RAMADÁNSKÉ KALENDÁRIUM

Údaj, že v ramadánu byl z اللوح المحفوظ al-Lewhu l-mahfúzu na nejnižší nebe spuštěn Korán, aby odtud mohl být dle potřeby zjevován Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم, je muslimům všeobecně znám, stejně jako to, že v ramadánu došlo také k prvnímu zjevení Prorokovi صلى الله عليه و سلم.

 
Méně známou skutečností je i to, že ostatní Boží knihy byly zjeveny rovněž v průběhu tohoto měsíce, což potvrzuje hadís zaznamenaný imámem Ahmedem na autoritu al-Wásily رضي الله عنه, dle nějž Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Svitky Ibráhímovy byly seslány první noci, Tóra šesté, Indžíl třinácté noci ramadánu a Korán dvacáté čtvrté noci ramadánu.1
 
V tomto přehledu ovšem zmíníme i další významné události z historie muslimské ummy, které se staly během ramadánu.
 
1. ramadánu roku 1286 hidžry (5. 12. 1869 kř. éry) se ve městě Šuwejfát v Šámu v tehdejší Osmanské říši narodil emír Šákib Arsalán, historik, spisovatel, politik, cestovatel a žurnalista. Působil snad ve všech oblastech lidské činnosti od politiky, sociální práce, ekonomiky, přes kulturu až po osvětovou činnost. Jakožto politický představitel cestoval do řady zemí světa. Za sebou zanechal mnoho děl, jako desetisvazkovou monografii al-Hulelu s-sundusíjja fi l-achbári we l-ásári l-Andalúsíja, kratší polemické dílo Limázá ta´achcharu l-muslimíne we takaddemu l-áchirín (česky: Proč muslimové zaostali, zatímco jiní pokročili) a mnohá další díla. Zabýval se i novinařinou a překladatelstvím. Na onen svět odešel v Bejrútu roku 1946 kř. éry.
 
3. ramadánu roku 65 hidžry (14. 11. 683 kř. éry) v Medíně odešel na onen svět veliký a významný umajjovský chalífa Abú 'Abdulmelik Merwán ibn Hakem ibn Abi l-Ás. Byl bratrancem pravověrnécho chalífy Osmána ibn 'Affán رضي الله عنه a působil již za jeho vlády jako písař. Dějepisci se neshodují na roku jeho narození. Ibn Hadžer v al-Isába uvádí několik názorů, někteří smýšlí, že se narodil okolo roku dva po hidžře či oněco později, jiní smýšlí, že se narodil roku 2 před hidžrou či ještě oněco dříve. Nicméně nikde se neuvádí, že by patřil mezi saháby.
Jeho otec přijal islám v době po osvobození Mekky a odstěhoval se do Táifu, kam s ním odešel i Merwán. Merwán vyprávěl hadísy od Omara, Osmána, 'Alího رضي الله عنهم أجمعين i dalších a od něj vyprávěli hadísy Sehl ibn Sa'd, 'Alí ibnu l-Husejn, 'Urwa ibnu z-Zubejr a další.
 
5. ramadánu roku 666 hidžry (19. 5. 1268 kř. éry) muslimové pod vedením velikého mamlúckého emíra Chajruddína Bajbarse získaly z křižáckých rukou zpět syrské město Antákíjja (dnešní Antakya v Turecku). Křižáci předtím město drželi celých 170 let.
 
