RÁJ I PEKLO JSOU NÁM BLÍŽE NEŽ NAŠE VLASTNÍ OBUV

‪'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

الْجَنَّةُ أَقْرَبُ إِلَى أَحَدِكُمْ مِنْ شِرَاكِ نَعْلِهِ، وَالنَّارُ مِثْلُ ذَلِكَ .

Zahrada Ráje je každému z vás blíže, nežli řemínek jeho sandálů. A Oheň pekelný stejně tak.[1]

Al-Buchárí uvádí tento hadís ve svém Sahíhu v Knize podání změkčujících srdce, v kapitole O tom, že Ráj je každému blíže, než řemínek jeho sandálů a Peklo zrovna tak.

Koránský kontext předmětného hadísu

Existují dvě nevyhnutelnosti. 

Tou první je pomíjivost lidské vezdejší existence, o níž je řečeno:

كُلُّ مَنْ عَلَيْهَا فَانٍ وَيَبْقَىٰ وَجْهُ رَبِّكَ ذُو ٱلْجَلَـٰلِ وَٱلْإِكْرَامِ

Všichni, kdož na zemi jsou, dočkají se konce svého a zůstane jen tvář Pána tvého, majestátnosti a velkomyslnosti plného. (Rahmán: 26-27)

Tou druhou je nevyhnutelnost setkání se s Nejvyšším:

… وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ وَٱعْلَمُوٓا۟ أَنَّكُم مُّلَـٰقُوهُ ۗ وَبَشِّرِ ٱلْمُؤْمِنِينَ

… a buďte bohabojní a vězte, že se s Ním setkáte! Oznam tuto zvěst radostnou věřícím! (Bekara: 223)

'Abdurrahmán ibn Násir as-Si'dí k tomu dodal:

Nejlepší ze všech dobrých novin, které člověk může obdržet, je dozvědět se, že Alláh mu propůjčuje schopnost mít víru a konat dobré skutky.[2]

Vznešený Alláh na jiném místě přiblížil den, kdy se tak stane:

يَوْمَ تَرَى ٱلْمُؤْمِنِينَ وَٱلْمُؤْمِنَـٰتِ يَسْعَىٰ نُورُهُم بَيْنَ أَيْدِيهِمْ وَبِأَيْمَـٰنِهِم بُشْرَىٰكُمُ ٱلْيَوْمَ جَنَّـٰتٌ تَجْرِى مِن تَحْتِهَا ٱلْأَنْهَـٰرُ خَـٰلِدِينَ فِيهَا ۚ ذَٰلِكَ هُوَ ٱلْفَوْزُ ٱلْعَظِيمُ

V den, kdy spatříš, jak před věřícími muži i ženami a po pravici jejich poběží světlo jejich, bude jim řečeno: "Radostná zpráva pro vás: dnes vstoupíte do zahrad, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní budete!" A to věru bude úspěch nesmírný. (Hadíd: 12)

'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه, vypravěč i našeho předmětného hadísu, ohledně těchto slov Božích řekl: „Budou přecházet přes most nad Peklem shodně svým skutkům. Mezi nimi budou tací, kterých světlo bude jako hora, tací, jejichž světlo bude jako datlovník, další, jejichž světlo bude do výšky stojícího muže. A poslední z nich obdrží světla jen za palec a toto bude svítit jen mihotavě, chvíli bude svítit a chvíli zhasínat.[3]

Alláh bude odměňovat lidi za jejich konání a dobře ví o každém jejich činu, slovu i kroku, neboť praví:

وَلَقَدْ خَلَقْنَا ٱلْإِنسَـٰنَ وَنَعْلَمُ مَا تُوَسْوِسُ بِهِۦ نَفْسُهُۥ ۖ وَنَحْنُ أَقْرَبُ إِلَيْهِ مِنْ حَبْلِ ٱلْوَرِيدِ  إِذْ يَتَلَقَّى ٱلْمُتَلَقِّيَانِ عَنِ ٱلْيَمِينِ وَعَنِ ٱلشِّمَالِ قَعِيدٌ مَّا يَلْفِظُ مِن قَوْلٍ إِلَّا لَدَيْهِ رَقِيبٌ عَتِيدٌ وَجَآءَتْ سَكْرَةُ ٱلْمَوْتِ بِٱلْحَقِّ ۖ ذَٰلِكَ مَا كُنتَ مِنْهُ تَحِيدُ 

My stvořili jsme člověka a dobře víme, co duše jeho mu našeptává. Vždyť blíže jsme mu než jeho tepna krční, když přijímají jeho slova dva andělé, zprava i zleva sedící. A člověk nevyřkne slovo jediné, aniž je vedle něho připraven dohlížitel. A pak dostaví se smrti opilost jako skutečnost a tohle je to, čemu ses vyhnout chtěl! (Káf: 16-19)

Kontext předmětného hadísu v dalších podáních Sunny

Mudžáhid slyšel 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما vyprávět, že ho Posel Boží صلى الله عليه و سلم chytil za rameno a potom mu řekl:

كُنْ فِي الدُّنْيَا كَأَنَّكَ غَرِيبٌ، أَوْ عَابِرُ سَبِيلٍ .

