REFLEXE KORÁNSKÉHO VERŠE O TOM, „KDO ZABRAŇUJE, ABY SE V MODLITEBNÁCH BOŽÍCH VZÝVALO JMÉNO JEHO“

Vznešený Alláh pravil:

وَمَنْ أَظْلَمُ مِمَّن مَّنَعَ مَسَاجِدَ اللَّـهِ أَن يُذْكَرَ فِيهَا اسْمُهُ وَسَعَىٰ فِي خَرَابِهَا ۚ أُولَـٰئِكَ مَا كَانَ لَهُمْ أَن يَدْخُلُوهَا إِلَّا خَائِفِينَ ۚ لَهُمْ فِي الدُّنْيَا خِزْيٌ وَلَهُمْ فِي الْآخِرَةِ عَذَابٌ عَظِيمٌ

Kdo je nespravedlivější než ten, jenž zabraňuje, aby se v modlitebnách Božích vzývalo jméno Jeho, a snaží se o jejich zničení? Patřilo by se, aby do nich vstupovali naplněni bázní; hanba jim bude patřit na tomto světě a v životě budoucím je trest strašný očekává. (Bekara: 114)

Abú Idrís al-Chawlání pravil: „Mešity jsou místy, kde sedávají šlechetní.[1]

Tito šlechetní jsou popsáni ve verších:

فِي بُيُوتٍ أَذِنَ اللَّـهُ أَن تُرْفَعَ وَيُذْكَرَ فِيهَا اسْمُهُ يُسَبِّحُ لَهُ فِيهَا بِالْغُدُوِّ وَالْآصَالِ رِجَالٌ لَّا تُلْهِيهِمْ تِجَارَةٌ وَلَا بَيْعٌ عَن ذِكْرِ اللَّـهِ وَإِقَامِ الصَّلَاةِ وَإِيتَاءِ الزَّكَاةِ ۙ يَخَافُونَ يَوْمًا تَتَقَلَّبُ فِيهِ الْقُلُوبُ وَالْأَبْصَارُ لِيَجْزِيَهُمُ اللَّـهُ أَحْسَنَ مَا عَمِلُوا وَيَزِيدَهُم مِّن فَضْلِهِ ۗ وَاللَّـهُ يَرْزُقُ مَن يَشَاءُ بِغَيْرِ حِسَابٍ

V domech, jež Bůh dovolil postavit a v nichž se vzpomíná jména Jeho, slaví Ho ráno i večer muži, které ani obchod, ani prodej nezláká od vzýváni Boha, od dodržováni modlitby a od dávání almužen, a ti obávají se dne, kdy srdce i zraky se budou obracet, aby je Bůh odměnil za to, co vykonali dobrého, a aby to rozmnožil z laskavosti Své. A Bůh uštědřuje, komu chce, aniž počítá. (Núr: 36-38)

Nespravedliví z prvního verše jsou tak postaveni do přímého kontrastu s těmi, které zmiňují verše ze súry Núr.

Slova وَمَنْ أَظْلَمُ we men azlem, tj. „kdo je nespravedlivější,“ jsou podle imáma al-Kurtubího řečnickou otázkou s cíleným smyslem následného negování, tj. není nikoho více nespravedlivého, nežli je ten, kdo brání, aby v domech Božích bylo vzpomínáno Jeho jména. [2]

Stejným způsobem tato slova vyložil i šejch al-'Usejmín, jenž poznamenal, že namísto pouhé negace je užito řečnické otázky proto, že jde o stylisticky výraznější figuru, řečnicky jímavější způsob vyjádření, zanechávající hlubší dojem, jakoby bylo řečeno: „Tak řekněte mi, kdo je ještě horší, nežli někdo takový, kdo brání, aby se v modlitebnách Božích vzpomínalo Božího jména.“

Al-Kurtubí dále uvádí, že pod slovy مساجد الله mesádžidu ´lláh, tj. „modlitebny Boží“ se myslí jeruzalémská mešita al-Aksá, resp. její areál, ve kterém kdysi stávala modliteba zasvěcená Jedinému Bohu, Jehož zde vzývali následovníci Músáova/Mojžíšova náboženského zákona. Tato náboženská stavba byla následně zničena a věřícím bylo zabráněno ve vstupu na dané místo. Jiní smýšlí, že se tato slova vztahují na mekkánský al-Harám, v jehož areálu se nachází i svatyně Ka'ba, kterou Alláh jakožto největší ze všech mešit učinil kiblou muslimů. A třetí názor praví, že smysl těchto slov je obecný a odkazuje na všechny Boží modlitebny.

