TI, KDOŽ ZPUPNÍ NA ZEMI BÝT NECHTĚLI A POHORŠENÍ NEŠÍŘILI

Vznešený Alláh o odměně těch, kteří jsou si vědomi odvrácené straně slávy, věhlasu a oblíbenosti projevující se další snahou zaujmout a získat slávy, oblíbenosti a věhlasu ještě více, pravil:

لْكَ الدَّارُ الْآخِرَةُ نَجْعَلُهَا لِلَّذِينَ لَا يُرِيدُونَ عُلُوًّا فِي الْأَرْضِ وَلَا فَسَادًا ۚ وَالْعَاقِبَةُ لِلْمُتَّقِينَ

A toto je příbytek poslední. My připravíme jej těm, kdož zpupní nechtěli být na zemi a pohoršení nešířili - a věru dobrý bude konec bohabojných. (Kasas: 83)

Ibn Abí Hátim ve vysvětlení tohoto verše uvádí, že Abú Sa'íd al-Ašedždž slyšel od al-Hasana al-Basrího vysvětlení, že „ti, kdož zpupní nechtěli být na zemi“ označují ty, „kteří nehledali slávu na dvorech svých vládců.“ Podle Mu'áwíjji ibnu l-Asweda se tento verš vztahuje na „ty, kteří se nesnažili předhánět jiné lidi ve popularitě, pýše a aroganci a nestarali se o to, že na tomto světě nemají žádné postavení.“

Ibn Kesír poskytuje toto vysvětlení: „Vznešený Alláh nás zpravuje o tom, že nekončící a nepomíjející blaženost na onom světě je určena Jeho skromným věřícím služebníkům, kteří odmítli být na zemi zupnými. To znamená, že odmítli být arogantními, namyšlenými, panovačnými a tyranskými a odmítli páchat zlo vůči ostatním pozemským stvořením.“

'Ikrima vyložil slovo علو 'ulúwwun, použité v tomto verši ve smyslu zpupnosti a povyšování se nad druhými jako pýchu a aroganci. Sa'íd ibn Džubejr vysvětlil, že se jedná o tyranii. Podle Ibn Džurejdže jde o despocii a namyšlenost. Sufján ibn Sa'íd dodal, že se jedná o „povyšování se a panovačnost nad jinými ze strany někoho, kdo na to ani nemá právo.“ A výraz فساد fesádun, překládaný zde jako pohoršení, označuje dle něj „bezprávné odnímání majetku jiných.

Imám Ibn Kudáma al-Makdisí pravil:

Věz, že základem lásky k prestiži je láska ke všeobecné slávě a věhlasu. Toto je veliké nebezpečí a bezpečí před ním je v tom zůstat neznámým. Lidé dobra nemají nejmenší záměr hledat slávu, či na sebe poutat pozornost, ani používat prostředky, které k tomu vedou. Spíše, pokud už se jim z vůle Boží slávy dostane, chrání před ní sami sebe a upřednostňují namísto toho možnost pozornosti se vyhýbat, jak se dochovalo od Ibn Mes'úda رضي الله عنه, který jednou vyšel ze svého domu a když si všiml, že jej následuje skupinka lidí, řekl jim: „Proč mne následujete? Při Alláhu, kdybyste znali to, co je uzamčeno za těmito mými dveřmi, nikdo z vás by mne nenásledoval!” Podle jiné verze tohoto podání jim řekl: „Obraťte se nazpět! Věru v tomto jest ponížení pro toho, který následuje a pokušení pro toho, kdo je následován!1

Existuje mnoho podání, dokládajících vztah našich selef ke slávě, postavení a prestiži, jakož i k touze po nich.

