VŠEM BUDE ODPUŠTĚNO, KROMĚ VEŘEJNĚ HŘEŠÍCÍM, DÍL I.

Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel, jak Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

كُلُّ أُمَّتِي مُعَافًى إِلاَّ الْمُجَاهِرِينَ، وَإِنَّ مِنَ الْمَجَانَةِ أَنْ يَعْمَلَ الرَّجُلُ بِاللَّيْلِ عَمَلاً، ثُمَّ يُصْبِحَ وَقَدْ سَتَرَهُ اللَّهُ، فَيَقُولَ يَا فُلاَنُ عَمِلْتُ الْبَارِحَةَ كَذَا وَكَذَا، وَقَدْ بَاتَ يَسْتُرُهُ رَبُّهُ وَيُصْبِحُ يَكْشِفُ سِتْرَ اللَّهِ عَنْهُ ‏.

Celé mojí ummě budou prominuty jejich hříchy, kromě těch, kteří je všem odhalí. A k odhalování hříchů patří věru i to, že člověk spáchá v noci nějaký špatný čin a ráno, poté, co Alláh pro něj jeho hřích přikryl, dotyčný řekne: „Ó ty a ty, já jsem včera pozdě večer spáchal to a to!“ A on strávil noc, přičemž jeho Pán přikryl jeho hřích, ale on se ráno vzbudí a strhne ze sebe závoj, jímž ho Alláh přikryl.[1]

Podle Muslimovy verze řekl:

...دْ سَتَرَهُ رَبُّهُ...

...jeho Pán pro něj jeho hřích přikryl...[2]

Tento hadís zaznamenal al-Buchárí ve svém Sahíhu v Knize o dobrých mravech, v kapitole O muslimovi, který se chvástá vlastními hříchy. Muslim ho uvádí ve svém Sahíhu v Knize o odříkání a zkazek, jež změkčují srdce, v kapitole Zákaz odhalování svých vlastních hříchů.

Učenci uvádí tento hadís do obecnějšího kontextu koránských veršů:

لَّا يُحِبُّ ٱللَّـهُ ٱلْجَهْرَ بِٱلسُّوٓءِ مِنَ ٱلْقَوْلِ إِلَّا مَن ظُلِمَ ۚ وَكَانَ ٱللَّـهُ سَمِيعًا عَلِيمًا

Bůh nemiluje rozšiřování zlých řečí, leda u toho, jemuž bylo ukřivděno. A Bůh věru je slyšící, vševědoucí. (Nisá´: 148)

إِنَّ ٱلَّذِينَ يُحِبُّونَ أَن تَشِيعَ ٱلْفَـٰحِشَةُ فِى ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ لَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ فِى ٱلدُّنْيَا وَٱلْـَٔاخِرَةِ ۚ وَٱللَّـهُ يَعْلَمُ وَأَنتُمْ لَا تَعْلَمُونَ

Těm, kdož si přejí, aby se rozšířila nestoudnost mezi věřícími, těm dostane se trestu bolestného na tomto i na onom světě; a Bůh dobře zná, zatímco vy neznáte. (Núr: 19)

Al-Beghawí poskytl toto objasnění:

Tj. Alláh obecně nemiluje rozšiřování zlých slov a činů, ať už v podobě veřejného hřešení či ohavných řečí, s výjimkou v případě toho, vůči komu byla spáchána nespravedlivost.[3]

ظَهَرَ الْفَسَادُ فِي الْبَرِّ وَالْبَحْرِ بِمَا كَسَبَتْ أَيْدِي النَّاسِ لِيُذِيقَهُم بَعْضَ الَّذِي عَمِلُوا لَعَلَّهُمْ يَرْجِعُونَ

A objevila se na pevnině i na moři spoušť za to, co ruce lidí způsobily, aby tak Bůh jim dal okusit část z toho, co si vysloužili - snad se obrátí. (Rúm: 41)

Ibn Kesír k tomuto verši řekl:

Objevila se na pevnině i na moři spoušť“ díky nedostatku úrody a sklizně, jenž se udál z důvodu hříchů. Abu l-'Álija řekl: „Kdo na zemi proti Alláhu hřeší, ten seje zkázu na zemi, neboť náprava nebes i země tkví v poslušnosti.[4]

