SYSTÉM DOHLEDU NAD ZAHRANIČNÍMI PRACOVNÍKY V ZEMÍCH ZÁLIVU JE NEISLÁMSKÝ

OTÁZKA: Co soudíte o novodobém otroctví v bohatých arabských zemích, které mapuje například i dánský koprodukční dokument Služebnou v pekle (ang. Maid in Hell), promítaný u nás v rámci festivalu jeden svět a uváděný nedávno i Českou televizí? [1]

ODPOVĚĎ:

Jedná se o systém dohledu nad přijíždějícími zahraničními pracovníky ze zemí třetího světa, zejména subsaharské Afriky či jižní a jihovýchodní Asie, známý arabským výrazem الكفالة al-kefála. Tento systém je zcela neislámský, nespravedlivý a utlačující. Naprosto protiřečí duchu i liteře šarí'y i odkazu Posla Božího صلى الله عليه و سلم a jeho společníků, nechť je se všemi Alláh spokojen.

Tento systém se objevil v bohatších arabských zemích, zejména v těch okolo Arabského zálivu, někdy v 50. letech minulého století v souvislosti s rostoucím rozdílem v příjmech a životní úrovni mezi těmito zeměmi a zbytkem tzv. třetího světa. Měl původně za úkol regulovat pracovní a ekonomickou migraci a upravovat vztahy mezi domácími zaměstnavateli a dočasně zaměstnanými cizinci v mnoha zemích západní Asie. Dodnes existuje kromě středomořského Libanonu, o kterém je v dokumentu, na který odkazujete, řeč, také v Bahrajnu, Jordánsku, Kataru, Kuvajtu, Ománu, Saúdské Arábii a ve Spojených arabských emirátech. Cílem bylo zajistit nábor levné pracovní síly v dobách konjunktury a v ekonomicky méně příznivých časech zajistit, aby se zde ekonomičtí migranti neusazovali.

V systému kefály je smluvený zahraniční zaměstnanec právní cestou pevně vázán ke konkrétnímu občanovi dané země, tzv. garantovi (arab. كفيل kefíl) na smluvenou určitou dobu, po kterou trvá pracovní poměr. Tento smluvený zahraniční brigádník nesmí bez písemného svolení svého garanta do země vstoupit, ani zemi opustit, ani hledat jiné zaměstnání. Garant se na oplátku zavazuje hradit svému nádeníkovi cestu do místa výkonu zaměstnání, výdaje na pobyt, administrativu, ubytování a stravování.  Tento vztah trvá po celou dobu pobytu zahraničního pracovníka v zemi. Povinností garanta je informovat imigrační úřady v situaci, že zahraniční pracovník opustil místo výkonu svého zaměstnání či zrušil zaměstnanecký poměr a je také zodpovědný za to, že po jeho skončení zemi opustí, mimo jiné i tím, že mu poskytne výdaje na cestu zpět domů. V praxi se žel často stává, že garanti a jejich kanceláře si nárokují mnohem větší pravomoce kontroly nad zahraničními pracovníky, než vyžaduje zákon – dochází z jejich strany k zabavování cestovních dokladů atd., bez ohledu na to, že v legislativě mnohých z vyjmenovaných zemí je už tento krok ilegální. Tím se zahraniční pracovník stává na svém garantovi plně závislý z hlediska svého živobytí i legálnosti svého pobytu v zemi, kam odjel za prací.

Tím se tento systém při vnějším pohledu podobá na překonanou praktiku otroctví, nicméně ze šarí'atského hlediska v mnohém nesplňuje ani etické standardy historicky kladené na zacházení s otroky, zmíněné v mnoha podáních:

Náfi' ibn 'Abdilháris se v místě zvaném 'Usfán setkal s chalífou Omarem ibnu l-Chattábem رضي الله عنه poté, co ho předtím chalífa jmenoval guvernérem Mekky. Při té příležitosti se ho zeptal: „Koho si za sebe nechal v Mekce jako náhradu, aby vedl lidi?“ Náfi' odpověděl: „Jmenoval jsem svým zástupcem Ibn 'Abzá.“ Omar se zeptal: „A kdo je Ibn 'Abzá?“ Náfi' řekl: „Jeden z našich propuštěnců.“ Omar se podivil: „Vážně jsi jmenoval svým zástupcem propuštěného otroka?“ „Je zběhlý v Knize Boží a má o ní rozsáhlé znalosti, je učenec, znalec dědického práva a soudce,“ zdůvodnil svůj výběr Náfi'. Omar uznale přikývl a pravil: „Věru váš Prorok صلى الله عليه و سلم pravil:

إِنَّ اللَّهَ يَرْفَعُ بِهَذَا الْكِتَابِ أَقْوَامًا وَيَضَعُ بِهِ آخَرِينَ !

