SLAST UCTÍVÁNÍ

Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم, jeho rodu, společníkům a všem jeho následovníkům až do Dne Soudu. A potom:

Z velkých poct Alláha Nejvznešenějšího vůči Svým služebníkům je i pocta slasti z uctívání. Je to to, co cítí každý muslim, když uctívá Alláha, shodně velikosti a síle jeho víry.
 
Pravil Vznešený:
مَنْ عَمِلَ صَالِحًا مِنْ ذَكَرٍ أَوْ أُنْثَى وَهُوَ مُؤْمِنٌ فَلَنُحْيِيَنَّهُ حَيَاةً طَيِّبَةً وَلَنَجْزِيَنَّهُمْ أَجْرَهُمْ بِأَحْسَنِ مَا كَانُوا يَعْمَلُونَ
Kdokoliv zbožné skutky koná, ať muž či žena, a je věřící, toho vzkřísíme k životu překrásnému a věru je odměníme odměnou podle toho nejlepšího, co učinili. (Nahl:97)
 
Pocítit slast z uctívání, hrdost na něj a touhu po něm je na každém věřícím. Boží Posel, nejlepší a nejkrásnější vzor hodný následování, říkával, když nadešel čas modlitby, svému muezínovi: „Bilále, vstaň a dej nám odpočinout si modlitbou![1] To proto, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم nacházel v modlitbě slast a odpočinek duše, o čemž svědčí i jeho dlouhé modlitby v noci. Potvrzují to i slova Nejvyššího v Jeho Vznešené Knize:
وَاسْتَعِينُوا بِالصَّبْرِ وَالصَّلاةِ وَإِنَّهَا لَكَبِيرَةٌ إِلا عَلَى الْخَاشِعِينَ
Hledejte pomoc v trpělivosti a v modlitbě! To věc je věru velmi obtížná, kromě pro pokorné, (Bekara:45)
 
Mu’áz ibn Džebel, když se k němu přiblížila smrt, rozplakal se. Zeptali se jej proč a on odpověděl: „Rozplakala mne (od)polední žízeň, četné noční modlitby a učenci, jak se předstihují v kroužcích připomenutí (arab. zikr, zde hledání nauky).
 
Ibn Tejmíjja pravil: „Věru ještě na tomto světě se nachází rajská zahrada. Kdo do ní nevejde za svého života, nevejde do Ráje ani na světě onom.[2]
 
Jeden ze zbožných předchůdců (arab. selefu s-sálih) pravil: „Ubozí jsou obyvatelé tohoto světa, jenž odešli z něj a neokusili na něm to nejlepší!“ Byl dotázán, co je to nejlepší, nejkrásnější a nejsladší na něm. Odpověděl: „Láska k Alláhu Nejvyššímu, poznat Jej a vzpomínat Jej.[3]
 
Posel Boží objasnil, že v uctívání je skryta slast, kterou věřící pocítí. Od Anase ibn Málika, nechť je s ním Alláh spokojen, se traduje hadís, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
عنَأَنسَعنَالنَّبيِصلَىَّاللَّهعلََيهْوسَلَمَّقاَلَ : ثلَاَثمنَكُنفِيهوجَدَحلَاَوَةالإْيِماَنأَنيكَوُناللَّهورَسَوُلُهأَحَبَّإِلَيْهممِاسوَِاهمُاوَأنَيحُبِالمْرَءلَاَيحُبِهإِلالِلهَّوَأنَيكَرَْهأَنيَعوُدفيِالْكُفْرِكَمَايكَرَْهأَنيُقْذَفَفيِالنَّار .ِ
Když se u člověka najde trojí, tento pocítí slast víry: Když mu Alláh a Jeho Posel budou dražší od všeho ostatního, když si zamiluje jiného člověka jen kvůli Alláhu a když bude nenávidět návrat k nevíře stejně, jako by nenáviděl být vhozen do ohně.[4] V jiném podání stojí „raději by se nechal vhodit do ohně, než aby se znovu stal židem, nebo křesťanem.
 