Buď na tomto světě, jako bys byl cizinec či poutník na cestě.

Jeden z vypravěčů tohoto hadísu dodává, že sám Ibn Omar k tomu říkal: „Pokud dožiješ večera, nemysli si, že dožiješ rána. A pokud dožiješ rána, nemysli si, že dožiješ večera. Ber ze svého zdraví pro svou nemoc a ze svého života pro svou smrt.[4]

'Abdul'azíz ibn Báz k tomu poznamenal:

Člověk v cizí zemi se za ničím, co nesouvisí s jeho cestou, neohlíží. Proto nechť se člověk na tomto světě chová, jako by tu byl jen návštěvníkem z ciziny. Takto by se měl věřící chovat, protože si je vědom, že je na tomto světě jen na návštěvě a musí myslet na to, že se připravuje i na cestu zpět. Kdokoli soudný si tohoto musí být vědom, být vždy připraven a nezapomínat na to.[5]

Podle Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلّى الله عليه و سلّم poradil, čemu se v životě věnovat, abychom si zajistili pohodu na tomto světě a Ráj na světě onom, když řekl:

إنَّ اللَّهَ يَقُولُ : يَا ابْنَ آدَمَ ، تَفَرَّغْ لِعِبَادَتِي أَمْلأْ صَدْرَكَ غِنًى ، وَأَسُدَّ فَقْرَكَ ، وَإِنْ لا تَفْعَلْ مَلأْتُ يَدَيْكَ شُغْلاً ، وَلَمْ أَسُدَّ فَقْرَكَ.

Vznešený Alláh praví: „Synu Adamův, uvolni svůj čas pro to, abys Mne uctíval. Já tvou hruď na oplátku naplním pocitem dostatku a zamezím tomu, abys zchudl. Pokud to ovšem neučiníš, Já zcela zaměstnám tvé ruce, leč před chudobou tě neochráním.[6]

Cestu uctívání, vedoucí do Ráje, pak Posel Boží صلى الله عليه و سلم podle 'Ubády ibn Sámita رضي الله عنه popsal takto:

اضمَنوا لي سِتًّا من أنفسِكم أضمَنْ لكم الجنَّةَ اصدُقوا إذا حدَّثتم وأوفوا إذا وعدتم وأدُّوا الأمانةَ إذا ائتُمِنتم واحفَظوا فروجَكم وغُضُّوا أبصارَكم وكُفُّوا أيديَكم.

Zaručte se mi u sebe za šest věcí a já vám zaručuji Ráj: že budete pravdomluvní v čemkoli, co říkáte, že dodržíte všechny sliby, které dáte, že splníte všechny závazky, které na sebe převezmete, že budete střežit svá pohlaví, klopit svůj zrak a netknete se rukama ničeho, čeho nemáte.[7]

O rovnováze mezi snažením se ve prospěch tohoto i onoho světa hovoří i hadís o dvou beduínech, kteří přišli za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم a zeptali se: „Posle Boží, kdo mezi lidmi je nejlepší?“ Odpověděl:

طُوبى لمن طالَ عُمُرُه، وحَسُنَ عملُه.

Blahoslaven ten, kdo žije nejdéle a vykoná přitom nejvíce dobrých skutků.

Na to se druhý z beduínů zeptal: „A které skutky jsou nejlepší?“

Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:

أن تُفارِقَ الدنيا ولِسانُكَ رَطْبٌ من ذِكْرِ اللهِ.

To, že se odloučíš od tohoto světa a tvůj jazyk bude neustále vzpomínat Alláha.[8]   

Náš vztah k tomuto životu by měl odrážet prosbu, již se uvádí od Božího Posla صلى الله عليه و سلم:

اللَّهُمَّ بِعِلْمِكَ الْغَيْبَ وَقُدْرَتِكَ عَلَى الْخَلْقِ أَحْيِنِي مَا عَلِمْتَ الْحَيَاةَ خَيْراً لِي وَتَوَفَّنِي إِذَا عَلِمْتَ الْوَفَاةَ خَيْراً لِي، اللَّهُمَّ إِنِّي أَسْأَلُكَ خَشْيَتَكَ فِي الْغَيْبِ وَالشَّهَادَةِ، وَأَسْأَلُكَ كَلِمَةَ الْحَقِّ فِي الرِّضَا وَالْغَضَبِ، وَأَسْأَلُكَ الْقَصْدَ فِي الْغِنَى وَالْفَقْرِ، وَأَسْأَلُكَ نَعِيماً لَا يَنْفَذُ، وَأَسْأَلُكَ قُرَّةَ عَيْنٍ لَا تَنْقَطِعُ، وَأَسْأَلُكَ الرِّضِا بَعْدَ الْقَضَاءِ، وَأَسْأَلُكَ بَرْدَ الْعَيْشِ بَعْدَ الْمَوْتِ، وَأَسْأَلُكَ لَذَّةَ النَّظَرِ إِلَى وَجْهِكَ وَالشَّوْقَ إِلَى لِقَائِكَ فِي غَيْرِ ضَرَّاءَ مُضِرَّةٍ وَلَا فِتْنَةٍ مُضِلَّةٍ، اللَّهُمَّ زَيِّنَّا بِزِينَةِ الْإِيمَانِ واجْعَلْنَا هُدَاةً مُهْتَدِينَ

