VĚŘIT, ŽE COKOLI, CO URČITÁ OSOBA ŘÍKÁ, JE SPRÁVNÉ A ŽE COKOLI, CO DOTYČNÝ NEŘÍKÁ, JE NESPRÁVNÉ

Jednou z podob neštěstí, které zasáhly lid v dnešní době je bigotnost a fanatizmus. Odráží se ve vztahu k lidem, kteří skupinu jiných lidí významně ovlivnili. Tak vidíte mnoho lidí, zejména mladých, jak se staví k osobám, které je inspirovaly a ovlivnily, jak upadli do lásky vůči někomu, kdo by jinak ani neměl na muslimy větší vliv, ale díky bigotnímu fanatizmu takoví lidé nechtějí ani slyšet, ani přijmout cokoli, co v jejich očích snižuje význam daného člověka.

Toto je typ bigotnosti, či fanatizmu a přehánění ve víře (arab. ghulú). Taková víra skutečným věřícím nepřísluší. Slova každého, je-li následovníkem Božího Posla صلى الله عليه و سلم, musí být posuzována a pokud souhlasí se Sunnou a správným vedením, pak mohou být přijata a naopak vše to, co jim protiřečí, musí být odvrženo. Proč by tomu tak nemělo být, když imám Málik prohlásil: „Není nikdo, koho slova by nemohla být přijata, nebo odvržena, kromě toho támhle v tom hrobě“ a ukázal na hrob Božího Posla صلى الله عليه و سلم.
 
Tedy kdokoli jiný mimo Božího Posla صلى الله عليه و سلم může a nemusí být ve svých slovech a činech poslechnut a respektován. Tedy nemělo by být bigotnosti, kdy se skupina lidí shromáždí okolo významné osobnosti a vše, co tato osobnost říká přijímá jako jediné správné a vše, co neříká, odvrhuje jako nesprávné. Podobně bychom také neměli zabřednout do přesného opaku, že cokoli nějaká osoba, učenec, nebo hledač znalosti říká, je nesprávné, zavrhujíce tak i to správné, co říká. Je naopak povinností říci tomu, kdo vykonal dobré: „dobře jsi učinil,“ tomu, kdo je na pravdě říci: „ano, ty jsi na pravdě“ a tomu, kdo něco udělal špatně říci: „udělal jsi to špatně.“ Toto je povinností pro věřící.
 
Nemohou jednoduše zavřít oči a následovat naprosto vše, co se jim servíruje a co k nim přichází, ať je to dobré nebo špatné. To vyžaduje jistý typ výchovy a usměrnění, která musí být prioritně vsazena do duší věřících – a toto je přístup, který nechubuje.
 
Důkazy, které je možno brát jako stoprocentně spolehlivé a nechubující jsou jen z těchto tří zdrojů:
1.       z Koránu
2.       ze Sunny
3.       z toho, na čem se Ahl Sunna we l-Džema’a shodli a uvedli to jako bod své věrouky.
Cokoli jiného, bez ohledu na to nakolik je to blízko, nebo vzdáleno od výše uvedeného, spadá do sféry, musí být posuzováno podle této dané znalosti a tohoto vedení.
 
Toto je důležitá otázka, na kterou by měla mládež obrátit maximální pozornost a pro kterou by měla naplno otevřít svá srdce. Neměli by být uzavřeného srdce a názor upřednostnit nad Knihou a Sunnou, ne, to ne! Protože není nikdo, koho slova by nebylo možno přijmout, nebo odmítnout. Úmyslem není věřit, že ten, který prohlásil správnou věc, je bezchybný a ten, jehož názor byl odmítnut, je zcela chybný ve všem, naopak, spíše každý z lidí v sobě zahrnuje to, co je správné i to, co správné není. Ten, který prohlásil správné, nechť je následován v tom, co říká správně, a nemůžeme věřit, že dosáhl správnosti vždy a ve všem. Jeho správnost spíše má být podtržena a má být za ni chválen. Podobně i ten, který pochybil, nemůže být zcela zavržen, spíše by mu mělo být řečeno: „zde jsi pochybil.“ Tam, kde pochybil, by neměl být následován a neměly by se přijímat jeho chybné názory v daných věcech.
 
Toto je správný přístup vůči tomu, kdo se zmýlil ve věci, která spadá v kompetenci idžtihádu, nepřeháníme tedy, ani nejsme příliš laxní, protože obojí, bigotnost i laxnost je odsouzena Ahl Sunna we l-Džema’a.
Je povinností pro nás, abychom se zbavili jakéhokoli náznaku bigotnosti v postoji vůči jakémukoli člověku, osobnosti, učenci, zbožnému člověku apod. - toto je princip Ahl Sunna we l-Džema’a.
Ghulú, tj. přehánění ve víře, je naopak jedním ze znaků doby nevědomosti, džáhilíjje. Působí totiž nesmyslný fanatizmus v tom, že pokud nějaká osoba něco řekne, stane se přesně totéž i slovem jejího následovníka, i kdyby se však tato osoba v dané věci zmýlila.
 
Autor: šejch Sálih Áli š-Šejch

Zdroj: Šerhu Mesáili l-Džáhilíjja, str. 57.