Je zakázáno, aby ten, kdo se ve skrytu dopustí nějakého hříchu, se s tímto svým hříchem komukoli svěřoval, byť by se jednalo o jediného člověka, naopak, musí tohoto hříchu litovat a předsevzít si, že se k němu už nikdy nevrátí. Jedinou výjimkou je situace, kdy by o svém hříchu pověděl pravdymilovnému, rozumnému a zbožnému učenci s úmyslem, aby od něj získal poznání nebo nějakou učenou odpověď na nějaký svůj problém, či aby mu dotyčný pomohl najít východisko ze svízelné situace, do které se svým hříchem dostal, či odklonit následky, které mu za něj hrozí. Zakázáno je tedy jen takové odhalování hříchů, které nikomu nepřináší žádný užitek, neboť v takovém případě škoda vzniklá rozhlašováním hříchů bývá větší. Naopak pokud by člověk neposkytl učenci všechny informace, které učenec potřebuje k vynesení spravedlivého, fundovaného a akurátního rozhodnutí a něco důležitého by mu skryl, svědčilo by to o výsměchu a neúctě vůči islámu a jeho nauce ze strany takového tazatele. Důkazem této výjimky z obecného zákazu je hadís, kdy se jistý muž tázal Proroka صلى الله عليه و سلم, co učinit, když on a jeho manželka porušili povinný ramadánský půst pohlavním stykem. Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu poradil, aby se ze svého hříchu vykoupil tím, že nasytí chudobné košem datlí. [5]

Komentáře k předmětnému hadísu od předních islámských učenců minulosti i moderní doby

Abú Hátim al-Bústí spojuje tento hadís se studem (arab. ﺍﻟﺤﻴﺎﺀ al-hajá´), což je dle něj pojem zahrnující také snahu zachovat v tajnosti vlastní špatné činy, aby nebyly odhaleny. Studu jsou dva druhy: stud služebníka před Alláhem Vznešeným, když se člověk dopustí něčeho, za co On hrozí trestem a potom stud před ostatními stvořeními, když se člověk dopustí něčeho z činů či slov, jež lidé vnímají jako opovrženíhodné. Ibn Hibbán pravil: „Každý soudný člověk má povinnost držet se toho, co mu velí jeho stud, protože ten je samotným základem soudnosti, vedoucím k dobru. Odvržení studu je naopak znakem naprosté nevědomosti, vedoucím ke zlu. Stud ukazuje na soudnost, jakož i jeho opak ukazuje na ignoranci.[6]

Jahjá ibn Šeref an-Newewí podává toto vysvětlení:

Výraz المجاهرون al-mudžáhirún označuje ty, kteří své skryté hříchy odhalují ostatním, odhalují, co mělo zůstat skryto a vystavují na odiv to, co pro ně Alláh přikryl, vyprávějí obšírně o svých poklescích, aniž pro to existuje jakákoli nezbytná nutnost či potřeba. V různých rukopisech se objevují různé varianty slova „odhalí.“ V Zuhejrově verzi je dokonce užito výrazu الْهِجَارِ al-hidžár znamenajícího prostopášnost, obscénnost a nepřístojná slova, jak se uvádí od al-Džewáhirího.[7]

Ibn Hadžer al-'Askalání poskytl toto vysvětlení:

Tj. těm, kteří odkrývají své hříchy, nebudou tyto prominuty, podle at-Tíbího jsou již zapsány do jejich spisů. Ti, kteří odkrývají své hříchy, jsou vyňati z daného příslibu prominutí, tedy všem příslušníkům Prorokovy صلى الله عليه و سلم ummy jsou prominuty, tedy nezaznamenány, spáchané hříchy, kromě těch, kteří je odhalují ostatním, jak se uvádí od at-Tíbího.

Také všichni příslušníci Prorokovy صلى الله عليه و سلم ummy mají nárok nebýt za své hříchy pomlouváni, kromě těch, kteří své hříchy odhalují ostatním. V tomto kontextu nabírá prominutí významu prominutí výtky.

