PROSBA - TA JE UCTÍVÁNÍM

An-Nu’mán ibn Bešír رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

الدُّعَاءُ هُوَ الْعِبَادَةُ !

Prosba – ta je uctíváním.

A potom recitoval koránský verš:

وَقَالَ رَبُّكُمُ ٱدۡعُونِيٓ أَسۡتَجِبۡ لَكُمۡۚ إِنَّ ٱلَّذِينَ يَسۡتَكۡبِرُونَ عَنۡ عِبَادَتِي سَيَدۡخُلُونَ جَهَنَّمَ دَاخِرِينَ

I pravil Pán váš: "Vzývejte Mne a Já vás vyslyším! Ti, kdo se pyšně povyšují nad uctívání, ti věru vejdou do pekla, kde budou poníženi." (Gháfir: 60) [1]

Podle jiné verze řekl:

إِنَّ الدُّعَاءَ هُوَ الْعِبَادَةُ ‏!

Věru prosba, ta je uctíváním.[2]

Podle další verze recitoval tento verš:

وَإِذَا سَأَلَكَ عِبَادِى عَنِّى فَإِنِّى قَرِيبٌ ۖ أُجِيبُ دَعْوَةَ ٱلدَّاعِ إِذَا دَعَانِ ۖ فَلْيَسْتَجِيبُوا۟ لِى وَلْيُؤْمِنُوا۟ بِى لَعَلَّهُمْ يَرْشُدُونَ

Když se tě zeptají služebníci Moji na Mne, věz, že jsem blízko a že odpovím na prosbu prosícího, když mne poprosí. Nechť však na výzvu Mou odpoví a nechť ve Mne věří - snad půjdou cestou správnou! (Bekara: 186) [3]

Vypravěč tohoto hadísu, Nu'mán ibn Bešír al-Chazredží al-Ansárí se narodil v Medíně a patřil k velkým a významným ansárům a je vypravěčem mnoha hadísů. Byl také kazatel a básník, který po sobě zanechal díwán. V ranné umejjovské době (za panování Mu'áwíji a Jezída) působil jako guvernér Damašku, Jemenu, Kúfy a Himsu (za vlády Merwána ibn Hakem).

Komentář tohoto hadísu poskytl Ibn Tejmíja:

Prosba je uctíváním, tedy akt prosení Alláha o něco musí být založen na Sunně a následování Posla Božíhoصلى الله عليه وسلم a nikoli na tužbách a inovacích. Věru Alláha je možno uctívat pouze tak, jak On uzákonil a nikterak ho není možno uctívat tak, jak se zlíbí chtíči a jak vejde ve zvyklost inovacemi.

Vznešený Alláh pravil:

أَمۡ لَهُمۡ شُرَكَٰٓؤُاْ شَرَعُواْ لَهُم مِّنَ ٱلدِّينِ مَا لَمۡ يَأۡذَنۢ بِهِ ٱللَّهُۚ

Což mají nevěřící společníky, kteří jim jako náboženství uzákonili to, co Bůh nedovolil? (Šúrá: 21)

Vznešený Alláh rovněž pravil:

ٱدۡعُواْ رَبَّكُمۡ تَضَرُّعٗا وَخُفۡيَةًۚ

Vzývejte Pána svého pokorně a skrytě (A'ráf: 55)

A potom dodal:

إِنَّهُۥ لَا يُحِبُّ ٱلۡمُعۡتَدِينَ

vždyť On věru nemiluje přestupníky! (A'ráf: 55)

Toto je důkazem, že kdokoli nevzývá Alláha pokorně a skrytě, je přestupníkem, kterého Alláh nemiluje.[4]

Safíjurrahmán al-Mubárekfúrí v komentáři tohoto hadísu pravil:

Toto uctívání je skutečným uctíváním, které si plným právem zaslouží být nazýváno uctíváním. Je tomu tak proto, že při prosbě se člověk obrací přímo k Alláhu a odvrací se od všeho ostatního mimo Něho. Člověk Ho pak vzývá s láskou, vkládá do něho naději a stojí před ním v posvátné bázni. Tuto naději a posvátnou bázeň pak nepociťuje vůči ničemu jinému, vyjma Něho.[5]

Výše uvedené potvrzuje také podobné podání od Anase ibn Málika رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:

‏ الدُّعَاءُ مُخُّ الْعِبَادَةِ ‏.

Prosba je podstatou uctívání.[6]

Arabské slovo مخ muchch označuje podstatu, dřeň nebo mozek. Tedy vzývat Alláha znamená samou podstatu a princip celého uctívání – obracíme se při ní k Alláhu a odsouváme stranou vše ostatní, uctíváme Ho přesně tím způsobem, jakým od nás On žádá a přesně tak, jak nás naučil Jeho Posel صلى الله عليه وسلم, se zcela upřímným úmyslem, cítíce láskou, naději i posvátnou bázeň vůči Alláhu. Navíc mnohé další uctívání, jako je modlitba či pouť, zahrnují prosbu v sobě jako jednu ze svých částí. Prosba nerozlučně provází i mnohé ostatní podoby uctívání, jako je např. půst.

Muhammed Sálih al-'Usejmín pravil:

Není pochyb, že prosba je uctíváním v tom nejobecnějším smyslu, protože když člověk prosí svého Pána, staví svou prosbu na dvou věcech: jednak na úpornosti své potřeby kontaktu se Vznešeným Alláhem a své naprosté nouze po všem, co je v Rukou Božích, neboť nemá útočiště kromě u svého Pána a druhak svou prosbou Salláha velebí a projevuje svou víru v to, že Alláh je mu schopen odpovědět a že si je vědom, že Ho Jeho služebník vzývá a že On jeho prosbu slyší. A toto je uctívání.

