TYPY SRDCÍ POLDE IMÁMA IBN KAJJÍMA AL-DŽEWZÍJJE

Srdce bývá popisováno jako živé, či mrtvé. Srdce mohou být utříděna do celkem tří skupin, na srdce živá, mrtvá a ta, ve kterých je choroba.

Zdravé srdce
 
Pouze ti, jejichž srdce budou zdravá, se v Soudný Den dočkají spásy a Alláh je zachrání:
 
يَوْمَ لا يَنْفَعُ مَالٌ وَلا بَنُونَ إِلا مَنْ أَتَى اللَّهَ بِقَلْبٍ سَلِيمٍ
v den, kdy nikomu ani majetek, ani synové neprospějí -kromě těch, kdož se srdcem upřímným k Bohu přijdou (Šu’ará´88-89).
 
Ohledně rozpoznání zdravého srdce bylo řečeno následující:
 
Je to srdce, které je očištěno od všech tužeb, které se protiví Božím příkazům, nebo které si přejí disputovat o tom, co On zakázal. Jsou prosta  všech pohnutek, které odporují Jeho Dobrotě. Ve výsledku jsou takto chráněna před uctíváním čehokoli jiného, než Jeho a hledají soud a rozsudek výhradně u Něho Jediného a nikoho kromě Něj a Posla Jeho صلى الله عليه و سلم. Takové srdce slouží výhradně službě Alláhu, vždy se na Něj spoléhá, vždy s Ním zachovává spojení, vždy se Ho obává, touží po Něm a upřímně se Mu oddává. Když miluje, miluje na cestě Boží, vždy jen to, co miluje i On. Když vyjadřuje nevoli, vyjadřuje ji ve světle toho, co nemiluje i Sám Alláh. Pokud se k něčemu neváže, zříká se dané věci kvůli Alláhu.
 
Nicméně nic z výše jmenovaného samo o sobě ke spáse nestačí, dokud to není spojeno s odmítnutím následovat výhradně cestu Božího Proroka صلى الله عليه و سلم a nikoho jiného z lidského rodu. Služebník čistého a zdravého srdce se musí plně zasvětit konce své cesty a nezakládat své činy a svá slova na slovech a činech kohokoli jiného, nežli pouze na slovech a činech Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Nemůže upřednostnit žádnou jinou víru, ani žádná jiná slova, ani žádné jiné skutky, než podle příkazů Alláha a v souladu s cestou Proroka صلى الله عليه و سلم. Alláh praví:
 
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لا تُقَدِّمُوا بَيْنَ يَدَيِ اللَّهِ وَرَسُولِهِ وَاتَّقُوا اللَّهَ إِنَّ اللَّهَ سَمِيعٌ عَلِيمٌ
Vy, kteří věříte! Nesnažte se předejít Boha a posla jeho! Buďte bohabojní, vždyť Bůh věru je slyšící, vševědoucí! (Hudžurát:1)
 
Mrtvé srdce
 
Mrtvé srdce je protikladem srdce živého. Svého Pána vůbec nezná a nijak jej neuctívá, natož pak způsobem, jaký On pevně ustanovil, který miluje a kterým je potěšen. Mrtvé srdce namísto toho ulpívá na svých tužbách a chtíčích, dokonce i tehdy, když jednoznačně způsobují Boží hněv a nespokojenost. Jeho vlastník uctívá cokoli jiného namísto Alláha, miluje to, co Alláh nenávidí a pokud dává, nebo se zdržuje, činí tak na základě pouhého svého rozmaru, který má nezměrnou důležitost sám o sobě. Chce se zavděčit těm, které má rád, namísto toho, aby se zavděčil Alláhu. Jeho vůdcem jsou jeho rozmary. Jeho chtíče jsou tím, co jej vede. Jeho nevědomost je to, co mu poroučí. Jeho divoké vnitřní puzení je tím, čím se řídí.  Je zcela ponořen do vezdejších pozlátek či starostí. Je opilý vlastními svými bludy a vlastní láskou k okamžitému uspokojení svých bezuzdných tužeb.
 
Je zdáli volán k Alláhu a onomu světu, avšak neodpovídá na toto volání a namísto toho následuje jakékoli učení a vychytralé návrhy.  Život jej zároveň hněvá i uspokojuje a vášně jej činí hluchým i slepým[1] ke všemu, co je zlo.
 
Společnost vlastníka mrtvého srdce způsobuje chorobu. Žít s ním je jako trávit se jedem a přátelit se s ním znamená postupné sebe zničení.
 
Srdce, v němž je choroba
 
Je to srdce, ve kterém stále ještě jest života. Zdraví jej udržuje v jedné chvíli, zatímco v další jej zachvacuje choroba. Toto srdce pak následuje to, co v něm převládne. Miluje Alláha, věří v Něho, je vůči Němu upřímné a spoléhá se na Něj. Toto mu dává život. Také však zná bezuzdné uspokojování chtíčů a hledání potěšení, miluje a snaží se je zažít. Je plné samochvály, která může vést až k jeho zničení. Naslouchá dvěma volajícím: jeden je volá k Alláhu a Jeho Proroku صلى الله عليه و سلم a ke světu onomu, zatímco druhý jej láká k uspokojování svých potěšení a k útěku k pozlátkům tohoto světa. Srdce, v němž je choroba, pak prostě jen odpovídá na to volání, které je v daném okamžiku silnější.

Tedy, první srdce je živé, zcela podřízené a oddané Alláhu, skromné citlivé a bdělé. Druhé srdce je uschlé a mrtvé. A třetí je někde mezi nimi, mezi vlastním bezpečím a vlastní zkázou.



[1] Podle Abú Dardá رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Tvá láska k něčemu je tím, co te zaslepilo a učinilo hluchým.“ Zaznamenal Abú Daúd v al-Ádáb, 14/38. Hadís je hasan.