7. ramadánu roku 361 hidžry byla slavnostně otevřena mešita a univerzita al-Azhar v Káhiře, dodnes přední centrum islámské vzdělanosti sunnitského světa. Původně však byla vybudována ší'itskou dynastií Fátimovců z příkazu Džewhera as-Sakallího. Al-Azhar měl pro ně být první mešitou nové metropole říše, Káhiry, výkladní skříně jejich nové dynastie. Zpočátku se nazývala jen káhirskou mešitou a název al-Azhar se vžil až později. Historici uvádějí, že jeho původ je odvozen od az-Zahrá, což je jeden z přídomků Fátimy رضي الله عنها, dcery Posla Božího Muhammeda صلى الله عليه و سلم, od které dynastie odvozovala svůj původ.
Al-Azhar začal fungovat jako centrum sunnitské vzdělanosti záhy po svém otevření a to po několik let. Již v měsíci seferu 365 hidžry/ říjnu 957 kř. éry se v něm konal první ders. V této době zde přednášel místní vrchní soudce Abu l-Hasan 'Alí ibn Nu'mán o islámské právní vědě na základě děl svého otce o áli l-bejt (Prorokově صلى الله عليه و سلم rodině) a jejím významu ve fikhu. Toto se považuje za první veřejné přednášky. Poté vezír Ja'kúb ibn Keles určil skupinu islámských právníků a pověřil je předášením v prostorách univerzity al-Azhar, za což jim poskytl ubytování přímo v bezprostřední blízkosti mešity a také stálý plat. Tím se al-Azhar stal institucí systematického vyššího vzdělávání a získal i vědeckou prestiž.
Instituce šejchu l-azhar byla na univerzitě vytvořena dodatečně až za vlády Osmanů, i když vrchní správce či ředitel univerzity, řídící její organizační a majetkové záležitosti, jako funkce existoval již v době mamlúcké. Tehdy ovšem neměl vliv na vědecký chod univerzity. Historici se takřka jednomyslně shodují na údaji, že prvním šejchu l-azharem se stal jistý šejch Muhammed ibn 'Abdulláh al-Hureší al-Málikí, který zemřel v roce 1101 hidžry, tj. 1690 kř. éry.
Tradiční způsob zkoušek na al-Azharu spočíval v tom, že si studenti a profesoři proměnili úlohy. Student se tak před komisí postavil za katedru a vedl přednášku, načež mu profesoři pokládali různé dotazy. Zkouška obyčejně trvala velmi dlouho, jen s nutnou pauzou na modlitby a na oběd. Když se komise dostatečně přesvědčila o tom, že student látku skutečně ovládá, odpovídajícím způsobem jej oznámkovala.
 
8. ramadánu 83. roku hidžry se narodil imám Dža'fer as-Sádik. Imám Dža'fer byl synem Muhammeda ibn 'Alího a tedy vnukem al-Husejna ibn 'Alího ibn Abí Táliba, jenž byl vnukem Proroka صلى الله عليه و سلم. Je významným členem Prorokova صلى الله عليه و سلم rodu a velkým Prorokovým následovníkem, ceněným jako vynikající znalec fikhu.
 
9. ramadánu roku 297 hidžry (22. 5. 910 kř. éry) odešel na lepší svět imám Muhammed ibn Daúd ibn 'Alí, velký učenec a jeden z imámů fikhu ve třetím století hidžry. Byl velkým stoupencem a šiřitelem tzv. záhirovského mezhebu, jehož základy položil jeho otec Daúd. Dnes již vyhynulý záhirovský mezheb se opíral o přesné a doslovné lpění na slovech textů Koránu a Sunny v jejich vnějším smyslu. Za pramenné texty šarí'y pak pokládal výhradně jen Korán a Sunnu. Zcela neuznával principy islámsko-právního uvažování jako istihsán, istisháb apod. a i v případě kijásu se omezoval jen na několik málo jasně stanovených a textem podepřených výjimek.
 
10. ramadánu roku 8 hidžry (1. 1. 630 kř. éry) začaly přípravy na osvobození Mekky z rukou kurajšovských modloslužebníků. Proto je také celý 8. rok hidžry nazván عام الفتح 'ámu l-feth, tj. rokem vítězství.
Dr. Muhjiddín al-Karadaghí uvádí, že půst také navykl ummu na vítězství. Ve své studii napočítal, že muslimové během ramadánu vybojovali okolo 185 vítězných bitev.2 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم tohoto dne vyrazil z Medíny se 6 tisíci vojáky směrem k Mekce. Cestou se k nim přidali další muslimové z místních kmenů, až se armáda rozrostla na 10 tisíc. Noc před vstupem do Mekky přikázal Prorok صلى الله عليه و سلم každému jednomu vojákovi na noc rozdělat oheň, aby si mekkánští zvědové pomysleli, že si večeři připravuje armáda několikanásobně větší. Následujícího dne vešli muslimové do Mekky bez krveprolití a Prorok صلى الله عليه و سلم vyhlásil všeobecnou amnestii národu, který jeho i jeho věrné utlačoval po několik let a nakonec je i vyhnal z jejich domovů, berouce jim veškerý jejich majetek. 
Osvobozením Mekky skončily nejen veškeré bojové aktivity proti mekkánským modloslužebníkům, nýbrž i dobudována duchovně i morálně silná společnost a spravedlivý stát. Jde o historickou křižovatku. Islámská mise se vrátila do bodu, odkud začala a Ka'ba se od této doby opět stala místem uctívání Jediného Boha Stvořitele již napořád až dodnes.
 