Ó Bože! Při Tvé Znalosti nepoznatelného a při Tvé Moci nade vším stvořeným, ponechej mne žít tak dlouho, dokud je to pro mne dobré a nech mne zemřít tehdy, když víš, že je to tak pro mne lepší. Ó Alláhu, prosím Tě o bohabojnost v soukromí i na veřejnosti, o slovo pravdy, když jsem spokojený, i když se hněvám, prosím tě o střídmost v bohatství i v chudobě. Žádám tě o požehnání, která nepomíjí, abys byl napořád potěchou mého oka, modlím se k Tobě, abych byl vždy spokojený s Tvým rozhodnutím i o to, abych žil snadný a blažený život i po smrti. Prosím, abych mohl spatřit Tvou Tvář a zažil radostné setkání s Tebou bez újmy a marné naděje. Ó Bože, zkrášli mne ozdobou víry a učiň mne správně vedeným, jenž vede správnou cestou i ostatní.[9]

Ozvěna tohoto hadísu v moudrých slovech zbožných předků

Osmán ibn 'Affán رضي الله عنه řekl: „Věru nám Alláh dal tento svět pouze na to, abychom jeho prostřednictvím usilovali o svět onen. Nedal nám ho proto, abychom k němu tíhli.[10]

'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Alláh ukryl dvě věci. Tou první věcí je, kdo je skutečně přiblížen k Alláhu a proto nevíš, kdo z lidí, které potkáváš, je skutečně Bohu blízký (arab. ولي لله welíju lláh). A druhou věcí, kterou ukryl, je Jeho spokojenost se skutky pokornosti, takže nevíš, který ze skutků pokornosti, které jsi vykonal, se stane důvodem Boží spokojenosti s tebou.[11]

Anas ibn Málik رضي الله عنه pravil: „Jsou dva dny a dvě noci, o kterých předtím nikdo nikdy neslyšel: Den, kdy obdržíš zvěst Od Alláha Vznešeného, buď chmurnou, že zasluhuješ Jeho trest, anebo radostnou, že zasluhuješ Jeho milost. A den, kdy obdržíš knihu svých skutků buď do své pravice, anebo do své levice. Noc, která bude tou první, jíž strávíš ve svém hrobě zcela sám. A noc, která ráno skončí nástupem Dne Zmrtvýchvstání, po němž už žádné jiné noci nebude.[12]

Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنه radil svému synu: „Drahý synku, když se postavíš k modlitbě, modli se jako by to bylo naposledy, jako někdo, kdo už už odchází z tohoto světa a nedoufej, že budeš mít příležitost pomodlit se ještě jednou. Drahý synku, věz, že pravý věřící umírá mezi dvěma svými skutky, jedním, který vykoná proto, aby si zajistil to, co potřebuje na tomto světě, a druhým, který koná pro svět onen.[13]

Málik ibn Dínár pravil: „Láska k tomuto světu je hlavním důvodem každičké chyby.[14]

Al-A’meš pravil: „Chodívali jsme na pohřební modlitby a poté jsme v podstatě ani nevěděli, komu to vlastně máme kondolovat, neboť všichni mnoho plakali. A lidé plakali zřejmě kvůli svým vlastním duším ještě více, nežli kvůli tomu, že někdo mezi nimi zemřel.[15]

Sufján as-Sewrí nám odkázal následující radu: „Konej pro tento svět shodně tomu, kolik na něm máš strávit času. A konej pro onen svět tolik, kolik času máš strávit na něm.[16]

Přístup našich zbožných předků k tomuto a onomu světu shrnul Šemsuddín Ibnu l-Kajjim:

Jak bych mohl být považován za moudrého, pokud prodám Ráj i se vším, co obsahuje, za jedinou hodinu pomíjivého užívání?[17]

O kousek dále tentýž autor pravil:

„Největším požehnáním na tomto světě je věnovat se neustále a co nejvíce tomu, co přináší nejhodnotnější odměnu a co je nejužitečnější pro onen svět.“ [18]

Z tohoto důvodu je podle něho nutností okamžité pokání a náprava toho, co ze života ještě zbylo, neboť „Alláh více miluje pláč hříšníků, než velebení zpupných.[19]

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín jejich chápání věci shrnuje takto:

Neobjevili jsme se na tomto světě jako pasoucí se stádo, abychom jen jedli, pili a spali. Na tomto světě jsme přece od toho, abychom se připravovali na náš posmrtný život na světě onom.[20]

Naši zbožní předkové tedy neulpívali na lákadlech tohoto světa a nepachtili se za jeho pomíjivými pozlátky, neboť věděli, slovy Abu l-Feredže Ibnu l-Džewzího, že „život je jako zlá a špatná žena, nikdy ti nebude věrná a pokud budeš usilovat o její přízeň, nepřinese ti to nic dobrého.[21]