Podle al-'Usejmína za pozornost stojí spojení termínu مسجد mesdžid, tj. mešita, modlitebna, se Jménem Božím, což ukazuje na výjimečné pocty, vznešenost a význačné postavení, které mešity a obecně modlitebny u Alláha mají, neboť Sám Alláh je v tomto verši připisuje Sobě.

Al-Kurtubí dále rozpracovává odlišné pohledy na důvod seslání verše:

1. Podle některých je zjeven kvůli činu asyrského krále Nabukadnézara, který vyplenil a zničil Jeruzalém i místní Chrám.

Podle 'Abdulláha ibn 'Abbáse رضي الله عنه se tento verš týká Božích nepřátel Římanů a jejich křesťanských následovníků, ke kterým se verš obrací ve smyslu: „Jak můžete vy, křesťané, říkat, že jste obyvateli ráje, když ničíte Chrám (fyzicky – v dané době ve zpustlém areálu někdejšího chrámu existovalo smetiště; i metaforicky) a bráníte ve vstupu těm, kteří zde chtěli uctívat a vzpomínat Jediného Boha.

Podle toho by významem výše citovaného verše bylo: Jak podivné jsou činy jeruzalémských křesťanů, kteří si jednak nárokují tento chrám, ale učinili to, co učinili (znesvěcovali ho a pomáhali tomu) z nepřátelství a nenávisti vůči židům.

Sa'íd uvádí od Katády vysvětlení: „To jsou Boží nepřátelé Římané, které jejich nenávist vůči Židům dovedla k tomu, že dopomáhali ničení Chrámu.

Také se uvádí, že stopy devastace al-Aksá ze strany okupantů byly patrné až do časů chalífy Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه.

2. Podle druhého názoru se verš týká modloslužebníků v Mekce, kteří zabránili Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم a jeho věrným v roce Chajberu vstup do al-Harámu Mekky a zde slaví Alláha.

3. Podle posledního a nejsprávnějšího názoru se verš vztahuje obecně na všechny mešity a modlitebny, které jsou ničeny a všechny věřící, kterým je bráněno uctívat Jediného Boha, od počátku věků až do Soudného Dne. Důkazem správnosti tohoto názoru je obecná formulace tohoto verše, kvůli které nelze jeho platost vztáhnout jen na konkrétní lidi v konkrétních historických dobách. 

A Alláh ví nejlépe.

Podle al-Kurtubího má toto ničení mešit a modliteben Božích dvě tváře:

1. Zjevnou a všeobecně známou, jako např. zničení Chrámu Římany, kteří prolili krev židovských obyvatel Jeruzaléma, poničili město, srovnali Chrám se zemí, spálili Tóru a způsobili na zemi mnoho zkázy.

2. Abstraktní, kdy k ničení dochází v přeneseném smyslu, jako např. v situaci, kdy modloslužebníci z Mekky zakázali Prorokovi صلى الله عليه و سلم a jeho společníkům, budiž se všemi Alláh spokojen, zakázali vstup do Mekky a vykonávání poutních obřadů u posvátné svatyně Ka'by. Tedy jakékoli bránění lidem v tom, aby své chrámy, svatyně, modlitebny a mešity využívali k jejich účelu, je také jejich „ničením.“

Podle al-Kurtubího na základě tohoto principu vyvodili málikovští učenci, že je zakázáno, aby se ženám bránilo ve vykonávání poutě ke Ka'bě, pakliže je to pro ně příkrou potřebou (arab. ضرورة darúra), ať už bude tato pouť vykonána v doprovodu příbuzného muže (arab. محرم mahrem) či nikoli.

Také obecně není dovoleno, aby se ženám bránilo ve vykonávání modliteb v mešitách, kromě pokud existuje obava z ničivého pokušení. Ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

لاَ تَمْنَعُوا نِسَاءَكُمُ الْمَسَاجِدَ وَبُيُوتُهُنَّ خَيْرٌ لَهُنَّ

Nebraňte vašim ženám v návštěvě mešit, byť jejich domy jsou pro ně lepší![3]

Na základě předpisu tohoto verše také není dovoleno mešity bourat, ani je prodávat a ani je přebudovávat na budovy s jinou funkcí, dokonce i kdyby byly poničeny jejich základy. Také není dovoleno bránit v budování mešit a modliteben nových, ledaže by důvodem jejich stavby byla snaha vnést mezi věřící rozkol, nejednotu a nepřátelství, např. když se bez potřeby vybuduje mešita vedle již existující mešity a vznikne spor mezi lidmi okolo mešity „staré“ a „nové“ - toto s sebou vlastně nese také ničení a maření funkce mešity a rozbíjení jednotného šiku muslimů.