V této souvislosti se uvádějí Boží slova:

وَيَأْبَى ٱللَّـهُ إِلَّآ أَن يُتِمَّ نُورَهُ

Bůh nechce nic jiného než učinit světlo Své dokonalým (Tewba: 32)

Ten, kdo odhaluje své hříchy je pak někdo, kdo veřejně hřeší a odkrývá ty hříchy, kterých se dopustil potají a Alláh je přikryl, tím, že o nich jiným lidem vypráví. An-Newewí uvádí, že kdokoli se dopouští veřejné prostopášnosti či inovací, spadá pod kategorii veřejně hřešícího, avšak nikoli nutně pod kategorii toho, kdo své hříchy odhaluje, neboť klíčovou pointou je nám v tomto výroku odhalování tj. svévolná změna stavu ze skrytého na veřejné. Toto se děje tím, že lidé jedni druhým odhalují své hříchy tak, že si o nich vyprávějí, což potvrzuje také zbytek hadísu. (...) V různých podáních jsou užita různá, podle az-Zuhejra více méně synonymní slova pro „odhalování,“ které se kontextuálně vrací naا الْمُجَاهِرُونَ al-mudžáhirún, tj. „ty, kteří odhalují své hříchy ostatním.“ Tj. zabředávají do něčeho, co se nemá šířit, či minimálně do podrobností, které se nemají veřejně rozkrývat. Do toho spadá i veřejné hřešení, které je o to více sankcionováno Zákonem a ti, kteří veřejně hřeší, zasluhují veřejnou výtku. Toto veřejné hřešení podle az-Zuhejra zahrnuje prostopášnost, obscénnost a množství bezpotřebného tlachání, což už stojí velmi blízko odhalování hříchů.

Časová určení užitá v hadíse mají znamenat, že je jedno, v jakém čase tak učiní, resp. po jaké době tak učiní, pokud to Alláh přikryl. Ohledně přikrytí se uvádí i další hadís, jenž ovšem nesplňuje al-Buchárího podmínky, jímž je hadís od Ibn Omara رضي الله عنه od Proroka صلى الله عليه وسلم, že ohledně věcí zakázaných řekl:

اجْتَنِبُوا هَذِهِ الْقَاذُورَاتِ الَّتِي نَهَى اللَّهُ عَنْهَا فَمَنْ أَلَمَّ بِشَيْءٍ مِنْهَا فَلْيَسْتَتِرْ بِسِتْرِ اللَّهِ .

Vystříhejte se těchto nepřístojností, jež Alláh zakázal. Kdokoli se pak takového poklesku dopustí, nechť se snaží zůstat skryt ve skrytu Božím. [8]

Hadís uvádí al-Hákim a vyskytuje se jako slova Zejda ibn Aslema také v al-Muwatta´.

Podle Ibn Battála ukazuje veřejné hřešení na znevažování Božích nároků na člověku, opovrhování zbožnými věřícími a jistý druh vzpurnosti. Pokud se někdo svou vinu naopak snaží neodkrývat, ukazuje to na snahu vyhnout se tomuto. Veřejné hřešení s sebou nese riziko uplatnění stanoveného trestu tam, kde je stanoven, či alternativního nižšího trestu či veřejné výtky tam, kde žádný jasně daný trest neexistuje. Kdokoli se snaží odhodlaně plnit Boží nároky, pak Alláh je Nejštědřejší ze štědrých a Jeho Milost předstihuje Jeho Hněv. Proto pokud ho přikryje na tomto světě, neodkryje jeho hanbu ani na světě onom. A kdo svůj hřích odhalí jiným, ten toto vše odvrhuje za hlavu. Toto potvrzuje také hadís o tajném rozhovoru mezi Alláhem a Jeho služebníkem. Toto vše potvrzuje nutnost, aby služebník zachoval sám pro sebe tajemství, jímž ho Alláh přikryl, když služebník hřešil a nijak tento závoj ze sebe nesnímal. Všechny tyto hadísy obšírně ukazují na opovrženíhodnost odhalování vlastních hříchů, veřejného hřešení a chvástání se hříchem, jakož i na povinnost danou služebníkovi, aby udržel v tajnosti svůj hřích, který Alláh učinil tajemstvím, rozvíjeje tak svůj stud před Alláhem i před lidmi.

