TALAL ASAD: EVROPA PROTI ISLÁMU – ISLÁM V EVROPĚ, DÍL I.

Kulturní antropolog, islamolog, společenskovědní teoretik a klasik postkoloniálních studií Talal Asad uveřejnil v dubnu 1997 v časopise The Muslim World nadčasový esej o konfliktu mezi euro-americkou kulturní zkušeností, resp. její globalizovanou verzí, a kulturní zkušeností islámu a muslimských národů. Esej je aktuální i po takřka 20 letech. Autor v něm horuje pro nutnost nalezení společných východisek a mimo jiné pro následující roky predikoval nárůst napětí a nepřátelství ve vztazích mezi muslimy a Západem i protipřistěhovalecké nálady, kterých jsme dnes v celém tzv. západním světě svědky.

Přinášíme jeho český překlad:

„Je banální, nicméně zásadní skutečností, že se masmédia liberální demokracie stávají nepostradatelným zdrojem informací o současném světě, které jsou nutné k formování politického názoru. Liberální inteligence má být podstatnou součástí tohoto procesu – má reflektovat, analyzovat a vysvětlovat širší důsledky těchto informací. Velmi často však selhává a spokojí se s podporou dominantního mediálního diskursu.

Po několik let již západní média informují o násilí, jehož pachatelé se identifikují pomocí náboženského klíče: na Západním břehu či Gaze útočí židovští radikálové na Palestince, v Egyptě zabíjí muslimští radikálové policisty, či Kopty a jiné civilisty, v Alžírsku bezprecedetně eskaluje a vymyká se kontrole probíhající teror Islámské fronty spásy svrhávající dosavadní neústavní režim, v Indii útočí hinduističtí nacionalisté cílící na muslimy, podněcující nepokoje, hrozí převzetím státní moci a vlivní radikální hinduisté upalují své oponenty zaživa, v Íránu probíhá perzekuce menšin a homosexuálů z strany despotické islamistické vlády, v USA hrozí katoličtí a protestantští aktivisté Hnutí pro život těm lékařům, kteří provádějí interrupce, smrtí. Toto vše je projevem něčeho, co jistý akademik nazval „Boží pomstou sekulárnímu osvícenství.“ [1]

Tento a podobný vývoj se dočkal mnoha komentářů v médiích a akademických publikacích. Jedná se ve všech případech o příznaky odmítnutí modernity? Nebo jde o zoufalé projevy moderních aspirací, které zůstávaly příliš dlouho nenaplněny? Analýz a vysvětlení je přehršel. Zájem médií a akademiků je však významným způsobem nevyvážený. Islám je tak považován za větší políček modernitě než jakékoli jiné náboženské tradice. Násilné činy islamistických militantů („fundamentalistů“) jsou často identifikovány se samou esencí celé historické tradice. I za absence přímého násilí tak působí islám jako děsivá tradice volající po sjednocení politiky a náboženství. Tím hrozí podkopáním samotných základů moderních hodnot, jež mají, jak se říká, ztělesňovat Evropa a Severní Amerika.

Nevyvážené zaměření na náboženské násilí vytváří dojem, že islám je hlavní hrozbou pro Západ. Jména autorů, kteří se tímto zabývají, vytvářejí celou legii. Prominentem mezi nimi je však harvardský politolog Samuel Huntington. Ve svém diskutovaném článku uveřejněném ve vlivném americkém periodiku Foreign Afairs sáhodlouze tvrdí, že "těžištěm konfliktu v bezprostřední budoucnosti bude střet Západu s některými islámsko-konfuciánskými státy.[2] Historik moderního Egypta P. J. Vatikiotis bez potíží neváhá za islámským konfliktem se Západem vidět islámské nepřátelství vůči celému světu, protože Západ je svět: 

Současná vlna islámského vzedmutí není jen intenzivně nepřátelská vůči celému světu, nýbrž káže také násilný boj proti němu (nebo alespoň proti těm, které považuje za jeho vůdce), včetně podpory, sponzorování a organizování činů terorismu.[3] 

Orientalista B. Lewis odhaluje děsivé mezinárodní spiknutí. Ohledně vlád muslimských zemí tvrdí, že „vyvinuly sofistikovaný mechanismus mezinárodní spolupráce; pořádají konference a navzdory odlišnostem dosáhli značné shody. Tímto se islámské národy ostře odlišují od vyznavačů ostatních náboženství.[4] Židé ani katolíci, jako by se nás Lewis snažil přesvědčit, nemají žádné mezinárodní organizace pro vzájemnou konzultaci a spolupráci!

