VŠEM BUDE ODPUŠTĚNO, KROMĚ VEŘEJNĚ HŘEŠÍCÍM, DÍL II.

Důvody zákazu zveřejňovat své i cizí hříchy

Na základě tohoto hadísu lze uzavřít, že hříchy máme povinnost tajit a přikrývat a nikoli rozhlašovat do širého okolí, či je rozkrývat, ať už se jedná o nás samé či kohokoli jiného. Ukrývání hříchů je obecně chvályhodné a jejich rozhlašování je obecně odsouzeníhodné. Je tomu tak, protože:

1. Jedná se o příkaz nesnímat ze sebe závoj tajemství, kterým nás Alláh přikryje, když se nám stane, že se dopustíme nějakého poklesku či chyby, ve shodě s citovanými Prorokovými صلى الله عليه و سلم slovy „kdokoli se pak takového poklesku dopustí, nechť se snaží zůstat skryt ve skrytu Božím.

2. Odhalování hříchů povzbuzuje ego k páchání dalších hříchů a rozdmýchává jeho nízké tužby, aniž by ho cokoli dalšího nutilo se hříchů vystříhat. Kdokoli pozbude daru zůstat ve svém hříchu skryt na tomto světě, pozbude ho i na světě onom, což je věc ještě závažnější.

3. Mohou nás ve hříchu následovat ostatní a my se tak můžeme stát konkrétním důvodem, proč se daná podoba hřešení rozšíří ve společnosti a lidé do ní zabřednou ve velkých počtech. Veřejným hřešením či rozhlašováním hříchů přestáváme škodit jen sami sobě a začínáme působit újmu i dalším. Proto kdokoli hřeší, musí se přinejmenším snažit nehřešit alespoň před ostatními, byť by to byli i jeho blízcí, jeho rodina a děti.

4. Veřejným hřešením a rozhlašováním svých tajných hříchů se můžeme dostat až k nejnižší a nejvíce odsouzeníhodné kategorii těch, kteří odhalují své hříchy – a to jsou ti, kteří se jimi chvástají přede všemi ostatními a jsou hrdí na ohavnosti, ke kterým se opovážili klesnout.

5. Je nám přikázáno držet se studu a veřejné hřešení či rozhlašování hříchů je něco, co není spojitelné s postojem stydlivého člověka, jehož důvěrným a nerozlučným druhem je pocit hanby.

V tomto kontextu se od Ibn Omara رضي الله عنهما uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil jednomu muži, který druhého káral za to, že je až přespříliš stydlivý:

دَعْهُ فَإِنَّ الْحَيَاءَ مِنَ الإِيمَانِ.

Nechej ho, vždyť stud přece patří k víře.[1]

Od Jahjá ibn Kesíra se v kontextu studu a starosti o vlastní pověst, čest a důstojnost uvádí tato slova: „Lidé sami sebe nepoctili ničím lepším, nežli poslušností vůči Alláhu a ničím horším svou vlastní pověst nepošpinili, nežli svou neposlušností vůči Němu.[2]

Veřejné hřešení a odkrývání skrytých hříchů tedy ukazuje na mrzkost povahy veřejně hřešícího či toho, kdo odkrývá své skryté hříchy, jakož i chorobu a zatvrzelost v srdci dotyčného. Kompromituje také stávající společenská pravidla, útočí na převládající hodnotový pořádek a vytváří ve společnosti poptávku na přehodnocení něčeho, co nikdy přehodnocováno nebylo, čímž dochází k nepřípustnému relativizování jakéhokoli zla. Tímto hříchy a špatné činy působí odchýlení od přímé cesty Boží, jak uvádí Korán ohledně starých Izraelitů:

فَبِمَا نَقْضِهِم مِّيثَـٰقَهُمْ لَعَنَّـٰهُمْ وَجَعَلْنَا قُلُوبَهُمْ قَـٰسِيَةً ۖ يُحَرِّفُونَ ٱلْكَلِمَ عَن مَّوَاضِعِهِۦ ۙ وَنَسُوا۟ حَظًّا مِّمَّا ذُكِّرُوا۟ بِهِ

