STŘEZTE SE PODEZŘENÍ, MNOHO Z NICH JE HŘÍCHEM

Vznešený Alláh pravil v Koránu:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اجْتَنِبُوا كَثِيرًا مِّنَ الظَّنِّ إِنَّ بَعْضَ الظَّنِّ إِثْمٌ

Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! (Hudžurát:12)

Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Proroka صلى الله عليه و سلم říci:

‬ ‬ ‫إياكم‬ ‫والظن‬ ‫فإن ‫الظن ‫أكذب ‫الحديث

Střežte se podezření, věru podezření je nejlživější řečí.[1]

Podezřívavost pramení z podezření. Kolik jen problémů a vnesené nedůvěry způsobila, kolik se toho odehrálo v srdcích muslimů díky chybám a dezinformacím, které se šířily cestou podezřívavosti a podezření?

Vlastností věřícího je, že pokud k němu dospějí nějaké zvěsti, vždy je prověří a zachovává dobré mínění, arab. حسن الظن husnu z-zann, přistupuje k ostatním podle pravidla presumpce neviny, nemyslí si o nich nic špatného, dokud nemá nepopiratelný důkaz, nesnaží se cítit nedůvěru, resp. nebuduje si špatný názor o druhých jen na základě nepodložených a vágních, fluidních zvěstí.

Tím, co umožňuje věřícímu muslimovi, aby se od zla podezřívavosti a podezření držel co nejdále, je zanechání toho, co se ho netýká, jak pravil Posel Boží صلى الله عليه و سلم:

‫من‬ ‫حسن‬ ‫إسالم‬ ‫المرء‬ ‫تركه ما ﻻ تعنيه.

Z krásy islámu nějakého člověka je i zanechání toho, co se ho netýká.[2]

Mulla 'Alí al-Kárí tento hadís vyložil:

Zanechat všeho, co není důležité, nebo co člověku nesluší, ať už se to týká slov, činů, nebo myšlenek. Proto je „krásou něčího islámu“ myšlena jeho dokonalost, s jakou dotyčný zůstává vždy a stále pevným, oddaným a podřízeným, plnícím příkazy a vyhýbajícím se zákazům Alláha. (…) Podstata „toho, co se ho netýká“ spočívá v tom, že daná věc dotyčnému neposkytuje žádný užitek ani na na tomto, ani na onom světě, nenese s sebou spokojenost jeho Pána, je to něco, bez čeho lze naprosto bez problémů žít a obejít se. Patří sem také zbytečné činy a nadbytečná slova.[3]

Ibnu l-Džewzí uvádí velmi výstižné přirovnání od al-Džunejda al-Baghdádího v díle Sifetu s-safwa. Al-Džunejd říká: „Jedním ze znamení Božího Hněvu vůči Jeho služebníkovi je, že ho velmi zaměstná tím, co se ho nijak netýká.

Je tomu tak proto, že plýtvá svým časem i životem na to, s čím nemá nic do činění a co je věcí druhých, zatímco zcela zanedbává potřeby a povinnosti, jejichž plnění se od něj očekává.

I pokud dotyčný nemrhá svým časem a stará se jen o to, co mu na tomto a na onom světě prospěje, někdy se i přesto stane, že je zkoušen zvědavým jazykem, který jej častokrát vede ke hříchu a škodě.

Alláh varuje před vytrvalým kladením netaktních otázek jen tak ze zvědavosti nebo pro účely prázdné zábavy ve verši:

وَالَّذِينَ هُمْ عَنِ اللَّغْوِ مُعْرِضُونَ

[Uspějí jen ti věřící] kteří od planých řečí se odvracejí (Mu´minún:3)

Termín اللغو al-laghw označuje prázdné, obscénní a zlovolné tlachání. Slovník Lisánu l-'Arab poskytuje bezpočet příkladů jeho významu, jde o prázdná slova, plytké řeči, cokoli, co bylo řečeno, aniž by se dávalo pozor na to, co se říká, vše to, co vede právě k těm věcem, před kterými nás Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم varovali a čeho nám přikazovali se vystříhat.

Alláh pravil:

لَّا يُؤَاخِذُكُمُ اللَّهُ بِاللَّغْوِ فِي أَيْمَانِكُمْ وَلَٰكِن يُؤَاخِذُكُم بِمَا كَسَبَتْ قُلُوبُكُمْ ۗ وَاللَّهُ غَفُورٌ حَلِيمٌ

Bůh vás nepotrestá za nevážnost řeči vaší v přísahách, ale potrestá vás za to, co srdce vaše si vysloužila. Bůh věru je odpouštějící, laskavý. (Bekara:225)

Zde اللغو al-laghw označuje to, co bylo řečeno nezáměrně, neúmyslně, což reflektuje onu obrovskou míru neopatrnosti, kterou člověk ve vztahu ke svým slovům projevuje.

