STRUČNĚ O PŘEDPISECH UCTÍVÁNÍ V DEN 'AREFA A BĚHEM PRVNÍCH DESETI DNECH ZU L-HIDŽDŽA

Nejhodnotnější dny roku a mezi nimi obzvláště den 'Arefa a den Oběti jsou provázeny mnohými různými podobami uctívání. Ty vyžadují speciální vysvětlení z hlediska jejich hodnoty a správného způsobu jejich vykonání.

Dobrovolný půst a milodary

Pod postní dny, které vešly ve známost jako prvních deset dní 12., tedy posledního měsíce v roce podle hidžretského lunárního kalendáře, zvaného zu l-hidždža, patří ve skutečnosti v užším slova smyslu jen devět dní půstu, neboť desátým je první den Svátku oběti (arab. عيد الأضحى 'ídu l-adhá), trvajícího další tři dny. Půst ve svátek je zakázán na základě konsenzu islámských učenců. Tento půst po prvních devět z těchto dní (přičemž posledním je 9. zu l-hidždža – den 'Arefa, arab. يوم العرفة jewmu l-'arefa) je předepsán jako dobrovolný pro všechny, kteří se v daném roce neúčastní pouti do Mekky. V době svátku se po všechny čtyři dny nesmí postit.

Důkazem je hadís, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:

يوم الفطر ويوم النحر وأيام التشريق عيدنا أهل الإسلام وهي أيام أكل وشرب.

Den přerušení půstu, den oběti a dni at-tešrík jsou našimi svátky. Jsou to dny jídla a pití.[1]

A také hadís, kde říká:

أَيَّامُ اَلتَّشْرِيقِ أَيَّامُ أَكْلٍ وَشُرْبٍ, وَذِكْرٍ لِلَّهِ عَزَّ وَجَلَّ. 

Dni at-tešrík jsou dny jídla, pití a vzpomínání Alláha vznešeného.[2]

Učenci fikhu se jednomyslně shodují na velmi důrazném doporučení postit se den 'Arefa tj. 9. Zu l-hidždža, pro toho, kdo se neúčastní pouti. Tento půst maže hříchy za dva roky – předešlý i následující. [3]

Toto je doloženo hadísem Božího Posla صلى الله عليه وسلم od Abú Katády رضي الله عنه:

يُكَفِّرُ السَّنَةَ الْمَاضِيَةَ وَالْبَاقِيَةَ .

Maže hříchy za předešlý i následující rok.[4]

An-Newewí poskytl následující vysvětlení:

Znamená, že smaže hříchy za oba tyto roky tomu, kdo se tento den postí. Myslí se tím malé hříchy. Je to něco podobné jako vykoupení za drobné prohřešky vykonáním rituální očisty. Pokud dotyčnému už nezbudou žádné malé hříchy, snad můžeme doufat i ve zmírnění trestu za závažnější hříchy. A pokud dotyčný nemá ani ty, potom možno doufat v povýšení na stupních Ráje.[5]

Tento půst je předepsán pro všechny, kteří nejsou přítomni na planině 'Arefa nedaleko Mekky, kde během tohoto dne stojí poutníci.

Ibnu l-Kajjim pravil:

Pro poutníky přítomné na 'Arefa je samotný den 'Arefa svátkem a proto pro ně není vhodné, aby se postili. Tím pádem je to nevhodné.[6]

Ibn Redžeb k otázce půstu poutníků stojících na 'Arefa uvedl:

Samotný Posel Boží صلى الله عليه و سلم, když vykonával pouť, na planině 'Arefa jedl, zatímco se ostatní na něj dívali. Dokonce se uvádí, že půst v den 'Arefa pro ty, kteří právě jsou na planině 'Arefa, prohlásil za zakázaný. Od Sufjána ibn ‘Ujejny se uvádí, že na otázku zda je pro poutníka půst na planině 'Arefa zakázaný, odpověděl: „Ano, protože oni jsou Božími hosty a návštěvou. Nejvznešenější a Nejštědřejší nenechá Své hosty o hladu.[7]

Ve všech těchto deseti dnech je také doporučováno co nejvíce rozdávat milodary.

