UNIVERZALITA ISLÁMU

 Mnozí skeptikové odvrhují koncept univerzality islámu a tvrdí, že islám je svou platností omezen jen na Araby a oblast Arabského poloostrova, kam byl seslán. Jako svůj důkaz užívají verš:

وَمَا أَرْسَلْنَا مِنْ رَسُولٍ إِلا بِلِسَانِ قَوْمِهِ
A vyslali jsme každého posla jedině s jazykem lidu jeho (Ibráhím:4). Vyptávají se, jak by mohl být poslán Prorok k nějakému národu, který nerozumí jeho jazyk a ani by nevěděl, co říká? A také říkají, že islám je náboženství s časově ohraničenou platností, které bylo cíleno k nápravě společnosti v době, kdy byl do ní poslán Prorok Muhammed صلى الله عليه و سلم.
 
Není sporu o tom, že toto odvržení a popírání univerzality islámu si klade za cíl zpochybnit platnost islámského náboženství pro všechny lidské bytosti na všechny časy. Je však mnoho aspektů, které činí tuto pochybnost falešnou.
 
Pro začátek, platnost a univerzalita jakéhokoliv náboženství není ohraničena rozmary, chtíči a názory jeho žalobců, ale zjevenými texty a událostmi ze života Božího Posla صلى الله عليه و سلم, které jsou doloženy a zaznamenány historií. Důkazy pro tyto jejich spekulace neexistují a jejich tvrzení nejsou nijak rozumově podložena. Proto se při konfrontaci se skutečností, dokladovanou texty Koránu a Sunny, zcela zhroutí.
 
Alláh praví:
إِنَّ الَّذِينَ يَفْتَرُونَ عَلَى اللَّهِ الْكَذِبَ لا يُفْلِحُونَ
Věru ti, kdož proti Bohu lži si vymýšlejí, ti neuspějí. (Vznešený Korán, 16:116)
Jak dokladují následující verše Vznešeného Koránu, neboť v mnoha koránských verších směřuje Alláh obecnou výzvu:
إِنْ هُوَ إِلا ذِكْرٌ لِلْعَالَمِينَ
A není toto než připomenutí pro lidstvo veškeré (Sád:87)
قُلْ يَا أَيُّهَا النَّاسُ إِنِّي رَسُولُ اللَّهِ إِلَيْكُمْ جَمِيعًا
Rci: „Lidé, já věru jsem poslem Božím k vám všem vyslaným“ (A‘ráf:158)
وَمَا أَرْسَلْنَاكَ إِلا كَافَّةً لِلنَّاسِ بَشِيرًا وَنَذِيرًا وَلَكِنَّ أَكْثَرَ النَّاسِ لا يَعْلَمُونَ
A vyslali jsme tě k lidem všem jen jako hlasatele zvěsti radostné a jako varovatele, avšak většina lidí to neví. (34:28)
Tyto a další verše zdůrazňují univerzalitu islámu a výzvě k němu. Podle šejcha Abdulhalíma Mahmúda z univerzity al-Azhar zjevil Alláh tyto verše na samém začátku poselství, aby od počátku zdůraznil, že poselství islámu je univerzální a že výzva Božího Proroka صلى الله عليه و سلم platí pro lidi jako celek. Je též vhodné podotknout, že poselství islámu cílí lidstvo jako celek, zatímco poselství předcházejících proroků bylo zaměřeno vždy na jejich národy a společnosti. Všemohoucí říká:
لَقَدْ أَرْسَلْنَا نُوحًا إِلَى قَوْمِهِ فَقَالَ يَا قَوْمِ اعْبُدُوا اللَّهَ مَا لَكُمْ مِنْ إِلَهٍ غَيْرُهُ إِنِّي أَخَافُ عَلَيْكُمْ عَذَابَ يَوْمٍ عَظِيمٍ
A již kdysi jsme vyslali Noema k lidu jeho; i pravil jim: „Lide můj, uctívejte Boha a nemějte žádné božstvo jiné kromě Něho! Já se věru pro vás obávám trestu dne strašného!“ (A‘ráf:59)
وَإِلَى عَادٍ أَخَاهُمْ هُودًا قَالَ يَا قَوْمِ اعْبُدُوا اللَّهَ مَا لَكُمْ مِنْ إِلَهٍ غَيْرُهُ إِنْ أَنْتُمْ إِلا مُفْتَرُونَ
A poslali jsme k ´Ádovcům bratra jejich Húda, jenž pravil jim: „Lide můj, uctívejte Boha a nemějte božstvo jiné kromě Něho - vždyť vy si jen vymýšlíte. (Húd:50)
 
