VÝJIMEČNĚ NADANÝ A PILNÝ CHLAPEC

Tento příběh je svědectvím o nesmírném talentu, ukázkové sebedisciplíně, neukojitelné touze po vědění a neobyčejné zralosti jednoho malého chlapce, který posléze vešel ve známost jako šejchu l-islám Takíjjuddín Ahmed ibn Tejmíja.

Když byl ještě malý chlapec, chtěl ho jeho otec spolu s dalšími jeho bratry vzít na procházku do městského parku. Řekl: „Ahmede, pojď se svými bratry, užijete si zábavy a her!“ Ibn Tejmíja se však otci omluvil, že nemůže. 

Otec se jej snažil přesvědčit, aby si šel s ostatními chlapci hrát do parku, ale Ibn Tejmíja trval na svém: „Prosím otče, omluv mne u bratrů. Ale teď ven opravdu nemůžu.“ 

Otec jej tedy nechal být a se svými ostatními dětmi odešli do parku sami. V městských zahradách strávili celý den a vrátili se až pozdě k večeru. 

Když se potom vrátili, otec se ho zeptal: „Ahmede, nechal jsi své bratry jít samotné a zkazils jim tak všechnu zábavu, pročpak?“ „Ó otče, věru naučil jsem se celou tuto knihu“ a ukázal na knihu, kterou měl s sebou. Otec se podivil a na okamžik zapochyboval: „Vážně jsi se naučil celou tuto knihu?“ „Zkus si mne vyzkoušet,“ opáčil syn na otcův údiv. Otec ho tedy vyzkoušel a opravdu, chlapec nastudoval celou knihu. „No ne! Opravdu jsi ji celou nastudoval!“ zvolal otec nadšeně, synka pevně objal a políbil na čelo. 

„Synku,“ obrátil se otec na Ibn Tejmíju naléhavým a tajemným tónem, „neříkej nikomu, co se ti povedlo, aby ti nezáviděli.“ [1]

Životopisci se neshodují, kterou knihu to vlastně malý Ibn Tejmíja toho dne nastudoval a mají ohledně toho několik domněnek. Nejpravděpodobněji se jednalo o dílo Džennetu n-názir we džennetu l-menázir, jak uvádí as-Safedí v díle A'jánu l-'asr we a'wánu n-nasr.[2]



__________________________________________________________

[1] Viz ar-Raddu l-wáfir, str. 218.

[2] Viz al-Džámi'u li síreti šejchi l-islám Ibn Tejmíja, str. 350.