Protože však porušili svou úmluvu, prokleli jsme je a zatvrdili jsme srdce jejich, takže přemísťují slova z jejich míst a zapomněli na část toho, co jim bylo připomenuto. (Máida: 13)

Jeden hřích přivolává další hřích, až se člověk stane naprosto zaslepeným, neschopným vnímat pravdu. Pokud se toto děje potají, dochází k těmto negativním dopadům jen na úrovni jednotlivce. Pokud se toto děje otevřeně, zasahuje takto vzniklá újma celý kolektiv, což se stalo dávným národům zmíněným v Koránu - 'Ádovcům, Semúdovcům, obyvatelům Sodomy a Gomory i mnohým dalším. Korán o tom hovoří:

وَزَيَّنَ لَهُمُ ٱلشَّيْطَـٰنُ أَعْمَـٰلَهُمْ فَصَدَّهُمْ عَنِ ٱلسَّبِيلِ وَكَانُوا۟ مُسْتَبْصِرِينَ

Satan jim okrášlil jejich počínání a svedl je z cesty, ačkoliv byli jasně vidoucí. ('Ankebút: 38)

Proto komentáře některých učenců zmiňují velký rozdíl mezi skrytými hříšníky na straně jedné a oproti nim stavějí na druhé straně odkrývače svých tajných hříchů, veřejně hřešící osoby a inovátory.

Ibnu l-Kajjim o důvodech tohoto rozdílu v souvislosti s inovátory (a totéž platí i pro veřejně hřešící a ty, kteří o svých hříších vítězoslavně vyprávějí ostatním) praví:

Je známo, že hříšník škodí jen sám sobě, avšak někdo, kdo vnáší do náboženství inovace škodí velkému množství dalších lidí, dokonce i představuje pokušení narušující samotné základy náboženského přesvědčení ostatních, na rozdíl od hříšníka, jehož zasahuje pokušení jen díky jeho tužbám. Co se pak inovátora týče, číhá, aby mohl lidem bránit v tom, aby se ubírali po přímé cestě. Prostý hříšník toto nedělá. Inovátor odvrhuje atributy Boží a Jeho Dokonalost, zatímco hříšník to nečiní. Inovátor protiřečí tomu, s čím přišel Prorok صلى الله عليه و سلم, což hříšník nečiní. Inovátor přehrazuje lidem cestu vedoucí k Ráji, zatímco obyčejný hříšník pouze komplikuje cestu do Ráje toliko jen sám sobě.[3]  

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín také poukázal na tyto nuance, když uvedl náš předmětný hadís do kontextu hadísu dalšího:

„Od Abú Hurejry رضي الله عنه se také uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

لاَ يَسْتُرُ اللَّهُ عَلَى عَبْدٍ فِي الدُّنْيَا إِلاَّ سَتَرَهُ اللَّهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ .

Alláh nepřikryje vinu svého služebníka na tomto světě, aniž by ji nepřikryl i v Den Zmrtvýchvstání.[4]

Podle jiné verze řekl:

‏ لاَ يَسْتُرُ عَبْدٌ عَبْدًا فِي الدُّنْيَا إِلاَّ سَتَرَهُ اللَّهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ ‏.

Nepřikryje služebník vinu jiného služebníka na tomto světě, aniž by Alláh v Den zmrtvýchvstání nepřikryl tu jeho.[5]

Následně řekl:

Přikrytí viny znamená ukrytí činu. Přikrytí viny ovšem není ani za všech situací chvályhodné, ani za všech situacích odsouzeníhodné. Je v zásadě dvou druhů:

Prvním typem je přikrytí viny někoho, kdo cítí hanbu a není veřejným hříšníkem. Vinu takového člověka je třeba přikrývat, je mu třeba diskrétně poradit a ukázat na chyby, kterých se dopustil. A toto je chvályhodné přikrývání něčí viny.

