TYPICKÉ CHARAKTEROVÉ RYSY NÁSLEDOVNÍKŮ SUNNY PODLE IBN TEJMÍJJI

Naším cílem je zde, s pomocí Alláha Vznešeného, popsat některé z charakteristických rysů následovníků Sunny z hlediska jejich přístupu, mravnosti a morálky.   

Následovníci Sunny  a společenství, arab. أهل السنة و الجماعة ahlu s-Sunneti we l-džemá’a jsou nositeli prorockého poselství a spojují v sobě dva ohledy – získávání znalosti i její praktické uplatnění. 

Není pochyb, že nejočividnějším příkladem praktického naplnění naučeného je pak vysoce morální jednání. Proto následují ahlu s-Sunna prorockou mravnost, protkanou milostí a dobročinností vůči všem lidem. Zbavují druhé těžkost a trpělivě je vyzývají k pravdě. Toto je pramen, ze kterého čerpají takoví lidé inspiraci pro své jednání a zacházení s druhými, shodně s morálními vlastnostmi, které je šlechtí a podtrhují jejich objemnou znalost, hluboký vhled a neochvějné následování přímé cesty. Toto je dědictví Proroka صلى الله عليه و سلم, které Alláh svěřil těm, jež vybral a vyvolil mezi všemi dalšími generacemi po Prorokově صلى الله عليه و سلم smrti. Oni jsou tou zachráněnou skupinou, o které Boží Posel صلى الله عليه و سلم ve svých hadísech hovořil.

Alláh Vznešený vyslal Svého Proroka صلى الله عليه و سلم jako milost pro všechny světy, aby vyzýval ke správnému vedení, pročež ho obdařil znalostí i vedením, rozumovými důkazy, dobročinností vůči všem lidem bez rozdílu a obrovským darem trpělivosti vůči jejich provokacím. Prorok صلى الله عليه و سلم byl obdařen takovou mírou znalosti, moudrosti, vznešenosti, ušlechtilosti a jemnosti, že je popisován jako „ten, který zná, vede a napravuje srdce lidí, který je jemný, odpouští lidem a nehaní je, leč nabádá je k dobru na tomto i na onom světě.“ 

Alláh Vznešený praví:

وَإِنَّكَ لَعَلَىٰ خُلُقٍ عَظِيمٍ

Vždyť vskutku povaha tvá je vznešená (Kalem:4)

وَمَا أَرْسَلْنَاكَ إِلَّا رَحْمَةً لِّلْعَالَمِينَ

A neseslali jsme tě, nežli jako milost světům všem (Anbijá:107)

Toto jsou vlastnosti všech poslů a proroků a cesta těch, kteří je následují. Toto jsou také vlastnosti ummy Muhammeda صلى الله عليه و سلم, Posla Božího.

كُنتُمْ خَيْرَ أُمَّةٍ أُخْرِجَتْ لِلنَّاسِ تَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَتَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنكَرِ وَتُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ

Vy jste národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi; vy přikazujete vhodné, zakazujete zavrženíhodné a věříte v Boha. (Áli 'Imrán: 110)

Ibn Tejmíjja uvádí:

Abú Hurejra رضي الله عنه pravil: „Vy jste nejlepší mezi lidmi. Přicházíte ve skupinách k jiným lidem, abyste je dovedli do Ráje.

Takoví lidé usilují a obětují své životy i majetky ku prospěchu a dobru všech lidských stvoření, ač to mnozí z lidí kvůli své neznalosti a bláhovosti ignorují, ba přímo nenávidí. 

Imám Ahmed ve svém kázání pravil: „Chvála Alláhu, který jako dědictví po každém z poslů zanechal jeho poselství, předávané správnými učenci, kteří vyzývají ty, kteří zbloudili, na přímou cestu a kteří jsou trpěliví vůči jejich ústrkům. Tito učenci oživují pomocí Knihy Boží mrtvá srdce a dávají jim zazářit světlem od Alláha. Kolik jen oživili těch, které Iblís svým bludem umrtvil? Kolik jen na správnou cestu přivedli těch, kteří předtím tápali v bludu? A jak překrásné jsou stopy jejich činů mezi lidmi a jak odporné jsou památky toho, čeho se lidé dopustili vůči nim.