Al-Buchárí tento hadís citoval také jako důkaz, že činy lidí jsou Alláhem stvořeny.[9]

Bedruddín al-'Ajní poskytl toto vysvětlení:

Hadís hovoří o nutnosti zachovat to, co Alláh ukryl, ukryté a týká se studu, který musí každý muslim cítit za své hříchy. V hadísech se uvádí, že „Alláh přikryje věřícího“ a já dodávám, že věřící má potom povinnost ukrýt vlastní chyby před druhými, pakliže mu je cílem zamezit šíření zla, rozvratu a zkaženosti. Pokud tak neučiní, přivolá na sebe Boží hněv a Alláh už jeho hanbu přikrývat nebude. Důvodem této snahy o přikrytí vlastních hříchů je stud před svým Pánem i před lidmi, který člověk, vědom si svých hříchů, cítí. (…)

Prorokova صلى الله عليه وسلم slova „budou prominuty jejich hříchy“ znamenají, že Alláh je bude bránit před hanbou a uchrání je trestu. Jeho slova „kromě těch, kteří je všem odhalí“ (...) tzn. těm, kteří svému okolí odhalí své hříchy, tyto prominuty nebudou. (…)

Al-Kermání pravil, že prominutí je přejitím hříchu, či neprovedením trestu za něj. Výrazالمجاهر al-mudžáhir se pak dle něj vztahuje na někoho, kdo své hříchy rozhlašuje a zveřejňuje. Význam Prorokových صلى الله عليه و سلم slov by pak byl, že „každému příslušníkovi mé ummy budou jeho hříchy prominuty a nikdo z nich nebude za ně trestán, kromě těch zkažených a prokletých.“

An-Newewí jmenoval různé podoby odhalování a zveřejňování hříchů: veřejné hřešení, šíření inovací v náboženství, které bývají páchány veřejně, aniž by se je kdo vůbec pokoušel skrývat apod. Všichni, kteří se tohoto dopouštějí, mají svůj podíl na rozkrývání hříchů. (...)

Dále sem patří zveřejňování hříchů tím, že si lidé vyprávějí o tom, čeho se dopustili a co spáchali. Říkám, že toto ukazuje, že takoví lidé se nebojí jejich následků.

A k odhalování hříchů patří,“ podle podání Ibnu s-Sekena a al-Kešmíheního „a věru k odkrývání hříchů patří,“ podle podání Ja'kúba ibn Ibráhíma ibn Se'da „věru ke zveřejňování hříchů patří,“ což je verze Muslimova, a podle podání al-Ismá'ílího „věru k veřejnému hřešení patří ...“ Všechny tyto výrazy jsou podle 'Ijjáda synonymní. Veřejné hřešení pak znamená prostopášnost, obscénnost a bezpotřebné tlachání, což ovšem také stojí významově blízko zveřejňování a odhalování hříchů, byť významově k tomu, o čem hovoříme, nesedí zcela přesně.

Nicméně mnozí další smýšlejí, že toto pod význam tohoto hadísu i tak patří. Kdokoli příliš tlachá, je stejný, jako ten, kdo hovoří o tom, o čem by měl mlčet a odhaluje to, co mělo zůstat skryto. (…) Říkám, že prostor přenechaný různým jazykovým významům užitých slov je dosti široký a jejich obecnou platnost lze pochopit s případným užitím analogie. (…)

Prorokova صلى الله عليه و سلم slova „nějaký čin“ se vztahují ke hříšnému činu, „ráno, poté“ tj. následujícího rána potom, co vstane, „co Alláh pro něj jeho hřích přikryl, dotyčný řekne: „Ó ty a ty, já jsem včera pozdě večer spáchal to a to!“ tj. rozhlásí své hříchy do okolí.[10]

Al-Munáwí pravil:

Myslí se ti, kteří odhalují své hříchy tím, že si o nich mezi sebou vypráví. Sem spadá podle Ibn Džemá'y i rozšiřování toho, co se odehraje mezi manžely, byť by to i bylo dovoleno, což je známo jako odsouzeníhodná věc, před níž jsme varováni. „K odkrývání hříchů patří,“ tj. ke zveřejňování hříchů a k veřejnému hřešení, patří i „to, že člověk spáchá v noci nějaký čin a ráno poté, co Alláh pro něj jeho hřích přikryl, řekne“ tj. nadejde ráno a on řekne: „Já jsem včera pozdě večer spáchal to a to!“ Slova „jeho Pán přikryl jeho hřích, ale on se ráno vzbudí a strhne ze sebe závoj, jímž ho Alláh přikryl“ znamenají, že ho strhne ze sebe tím, že o svém hříchu vypráví všem okolo. Toto je z jeho strany zrada tajemství, které bylo mezi ním a Alláhem a prokázané milosti, díky které ho Alláh uchránil hněvu, zlých dopadů a škod na jeho cti a pověsti, které by mu dané přečiny způsobily. Toto je varování před podobným jednáním i před veřejným hřešením.

