S TRAGÉDIÍ V PAŘÍŽI NEMÁME NIC SPOLEČNÉHO

Se zděšením a opovržením sleduje svět včetně ČR nedávné neštěstí v Paříži. Jediná oficiální organizace českých muslimů, ÚMO, v zápětí masakr v redakci satirického týdeníku odsoudila a vyzvala ke smířlivosti a odmítnutí jakéhokoli násilí. Připojily se k němu i další, neoficiální muslimské iniciativy a k tomuto stanovisku se taktéž připojujeme i my. Doufáme, že pařížský atentát bude řádně a objektivně prošetřen a nebude politicky zneužíván.
 
Atentát v Charlie Hebdo je způsoben příčinami, které jsou snad ještě horší, nežli zločin sám.
Závažnost ostouzejících karikatur nespočívá v samotném zákazu figurativního zpodobňování v islámu, jehož důvodem je běžná historická praxe, kdy se z obrazů nebo soch stávaly modly a lidé je pak uctívali namísto či vedle Boha, přičemž Bůh žádnou modlu nepotřebuje, neboť On Jediný má výlučné a výsadní právo být uctíván a to jen těmi způsoby, které On Sám určí. Důvod tkví především ve skutečnosti, že šlo o hanokresby.
 
Přímo Korán muslimům stanovuje, že je zapovězeno vysmívat se Bohu, nebo kterýmkoli prorokům a andělům bez výjimky. Ovšem na to, aby každý soudný člověk uznal a respektoval, že historický David, Ježíš, nebo Muhammed, mír s nimi všemi, byli velkými osobnostmi, které posunuly lidstvo kupředu a prohloubily étos humanity, nemusí tyto tři muže nutně uznávat za proroky. Proto problém neleží ani v tom, že muslimové chtějí vnutit jiným respekt vůči tomu, co oni sami považují za svaté. Jde totiž o reciproký princip. Již přímo Korán zakazuje vysmívat se a napadat to, co druzí považují za nedotknutelné, aby se tito na oplátku nerouhali proti tomu, co považujeme za svaté my. Navíc dnes v 21. století žijeme v globální vesnici jedni vedle druhých a proto bychom měli dodržovat sousedská práva tak, jak nás to učí naše víra, nepopouzet druhé proti sobě a snažit se zachovat pravidla harmonického soužití. A očekávat od jiných totéž.
 
Jak jsme viděli nyní na příkladu Paříže, tato otázka se pro přežití lidstva stává čím dál zásadnější. Ignorovat to, vzájemně se urážet až do chvíle, kdy někomu zkratkovitěji smýšlejícímu přeskočí a dojde k násilí, je stupidní a nebezpečně nezodpovědné. Činit tak naschvál a záměrně provokovat, aby se dosáhlo ještě ostřejší konfrontace, je zlomyslné, podlé a násilnické. A žel to také zabíjí.
 
Neštěstí podobné pařížskému reálně hrozí i v České republice. Nemám ovšem tolik na mysli rizika spojená se spíše teoretickou možností podobného útoku z rukou poblouzněnců, snažících se zneužít aféry okolo obscéních a vulgárních obrázků k prezentaci sebe sama, své choré mysli a své zmrzačené a plytce povrchní představy, kterou lživě ztotožňují s islámem.
 
Myslím na zcela reálné riziko násilí, jež hmatatelně hrozí obyvatelům ČR z rukou neméně fanatických šílenců, kteří se pasují do úlohy obránců Česka před údajným islámským nebezpečím a jejichž vidění islámu vykazuje znepokojivé shody s vizí, kterou o něm prezentují pařížští střelci. Obzvláště ohroženou skupinou jsou všichni na první pohled jinak vyhlížející, především muslimské ženy v šátku, jež z důvodu svého náboženského přesvědčení nosí. V Paříži již byla dle informací Daily Mailu zmlácena těhotná jednadvacetiletá muslimka, která následkem útoku potratila.
 
Dále jsou v ohrožení muži s plnovousem a všichni ti, kteří svým zevnějškem odpovídají populárním představám muslima. Je nutno si uvědomit, že o muslimy ani jít nemusí. Stačí, když budou jako muslimové označeni, vybráni jako terč a následně zlikvidováni, v takovém okamžiku se na jejich skutečnou náboženskou afiliaci nikdo ptát nebude. Tím spíše ne útočníci.
 