Hakím ibn Hizám رضي الله عنه stával na planině 'Arefa a přiváděl tam s sebou rovný tisíc velbloudů a rovnou stovku svých sluhů. Potom tyto své otroky propouštěl. Lidé, kteří to viděli, byli takovou velkodušností ohromeni a dojati k pláči. Prosili za něj: „Pane náš, tento tvůj služebník právě propustil své sluhy. I my jsme tvými služebníci, proto nás také propusť z Ohně.[8]

Vzpomínání Alláha

Ve všech těchto dnech je doporučováno co nejvíce vzpomínat Alláha a recitovat Korán.

V těchto dnech je všeobecně doporučováno co nejvíce vzpomínat Alláha. Speciální místo v tomto připomenutí zaujímá tekbír, tj. velebení Alláha pronášením slov Alláhu akbar, tj. Bůh je Největší. To platí pro všech deset dní.

Důkazem je Boží příkaz:

وَٱذْكُرُوا۟ ٱللَّـهَ فِىٓ أَيَّامٍ مَّعْدُودَٰتٍ ۚ فَمَن تَعَجَّلَ فِى يَوْمَيْنِ فَلَآ إِثْمَ عَلَيْهِ وَمَن تَأَخَّرَ فَلَآ إِثْمَ عَلَيْهِ ۚ لِمَنِ ٱتَّقَىٰ ۗ وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ وَٱعْلَمُوٓا۟ أَنَّكُمْ إِلَيْهِ تُحْشَرُونَ

Vzpomínejte Boha ve stanovených dnech! A kdo si pospíší o dva dny, nebude to hřích, a kdo se opozdí o dva dny, ani to nebude hříchem! A to platí pro toho, kdo je bohabojný. A bojte se Boha a vězte, že u Něho budete shromážděni. (Bekara: 203)

Ibnu l-Kajjim pravil:

To se vztahuje na prvních deset dní zu l-hidždža, je to oněch deset dní, na které Alláh přísahá ve Své Knize, když říká:

وَالْفَجْرِ وَلَيَالٍ عَشْرٍ

Při úsvitu, při nocích deseti (Fedžr: 1-2)

Proto je doporučeno mnoho v nich velebit Alláha, vyjadřovat Boží jedinost a chválit Alláha.[9]

An-Newewí pravil:

Věz, že je doporučeno, aby člověk během těchto deseti dní co nejvíce vzpomínal Alláha, více, než v jiné dny. A ještě více je toto doporučeno v den 'Arefa. Tehdy je potřeba vzpomínat Alláha ještě více, než v ostatní dny z těchto desíti.[10]

Toto potvrzují i tato slova Boží:

وَيَذْكُرُوا اسْمَ اللَّهِ فِي أَيَّامٍ مَّعْلُومَاتٍ

a aby vzpomínali jména Božího ve dnech známých (Hadždž: 28)

Ibn Redžeb poznamenává:

Slova „a aby vzpomínali ...“ jsou doporučením vzpomínat Alláha co nejhojněji. Známé dny totiž podle velké většiny učenců odkazují právě na těchto deset dní.[11]

Velebení Alláha

Arabský pojem تكبير tekbír znamená velebení Alláha slovy الله أكبر Alláhu akbar - Alláh je největší. 'Abdulláh ibn Omar a Abú Hurejra رضي الله عنهم chodili během těchto prvních deseti dní po trzích, pronášeli tekbír a lidé se k nim spontánně přidávali. [12]

Al-Chattábí vysvětil moudrost příkazu pronášet tekbíry pronášet tekbíry v prvních deseti dnech Zu l-hidždža a ve dnech svátku takto: „Ve dnech džáhilíje (nevědomosti o pravé víře) lidé přinášeli obětiny svým falešným božstvům. Tekbíry byly předepsány, aby se zdůraznilo, že obětina se má provádět čistě a pouze ve jménu Jediného Boha, že se při ní má zmiňovat výhradně jméno Boží a že má být zasvěcena pouze Alláhu.[13]