Al-Beghawí ve svém tefsíru k tomuto verši uvádí:

Pokud by oni [tedy ti, kteří se oddávají planému tlachání] sami slyšeli, co říkají, dotklo by se to přímo i jejich cti [tj. toto prázdné tlachání by jim samotným připadlo pod jejich úroveň] a proto by se k tomu již neuchylovali.

Ibn Báz vysvětluje termín اللغو al-laghw takto:

Učenci jazyka vysvětlili, že اللغو al-laghw znamená trojí:

Modloslužebnictví (arab. شرك širk), díky čemuž jsou taková slova neplatnou falší (arab. باطل bátil), pročež musíme být pozorní a duchapřítomní vůči jeho projevům.

Vše ve slovech, co je hříchem. Toto je také falší a také na toto je třeba dávat si pozor.

Vše z řeči, v čem není žádný užitek a co nelze nijak využít k dobru a zisku jak na tomto, tak i na onom světě, všechna slova, která jsou prázdná a nemají skutečný smysl a význam. Proto se věřící zdržuje i jich.

Skutečný věřící shledává být pravdivými všechna tato tři vysvětlení. Věřícími v pravém slova smyslu jsou všichni ti, kteří se vyhýbají všem podobám modloslužebnictví a hříchu, stejně jako všemu tomu, z čehož nekane užitek ani na tomto, ani na onom světě. To proto, že zabřednutí a setrvávání v planém tlachání, v اللغو al-laghw, je odvádí od toho, co je omnoho důležitější.

Takto je věřící vždy na pozoru před všemi typy modloslužebnictví a před vším tím, co Alláh zakázal, z ostatních hříchů a je si vědom, že Alláh také varoval před zabřednutím a ulpíváním na všem, s jedinou výjimkou toho, co je skutečně důležité a hodnotné. Proto je tak důležité zdržet se a vyhýbat se všem věcem, ze kterých nic dobrého neplyne, jak ve slovech, tak i činech.

Ohleně nepodložených zkazek známých pod arabským výrazem قيل و قال kíle we kále, nebo pod naším lidovým označením jedna paní povídala, říká Posel Boží صلى الله عليه و سلم:

‬ ‫كفى ‫بالمرء ‫إثما‬ ‫أن‬ ‫يحدث‬ ‫بكل‬ ‫ما ‫سمع‬‬ .

Člověku jako hřích postačuje, když bude říkat vše, co zaslechne.[4]

Imám an-Newewí uvádí následující komentář:

Člověk obyčejně slyší i pravdu i lži, bude-li opakovat vše, co slyší, bude takto i lhát, hovořit o věcech, které se nestaly, nebo o nich hovořit i jinak, než se ve skutečnosti staly a není za potřebí, aby tím chtěl a zamýšlel lhát.[5]

Na jiném místě říká:

Každá zodpovědná osoba se musí vyhnout tomu, aby říkala cokoli jiného, nežli to, z čeho pro ni plyne jasná výhoda. Pokud se stane, že mlčet a hovořit je na stejné úrovni, měl by člověk preferovat mlčení, což je sunnou. To proto, že povolená slova často vedou k těm, která již jsou nedovolená, či dokonce urážlivá a zakázaná, což se většinou také stává. A není žádného jiného způsobu, jak před tím zůstat v bezpečí.[6]

Posel Boží صلى الله عليه و سلم v jednom krásném hadísu uvedl:

الله كره إليكم قيل و قال

Alláh vám zošklivil nepodložené řeči.[7]

Háfiz Ibn Hadžer vysvětluje:

Al-Muhibb at-Taberí říká, že existují tři pohledy na význam tohoto hadísu:

Hadís naznačuje, že je zavrženíhodné hovořit příliš mnoho, protože to vede k omylům.

Podle jiného názoru se vztahuje na situaci, kdy se chce dále předávat to, co lidé říkají a co očekávají, aby to mohli dále říkat dalším lidem, aby mohlo být řečeno: „Ten a ten řekl to a to, či to a to bylo řečeno ...“ Tento zákaz je zároveň odrazením, aby se toho člověk často nedopouštěl, anebo se vztahuje ke zvláštní situaci, kdy se hovoří o někom v souvislostech, které by dotyčný nerad, aby byly vzpomínány.