Pokud se prokáže, že cílem zbudování mešity bylo skutečně něco takového, na co bylo výše poukázáno, potom je uzavřena a postavena mimo funkci mešita nová, resp. zakáže se její výstavba již v prvopočátku. Z tohoto důvodu je podle al-Kurtubího zakázáno mít v jednom městě dvě hlavní mešity (tj. v jeho době byla tou hlavní ta mešita, kde se modlily páteční společné modlitby), dále je zakázáno, aby jedna mešita měla dva imámy a aby se v jedné a téže mešitě modlila některá povinná modlitba ve dvou kongregacích.

Náš ústřední verš také ukazuje na výjimečné postavení a velkolepost modlitby v islámu, ukazuje, že modlitba je jedním z nejvznešenějších činů, nejcennějších u Alláha Jediného, jedním ze skutků, které On nejštědřeji odměňuje. Proto je i jakékoli narušování procesu modlitby a zasahování do míst, kde jsou modlitby vykonávány, nebo bránění modlícím v jejich modlitbách Alláhem označeno za jednu z největších nespravedlností a hříchů.

Al-Kurtubí ve vysvětlení těchto slov Božích také uvádí, že každé místo, které je určeno ke vzpomínání Alláha a k padání na tvář před ním (arab. سجدة sedžda), je nazváno mešitou (arab. مسجد mesdžid). Důkazem toho jsou slova Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم:

الأَرْضُ كُلُّهَا مَسْجِدٌ إِلاَّ الْحَمَّامَ وَالْمَقْبُرَةَ ‏

Celá zem je modlitebnou, kromě veřejných koupelí a pohřebišť.[4]

Islámská umma se shoduje, že místa definovaná jako mešity či modlitebny, nebo vyhrazená k vykonávání modliteb, se vyjímají ze soukromého vlastnictví a stávají se místy vyhrazenými pro uctívání Alláha a již samým tím má každý muslim právo do nich vstupovat, neboť se jedná o majetek ve vlastnictví všech muslimů. Tedy kdyby člověk ve svém domě vyhradil nějaké místo a zařídil jej jako modlitebnu (arab. مصلى musallá) jen pro sebe, tato nepřestává být jeho majetkem a pokud by dovolil lidem se v ní modlit, pak tato spadá v obecný předpis všech ostatních mešit a modliteben a stává se majetkem všech muslimů.

Při výkladu slov Božích „patřilo by se, aby do nich vstupovali naplněni bázní“ al-Kurtubí uvádí, že se vztahují na modlitebny a mešity spadající pod šarí'atskou jurisdikci a muslimskou vládu, přičemž dle názoru málikovského mezhebu (nikoli však dle názoru mezhebů dalších) nevěřící nemá právo vstupu do těchto mešit a modliteben a může z nich být v souladu s určenými výchovně-trestnými prostředky vykázán, pročež tento verš málikovští učenci citují jako důkaz obecného zákazu vstupu nevěřících do mešit a modliteben muslimů.

Učenci spojující tento verš s ničením al-Aksá v období byzantinské správy uvádějí, že poté, co Omar osvojil Jeruzalém a znovu obnovil al-Aksá jako místo uctívání Jediného Boha, každý, kdo by vešel do těchto míst s úmyslem ničit je, byl potrestán vypráskáním.

Ti, kteří vztáhli tento verš na modloslužebníky z řad mekkánských Kurajšovců, tuto pasáž vykládají pravidlem, které po osvobození Mekky zavedl Posel Boží صلى الله عليه و سلم a dle nějž bylo nadále zakázáno modloslužebníkům obcházet Ka'bu, resp. obcházet Ka'bu bez oblečení.

Jiní tato slova vyložili v přeneseném smyslu jako poselství, že nepřátelé, proti kterým bojoval Posel Božíصلى الله عليه و سلم a jeho druhové, museli pocítit, že nemohou vstoupit do al-Harámu ke Ka'bě jinak, nežli se strachem a posvátnou bázní.