Naopak nemusí být dovoleno krýt někoho, kdo svým hřešením ohrožuje jiné lidi, překračuje meze a páchá zlo proti služebníkům Božím. Toho je naopak záhodno přivést ke spravedlnosti, aby přestal být nebezpečný svému okolí, pokud pro to existuje potřeba. Ale pokud existuje potřeba, aby byly jeho viny prominuty, lze je i prominout. Tedy to, jak s ním naložit, se vrací na veřejný zájem (arab. المصلحة maslaha). Tj. když je v zájmu společnosti ho potrestat, má být potrestán a když je v zájmu společnosti mu prominout, je třeba mu prominout. A prominutí má mít obecně přednost.

A třetím, zvláštním případem, je pak otevřeně hřešící, zkažený prostopášník, neustále hovořící např. o smilstvu – utíkáme se k Alláhu před tím – např. říká, že odešel do nějaké cizí země a tam nestydatě hřešil, páchal ohavnosti, smilnil s množstvím žen a ještě se tím chlubí. Od takového je třeba vyžadovat pokání, jinak se dokonce může vystavit riziku odsouzení k trestu smrti za odpadlictví, protože kdo se chlubí smilstvem, může to ukazovat na to, že považuje smilstvo za povolené a kdo smilstvo či jiné skutky, jež jsou všem známy jako zakázané, považuje za povolené, ten tímto popírá islám.

Existují někteří naprosto prohnilí a zkažení lidé, kteří toto dělají a díky kterým se muslimové ocitají v nesnázích. Je to kvůli nim a jejich činům. Jsou tací, kteří se vychloubají takovými činy a tím, že cestují do zemí či měst vyhlášených zpustlými mravy, jako je třeba Bangkok a jiné, kde je rozšířeno smilstvo, sodomie, alkohol a jiné špinavosti. A od takových je třeba, jak jsem uvedl, vyžadovat pokání.[6]

V návaznosti na šejchova slova týkající se muslimských zemí pod šarí'atskou jurisdikcí nutno na tomto místě uvést, že my muslimové zde v Evropě žijeme v prostředí, které zpravidla není většinově muslimské či jehož obyvatelstvo obyčejně nejde příkladem v dodržování Božího Zákona a ani zde neexistují žádné šarí'atské soudní instance. Takové prostředí od nás vyžaduje vydání co nejlepšího svědectví o islámu, tedy o tom, jak žít co nejvíce v souladu s Vůlí Boží a se Zákonem, který Všemohoucí zjevil Svému milovanému Muhammedovi صلى الله عليه و سلم. Jakýkoli prohřešek proti němu, spáchaný veřejně, byť i na očích nemuslimů či tzv. nepraktikujících muslimů, nebo veřejně šířený a popisovaný, byť i před nemuslimy či tzv. nepraktikujícími muslimy, zásadním způsobem kompromituje vydávání tohoto svědectví, očerňuje obraz islámu, špiní kolektivní pověst muslimů a staví kohokoli dalšího, kdo by se v daném prostředí snažil Božím Zákonem řídit, do prekérní pozice bigotnosti, rigidity a fanatizmu, do úlohy cizorodého elementu, páté kolony zrádců a nebezpečných vnitřních nepřátel. Ti evropští muslimové a muslimky, kterým z islámu zůstala pouze jejich jména, kteří se neváhají dopustit jakéhokoli hříchu a zločinu a kteří nevykonávají žádnou ze svých povinností vůči Alláhu, vůči ostatním muslimům a svým nemuslimským sousedům i lidstvu jako celku, ti, kteří nedodržují modlitby a další náboženské povinnosti nebo páchají kriminalitu, lžou žijí nemravně a dopouštějí se zvěrstev, či třeba dokonce jen i svým zevnějškem veřejně zcela jasně ignorují to, co od nich Alláh požaduje a s čím přišel Posel Boží صلى الله عليه و سلم a nestydí se za to, anebo se svými řečmi či jakýmkoli jiným způsobem podílí na společenské legitimizaci takového jednání, škodí svým hříšným jednáním nejen sami sobě, ale i všem ve svém okolí, protože vnášejí chaos a zmatek do toho, co je a co není islámem, respektive co je dovoleno a co je zakázáno, stíraje původně jednoznačně dané hranice mezi tím, co je pravda a co je blud, co je dobro a co je zlo. A míra škody, kterou působí, závisí na velikosti hříchu, kterého se veřejně dopouštějí a který svými řečmi a činy šíří.