Podle dalšího názoru se jedná o zmiňování rozdílů v názorech ohledně náboženských otázek, jako říkat „ten a ten říká to a to, ale ten a ten smýšlí jinak. Důvodem, proč to není oblíbeno, je, že příliš mnoho hovoru o tom může vést k pochybením. To se vztahuje zejména na ty, kteří podobné názory přenášejí dále aniž by si ověřili jejich pravost, zejména napodobováním těch, od kterých je slyšeli, aniž by si byť i v nejmenším dávali pozor. Říkám: Toto se zakládá na sahíh hadísu ve znění: „Člověku jako hřích stačí to, že bude vyprávět všechno, co uslyší.[8]

Abú Kalába uvádí, že Ibn Mes'úd رضي الله عنه se zeptal Abú 'Abdulláha, nebo Abú 'Abdulláh ibn Mes'úda: „Co jsi slyšel od Posla Božího صلى الله عليه و سلم ohledně slov „lidé říkají?“

Odpověděl: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

‫بئس‬ ‫مطية‬ ‫الرجل ‫زعموا‬ ...

Jak odporné je pro muže říci: „Říkají ...[9]

Al-'Azímabádí vysvětluje:

Tedy je velmi špatné vystupovat takto neobjektvně a odvolávat se ve svých slovech na to, že nějací lidé o někom nějak smýšlejí, nebo něco říkají. To je spjaté s podezřením. Proto nejhorším mravem muže je účelově využívat frázi „lidé říkají.“ Takto pak dotyčný něco vypráví, vlastně jen opakuje, co už před ním řekli druzí, aniž by si to ověřil, čímž se spolupodílí na šíření lži. Toto je i vysvětlení al-Menewího.[10]

Výše uvedený hadís dále pokračuje známými slovy: „.... nešpehujte se vzájemně a nevyzvídejte o sobě. Nesoupeřte mezi sebou a vzájemně si nezáviďte. Nepřerušujte s nikým styky a neprojevujte si vzájemně nepřátelství. Střežte se vzájemné nenávisti i závisti. Buďte, ó služebníci Boží, bratry! Buďte služebníky Božími a sobě navzájem bratry, jak vám bylo přikázáno. Muslim je muslimovi bratrem. Nekřivdí mu, ani ho nezklame a ani se k němu nepostaví zády. Bohabojnost je zde...“ a potom Prorok صلى الله عليه و سلم ukázal na hruď. Pokračoval: „Člověku jako hřích stačí to, že se ke svému bratru muslimovi obrátí zády. Krev, čest a majetek každého muslima je pro jiného muslima nedotknutelný! Alláh nehledí na vaše těla ani na váš zjev, nýbrž hledí na vaše srdce a vaše skutky.

Měli bychom si být vždy vědomi vzácnosti a omezenosti času, který nám byl vyměřen, vždy si pouze vzájemně pomáhat a podporovat se v tom, v čem je dobro a užitek, tak, jak nám přikázal Vznešený Alláh. Pomáhat jedni druhým v konání dobra a v bohabojnosti, nikoli ve hříchu a překračování mezí. Způsobovat jedni druhým na základě prosté podezřívavosti škody, které nejsou nezbytné a které jsou vlastně zcela zbytečné, setrvale oslabuje víru, zvětšuje vliv šejtána nad námi, posiluje naše ulpívání na tomto světě a činí člověka nedbalým a lhostejným vůči záležitostem světa onoho.

Nechť nás Alláh chrání před přehnanou a nemístnou zvědavostí a před podezřívavostí, neboť On Jediný vede správnou cestou a dává sílu se po ní ubírat. Ámín.

Zdroj: www.ilmpoint.com

___________________________________________

[1] Muttefekun 'alejhi.

[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2317. Hadís je doložen jako hasan an-Newewím v al-Azkár, str. 502 a jako sahíh Ibnu l-Kajjimem v al-Džewábu l-káfí, str. 122; Ahmedem Šákirem v jeho Techrídžu Musnedi Ahmed, 3/177; a al-Albáním v Sahíhu l-džámi’, hadís č. 5911.

[3] Viz Mirkatu l-mefátih, 8/585, hadís č. 4840.

[4] Hadís zaznamenali Muslim ve své Mukaddimě, hadís č. 6; a Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 4992. Oceněn je al-Albáním jako sahíh, viz Sahíhu l-džámi', hadís č. 4482. Viz také Silsiletu s-sahíha, 2025.

[5] Viz Šerhu Sahíhi Muslim.

[6] Ibid.

[7] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2231.

[8] Viz Fethu l-Bárí.

[9] Hadís zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 4972. Oceněn jako sahíh Ibn Hadžerem, an-Newewím, Adžlúním, Ahmedem Šákirem, al-Albáním, Mukbilem al-Wádi'ím a dalšími. Viz Silsiletu s-sahíha, hadís č. 866.

[10] Viz 'Awnu l-me'búd.