Al-'Usejmín vyložil užitý termín خراب charáb, tj. ničení, jako فساد fesád, tj. šíření zkaženosti, rozkolu a chaosu.

Slova „patřilo by se, aby do nich vstupovali s bázní“ je pak možno chápat trojím způsobem:

1. Ti, kteří brání věřícím ve vstupu a v užívání modliteben a šíří na zemi zkaženost, by do modliteben a mešit měli vstupovat pouze se strachem a v žádném případě se nesmějí rozhodnout ve svém jednání pokračovat a bránit věřícím ve vstupu do domů Božích, neboť oni nevěří v Boha Jediného a nemají na Boží modlitebny žádné právo, kromě, že do nich vstoupí se strachem a bázní.

2. Pro muslimy z toho vyplývá zákaz vstupu nemuslimů do svatyň a posvátných míst muslimů (např. mekkánského al-Harámu) za situace, že je dané místo pod muslimskou vládou.

3. Radostná zvěst pro Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho věrné, kteří byli zprvu od al-Harámu vykázáni, že ti, kteří je vyhnali, budou potrestáni tím, že jim bude zamezeno v přístupu k němu.

Slova „hanba jim bude patřit na tomto světě a v životě budoucím je trest strašný očekává“ vykládá al-Kurtubí tak, že hanbu je možno chápat dvojím způsobem:

1. Proti těm, kteří proti muslimům vytáhnou se zbraní, se bude bojovat na život a na smrt a řada z nich bude zabita.

2. Ti, kteří v boji nepadnou, budou poníženi tím, že se octnou pod nadvládou muslimů, anebo utrpí vojenskou porážku. V této situaci skupina učenců, která verš vztáhla na chování Byzantinců v Palestině, zmínila, že dané místo se po prohrané válce ocitlo pod muslimskou správou. Podle dalších učenců je tímto předpovězen příchod Mehdího. Ti, kteří tento verš vztáhli na Kurajšovce v Mekce, uvádějí, že ponížením pro ně na tomto světě bylo osvojení Mekky muslimy v čele s Poslem Božím صلى الله عليه و سلم.

Al-'Usejmín uvádí, že jejich hanbou na tomto světě bude hanba, ztráta někdejších výsad a dosavadní nadvlády a následné ponížení za jejich zločiny a na světě onom veliké a bolestné utrpení v Pekle.


Ústřední verš v sobě ukrývá mnoho užitečných poučení:

1. Hříchy se navzájem liší mírou své závažnosti a odpornosti, jakož i zhouby, kterou s sebou přinášejí, podobně jako i dobré činy. Míra zhoubnosti či prospěšnosti dále závisí na úmyslu, intenzitě a dosahu daného činu, jakož i na činu samém. Toto je také indicie správnosti názoru následovníků Sunny a společenství muslimů, že víra roste a klesá v závislosti na lidských činech.

2. Verš také poukazuje na to, že je možno z mešity vykázat některé lidi, anebo naopak některým lidem vstup povolit, kdykoli k tomu existuje oprávněný prospěch, či obecný zájem (arab. مصلحة maslaha). Vykázat lidi z mešity je možno jen tehdy, když by se v nich tito lidé dopouštěli činů, kterých se nesluší v mešitách dopouštět, nebo by poškozovali nebo rozkrádali mešitu jako takovou či její inventář, interiér, knihy či výtisky Koránu, které jsou v nich uložené, nebo by se v dané mešitě, pokud by zůstala otevřená, shromažďovaly podvratné živly rozsévající mezi věřícími rozkolnické a sektářské myšlenky, nebo pochybnosti. Tyto důvody jsou těmi, které konstituují obecný zájem.

3. Verš implikuje zákaz bránění druhým ve vzpomínání jména Božího, lhostejno zda formou modlitby, recitace Koránu nebo vyučování druhých.

4. Někteří učenci argumentovali tímto veršem ve prospěch zákazu rezervovat si místo v modlitební řadě, tj. nárokování si pro sebe vyhrazeného místa i poté, co člověk opustí mešitu kvůli nějaké běžné světské potřebě (koupě a prodej, návrat domů apod.), neboť tím dochází k bránění někomu jinému, aby na daném místě uctíval Alláha, protože podle základního pravidla dané místo v modlitební řadě na danou modlitbu zaujímá ten, kdo na dané místo bezprostředně předtím přijde jako první. Toto neplatí pro situace kdy se člověk na chvíli zvedne a odejde, např. aby vykonal rituální očistu, nebo si odskočil na toaletu. Pak toto nevadí, s podmínkou, že se navrátivší návštěvník mešity nebude tlačit a rušit ostatní překračováním přes jejich hlavy, rozbíjením modlitební řady apod.

