STUD JE ČÁSTÍ VÍRY

'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

‏ الْحَيَاءُ مِنَ الإِيمَانِ.

I stud je z víry.[1]

V al-Buchárího verzi tohoto hadísu se dozvídáme i podrobnosti vyřčení těchto slov. 

Posel Božíصلى الله عليه و سلم míjel okolo jednoho muže z ansár, který domlouval svému bratrovi: „Jsi až příliš stydlivý, domnívám se, že to není pro tebe dobré.“ 

Na to Prorokصلى الله عليه و سلم řekl:

دَعْهُ فَإِنَّ الْحَيَاءَ مِنَ الإِيمَانِ.

Nechej ho, neboť věru i stud je z víry.[2]

V podobném duchu je třeba chápat i slova Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم:

الْحَيَاءُ لاَ يَأْتِي إِلاَّ بِخَيْرٍ.

Stud nepřináší nic, než pouze dobro.[3]

O takovém druhu studu hovoří mnoho koránských veršů.

Vznešený Alláh přikázal:

يَا أَيُّهَا النَّاسُ اتَّقُوا رَبَّكُمُ الَّذِي خَلَقَكُمْ مِنْ نَفْسٍ وَاحِدَةٍ وَخَلَقَ مِنْهَا زَوْجَهَا وَبَثَّ مِنْهُمَا رِجَالاً كَثِيراً وَنِسَاءً وَاتَّقُوا اللَّهَ الَّذِي تَسَاءَلُونَ بِهِ وَالْأَرْحَامَ إِنَّ اللَّهَ كَانَ عَلَيْكُمْ رَقِيباً

Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen. A bojte se Boha, v Jehož jménu se vzájemně prosíte, a dbejte na pravidla o pokrevních svazcích, neboť Bůh zajisté nad vámi je pozorovatelem. (Nisá:1)

Na jiném místě připomenul ohledně Sebe Samého, že je Tím, kdo:

يَعْلَمُ خَائِنَةَ الْأَعْيُنِ وَمَا تُخْفِي الصُّدُورُ

dobře zná proradnost očí i vše, co v hrudích je skryto. (Gháfir:19)

Zjevil varování pro nestydaté a bezectné:

أَرَأَيْتَ الَّذِي يَنْهَى عَبْداً إِذَا صَلَّى أَرَأَيْتَ إِنْ كَانَ عَلَى الْهُدَى أَوْ أَمَرَ بِالتَّقْوَى أَرَأَيْتَ إِنْ كَذَّبَ وَتَوَلَّى أَلَمْ يَعْلَمْ بِأَنَّ اللَّهَ يَرَى

Co soudíš o tom, jenž zabraňuje služebníkovi, když se modlí? Soudíš, že na správné cestě dlí či bohabojnost přikazuje? Co soudíš o něm, jestliže odvrací se a ze lži obviňuje? Což neví, že Bůh (jej) vskutku pozoruje? ('Alek: 9-14)

Na jiném místě pak pravil:

لَا تَدْعُ مَعَ اللَّهِ إِلَهاً آَخَرَ فَتَكُونَ مِنَ الْمُعَذَّبِينَ وَأَنْذِرْ عَشِيرَتَكَ الْأَقْرَبِينَ وَاخْفِضْ جَنَاحَكَ لِمَنِ اتَّبَعَكَ مِنَ الْمُؤْمِنِينَ فَإِنْ عَصَوْكَ فَقُلْ إِنِّي بَرِيءٌ مِمَّا تَعْمَلُونَ وَتَوَكَّلْ عَلَى الْعَزِيزِ الرَّحِيمِ الَّذِي يَرَاكَ حِينَ تَقُومُ

A spolu s Bohem žádné jiné božstvo nevzývej, abys nebyl z potrestaných, a varuj nejbližší své z příbuzných a rozprostři křídla svá nad těmi, kdož následují tě z věřících. A jestliže tě neuposlechnou, tedy rci: „,Já nejsem za to, co činíte, odpovědný.“ A na mocného a slitovného se spolehni, který tě vidí, když k modlitbě se zvedáš (Šu'ará: 213-218)


Imám Šemsuddín ibn Abí Bekr Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja shledal, že tento v hadísech zmiňovaný chvályhodný stud, který patří k víře a charakteru věřících, v sobě zahrnuje desatero aspektů, které následně vyjmenoval v tomto výčtu:

Stud spáchat zlý čin, stud konat dobro nedostatečně, stud před velkolepostí Boží, stud nebýt pohostinný, stud týkající se vlastní osoby, ponížený stud a skromnost při žádání Alláha, stud v lásce, stud v uctívání, stud týkající se osobní důstojnosti a cti a stud sám před sebou samým.[4]

Prvním typem studu, o němž Ibnu l-Kajjim hovoří, je stud dopustit se zlého činu (arab.حياء الجناية hajáu l-džinája). Je to ten druh studu, který pocítili Ádam a jeho manželka poté, co v Ráji okusili zakázaného ovoce:

فَلَمَّا ذَاقَا الشَّجَرَةَ بَدَتْ لَهُمَا سَوْآتُهُمَا

A když oba ochutnali ze stromu, odhalila se jim hanba jejich (A'ráf: 22)

Druhým typem je styd před nedbalostí, nedokonalostí, nedostatkem a neúplností v konání dobra (arab. حياء التقصير hajáu t-taksír). Takový typ studu projevují andělé oslavující Alláha ve dne i v noci, kteří, když nadejde okamžik dne soudu, i přesto řeknou: „Sláva Tobě, ani my jsme Tě neuctívali tak, jak by se patřilo Tebe uctívat.

Třetím typem je stud tváří v tvář Velkoleposti Boží (arab. حياء الاجلال hajáu l-idžlál). To je stud lidí obdařených poznáním. S tím, jak služebník poznává svého Pána, zvětšuje se i tento jeho stud shodně s tím, jak zůstává ohromen Božím Majestátem.

Čtvrtým typem je stud při pohostinnosti (arab. حياء الكرم hajáu l-kerem). Při takovém studu se člověk stydí, že nebude tak pohostinný, jak jen je třeba. Tento stud pocítil Posel Boží صلى الله عليه و سلم na svatební hostině, když si bral matku věřících Zejneb bint Džehš رضي الله عنها a jeho společníci se dlouho zdrželi na jejich svatební hostině, ale Prorok صلى الله عليه و سلم se příliš styděl jim říci, že už je čas jít domů.

Pátým je stydlivost týkající se osobních choulostivých záležitostí (arab. حياءُ الحِشمة hajáu l-hišma), jako byl stud 'Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه, který se styděl osobně dotázat Posla Božího صلى الله عليه و سلم na čistotu či nečistotu tekutiny, která někdy vychází z penisu muže, když cítí pohlavní vzrušení způsobené ženou. Protože jeho manželkou byla Prorokova صلى الله عليه و سلم dcera Fátima رضي الله عنها, raději místo sebe poslal někoho jiného, aby se Proroka صلى الله عليه و سلم dotázal za něj a potom mu převyprávěl odpověď.

Šestým typem je pocit skromnosti a poníženého studu v duši (arab. حياء الاستحقار والاستصغار hajáu l-istihkári we l-istisghár), pociťovaný služebníkem, když žádá Alláha o něco a uvědomuje si, kolik Ho potřebuje, kolik je na Něm závislý a jak málo Mu je poslušný a vděčný. Tento stud pramení z dvojí příčiny: člověk se jednak cítí nepatrným a zanedbatelným a je si vědom, jak velkého množství hříchu se dopouští a druhak si je vědom Velikosti, Ohromnosti a Nesmírnosti Toho, Koho prosí.

Sedmým typem je stud z lásky (arab. حياء المحبة hajáu l-mahabba). Milující, když si vzpomene na objekt své lásky a to, co k němu cítí, zastydí se, dokonce natolik, že tento stud se u něj objeví i v době nepřítomnosti toho, koho miluje, jeho srdce to pocítí a jeho tvář zčervená, aniž si je vlastně plně vědom, proč se tak stalo.

Osmým typem je stud při uctívání (arab. حياء العبودية hajáu l-'ubúdíja), jenž v sobě kombinuje lásku s bázní, pociťovanou tím, kdo si je vědom, že jeho uctívání Toho Jediného, Který má nárok být uctíván – tedy Alláha – nebude nikdy adekvátní, neboť hodnota a cena Toho, Kdo je uctíván, je daleko větší a vyšší, nežli on svým uctíváním kdy bude moci vyjádřit. Proto toto jeho uctívání vyžaduje, že bude vždy cítit určitý stud bez ohledu na to, jak dokonalé toto uctívání bude.

