UŽITKY VÍRY V JEDINOST A JEDINEČNOST BOŽÍ PRO TY, KDO SE TOUTO VÍROU ŘÍDÍ

Vznešený Alláh je vlastníkem i stvořitelem všeho existujícího, nemá společníka a nic a nikdo kromě Něho není hoden uctívání. Je Jedinečný a neopakovatelný ve všech Svých vlastnostech, charakteristikách a atributech a nikdo a nic s ním není hodno srovnání. Sesílal svatá písma a vysílal lidstvu Své proroky se shodnou podstatou poselství. Mezi těmito proroky vyslal jako posledního Muhammeda صلى الله عليه و سلم. Jím zvěstovaný věčný a nezměnitelný Zákon víry následujeme jako platný pro každou dobu i místo.

Vznešený Alláh toto přesvědčení o Své Jedinosti a Jedinečnosti (arab. التوحيد at-tewhíd) učinil podstatou Svého odvěkého příkazu všem lidem:

وَمَآ أُمِرُوٓا۟ إِلَّا لِيَعْبُدُوا۟ ٱللَّـهَ مُخْلِصِينَ لَهُ ٱلدِّينَ حُنَفَآءَ وَيُقِيمُوا۟ ٱلصَّلَوٰةَ وَيُؤْتُوا۟ ٱلزَّكَوٰةَ ۚ وَذَٰلِكَ دِينُ ٱلْقَيِّمَةِ

A přitom jim bylo pouze poručeno, aby uctívali Boha, zasvěcujíce mu upřímně svou víru jako hanífové, aby dodržovali modlitbu a dávali almužnu - a toto je náboženství neměnné. (Bejjina: 5)

Na jiném místě Alláh ohledně této podstaty Svého poselství praví:

وَلَقَدْ بَعَثْنَا فِى كُلِّ أُمَّةٍ رَّسُولًا أَنِ ٱعْبُدُوا۟ ٱللَّـهَ وَٱجْتَنِبُوا۟ ٱلطَّـٰغُوتَ ۖ فَمِنْهُم مَّنْ هَدَى ٱللَّـهُ وَمِنْهُم مَّنْ حَقَّتْ عَلَيْهِ ٱلضَّلَـٰلَةُ ۚ فَسِيرُوا۟ فِى ٱلْأَرْضِ فَٱنظُرُوا۟ كَيْفَ كَانَ عَـٰقِبَةُ ٱلْمُكَذِّبِينَ

A vyslali jsme již k národu každému posla, aby hlásal: "Boha uctívejte a Tághútovi se vyhýbejte!" A byli mezi nimi někteří, jimž Bůh dal vedení, a byli mezi nimi jiní, jimž usouzeno bylo bloudění. Choďte jen po zemi a popatřte, jaký byl konec těch, kdo pokládali to za lživé! (Nahl: 36)

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما uvádí, že když Posel Boží Muhammed صلى الله عليه و سلم vysílal svého společníka Mu'áza ibn Džebel رضي الله عنه šířit islám mezi židy a křesťany do Jemenu, instruoval jej i o tom, jak přesně má postupovat. Jako první měl obyvatele Jemenu vyzvat právě k přijetí doktríny o Jedinosti a Jedinečnosti Boží:

إِنَّكَ تَقْدَمُ عَلَى قَوْمٍ مِنْ أَهْلِ الْكِتَابِ فَلْيَكُنْ أَوَّلَ مَا تَدْعُوهُمْ إِلَى أَنْ يُوَحِّدُوا اللَّهَ تَعَالَى فَإِذَا عَرَفُوا ذَلِكَ فَأَخْبِرْهُمْ أَنَّ اللَّهَ فَرَضَ عَلَيْهِمْ خَمْسَ صَلَوَاتٍ ...

Přijdeš věru k národu z lidí Písma, proto nechť tou první věcí, ke které je vyzveš, bude, aby věřili, že Alláh je Jedinečný a aby uctívali jen Jeho Jediného. Pokud to uznají, zprav je pak o tom, že jim Alláh uložil za povinnost pět modliteb ...[1]

Podle Muslimovy verze téhož hadísu řekl:

إِنَّكَ تَأْتِي قَوْمًا مِنْ أَهْلِ الْكِتَابِ ‏.‏ فَادْعُهُمْ إِلَى شَهَادَةِ أَنْ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ وَأَنِّي رَسُولُ اللَّهِ فَإِنْ هُمْ أَطَاعُوا لِذَلِكَ فَأَعْلِمْهُمْ أَنَّ اللَّهَ افْتَرَضَ عَلَيْهِمْ خَمْسَ صَلَوَاتٍ ...