Vysvětlení předmětného hadísu učenci

Šemsuddín al-Kermání vysvětluje, že výraz الشراك aš-širák, použitý v tomto hadíse, znamená řemínek, tedy úzký pásek kůže držící chodidlo na podrážce sandál, tedy té části, která se dotýká země. V hadísu je dle něj důkaz toho, že jakýkoli čin pokornosti vůči Alláhu vede směrem k Ráji a jakýkoli čin nepokornosti vůči Němu vede směrem k Peklu, byť by se jednalo o ten nejnepatrnější a nejlehčí skutek. Proto by se věřící nikdy neměl zdráhat vykonat cokoli dobré, byť by se mu to zdálo v jeho očích jako nepatrná věc. A zrovna tak by neměl žádný zlý skutek považovat za nepatrný, protože u Alláha může být naopak veliký. A člověk sám o sobě vlastně ani netuší, co je pro něj nejlepší, kromě několika málo těch, kterým se Alláh smiloval. [22]

Podle Abu l-Feredže Ibnu l-Džewzího tkví význam této alegorie v tom, že pokud se člověk oddá poslušnosti vůči Alláhu, nebude pro něj cesta do Ráje nijak zvlášť obtížná, avšak zároveň také platí, že ani dostat se do Pekla se dá velmi, velmi snadno, aniž si to člověk vůbec uvědomí, propadne-li nepokornosti vůči svému Stvořiteli. Oba aspekty jsou spolu neoddělitelně spojeny a Ráj i Peklo je něčím, co je Alláhem už stvořeno a jen čeká na své naplnění. Ráj Alláh obklopil věcmi obtížnými, vyžadujícími notnou dávku sebezapření, zatímco Peklo obklopil tužbami a nízkými chtíči. Proto, jak smýšlí, není radno podceňovat žádný dobrý čin, ani přehlížet žádný, byť sebemenší, hřích. Každý dobrý čin v sobě skrývá potenciál záchrany a každý špatný čin potenciál zkázy. Každičký čin, který člověk vykoná, ho může přivést buď na to první, nebo na to druhé místo. [23]

Ibnu l-Džewzí pak na jiném místě říká:

Kdokoli se zamyslí nad konečným výsledkem svého snažení na tomto světě, si musí začít dávat pozor. Kdokoli si je jist tím, jakou má před sebou dlouhou cestu, musí se na tuto cestu připravit. Jak divná je to věc s tebou, ó ty, který jsi si tímto jist, ale zapomínáš na to! Tohle ti velmi škodí, ale ty si toho vůbec nejsi vědom! Bojíš se lidí, ale Alláh má větší nárok na to, aby ses ho obával! Jsi zahlcen svými pouhými předpoklady, ale nijak tě nezalamuje to, o čem víš, že je jisté! A ještě divnější je tvůj sklon ztrácet se v zahálce a být očarován zábavou, jíž hledáš v tom, co tak jako tak jednou skončí. Jsi oklamán svým zdravím a zapomínáš, že můžeš onemocnět. Raduješ se ze svého blahobytu a nijak nedbáš toho, že se už blíží okamžiky tvé smrtelné agonie.

Věru smrt jiných, než jsi ty sám, ti má připomenout smrt tvou vlastní. Smrtelnou postel jinou, než tvoji vlastní, jsi měl možnost vidět dříve, než uvidíš tu svou. Nicméně ty jsi i přesto stále zaměstnán svým sklonem k neutuchajícím zakázaným potěšením, odvrácen od myšlenek na vlastní smrtelnost a marnost. Jako bys ani neslyšel o těch, kteří okolo tebe odcházejí na věčnost a jako bys ani neviděl, jak se čas podepsal na těch, kteří ve tvém okolí ještě zůstali! A pokud bys nevěděl, tak pohlédni okolo sebe a uvidíš hroby, příbytky těch, kteří byli před tebou a byli už obráceni v prach, který odvál vítr.[24]

Al-Kastallání vysvětlil tento Prorokůvصلى الله عليه وسلم příměr následovně:

Pokud uposlechneš svého Pána, máš Ráj na dosah, blíže, než řemínek vlastních sandálů. A pokud svého Pána neuposlechneš, máš Peklo na dosah a to stejně tak blízko. Proto neopovrhuj žádnou z podob dobra, byť jakkoli malou, ani nepodceňuj žádné, byť sebenepatrnější zlo, aby ses tím, že se ho vyvaruješ, mohl vyhnout Božímu Hněvu a trestu, který kvůli němu následuje.[25]

Ibn Hadžer al-'Askalání náš předmětný hadís podrobně objasnil slovy:

Celý sened tohoto hadísu vyprávějí Kúfané. Výraz ًشِرَاكٌ širák, řemínek sandálů, ukazuje na mimořádnou preciznost paměti vypravěčů hadísů. Vysvětlili jsme ho v poslední části Knihy o odívání. Jedná se o kožený řemínek na sandálu, který obepíná prsty nohy, případně i chodidlo a spojuje ho s podrážkou. Podle Ibn Battála použitý příměr znamená, že jakýkoli skutek pokornosti vůči Alláhu může být důvodem vstupu do Ráje a stejně tak každý hřích vůči Alláhu může člověka přiblížit k Peklu. Dokonce i ty nejlehčí a nejbanálnější věci mohou být buď skutkem pokornosti, či činem nepokornosti vůči Alláhu. Proto stojí tento hadís významově blízko hadísu ve znění:

 إِنَّ الْعَبْدَ لَيَتَكَلَّمُ بِالْكَلِمَةِ مِنْ رِضْوَانِ اللَّهِ لاَ يُلْقِي لَهَا بَالاً، يَرْفَعُ اللَّهُ بِهَا دَرَجَاتٍ، وَإِنَّ الْعَبْدَ لَيَتَكَلَّمُ بِالْكَلِمَةِ مِنْ سَخَطِ اللَّهِ لاَ يُلْقِي لَهَا بَالاً يَهْوِي بِهَا فِي جَهَنَّمَ.

