věřících se snaží zajistit, že budou poslouchat jen oficiální propagandu jejich uskupení.

Tímto ovšem mrzačí islámský imperativ daný těmito slovy Božími:

إِنَّمَا ٱلْمُؤْمِنُونَ إِخْوَةٌ فَأَصْلِحُوا۟ بَيْنَ أَخَوَيْكُمْ ۚ وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ لَعَلَّكُمْ تُرْحَمُونَ

Věřící jsou si přece bratry; usmiřujte tedy oba bratry své a buďte bohabojní - snad dostane se vám smilování! (Hudžurát: 10)

Islám totiž přikazuje ve všem se podřídit Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم a budovat skutečné bratrství na základě jednotných a společných principů.

Sektářští fanatici naproti tomu rozsévají pomluvy a obracejí své následovníky proti učencům, ostatním muslimům a zbytku lidstva obecně.

Ibnu l-Džewzí v odsudku takového jednání pravil:

Tím nejvíce zavrhovaným druhem pomlouvání a klevetění je, když lidé podněcují ostatní k tomu, aby se drželi co nejdále od všech ostatních lidí a sdružovali se jen s nimi. V tom spojují hřích útoku na něčí čest se hříchem sebechvály. Díky své ignoranci si ani v nejmenším nejsou vědomi toho, že hřeší hned dvakrát: klevetí a navíc i stavějí svou hranou zbožnost okázale na odiv ostatních. Stává se tak například tehdy, když je na jejich sezeních zmíněno něčí jméno a oni řeknou: „Chvála Alláhu, my nemáme žádnou potřebu podlézat vládcům a usilovat o prázdná pozlátka tohoto světa,“ anebo o něm řeknou: „Utíkáme se k Alláhu před nedostatečnou střídmostí. Prosíme Alláha, aby nás neučinil jedněmi z prostopášníků.“ Takovými slovy pak zamýšlí ukázat druhým na nedostatky někoho třetího, nepřítomného.[7]

Nejen, že se nezdráhají pomlouvat, ale nestydí se ani mlžit, poskytovat zavádějící informace, směšovat pravdu a lež, nebo dokonce otevřeně lhát.

Abú 'Abdila'lá Chálid Osmán pravil:

Jejich iracionální zanícenost je vede k tomu, že si vybírají jen střípky těch informací, které jim pasují, ozdobí je lžemi, aby vykreslili své šejchy před ostatními jako lákavé a zajímavé.[8]

Mezery a díry mezi těmito účelově vybranými střípky reality pak spojují a zacelují všemožnými oslími můstky vystavěnými z divokých a fantastických konspirací, aby podporovali teze, že jen jejich vůdcové jsou výlučnými znalci pravdy, jejichž pravdomluvnost a autenticita je zaručena a nepotřebuje být dále zkoumána, odhalována a posuzována. Chválu a kritiku přijímají jen od svého šejcha a od lidí, které jejich šejch výslovně pochválil.

Pokud je kritika jejich šejcha obecná a odmítavá, nevěnují ji žádnou pozornost a zaměřují se jen na detailní vyjádření těch, kteří jejich autoritu naopak chválí, aniž by vůbec dbali na to, co ostatní učenci říkají. Zamítají ji se slovy: „Náš šejch je znalejší a lépe pozná záležitosti těch či oněch, než tito učenci.“ Naopak detailní a jmenovité kritice dávají daleko větší prostor, než obecně formulované chvále. Nicméně pokud by člověk dopodrobna studoval jejich vyjádření, zjistil by, že se jejich kritiky zakládají jen na pochybných údajích a jsou hnány skrytou záští či nenávistí, anebo závistí a nikoli nestranným, na faktech postaveným důkazním šetřením.

Toto je v rozporu s islámskými principy kritizování a schvalování (arab. الجرح و التعديل al-džerhu we te'díl).

Ibn 'Abdilberr řekl:

Skupina učenců fikhu a hadísů, obdařená pronikavým vhledem a správným pochopením stanovila: „Nepřijímáme kritiku ani od Jahjá ibn Me'ína [9] či kohokoli jiného na adresu někoho, kdo je obecně velmi dobře znám svou znalostí, zbožností, pravdomluvností a správným pochopením víry. Kritika v takovém případě je odmítána, dokud není důvod této kritiky dotyčného vůči jinému muslimovi doložitelně v souladu s principy opravňujícími kritiku na adresu důvěryhodné osoby. Taková osoba do té doby držena za spolehlivou. Proto není správné domnívat se o opaku.[10]

Chálid ibn Muhammed Osmán k tomu dodal:

Pokud není taková kritika přijatelná ani od Jahjá ibn Me'ína, leda že by pro to měl adekvátní důvod, co potom my všichni ostatní, včetně našich současníků? Pochvala starších učenců vůči někomu je důsledkem jejich zkušeností s dotyčným, jejich vztahem s ním a jejich znalosti o způsobu, jakým dotyčný chápe víru. Jejich detailní pochvaly se dále zakládají na znalosti činů dotyčného, kterými prokázal svou čestnost, pravdomluvnost a správné pochopení víry.

