SPOR IMÁMA AL-BUCHÁRÍHO V NEJSÁBÚRU A NAŠE POUČENÍ Z NĚHO

Na začátku 3. století žili dva význační učenci, nejvíce vzdělaní v otázkách hadísu. Jeden se jmenoval Abú 'Abdulláh Muhammed ibn Ismá'íl al-Buchárí a druhý Abú 'Abdulláh Muhammed ibn Jahjá az-Zuhlí. Oba byli známi svou oddaností sunně, ale jejich vzájemné rozpory vyústily ve městě Nejsábúr ve spor.

Když al-Buchárí přijel do Nejsábúru, sám az-Zuhlí shromáždil své učedníky okolo něho, aby se od něj učili nauku hadísů. Řekl jim: „Běžte a učte se od toho zbožného muže.“ Jeho studenti této rady uposlechli a hadísy se začali učit také od al-Buchárího. Kvůli tomu ovšem řady az-Zuhlího posluchačů prořídly. Začal žárlit a odvážil se také vzpomínat al-Buchárího po zlém.

Kvůli již existující zášti vůči imámu al-Buchárímu se začaly šířit fámy, že prý věří v to, že recitace Koránu byla stvořena. Jednou se tato pomluva dostala i k samotnému imámovi al-Buchárímu a proto byl imám během své přednášky podroben zkoušce. Jeden z jeho posluchačů na shromáždění vystoupil a otázal se jej přímo: „Abú 'Abdulláhu, co si myslíš o naší recitaci Koránu, je stvořená, nebo ne?“ Imám al-Buchárí onoho muže jednoduše ignoroval, ale dotyčný svou otázku zopakoval ještě minimálně třikrát. Když se zažádal imáma al-Buchárího o odpověď potřetí, dostalo se mu odpovědi: „Korán je slovo Alláha, není stvořený, zatímco přímé činy služebníka Božího jsou stvořeny. A zkoušet lidi touto otázkou je bid'a.

Tázající byl nespokojen s al-Buchárího odpovědí, mezi lidmi vypukla kvůli ní kontroverze a proto někteří lidé imáma al-Buchárího opustili. Al-Buchárí byl trpělivý, zůstal ve svém domě a oddával se uctívání Alláha. Jistá skupina lidí byla zoufale přesvědčena, že imám al-Buchárí nemyslel svá slova vážně. Proto byl al-Buchárí při jiné příležitosti znovu dotazován: „Je vyslovování Koránu stvořeno?“ Odpověděl: „Každý, každičký čin Božího služebníka je stvořen.” Po této odpovědi se odhodlali k rozhodnzutí vyhlásit imáma al-Buchárího za zbloudivšího heretika a inovátora. Někteří jej dokonce prohlásili za odpadlíka od víry.

Požadovali, aby imám al-Buchárí svá slova odvolal a zřekl se svého názoru. Také al-Buchárímu řekli, že pokud tak učiní, vrátí se na jeho přednášky. Al-Buchárí byl pevný ve své víře a nebál se nikoho, kromě Vznešeného Alláha a proto řekl: „Tento názor neodvolám, dokud mi neposkytnete důkaz silnější než ten, který mám já.

Mezi přítomnými byl i imám Jahjá ibn Sa'íd al-Kattán, který o celé situaci později vypověděl: „Byl jsem ohromen al-Buchárího neochvějným přesvědčením i v situaci, kdy na něj byl vyvíjen takový nátlak.

Po několika dnech se konala pohřební modlitba za jistého Abú Osmána Sa'ída ibn Merwána. Oba imámové, al-Buchárí i az-Zuhlí, se jí zúčastnili. Po dženáze se okolo az-Zuhlího shromáždili lidé, tázali se jej na jména a varianty jmen vypravěčů hadísů, někteří se jej tázali na skryté vady v hadísech, ale al-Buchárí tomu nevěnoval pozornost. Kráčel přímo okolo hloučku, v jehož středu byl az-Zuhlí. Někteří lidé v hloučku mezitím pendlovali mezi oběma imámy a kladli jim ty samé otázky.

Jednou během své přednášky az-Zuhlí prohlásil: „Kdokoli navštěvuje al-Buchárího sezení, není vítán na těch našich. Kdokoli říká, že recitace Koránu je stvořena, musí odejít.“ Poté jeden z přítomných mužů vstal a přednášku demonstrativně opustil. Byl to imám Muslim, jeden z al-Buchárího studentů.