Podobné nezodpovědné pohledy však určitě nejsou univerzálně sdíleny všemi západními „experty na islám.“ Odmítlo je mnoho z nich, dosti podrážděně například John Esposito. [5] V následujícím čísle Foreign Affairs byla tato otázka diskutována Leonem Hadarem (který argumentuje ve prospěch názoru, že žádná taková hrozba ve skutečnosti nehrozí) a Judith Miller (která naopak zastává tezi, že hrozba skutečně existuje). Mnohem důležitější než důkazy a argumenty z této debaty, která se v západních publikacích a médiích neustále replikuje, je fakt, že otázka hrozby islámu zůstává naléhavou navzdory pozicím, které jednotliví diskutující v této debatě zastávají. Je tedy islámská obroda ve své podstatě opravdu nebezpečím? A pokud ano, pro co přesně je ohrožením?

Ti, pro něž je odpověď na první otázku kladná, odkazují především na „západní zájmy“ a někdy také na „hodnoty moderní společnosti“ - a vedou jednoduchou spojnici mezi oběma.

Mínění západní veřejnosti se proto více burcuje násilím a autoritářstvím, které má vytvářet islám, než tím, co pochází od náboženství jiných. Lze si povšimnout i začarovaného kruhu, kdy se zvyšující se pozorností věnovanou jevům připisovaným islámu roste také tato disproporce.

Vyskytuje se však i jiná zajímavá selektivita: Západní média si více všímají hrozeb literátům než utrpení lidských bytostí.

Nemělo by být překvapující, že se hrozbám vůči Salmanu Rushdiemu a Nasreen Taslima [6] dostává takové pozornosti (musíme ale možná zvážit i fakt, že N. Taslima není veřejně zdaleka tolik známá, protože jednak není tak zaběhnutou autorkou a navíc nepíše anglicky, ale v asijském jazyce). Stojí však za reflexi proč se mnohem nižší míry zájmu dostává mučení a úmrtí jdoucí na vrub vládám (političtí vězni v Egyptě [7], Palestinci v Izraeli [8], Kašmířané v Indii [9]). Má snad západní liberální střední třída za to, že spisovatelé a jejich životy mají větší cenu než životy obyčejných smrtelníků? Nebo jde o to, že hrozbami vůči nim dochází k narušení principů, na nichž stojí moderní liberální společnost? Kdykoliv jsem v průběhu uplynulých čtyř let svým liberálním přátelům poukázal na tuto disproporci morálního zájmu, dostalo se mi odpovědi, že těmito útoky dochází k napadení svobody slova a že pokusy o násilné umlčení kritiků náboženství jsou pokusem o vraždu svobod fundamentálních pro moderní společnost, na kterých tato spočívá. Stačí to však jako adekvátní vysvětlení jejich nerovnoměrného morálního pohoršení? Někteří naši sekulární liberálové jsou více pohnuti urážkou transcendentních principů než skutečnou surovou krutostí vůči lidem. Stejně jako náboženští fanatici. Tyto principy, jak vidno, jsou velmi emotivním symbolem osobní identity liberálů.