Přijdeš věru k národu z lidí Písma, vyzvi je proto ke svědectví, že není božstva hodného uctívání, kromě Alláha a že já jsem Posel Boží. Pokud tě v tom poslechnou, pak jim oznam, že jim Alláh uložil za povinnost pět modliteb ...[2]

Vznešený Alláh také pohrozil slovy, která přikázal zvěstovat Svému milovanému Poslu Božímu Muhammedovi صلى الله عليه و سلم:

قُلْ إِنَّمَآ أَنَا۠ بَشَرٌ مِّثْلُكُمْ يُوحَىٰٓ إِلَىَّ أَنَّمَآ إِلَـٰهُكُمْ إِلَـٰهٌ وَٰحِدٌ فَٱسْتَقِيمُوٓا۟ إِلَيْهِ وَٱسْتَغْفِرُوهُ ۗ وَوَيْلٌ لِّلْمُشْرِكِينَ ٱلَّذِينَ لَا يُؤْتُونَ ٱلزَّكَوٰةَ وَهُم بِٱلْـَٔاخِرَةِ هُمْ كَـٰفِرُونَ

Rci: „Já jen smrtelník jsem jako vy a bylo mi pouze vnuknuto, že božstvem vaším je Bůh jediný. Miřte k Němu přímo a proste Jej za odpuštění! Běda těm, kdož k Němu jiné přidružují, na očištění sebe nic nedávají a život posmrtný popírají!“ (Fussilet: 6-7)

Očišťování v tomto verši kromě almužny a milodaru znamená také očistu své duše od modloslužebnictví, jak se uvádí od Ibn Kesíra:

‘Alí ibn Abí Talha uvádí od 'Abdulláha ibn 'Abbáse رضي الله عنهما, že verš popisuje „ty, kteří nedosvědčují, že není božstva hodného uctívání kromě Alláha.“ Něco podobného uvádí i 'Ikrima.

V podobném duchu jsou slova Boží týkající se duše:

قَدْ أَفْلَحَ مَن زَكَّاهَا وَقَدْ خَابَ مَن دَسَّاهَا

Uspěje, kdo ji očistí a prodělá, kdo ji pošpiní (Šems: 9-10)

Nebo Jeho slova:

قَدْ أَفْلَحَ مَن تَزَكَّىٰ وَذَكَرَ ٱسْمَ رَبِّهِۦ فَصَلَّىٰ

Prospívat naopak bude ten, kdo je očištěn a jméno Pána svého vzpomíná a modlitbu koná. (A'lá: 14-15)

Anebo Jeho slova:

فَقُلْ هَل لَّكَ إِلَىٰ أَن تَزَكَّىٰ

a rci mu: „Což se nepatří, aby ses očistil?“ (Názi'át: 18)

Zamýšleným významem slova الزكاة az-zekát je v tomto případě očištění sebe sama od podlých nectností a zlých mravů, z nichž nejdůležitější součástí je modloslužebnictví (arab. الشرك aš-širk). Zekát (tedy povinný milodar) je nazván zekátem právě proto, že očišťuje bohatství od zakázaného a působí na zvětšení a požehnaní v majetku, jeho užitečnosti i celkovém životě jedince, protože jde o čistý, dobrý a zbožný skutek.[3]

Z výše řečeného je nade vší pochybnost jasné, že odvržení víry v Jedinečného a uctívání Jediného Stvořitele, jinými slovy přidružování k Alláhu tím, že čemukoli stvořenému přiřkneme vlastnosti Stvořitele či Stvořiteli vlastnosti stvořeného, přináší potupu na tomto světě a končí věčným zatracením v Ohni. Velmi nebezpečnou jsou i mírnější formy modloslužby, jako například když se činem určeným pro potěchu Boží někdo snaží získat nějaké světské benefity či slova pochvaly a uznání od jiných lidí. Posel Boží صلى الله عليه و سلم nás varoval před přidružováním k Alláhu ve všech jeho formách, včetně těch nejnepatrnějších.