Nejsprávnější pohled učenců je na základě tohoto podání ten, že tekbíry obecně nejsou v rámci těchto dní specifikovány ani přesným dnem či jiným okamžikem začátku. Nemusí tedy být pronášeny jen od dne 'Arefa a vždy jen po povinných modlitbách, jak se uvádí od Ibn Hadžera al-'Askaláního. [14]

Ibn Abí Šejba uvádí, že 'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pronášel konkrétní stanovenou podobu svátečního tekbíru počínaje modlitbou za úsvitu (arab. الفجر al-fedžr) v den 'Arefa a konče odpolední modlitbou (arab. العصر al-'asr) v poslední, tedy čtvrtý den Svátku oběti. [15] Toto je podle Ibn Tejmíji preferované stanovisko většiny sahábů, imámů a zbožných předků. [16]

Přesná podoba tekbíru se dochovala od Proroka صلى الله عليه و سلم v několika autentických verzích, pro příklad uvedeme dvě:

Od 'Abdulláha ibn Mes'úda رضي الله عنه ve znění:

الله أكبر, الله أكبر, الله أكبر, ﻻ إلاه إﻻ الله, الله أكبر, الله أكبر و لله الحمد!

Alláhu akbar, Alláhu akbar, Alláhu akbar, lá iláhe ille lláh, Alláhu akbar Alláhu akbar we lilláhi l-hamd,“ tj. „Alláh je největší, Alláh je největší, Alláh je největší, není božstva (tj. nic nemá právo na uctívání) kromě Alláha, Alláh je největší, Alláh je největší, všechna chvála Alláhu.[17]

Od 'Abdulláha ibn 'Abbáse رضي الله عنهما ve znění:

الله أكبر ، الله أكبر ، الله أكبر ، ولله الحمد ، الله أكبر وأجل ، الله أكبر على ما هدانا

Alláhu akbar, Alláhu akbar, Alláhu akbar we lilláhi l-hamd, Alláhu akbar we adželle, Alláhu akbar 'alá má hadáná,“ tj. „Alláh je největší, Alláh je největší, Alláh je největší a chvála Alláhu. Alláh je největší a nejvznešenější, Alláh je největší, za to, k čemu nás uvedl.[18]

Existují i další autentické verze, avšak mezi lidmi se rozšířily četné jiné, které obsahují neautentické dodatky, jak uvádí Ibn Hadžer. [19]

Prosba v den 'Arefa

'Amr ibn Šu'ajb uvádí od svého otce a ten od svého děda, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

خَيْرُ الدُّعَاءِ دُعَاءُ يَوْمِ عَرَفَةَ وَخَيْرُ مَا قُلْتُ أَنَا وَالنَّبِيُّونَ مِنْ قَبْلِي لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ وَحْدَهُ لاَ شَرِيكَ لَهُ لَهُ الْمُلْكُ وَلَهُ الْحَمْدُ وَهُوَ عَلَى كُلِّ شَيْءٍ قَدِيرٌ ‏!

Nejlepší prosba je prosba v den 'Arefa a to nejlepší z toho, co říkám já a řekli proroci přede mnou, je: lá iláhe ille lláhu wahdehu lá šeríke lehu, lehu l-mulku we lehu l-hamdu we huwe 'alá kulli šej´in kadír," tj. „není božstva kromě Alláha, Jeho jest království, Jeho jest chvála a On je nad každou věcí Mocen.[20]

Ibn ‘Abdilberr uvedl:

Tento hadís je také důkazem, že prosba v den ‘Arefa je přijata a zřejmě i vyslyšena. Také se říká, že nejlepším zikrem v daný den je opakovat lá iláhe ille lláh, tj. není božstva kromě Alláha.[21]

Také se uvádí, že když 'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما stál na planině 'Arefa, pozvedal své ruce a prosil:

الله أكبر و لله الحمد, الله أكبر و لله الحمد, الله أكبر و لله الحمد و ﻻ إله إﻻ الله وحده ﻻ شريك له, له الملك و له الحمد. اللهم اهدني بالهدى و نقني بالتقوى و اغفرلي في الآخرة و الأولى!