Spor okolo al-Buchárího a jeho studentů den ode dne sílil. Jednoho dne přišel k al-Buchárímu Muhammed ibn Šázil, na vzniklou situaci si postěžoval a hledal řešení. Pravil: „Jak máme vyřešit ten problém mezi vámi dvěma? Kohokoli se učí u tebe a zúčastňuje se tvých přednášek, vyhodí z těch jeho.“ Imám al-Buchárí odvětil: „Podívej se, jak Muhammeda ibn Jahju přemohla žárlivost ohledně nauky. Nauka je však darem od Alláha. Dává ji jen tomu, komu si ji On Sám přeje dát. Ten problém, kterým se trápíš, je záležitostí pokušení. Viděl jsem imáma Ahmeda ibn Hanbela, jak se s tím vypořádal. Proto jsem se rozhodl nemluvit o tom.

Přání lidu nebyla vyslyšena, proto zamířili k al-Buchárího domu, shromáždili se před ním a čekali, až vyjde ven. Imám az-Zuhlí se k davu připojil a řekl přítomným: „Neptejte se ho na nic ohledně recitace, protože pokud odpoví jinak, než já, pak to způsobí problémy mezi námi. Z tohoto sporu mezi námi pak bude mít zlovolné potěšení každý harúrí [1], ráfidí [2], džehmí [3], nebo murdží [4] v Chorásánu.

Po následující tři dny se okolo al-Buchárího domu shromažďoval stále větší a větší dav, někteří lidé dokonce posedali na střechu domu. Když al-Buchárí vyšel ven, vrhli se na něj lidé se svými otázkami o stvořenosti recitace Koránu. Al-Buchárí odpověděl: „Naše činy jsou stvořeny a naše slova jsou částí našich činů.“ Poté, co takto odpověděl, přetočil dav jeho slova: „On říká, že slova Koránu byla stvořena!“ Jiní lidé se na ně vrhli odpovědí: „Ale vždyť on to vůbec neřekl!“ Dav se poté rozešel, aniž by k čemukoli dospěl. [5]

Poučení:

1.    I učenec je jenom člověk a i jemu se může stát, že se stane do sebe zahleděným natolik, že na poli islámské osvěty nesnese nikoho jiného, kromě sebe. [6]

2.    Někdy se stane, že tuto žárlivost způsobí i samotná pochvala, která přiláká na přednášky dotyčného více lidí, než na přednášky toho, kdo ho pochválil. To se stalo i az-Zuhlímu.

3.   Az-Zuhlího slova „běžte a učte se od toho zbožného muže“ odkazují na to, že pokud se na scéně da'wy objeví někdo nový, přítomní učenci jej musí buď doporučit, nebo před ním varovat.

4.    Člověk poškozený žárlivostí svých kolegů a současníků je rád, že jeho přednášky nemají hojnou účast.

5.    Když na sebe současníci a kolegové navzájem žárlí, nafouknou chybu svého kolegy tak, jako nikdo jiný. Pokaždé, když jejich kolega v něčem pochybí, radují se z toho, neboť se domnívají, že jim to přidá na pozornosti. Tuto chybu šíří a jejich učedníci je následují stále fanatičtěji.

6.    Pokud někdo žárlí na svého kolegu, již nikdy nepodtrhne některou jeho dobrou vlastnost, ani nikdy nevyjádří názor, že i jeho úsilí přineslo užitek. [7]

7.    Žárlící osoba cítí nevoli, pokud je ten, na koho žárlí, na něco dotázán namísto ní. Po pohřbu az-Zuhlí odpovídal na mnohé dotazy, ale al-Buchárí bez emocí jen klidně procházel okolo. I když odpovědi znal a ty jeho by byly možná ještě lépe zformulované, než ty az-Zuhlího, a Alláh ví nejlépe.

8.    Lidé pomlouvají a šíří fámy omnoho raději, než se učí. Během přednášky možná největšího učence historie v oboru hadísů kdosi vstal a položil otázku, kterou chtěl vyvolat nesoulad. Toto pozorujeme i dnes, kdy většina otázek, které lidé kladou dnešním učencům, se týká jiných dnešních učenců, o kterých se šíří všemi moderními komunikačními kanály různé pomluvy.