Také mnoho z hadísů Božího Posla صلى الله عليه و سلم potvrzuje tuto univerzalitu islámu a jeho poselství všem národům, nehledě na to, že neexistuje žádné užší omezení tohoto poselství na některou skupinu lidí, i když poselství islámu bylo zvláště těžká a úmorná práce jak pro něj samého, tak i pro jeho druhy. Vydali se úpornou cestou džihádu, plnou bouří a neklidu, nepřízně a těžkostí osudu. To byla cesta, na které byli zabiti mnozí, kde ztratil jednoho ze svých nejlepších společníků, svého strýce Hamzu, nechť je s ním Alláh spokojen.
Hadísy také ukazují na univerzalitu islámu, protože oba zdroje, i Korán, i Sunna, jdou ruku v ruce. Vzpomeneme některé z těch, které uvádí ve svém Musnedu imám Ahmed jako sahíh.
Od Abú Hurejry, že Boží Posel, mír a požehnání s ním, pravil:
لا فضل لعربي على أعجمي، ولا أعجمي على عربي، ولا لأحمر على أسود، ولا أسود على أحمر إلا بالتقوى
Není přednosti Araba nad nearabem, ani nearaba nad Arabem, ani bílého nad černým, ani černého nad bílým, leda podle bohabojnosti.
Ve svém Musnedu také zaznamenal od Kurze ibn ‘Alkamy al-Chuzá’ího, nechť je s ním Alláh spokojen, že Prorok řekl:
 أَيُّمَا أَهْلِ بَيْتٍ مِنَ الْعَرَبِ، أَوِ الْعجْمِ أَرَادَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ بِهِمْ خَيْرًا، أَدْخَلَ عَلَيْهِمُ الإِسْلاَمَ
 „Komukoli z Lidu Domu si zachce Alláh Vznešený dobra, tomu dá vstoupit do islámu.
V Sahíhu Imáma Buchárího je od Proroka, mír a požehnání s ním, zaznamenáno od nejednoho zdroje:
كان النبي صلى الله عليه و سلم يبعث إلى قومه خاصة، وبعثت إلى الناس عامة
Posel Boží صلى الله عليه و سلم byl vyslán zvláště ke svým lidem a nadto k lidem všem obecně.
 
V Sahíhu imáma Muslima stojí Prorokův صلى الله عليه و سلم odkaz, aby se sahábové chovali dobře k lidem Egypta a brali je na vědomí. Řekl:
إنكم ستفتحون أرضا يذكر فيها القيراط فاستوصوا بأهلها خيرا؛ فإن لهم ذمة ورحما...
Věru získáte zemi, ve které se vzpomíná kírát, chovejte se proto k jejímu lidu nejlépe, věru oni jsou též příbuzenstvo...“Ležel snad Egypt a jeho koptští obyvatelé na Arabském poloostrově? Nechť zdravý rozum na tuto otázku odpoví.
Prorok صلى الله عليه و سلم již předtím kázal během bity Příkopu o osvojení paláců Chosraua a červených paláců v Levantě. Nacházely se snad tyto na Arabském poloostrově?
Toto jsou předpovědi, že islám se bude šířit i mimo Arabského poloostrova a vyvracejí nesmysly zaujatých orientalistů[1], že islám je toliko náboženstvím Arabů.
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم také vedl čilou korespondenci s vládci, vladaři, císaři, králi a místodržícími v mnoha oblastech mimo arabský poloostrov a tradiční vlast Arabů – s Byzancí, sásánovskou Perzií, Habeší, Bahrejnem, Egyptem, Jemenem a dalšími krajinami. O nich se zmiňují i nesčetní staří historikové islámského světa, o jejichž serióznosti není sporu – Ibn Kesír, at-Taberí, Ibnu l-Asír, Ibn Hišám, nebo al-Ja'kúbí. I když autenticitu některých z těchto dopisů se kritici islámu snažili zpochybňovat, nikdy nebyla vyvrácena a některé z nich jsou dodnes uloženy v Istanbulu. Zaznamenána je v mnoha verzích[2] událost přijetí Prorokova dopisu tehdejšímu byzantinskému imperátorovi Herákliovi, ve kterém jej, jakožto následníka předešlého poselství, muže z Lidu Knihy, Prorok صلى الله عليه و سلم vyzývá k přijetí islámu. Heráklios tehdy po delším dotazování Abú Sufjána, který byl povolán, aby císaři zodpověděl pár dotazů o novém prorokovi, pronesl:
„Velmi dobře jsem si byl vědom, že se objeví, avšak nevěděl jsem, že přijde od vás. Kdyby jsem si byl jist, že se k němu dostanu, překonal bych všechno, jen abych se s ním setkal. A kdybych byl u něj, omyl bych mu nohy."  
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم doručil své poselství i žlutým, i bílým, i snědým, své poselství od Pána Svého doručil totiž dvěma pokolením – lidí a džinů:
اسْتَمَعَ نَفَرٌ مِنَ الْجِنِّ فَقَالُوا إِنَّا سَمِعْنَا قُرْآنًا عَجَبًا يَهْدِي إِلَى الرُّشْدِ فَآمَنَّا بِهِ وَلَنْ نُشْرِكَ بِرَبِّنَا أَحَدًا
skupina džinů naslouchala a řekla: ,Naslouchali jsme Koránu podivuhodnému, k přímé cestě vedoucímu, takže jsme v něj uvěřili a již nikoho nebudeme přidružovat k Pánu svému. (Džinn:1-2)
 