Poučení z hadísu o zákazu odhalovat své hříchy

V našem předmětném hadísu nacházíme mnohá ponaučení pro náš každodenní život:

1. Je zakázáno odhalovat hříchy, kterých se ve skrytu dopustíme, ostatním na veřejnosti.

Skutečný muslim se vyznačuje tím, že zažívá pocity studu a hanby, které mu brání, aby rozhlašoval, jakých hříchů se dopouští, do svého okolí.

Pocit studu a hanby je dobrá věc sama o sobě, pokud přímo nevede k dobru, alespoň brání v konání zla a i to je součást víry.

Pokud člověk o tento pocit přijde, začne se před ostatními chvástat svými hříchy.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم nám zachoval jako pozůstatek ostatních dávných Božích zjevení pravidlo: 

.إِذَا لَمْ تَسْتَحِي فَاصْنَعْ مَا شِئْتَ

Pokud to v tobě nevyvolává stud a hanbu, pak si dělej, co chceš.[7]

2. Pokud někdo do okolí rozhlašuje, jaké hříchy spáchal, ukazuje to, že Boží milost, se kterou Stvořitel přikryl jeho hanbu, bere jako samozřejmost a toto ukazuje na nevděk dotyčného a jeho pohrdání Božími dary.

Ibnu l-Kajjim pravil:

Vyvarujte se proto toho, abyste byli lhostejní vůči Tomu, který vám dal život, umožnil vám dýchat a také vám zabezpečil vše, co k životu potřebujete.[8]

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín řekl:

Pokud bychom uvažovali o hříších, které spácháme a o kterých lidé nemají ani ponětí, shledali bychom, že jich je velmi velký počet. Nicméně tím, že je Alláh Vznešený a Mocný přikryje, se nám dostává nezměrné laskavosti a milosti.[9]

3. Pokud někdo ze studu a hanby přikrývá své hříchy, nelze to brát za známku pokrytectví, protože nám bylo jasně zakázáno své hříchy odkrývat jiným. Naopak, jde o čin pokornosti a poslušnosti vůči Alláhu.

Ibnu l-Kajjim podotýká, že zbavovat se pokrytectví je celoživotní úsilí, kterého nikdo není ušetřen a v úvodu svého popisu pokrytců říká:

Popisy těchto lidí se uvádí nesčetně mnoho. Při Alláhu, toho, co jsme vynechali, je ještě daleko více nežli toho, co jsme zmínili. Dalo by se říci, že o nich hovoří celý Korán, neboť je jich na zemském povrchu bezpočet, jakož i pod ním, tedy v hrobech. Není žádného místa na zemi, aniž by je tam nebylo možno potkat.

Huzejfa رضي الله عنه jednou slyšel kohosi prosit: „Ó Bože, znič pokrytce!“ Řekl mu: „Synovče, pokud by měl opravdu zničit pokrytce, možná bys chodil po ulicích sám jediný, protože jen s těží by tu někdo vůbec zůstal.[10]