Devátým typem je stud kvůli osobní důstojnosti a cti (arab. حياء الشرف والعزة hajáu š-šerefi we l-'izza). Nastává tehdy, když se ctihodný a mravný člověk zastydí při pomyšlení na to, že se mohl zachovat mravněji, uctivěji, morálněji, velkodušněji nebo obětavěji, než se zachoval, protože v jeho silách je daleko více.

A desátým je stud člověka, který se stydí sám před sebou (arab.حياء المرء من نفسه hajáu l-mer´i min nefsih), což je velkolepý druh studu, dosažitelný jen opravdu šlechetnými a vznešenými osobnostmi, které nikdy nejsou samy se sebou spokojeny a touží po tom, aby byly stále lepší a lepší. Je to tak intenzivní stud, že pokud by takto se stydící člověk měl dvě duše, jedna by se styděla za druhou. Toto je ten nejdokonalejší typ studu, neboť když se člověk uvnitř sebe samého stydí za sebe samého, potom se před jinými bude stydět ještě daleko více.

'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه v tomto kontextu vypráví od Posla Božího صلى الله عليه و سلم slova, shrnující a definující, co znamená stydět se tak, aby se jednalo o žádanou podobu studu:

اسْتَحْيُوا مِنْ اللَّهِ عَزَّ وَجَلَّ حَقَّ الْحَيَاءِ!

Styďte se před Alláhem opravdovým studem!

Řekli jsme: „Ale Posle Boží, my se věru – chvála Alláhu – stydíme!“

Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

لَيْسَ ذَلِكَ وَلَكِنْ مَنْ اسْتَحَى مِنْ اللَّهِ حَقَّ الْحَيَاءِ فَلْيَحْفَظْ الرَّأْسَ وَمَا حَوَى وَلْيَحْفَظْ الْبَطْنَ وَمَا وَعَى وَلْيَذْكُرْ الْمَوْتَ وَالْبِلَى وَمَنْ أَرَادَ الْآخِرَةَ تَرَكَ زِينَةَ الدُّنْيَا فَمَنْ فَعَلَ ذَلِكَ فَقَدْ اسْتَحْيَا مِنْ اللَّهِ عَزَّ وَجَلَّ حَقَّ الْحَيَاءِ .

Nemyslím to. Nýbrž opravdu se před Alláhem stydí ten, kdo si střeží i svou hlavu a to, co je v ní, své útroby a to, co je v nich, kdo pamatuje na smrt a na posmrtné zkoušky, kdo prahne po Onom světě, zanechávaje pozlátek světa vezdejšího. A kdo toto vše učiní, ten se věru stydí před Alláhem Vznešeným a Mocným tím opravdovým studem.[5]

______________________________________________________________

[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 36.

[2] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 24 a 6118.

[3] Muttefakun 'alejhi, zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6117; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 37, na autoritu 'Imrána ibn Husejna رضي الله عنه.

[4] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/250-251.

[5] Zaznamenal jej at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2458 jako gharíb; Ahmed v Musnedu, 6/187; Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 13/223; Abú Ja'lá v Musnedu, 8/461; al-Bezzár v Musnedu, 1/319. Jako sahíh jej doložili al-Hákim v Mustedreku, 4/359; a az-Zehebí v al-Mughní fi d-du'afá, 1/306. Nicméně o jeho autenticitě existuje spor, kvůli vypravěči as-Sabbáhu ibn Muhammedovi, jehož za slabého považoval Ibn Hadžer, ale Ibn Hibbán od něj díky své menší přísnosti vůči vypravěčům hadísy i přesto vypráví. Az-Zehebí sám o tomto vypravěči pomlčel. Hadís jinou cestou isnádu zaznamenal at-Taberání v al-Mu'džemu l-kebír, 10/152, a v as-Saghír, hadís č. 494, ovšem tato je zpřetrhaná. Dalším podpůrným podáním je trochu odlišná verze od 'Áiše رضي الله عنها zaznamenaná at-Taberáním v al-Awsatu, 7/226; Ibn Sem'únem v al-Amálí, podání č. 228, které je ovšem slabé kvůli Ibráhímu ibn Ismá'íl ibn Abí Habíbovi a Chálidu ibn Jezíd al-'Adewím, kteří jsou slabými vypravěči. Na základě těchto podpůrných podáních můžeme hadís posunout na úroveň hasan li ghajrihi.