TŘI ASPEKTY UCTÍVÁNÍ PERSPEKTIVOU PRVNÍ SÚRY KORÁNU

Věru žádná z podob uctívání Alláha (arab. عبادة 'ibáda) a přibližování se k Němu připomínáním si Ho či konáním zbožných skutků nemůže být přijata, dokud uctívač, který ji praktikuje, ji nepostaví současně na třech pilířích: lásce (arab. الحب al-hubb) vůči Alláhu, strachu (arab. الخوف al-chawf) před Alláhem a Jeho trestem a nadějí (الرجاء ar-radžá´) v Alláha a Jeho odměnu. Tyto tři pilíře jsou základními a nezbytnými kameny pravé služby (arab. عبودية 'ubúdíjja) Alláhu a nezbytnými prvky uctívání konaného srdcem (arab. قلب kalb), přičemž tento neviditelný čin srdce je předpokladem pro jakýkoli čin jazyka nebo těla.

To, že Alláh má být uctíván jak z lásky vůči Němu, tak i z obavy před Jeho trestem i z touhy po Jeho odměně, zdůrazňuje již první koránská súra, al-Fátiha, která je zároveň úvodem i jádrem učení celého Koránu. Tuto súru islám učinil stěžejní částí slov každé modlitby a každý muslim ji během svých pěti denních modliteb pravidelně opakuje v každém jednom jejich rek'átu.

Vznešený Alláh v ní praví:

الْحَمْدُ لِلَّهِ رَبِّ الْعَالَمِينَ

Chvála Alláhu, Pánu všech světů (Fátiha: 2)

To proto, že Alláh je Ustavitelem všech podob dobrodiní, poct a požehnání – jako takový má být přirozeně milován za dobro, které poskytuje a vedle toho také chválen. Nelze někoho milovat, aniž by mu nebyla prokazována chvála (arab. الْحَمْدُ al-hamd).


Naděje coby pilíř uctívání se nachází v Božích slovech:

الرَّحْمَٰنِ الرَّحِيمِ

Milostivému, Smilovnému (Fátiha: 3)

To proto, že věřící vkládá své naděje do Milosti Boží a touží si ji zasloužit a získat.


Strach coby třetí základ služby Alláhu je implikován slovy Božími:

مَالِكِ يَوْمِ الدِّين

Vládci Dne Soudu (Fátiha: 4)

Tj. jedinému Vlastníku a absolutnímu vladaři v Den, kdy pravda o všem vyjde najevo a vše bude odplaceno. Soudný den je zde pojmenován výrazem يَوْمِ الدِّين jewmu d-dín, mající i konotaci dne konečného vítězství jediné pravé víry.

Dále následující slova Boží:

إِيَّاكَ نَعۡبُدُ وَإِيَّاكَ نَسۡتَعِينُ

Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme (Fátiha: 5)

znamenají: „Ó Pane, my uctíváme jedině Tebe s veškerou láskou, nadějí i strachem a žádáme tě o pomoc ve všem a v každé věci“ a činí lásku, strach a naději třemi základními kameny každého uctívání.

Vznešný Alláh na jiném místě praví ohledně osob zbožňovaných modloslužebníky a neznalými lidmi:

أُولَـٰئِكَ الَّذِينَ يَدْعُونَ يَبْتَغُونَ إِلَىٰ رَبِّهِمُ الْوَسِيلَةَ أَيُّهُمْ أَقْرَبُ وَيَرْجُونَ رَحْمَتَهُ وَيَخَافُونَ عَذَابَهُ ۚ إِنَّ عَذَابَ رَبِّكَ كَانَ مَحْذُورًا

Ti, které vzývají, sami prostředek hledají, jak co nejvíce se přiblížit k Pánu svému, v milost Jeho doufajíce a trestu Jeho se obávajíce, neboť Pána tvého trest je věru obav hodný (Isrá´:57)

Toto hledání prostředků, jak se přiblížit k Pánu znamená, že se k Němu snaží přiblížit se skrze lásku k Němu a lásku k tomu, co On miluje.A poté vzpomíná Alláh také naději na milost a strach před trestem. Verš tak dohromady spojuje lásku, naději i strach.

Podobně i ve verši hovořícím o prorocích jsou dávní spravedliví služebníci Boží popisováni jako:

إِنَّهُمۡ ڪَانُواْ يُسَـٰرِعُونَ فِى ٱلۡخَيۡرَٲتِ وَيَدۡعُونَنَا رَغَبً۬ا وَرَهَبً۬ا‌ۖ وَڪَانُواْ لَنَا خَـٰشِعِينَ

A všichni ti se předstihovali v dobročinném konání a modlili se k Nám z touhy a úcty a byli vůči Nám pokorní. (Anbijá´: 90)

Šejch 'Abdurrezzák al-Bedr praví:

Na základě toho musí služebník (tj. ten, který uctívá pouze Alláha Jediného, Který nemá společníka) spojovat ve svém uctívání, vzývání Alláha a svých zbožných činech všechny tři tyto základy (tj. lásku, naději i strach). Proto není dovoleno uctívat Alláha na základě výhradně jednoho z těchto tří prvků bez podílu zbývajících dvou, jako je pouze uctívání jen z čisté lásky bez naděje a strachu, nebo uctívání jen z naděje bez lásky a strachu, či uctívání jen ze strachu bez lásky a naděje. Kvůli tomu někteří z učenců řekli: „Kdokoli uctívá Alláha pouze z lásky je heretik (arab. زنديق zindík), kdokoli uctívá Alláha pouze ze strachu je jako harúrí [1] a kdokoli uctívá Alláha jen z naděje je jako murdží [2], avšak ten, kdo uctívá Alláha jak z lásky, tak i z nadějě a i ze strachu je skutečným věřícím a zastáncem Jedinosti Boží (arab. موحد muwahhid).[3]

Je nutné vědět, že strach před Alláhem musí být spojen s láskou vůči Němu i nadějí v Něj, aby se strach před Alláhem nestal důvodem ztráty naděje v Milost Boží. Věřící musí disponovat oběma – jak strachem před Alláhem, tak i nadějí v milost Boží, aby strach sám nezpůsobil ztrátu naděje v Milost Boží a naděje v Milost Boží nedala vzniknout klamnému zdání bezpečí před Boží lstí. To proto, že obé – jak ztráta naděje v Milost Boží, tak i tento falešný pocit bezpečí jsou dvěma věcmi, které popírají skutečné a neochvějné přesvědčeni o Jedinosti a Jedinečnosti Boží (arab. توحيد tewhíd).

Vznešený Alláh pravil:

فَلَا يَأۡمَنُ مَڪۡرَ ٱللَّهِ إِلَّا ٱلۡقَوۡمُ ٱلۡخَـٰسِرُونَ

Nikdo si není před lstí Boží jist, leda lid, jenž ztrátě své jde vstříc! (A'ráf:99)

A také pravil:

إِنَّهُ ۥ لَا يَاْيۡـَٔسُ مِن رَّوۡحِ ٱللَّهِ إِلَّا ٱلۡقَوۡمُ ٱلۡكَـٰفِرُونَ

Vždyť jen lidé nevěřící ztrácejí naději v laskavost Boží! (Júsuf: 87)

Na jiném místě Alláh také pravil:

وَمَن يَقۡنَطُ مِن رَّحۡمَةِ رَبِّهِۦۤ إِلَّا ٱلضَّآلُّونَ

Kdo jiný ztrácí naději v milosrdenství Pána svého než ti, kdož bloudí? (Hidžr: 56)

Abú Bekr as-Siddík pravil: „Věru Alláh odpouští i veliké hříchy, proto neztrácejte naději v Milost Boží, ale také trestá i malé hříchy, proto nepropadejte sebeklamu.[4]

Tedy, když se spolu snoubí strach před Alláhem a naděje v Něj, služebník je tímto motivován ke konání skutků zbožnosti a využití všech užitečných prostředků pro tento účel. Vedle naděje v Milost Boží se služebník díky tomu snaží vykonávat skutky poslušnosti, za které doufá v odměnu a díky strachu se vyhýbá neposlušnosti, neboť se obává Božího trestu. Pokud by ovšem naději v Milost Boží zcela ztratil, možná by na konáním dobrých činů rezignoval a pokud by se cítil v bezpečí před Božím trestem, možná by ztratil zábrany konat skutky zlé a být vůči svému Stvořiteli neposlušným.

Šejch al-Fewzán definuje:

Ismá'íl ibn Ráfi' řekl: „Služebník se cítí bezpečně před lstí Boží tehdy, když setrvale páchá hříchy a zároveň doufá v Boží odpuštění.

Učenci říkají, že „ztráta naděje znamená oddálení se od naděje na zlepšeí a ztráta nadějí v ně, což je přesný opak pocitu bezpečí před lstí Boží.

Obé je závažným hříchem. Věřícímu není dovoleno zakládat své uctívání jen na strachu a tím propadnout ztrátě naděje v Milost Boží, ale ani založit své uctívání jen na naději, čímž propadne pocitu bezpečí před Božím trestem. Spíše by měl věřící pociťovat obojí – i strach i naději – strach kvůli svým hříchům, kvůli čemuž věřící koná zbožné skutky s naději v Boží Milost.[5]

_____________________________________________________________

[1] Příslušník historické frakce cháridžovců.

[2] Příslušník sekty popírající tezi, že hříchy způsobují pokles víry.

[3] Viz Fikhu l-ad'íjeti we l-azkár, část 1. a 2.

[4] Zaznamenal Ibn Battal v Šerhu Sahíhi l-Buchárí, 19/267.

[5] Viz al-Iršádu ilá sahíhi l-i'tikádi we r-raddu 'alá ahli š-širki we l-ilhád, str. 85.