11. ramadánu 764 hidžry (23. 6. 1363 kř. éry) zemřel velký historik a kronikář Muhammed ibn Šákir ibn Ahmed al-Kurtubí, jeden z největších historiků osmého století hidžry, autor děl Min 'ujúni t-Tewárích a Fawátu l-wefáját.
 
12. ramadánu roku 597 hidžry na lepší svět odešel imám Abu l-Feredž 'Abdurrahmán ibn 'Alí ibn 'Ubejdilláh ibn 'Abdilláh ibnu l-Džewzí, přední učenec hanbelovského mezhebu, jeden z největších islámských géniů všech dob a autor bezpočtu pojednání z různých oblastí islámských nauk, od 'akídy až po fikh a tefsír. Jeho původ sahá až k rodině Abú Bekra as-Siddíka رضي الله عنه.
Narodil se v Baghdádu roku 510 hidžry, tj. 1116. kř. éry. Poté, co se naučil Korán nazpaměť, věnoval se plně studiu různých oborů islámských nauk, prakticky všech. Léta studoval před 89 šejchy.
Vynikal především v historii, hadísech i tefsíru. Již od svých sedmnácti let veřejně přednášel, jeho přednášky byly velmi populární a poutavé, účastnila se jich celá řada významných osobností. Ibn Kesír o Ibnu l-Džewzím uvádí: „Jeden z významných učenců, vynikal v mnoha různých disciplínách a napsal přes tři stovky knih.“ Šemsuddín az-Zehebí o něm řekl: „Nevím, že by někdo napsal více děl, než tento muž.
 
17. ramadánu 2. roku hidžry se udála velmi známá bitva u Bedru (arab. غزوة البدر ghazwetu l-bedr) . Této bitvy se po boku svých věrných účastnil i sám Posel Boží صلى الله عليه و سلم, stejně jako dalších 27. Bezprostředním důvodem pro bitvu byla kurajšovská karavana o tisícovce velbloudů plně naložených všemi možnými druhy zboží, vedená Abú Sufjánem. Toto zboží bylo koupeno za cenu majetku konfiskovaného v Mekce muslimům. Pod záminkou ochrany této karavany shromáždili Mekkánci vojsko, pomocí kterého chtěli muslimy konečně zničit a vymazat z povrchu zemského. Samotná karavana sice muslimům utekla, nicméně Posel Boží صلى الله عليه و سلم se se svým vojskem nazpět do Medíny nevrátil hned. Namísto toho přímo na Bedru, místě mezi Mekkou a Medínou, uzavřel spojenecké dohody s několika zdejšími beduínskými kmeny. Za přibližně deset dní k nim dospěly zvěsti o obrovské armádě blížící se z Mekky. Posel Boží صلى الله عليه و سلم rozhodl, že se s nimi střetne, i když nepřátel byla trojnásobná přesila. Muslimské vojsko čítalo jen asi 300 mužů oproti přibližně 1000 bojovníků z Mekky, mezi nimiž bylo i sto jezdců na koních šest set opancéřovaných pěšáků a velbloudů tolik, že jejich počet nikdo nezná. Hlavním velitelem mekkánské armády byl Abú Džehl. Bitva nakonec dopadla ve prospěch muslimů, kteří na své straně utrpěli ztrátu pouze čtrnácti mučedníků, zatímco modloslužebníků padlo sedmdesát a dalších sedmdesát bylo muslimy zajato.
Podle nejautentičtějších podání došlo k této události právě 17. ramadánu 2. roku po hidžře, což byl zároveň i první ramadán, kdy se muslimové postili a půst jim byl uzákoněn jako povinný.
Po tomto vítězství muslimové vybojovali v tomto požehnaném měsíci na různých bojištích mnohá další vítězství. V tom tkví poučení, že kdo dokáže porazit sám sebe, tedy své vlastní špatné stránky, ten dokáže porazit i daleko silnějšího nepřítele.
 