Nicméně navzdory tomuto všemu se stále mohou objevit zaujatí jedinci, kteří chválu dotyčného ze strany předních a významných učenců odmítnou. Tací se drží jen slov svého šejcha a jen ta jim stačí. Šíří kritiku svého šejcha vůči dotyčnému a rozšiřují ji všude, bez jakýchkoli ohledů a nedbaje na jakoukoli míru. Dotyčného učence pak učiní vůdcem své skupiny a dají mu právo rozhodovat, kdo v ní obdrží členství a kdo z ní bude vykázán, bez jakéhokoli důkazu. A není pochyby o tom, že něco takového je přeháněním v náboženství.[11]

9. Partajnická zaujatost vždy časem narůstá a zhoršuje se.

Všechny výše zmíněné projevy u všech fanatických sektářů zprvu začínají velmi nenápadně a postupem času se prohlubují a zhoršují. Je to jejich další společný rys a tím i projev fanatizmu a sektářské zaujatosti.

Arabské úsloví شنشنة أعرفها من أخزم šinšinetu a'rifuhá min Achzem. dosl. vlastnost, kterou jsem už poznal u Achzema, odkazuje na skutečný příběh jistého muže jménem Achzem, který byl vyhlášený pro své hrubé, neuctivé a nepokorné chování vůči vlastnímu otci. Když tento Achzem zahynul a zanechal po sobě děti, tyto se nakonec staly ještě více neposlušnými a neuctivými vůči svému dědovi, do té míry, že v této odsouzeníhodné nectnosti překonaly i Achzema samotného. Když pak jednoho dne vnuci svého dědečka napadli a ztloukli, recitoval nebohý stařec jako odpověď tyto řádky:

إنَّ بَنِيَّ ضَرَّجُونِي بالدَّمِ *** شِنْشِنَةٌ أَعْرِفُهَا مِن أَخْزَمِ

Věru mne mé děti zbrotily mou vlastní krví, toť rys, jenž jsem poznal už u Achzema.

Tj. to, čeho se vnuci vůči starci dopustili, bylo sice svou intenzitou extrémní, avšak ve své podstatě to pro něj nebylo ničím novým. Bylo to něco, co zdědili už po svém otci, zesnulém Achzemovi, jehož hrubost a neuctivost si starý muž dobře pamatoval už z dřívějška.

Tento příklad je dodnes používán učenci pro vykreslení toho, že sektářští fanatici nepřinášejí nic nového, když zle hovoří o následovnících Sunny a napadají je. To činili i četní jejich předchůdci z řad následovníků inovace a sektářských fanatiků.

Všechny dnešní velké sekty, jejichž přesvědčení se v mnohém odchyluje od původní islámské věrouky, vždy začínaly jako malé skupinky lidí přesvědčených o zvláštních přednostech a vyvolenosti svých oblíbenců nad ostatními.

Ku příkladu ší'izmus, včetně těch svých variant, které věří v neomylné imámy, již si předávají esenci proroctví a božské inspirace a které tvrdí, že současný Korán je jen třetinou původního, začínaly jako skromné a zdánlivě bezvýznamné, politicky motivované zájmové kruhy.

Sálih al-Fewzán o tom píše:

Prvními (a nejumírněnějšími) z nich byli المفضلة al-mufaddala. Dávali přednost (arab. فضل fadl) 'Alímu ibn Abí Tálibovi رضي الله عنه před ostatními Prorokovými صلى الله عليه و سلم společníky, včetně dokonce i Abú Bekra, Omara a Osmána رضي الله عنهم أجمعين. Proto byli i takto nazváni. Nicméně neoponovali ani Abú Bekrovi, ani Omarovi, ani Osmánovi v jejich funkcích chalífů, jen tvrdili, že 'Alí byl vždy lepší. To je chyba, protože 'Alí je čtvrtý pravověrný chalífa, není lepší než Abú Bakr či Omar. A tvrzení těch, kteří ho upřednostňovali nad Abú Bekrem nebo Omarem, sám ostře odmítal a hrozil, že ty, kteří toto tvrdí, dá potrestat.

Druhými byli ti, kteří smýšleli, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم si jako svého nástupce zvolil právě 'Alího a nikoho jiného. Jen 'Alí byl proto hoden, aby se stal chalífou a Abú Bekr, Omar a Osmán si toto od něj uzurpovali nespravedlivě. Tito lidé tvrdili, že pouze 'Alí byl vyvolen, aby vedl ummu, ale ostatní Prorokovi společníci mu zcizili jeho nároky a ukradli mu jeho vůdcovství.

Třetími byli extrémisté, kteří říkali, že Boží poselství Koránu bylo původně určeno 'Alímu, nicméně anděl Džibríl عليه السلام podvedl Všemohoucího Alláha a zjevil ho namísto něho Muhammedovi صلى الله عليه و سلم. Tvrdí tedy, že Důvěryhodný (arab. الأمين al-Amín, tj. Džibríl) se dopustil podvodu a nedoručil poselství Lvu (myslí se 'Alí), ale Muhammedovi صلى الله عليه و سلم.