Alláhu akbar we lilláhi l-hamd, Alláhu akbar we lilláhi l-hamd, Alláhu akbar we lilláhi l-hamdu we lá iláhe ille lláhu wahdehu lá šeríke lehu, lehu l-mulku we lehu l-hamd. Alláhumme hdiní bil-hudá we nakkiní bit-takwá we gfir lí fi l-áchireti we l-úlá,“ tj. „Alláh je největší a Jeho jest chvála, Alláh je největší a Jeho jest chvála, Alláh je největší a Jeho jest chvála, není božstva kromě Alláha Jediného, který nemá společníka, Jeho je království a Jeho je chvála. Ó Bože, veď mne správným vedením, očisti mne bohabojností a odpusť mi na onom i na tomto světě.

Potom sklopil ruce a na okamžik dlouhý asi tak, kolik trvá člověku odříkat al-Fátihu, zůstal zticha. Potom znovu zvedl ruce k nebi a opakoval totéž. [22]

Jeho syn Sálim vypráví, že jeho otec jednou v den 'Arefa uviděl žebráka, jak žebrá od lidí a řekl mu: „Jak bídný jsi! V den jako je tento prosíš od jiných, než od Alláha Vznešeného?[23]

Prosba tedy není omezena jen na poutníky, kteří se v den 'Arefa nacházejí na stejnojmenné planině, jak uvádí Sálih al-Fewzán:

Toto platí obecně, pro poutníky i nepoutníky, s tím rozdílem, že poutníci mají větší naděje, že jejich prosby budou vyslyšeny a že se splní. To proto, že poutníci – jak jsme už zmínili – jsou přítomni přímo na 'Arefa, oblečení do poutního oděvu. Proto mohou o to více doufat, že jejich prosby budou vyslyšeny a splněny. Ale ostatní tuto možnost s nimi rovněž sdílejí.

Pro nepoutníky ve vzdálených zemích je sunnou postit se v den 'Arefa, neboť se jedná o výjimečný den, v němž se sluší plně se věnovat vzpomínání Alláha, hojným prosbám a úpěnlivě žádat o odpuštění.[24]

Jak prosit a vzpomínat Alláha?

An-Newewí pravil:

Je tedy doporučeno co nejvíce vzpomínat Alláha a prosit Ho, člověk by o to měl usilovat. Tento den (tj. 'Arefa) je nejlepším dnem pro prosbu a je také hlavní součástí pouti, to je jeho účel a na tom záleží. Proto se patří, aby se každý snažil co nejvíce si připomínat Alláha, prosit Ho a recitovat Korán, snažit se prosit různými prosbami a opakovat různá připomenutí. Člověk by měl prosit za sebe, své rodiče, blízké příbuzné, šejchy a učitele, své společníky, přátele a všechny, kteří jsou mu drazí, za všechny, kteří se k němu zachovali dobře a také za všechny muslimy.

Člověk by se měl mít velmi, velmi na pozoru, aby tuto šanci nepromrhal, neboť tento den se nedá nahradit, na rozdíl od dní jiných. Člověk se nemusí starat o to, zda se jeho prosba rýmuje, neboť to odlákává srdce a znesnadňuje jeho koncentraci. Člověk by se měl snažit prosit s pokorou v srdci, pocitem potřeby a zoufalého odkázání na Alláha, měl by cítit poníženost a potřebu za Ním. Není nic špatného, pokud bude prosit prosbami, které se sám či s pomocí někoho jiného naučil zpaměti a které se rýmují, dokud mu nepřináší obtíže zachování slohu a správné gramatiky.