Věru služebník může pronést slovo, které Alláha těší, aniž tomu příliš věnuje pozornost, načež ho díky tomuto slovu Alláh pozdvihne ve stupních odměny. A služebník věru zrovna tak může pronést slovo, aniž by věnoval příliš mnoho pozornosti jeho váze, avšak pohněvá tím Alláha a bude kvůli němu uvržen do Ohně. [26]

Proto nikomu z lidí nepřísluší otálet s jakkoli malým dobrým skutkem a vykonat ihned sebemenší dobro a také nikomu z lidí nepřísluší podceňovat a zanedbávat jakkoli malé zlo a vyhnout se veškerému hříchu, jakkoli nepatrný by se na první pohled mohl zdát. Nikdo neví, za který dobrý čin konkrétně se mu dostane Boží milosti, ani kvůli kterému konkrétnímu hříchu si vyslouží Boží hněv. Ibnu l-Džewzí tento hadís spojuje se skutečností, že cesta do Ráje vede přes nápravu úmyslu a poslušné vykonávání všeho co Alláha těší, stejně jako cesta do Pekla vede skrze následování tužeb, hřešení a vzpurnou neposlušnost vůči Alláhu.[27]

Bedruddín al-'Ajní pravil:

Nikdo jiný, kromě Kúfanů, žádný podobný hadís neuvádí. Použitý příměr odkazuje k řemínku držícímu prsty nohy v sandále na podrážce, podle některých obecně k řemínkům sandálů obepínajícím celé chodidlo. Hadís je důkazem, že jakékoli činy jako takové mohou člověka přivést buď blíže k Ráji, anebo blíže k Peklu, jakkoli by se zdály nepatrné. Věřící se proto nesmí zdráhat vykonat žádné dobro, byť sebemenší, ani se vystříhat žádného hříchu, byť sebenepatrnějšího či braného na lehkou váhu, neboť v Boží perspektivě se může jednat o ohromnou věc. A věřící netuší, na základě kterého konkrétního dobrého skutku se mu dostane Boží milosti, či na základě kterého konkrétního hříchu na sebe uvalí Boží hněv.[28]

O pomíjivosti vezdejšího světa a nevyhnutelné blízkosti posmrtné odměny či trestu

Vznešený Alláh pravil:

أَيْنَمَا تَكُونُوا يُدْرِكْكُمُ الْمَوْتُ وَلَوْ كُنْتُمْ فِي بُرُوجٍ مُشَيَّدَةٍ

Ať kdekoliv budete, smrt vás zastihne, i kdybyste byli ve věžích opevněných. (Nisá´:78)

Vznešený ohledně smrti zjevil i tato slova:

نَحْنُ قَدَّرْنَا بَيْنَكُمُ الْمَوْتَ وَمَا نَحْنُ بِمَسْبُوقِينَ عَلَىٰ أَنْ نُبَدِّلَ أَمْثَالَكُمْ وَنُنْشِئَكُمْ فِي مَا لَا تَعْلَمُونَ وَلَقَدْ عَلِمْتُمُ النَّشْأَةَ الْأُولَىٰ فَلَوْلَا تَذَكَّرُونَ

Jsme to My, kdo smrt mezi vámi ustanovili; a nikdo nás nemůže předejít, abychom vás nevystřídali vám podobnými a nestvořili vás něčím, o čem potuchy nemůžete mít. Vždyť přece první stvoření znáte, proč si tedy nevzpomenete? (Wáki'a: 60-62)

Sám o Sobě pak Pán všech světů sděluje:

وَهُوَ الْقَاهِرُ فَوْقَ عِبَادِهِ ۖ وَيُرْسِلُ عَلَيْكُمْ حَفَظَةً حَتَّىٰ إِذَا جَاءَ أَحَدَكُمُ الْمَوْتُ تَوَفَّتْهُ رُسُلُنَا وَهُمْ لَا يُفَرِّطُونَ

On moc neomezenou má nad služebníky Svými a posílá strážce, aby nad vámi bděli, dokud nezastihne některého z vás smrt; a tehdy poslové Naši jej povolají a nikoho neopomenou. (An'ám: 61)

Smrt je tvrdou a obávanou realitou pro kohokoli, kdo je stále ještě naživu. Nikdo není schopen se smrti vyhnout a umírající nedokáže proces smrti zvrátit. Ke smrti dochází v každém okamžiku a potkávají se s ní staří i mladí, bohatí i chudobní, silní i slabí. A všichni jsou na tom stejně. Nikomu z nich nebyla dána ani nejmenší možnost úniku, nikdo nebude moci anděla smrti přemluvit, anebo poprosit někoho jiného s lepšími kontakty, aby u něho orodoval. Smrt totiž přichází výlučně z rozkazu Jediného Vládce všehomíra, nad nímž není nikoho vyššího či silnějšího a jediné, co člověku zbývá, je, aby se Jeho Moci podřídil, chtě anebo nechtě. Lidé umírají každý den, ale jen, když někomu odejde někdo známý, blízký a milovaný, člověk natvrdo pocítí realitu krátkosti tohoto života a na okamžik zapomene na vezdejší chtíče a ambice.