Je několik cest, jak dosáhnout slast uctívání:
 
1.       Boj proti vlastnímu egu (a jeho tužbám), snaha o poslušnost Alláhu Vznešenému, dokid není ego zkroceno a vychováno. Ego se zajisté na začátku vzpouzí, brání se a protiví, ale pokud bude člověk rozhodný, silný a bude mít pevnou vůli obrátit se, s pomocí Boží své ego zkrotí. Toto však vyžaduje vytrvalost a velmi pevnou a silnou vůli. Alláh pravil:
وَأْمُرْ أَهْلَكَ بِالصَّلاةِ وَاصْطَبِرْ عَلَيْهَا لا نَسْأَلُكَ رِزْقًا نَحْنُ نَرْزُقُكَ وَالْعَاقِبَةُ لِلتَّقْوَى
Přikaž rodině své modlitby konání a sám buď v ní vytrvalý! My nežádáme od tebe žádnou obživu, vždyť My sami ti ji uštědřujeme. A dobrý konec náleží bohabojnosti. (TáHá:132)
Imám at-Tirmízí zaznamenal hadís na autoritu Fadály ibn ‘Ubejdulláha, nechť je s ním Alláh spokojen, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil:
الْمُجَاهِدُمنَجاَهدَنَفسْهفيِسبَِيلاللهَّعَزَّوجَلَ .َّ
Mudžáhid (bojovník) na cestě Boží je ten, kdo bojuje proti vlastnímu egu.“[5]
Jeden ze selef pravil: „Bez ustání jsem táhl své ego k Alláhu, přičemž plakalo, dokud jsem je nedovedl - a ono se smálo.“ Ibn Redžeb al-Hanbelí pravil: „Věz, že tvé ego má u tebe postavení jízdního zvířete. Pokud v tobě shledá vážnost a práci, pak je s tebou, ale pokud u tebe shledá lenost a povolnost, bude rozpustilé a bude se snažit získat si u tebe postavení a poté následování tužeb.
 
2.       Vzdálení se od hříchů, ať malých, či velikých. A hříchy jsou překážkou užívání slasti uctívání, což opět způsobuje lhostejnost a zatvrzelost srdce, což také vyjádřili někteří ze zbožných předků: „Alláh nepotrestal žádného svého služebníka větším trestem, než toho, jehož srdce učinil zatvrzelým.
Ibn Kajjím pravil: „Vždy, když se zvětší počet hříchů, zvětší se i míra zvířeckosti (krutosti, nelidskosti v srdci člověka) a člověk pak žije ve strachu, zatímco nejlepší a nejspořádanější život je život poklidný (blahovolný, v dobrotě). Když by rozumný člověk pohlédl a zvážil hříchy a hřešení, nezůstal by jen u strachu a nepřirozenosti toho, ale poznal by i samu ohavnost a nespravedlivost takového počínání. Když prodá líbeznost (příjemnost, srdečnost, náklonnost a lidskost) a její slast za hříchy a ohavnosti, nemůže být nijak správně veden (a chráněn před strachem a nelidskostí) k blahobytu a slasti toho, který jej k tomu vyzývá (vede).“[6]
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil: „Pokud nepocítíš během konání nějakého činu slast a šíři ve své hrudi, střež se tohoto konání (přestaň s tím), protože tvůj Pán je Vděčný. Tedy zajisté musí ten, kdo vykonal nějaký skutek (uctívání) ještě na tomto světě pocítit slast z konání takového skutku ve svém srdci, jakož i sílu (elán), jakož i blaženost, pokud to neucítí a nenalezne v sobě během činění tohoto skutku něco takového, toto je znakem, že jeho skutek je nedostatečný (nečistý úmyslem, se smíšenými úmysly).[7]
Sufján as-Sewrí pravil: „Jsem zbaven noční modlitby za hříchy, kterých jsem se dopustil.[8]
 