Vznešený Alláh miluje vznešenou mravnost a opovrhuje vším nízkým a amorálním. Miluje bystrost a precizné nazírnání na věci, pokud se dostaví pochyby a miluje střízlivý rozum, kdykoli se rozproudí vášně. Miluje chrabrost a odvahu a stejně tak i omluvu a odpuštění.

Tato skupina, ahlu s-sunna we l-džemá’a, se ve své morálce a mravech odvolává na Boží Knihu, tedy Korán, a na praxi Božího Posla صلى الله عليه و سلم, ať už se jedná o jejich vzájemné vztahy, nebo vztahy s jinými. Nařizují trpělivost při pokušeních a vděk v blahobytu, spokojenost s osudem, který nám Alláh Vznešený přiřkne. Vyzývají k co nejvznešenější mravnosti a k co nejkrásnějším a nejlepším skutkům. Jsou pevně přesvědčeni o pravdivosti slov Božího Posla:

أَكْمَلُ الْمُؤْمِنِينَ إِيمَانًا أَحْسَنُهُمْ خُلُقًا

Nejdokonalejšími věřícími jsou ti nejlepších mravů.[1]

Také je popsal těmito slovy:

Pospíchají navázat kontakt i s tím, který jej s nimi přerušil, dávají i tomu, kdo jim nedopřál, odpouštějí tomu, kdo jim ukřivdil, přikazují dobročinnost a poslušnost vůči rodičům, zachovávání rodinných vztahů, příkladný vztah k sousedům, slitování vůči sirotkům, chudobným a cestujícím v nepohodě, jemnost a ohleduplnost vůči těm, kteří jsou jim podřízeni a zakazují všechny podoby amorálnosti. Vše to, co říkají a k čemu vyzývají, čerpají z Boží Knihy a Sunny." [2] 

Dále uzavřel:

Z tohoto vidíme, že ahlu s-sunna jsou skupinou přikazující dobro a zakazující zlo, což je základní pilíř a vznešený princip, který z této skupiny učinil nejlepší skupinu, která se kdy mezi lidmi objevila. Tyto vysoké principy jsou imperativem, k jehož plnění je zavázala šarí’a. Zároveň se stavějí za druhý vznešený princip a to je zachování společenství (arab. جماعة džemá’a), sbližují srdce lidí a shromažďují je okolo společného slova, snažíce se vyhnout vzniku rozkolů a rozdělení. Vyzývají k dobru a odvracejí od zla tak, jak jim to šarí’a klade za povinnost. Považují za povinnost vykonání hadždže, shromažďování se na pátečních a svátečních společných modlitbách, i s vládci, ať již jsou dobří, nebo špatní, pevně se drží společenství a jako takoví se snaží dohromady ummě radit, pevně se spoléhajíce na slova Božího Posla صلى الله عليه و سلم:

‏ إِنَّ الْمُؤْمِنَ لِلْمُؤْمِنِ كَالْبُنْيَانِ، يَشُدُّ بَعْضُهُ بَعْضًا 

Věru věřící je pro věřícího jako stavba, jedna část podepírá druhou,“ načež Prorok صلى الله عليه و سلم  propletl své prsty. [3]

Anebo na jiný výrok Proroka صلى الله عليه و سلم, kde praví: 

‏ الْمُؤْمِنُونَ كَرَجُلٍ وَاحِدٍ إِنِ اشْتَكَى رَأْسُهُ تَدَاعَى لَهُ سَائِرُ الْجَسَدِ بِالْحُمَّى وَالسَّهَرِ

Příklad věřících v jejich vzájemné lásce, slitování a soucitu je jako příklad těla. Když jedna jeho část onemocní, celé tělo trpí horečkou a nespavostí. [4]