Vskutku Alláh pozdvihne touto Knihou jedny lidi a poníží skrze ni jiné![2]

Jinými slovy, i otrok či propuštěnec v době zbožných předků nejenže nebyl vydán na milost či nemilost svobodnému občanovi, ale mohl také zastávat veřejnou funkci, při jejímž výkonu mu byli jiní svobodní občané podřízeni.

Dále šarí'a požadovala, aby ten, kdo má otroka, odíval tohoto otroka stejným oděvem, jako nosí on a krmil stejným jídlem, které on jí, aby s ním jednal laskavě a nepřetěžoval ho.

Důkazem je hadís Abú Zerra رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم ohledem otroků říká:

هُمْ إِخْوَانُكُمْ، جَعَلَهُمُ اللَّهُ تَحْتَ أَيْدِيكُمْ، فَمَنْ جَعَلَ اللَّهُ أَخَاهُ تَحْتَ يَدِهِ فَلْيُطْعِمْهُ مِمَّا يَأْكُلُ، وَلْيُلْبِسْهُ مِمَّا يَلْبَسُ، وَلاَ يُكَلِّفُهُ مِنَ الْعَمَلِ مَا يَغْلِبُهُ، فَإِنْ كَلَّفَهُ مَا يَغْلِبُهُ فَلْيُعِنْهُ عَلَيْ.

Oni jsou vaši bratři, nad kterými vám Alláh dal autoritu. Tedy pokud Alláh dá někomu autoritu nad jeho bratrem, nechť ho krmí tím, co sám jí, odívá tím, co sám nosí, nechť ho nepřetěžuje prací a pokud mu práce uloží nad míru, nechť mu s ní pomůže.[3]

Šarí'a také považuje osobní důstojnost otroka za stejně nedotknutelnou, jako osobní důstojnost svobodného člověka.

Abú Hurejra رضي الله عنه řekl: „Slyšel jsem Abu l-Kásima (tj. Posla Božího صلى الله عليه و سلم) říci:

مَنْ قَذَفَ مَمْلُوكَهُ وَهْوَ بَرِيءٌ مِمَّا قَالَ، جُلِدَ يَوْمَ الْقِيَامَةِ، إِلاَّ أَنْ يَكُونَ كَمَا قَالَ.

Kdokoli křivě obviní svého nevinného otroka, bude v Den zmrtvýchvstání zbičován, ledaže by nebylo lží to, co o něm říkal.[4]

To platí tím spíše pro fyzické trestání otroků.

'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما daroval jednomu svému otrokovi svobodu a když tento odcházel, Ibn Omar popadl ze země klacek či hůl a pravil: „Toto u mě nemá oproti svobodě vůbec žádnou hodnotu. Nicméně slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

مَنْ لَطَمَ مَمْلُوكَهُ أَوْ ضَرَبَهُ فَكَفَّارَتُهُ أَنْ يُعْتِقَهُ.

Kdokoli udeří svého otroka, nebo ho zbije, vykoupí se z toho tím, že ho vykoupí.[5]

Osmán ibn 'Affán رضي الله عنه disciplinoval jednoho svého otroka vytaháním za ucho. Ihned si však uvědomil svou chybu a řekl mu: „Přijď a oplať mi to, také mne vytahej za ucho.“ Otrok to odmítl, ale Osmán trval na svém. Otrok tedy uchopil Osmánovo ucho a lehce s ním zakroutil. „Silněji!“ pravil Osmán a dodal: „protože já věru nebudu moci vydržet trest v Den vzkříšení!“ Otrok zatahal silněji a pravil: „Asi tak, pane? Toho dne, kterého se bojíš ty, se já bojím také.“ [6]

Naši zbožní předkové, pokud někdo z nich otroky vlastnil, krmil své otroky stejným jídlem, jako jedl on a nechal je, aby jedli spolu s ním. Jeho otroci nosili tytéž šaty, jako nosil on, takže navenek nešlo poznat, kdo je otrok a kdo svobodný muž. A pokud bylo práce příliš, sami svým otrokům s prací pomáhali.