Proto, bratře muslime, pros Alláha co nejvíce, možná že poprosíš právě v okamžiku, kdy se prosba přijímá a to, oč prosíš, se ti vyplní. A i kdyby se tak nestalo, to, že jsi prosil Alláha, se ti připočte k dobru, protože prosba je věru uctíváním a každé uctívání bude na onom světě odměněno. Vznešený Alláh buď na prosbu odpoví, anebo od člověka odkloní podobné takové zlo, anebo za ni odmění na onom světě. Prosit Alláha je tedy vždy výhrou, na rozdíl od prosby adresované komukoli ze stvoření, protože ti, které Alláh stvořil, často žádosti nevyplní, slovy básníka:

Se svými prosbami se nesvěřuj synům Adamovým,

Nýbrž pros Toho, Kdo brány Své nezavírá,

Bůh přece netrestá prosící Hněvem svým,

leč syn Adamův, když žádán je, hněv ho svírá.[7]

'Abdurrahmán ibn Násir as-Sa'dí o důležitosti prosby a slasti, která je v ní ukryta, pravil:

Tedy obrátit se na Alláha s prosbou je zcela porovnatelné s jakýmkoli jiným zbožným skutkem. Člověk by se proto měl snažit získat cokoli, co se hodí pro jeho duchovní růst i pro jeho světský blahobyt. A k tomu, aby svých cílů dosáhl, by měl prosit Alláha.

Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

… احْرِصْ عَلَى مَا يَنْفَعُكَ وَاسْتَعِنْ بِاللَّهِ وَلاَ تَعْجِزْ وَإِنْ أَصَابَكَ شَىْءٌ فَلاَ تَقُلْ لَوْ أَنِّي فَعَلْتُ كَانَ كَذَا وَكَذَا ‏.‏ وَلَكِنْ قُلْ قَدَرُ اللَّهِ وَمَا شَاءَ فَعَلَ فَإِنَّ لَوْ تَفْتَحُ عَمَلَ الشَّيْطَانِ ‏.

... Neustále pros Alláha o cokoli prospěšné, hledej u Něj pomoc a nikdy v prosbě neochabuj. Pokud tě cokoli postihne, neříkej: „Kdybych tak byl jen učinil tak a tak,“ naopak spíše řekni: „Alláh tak předurčil a stalo se, co chtěl,“ protože slůvko „kdybych jen“ otvírá brány šejtánovi.[8]

Posel Boží صلى الله عليه وسلم tedy spojil příkaz horlivé prosby a zachování naděje při žádání o užitečné a hodnotné věci s příkazem prosit Alláha o pomoc, nelenit a jen tak snadno se nevzdát. Také spojil odvržení lítosti nad tím, co se stalo s důvěrou a spoléháním se na Boží předurčení.

Celou záležitost tedy rozdělil na dvě části. Ta první platí v rámci toho, o co se služebník může přičinit sám. Zde musí být služebník přičinlivý, nezdolný a musí upřímně prosit Alláha o pomoc. Druhá část se týká toho, co služebník sám ovlivnit nedokáže. V rámci toho je služebník ujišťován a vybízen k tomu, aby se podřídil tomu, co chce a co předurčí Alláh.

Není pochyby, že následování obou těchto principů je důvodem nesmírného štěstí a spokojenosti. Takové přesvědčení odhání starosti i smutky.[9]

______________________________________________________

[1] Zaznamenal Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 1479; jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-džámi', hadís č. 3407. Uvádí jej také at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3247 jako hasan sahíh a hadís č. 3372 jako hasan sahíh s poznámkou: „Mensúr a A'meš ho uvádí od Zerra a není znám jinou cestou, nežli přes něj. Zerr je Zerr ibn 'Abdilláh al-Hemdání, otec Omara ibn Zerra a je spolehlivým vypravěčem."

[2] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3828.

[3] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2969 jako hasan sahíh.

[4] Viz al-Fetáwa l-misríja, 6/210.

[5] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 8/246.

[6] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3371 jako gharíb. V isnádu se vyskytuje sporný vypravěč 'Abdulláh ibn Lehí'a, který byl slabým vypravěčem poté, co shořely jeho knihy a zápisky. Podle at-Tirmizího není známa jiná cesta, která by dochovala slova „podstatou.“ Al-Albání smýšlí, že hadís je proto slabý, neboť ho Ibn Lehí'a vyprávěl až poté, co mu shořely knihy a paměť mu už dobře nesloužila. Viz Ahkámu l-dženáiz. Podle Máhira al-Kahtáního je sice znění slabé, ale výše uvedená podání od Nu'mána posilují jeho význam. Viz Muntadajátu l-bejdái l-'ilmíja, online na: Má sihhatu hadísi „ad-du'áu muchchu l-'ibáda.“ <http://www.ajurry.com/vb/showthread.php?t=18859> [k 27. VII. 2018].

[7] Viz Hel má jerwí 'ani n-nebí sallalláhu 'alejhi we selleme „ad-du'áu muchchu l-'ibádeti“ sahíh? Online na <http://binothaimeen.net/content/12513> [27. VII. 2018]. Redakčně zkráceno.

[8] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2664.

[9] Viz al-Wasáilu l-mufída, str. 19.