Je povinností představeného každé skupiny, což jsou učenci a jejich nadřízení, šejchové apod., aby pracovali s masami, přikazovali jim dobro a odvraceli je od zla, ve shodě s tím, co jim Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم přikázal.[5]

Dalšími jejich vlastnostmi podle Ibn Tejmíjji jsou, že:

Zvažují vše, ať už je řeč o slovech, či skutcích, o podstatě, či formě, o veřejném, či skrytém konání, a to podle měřítka Knihy Boží a Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم, nenásledujíce přitom náklonnost k určitým zvyklostem, nebo mezhebu, nebo směru, nebo postavení, ani slepě nenásledují nějaký názor, ať už na základě slabého podání, nebo nesprávné analogie, ať už by šlo o analogii jakéhokoli druhu. Ani slepě nenásledují nikoho, koho není povinnost následovat v jeho slovech a činech, protože Alláh Vznešený v Koránu odsoudil ty, kteří následují své prosté názory a tužby a zanechávají stranou to, co k nim přišlo jako správné vedení od Pána jejich.[6]

O svornosti mezi nimi pravil:

Takto jest prvním pilířem přátelství a náklonnosti mezi ahlu s-sunna we l-džemá'a náklonnost a přátelství na základě pravdy. Začínajíce od toho, pohlížejí na každého jedince, skupinu, či společenství touto perspektivou a nikoli prizmatem kmenového původu, nebo zemi původu, či příslušenství k nějakému hnutí, směru, či organizaci. Nikomu pak není dovoleno připisovat pojmy typu láska a nenávist, nebo pochvala a odsouzení, nebo přátelství a nepřátelství, nebo požehnání a prokletí ničemu, nežli pouze a jedině tomu a tam, kde a komu toto připsal i Vznešený Alláh. Proto je nepřipisují ani jiným kmenům, městům, národům, mezhebům, směrům určitých imámů nebo šejchů, kterým toto ve skutečnosti nenáleží. Proto je věřícímu přikázáno být bratrem každému věřícímu, ať již je odkudkoli a kdokoli, podobně jako je vůči nevěřícímu předepsán odstup, ať již by byl odkudkoli a kdokoli. Míra náklonnosti je shodna velikosti jeho víry a opovržení nad špatným činem, jehož se dopouští, shodné jeho závažnosti, ale nikdo kvůli svým hříchům a neposlušnosti neopouští okruh náboženství, jak tvrdí cháridžovci a mu'tazila. Poslové, mír s nimi, a upřímní, šehídi a dobro konající nejsou na stejném stupni jako hříšníci, co se týče jejich víry a míry lásky, či nelásky či přátelství, anebo nepřátelství vůči nim.[7]

Ohledně přátelství mezi nimi na základě pravdy řekl:

„Příslušníci ahlu s-sunna we l-džemá’a mezi sebou rozvíjejí jedno všeobjímající přátelství bez ohledu na rozdíly týkající se příslušnosti k různým spolkům, či organizacím, rozdílnosti v názorech, ři preferování určitých interpretací na základě idžtihádu. Nejdůležitější je pro ně zůstat stále jedním jediným společenstvím a takto i napořád působit, odpouštět jedni druhým a neuvádět jedny druhými v blud a odmítání pravdy. Povinností je dát přednost tomu, komu dal přednost Alláh Vznešený i Jeho Posel صلى الله عليه و سلم a nedávat ji tomu, komu ji Vznešený Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم nedal, milovat to, co miluje Vznešený Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم a nenávidět, co Vznešený Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم nenávidí. Odvracet od toho, co Vznešený Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم zakazuje a být spokojen s tím, s čím je i Alláh Vznešený a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم spokojen.