Abú Músá 'Abdulláh ibnu l-Kajs al-Aš'arí رضي الله عنه jednou řekl: „Lidé! Mějte se na pozoru před přidružováním k Alláhu, jež může být ještě nenápadnější, nežli chůze mravenčí.“ 'Abdulláh ibn Hazn a Kajs ibnu l-Mudárib se postavili a řekli: „Při Alláhu, buď dosvědčíš, co jsi právě řekl, anebo odtud půjdeme rovnou k Omarovi, ať už nám dá své svolení vstoupit, či nikoli.“ Abú Músá pravil: „Klidně vám dosvědčím, co jsem právě řekl. Jednoho dne se k nám Posel Boží صلى الله عليه و سلم obrátil, řkouce:

يا أيُّها النَّاسُ اتَّقوا هذا الشِّركَ، فإنَّهُ أخفَى من دَبيبِ النَّملِ.

Ó lidé! Mějte se na pozoru před tímto přidružováním k Alláhu, protože je ještě nenápadnější, než mravenčí chůze.

Někdo z přítomných se otázal: „A jak se před ním máme mít na pozoru, když je ještě skrytější, než mravenčí chůze, ó Posle Boží?“

Prorok صلى الله عليه و سلم mu odvětil:

قولوا اللَّهمَّ إنَّا نعوذُ بِكَ من أن نُشْرِكَ بِكَ شيئًا نعلمُهُ، ونستَغفرُكَ لما لا نعلمُهُ.

Řekněte: „Alláhumme inná na'úzu bike min an nušrike bike šej´an na'lemuhu we nestaghfiruke limá lá na'lemuh,“ tj. „ó Bože, utíkáme se k Tobě před tím, abychom k Tobě cokoli vědomě přidružovali a prosíme Tě o odpuštění za to, čeho se dopustíme nevědomky.[4]

Legitimní otázka ovšem zní, jaké jsou okamžité přínosy pro jedince či společnost, která se rozhodne tuto věroučnou doktrínu o Jedinosti a Jedinečnosti Boží nepopřít, ale naopak přijmout za svou?

Některé z nich jmenoval soudobý islámský učenec Muhammed Bázmúl ve svém výčtu.

Přínosy pro jedince:

1. Náklonnost k lidem víry a distanc od následovníků nevíry.

2. Čistota srdce a duše.

3. Boží podpora a pomoc, protože Alláh bude na jejich straně.

4. Klid, pokoj a vyrovnanost i v těžkých situacích.

5. Správné vedení, důstojnost a čest.

6. Jasná mysl a osvobození se od zmatků, pověr a pochybností.

7. Velebení Alláha a vědomí Jeho stálého dohledu.

8. Bezpečí před tím, aby Alláh člověka opustil, nebo ho odvrhl.

9. Neutuchající zdravý optimizmus a osvobození se od zoufání a pocitu bezmoci.

10. Šťastnější a pohodlnější život.

11. Schopnost zpytovat sebe sama a zúčtovávat se sebou samým.

12. Vnitřní vhled a schopnost jasně rozlišovat mezi pravdou a falší. Schopnost přemýšlet nad věcmi a brát si ponaučení ze všeho okolo.

13. Skromný a pokorný život, během nějž člověk nepošlape práva a nároky ničeho a nikoho jiného.

14. Ustavení řádu a organizace správných a zdravých vztahů jak vůči sobě samému, tak i vůči ostatním věřícím, vůči ostatním lidem, ostatním stvořeným bytostem i neživé přírodě.

15. Vstup do Ráje a spása před Peklem.

Pro společnosti:

1. Společnosti se skládají z jedinců, tedy všechny přínosy, které platí pro jedince, se odrazí i na společnostech. Očista a náprava na individuální úrovni přináší očistu a nápravu rodiny. Očista a náprava rodiny přináší očistu a nápravu místního sousedství. Očista a náprava místního sousedství přináší očistu a nápravu celého města. Očista a náprava celého jednoho města přináší očistu a nápravu regionu, celé společnosti daného národa a nakonec i celého světa!