Toho si lze všimnout i při pohledu na zájem „veřejně činné inteligence“ o případ 'Abdulhárise al-Medeního. Dle mezinárodní zprávy tento právník působil jako obhájce některých zakázaných skupiny, za něž také snažil jednat se státem coby prostředník. Byl zatčen a během zadržení v policejní vazbě brutálně umučen k smrti (jako jeden z velkého množství v dnešním Egyptě). [10] Tento případ mučení a vraždy byl státní mocí pochopitelně popřen a odmítnuto bylo také vykonání nezávislé pitvy. Dalo by s tedy čekat, že tato kauza bude mít stejný ohlas jako kauza Rushdieho (známého spisovatele) nebo alespoň Taslimové, protože se nejedná jen o prostý případ mučení a vraždy, ale jde v něm také o základní moderní svobody (nebýt vystaven mučení) a právo na nestranné právní zastoupení, na které vláda přímo zaútočila. Vše nicméně zůstalo u západní inteligence naprosto bez povšimnutí a kauze se nedostalo zájmu medií ani pro její lidskou perspektivu.

Domnívám se, že důvodem je, že nebylo možné případ převrátit v útok na posvátné symboly inteligence, která se sama považuje za strážce sekularismu a moderního státu.

Představuje-li islám vnější hrozbu sekulárním liberálním symbolům, pak musí být muslimové žijící na Západě bráni přinejmenším za podezřelé. Mediální reprezentace, selektivní a ideologicky konstruované, a zaměření na hrozby domácí a vnější často pracují v tandemu s jistými obavami liberální inteligence, která „islámsko-arabský svět“ viní z protlačování cizí náboženské identity dovnitř Evropy prostřednictvím migrace. [11] Tímto souzní s oportunistickým přístupem některých politiků, jako třeba Charlese Pasquy [12], který nedávno zaštítil šikanu severoafrických imigrantů ve Francii. V případě, že následně takový postup, pro liberální svědomí překročí mez tolerovatelnosti, je tím samým tiskem, který původně přispíval ke ztvárnění islámu jako agresivního a netolerantního, reflektován s cílem chránit zasažené muslimy.

Příklad: V jediném vydání The Guardian Weekly (ze 14. srpna 1994) se objevilo následujících šest titulků souvisejících s islámem: Francie zadržela alžírské extremisty; Křesťané v Íránu čelí útoku; Malajsie zakazuje súfismus; Tunisko označilo islamisty za hrozbu; Fatwa na Nasreen skrývá bangladéšský paradox; Francie setrvává v neměnném přístupu k Alžírsku. Vše tedy neslo burcující zprávu o muslimech a neexistoval ani jediný případ, který by pro muslimy nevyzníval negativně. Minulý týden však to stejné periodikum přineslo titulek Vyhošťovací horečka zasáhla Francii, pod níž podrobně popisuje hrůzná policejní nespravedlnosti vůči alžírským imigrantům a hlubší varování redaktora, že „Francie žene vodu na mlýn alžírskému vojenskému režimu, který tak může být stále ještě zachráněn penězi státních věřitelů, anebo může pomoci postavit Islámskou frontu spásy (FIS) v Evropě a Americe mimo zákon.“ Kritizuje také prezidenta Mitteranda a jeho stále ještě sociálně-demokratickou vládu za slepou uličku, do které se dostala anulací alžírských voleb v roce 1992. V té době však většina západního tisku, ať již liberálního, či nikoli, toto rozhodnutí zrušit alžírské volby podpořila.

Měl bych zde ale jasně zmínit, že dle mého názoru nemohou být muslimové požadující smrt či trest pro Taslimovou či Rushdieho nijak omluveni, nebo dokonce podporováni. Distancuji se však od aspektů dominantního diskursu, kterými se tyto události charakterizují a mediálně prezentují. Je nutné toto říkat, protože veřejná debata na Západě zásadně spočívá jen v jednoduchých alternativách - buď jste bezpodmínečně s Rushdiem (a nyní také s Taslimovou), nebo obhajujete radikály. Neváhám tváří v tvář hrozbám smrti, ale zároveň zpochybňuji západní liberální diskurs. Zejména přivádím v otázku (a) úvahu, že „náboženství“ je hrozbou pro základní principy tolerance a demokracie, (b) její úlohu v konstruování „islámského nepřítele“, (c) privilegizaci spisovatelů oproti jiným obětem krutosti, (d) sakralizaci principu svobody slova. Stručně - odmítám úvahu, že útok na spisovatele je součástí většího ohrožení modernity samotné.