Povinností je, abz muslimové byli ve shodě a konali spolu jako jedna ruka. Jako bychom neviděli, že situace některých lidí došla tak daleko, že člověka, který svůj názor podkládá Koránem a Sunnou, považují za zbloudilce, či ba přímo nevěřícího! A když už by řekli, že v některých otázkách víry pochybil, je třeba vědět, že přece ne každý, kdo se dopustí chyby, se stává nevěřícím nebo velikým hříšníkem, neboť je známo, že Alláh Vznešený této ummě odpustil to, čeho se dopustí omylem, nebo pro zapomenutí.[8]

Dále je jejich principem otevřenost v opozici ke slepému následování a fanatizmu:

Následovníci ahlu s-sunna we l-džemá’a neposuzují lidi ve věcech, o kterých Alláh neseslal žádného důkazu, ani se slepě nevážou za jména, spolky či názory. Své přátelství a nepřátelství budují na čistých základech víry a bohabojnosti, pevně se svazujíce se společenstvím muslimů v pravém smyslu těchto slov, společenství, které vyzdvihuje a jedná podle Knihy Boží a Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم a podle vedení a chápání zbožných předků, budiž s nimi Alláh spokojen. Jména a přídomky, kterými jedni nazývají druhé, nebo pak sami sebe a kterých se pak drží, jako označení příslušnosti k mezhebům jednotlivých imámů, jako např. hanefí, málikí, šáfi'í nebo hanbelí, nebo označení příslušnosti k nějakému šejchovi, jako kádirí nebo 'adewí, nebo kmeni, jako kajsí nebo jemání, nebo označující nějakou regionální příslušnost, jako např. Egypťan, Levanťan, Iráčan apod., pro ně nemají význam. Na takových základech není dovoleno posuzovat lidi a ani není dovoleno na ničem z toho budovat vztahy přátelství, nebo nepřátelství, nýbrž nejvznešenější u Alláha jsou ti z lidí, kteří se ho nejvíce obávají, ať už náležejí kamkoli.[9]

Tato jejich svornost je postavena na společném dodržování všech nařízení Koránu a Sunny:

Jak by vůbec mohlo být ummě Muhammeda صلى الله عليه و سلم dovoleno rozdělovat se a rozcházet tím způsiobem, že by se člověk začal s jenou skupinou přátelit a zároveň se stal zarytým nepřítelem druhé, jen na základě svého názoru a tužby, bez jakéhokoli důkazu od Alláha Vznešeného? A Alláh Vznešený Svého Posla صلى الله عليه و سلم varoval před takovým jednáním. Takové jednání je nejryzejší inovací a takové se dopustili např. cháridžovci, když rozdělili Prorokovu ummu a krev té části z ní, která s nimi nesouhlasí, prohlásili za povolenou. Ahlu s-sunna we l-džemá’a je společenství pevně se držící provazu Božího. A nejnižší podobou tohoto je tužba chválit toho, kdo se s ním názorově shoduje, i když jiní jsou více bohabojnější než tento. Jak by mohlo být dovoleno tříštění ummy kvůli jménům některých inovátorů, kterým Vznešený Alláh a Posel Boží صلى الله عليه و سلم nedal žádného důkazu? Toto rozdělování se, které se v ummě odehrálo mezi učenci, šejchy, vůdci a velikány způsobilo převahu nepřátel nad touto ummou. Toto vše se odehrálo jen kvůli nepokornosti a neposlušnosti vůči Alláhu Vznešenému a Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم. Kdykoli lidé zanechají něco, co jim Vznešený Alláh nařídil, upadnou do propasti vzájemného nepřátelství a nenávisti, kdykoli se národ rozdělí, jeho stav se zhorší a spěje ke zničení. Kdykoli se sjednotí, spraví se jejich stav a získají převahu a moc. Věru jednota je milost a roztříštěnost je opravdové utrpení.[10]

Tomu odpovídá i jejich aktivita směřovaná jako osvěta mezi muslimy:

Následovníci ahlu s-sunna we l-džemá’a neúnavně pracují na posílení společenství, jeho upevňování a rozvoji jeho vzájemné lásky, ve shodě s obecným  dobrem a zájmem muslimů. Taktéž pracují na rozvoji schopnosti odpouštět si navzájem, schopnosti adekvátně reagovat na toho, kdo se dopustí omylu či hříchu, kterého třeba vyzvat k dobru a poradit mu zanechat toho, čeho se dopustil a zároveň také prosit Alláha Vznešeného, aby i tohoto hříšníka uvedl na správnou cestu a odpustil mu jeho hříchy. 