Česká republika, země s nepatrnou a relativně bezproblémovou muslimskou menšinou je sužována zcela nepochopitelnou (anebo právě proto pochopitelnou?) vlnou iracionální nenávisti vůči všemu, co byť jen vzdáleně voní po islámu a muslimech, od mešit, přes šátky až po kebaby. Českou společnost zachvacuje a prorůstá rakovina islamofobie. Neproniká jen z radikálně pravicových, nýbrž často i z mainstreamových kruhů, včetně těch nejvyšších, vždy, když si je nutno vytlouci muslimským strašákem nějaký zisk na popularitě.
 
Atentát na Charlie Hebdo přišel v nejnevhodnější dobu jak z hlediska zahraniční, tak z hlediska domácí politiky. Zastíní další možná ještě hroznější utrpení a smrt omnoho většího počtu lidí v Iráku, Sýrii, Palestině a na mnoha dalších místech světa muslimského i nemuslimského. Podpoří konfliktní vidění událostí a neochotu pomáhat třeba dětským obětem válek, které v mnoha zemích probíhají. Umožní xenofobním a protimuslimským kruhům snažit se potlačovat svobody nejen muslimů doma i v zahraničí.
 
Atentát na Charlie Hebdo nestaví proti sobě do konfliktu evropskou civilizaci s její svobodou projevu a islám s jeho figurou Proroka صلى الله عليه و سلم. To je nebezpečná demagogie, na kterou nutno reagovat protiotázkou: Co máte na mysli pod pojmem islám? Jak si vy představujete Proroka Muhammeda? Jaké hodnoty a jaké západní společnosti máte namysli? Západní společnosti přece také tvoří odlišné kultury s různými zásadami, liší se USA od Francie a Česká republika třeba od Itálie či Británie. Navíc hodnoty západní společnosti se v posledním století velmi dramaticky měnily. Je to skvěle vidět již na samém vztahu k náboženství. Ani Západ tedy není monolitem. V současnosti takřka třetina z více než 1,6 miliardy muslimů žije jako menšina pod nemuslimskou vládou. Velký počet z nich se nachází na tzv. Západě.
 
Svoboda slova je brána za obrovskou a nenapadnutelnou hodnotu a společnost bez kritického humoru za nezdravou. Jenže humor a svoboda slova není totéž, co nejsprostější vulgarita a pokleslá zábava. Dnešní evropská kultura ovšem toleruje znectít téměř jakékoli symboly a hodnoty. To je, žel, její obrovský problém a nikoli devíza. Je v pořádku tropit si podlé a vulgární „žerty“ na adresu něčích dětí, rodičů nebo uznávaných lidí? Nežádáme přece nic, co je nezvyklé i pro Evropu. Vždyť ta má zákony na ochranu cti či státních symbolů, jejichž hanobení bývá i zde trestným činem, proti kterému se protestuje a kvůli kterému se soudí, pokutuje, vězní. Napříkladotázka křížů v učenbnách italských škol či proces s punkerkami, které zhanobily chrám v Rusku a rouhaly se proti křesťanství, našel odezvu a jistou formu pochopení i v nábožensky vlažné ČR. Podstatou věci jeznát meze a nepřekračovat je.
Hanobení islámu jakožto náboženství a Prorokaصلى الله عليه و سلم jakožto jeho symbolu je přímým útokem na hodnoty pětiny světové populace.
 
Integrace muslimů do evropské společnosti není možná bez toho, že muslimové pochopí a přijmou za svůj evropský kontext a diskurs evropské společenské diskuse. Jenže tím je přece i to, že si pravidla pružně stanovují v této celospolečenské diskusi přímo její obyvatelé. Mají-li muslimové být integrovaní do evropské společnosti, pak se musí podílet i na tvorbě společenských pravidel a ustanovování toho, co se smí a co ne.
 