Komu Alláh promine, ten nenese hříchu, přičemž následně je vyjasněno, že toto se netýká těch, kteří rozhlašují své hříchy všem okolo a páchají je veřejně, zpronevěřujíce se tomu, že jejich činy Alláh přikryl závojem tajemství. Následně na sebe takoví uvalí Boží hněv tím, že je nad nimi díky tomu vykonán trest. K tomu, co má Alláh rád totiž patří šíření toho, co je krásné a přikrývání toho, co je ohavné. Odhalování vlastních hříchů pak představuje nevděk za Boží dar neodhalení něčí hanby. Podle an-Newewího nemá ten, kdo se dopustí nějakého hříchu, se tímto svým proviněním chlubit druhým, ale litovat ho, stydět se za něj a předsevzít si, že se k němu už nikdy nevrátí, leda že by o něm zpravil svého šejcha či učitele apod., doufaje, že mu dá z jeho situace východisko, nebo ukáže důvod, proč k něčemu takovému klesl, aby se toho napříště vyvaroval, či aby za něj prosil o odpuštění, pak toto je v pořádku. Zakázáno je takto činit jedině tehdy, když pro to neexistuje opodstatnění. Al-Ghazálí říká: „Odkrýt hřích je odsouzeníhodné, pokud se tak děje chvástavým a výsměšným způsobem a nikoli kvůli otázce, či z důvodu vyjasnění náboženského pravidla, jako se stalo v případě muže, jenž se tázal Proroka صلى الله عليه و سلم o radu, jak se vykoupit z úmyslného přerušení povinného ramadánského půstu. Jeho otázku mu on neměl za zlé.[11]

'Alí al-Kárí pravil:

Celé mé ummě budou prominuty jejich hříchy“ tj. Alláh jim zaručí své prominutí (arab. عافية 'áfija) a poskytne jim bezpečí před čímkoli nemilým (…) a toto zahrnuje každého, podobně jako zahrnují každého i Prorokova صلى الله عليه وسلم slova:

كُلُّكُمْ رَاعٍ وَكُلُّكُمْ مَسْئُولٌ عَنْ رَعِيَّتِهِ.

Každý z vás je pastýřem a každý z vás je zodpovědný za své stádo.[12]

S výjimkou „těch, kteří odhalují své hříchy,“ tj. „všichni z mé ummy jsou očištěni od hříchů, kromě těch, kteří své hříchy odhalují.“

Od at-Tíbího se uvádí i vysvětlení, že „žádní z mé ummy nemají být pomlouváni, kromě těch, kteří odhalují své hříchy.“ A také se uvádí: „Kdokoli ze sebe strhne závoj studu, ve věci toho není pomluvy.

Prominutí znamená nevykonání trestu, případně očištění od hříchu. (…)

Ti, kteří odhalují své hříchy, jsou tací, co odkrývají to, co Alláh přikryl závojem tajemství a hovoří o tom jiným. Podle al-Ašrefa není čtení „žádní z mé ummy nenesou hříchu“ tak docela správné, spíše platí, že „nikdo z mé ummy nemá být trestán či tvrdě plísněn za spáchaný hřích, kromě těch, co své hříchy odhalují jiným.“ A na to, co o pomluvě vzpomíná at-Tíbí, hadís přímo neukazuje a ani to nelze vyčíst přímo z kontextu, v jakém je uveden, jak nezůstává skryto nikomu pozornému, nadanému rozmyslem. Nicméně na totéž ukazují další autentické hadísy.

Odhalování hříchů znamená, že člověku je zcela lhostejné, co dělá a co říká, nebo co se o něm říká, zda je pomlouván, plísněn či haněn a dopouští se i zcela zjevné chlípnosti a mravní zpustlosti. Následuje příklad takového jednání, kdy „člověk spáchá v noci nějaký čin,“ tedy nějaký hřích, a potom ráno poté, co Alláh jeho hanbu ukryl před zraky lidí, či ho celou noc nestihl žádným trestem za takové jednání, díky čemuž dotyčný dočkal rána, řekne nějakému svému druhovi: „Ó ty a ty! Já jsem včera pozdě večer spáchal to a to“ z odporných činů. Celou noc strávil hřešením a jeho Pán přikryl jeho vinu před jinými a ani ho nezahanbil Svým trestem, avšak dotyčný ze sebe sám sňal onen „závoj, jímž ho Alláh přikryl.[13]

