SDÍLENÍ SPOLEČNÝCH VÝDOBYTKŮ LIDSTVA A POUŽÍVÁNÍ VÝROBKŮ JINÝCH NÁRODŮ NENÍ NAPODOBOVÁNÍM NEVĚŘÍCÍCH

'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَنْ تَشَبَّهَ بِقَوْمٍ فَهُوَ مِنْهُمْ .

Kdokoli napodobuje nějaký lid, ten je jedním z nich.[1]

Podle jiné verze hadís znamená, že „bude vzkříšen spolu s nimi.[2]

Sám Abú Dáwúd tento hadís uvádí v Kapitole o oděvu (كتاب اللباس Kitábu l-libás), což hadís staví do kontextu vnějších znaků a specifik.

Ibn Tejmíja praví:

Toto zcela jasně naznačuje, že je zakázáno je napodobovat, byť podle vnějšího dojmu by se mohlo zdát, že kdo tak činí, je sám nevěřícím, leč není tomu tak.[3]


Napodobování nevěřících se týká jejich specifických zvyklostí jako svátků, oděvů, jazykových obratů a žargonu, nebo čehokoli, podle čeho jsou oni rozpoznatelní jako daná náboženská skupina. Netýká se obecných, všemi lidmi sdílených záležitostí, byť by tyto měly svůj původ u nich. A netýká se výdobytků zlepšujících životy lidí, nebo čehokoli, co je vymyšleno či vytvořeno pro dobrou věc a blaho lidstva a nepojí se s žádným náboženstvím či ideologií. Je dobře známo z historie, že první muslimové převzali způsob státní zprávy z Byzance a Persie a také, že rozvíjeli vědecké poznatky starověkých Řeků, Peršanů a Indů. 

Je historickou danností, že společnost, která nekomunikuje se svým okolím a uzavírá se před ostatními, se nemůže rozvíjet. Proto interpretace těch, kteří si přejí izolovat muslimskou ummu od veškerých vnějších vlivů, které pokládají za neislámské a zhoubné, jsou nesprávné, jejich pochopení tohoto hadísu je závadné a jejich vidění věci je přímo chorobné, neboť odporuje požadavkům islámu a duchu šarí'atského zákonodárství.

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín tento rozdíl mezi chvályhodnou a zakázanou nápodobou okomentoval slovy:

Tímto zákazem „napodobovat nevěřící“ se nemyslí, že bychom se měli zdráhat využít to, co vytvořili. Toto nikdo neříká. Již v Prorokově صلى الله عليه و سلم době a krátce po jeho smrti lidé oblékali oděvy zhotovené nevěřícími z látek, které utkali, či používali jimi vyrobené nádobí.

Napodobování nevěřících se týká jen jejich specifických způsobů a zvyklostí odívání, vnějšího vzhledu apod., které jsou pro ně jedinečné. Neznamená to zákaz oblékat si cokoli, co si oblékají oni, či například jezdit na tom či v tom, v čem jezdí oni. Pouze pokud by jezdili nějakým způsobem, který by pro ně byl specifický, potom bychom právě takto jezdit neměli. Ale pokud jsou naše auta či naše tkaniny stejné nebo podobné těm jejich, potom na tom přece není nic špatného.[4]

_________________________________________________________

[1] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č, 4031, jako sahíh doložil Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 1930.

[2] Tak uvádí Ibn Tejmíja v Medžmú'u l-fetáwá, 25/331 s hasan isnádem.

[3] Viz Iktidá as-siráti l-mustakím, str. 1/237.

[4] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 12/177. Pro obšírnější vysvětlení hadísu viz také Ibid., 12/178.