Atentát na Charlie Hebdo nedokazuje, že Prorok صلى الله عليه و سلم muslimy učil brutálně vraždit každého, kdo se jim vysmívá. Naopak dokazuje neislámskost bludu těch, kdo ho spáchali. Posel Božíصلى الله عليه و سلم, jak vidno z jeho biografií, nelikvidoval své oponenty z řad tehdejších satiriků a bardů, ale angažoval proti nim ty své, jako byl muslimský básník Hassán ibn Sábit, který ostře kritizoval a zesměšňoval Mekkánce, když přijali mezi sebe intrikána Ka'ba ibn Ašrefa. Posel Božíصلى الله عليه و سلم dokonce pochválil své básníky, kteří odráželi útoky nepřátel zbraní, kterou vládli nejlépe, tedy vlastní poezií. Řekl: „Věřící nebojuje jen svou šavlí, ale i svým jazykem. Při Tom, v Jehož je Ruce má duše, kdykoli na ně útočíte svými verši, jakoby jste je zasypávali bezpočtem šípů!1 Angažování básníků a přestřelky veršů mezi znesvářenými stranami byly navíc běžným, všeobecně rozšířeným a nezaměnitelným rysem arabského válečnictví v 7. století křesťanské éry, doložitelným i v jiných konfliktech.
 
Tvrdit opak znamená šířit propagandu zneužíváním obrovského bohatství čtrnácti století produktivních dějin muslimské historiografie. Ta, jak je v nauce o hadísech známo, obsahuje údaje jak historicky zcela přesné, tak i naprosto vyfabulované. O bohatosti životopisné literatury v celkovém korpusu muslimské klasické spisby svědčí závěry jinak kritického historika Bernarda Lewise, který ji porovnává s latinskou a řeckou biografickou spisbou křesťanů a konstatuje u latinské její chudost a skrovnost, přičemž ani neporovnatelně bohatší řecká nemůže té muslimské nijak konkurovat.2
 
V této souvislosti se vzpomíná případ židovské básnířky Asmy bint Merwán. Tu měl Prorok صلى الله عليه و سلم nechat popravit poté, co jej měla urazit svými básněmi. Její příběh uvádí Ibn Sa'd.3 Zmiňuje se o něm i Ibn Hišám, který jej vypráví od Ibn Isháka. Ibn 'Adí také uvádí tento příběh na autoritu Dža'fera ibn Ahmeda ibnu s-Sabáha, od Muhammeda ibn Ibráhím aš-Šámího, přes Muhammeda ibnu l-Hadždžádže al-Lachmího, přes Mudžellida, přes Ša'bího, který vypráví od Prorokova společníka a bratrance Ibn 'Abbáse رضي الله عنه. Ibn 'Adí dodává, že všichni další vypravěči následující po Ibnu l-Hadždžádžovi se ohledně tohoto příběhu shodují, že jej vůbec nevypráví od Mudžellida, jak sám tvrdí, ale že si celý příběh prostě jen vymyslel.4 Stejné znění také zaznamenává Ibnu l-Džewzí a řadí ho mezi ostatní pochybná podání.5 Existuje tedy důvodné podezření, že jde o falzum.
 
Dalším případem, který má údajně posloužit pro podporu této myšlenky, je příběh více než stoletého starce Abú 'Afeka, který skládal hanobící verše na Prorokaصلى الله عليه و سلم a islám. Měl být za toto konání vypátrán a zavražděn. Příběh uvádí životopisec Ibn Sa'd, který se odvolává na starší zdroj, Ibn Isháka a ten na svého současníka al-Wákidího. Podle nich vyslal Prorokصلى الله عليه و سلم v reakci na jeho urážky vojenskou četu pod velením Selíma ibn 'Umejra, aby ho zlikvidovali. Abychom vůbec mohli potvrdit historickou věrohodnost tohoto podání, musíme nejdříve prokázat souvislý řetězec vypravěčů (arab. إسناد isnád) od očitého svědka události až k al-Wákidímu, který ji předal dále, jako v případě básnířky Asmy, kde takový sice existuje, leč poskytuje důkaz lživosti. Životopisy ovšem vůbec žádné vypravěče příběhu o Abú 'Afekově smrti nezmiňují. Naopak obsahují informaci, že žádný takový řetězec neexistuje. Jde tedy o nepodložené vyprávění (arab. لا أصل له lá asla lehu). Isnád neuvádí ani Ibn Ishák, ani jeho žák Ibn Hišám, ani al-Wákidí, ani jeho žák Ibn Sa'd. Zdroje před Ibn Ishákem, který sám žil až ve 2. polovině 2. století hidžry, nějakých 200 let po Prorokoviصلى الله عليه و سلم, o tomto případu mlčí.
 