17. ramadánu 40. roku hidžry (24. 1. 660 kř. éry) zahynul mučednickou smrtí čtvrtý pravověrný chalífa, Prorokův صلى الله عليه و سلم zeť a bratranec imám 'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه. 'Alí přijal islám ještě jako malý chlapec. Účastnil se spolu s Prorokem صلى الله عليه و سلم většiny důležitých bitev. 'Alí byl chalífou muslimů po dobu 4 let a 9 měsíců.
O dva dny dříve, v pátek 15. ramadánu 40. roku po hidžře však na něj zaútočil cháridžovec Ibn Muldžem a zasáhl ho otráveným ostřím šavle do hlavy, zrovna když spěchal do mešity na ranní modlitbu. Po dvou dnech imám 'Alí na následky zranění způsobeného prohnaným atentátníkem umírá.
Existuje několik kontroverzních podání o místě jeho posledního odpočinku. Muhammed 'Alí al-Kutb smýšlí, že skutečný 'Alího hrob není znám, protože velbloud, který nesl 'Alího mrtvé tělo směrem k Mekce, se ztratil. Afghánci smýšlejí, že 'Alí je pohřben v jejich vlasti v místě, kde posléze vzniklo město nazvané podle tohoto hrobu jako Mazár-e Šaríf (dosl. Hrob Urozeného). Ani jeden z těchto názorů ovšem nemá mnoho společného s pravdou. Podle názoru, který za nejsprávnější a nejautentičtější označuje i imám az-Zehebí je 'Alí pochován v irácké Kúfě a jeho rodina jeho hrob ukryla, protože se obávala případných násilností ze strany cháridžovců. Existuje ještě jeden názor, podle kterého 'Alího mrtvé tělo tajně dopravili zpět do Medíny a pohřbili na slavném hřbitově al-Bákí.3
 
V úterý 17. ramadánu v roce 58 hidžry v Medíně zemřela Prorokova صلى الله عليه و سلم manželka a matka věřících 'Áiša رضي الله عنها. Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم zemřel, bylo 'Áiši 18 let a ona sama se dožila 67. Již ve své závěti si přála být pochována na medínském hřbitově al-Bákí.
Dženázu se za ni modlil Abú Hurjera po modlitbě witr. Do hrobu ji spouštělo pět lidí, mezi nimi 'Abdulláh a 'Urwa, synové Zubejra ibnu l-'Awwáma a její sestry Asmy.
 
18. ramadánu roku 21 hidžry (20. 8. 642 kř. éry) zemřel zřejmě největší muslimský vojevůdce všech dob, nikdy neporažený Chálid ibnu l-Welíd رضي الله عنه, tak řečený Sejfulláhi l-Meslúl (dosl. Vytasený meč Boží), bojovník, který několikrát po sobě dosáhl bezprecedentních vítězství nad supervelmocemi tehdejšího světa, nad Východořímskou (Byzantskou) říší a sásánovskou Persií. Celý svůj život zasvětil boji na cestě Boží. Nakonec zemřel pokojně na svém lůžku v Himsu v Sýrii.
 
21. ramadánu roku 941 hidžry (roku 1534 kř. éry) byl za admirála osmanské říšské flotily jmenován Chajruddína Barbarosa, jeden z největších námořních kapitánů nejen muslimského, ale celého světa vůbec.
 
22. ramadánu 273. roku hidžry (20. 2. 886 kř. éry) zemřel imám háfiz Abú 'Abduláh Muhammed ibn Jezíd ibn Mádža al-Kazvíní, vynikající učenec a imám v hadísech. Jeho sbírka Sunen je zařazena jako šestá nejautentičtější mezi šest nejdůležitějších a nejzákladnějších sbírek hadísů, nazývaných الكتب الستة al-kutubu s-sitta, šestero knih.
 