________________________________________

[1] Viz KEPEL, Giles. 1993. The Revenge of God. The Resurgence of Islam, Christianity and Judaism in the Modern World. Cambridge: Polity, 1993.

[2] HUNTINGTON, Samuel. „The Clash of Civilizations.“ in Foreign Affairs, sv. 72, č. 3 (1993): str. 48.

[3] Viz jeho esej „Islam on the Move? The Will to Power.“ in Encounter (listopad 1989): str. 49.

[4] LEWIS, Bernard. 1988. The Political Language of Islam. Chicago, str. 3. Zvýrazněno autorem.

[5] Viz monografie ESPOSITO, John. 1992. The Islamic Threat: Myth or Reality? New York: Oxford University Press.

[6] Bangladéšská spisovatelka, feministka, ateistka a nesmlouvavá kritička islámu, žijící od roku 1994 v indickém exilu. - pozn. překladu.

[7] Viz zprávu o pokračujících praktikách zadržování velkého množství civilistů a mučení ze strany egyptských bezpečnostních sil, pořízenou pro Human Rights Abuses Mount in 1993: U.S. Policymakers Should Hold President Mubarak Accountable. New York: Human Rights Watch Publications, 1993.

[8] Viz A Licence to kill: Israeli Undercover Operations against „Wanted“ and Masked Palestinians. New York: Human Rights Publications, 1993, popisující aktivity řádných izraelských jednotek vůči Palestincům, zejména zabití palestinských mladíků ani nehledaných, ani nenosících palné zbraně, kteří byli zastřeleni dokonce i v situaci, kdy nemohli představovat bezprostřední nebezpečí pro životy kolemjdoucích.

[9] Human Rights Watch zde zdokumentovala znásilnění, mučení, žhářství a hromadné popravy civilistů ze strany indických bezpečnostních složek v Kašmíru. Viz Human Rights Crisis in Kashmir: The Pattern of Impunity. New York: Human Rights Publications, 1994.

[10] Viz The Lawyers Committee for Human Rights Delegation to Cairo, Egypt, May 24-27 1994 finds Unanswered Questions in Events Surrounding the Death of Lawyer Abdel Harith al-Madani. New York: Human Rights Publications, 1994.

[11] „Principiálně existuje podezření z rostoucí míry spolupráce mezi západní Evropou s její stagnující a stárnoucí populací a Maghribem s jeho rostoucí a mladou populací. Za dvacet let převýší celková populace Maroka, Alžírska a Tuniska dvojnásobek populace francouzské. Klepání na dveře Evropy bude omnoho hlasitější. Jenže 1,5 milionu Severoafričanů již ve Francii žije a jedním z důsledků bude, že rasové napětí ještě více vzroste. Co když se Evropa v budoucnu obrátí k novým zdrojům pracovní síly, kterými se spíše stanou křesťanští souvěrci z nyní dostupných zemí východní Evropy, než muslimové z jihu?“ Viz "The Arab World: A Survey." in The Economist (12. V. 1990), str. 9.

[12] Ch. Pasqua byl gaullistický politik, který se za alžírské války o nezávislost proslavil zbudováním specializovaných jednotek bojujících proti alžírským povstalcům a v 90. letech protiimigračními zákony známými jako lois Pasqua, přijíámanými mezi lety 1986 – 1993 a následně zrušenými Guigouovými zákony v březnu 1998 po dlouhých a vleklých sporech ohledně jeho protiústavnosti. Podle nich již nebylo občanství přidělováno potomkům rodičů s trvalým pobytem narozeným ve Francii. Na sociální zabezpečení měli nárok jen ti cizinci, kteří si platili sociální připojištění. Každý, kdo byl odsouzen na trest delší než půl roku automaticky ztrácel nárok na získání občanství. Kdo chtěl pozvat nějakého cizince do Francie, se musel prokázat finančním obnosem ve výši 100 franků. Zákony umožňovaly vykázat někoho z Francie až na 5 let a deportovat ho pryč ze země. (pozn. překladu).