Ohledně obou poprav za hanobící básně lze tedy uzavřít, že jde o věc historicky neověřitelnou, o nevěrohodné hadísy a proto nemohou sloužit jako důkaz nějakého islámsko-právního pravidla. Oba případy kromě chabosti isnádů navíc odporují i textu Koránu, jiným autentickým hadísům a tomu, co bylo historicky potvrzeno o Prorokovi صلى الله عليه و سلم, čímž jsou závadové nejen způsobem podání, ale i obsahem6 a proto jimi nelze nic dokazovat.
 
Všechny autenticky zdokumentované případy poprav nebo vojenských likvidací se vždy týkaly osob, které se přímo podílely na válečné mašinerii proti ranému muslimskému státu v Medíně, buď jako bojovníci, stratégové nebo jako zvědové, přičemž byli zároveň i básníky tvořícími proti islámu. Toto byl i případ Nadra ibn Hárisa, 'Ukby ibn Abí Mu'ajta a jeho dvou služek, nesprávně uváděných jako dospívající dívky, po kterých se pátralo po osvobození Mekky. Jednoho z těchto vůdců zabil po krátkém souboji 'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه, jedna služka byla popravena, druhá se kála a přijala islám. Poslední zbývající zahynul při pokusu o útěk, když jeho loď ztroskotala v moři.7 Všichni se angažovali ve válečné propagandě, strategii a velení válečných operací a byli tedy více, než pouhými kritiky.
Jiným příkladem takového básníka-válečníka je i zmíněný Ka'b ibn Ašref. Po příchodu Proroka صلى الله عليه و سلم do Medíny začal Ka'b intrikovat proti němu a muslimům, aby proti nim poštval jejich protivníky Mekkánce. Po prohře Kurejšovců na Bedru byl zklamán a uprchl do Mekky, kde v piklích pokračoval. Povzbuzoval je k boji proti muslimům a zajišťoval jim přísun důležitých informací o Medíně. Nakonec byl pro svou činost potají odstraněn Muhammedem ibn Meslemou a Abú Naílou رضي الله عنهما přímo na Prorokůvصلى الله عليه و سلم rozkaz.8 Ka'bův příběh nás učí, že špioni a vojenští propagandisté mohou během války dojít neblahého konce, ovšem jen na základě rozsudku a příkazu legitimní islámské vlády a nikoli z vlastní iniciativy nějakého přehnaně aktivního jedince. Tím, kdo podobnou operaci zváží, musí být odpovědná autorita znalá cílů a intentcí šarí'y, jakož i dobových reálií muslimů i jejich nepřátel. Musí také zvážit, zda nelze danou věc vyřešit jiným způsobem a zda takto muslimům nezpůsobí více škody než užitku.9
 
Proto očividně nelze vést žádné historické srovnání ani s tímto případem. Pařížský atentát nepředstavuje v žádném případě adekvátní reakci na zostuzující hanokresby, jichž se dopustili redaktoři skoro krachujícího pokleslého týdeníku, opakovaně obviňovaného z rasismu a antisemitizmu, ani v perspektivě islámských textů, ani z hlediska diskursu sdílených hodnot, na které jsou obyvatelé Evropy zvyklí, ani z hlediska efektivity a cílů, kterých jím mělo být údajně dosaženo. Jen omezenec si totiž může myslet, že takový masakr odradí všechny ty, kteří by chtěli hanit islám, Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم a že tímto učiní jejich nactiutrhání přítrž. Jen sobec a náboženský exhibicionista takto okázalou devastací zasadí políček islámské osvětě a vystaví hrozbě protireakcí všechny své místní souvěrce, aby pro sebe získal imaginární gloriolu mučedníka, o níž usiluje. Jen ignorant řeší pár hanokreseb kdesi v Evropě a ignoruje přitom daleko horší problémy samotného muslimského světa – nejednotu, diktaturu, nesvobodu, vědeckou, technickou a vzdělanostní zaostalost, politický i strategický analfabetizmus a neschopnost předložit dlouhodobý plán a vizi. Na světě je mnoho míst, kam rozložit spravedlivý hněv muslimů. Koncentrovat jej do jednoho bodu a podpálit tak požár násilí je škodlivé a navíc i pokrytecké.
Navíc současné autority, např. šejch Sálih al-Fewzán, nejenže nevydaly žádný pokyn k takovému činu, ale tuto možnost přímo, když na ni byli dotázáni, striktně odmítli.
 