4. Způsobů, jakými hříšník odkrývá své hříchy je více, nežli jeden, na což ukazují Prorokova صلى الله عليه و سلم slova „… k rozhlašování hříchů patří i to ...“ Tím chtěl říci, že existují i jiné způsoby, jako když člověk úmyslně zanechá ostatním důkaz svého hřešení. Toto také odpovídá principu chvástání se svými hříchy, jak je uveden v našem předmětném hadísu. Totéž platí o někom, kdo o svých hříších píše, anebo se z nich zpovídá nějaké zbožné osobě, jak je známo od křesťanů a také některých zbloudilých súfíjů, kteří se je jali slepě napodobovat. Výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy se muslim obrací na pověřené osoby a přeje si, aby byl na něm vykonán předepsaný šarí'atský trest za spáchání nějakého zločinu, ve snaze zajistit si tímto způsobem pokání očistu od dotyčného hříchu na onom světě, anebo muslim, který se obrací na učence s konkrétní otázkou, například když se poutník svěří s dotazem, zda spáchání takového či onakého hříchu nenarušuje jeho pouť a díky tomu se například přizná k intimnímu styku ve stavu poutního zasvěcení, byť využije všech jemu dostupných prostředků k tomu, aby svůj hřích pokud možno neodhalil, aby ze způsobu položení otázky nevyplynulo, že právě on spáchal právě takový hřích. Může se například zeptat: „Pokud se někdo dopustil toho a toho, co má nyní udělat?“

5. Ještě horším druhem odkrývání vlastních hříchů a chvástání se jimi před ostatními je, když člověk hřeší veřejně. Pokud je zakázáno lidem oznamovat, jakých hříchů jsem se dopustil, tím spíše je zakázáno takto hřešit přímo před zraky ostatních. Něco takového ukazuje na nedostatek studu a pocitu hanby ještě více. A toto jasně odhaluje špatné chápání někoho, kdo bez jakýchkoli výčitek svědomí hřeší na veřejnosti s tím, že „přece není pokrytec, na nic si nehraje a nic před ostatními neskrývá,“ myslíce si, že takový přístup je znakem upřímnosti. Toto také odhaluje nesmyslnost jednání některých dervišů, kteří před lidmi okatě hřeší, aby je lidé podceňovali a spílali jim, čímž se v sobě snaží probudit pokoru, ubíjet pýchu a přiblížit se k Alláhu.

6. Vzhledem k tomu, že všichni synové Adamovi se hříchů dopouští a žádný z nich není vůči nim imunní, je všem lidem přikázáno se za své hříchy stydět a snažit se je skrývat, co nejvíce to jen lze.

7. Někteří učenci, jako Ibnu l-Kajjim, poukazovali na Boží přívlastek الستير as-Sittír, tj. Ten, který přikrývá hanbu, na základě podání, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم uviděl muže rituálně se koupat na otevřeném prostranství, načež ze své kazatelny řekl:

إِنَّ اللَّهَ عَزَّ وَجَلَّ حَلِيمٌ حَيِيٌّ سِتِّيرٌ يُحِبُّ الْحَيَاءَ وَالسَّتْرَ فَإِذَا اغْتَسَلَ أَحَدُكُمْ فَلْيَسْتَتِرْ .

Věru Vznešený Alláh je Laskavý, Stydlivý, nahotu a hanbu Ukrývající, miluje stud a ukrývání nahoty a hanby. Proto kdykoli se kdokoli z vás koupe, nechť přikryje svou nahotu.[11]

8. Pocit studu a hanby za spáchaný hřích motivuje člověka ke skutečně upřímnému pokání, které zůstává mezi ním a jeho Pánem. Pokud někdo o svých hříších veřejně hovoří, vede to k pocitu zanedbávání a přehlížení daného hříchu a také k tomu, že určité formy hřešení začnou být ve společnosti brány na lehkou váhu. Za takových podmínek je méně pravděpodobné, že se z nich věřící budou kát.