22. ramadánu 92 hidžry (rok 711 nebo 712 kř. éry) se také odehrála bitva u Guadalete. Tárik ibn Zijád, propuštěnec umajjovského guvernéra severní Afriky a jeho berberské vojsko se střetlo s Vizigóty a jejich vůdcem Roderikem. Muslimů bylo mezi 12 až 17 tisíci, podle různých pramenů. 
Vypráví se, že před vyloděním a slavným spálením lodí si Tárik odpočinul a zdříml. Ve snu se mu zjevil Prorok صلى الله عليه و سلم a jeho společníci. Prorok صلى الله عليه و سلم mu ve snu radil, aby byl statečný a učinil, co se od něj žádá. Poté spatřil sahába pochodovat po andalúské zemi s vytasenými meči a napjatými luky. Tárik se probudil s úsměvem na tváři a ani na sekundu nezapochyboval o úspěchu.
Poté, co se vylodili, dal Tárik spálit lodě a pronesl ke svým mužům následující řeč: „Mí mudžíhidé! Kam byste chtěli uprchnout? Za vámi je moře a před vámi nepřítel. Při Alláhu, nenaleznete záchranu kromě skrze vaši statečnost a úpornost. Nezapomínejte, že jste v této zemi nešťastnejší než sirotek sedící za stolem hrabivého hospodáře. Před vámi je váš nepřítel chráněný ohromným vojskem, jedinou vaší pomocí jsou vaše vlastní meče, je to vaše jediná šance na přežití, která vás může zachránit z rukou nepřítele. Pokud budete váhat s využitím bezprostředního úspěchu, vaše štěstí pomine a vaši nepřátelé, které vaše přítomnost naplňuje strachem, se osmělí. Odežeňte od sebe hanbu, před kterou prcháte ve svých snech a napadněte tohoto krále, který opustil svůj opevněný hrad, aby se s vámi střetl. Toto je jedinečná příležitost porazit ho, půjdete-li vstříc smrti. A nemyslete si, že vás ženu do nebezpečí, které s vámi nebudu podstupovat. Při útoku budu v první linii, kde je šance na přežití vždy nejmenší.”
Motivace tak krajního charakteru zafungovala a muslimové, byť byli nepřáteli trojnásobně přečísleni, nad Roderikem a jeho Vizigóty u říčky Guadalete zvítězili. Odtud poté dobyli celé dnešní Španělsko i s částí jižní Francie. Tak začala muslimská nadvláda nad Andalúsií, která se stala vrcholem civilizace Umajjovců, položila základy evropského osvícenství a dokázala, že společné soužití muslimů s křesťany a židy v míru pod jednou střechou je možné.
 
25. ramadánu 658 hidžry (3. 9. 1260) se odehrála vítězná bitva u 'Ajn Džálút, kdy se muslimům podařilo odrazit zdrcující útok barbarských Mongolů ničících vše před sebou. Dva roky předtím Mongolové rozvrátili Baghdád, hlavní město 'abbásovského chalífátu a zabili chalífu Mu'tasima. Následně obsadili skoro tři čtvrtiny muslimských zemí. Postupovali nezadržitelně dál a dál k západu a do Egypta poslali místnímu sultánovi al-Muzafferovi Sejfuddínu Kutuzovi výhružný dopis. Mysleli si, že díky špatné bojové morálce muslimů a jejich paralýze strachem z nich bude taková výhružka stačit. Kutuzova odpověď byla ale jiná. Dal popravit mongolskou delegaci a jejich mrtvoly pověsil ve svém hlavním městě, pro povzbuzení jeho obránců a pro odstrašení případných zrádců. Mongolové se zalekli, protože s takovým odporem se doposud nesetkali. Kutuz shromáždil své vojsko a připravoval je k nevyhnutelné bitvě. Pod jeho vedením se muslimové spolehli na svou víru, svou jednotu a nezbytné ocelové zbraně. Kutuz prosil o pomoc i ostatní muslimské vládce, stejně jako učence, aby všichni společně napadené muslimské země bránili a nepřítele odrazili. Armády se střetly na místě zvaném 'Ajn Džálút, neboli Goliášův pramen, v pátek 25. ramadánu 658. roku hidžry. Kutuz byl hlavním velitelem muslimů směřujících vstříc Mongolům. Vyšplhal na nedalekou skálu, zahodil svou přilbu do dáli a zvolal: "Ó islám!" Vyzval vojsko k vytrvalosti a neochvějnému boji proti nepřátelům Alláha. Již brzy se bitva odvíjela ve prospěch muslimů a Mongolové začali utíkat z boje. Islám a muslimové zvítězili. Mongolové se, když pochopili, že muslimský východ znovu povstává a oni zde svou moc pomalu ztrácejí, znovu stáhly a odkočovali domů do středoasijských stepí. Kutuz pak dobyl za několik týdnů zpět celou Sýrii.
 