Jenže sklon obracet se od pomíjivého k tomu, co má trvalou hodnotu by měl být naší mentalitě vlastní bez ohledu na to, zda okolo sebe vidíme někoho umírat, anebo ne, neboť nás vede k úsilí připravit se na setkání s naším Pánem. Nechť si na našich vzájemných setkáních připomínáme co nejvíce onen svět, náboženskou nauku a cenné rady, které v nás vzbudí bohabojnost.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم nám proto z tohoto důvodu radí:

أَكْثِرُوا ذِكْرَ هَاذِمِ اللَّذَّاتِ.

„Co nejvíce si připomínejte rušitelku všech slastí,“ tj. smrt. [29]

A také radí:

زُورُوا الْقُبُورَ فَإِنَّهَا تُذَكِّرُكُمُ الآخِرَةَ.

Navštěvujte hroby, neboť ony vám připomenou onen svět.[30]

Vznešený Alláh varoval:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تُلْهِكُمْ أَمْوَالُكُمْ وَلَا أَوْلَادُكُمْ عَنْ ذِكْرِ اللَّهِ ۚ وَمَنْ يَفْعَلْ ذَٰلِكَ فَأُولَٰئِكَ هُمُ الْخَاسِرُونَ وَأَنْفِقُوا مِنْ مَا رَزَقْنَاكُمْ مِنْ قَبْلِ أَنْ يَأْتِيَ أَحَدَكُمُ الْمَوْتُ فَيَقُولَ رَبِّ لَوْلَا أَخَّرْتَنِي إِلَىٰ أَجَلٍ قَرِيبٍ فَأَصَّدَّقَ وَأَكُنْ مِنَ الصَّالِحِينَ وَلَنْ يُؤَخِّرَ اللَّهُ نَفْسًا إِذَا جَاءَ أَجَلُهَا ۚ وَاللَّهُ خَبِيرٌ بِمَا تَعْمَلُونَ

Vy, kteří věříte! Nechť vás majetky vaše a děti vaše neodlákají od vzpomínání Boha. A ti, kdož tak učiní, ti věru ztrátu utrpí. Rozdávejte z toho, co jsme vám uštědřili, dříve než každého z vás zastihne smrt a než vykřikne: „Pane můj, kdybys mi mohl dát odklad do lhůty blízké, abych mohl dávat almužny a stát se jedním z bezúhonných!“ Ale Bůh nedá odklad duši žádné, když dostaví se lhůta její, a Bůh dobře je zpraven o všem, co děláte. (Munáfikún: 9-11)

Ohledně skutečné podstaty předhánění se v pozlátkách tohoto světa zjevil:

أَلْهَاكُمُ التَّكَاثُرُ حَتَّىٰ زُرْتُمُ الْمَقَابِرَ كَلَّا سَوْفَ تَعْلَمُونَ ثُمَّ كَلَّا سَوْفَ تَعْلَمُونَ كَلَّا لَوْ تَعْلَمُونَ عِلْمَ الْيَقِينِ لَتَرَوُنَّ الْجَحِيمَ ثُمَّ لَتَرَوُنَّهَا عَيْنَ الْيَقِينِ ثُمَّ لَتُسْأَلُنَّ يَوْمَئِذٍ عَنِ النَّعِيمِ

Vy rádi v rozmnožování jmění soupeříte,pokud hroby nenavštívíte. Však pozor! Brzy poznáte! A znovu pozor! Brzy poznáte! Však pozor! Kéž zřetelným poznáním poznáte, a věru oheň planoucí uzříte a potom vskutku okem jistým jej spatříte a posléze v ten den na blahobyt tázáni budete! (Tekásur: 1-8)

Není léku na smrt. Může být objeven lék v podstatě na každou chorobu, včetně mnoha typů rakoviny a smrtelných nákaz. Ale lék, který by pomohl proti smrti, neexistuje a nikdy existovat nebude. Život je krátký a jednou skončí a proto je třeba věnovat ho tomu, co mezi námi posílí lásku a upevní naše vztahy. Mnoho lidí náboženství islámu zcela nechápe a myslí si, že islám v sobě obsahuje i jisté negativní rysy, byť ve skutečnosti je islám naprosto odmítá, navzdory chování některých muslimů, kteří Božímu náboženství kazí pověst a vytvářejí o něm nepravdivý obraz.