3.       Zanechání přílišné konzumace jídla a pití, stejně jako bezpotřebného mluvení. Pro věřícího je dostačující brát si z jídla a pití jen to, co potřebuje a co je pro něj dostačující, aby mohl bez překážek uctívat Alláha a věnovat se své práci. Nebude v tom přehánět, ve shodě se slovy Božími:
يَا بَنِي آدَمَ خُذُوا زِينَتَكُمْ عِنْدَ كُلِّ مَسْجِدٍ وَكُلُوا وَاشْرَبُوا وَلا تُسْرِفُوا إِنَّهُ لا يُحِبُّ الْمُسْرِفِينَ
Synové Adamovi! Odívejte se do šatů ozdobných v modlitebně každé! Jezte a pijte, avšak nepřehánějte, vždyť On nemiluje ty, kdož přehánějí! (A’ráf:31)
Wuhejb ibnu l-Wered byl tázán, kdy je člověk zbaven stlasti uctívání, zda poté, co upadne do hříchu, nebo během toho, kdy jej činí, odpověděl: „Přichází o slast z uctívání tehdy, kdy je s hříchem (tj. když jej činí).“
Jeden ze zbožných předků řekl: „Odpočinek srdce spočívá v zanechání hříchu (v malém počtu hříchů), odpočinek útrob je v malém množství jídla (nepřejídání se) a odpočinek jazyka je v uměřené řeči.
Ibn Kajjím pravil: „Nemysli si, že slova Vznešeného Alláha
إِنَّ الأبْرَارَ لَفِي نَعِيمٍ
Čistí zajisté ve slastech budou, (Infitár: 13) se vztahují jen ke Dni Soudu, naopak, oni už v Ráji jsou - a to třemi způsoby, zatímco ti druzí již trpí v Pekle – a to též třemi způsoby. Jaká je na tomto světě větší slast, než dobré srdce, pocit šířky v hrudi, poznání Alláha Vznešeného a lásky k Němu, Nejvznešenějšímu, jakož i činy, se kterými je On, Vznešený, spokojen. A co by vlastně život byl, bez čistého srdce, jak Alláh pochválil svého blízkého, Ibráhíma, mír s ním, když řekl:
إِذْ جَاءَ رَبَّهُ بِقَلْبٍ سَلِيمٍ
když k Pánu svému se srdcem čistým přišel (Sáffát:84)
إِلا مَنْ أَتَى اللَّهَ بِقَلْبٍ سَلِيمٍ
kromě těch, kdož se srdcem upřímným k Bohu přijdou (Šu’ará:89).
Čisté srdce je očištěno od přidružování (arab. širk), přehánění ve víře, zloby, závisti, lásky k tomuto světu a zavilosti, je čisto jakékoli věci, která jej vzdaluje od Alláha Milostiplného, Milostivého, je také prosto jakékoli pochybnosti, či jakékoli tužby, která se protiví základu, na kterém takové srdce spočívá, tedy že srdce je čisté. Je daleko od každé překážky (a odchýlení se) odvádějící od Alláha. Toto je čisté srdce, které dosáhne Ráje ještě na tomto světě. V tomto Ráji má také záhrobní život a také Den Návratu.[9]
 
4. Služebník si musí být vědom, že pokud činí nějaký akt uctívání, jako je modlitba, půst, pouť apod., činí to čistě kvůli pokornosti vůči Alláhu, činí to, s čím je Alláh Nejvznešenější spokojen, co miluje a co služebníka přibližuje k Jeho Vznešené Tváři. Imám al-Buchárí zaznamenal od Abú Hurejry, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil:
إِناللَّهقاَلَ : منَعَادَىليِوَلِيافقَدآذنَْتُهبِالحْرَبْوَمَاتَقرَبَّإِليَعبَدْيِبشِيَءأَحَبَّإِليَممِاًًًافْتَرَضْتُعلََيهْوَمَايَزَالُعبَدْيِيَتَقَرَّبُإِليَبِالنَّوَافِلِحَتَّىأحُبِهفإَِذاأحَبَْبْتُهكُنتْسمَعَْهالذَّيِيسَمْعَبهِوَبصَرََهالذَّيِيُبصْرِبهِوَيدَهالَّتيِ
يَبطْشِبهَِاورَجِلَْهالَّتيِيمَشْيِبهَِاوَإِنسأََلَنيِلأَعُطْيَِنَّهوَلَئنِاستَْعَاذنَيِلأَعُيِذنََّهوَمَاتَردَدَّتْعنَشيَءأَنَافَاعِلُهتَردَدُّيِعنَنَفسْالمْؤُْمنِيكَرَْهالمَْوتَْوَأَنَاأكَرَْهمسَاَءتَهَ .ُ
„Vznešený Alláh praví: „Vyhlásil jsem válku tomu, kdo bude nepřítelem Mého přítele. Nejdražší, čím se Mi může služebník přiblížit, jsou povinnosti. Můj služebník se  Mi přibližuje dobrovolnými činy, dokud  si jej neoblíbím. Když si jej oblíbím, stanu se Já jeho sluchem, kterým slyší, jeho zrakem, kterým se dívá, jeho rukou, která přijímá a jeho nohou, kterou kráčí. Pokud Mne o něco poprosí, splním mu to, pokud zažádá o Mou ochranu, ochráním ho. O ničem tolik nerozvažuji, jako o tom, zda-li vzít duši věřícímu. On si smrt nepřeje, ale ani já si nepřeji rozesmutnit jej."[10]
 