2. Sjednocení společnosti a nakonec i národů za jediným cílem – pokorně sloužit Stvořiteli.

3. Vyjasnění pochybností a zlepšení životní úrovně a míry lidské důstojnosti.

4. Upevnění společenské struktury a sociální koheze.

5. Uzavírání spojenectví a odvrhování neshod.

7. Vláda bezpečí a míru.

8. Prosperita už na tomto světě.

9. Bezpečí a ochrana před špatným koncem.

O smyslu našeho stvoření nás na jiném místě v Koránu zpravil Vznešený Alláh svými slovy:

وَمَا خَلَقْتُ ٱلْجِنَّ وَٱلْإِنسَ إِلَّا لِيَعْبُدُونِ 

A džiny i lidi jsem jedině proto stvořil, aby Mne uctívali. (Záríját: 56)

Ibnu l-Kajjim o účelu našeho bytí pravil:

Dobou vymezenou lidskému jedinci je lhůta jeho života. Ten, kdo se odvrátí od Alláha, ten ve skutečnosti nebude žít žádný život a bude zaměstnán čímkoli jiným, než Jím. Život zvířat pak bude ve skutečnosti ještě lepší, nežli život takového člověka, neboť vskutku člověk je živ skrze život své duše a svého srdce. A není života v srdci ani v duši, pokud dotyčná osoba není obdařena znalostí svého Stvořitele, láskou vůči Němu a uctíváním pouze Jeho Jediného, obraceje se kajícně jen k Němu, spoléhajíce se jen na Něho, nacházeje pokoje ve vzpomínce na Něho Jediného a potěšení ve službě Jemu Jedinému a ve snaze se pouze Jemu přibližovat tím, co On miluje. Kdokoli je zbaven tohoto aspektu života, ten je zbaven veškerého dobra v něm. Na celém světě není nic, co by člověku mohlo takový nedostatek vynahradit.[5]

Víra v Boží Jedinost a Jedinečnost a pokorné uctívání pouze a výhradně Jediného Stvořitele je tímto jedinou cestou k nápravě. Sufján as-Sewrí o ní pravil: „Napravte své soukromí a Alláh napraví veřejné záležitosti. Napravte to, co je mezi vámi a Alláhem a Alláh napraví to, co je mezi vámi a ostatními lidmi. Pracujte pro onen svět a Alláh vám zabezpečí dostatek i na tomto světě. Pokud prodáte tento svět za to, co je na světě onom, dosáhnete zisku na tomto i na onom světě. Avšak pokud prodáte onen svět, abyste získali svět tento, přijdete o obojí.[6]

Věru existuje ráj na tomto světě i Ráj na světě onom. Do Ráje na světě onom nevstoupí nikdo, vyjma toho, kdo dokázal vstoupit do ráje na světě tomto. A tím rájem na světě tomto je slast víry, kterou popisuje Ibn Hadžer al-'Askalání těmito slovy:

Víra (arab. الإيمان al-ímán) má svou slast a potěšení, které je možno okusit srdcem, podobně jako je možno okusit ústy sladkost a slast pokrmů a nápojů, neboť věru víra jest výživou a živobytím srdce zrovna tak, jako jsou pokrmy a nápoje výživou a potravou těla. Podobně tomu ani tělo nalezne sladkost a slast v pokrmech a nápojích, kromě jedině tehdy, je-li zcela zdrávo. A pokud je choré, žádnou slast ani užitek z potravy necítí, či daleko spíše cítí slast v tom, co mu škodí a žádnou slast nepřináší.

Stejně tak i srdce nalézá potěchu a slast ve víře jedině tehdy, je-li čisto a zbaveno všech chorob a neduhů. Jen pokud je prosté chorobných tužeb a zakázaných chtíčů, dokáže pocítit a zažít slast víry. Pokud je srdce choré, žádnou slast a potěchu ve víře není schopno ani ucítit, ani zažít. Naopak nalezne potěchu a slast v tom, co z chtíčů a tužeb je škodlivé a zhoubné.[7]

___________________________________________________________________

[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7372.

[2] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 19.

[3] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'Azím, 7/165.

[4] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 4/403, hadís č. 19622; at-Taberání v al-Mu'džemu l-awsat, hadís č. 3479; al-Buchárí v at-Táríchu l-kebír, hadís č. 509; a al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 1/59. Jako hasan doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíb, hadís č. 33.

[5] Viz ad-Dáu we d-dewá´, str. 201.

[6] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 7/35.

[7] Viz Fethu l-Bárí, 1/82.