9.    Učenci si musí být vědomi, že jim budou kladeny záludné otázky. Imám al-Buchárí dotyčného prostě jen odignoroval. Toto bohužel dnes již málo kdo dokáže.

10.   Lidé rádi vymýšlejí a šíří historky o jiných lidech, aby zvýšili své postavení a důvěryhodnost. Snaží se lidi odlákat od toho, aby měli užitek z člověka, proti kterému vystupují.

11.   Vždy možno nalézt, že učenci byli obviněni z něčeho, co vůbec neřekli, nebo jim bylo podsunuto přesvědčení, které vůbec nehlásali. Imám al-Buchárí byl křivě obviněn z víry ve stvořenost Koránu, i když toto přesvědčení vůbec nevyjádřil, jen na základě toho, že lidé špatně pochopili jeho slova. To je velmi rozšířeným a závažným problémem dnes, kdy v rolích šiřitelů islámské osvěty vystupují ignoranti a nešťastníci, kteří nerozumějí arabsky, případně nerozumějí jazyku, ve kterém islámskou osvětu chtějí šířit.

12.   Někdy se stane, že je někdo někým křivě prohlášen za heretika a inovátora na základě fám, nebo nepochopení. Imám Muslim pravil: „Nikdy jsem neviděl žádného učence, ke kterému by se někde chovali tak hrubě, jako se chovali k al-Buchárímu lidé v Nejsábúru.

13.   Někdy si jsou lidé správností své pozice tak jisti, že ji chtějí ostatním vnutit silou. Vyjádření těch, kteří chtěli po al-Buchárím, aby svou pozici odvolal, výměnou za to, že se na jeho přednášky znovu vrátí, je jistou formou nátlaku mezi kolegy. Anebo šejch vyhodí ze své přednášky ty, kteří navštěvují přednášky někoho, koho považuje za nevhodného. Toto zažívají mnozí muslimští učenci i dnes.

14.   Někdy se student nauky zřekne nějakého učence pro lásku a náklonnost ke svému učiteli, šejchovi, nebo učenci. Imám Muslim načas opustil az-Zuhlího za to, jak se zachoval k al-Buchárímu. Nakonec však ve svém Sahíhu uvádí více hadísů od az-Zuhlího, než kdokoli další z autorů šesti nejvěrohodnějších sbírek hadísů.

15.   Imám al-Bushárí nepodlehl nátlaku a svou pevnou pozici si zachoval. Mlčel a na útoky neopdovídal. Dokonce i kdyby ho někteří z nepřátel navštívili, učil by je.

16.   Kvůli sporu, který se mezi az-Zuhlím a al-Buchárím objevil, vypráví al-Buchárí hadísy od az-Zuhlího způsobem mlžícím jeho jméno, jako Muhammed ibn 'Abdulláh apod. Ať jim Alláh odpustí oběma. [8]

17.  Fanatičtí zastánci jednoho jediného názoru obcházejí různé učence, dokud na svou otázku nedostanou takovou odpověď, která se jim líbí. Chtějí se ptát, nechtějí slyšet odpověď. Existuje mnoho záznamů o tom, že al-Buchárí vždy odpovídal v souladu s věroukou ahlu s-sunna. Dnes, v době vyspělé komunikace, stačí pro něco takového jakýkoli rychlý telefonát několika vybraným osobám. Když se dostane odpovědi, která je uspokojivá, vytvoří se pro ni publikum, zatímco ostatní jsou zameteny pod koberec.

18.   Slova učence mohou být pokřivena nebo zle pochopena. Al-Buchárího odpověď „naše činy jsou stvořeny a naše slova jsou součástí našich činů“ byla překroucena a bylo mu podsunuto, že odmítá nestvořenost Koránu, ačkoli to vůbec neřekl. Někteří pochopili jeho slova tak, že říká, že Korán je stvořený, což nebyla pravda ani v nejmenším. Řekl prostě jen to, že naše činy jsou stvořeny a rovněž i naše slova, která do nich spadají také. Jejich žárlivost je ale vedla k tomu, že al-Buchárího slova si vyložili jako obhajobu stvořenosti samotného Koránu, což je přesvědčení sekty džehmíjja. Přitom al-Buchárí nehovořil o Koránu, ale jen o lidské recitaci Koránu, což je čin mezi mnoha jinými.