Sa’íd ibnu l-Haddád pravil: „Nic nebrzdí člověka na cestě Boží tolik, jako touha po slávě a postavení.2

Imám al-Awzá'í pravil: „Věru mezi lidmi jsou i ti, kteří milují, když jsou chváleni a oslavováni. Ti u Alláha nemají váhu ani křídla Alláha.3

Ibráhím ibn Adhem prohlásil: „Ten služebník, který miluje slávu, se neobává Alláha!4 Také je zaznamenáno, že jednou vstoupil do zahrady a spatřil v ní lidi, kteří ho hledali a čekali na něj, volajíce: „Kde je Ibráhím ibn Adhem?“ Připojil se tedy k nim a volal s nimi: „Kde je Ibráhím ibn Adhem?!5

Bišr ibnu l-Háris pravil: „Osoba milující slávu se nebojí Alláha.“6 V jiné verzi stojí i dodatek: „Nekonejte tak, abyste byli zmiňováni, skrývejte své dobré skutky tak, jako skrýváte i své špatné.7

Abú Házim pravil: „Skrývejte své dobré skutky ještě více, nežli skrýváte své špatné!8

Ahmed ibn Hanbel pravil: „Blahoslaveni ti, kterým Alláh ukryl jejich reputaci.9 Také pravil: „Přál bych si dlít v údolích Mekky a nebýt nikým znám. Věru já jsem slávou pokoušen.10 Když se doslechl, že ho lid chválí, řekl imám Ahmed jednomu ze svých učedníků: „Abú Bekre, pokud člověk zná sám sebe, nijak mu nepomůže to, co o něm říkají druzí!11

Ajjúb as-Sichtijání pravil: „Žádný upřímný služebník nikdy nemiloval slávu.“ Šu'ba vyprávěl: „Někdy jsem se chtěl s Ajjúbem projít, ale on mi to nedovolil a raději se vydal opačným východem, aby ho lidé nezpozorovali.“ Také uvedl, že mu Ajjúb as-Sichtijání řekl: „Jsem známý, ale i přesto nemám rád to, že jsem známý.”12 Podle jiné verze řekl: „Jsem zmiňován, i když nemám rád, že jsem zmiňován.13

'Alkama pravil: „Nemám rád, když mne lidé následují.“ A vždy, když se okolo něho sesedalo více než čtyři lidí, odešel.14

Uvádí se, že z tohoto Abu l-'Álíja vstal a odešel, pokud se okolo něho shromáždilo více lidí, než tři.15

Imám al-Awzá'í uvádí ohledně jednoho svého učitele: „Když 'Atá ibn Abí Rebbáh zemřel, byl mezi všemi lidmi na zemi nejlepším. Avšak na jeho přednášky chodilo jen sedm nebo osm osob.16

Sufján as-Sewrí pravil: „Následuj cestu pravdy a neciť se osaměle kvůli malému počtu těch, kteří se po ní ubírají.17

Muhammed ibn Sírín řekl svému učedníku Sábitovi: „Abú Muhammede, nic mi nebrání sedávat s tebou, s výjimkou mé obavy ze slávy.18

Aš-Šátibí pravil: „Tou poslední věcí, která bývá vyňata ze srdcí bezúhonných, je láska k vůdcovství a snaha o sebeprosazení.“ Také řekl: „Neznám nikoho, kdo by miloval být známým, kromě toho, kdo přišel o své náboženství a byl vystaven hanbě ostatních!“ A též pravil: „Člověk toužící po tom, aby byl mezi lidmi znám, nenalezne sladkost onoho světa.19

Imám az-Zehebí tato a podobná podání okomentoval slovy:

Znamením upřímné osoby, která nemusí být nutně prosta lásky ke slávě, aniž by si to vůbec uvědomovala, je, že když je za to kritizována, nerozesmutní se a nedušuje se, že jí o slávu nejde. Raději to spíše přizná a řekne: „Alláh budiž milostiv tomu, kdo mi postavil před oči mé vlastní nedostatky.“

Nikdo by neměl být na sebe pyšný a spokojený sám se sebou, neuvědomujíce si své nedostatky. Člověk by naopak ani neměl vytvářet dojem, že si není vědom svých nedostatků. A nebýt si vědom svých vlastních nedostatků je velmi vážná choroba.20