Největším nebezpečím a zlem, které atentát přinesl, je právě samo toto násilí, plodící další násilí, ačkoli obyčejní muslimové i nemuslimové chtějí žít v míru. Čím více budeme přesvědčeni o nevyhnutelnosti konfliktu, tím spíše nastane. Čím negativněji budeme vnímat toho druhého, tím negativněji bude na oplátku on vnímat nás. Zastavit to je možno jedině nezlomnou vůlí k dialogu a smíru a neochvějným postojem proti všem, kteří se nás snaží vmanipulovat do války světů.
 
Skončím slovy velikána lidstva, jehož jméno je nyní skloňováno ve všech pádech a který býval urážen za svého života, stejně jako bývá hanoben i po své smrti.
 
Džerír ibn 'Abdulláh رضي الله عنه uvedl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم, pobízeje své druhy ke konání dobra, pravil:
مَنْ سَنَّ سُنَّةَ خَيْرٍ فَاتُّبِعَ عَلَيْهَا فَلَهُ أَجْرُهُ وَمِثْلُ أُجُورِ مَنْ اتَّبَعَهُ غَيْرَ مَنْقُوصٍ مِنْ أُجُورِهِمْ شَيْئًا وَمَنْ سَنَّ سُنَّةَ شَرٍّ فَاتُّبِعَ عَلَيْهَا كَانَ عَلَيْهِ وِزْرُهُ وَمِثْلُ أَوْزَارِ مَنْ اتَّبَعَهُ غَيْرَ مَنْقُوصٍ مِنْ أَوْزَارِهِمْ شَيْئًا.
Kdo zavede nějakou dobrou zvyklost a bude v tom následován, obdrží odměnu takovou jako bude odměna všech těch, kteří jej budou následovat, aniž bude z jejich odměny cokoli odňato. A kdokoli zavede nějakou špatnou zvyklost a bude v tom následován, ponese břímě takové, jako břímě všech těch, kteří ho budou následovat aniž by z jejich břemena bylo cokoli odejmuto.10
 
 
 
1Zaznamenal Ahmed v Musnedu a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 5786.
2LEWIS, Bernard. 1993. Islam in History. Open Court Publishing, str. 104-105.
3Viz Kitábu t-tabekáti l-kebír. 1/27-28. Viz také Kenzu l-'ummál, podání č. 44131 s odvoláním na Ibn Sa'da, Ibn 'Adího a Ibn Asákíra.
4Viz al-Kámil, 6/145.
5Viz al-'Ilel, 1/279.
6O kritice neautentických hadísů viz Ibn Kesír v Bá'isu l-hadís, str. 28. Viz také DOI, Abdurrahman I. 2001. Introduction to the Hadith, b.m.: A.S. Nordeen, str. 15.
7Použitý arabský výraz صباية sibája označuje jak dívku, tak děvečku, tedy služebnou, otrokyni. Příběh o nich zaznamenává Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 2678.
8Příběh o Ka'bovi je autentický a zaznamenal ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4037.
9Podrobněji o tématu viz Ibn Tejmíjja v díle as-Sárimu l-meslúl 'alá šátimi r-resúl
10Zaznamenalat-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2675 jako hasan sahíh. Ve verzi kterou zaznamenává Muslim v Sahíhu, hadís č. 1859, jsou uvedeny i okolnosti vyřčení tohoto hadísu. Prorokصلى الله عليه و سلم tato slova, když spatřil chudé a zbědované beduíny. Vyzval lidi k udělování almužny, ale oni nereagovali. Poté přišel jakýsi muž z ansár a donesl truhlici stříbra, načež jej začali následovat další a další. To Posla Božího صلى الله عليه و سلم rozradostnilo natolik, že pronesl tato slova. Podle jiné verze od Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil „Kdo bude vyzývat k přímé cestě, získá odměnu každého, kdo jej bude následovat a jejich odměna se nujak nezmenší. A kdo bude vyzývat k bludu, ponese za to hřích i všech těch, kteří ho v tom budou následovat, aniž se cokoli zmenší z jeho hříchu.“ Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č.1860.