Otrok dále mohl uzavřít se svým vlastníkem dohodu o vykoupení z otroctví, slovy Koránu:

وَٱلَّذِينَ يَبْتَغُونَ ٱلْكِتَـٰبَ مِمَّا مَلَكَتْ أَيْمَـٰنُكُمْ فَكَاتِبُوهُمْ إِنْ عَلِمْتُمْ فِيهِمْ خَيْرًا ۖ وَءَاتُوهُم مِّن مَّالِ ٱللَّـهِ ٱلَّذِىٓ ءَاتَىٰكُمْ ۚ وَلَا تُكْرِهُوا۟ فَتَيَـٰتِكُمْ عَلَى ٱلْبِغَآءِ إِنْ أَرَدْنَ تَحَصُّنًا لِّتَبْتَغُوا۟ عَرَضَ ٱلْحَيَوٰةِ ٱلدُّنْيَا ۚ وَمَن يُكْرِههُّنَّ فَإِنَّ ٱللَّـهَ مِنۢ بَعْدِ إِكْرَٰهِهِنَّ غَفُورٌ رَّحِيمٌ

S těmi z otroků vašich, kteří usilují o písemnou dohodu o propuštění, uzavřete tuto dohodu, jestliže o nich víte, že je v nich dobré, a podarujte je z majetku Božího, který vám dal! - A nenuťte své mladé otrokyně, které chtějí žít počestně, k nemravnosti, toužíce po statcích tohoto života pozemského. A ten, kdo je k tomu nutí, (bude potrestán); a Bůh bude potom, co k tomu byly donuceny, odpouštějící, slitovný. (Núr: 33)

Také bývalo zvykem dávat v náboženských záležitostech přednost lepším a znalejším, byť by byli otroci. Například matka věřících 'Áiša رضي الله عنها měla svého sluhu, který jí pomáhal a vedl ji v modlitbě. Vysvobození otroka bylo také vykoupením z některých přestupků proti náboženství, jako porušení ramadánského půstu, přísahy či při neúmyslném zabití.

Francouzský historik Gustave Le Bon (1841-1931) shledal život otroků v muslimském prostředí snesitelnějším, než život otroků v prostředí nemuslimském, např. v evropských koloniích a zdůrazňoval, že bývali bráváni jako členové rodiny. [7]

Historickým exkurzem do etiky vztahu mezi otrokem a jeho vlastníkem jsme chtěli ukázat, že i kdyby byli tito pracovní migranti ve vzpomenutých zemích z právního hlediska otroky (kterými de iure nejsou) v šarí'atsky legitimním otrockém vztahu, náleželo by jim omnoho lepší zacházení, než jakého se jim v praxi dostává. [8]

Tím, že se jedná o svobodné zaměstnance, jde o tím větší provinění. [9]

Žel, bylo lepší být otrokem výše uvedených lidí v jejich době před dávnými staletími, než být svobodným zaměstnancem některých zaměstnavatelů dnes.

A Alláh Jediný vede přímou cestou toho, koho On chce.

Odpovídal: Alí Větrovec

__________________________________________________________________

[1] Dokument k vidění online zde: <https://www.ceskatelevize.cz/porady/12831853580-sluzebnou-v-pekle/22038256806/?fbclid=IwAR3uwIK7Y6Nh32QGZSuTR7W_vhJ2sBf2emIFVJy55eSyuLVDG1HuGbkvSCE>.

[2] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 817.

[3] Zaznamenal jako součást delšího hadísu al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6050.

[4] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6858.

[5] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1657.

[6]  Viz Rijádu n-nadra, 2/111.

[7] Viz Civilisation Arabe, str. 459-460.

[8] O otázce otroctví více zde: Islám a otroctví. Online na <http://e-islam.cz/content/isl%C3%A1m-otroctv%C3%AD>.

[9] O základních předpisech pracovních vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli podle šarí'y viz zde: Vyplať námezdníka, než oschne jeho pot. Online na: <http://e-islam.cz/content/vypla%C5%A5-n%C3%A1mezdn%C3%ADka-ne%C5%BE-oschne-jeho-pot>