Smrt je nevyhnutelná a tvrdá rána, které budeme muset čelit všichni, co dnes žijeme, muži zrovna tak, jako ženy, muslimové zrovna tak, jako křesťané a ateisté, černí zrovna tak jako bílí. Smrt nediskriminuje na základě ničeho a ukončuje život každé lidské bytosti. Zbožný díky ní získá a zkažený díky ní prodělá. Všichni se navrátíme ke svému Stvořiteli a On mezi námi rozhodne na základě našeho konání. On je Tvůrce fenoménu smrti, shodně Svým slovům:

الَّذِي خَلَقَ الْمَوْتَ وَالْحَيَاةَ لِيَبْلُوَكُمْ أَيُّكُمْ أَحْسَنُ عَمَلًا ۚ وَهُوَ الْعَزِيزُ الْغَفُورُ

On je Ten, jenž stvořil smrt i život, aby vyzkoušel, kdo z vás bude v skutcích nejlepší - a On mocný je i odpouštějící (Mulk: 2)

Nad smrtí však v současnosti už nikdo moc neuvažuje, dokud nepřijde o někoho ze svých blízkých. A i potom prolévá slzy jen chvíli a pak na ni opět zapomene. Jak je to možné? Někteří soudí, že se dožijí průměrného věku své populace, odhadovaného statistikou. Vnímají smrt jako něco daleko za horizontem každodenní zkušenosti, co je čeká teprve poté, co zestárnou. A pak na ně, zatímco si užívají vezdejších pozlátek, smrt znenadání udeří v momentě, kdy to nejméně čekají.

Smrt je něco, co se nachází výlučně v Rukou Božích. Lidé si jsou své smrtelnosti vědomi a odnepaměti se snaží tomuto neblahému osudu vyhnout. Je to něco, co Iblís popouzel už u našeho praotce a pramatky, když ještě pobývali v rajských zahradách. Alláh jim dovolil pojíst z jakéhokoli stromu, kromě jednoho jediného. Jenže, jak praví koránský příběh:

فَوَسْوَسَ لَهُمَا الشَّيْطَانُ لِيُبْدِيَ لَهُمَا مَا وُورِيَ عَنْهُمَا مِنْ سَوْآتِهِمَا وَقَالَ مَا نَهَاكُمَا رَبُّكُمَا عَنْ هَٰذِهِ الشَّجَرَةِ إِلَّا أَنْ تَكُونَا مَلَكَيْنِ أَوْ تَكُونَا مِنَ الْخَالِدِينَ

Však satan jim oběma našeptal, aby odhalili to, co dosud před nimi bylo skryto z nahoty jejich, a řekl: „Pán váš zakázal vám tento strom jen proto, abyste se nestali anděly či nesmrtelnými!“ (A’ráf: 20)

Zapomenutí na smrt a uspokojení niterné touhy vymanit se z jejího dosahu je podstatou veškerých triků a podvodů prokletého šejtána. Od samého úsvitu lidských dějin existují zbloudilí a oklamaní, kteří marně hledají na tomto světě věčnost. Příkladem toho mohou být i dávné civilizace, jako třeba starověcí Egypťané. Jejich kultura užívala mnoha Božích darů, ale zároveň usilovala vymanit se z dosahu smrti a postavit se jí na odpor. Egypťané se snažili uchovávat těla svých významných a ctihodných osob mumifikací ve víře, že pokud uchovají jejich těla, mohou být i tyto osoby navráceny k životu. Do jisté míry se jim to dařilo a z jejich úsilí těží i moderní věda, nicméně stalo se snad někdy, že by mumie obživla? Co se stalo s jejich hrobkami a zádušními komorami? Co zmohli dávno mrtví faraoni proti tomu, aby byly jejich hrobky v průběhu dějin vykrádány a znesvěcovány? Proti tomu, aby jejich bohatství vylupovali od XIX. století cizí kolonisté a jejich těla skončila jako vyhledávaná kuriozita v muzeích po celém světě, kam se na ně každý den chodí dívat tisíce návštěvníků? Tak se i jejich dávno zapomenuté sny se obrátily v niveč.

Moderní touha po překonání smrti je jen další obdobou tohoto nesplnitelného věkovitého snu. Lidé věří, že moderní technologie je může učinit nesmrtelnými. Smrt je vysmívána a znevažována, karikována do podoby kostnaté smrtky s kosou, kterou se straší děti. Boháči tohoto světa vynakládají miliony na to, aby se dali posmrtně zamrazit, aby se mohli rozmrazit v době, kdy bude lék bránící smrti už vynalezen. Příkladem takových je slavný tvůrce kreslených pohádek Walt Disney. Jiní se snažili prodlužovat si život spaním v kyslíkových komorách. Plnění těchto snů jim umožňovaly jejich nestoudné, mamutí majetky.

Jenže Vznešený Alláh na adresu jednoho takového praví:

يَحْسَبُ أَنَّ مَالَهُ أَخْلَدَهُ كَلَّا ۖ لَيُنْبَذَنَّ فِي الْحُطَمَةِ

Že jmění jeho jej učiní nesmrtelným, se domnívá! Pozor však, vždyť věru bude uvržen do Ohně drtícího! (Humeza: 3-4).

Toto se stane každému, kdo bude naivně doufat v to, že uplatí smrt.