Sunna je prosit polohlasně, mnoho žádat o odpuštění a kát se za každý prohřešek, maje zároveň v srdci víru a upřímnost, prosit úpěnlivě, prosbu opakovat a nečekat, že se naplní ihned. Člověk by měl také svou prosbu začít i skončit velebením a chválením Alláha. Člověk by nakonec neměl zapomenout ani na prosbu o požehnání a mír pro Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم. Měl by se také snažit být otočen směrem ke Ka'bě a být ve stavu rituální čistoty.[25]

Ibn Redžeb řekl:

Vaši bratři budou stát na 'Arefa, jak radostné je to shromáždění pro každého, kdo se ho bude moci účastnit! Budou se hojně modlit k Alláhu s čistými srdci a očima plnýma slz. Kolik jen bude mezi nimi bohabojných, chvějících se posvátnou bázní! Milovaný je ten, kdo se k tomuto vydá a touží po tom, kdo je tímto očištěn, kdo doufá a má nejlepší myšlenky v pohledu slibu Božího a jeho pravdivosti, kdo se kaje a potom postupuje podle toho, co mu velí jeho dobrá a upřímná víra v Alláha, čímž se pozná, že jeho pokání bylo opravdové a upřímné, každý, kdo utíká a hledá útočiště u bran Božích a proto na ně zaklepe.

Pročež kolik jen bylo mezi hříšníky obtěžkanými hříchem těch, kteří by si jinak zasloužili Oheň, leč Alláh je jejich břemena zbavil, spasil je a propustil.[26]

Obětování zvířete

Džundub al-Bedželí رضي الله عنه vypávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم ve Svátek oběti řekl:

مَنْ كَانَ ذَبَحَ مِنْكُمْ قَبْلَ الصَّلاَةِ فَلْيُعِدْ أُضْحِيَّتَهُ وَمَنْ لاَ فَلْيَذْبَحْ عَلَى اسْمِ اللَّهِ.

Kdokoli obětoval před modlitbou, nechť zopakuje svou obětinu. A kdokoli ještě neobětoval, ať ve jménu Božím obětuje.[27]

Obětovat zvíře je, jak naznačuje užitý rozkazovací způsob, pro každého zletilého právně způsobilého muslima, který je tohoto aktu schopen, minimálně doporučovaná sunna, pokud už ne přímo povinnost.

Této druhé možnosti nasvědčuje i hadís Abú Hurejryرضي الله عنه, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:

مَنْ كَانَ لَهُ سَعَةٌ وَلَمْ يُضَحِّ فَلاَ يَقْرَبَنَّ مُصَلاَّنَا .‏

Kdokoli má možnost obětovat a neučiní tak, nechť se ani nepřibližuje místu, kde se budeme modlit.[28]

Ibn Tejmíja vysvětluje:

Svátek oběti je den, v němž muslimové porážejí velbloudy, krávy, ovce nebo kozy, aby si tak připomenuli obětinu Abraháma/Ibráhíma, mír a požehnání s ním. Přinést obětinu je pro každého, kdo k tomu má možnost a prostředky, povinností, podle nejsprávnějšího názoru učenců.[29]

Nicméně většinový názor snižuje stupeň tohoto příkazu na velmi doporučený, na základě faktu, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم každý rok přinášel jako obětinu dva krásné rohaté berany, jednoho za sebe a členy své domácnosti a druhého za všechny ze své ummy, kteří uctívají Alláha Jediného a nikoho a nic k němu nepřidružují. K tomuto názoru se z učenců moderní doby klonil Ibn Báz. [30]

Za jednoho muže a jeho rodinu dostačuje jedna půlroční či starší ovce či jedna roční či starší koza. Na obětině jednoho šestiletého velblouda či jednoho dvouletého kusu hovězího dobytka se může podílet sedm mužů.