Muhammed ibn 'Allán as-Siddíkí poskytl toto objasnění:

Celé mojí ummě budou prominuty jejich hříchy“ - použitý výraz معافى mu'áfá je jmennou odvozeninou od výrazu معافة mu'áfetun znamenajícího prominutí, což je zdůraznění významu synonymního slova عفو 'afwun, v návaznosti na užitý kvantifikátor كل kullu s významem celý či všichni. Tj. všichni jsou v bezpečí před jazyky a rukama ostatních lidí, kromě المجاهرون al-mudžáhirún, tj. doslova „těch, kteří své skryté hříchy odhalí,“ tj. těm jejich hříchy nebudou prominuty, resp. těm jediným budou jejich hříchy vytýkány. Výraz المجاهر al-mudžáhir, jak se uvádí ve Fethu l-Bárí, označuje někoho, kdo změní stav něčeho, co mělo zůstat utajeno, na to, co je odhaleno (arab. جهر džehr). To znamená, že se vztahuje k někomu, kdo mění skryté hříchy na očividné tím, že o nich mezi sebou hovoří. Podle různých verzí a podání, používajících vedle slova مجانة medžána také částečně synonymní slova جهر džehr a إجهار idžhár, sem také patří veřejné hřešení a šíření zkaženosti (arab. فحش fuhš), zrádnost a množství nepotřebných slov. Podle al-Fudajla nejde jen o mluvené, ale i psané slovo. Další část hadísu je alegorií konání takového člověka, který se jiným chlubí a svěřuje se svými hříchy. Podle Ibn Bettála takové jednání svědčí o neúctě a pošlapávání práv a nároků Alláha a Jeho Posla i zbožných, ctnostných věřících a o zatvrzelosti dotyčných hříšníků. Takto zatvrzelý hříšník by pak měl být potrestán za své hříchy vymezeným trestem (arab. حد hadd) tak, jak je stanoveno, pokud je nějaký stanoven, případně sankcionován nějakou mírnější, alternativní formou trestu či alespoň výtkou, pokud žádná konkrétní sazba stanovena není.[14]

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín vysvětlil:

Autor uvádí hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl: „Celé mojí ummě budou prominuty jejich hříchy, kromě těch, kteří je všem odhalí,“ tj. všem, kteří odpoví na výzvu Božího Posla صلى الله عليه وسلم, budou jejich hříchy prominuty a toto prominutí znamená, že jim Alláh jejich hříchy již prominul, kromě těch, kteří své hříchy odhalují ostatním, kteří se veřejně dopouštějí neposlušnosti vůči Alláhu Vznešenému. A takoví se dělí na dva druhy:

Prvním jsou ti, kteří se dopouštějí hříchu veřejně, před lidmi, přímo před jejich zraky. Není pochyb, že takovým nemůže být prominuto. Takoví na sebe přivolali hanbu a přivolávají ji i na ostatní. Na sebe přivolali hanbu už tím, že se dopustili neposlušnosti vůči Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه وسلم a každý, kdo se tohoto dopustí, dopouští se křivdy a nespravedlivosti sám vůči sobě, ve shodě se slovy Božími:

وَمَا ظَلَمُونَا وَلَكِنْ كَانُوا أَنْفُسَهُمْ يَظْلِمُونَ 

Neublížili nám, ale sami sobě ukřivdili. (Bekara: 57)

Naše vlastní já je samo o sobě závazkem, který nám byl svěřen a je naší povinností pečovat o něj tak, jak mu náleží. Jako když máš dobytek, vybíráš pro něj nejlepší pastviny a odháníš ho od těch špatných. To samé platí i pro tvé vlastní ego. Musíš ho směřovat k tomu, co je pro něho dobré a to jsou dobré činy a držet ho daleko od toho, co je pro něho špatné – a to jsou skutky zlé.

A co se týče přivolávání hanby na ostatní, pak veřejně hřešící člověk bývá spatřen lidmi, kteří následně uvnitř sebe objeví sklon k témuž hříchu a následují jeho špatného příkladu, čímž se veřejně hřešící provinilec stává – a Alláh nás před tím chraň – někým, jako byli tito předáci z lidu faraonova volající do ohně, vzpomenutí slovy Božími:

وَجَعَلْنَاهُمْ أَئِمَّةً يَدْعُونَ إِلَى النَّارِ وَيَوْمَ الْقِيَامَةِ لا يُنْصَرُونَ

A učinili jsme z nich vůdce zvoucí do ohně pekelného a nedostane se jim pomoci v den zmrtvýchvstání. (Kasas: 41)

A Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

من سن في الإسلام سنة سيئة ؛ فعليه وزرها ووزر من عمل بها إلى يوم القيامة.