Vznešený Alláh Svému Poslu صلى الله عليه و سلم přikazuje:

قُلْ إِنَّ الْمَوْتَ الَّذِي تَفِرُّونَ مِنْهُ فَإِنَّهُ مُلَاقِيكُمْ ۖ ثُمَّ تُرَدُّونَ إِلَىٰ عَالِمِ الْغَيْبِ وَالشَّهَادَةِ فَيُنَبِّئُكُمْ بِمَا كُنْتُمْ تَعْمَلُونَ

Rci: „Smrt, před níž prcháte, se s vámi věru setká! Potom budete navráceni k Tomu, jenž zná nepoznatelné i všeobecně známé, a On vás již poučí o všem, co jste dělali!“ (Džumu'a: 8)

Tento život a všechna lákadla, která s sebou přináší, bude náhle roztříštěn železnou jistotou smrti. A jaká je větší, hlubší a věčnější tužba, než tužba po věčném žití? Jak se k tomuto máme postavit?

Skutečný muslim si je vědom pomíjivosti tohoto světa, že jeho život na tomto světě je jen přechodná stanice na cestě k věčnému bytí na onom světě. Od začátku nebyl určen k tomu, že na něm máme být napořád. Je to jen cesta do naší konečné destinace. A smrt je naše konečná zastávka, kde vystupujeme.

Vznešený Alláh totiž praví:

وَمَا هَٰذِهِ الْحَيَاةُ الدُّنْيَا إِلَّا لَهْوٌ وَلَعِبٌ ۚ وَإِنَّ الدَّارَ الْآخِرَةَ لَهِيَ الْحَيَوَانُ ۚ لَوْ كَانُوا يَعْلَمُونَ

Tento život pozemský není leč zábava a hra, zatímco pobyt v životě budoucím je tím životem pravým - kéž by to jen věděli! ('Ankebút: 64)  

Nakonec, jak uzavírá Abu l-Feredž ibnu l-Džewzí:
Jak může někdo pokojně spát a cítit ve svém srdci klid, když ani neví, zda se na věčnosti ocitne v Ráji, či v Pekle?" [31]

___________________________________________________________

[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6488. Uvádí ho také Ahmed v Musnedu, 6/116; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 661; Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/140. Viz též Miškátu l-mesábíh, hadís č. 2338. Uvádí ho i an-Newewí v Rijádu s-sálihín, hadísy č. 105 a 445.

[2] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmáni fí tefsíri kelámi l-Mennán, 1/50.

[3] Uvádí Ibn Džerír at-Taberí ve svém Tefsíru, 13/225; a al-Hakemí v Me'áridžu l-kubúl, 3/1052.

[4] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6416.

[5] Viz Hulelu l-ibrízíja min te'líkáti l-bázíja 'ala Sahíhi l-Buchárí, 4/223, redakčně kráceno a upraveno.

[6] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, 3/308; Ibn Mádža v Sunenu, 2/525; Ahmed v Musnedu, 2/358; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 2477. Jako sahíh ho potvrdil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1359.

[7] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 22809; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 271; Ibn Abi d-Dunjá v Mekárimu l-achlák, hadís č. 116; a al-Hákim v Mustedreku, 4/358-359. Jako hasan li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1470.

[8] Na autoritu 'Abdulláha ibn Busra al-Máziního رضي الله عنه zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 17734; Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/111-112; al-Beghawí v Šerhu s-sunna, 1/294; a jako sahíh doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1836.

[9] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1305. Al-Albání doložil jako sahíh v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1301.

[10] Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 7/241.

[11] Zaznamenal Sálih al-Meghámisí v Šerhu kitábi r-rikák min Sahíhi l-Buchárí, 4/3.

[12] Zaznamenal ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhíru l-'ilm, 1/312.

[13] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá, 1/234; a Ahmed ibn Hanbel v az-Zuhd, podání č. 638.

[14] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v az-Zuhd, 1/212.

[15] Zaznamenal al-Išbilí v al-'Ákibetu fí zikri l-mewti we l-áchira, str. 154.

[16] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 7/56.

[17] Viz al-Fewáid, str. 45.

[18] Viz Ibid., str. 60.

[19] Viz Medáridžu s-sálikín, 1/177-178.

[20] Viz Šerhu l-káfíjeti š-šáfíjeti fi l-intisári lil-firkati n-nádžíja, 4/379.

[21] Viz al-Mudhiš, str. 270.

[22] Viz al-Kewákibu d-durárí fí šerhi Sahíhi l-Buchárí, 23/11.

[23] Tak od něj uvádí Sálih al-Meghámisí v Šerhu kitábi r-rikák min Sahíhi l-Buchárí, 4/3.

[24] Viz Sajdu l-chátir, str. 15-16.

[25] Viz Iršádu s-sárí, 9/279.

[26] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6478.

[27] Viz Fethu l-Bárí, 11/321-322.

[28] Viz 'Umdetu l-kárí, 23/78.

[29] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2307 jako hasan gharíb. Uvádí jej i an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1824; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4258. Ibn Hibbán jej ocenil jako sahíh ve svém Sahíhu, hadís č. 2992; jako sahíh li-ghajrihi ho uvádí i Ibn Hadžer v Bulúghu l-merám, hadís č. 532.

[30] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenali Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1569; podobný hadís uvádí i an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2034. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 3577.
[31] Viz Sajdu l-chátir, str. 73.