5.       Boží služebník si bude vědom, že tyto akty uctívání nebudou ztraceny, jako pomíjí bohatství a paláce tohoto světa, ale naopak, znovu je nalezne v lepším stavu, než si sám zaslouží. Toto také nevylučuje fakt, že bude sklízet odměnu za své dobré činy i na tomto světě, aniž by se mu na světě onom z toho cokoli zmenšilo. Kdo si toto uvědomí, nedbá na to, že něco z dobrodiní tohoto světa pominulo, ale naopak je navýsost uspokojen touto slastí, kterou pociťuje, když uctívá Alláha, jak pravil Vznešený Alláh:
وَمَنْ يَعْمَلْ مِنَ الصَّالِحَاتِ وَهُوَ مُؤْمِنٌ فَلا يَخَافُ ظُلْمًا وَلا هَضْمًا
A kdo zbožné skutky činil a přitom věřící byl, ten nemusí se obávat ani křivdy, ani poškození. (Táhá:112)
Imám Muslim zaznamenává od ‘Abbáse ibn ‘Abdulmuttaliba, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم řekl:
عنَالعَْبَّاسبنْعبَدْالمْطُلَّبِأَنهَّسمَعِرسَوُلاللَّه -صلىاللهعليهوسلم- ذَاقَطَعْمَالإيِماَنمنَرضَىِبِاللهَّﺑﺑﺑَاَّوَبِالإسِلْامَِدِيناوَبمِحُمَدَّيَُولُرسَوُلا
Slast víry okusil ten, kdo je spokojen s Alláhem jakožto Pánem, islámem jakožto náboženstvím a s Muhammedem jakožto Poslem.[11]
V obou sbírkách Sahíh se uvádí na autoritu Abú Hurejry, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم  pravil:
عنَأَبيِهُرَيْرَةرضَيِاللَّهعنَهْأنَرسَوُلاللَّهصلَىَّاللَّهعلََيهْوسَلَمَّقاَلَ : منَأَنْفقَزوَجَْينْفيِسبَِيلاللهَّنوُديِمنِأَبْوَابالجْنََّةيَاعبَدْاللهَّهَذَاخيَْرفمَنَكَانمنِأهَلْالصلَّاَةدعُيِمنِبَابالصلَّاَةوَمنَكَانمنِأهَلْالْجِهَادِدعُيِمنِبَابالْجِهَادِوَمنَكَانمنِأهَلْالصيَِّامِدعُيِمنِبَابالرَّيَّانوَمنَكَانمنِأهَلْالصَّدَقَةِدعُيِمنِبَابالصَّدَقَةِ .
Kdo bude rozdávat dvě věci (byli to dva velbloudi, nebo dva dirhamy) na cestě Boží, ten bude pozván k branám ráje a bude mu řečeno: „Služebníče Boží, toto je dobro.“ Kdo se z nich bude modlit, bude vyzván k bráně modlitby, kdo se bude postit, bude pozván branou nazývanou Rejján, kdo bude mudžáhid, bude pozván branou džihádu, kdo bude rozdávat milodary, bude pozván branou milodarů.[12]
 
Chvála Alláhu, s Jehož pomocí se dovršují dobré činy! Prosíme Alláha, aby naše úsilí učinil upřímným jen pro Tvář Jeho, Vznešeného, a aby jím dal užitek svým služebníkům! Ámín.


[1] Sunen Abú Dáwúd, 4/297 č. 4986.
[2] Viz al-Wábilu s-Sejjib mine l-Kelimi t-Tajjib, str. 81.
[3] Ibid., str. 82.
[4] Sahíhu l-Buchárí, 1/20; Sahíh Muslim, 1/67, č. 43.
[5] Sunenu t-Tirmízí, 4/165, č. 1621; Musned Ahmed, 39/386.
[6] Viz ad-Dá´u we d-Dewá', str. 104.
[7] Viz Tehzíbu Medáridži s-Sálikín, str. 312.
[8] Viz Lezzetu l-‘Ibáda, str. 18.
[9] Viz ad-Dá´u we d-Dewá', str. 165-166.
[10] Sahíhu l-Buchárí 16/339.
[11] Sahíh Muslim, 1/46.
[12] Sahíhu l-Buchárí, č.1897; Sahíh Muslim, č. 1027.