9. Prominutí hříchů, na které hadís ukazuje, se může vztahovat jak na tento, tak i na onen svět. Co se týče života na tomto světě, sám fakt, že Alláh přikryje někomu jeho jednání, za které by ho na veřejnosti čekala ostuda, je pro něj ulehčením a prominutím trestu, díky čemuž neutrpí pověst dotyčného mezi lidmi a on mezi nimi nebude vzpomínán po zlém, neboť an-Newewí a další učenci uvádějí, že není pomluvy ve zmiňování špatností kohokoli, kdo opakovaně veřejně hřešil tak dlouho, až začal být obecně znám jako hříšník. A co se týče prominutí v životě posmrtném, pak snaha přikrývat své hříchy představuje čin pokornosti příkazu Božího Posla صلى الله عليه و سلم a známku studu, který, jak víme, je součástí víry a něčím, co člověka přivádí k upřímnému pokání. A díky tomu se jedná o konání, které přináší spokojenost Boží. Díky tomu ho Alláh ušetří toho, co by jej zasáhlo, pokud by se na něho On hněval.

Co se týče přikrytí hříchů na onom světě, Safwán ibn Muhriz vypráví, že kdosi se tázal 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما ohledně tajného rozhovoru mezi Alláhem a Jeho věřícím služebníkem v Den Soudu. Ibn Omar mu odpověděl, že slyšel Božího Posla صلى الله عليه وسلم říci:

يَدْنُو أَحَدُكُمْ مِنْ رَبِّهِ حَتَّى يَضَعَ كَنَفَهُ عَلَيْهِ فَيَقُولُ عَمِلْتَ كَذَا وَكَذَا‏.‏ فَيَقُولُ نَعَمْ‏.‏ وَيَقُولُ عَمِلْتَ كَذَا وَكَذَا‏.‏ فَيَقُولُ نَعَمْ‏.‏ فَيُقَرِّرُهُ ثُمَّ يَقُولُ إِنِّي سَتَرْتُ عَلَيْكَ فِي الدُّنْيَا، فَأَنَا أَغْفِرُهَا لَكَ الْيَوْمَ‏‏.‏

Každý z vás se přiblíží ke svému Pánu, až ho Jeho Pán zcela přikryje a zeptá se ho: „Spáchal jsi takový a takový hřích?“ „Ano,“ přizná dotyčný. Alláh řekne: „Spáchal jsi takový a takový hřích?“ „Ano, spáchal,“ přizná se dotyčný. Takto ho Alláh přiměje, aby doznal všechny své hříchy a potom řekne: „Já jsem pro tebe tvé hříchy na světě vezdejším přikryl. A dnes ti je odpouštím.[12]

Zákaz ukazovat se navenek jako zbožný a být potají prostopášným hříšníkem

Toto ovšem nikterak neznamená, že hřešit potají je dovoleno, anebo že je jakkoli chvályhodné, aby si člověk před lidmi hrál na zbožného a ve skrytu, když ho ostatní nevidí, patřil k těm nejzkaženějším.

Sewbán رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl

لأَعْلَمَنَّ أَقْوَامًا مِنْ أُمَّتِي يَأْتُونَ يَوْمَ الْقِيَامَةِ بِحَسَنَاتٍ أَمْثَالِ جِبَالِ تِهَامَةَ بِيضًا فَيَجْعَلُهَا اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ هَبَاءً مَنْثُورًا.

Vskutku v mé ummě znám takové, kteří přijdou v Den Soudný se skutky velikými jako hory Tiháma, avšak Alláh je promění na rozptýlený prach.

Sewbán požádal: „Posle Boží, popiš nám je, abychom se nic netušíce nestali jedněmi z nich.“

Prorok صلى الله عليه وسلم mu odvětil:

‏ أَمَا إِنَّهُمْ إِخْوَانُكُمْ وَمِنْ جِلْدَتِكُمْ وَيَأْخُذُونَ مِنَ اللَّيْلِ كَمَا تَأْخُذُونَ وَلَكِنَّهُمْ أَقْوَامٌ إِذَا خَلَوْا بِمَحَارِمِ اللَّهِ انْتَهَكُوهَا ‏.