Platnost islámského poselství, jakožto posledního ultimátního zjevení lidstvu dokazují i mnohé pasáže z knih dřívějších zjevení, jakkoli mohly tyto být během pozdějšího historického vývoje pokřivovány. Jisté paralely a zarážející odkazy v nich stále zůstávají.[3]
Ty samé texty však na druhou stranu jasně udávají omezení těchto dřívějších proroctví jen na vlastní národ – na židy. Dnešní judaismus si vlastně ani neosobuje nárok být světovým náboženstvím pro všechny. Co se týče evangelií, i ona podávají zprávu o tom, že Ježíš svým apoštolům zakázal šířit svou víru mimo syny Izraele. V Matoušově evangeliu čteme o apoštolech:
Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon, zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil. Těchto Dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. (Mt, 10:2-6)
Samotnému Ježíši pak Matouš připisuje výrok:
On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ (Mt, 15:24)
 
Již mezi prvními muslimy bylo také několik osob, které nebyly arabského původu – Habešan Bilál, Peršan Selmán, nebo Byzantinec Suhejb a v neposlední řadě také několik následovníků dřívějších náboženství – urození židé Abdulláh ibn Selám a Ka’ab ibnu l-Ahdar, nebo křesťan ‘Ádí ibn Abí Hátim
.
Svou víru jako univerzální poselství světu chápali i sami první muslimové. Muslim Rib'í ibn Ámir před bitvou u Kádísíjje řekl veliteli perských vojsk Róstumovi: „Přivádí nás Alláh. On je Ten, který nás vyslal, abychom vyvedli lidstvo z uctívání služebníků k uctívání Pána služebníků. Abychom vyvedli toho z Jeho služebníků, kteří budou chtít, z úzkosti života pozemského, k jeho šíři a prostrannosti. Z útlaku světonázorů ke spravedlivosti islámu. Vyslal nás tedy se Svým náboženstvím ke Svým stvořením, abychom je vyzvali k Němu."
 
Ve svých statích o vztahu islámu a západu si univerzality a aktuálnosti islámské víry všímali i mnozí objektivní orientalisté. Např. Gustav Le Bonne, francouzský orientalista, napsal: „Důvod dekadence západu leží v jeho zanechání víry a přijetí věr jiných, lživých. Netřeba zanedbat obrovskou kulturní sílu, kterou disponuje právě víra. To, co by mělo být povinností každého z vás je, abyste z víry vzali to, co odpovídá vaší době a udržovali vaše tradice a zvyky. Od studentů a budoucích generací orientalistů, kteří přicházejí z Evropy se očekává, že převezmou nauky, myšlenky a obyčeje, které poslouží jejich vlastní domovině a budou v souladu s jejich etikou.“[4]

Vše, co jsme vzpomenuli, pak jasně ukazuje na to, že poselství islámu není omezené ani na arabský svět, ani na tehdejší dobu, ale je poselstvím celistvým, univerzálním, určeným pro všechny lidi, všechny časy a všechna místa, řešící všechny oblasti lidského života a že takovým bylo toto poselství již od samého svého počátku.

 


[1] Zde je nezbytné připomenout, že je nutno rozlišovat v množině orientalistů, tedy lidí se západním, potažmo neislámským kulturním zázemím, kteří studovali fenomény islámu a islámské civilizace. Mnozí z nich se, pro udržení si své odborné cti a pro vědeckou touhu po pravdě, o islámu vyjadřovalo pozitivně, s pochopením a uznáním, nemálo z nich dokonce islám přijalo. Jejich počet je určitě srovnatelný s těmi, kteří islám hanili, špinili a sloužili proti-islámským zájmům. Velké množství orientalistů se navíc také zřeklo jakéhokoli hodnotícího stanoviska a spokojili se s konstatováním faktů a s historickým popisným přístupem.
[2] Viz jen hadísy č. 51, 2681, 2804, 2941, 2978, 3174, 4553, 5980, 6260, 7196 a 7541 v Sahíhu l-Buchárí.
[3] O těchto odkazech jsme hovořili např. zde: http://www.e-islam.cz/node/214.
[4] An-Na’ma, Ibráhím: Riznica mudrosti muslimanskih velikana, Elči Ibrahim pašina medresa, Travnik, 2008, str. 245.