Pokud je naší hlavní starostí naše reputace, prestiž a sláva, potom vězme, že sloužíme někomu jinému, nežli Alláhu a porušujeme věčný příkaz Boží a princip morálky a životního přístupu dochovaný napříč generacemi Božích poslů a proroků:

يَا قَوْمِ لَا أَسْأَلُكُمْ عَلَيْهِ أَجْرًا ۖ إِنْ أَجْرِيَ إِلَّا عَلَى الَّذِي فَطَرَنِي ۚ أَفَلَا تَعْقِلُونَ

Lide můj, nežádám na vás odměnu žádnou, odměna má je jedině u toho, jenž mě stvořil. Což to nechápete? (Húd: 51)

Takovým jednáním žádáme od někoho jiného, nežli od Stvořitele něco, co má být žádáno od Něj, ztrácíme svou svobodu, přestáváme být sami sebou a hanobíme čest i důstojnost nás samotných tím, že se uvrháváme do otrocké pozice vůči někomu, kdo vlastně není o nic lepší než my a kdo je podobně jako my sám stvořen Alláhem, slovy aš-Šáfi'ího, který jednomu člověku vzkázal: „Věru tě Alláh Vznešený stvořil svobodného, buď proto také svobodným, jakého tě On stvořil!21

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja tuto zákonitost vysvětlil následovně:

Když člověk celý den nestráví ničím jiným, nežli starostí pouze o Alláha Jediného Slaveného, Alláh zajistí všechny jeho potřeby a postará se o vše, co mu působí starosti. Vyprázdní jeho srdce tak, že bude moci být naplněno pouze láskou vůči Němu, osvobodí jeho jazyk, takže bude hovořit pouze slova vzpomínky na Něho (arab. ذكر zikr) a dá všem jeho schopnostem pracovat pouze v poslušnosti vůči Němu.

Avšak pokud dotyčný stráví celý svůj den starostí o vezdejší svět, Alláh mu na bedra plně naloží jeho tíži, úzkost a bolest. Nechá jej, aby se vypořádal se vším sám a způsobí, že jeho srdce bude odchylováno od lásky vůči Němu k lásce k nějaké stvořené bytosti, způsobí, že jeho jazyk bude vzpomínat pouze jiné lidi namísto vzpomínání Alláha a způsobí, že veškeré jeho schopnosti a dovednosti budou využity jen proto, aby otročili těmto lidem.

Dotyčný se bude velmi snažit, bude dřít jako pracovní zvíře a otročit pro někoho jiného, nežli pro Alláha …

Kdokoli, kdo se odvrátí od služby pouze Alláhu a poslušnosti a lásky pouze vůči Jemu Jedinému, bude zatížen břemenem otročení, lásky a poslušnosti nějakému stvoření.

Alláh praví:

وَمَن يَعْشُ عَن ذِكْرِ الرَّحْمَـٰنِ نُقَيِّضْ لَهُ شَيْطَانًا فَهُوَ لَهُ قَرِينٌ

A tomu, kdo vyhýbá se připomenutí milosrdného, tomu přidělíme satana, jenž bude druhem jeho věrným. (Zuchruf:36)22

_________________________________________________________________________________

1Viz Muchtesaru Minhádži l-kásidín, str. 222.

2Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 14/ 214.

3Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/255.

4Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 7/939.

5Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 7/260.

6Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 11/216.

7Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 10/476.

8Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 7/195.

9Zaznamenal Abú Ja'lá v Tabekátu l-hanábila.

10Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 11/216.

11Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 11/211.

12Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 6/20.

13Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 6/22.

14Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 7/393.

15Viz at-Tewádu'u, str. 47.

16Uvádí Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/311.

17Zaznamenal aš-Šátibí v al-I'tisám, 1/34.

18Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 4/609.

19Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 10/476.

20Viz Sijeru a'lámi n-nubelá´, 7/397.

21Zaznamenal a-Bejhekí v Menákibu š-šáfi'íjja. Uvádí jej i Jahjá an-Newewí v Tehzíbi l-asmá´i we l-lughát, 1/154.

22Viz al-Fewáid, str. 159.