19.   Imám Ahmed na podobné spory nereagoval, i když mohl. Proto posloužil al-Buchárímu jako příklad k následování.

20.    Někdy se učenci zdráhají čerpat od lidí, kteří nehájí jejich stanoviska. Tak imám Ahmed a ani jeho syn 'Abdulláh neuvádí hadísy od Jahjá ibn Ma'ína, 'Alího ibn Medíního, Abú Ma'mera al-Házilího a dalších. Az-Zehebí soudí, že tato jejich pozice vůči nim byla až příliš striktní. [9]

21.   Kdykoli se mezi dvěma kolegy z oboru objeví zášť a žárlivost, žárlivý interpretuje stanovisko svého soka, které může vyznít pravdivě i lživě, zásadně negativně, jako lživé, čímž se snaží svého soupeře zdiskvalifikovat a bojkotovat. [10] Proto je principem v kritice vypravěčů (arab. الجرح و التعديل al-džerhu we t-a'díl) neuvažovat vzájemnou kritiku dvou současníků.

22.   To, co se stalo al-Buchárímu se stává jiným i dnes. Lidé se shromáždili okolo jeho domu a čekali, že se dopustí osudové chyby. Podobně se dnes závistivci slétají např. na internetové stránky jiných učenců a čekají, že vydají nějaké špatné rozhodnutí, kterého by se mohli chytit. Namísto toho, aby od učenců čerpali znalost, čekají, až vysloví omyl. Takto se mohli namísto stvořenosti recitace Koránu al-Buchárího tázat na to, čemu nerozuměli v hadísech, jejich podáních a jejich vypravěčích. Takto odumírá znalost.

23.   Svým třídením čekáním na al-Buchárího lidé jen marnili svůj čas. Když se imám konečně objevil, položili mu otázku, která nakonec ani příliš nesouvisela s jejich praktickým životem. Podobně i dnes lidé navštěvují učence, hledají nauku a potom šíří různé poznatky i „poznatky“ které masám vůbec v ničem neprospějí.

24.  Muslim se musí vyvarovat zbytečného kladení takových otázek, které přilévají olej do ohně existujících sporů. Az-Zuhlí upozornil své učedníky, aby se už al-Buchárího neptali na nic ohledně recitace Koránu, protože by rozporu mohli zneužít sektáři (arab. أهل البدعة ahlu l-bid'a). Toto je problémem dnes v době přebujelé blogosféry a předimenzovaných sociálních sítí, šířících zaujaté informace a selektivní zprávy, hodící se lidským tužbám a chíčům, vysmívající se lidem sunny a posmívající se jejich učencům.

25.   Az-Zuhlí sám je pravdomluvný jakožto vypravěč hadísů, nicméně dopustil se chyby. Tato chyba ale v konečném důsledku příliš nesnižuje jeho odborné kvality, az-Zehebí ho v Sijar nazývá titulem šejchu l-islám.

26.   Člověk nesmí převypravovat vše, co slyší o někom jiném, obzvláště ne o tom, kdo je znám pevným postojem v 'akídě a menhedži. Imám Málik ibn Anas pravil: „Je velmi závažnou újmou, pokud člověk opakuje vše, co slyší.[11] Imám Ahmed říká: „Všichni si musíte být vědomi, že pokud byl někdo obdařen znalostí od Alláha, která nebyla dána jeho současníkům, budou mu závidět. Proto jej obviní z věcí, které ani neřekl a kterým ani nevěřil.[12]

___________________________________________

[1] Příslušník sekty hájící přesvědčení, že velký hříšník samým svým velkým hříchem odpadá od víry.

[2] Vyznavač většinového učení ší'itů, ší'ita dvanácti imámů.

[3] Příslušník sekty popírající vznešené atributy Boží.

[4] Příslušník sekty popírající, že by víra klesala díky páchání hříchu. Opak učení harúríje.

[5] Tak uvádí az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá a Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád.

[6] Viz Abú 'Abdula'lá v at-Ta'assub li š-šujúch, str. 156.

[7] Viz as-Sujútí v al-Muzhar, 2/329.

[8] Viz az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, podání č. 2069.

[9] Viz Dr. Muhammed ibn Turkí v Menhedžu l-muhaddisín, str. 51.

[10] Viz šejch Hammád al-Osmán v an-Nubezu fí ádábi tálibi l-'ilm, str. 264.

[11] Viz az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 8/66.

[12] Viz Ibid., 10/58.