Je známo, že jedním z nejvznešenějších pravidel této víry, pravidel, na kterých tato víra spočívá, je sbližování srdcí, shromažďování se okolo společných stanovisek a náprava vzájemných vztahů, jak praví: 

يَا أَيُّهَا النَّاسُ اتَّقُوا رَبَّكُمُ الَّذِي خَلَقَكُم مِّن نَّفْسٍ وَاحِدَةٍ وَخَلَقَ مِنْهَا زَوْجَهَا وَبَثَّ مِنْهُمَا رِجَالًا كَثِيرًا وَنِسَاءً ۚ وَاتَّقُوا اللَّـهَ الَّذِي تَسَاءَلُونَ بِهِ وَالْأَرْحَامَ ۚ إِنَّ اللَّـهَ كَانَ عَلَيْكُمْ رَقِيبًا

Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen. A bojte se Boha, v Jehož jménu se vzájemně prosíte, a dbejte na pravidla o pokrevních svazcích, neboť Bůh zajisté nad vámi je pozorovatelem. (Nisá´:1)

I další koránské verše a hadísy ukazují na příkaz jednoty a sbližování a zákaz rozcházení a rozdělování se. Následovníci těchto základů jsou následovníky společenství, podobně jako jsou protivníky těchto tezí následovníci rozkolů a rozdělení. A snaha shromáždit se na učení Sunny je zároveň podobou pokornosti vůči Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم.

Nemiluji, aby byl kdokoli z muslimů provokován, a tím spíše moji přátelé, ve věcech, které ve skutečnosti nejsou ani veřejné, ani skryté. Nemám proti nim žádných předsudků a ani o nich nejsem špatného názoru. Vůči každému z nich cítím tu nejvyšší čest a úctu, lásku, respekt a ještě více, nežli jen to. Člověk může být mudžtehidem, který věci správně posoudí, může být mudžtehidem, který pravdu mine a může být dokonce i hříšník. První bude vděčně odměněn, druhý bude odměněn za své úsilí a odměnou za ně mu bude odpuštěna i jeho chyba. A třetí? Nechť Alláh odpustí nám, jemu i všem muslimům …

Vězte, že si všichni pomáháme k dobru a k bohabojnosti, což je povinnost, abychom pomáhali jedni druhým jak jen můžeme. Přeji jen to nejlepší každému věřícímu, přeji mu to, co si přeji sám pro sebe. Ti, jejichž úmysl bude krásný a čistý, za něj budou odměněni. Ti, kteří budou konat dobré skutky, za ně budou odměněni a ti, kteří konají činy zlé, za ty prosíme Alláha o odpuštění.

To, čeho se obávám nejvíce, je, že se již nacházíme v době, kdy člověk jen ztěží najde jen jednoho bratra ve jménu Božím a bude obdařen vztahem opravdového bratrství, které je dnes jen velmi zřídkavé. To říkám, neboť se bojím, že už přišel čas, kerý předpověděl Prorok صلى الله عليه و سلم: „Před koncem vezdejšího světa se halál způsobem vydělaný peníz a bratr, ve kterého budeš mít důvěru, vyskytne jen velmi zřídka.[11]

Tohoto se obávám, ač v hloubi duše doufám, že to, o čem hovoří uvedený hadís, ještě nenastalo, protože tím bychom byli připraveni o dobrodiní upřímného bratrství. Dnes nám z upřímného bratrství zůstaly jen povrchní známosti, úsměv na druhého a pěkné zacházení s druhými, když s nimi jednáme, i když naše setkání jsou hojná. Slovy imáma Ibnu l-Dževzího, většina lidí se dnes pozná, ale mezi nimi je jen velmi málo opravdových přátel, zatímco opravdové bratrství a vzájemná upřímnost je minulostí a k ní se nespěje. Poté imám objasnil důvody vymizení tohoto bratrství a upřímnosti a uvedl, že zbožní předkové toužili jen po životě na onom světě, očistili své úmysly a vztah k druhým považovali za součást své víry, nikoli za světský zájem, jako dnes lidským srdcím dominuje touha po světském užitku.[12]