Pokud si někdo přeje obětovat ve Svátek oběti, není mu dovoleno ze svého těla odstranit ani jediný chlup či stříhat si nehty. Toto se nevztahuje na rodinu obětníka, čistě jen na toho, kdo bude obětovat.

Obětuje se ze svého bohatství za sebe a svou rodinu. Pokud někdo obětuje za někoho jiného, nesmí se holit či stříhat nehty ani on. Pokud si někdo pro vykonání obětní porážky najme řezníka, na tohoto řezníka, kterého řemeslem je porážení zvířat, se tento zákaz nevztahuje. Týká se vždy jen toho, kdo má úmysl obětovat obětinu.

Důkazem zákazu obětníkovi stříhat si vlasy a nechty je hadís Umm Selemy رضي الله عنها, dle níž Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

إِذَا دَخَلَ الْعَشْرُ وَعِنْدَهُ أُضْحِيَّةٌ يُرِيدُ أَنْ يُضَحِّيَ فَلاَ يَأْخُذَنَّ شَعْرًا وَلاَ يَقْلِمَنَّ ظُفُرًا.

Když nastoupí prvních deset dní, nechť kdokoli, kdo zamýšlí obětovat, nic neodstřihuje ani ze svých vlasů, ani svých nehtů.[31]

____________________________________________________________

[1] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 1945; od ’Ukby ibn ’Ámira رضي الله عنه. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 8192.

[2] Od Abu l-Melíha Nubejši al-Huzelího رضي الله عنه jej zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1141.

[3] Viz al-Mewsú'atu l-fikhíjetu l-kuwejtíja, 28/90.

[4] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1250.

[5] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 4/308.

[6] Viz Zádu l-me'ád, 1/61.

[7] Viz Latáifu l-me’árif, str. 373.

[8] Uvádí Ibn Redžeb v Latáifu l-me'árif, str. 380.

[9] Viz Zádu l-me'ád, 1/56.

[10] Viz al-Azkár, str. 209.

[11] Viz Latáifu l-me’árif, str. 524. Srov. též Ibid., str. 354.

[12] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 2/457.

[13] Viz Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 21/586.

[14] Viz Ibid., 21/587.

[15] Viz Musannef Ibn Abí Šejba, 2/1. Jako sahíh doložil al-Albání v al-Irwá´, 31/125.

[16] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 24/220.

[17] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v Musannefu, 2/165 a 168. Jako sahíh doložil al-Albání v Irwáu l-ghalíl, 3/125.

[18] Zaznamenal al-Bejhekí v Sunenu, 3/315; jako sahíh jej doložil al-Albání v Irwáu l-ghalíl, 3/126.

[19] Viz Fethu l-Bárí, 2/536.

[20] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3585 jako hasan. Viz také al-Albáního v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 3274; a v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1503.

[21] Viz at-Temhíd, 6/41.

[22] Uvádí Ibn Džemá'a v Hidájetu s-sálik, 3/1024.

[23] Zaznamenal an-Newewí v al-Azkár, str. 210.

[24] Viz audionahrávka ad-Du'áu me´súrun jewme 'Arefa. k dispozici na <http://alfawzan.af.org.sa/node/8979> [k 10. VIII. 2018].

[25] Viz al-Azkár, str. 236.

[26] Viz Latáifu l-me'árif, str. 384-385.

[27] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3272. Podobné se uvádí od Anase jako muttefakun 'alejhi, viz al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 984 a 5561; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1960.

[28] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3242. Jako sahíh jej ocenil al-Albání v Tachrídžu Muškili l-fikr, hadís č. 398.

[29] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 23/162-164.

[30] Viz Min ahkámi l-udhíja. K dispozici online na <https://binbaz.org.sa/fatwas/16859/%D9%85%D9%86-%D8%A7%D8%AD%D9%83%D8%A7%D9%85-%D8%A7%D9%84%D8%A7%D8%B6%D8%AD%D9%8A%D8%A9> [k 10. VIII. 2018].

[31] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1977.