26. ramadánu 9. roku po hidžře (5. 1. 631 kř. éry) se Posel Boží صلى الله عليه و سلم vrátil z bitvy na Tabúku.
Tam vyrazil poté, co se dozvěděl, že konstantinopolský císař chystá vyslat velkou řecko-byzantskou armádu pro invazi do Hidžázu a zničení Medíny. Aby předešel nepřítele a připravil ho o možná rozhodující moment překvapení, nařídil Prorok صلى الله عليه و سلم všeobecnou mobilizaci a shromažďování materiální pomoci. Dokázal seskupit armádu o 30 000 vojáků a vytáhl, v měsíci redžebu, směrem k syrské hranici.
V místě zvaném Tabúk se dozvěděl, že zpráva, kterou obdržel, byla buď mylná, nebo že se Byzantinci mezitím raději zase stáhli, když zjistili, že muslimská armáda je tak velká. Nicméně tímto pochodem muslimové získali mezi svými sousedy velký respekt, i když ve skutečnosti k žádné bitvě nedošlo, šlo o velké vojenské vítězství, potenciálně možná i větší, než vybojovaná skutečná vítězná bitva. V této době přímo následkem tažení mnohé arabské kmeny na syrsko-palestinské hranici navazují s muslimy spojenectví nebo jim platí džizju.
Na Tabúku Prorok صلى الله عليه و سلم strávil dvacet dní, cesta tam a zpět mu trvala dalších třicet. Tabúk byl také posledním vojenským tažením, kterého se Prorok صلى الله عليه و سلم osobně zúčastnil.
 
30. ramadánu 265. roku hidžry (31. 8. 869) umírá imám Muhammed ibn Ismá'íl ibn Ibráhím ibn Mughíra, známý pod jménem al-Buchárí, největší učenec hadísu všech dob a autor nejvěhlasnější sbírky hadísů s názvem Sahíh, kterou umma přijala za druhou nejautentičtější a nejvěrohodnější knihu hned po Koránu.
 
V ramadánu 583 hidžry (začátek července 1187 kř. éry) se odehrála i bitva u Hattínu, kde sjednocené vojsko muslimů pod vedením hrdinného sultána Saláhuddína al-Ajjúbího rozprášilo křižácké okupační armády jeruzalémského krále Raymonda. K vítězství dopomohla i nevídaná vlna veder a skvělá bojová taktika. Horkem a žízní vyčerpaní, nemotorní křižáci nemohli vzdorovat náporu skvěle vycvičených a lehce se pohybujících muslimů, kteří ovládali všechny přístupy k vodě a nedovolili nepříteli, aby se přiblížil byť i k jedinému prameni nebo studni. Bitva byla ztracena po frontovém Saláhuddínově útoku přímo v poledním žáru po páteční modlitbě, zadní voj křižáků se rozuprchl a jednoduše z boje utekl poté, co poznal, že veškerý odpor je marný. Bitvou u Hattínu byla zlomena křižácká nadvláda v Palestině a položen první krok ḱe znovudobytí Jeruzaléma.V zajetí se ocitly hlavní postavy křižácké politiky v Palestině, jako Guy de Loussignon, hrabě Gérard a nechvalně proslulý vrah poutníků René de Crac, který byl za své zločiny popraven. 
 
 
1 Hadís zaznamenal Ahmed v Musnedu a at-Taberání v al-Awsatu a al-Kabíru. Mezi hadísy o tom, že lejletu l-kadr, ve které byl seslán Korán, nastává v lichých z posledních 10. nocí ramadánu a tímto hadísem není sporu, jelikož výrazem „noc“ může být myšlen i „den,“ přičemž by šlo o noc po 24. dni, tedy vlastně 25. Hadís uvádí i Núruddín 'Alí ibn Abí Bekr al-Hejsemív Medžme'u z-zewáid we menba'u l-fewáid, 1/465, s následující poznámkou k jeho řetězci tradentů: „V isnádu tohoto hadísu se nachází jistý 'Imrán ibn Dáwár al-Kettán, kterého Jahjá (ibn Ma'ín) oceňuje jako slabého, ale Ibn Hibbán jako spolehlivého. Ahmed o něm říká: „Přál bych si, aby tento vypravěč hadísy vyprávěl důsledně.“ Ostatní vypravěči tohoto hadísu jsou spolehliví. Někteří badatelé tento hadís ocenili jako hasan.“ Jeho vypravěč v generaci sahábů je Wásila ibnu l-Aska' ibn Ámir رضي الله عنه z kmene Benú Lejs. Islám přijal před bitvou na Tabúku, které se ihned zúčastnil. Poté se také zúčastnil dobývání Damašku a Himsu. Wásila byl posledním ze společníků Prorokových, který zemřel v Damašku. Stalo se tak v roce 83 nebo 85 hidžry a Wásilovi bylo 87 let. Viz Ibn Hadžer al-Askalání v al-Isábetu fí temjízi s-sahába, 3/589-590.
2 Viz časopis al-Mudžtema'a, č. 1 574, článek s názvem as-Sijám.
3 Viz Chulefá´u r-rášidín, str. 227.