Zamyslete se nad těmito slovy imáma, který žil v 6. století hidžry a těmito slovy popisoval úpadek bratrství mezi muslimy své doby. Co by asi řekl při pohledu na naši situaci dnes? To, že víra slábne je obecným jevem, když se připojují i pokušení a znamení příchodu soudného dne. Myslím, že největší  důvodem slabosti bratrských vztahů v dnešní době je nedokonalá znalost toho, co v sobě vpravdě ukrývají. 

Proto uvedeme několik příkladů chování ze života zbožných předků, vysvětlujících tento hluboký význam. Na nás pak je chyby v chápání bratrství napravit, abychom nebyli těmi, o kterých hovoří výše uvedený hadís.

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Pokud vás Alláh obdaří láskou k bratru muslimovi, vytrvejte na tom.“ Taktéž se uvádí, že Omar si v noci vzpomenul na někoho a ráno hned po ranní modlitbě za ním zašel, aby jej uviděl, pozdravil a objal. Když Ibn Mes’úd رضي الله عنه vyrazil za svými přáteli, říkal jim: „Vy rozptylujete můj stesk.

O Ibn ‘Abbásovi رضي الله عنه se uvádí, že řekl: „Nejmilejší je mi ten bratr, který mne, když jej vidím, obejme a když se u něj neukážu, najde si důvod, kterým omluví mou nepřítomnost.“ Jedna z věcí, které ukazují na bratrskou lásku Omara vůči Abú Bekrovi رضي الله عنه bylo i to, že Omar  Abú Bekra  políbil na čelo. 

Někteří si všimli, že ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه si jeden oděv obléká častěji, než druhý. Zeptali se jej na to a on jim odpověděl: „Tohle mi dal můj velmi dobrý přítel Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه.“

Poté, co byl zabit Zubejr رضي الله عنه, navštívil sahábí Hákim ibn Hizám رضي الله عنه jeho syna Abdulláha رضي الله عنه. Zeptal se ho: „Kolik můj bratr zůstal dlužit?“ Abdulláh mu odpověděl: „Dva miliony.“ Hákim pravil: „Tak já za něho jeden milion vrátím.

Jednou jistý přítel navštívil Hasana al-Basrího a nalezl jej spícího. U hlavy měl položený koš s ovocem. Otevřel jej a začal z něj jíst. Hasan si dotyčného všiml, jak jí a řekl mu: „Alláh se ti smiluj, toto, při Alláhu, udělá jen opravdový přítel.

Abú Chulda vyprávěl, jak s Abdulláhem ibn ‘Awnem přišli za Ibn Sírínem, který je popadl a řekl: „Ani nevím, čím vás mám pohostit. Oba máte i chléb i maso.“ Poté přinesl med a sladkosti, pohostil je a řekl: „Všiml jsem si, že toto doma nemáte.

Muhammed ibn Wási‘ pravil: „Není dobré družit se s lidmi, kteří se dopouštějí obžerství, protože takto odvracejí od práce pro onen svět.

Bilál ibn Sa‘d al-Aš'arí často říkával: „Bratrem je ten, který, když tě potká, připomene ti onen svět a takový je lepší než ten, který, když tě potká, dá ti zlaťák.

Talha ibn Musarif potkal Málika ibn Mugháwela a řekl mu: „Tebe potkat je lepší a sladší, než med.“ 

Sufján ibn Ujejna pravil: „Slyšel jsem Musewwira al-Werráka přísahat na Alláha a poté říci: „Ani jedinému člověku jsem neřekl, že jej miluji kvůli Alláhu, abych jej pak o něco z tohoto světa obral.

Abú Dža’fer Muhammed ibn ‘Alí se pravil svým společníkům: „Nechť každý z vás vsune ruku do kapsy svého bratra a vezme z ní, co chce.“ „To ne!“ zdráhali se. „Pak nejste opravdoví bratři, jak o sobě tvrdíte.