Kdo zavede v islámu špatnou zvyklost, ponese břímě hříchu svého i břímě všech, kteří se téhož hříchu dopustí po něm až do Dne Zmrtvýchvstání. [15]

V předmětném hadíse tento druh odhalování hříchů není přímo vzpomenut, ale je na něj indirektně ukázáno, neboť se jedná o obsáhlou kategorii.

Prorok صلى الله عليه وسلم naopak uvedl příklad jiného druhu odhalování svých skrytých hříchů, ohledně něhož se pro některé lidi obával ještě více: „A k odhalování hříchů patří věru i to, že člověk spáchá v noci nějaký špatný čin,“ nebo pokud se tohoto dopustí mezi zdmi svého domu, kde ho nikdo nevidí, a Alláh jeho hanbu přikryje. Pokud by se kál, hřích by zůstal mezi ním a Alláhem a to by pro něho bylo dobré. Nicméně takový člověk ráno vstane a mezi lidmi řekne: „Ó ty a ty, já jsem včera pozdě večer spáchal to a to!“ A takovému nebude jeho hřích prominut – a Alláh nás před tím chraň – takovému Alláh přikryje jeho hanbu, avšak on ji odkryje před ostatními.

A lidé se něčeho takového dopouštějí ze dvou hlavních důvodů: 

První důvod je, že člověk, který toto dělá, je lhostejný ignorant, jenž si neváží vůbec ničeho, učiní hřích, potom o něm vypráví a potom vypráví o čistotě srdce.

A druhý důvod je, že takový člověk zcela zanedbává velikost a ohromnost Stvořitele, až se mu takřka vysmívá – a Alláh nás před tím chraň – takoví lidé se svým zlem chlubí, jakoby šlo o jejich poklady. Mezi lidmi jsou i tací, kteří se tohoto dopouštějí mezi svými přáteli, říkají jim i věci, které měly zůstat tajemstvím a které se nesluší nikomu vzpomínat. A takovým nebude prominuto, protože odhalují své skryté hříchy. Člověk má to, co z jeho hříchů Alláh skryl, zachovat jako skryté. Má Alláhu děkovat, že ho nezbavil možnosti prominutí. Má se kát za to, co ze hříchů, jichž se dopustil, zůstalo mezi ním a jeho Pánem a snažit se k Němu upřímně navrátit, aby jeho viny On přikryl nejen na tomto,a le i na onom světě.[16]  

____________________________________________________________________

[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6069.

[2] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2990.

[3] Viz Tefsíru l-Beghawí, 1/304.

[4] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'Azím, 3/576.

[5] Od 'Áiše رضي الله عنها ho zaznamenal mezi jinými i al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1935.

[6] Viz Rewdatu l-'ukalá, 1/56.

[7] Viz Šerhu n-Newewí li-Sahíhi Muslim, 18/119.

[8] Zaznamenali al-Bejhekí v Sunenu, 8/330; al-Hákim v Mustedreku, 4/244; Abú Hámid al-Ghazálí v Ihjá 'ulúmi d-dín, 3/171; a as-Sujútí v Džámi'u s-saghír, hadís č. 174. Al-Albání ocenil jako sahíh v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 149.

[9] Viz Fethu l-Bárí, 10/486-488.

[10] Viz 'Umdetu l-Kárí šerhu Sahíhi l-Buchárí, 22/138-139. Rozbory podpůrných isnádů a gramatických jevů v textu hadísu byly redakční úpravou vypuštěny.

[11] Viz Fejdu l-Kadír, 5/11-12.

[12] Na autoritu 'Abdulláha ibn Omara zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7138.

[13] Viz Mirkátu l-mefátíhi šerhu Miškátu l-masábíh, 7/3034-3035.

[14] Viz Delílu l-fálihíne li-turuki Rijádi s-sálihín, 2/25.

[15] Na autoritu Džeríra ibn 'Abdilláha رضي الله عنه zaznamenali at-Taberání v al-Awsat, hadís č. 9182; a al-Lálikáí v Šerhu 'Akídeti ahli s-sunneti we l-džemá'a, podání č. 1.

[16] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 2/241.