5. Verš ukazuje na významné postavení mešit, které jsou v koránském textu spojeny se Vznešeným Jménem Božím.

6. Dočasné a provizorní modlitebny (arab. مصلايات musalláját) v prodejnách, pracovních objektech nebo soukromých domech pod předpisy mešit nespadají, neboť jde o prostory které jsou součástí větších jinoúčelových budov a nejsou samostatnými modlitebnami.

7. Verš zakazuje do mešit a modliteben vnášet cokoli dalšího, co konstituuje modloslužebnictví, anebo vede k modloslužebnictví (sochy, obrazy, hroby a hrobky ...) protože tímto dochází k anulování smyslu a účelu mešit – ty jsou vyhrazeny k uctívání Jediného Boha, Vznešeného, Který nemá společníka.

8. Z tohoto verše vyplývá povinnost udržovat prostory mešit a modliteben v čistotě - mešita je svázána se Jménem Božím a jako taková musí být udržována v čistotě a úctě, musí být tím, o co muslimové pečují nejvíce.

9. Z verše vyplývá také rovnost všech lidí, neboť žádný člověk nemá na danou mešitu větší právo, nežli někdo jiný, neboť verš také výslovně uvádí, že mešity a modlitebny patří Alláhu Jedinému. A u Alláha není mezi lidmi žádný jiný rozdíl, nežli rozdíl jejich bohabojnosti a věřící jsou si proto co se týče nároků na mešitu navzájem rovni.

10. Verš vybízí ke vzpomínání Alláha zmiňováním některého z Jeho krásných přívlastků či vznešených atributů, anebo prostřednictvím ustálených frází typu سبحان الله subhán Alláh, الله أكبر Alláhu akbar, الحمد لله al-hamdu li´lláh. Takové vzpomínání, které se neděje zmiňováním Jména Božího, např. opakování osobního zájmena هو huwe, tj. on, lze potom směle charakterizovat jako inovaci (arab. بدعة bid'a). Odkazování na Alláha bez pronášení Jeho Jména či Přívlastku, nebo prohlašování, že nejde o povinnost, je inovace a účel vzpomínat Alláha tím není plněn.

11. Verš zakazuje ničení mešit ať již ve smyslu doslovném, nebo přeneseném. Někteří lidé bourají mešity doslova, fyzicky, zatímco jiní bourají kolektivy věřících shromážděných okolo jedné mešity tím, že rozšiřují inovace, modloslužebnické praktiky, dopouštějí se ve vztahu k mešitám a modlícím se věřícím odporného chování, napadají instituci mešity a podrážejí fungování mešity a účel, za kterým byla mešita zbudována, tedy vzpomínání a uctívání Alláha Jediného, vedle Něhož není nic hodno uctívání.

12. Verš oznamuje věřícím radostnou zvěst o jejich konečném vítězství nad všemi, kteří jim brání ve vykonávání jejich obřadů a těmto uzurpátorům slibuje zlý a hořký konec.

13. Z těchto uzurpátorů budou někteří potrestáni dokonce dvakrát – jednak ponížením a porážkou na tomto světě a jednak trestem věčného zatracení na světě onom.

14. Verš také potvrzuje existenci zúčtování a Soudného Dne, neboť Vznešený Alláh specifikoval nejen trest na tomto, ale i na onom světě.

15. Verš implikuje, že trest na onom světě je ještě tvrdší a těžší, než trest na světě tomto, i když se to člověku na první pohled nemusí zdát, protože díky pohromám, které ho potkají, si někdy myslí, že nemůže existovat nic horšího. A Alláh nechť nás před takovými myšlenkami ochrání.

Sestavil: prof. Safet Suljić, Islámská univerzita krále Muhammeda ibn Sa'úda, Rijád, KSA. 

Redakčně upraveno.

_______________________________________________________

[1] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´ (tehzíb), 2/162.

[2] Viz Ahkámu l-Kur´án, tefsír příslušného verše.

[3] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 567.

[4] Od 'Amra رضي الله عنه zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 492.