Oni jsou vašimi bratry, jsou z řad vás samých, část noci tráví uctíváním zrovna tak, jako vy, avšak jsou to tací lidé, kteří jakmile zůstanou osamotě s Božími zákazy, tak je překročí.[13]

Výraz rozptýlený prach (arab الهباء al-habá´) odkazuje na zvířený prach, viditelný v záři slunce či jiného osvětlení. Boží zákazy (arab.محارم الله mahárimu ´lláh) odkazují na veškeré hříchy, na cokoli, co Alláh zakázal, ať už se jedná o malý poklesek či velehřích.

Podle Ibn Hadžera al-Hajsemího přetvářka znamená, že člověk se navenek jeví zbožným a bezúhonným, ale jakmile zůstane sám, začne okamžitě překračovat posvátné hranice zakázaného, bez ohledu na to, zda se jedná o velké či malé hříchy. Dokonce i páchání malých hříchů vždy, jakmile je člověk osamotě a má k tomu příležitost, je považováno za velký hřích, čehož důkazem je právě tento hadís, o němž následně poznamenává:

Kdokoli, kdo má ve zvyku navenek se ukazovat jako zbožný a skrývat své zlé způsoby, ten působí muslimům mnoho škod a uvádí je v blud tím, že ve skutečnosti je zcela prost zbožnosti a bohabojnosti. Takový necítí žádnou bázeň vůči Alláhu.[14]

Ibn Kesír pravil:

Toto je odsudek pokryteckého jednání, kdy se člověk obává lidí, že odhalí jeho zlo a budou ho za ně plísnit, ačkoli ho před Alláhem vykazuje a Alláh ví, co se děje navenek i ve skrytu a zná, co je uvnitř lidského svědomí.

Proto také říká:

يَسْتَخْفُونَ مِنَ ٱلنَّاسِ وَلَا يَسْتَخْفُونَ مِنَ ٱللَّـهِ وَهُوَ مَعَهُمْ إِذْ يُبَيِّتُونَ مَا لَا يَرْضَىٰ مِنَ ٱلْقَوْلِ ۚ وَكَانَ ٱللَّـهُ بِمَا يَعْمَلُونَ مُحِيطًا

Snaží se ukrýt před lidmi, avšak neukryjí se před Bohem, který je stále s nimi, když v noci vedou řeči, jež se Mu nelíbí - a Bůh objímá věděním Svým vše, co dělají. (Nisá: 108)

A toto je upozornění a hrozba.[15]

Vznešený Alláh o tomto dni, kdy učiní dobré skutky takových lidí rozptýleným prachem, praví:

يَوْمَئِذٍ تُعْرَضُونَ لَا تَخْفَىٰ مِنكُمْ خَافِيَةٌ

V ten den předvedeni budete a nezůstane u vás skryto nic tajného. (Háka: 18)

يَوْمَ يَبْعَثُهُمُ ٱللَّـهُ جَمِيعًا فَيُنَبِّئُهُم بِمَا عَمِلُوٓا۟ ۚ أَحْصَىٰهُ ٱللَّـهُ وَنَسُوهُ ۚ وَٱللَّـهُ عَلَىٰ كُلِّ شَىْءٍ شَهِيدٌ

v den, kdy Bůh je všechny vzkřísí a oznámí jim, co vlastně dělali. Bůh dobře to spočítal, zatímco oni na to zapomněli - a Bůh svědkem je všech věcí. (Mudžádela:6)

وَوُضِعَ ٱلْكِتَـٰبُ فَتَرَى ٱلْمُجْرِمِينَ مُشْفِقِينَ مِمَّا فِيهِ وَيَقُولُونَ يَـٰوَيْلَتَنَا مَالِ هَـٰذَا ٱلْكِتَـٰبِ لَا يُغَادِرُ صَغِيرَةً وَلَا كَبِيرَةً إِلَّآ أَحْصَىٰهَا ۚ وَوَجَدُوا۟ مَا عَمِلُوا۟ حَاضِرًا ۗ وَلَا يَظْلِمُ رَبُّكَ أَحَدًا