Čtvrtou a nejhorší sektou jsou mezi nimi ti, kteří ztotožňovali 'Alího s Bohem. A tyto dal popravit [12] už i samotný 'Alí.[13]

Proto také 'Alího vnuk a Prorokův صلى الله عليه و سلم pravnuk Zejnu l-'Ábidín 'Alí ibn Husejn na adresu těch, kteří fanaticky stranili jemu a ostatním Prorokovým صلى الله عليه و سلم potomkům, řekl: „Milujte nás jen tolik, kolik podle islámu máte za povinnost, a pouze pro věc Boží, protože vaše náklonnost vůči nám začala narůstat do té míry, až se pro nás stala hanbou.[14]

Závěrem

Není v jádru nic špatného na vytváření uskupení, spolků, iniciativ a aliancí za účelem prosazovat dobro a bránit zlu. Problém nastává, když tato tendence přeroste únosnou mez, když začnou být členství v takovém uskupení a láska k jeho vůdcům považovány členy těchto uskupení za určující pro správné praktikování víry a když je takové uskupení postaveno na základech falši a inovace. Potom je povinností každého muslima se takových uskupení stranit jak jen to lze, zřeknout se jich a vyhýbat se jim i jejich členům. [15]

Toto jsou způsoby našich zbožných předků, o kterých Ibn Tejmíja pravil:

Cesta našich zbožných předků není ničím jiným, nežli pravdou.[16]

Muhammed Sálih ibnu l-'Usejmín ohledně těch, kteří tyto principy porušují, pravil:

Tito mladí (a nezkušení) lidé, kteří se odchýlili od cesty a způsobů našich zbožných předků při doručování výzvy k islámu tak učinili pouze proto, že byli zasaženi všemožnými cizorodými ideologiemi. Co se týče aktivistů a mládeže, kteří zůstali v kontaktu se svými učenci, tito takovými ideologiemi, přicházejícími zvenčí, zasaženi nebyli. Tito lidé, všechna chvála Alláhu, následují přímou cestu, kterou následovali i naši zbožní předkové.

Podstata veškerého rozdělení mezi muslimy tedy spočívá na prvcích islámské osvěty založených na ideologiích a metodologiích pochybných jedinců, či následovníků bludu a nízkých tužeb, což platí i pro tužbu uhasit požehnání výzvy k pravdě v této naší zemi, kde žijeme. (...) Jejich touhou je rozdělit nás, odvrátit od nás naši mládež, připravit lid o důvěru v jejich učence, aby se pak mohlo objevit – Alláh nás před tím chraň – něco, čehož konec nebude žádaný a chvályhodný.[17]

_______________________________________________________________________

[1] Viz Katru l-welí 'alá hadísi l-welí, str. 275.

[2] Viz at-Ta'assubu liš-šujúch, str. 147.

[3] Viz Ibid., str. 162.

[4] Viz at-Ta'líku 'alá šarti l-hizbíja, str. 72.

[5] Viz Adebu š-šar'íja, 1/268.

[6] Viz ad-Dawábitu fí wedžhi s-Sunneti kadímen we hadísen, str. 299-301.

[7] Viz Minhádžu l-kásidín, 2/680.

[8] Viz at-Te'assubu liš-šujúch, str. 280.

[9] Jeden z největších znalců nauky o kritice tradentů všech dob.

[10] Viz at-Temhíd, 7/171.

[11] Viz at-Te'assubu liš-šujúch, str. 411.

[12] 'Alí vykopal příkopy, rozdělal v nich oheň a spolu se svým sluhou Kanbarem naházeli tyto sektáře do něj, zatímco oni volali: „Ty jsi On, Ty jsi On!“ 'Alí řekl ve verších: 

Když se pro mne záležitost nedobrou stala, rozdělal jsem ohně a zavolal Kanbara.“ 

Tak uvádí Ibnu l-'Arebí v al-Mu'džemu, podání č. 67 a 1508; al-Ádžúrí v aš-Šarí'a, podání č. 2012 a 2013; Ibn 'Abdilberr v at-Temhídu, 5/318; a Ibn 'Asákír v Táríchu Dimešk, 42/475. 

Uvádí se, že 'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنه se proti tomuto rozhodnutí postavil s poukazem na výrok Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم ‏:

فَإِنَّهُ لاَ يُعَذِّبُ بِالنَّارِ إِلاَّ رَبُّ النَّارِ.

... Nikdo nesmí trestat ohněm, kromě Pána Ohně.“ 

Zaznamenal Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 2673; jako sahíh jej doložil Ibn Hazm v al-Muhalla, 11/383.

Ibn 'Abbás řekl: „I já smýšlím, že mají být popraveni, avšak mečem a nikoli ohněm.“ 

Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 2854 a 6524.

[13] Viz al-Ittiháfu l-kárí bit-ta'líkáti 'alá Šerhi s-Sunna, 2/61-62.

[14] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/136.

[15] Viz Rabí' ibn Hádí al-Medchalí v al-Džemá'atu wáhidetun lá džemá'átu we s-sirátu wáhidun we lá l-asrát, str. 112.

[16] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 4/149.

[17] Viz al-Idžábátu l-muhimmetu fi l-mešákili l-mulíma, 1/29.