Příkladem skutečného bratrství mezi učenci je i případ Ibn Tejmíjje a Džemáluddína al-Mizzího, budiž k oběma Alláh milostiv. Džemáluddín mnoho z vlastností Ibn Tejmíjji získal, protože s ním velkou část svého života strávil společně.

Džemáluddín al-Mizzí byl vůči Ibn Tejmíjjovi upřímný, Ibn Tejmíjja byl pro něj velkým vzorem. Často byl vystaven nepřízni osudu, byl několikrát neprávem uvězněn, nebylo mu dovoleno přednášet a i když byl jmenován ředitelem školy Dáru l-hadís al-Ašrafíjja v Damašku, stále proti němu mnozí pletichařili. Když šejchu l-islám Ibn Tejmíjja odešel na lepší svět, byl zrovna ve vězení v Damašku a nemohl jej navštěvovat nikdo, kromě jeho nejbližších přátel, mezi kterými byl i al-Mizzí. Na druhou stranu, i Ibn Tejmíjja sám se velmi spoléhal na šejcha al-Mizzího. Když jej například v roce 709 hidžry propustili z vězení v Káhiře, začal v Egyptě přednášet, ale potřeboval ke své práci některé své knihy, které nechal v Sýrii. Napsal tedy rodině, aby mu je poslali, s tím, aby jim v jejich výběru pomohl právě i Džemáluddín al-Mizzí. Ibn Kesír praví, že důvodem bylo to, že právě al-Mizzí nejlépe věděl, které knihy Ibn Tejmíjja nejvíce potřebuje.  Když byl al-Mizzí v Damašku roku 718 hidžry jmenován ředitelem školy Dáru l-hadís al-Ašrafíjja, šejch Ibn Tejmíjja se zaradoval a řekl: „Podle podmínek zakladatele školy nebyl nikdo, kdo by byl více hoden převzetí tak velké zodpovědnosti, než on.″ Podmínkou zakladatele školy bylo vybrat takového člověka, který má znalost, tuto znalost předává a je zároveň dobrých mravů. Takto mu Ibn Tejmíjja složil poklonu a podtrhl jeho význam oproti ostatním tehdejším významným učencům, dokonce i tak významným lidem, jako byli Ibn Saláh aš-Šehrezúrí, Abú Šáma či an-Newewí. Ibn Tejmíjja také sám osobně vyvedl al-Mizzího z vězení, kam byl nespravedlivě uvržen.

Zamysleme se nad těmito příběhy a přemýšlejme, kde jsme my dnes. Možná je jedním z důvodů slabosti naší dnešní mládeže i nás samých ve všeobecnosti nedostatek bratrské lásky mezi námi. 

Alláh nechť napraví náš stav a posilní naše srdce, neboť On je věru Ten, Který vyslyší prosby. Ámín.

____________________________________________

[1] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4682, jako hasan sahíh ocenil al-Albání.

[2] Viz Medžmú’atu l-fetáwá, 3/158.

[3] Od Abú Músá al-Aš'arího رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 481-

[4] Od Nu'mána ibn Bešíra رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2586.

[5] Viz Medžmú'atu l-fetáwá, 3/423.

[6] Viz Ibid., 12/476.

[7] Viz Ibid., 28/227-229.

[8] Viz Ibid., 3/420.

[9] Viz Ibid., 3/416.

[10] Viz Ibid., 2/419-421.

[11] Tento hadís se mi nepodařilo dohledat. Existuje ovšem podobné podání ve formě slov Ibráhíma ibn Adhema: „Nadejde čas, kdy budou velkou vzácností tyto tři: bratr, se kterým by ses družil, dirhem vydělaný povoleným způsobem a Sunna, podle které se koná a postupuje!” Viz Ahádísun fí Zemmi l-kelámi we ahlili, podání č. 950.

[12] Viz Medžmú'atu l-fetáwá, 28/55-57.