A předložena bude Kniha každého a uvidíš provinilé v obavách z toho, co v ní je obsaženo. A řeknou:,, Běda nám, co je to za knihu, že ani malé, ani velké skutky zaznamenat neopominula?" A naleznou před sebou vše, co dělali, a neošidí Pán tvůj z nich jediného. (Kehf: 49)

Takíjuddín Ahmed ibn Tejmíja proto říká:

Proto nechť každý pečlivě účtuje sám se sebou co se týče vlastních svých hříchů. Nechť každý nenávidí své vlastní hříchy, snaží se jich zbavit a odvrhnout je kvůli Alláhu. Pokud tak učiní, stane se důstojnějším, mravnějším, spravedlivějším a velkodušnějším.[16]

Vznešený Alláh totiž Sám o sobě říká:

فَإِنَّهُۥ يَعْلَمُ ٱلسِّرَّ وَأَخْفَى

vždyť On zajisté zná tajemství, byť sebelépe bylo skryté (TáHá:7)

فَوَرَبِّكَ لَنَسْـَٔلَنَّهُمْ أَجْمَعِينَ عَمَّا كَانُوا۟ يَعْمَلُونَ

Při Pánu tvém, věru si od nich všech vyžádáme počet z toho, co konali. (Hidžr: 92-93)

Al-Hasan al-Basrí v této souvislosti pravil: „Synu Adamův, pronášíš slova a konáš činy, jež jsou veřejné i skryté. Tvé činy by měly být lepší, nežli tvá slova a cokoli vykonáš ve skrytu, by mělo být lepší, než to, co vykonáš na veřejnosti.[17]

Ibráhím ibn Adhem vypráví, že chalífa Omar ibn 'Abdil'azíz prosil Chálida ibn Safwána o stručnou radu. Chálid mu odkázal: „Vládce věřících! Věru jsou i lidé, kteří oklamali sami sebe v pohledu toho, že Alláh stále přikrýval jejich hříchy, načež se začali opájet tím, jak je lidé vychvalují. Nechť tě proto nevědomost lidí o tvé skutečné podstatě nesvede a nezíská převahu nad tím, co ty sám o sobě víš. Nechť Alláh chrání nás i tebe před klamem toho, že Alláh tvé hříchy před lidmi ukrývá, nechť nebudeme lhostejní a nechť neodkládáme své Bohem stanovené povinnosti a nechť se nepodvolujeme svým chtíčům.” Ibráhím samotný k tomu dodal: „Omar zaplakal a řekl: „Nechť Alláh chrání nás i tebe před následováním chtíčů.[18]

____________________________________________________________________

[1] Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 24.

[2] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Muhásebetu n-nefs, čl. 98.

[3] Viz ad-Dáu we dewá´, str. 331-332.

[4] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2590.

[5] Ibidum.

[6] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 1/116.

[7] Od Abú Mes'úda رضي الله عنه zaznamenal al-Buchádí v Sahíhu, hadís č. 3484.

[8] Viz al-Fewáid, str. 158.

[9] Viz Šerhu 'akídeti ahli s-sunneti we l-džemá'a, str. 400.

[10] Viz Sifátu l-munáfikín, str. 44.

[11] Od Ja'lá zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 406. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíh Suneni n-Nesáí, hadís č. 404.

[12] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6070.

[13] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4245; a al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 3/170 s poznámkou, že všichni jeho vypravěči jsou spolehliví. Jako sahíh doložili al-Buwejsirí v al-Misbáhu z-zudžádža, hadís č. 4/246 a al-Albání v Sahíh Suneni Ibn Mádža, hadís č. 3432.

[14] Viz az-Zewádžir, 3/49.

[15] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'Azím, 2/407.

[16] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 10/767.

[17] Zaznamenal Ahmed v az-Zuhd, podání č. 1642.

[18] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/18.