VŠEM BUDE ODPUŠTĚNO, KROMĚ VEŘEJNĚ HŘEŠÍCÍM, DÍL III.

Sladění zdánlivého protikladu mezi oběma principy

Je mnoho lidí, kteří mezi oběma vzpomenutými principy – příkazem skrývat hříchy a zákazem hřešit potají - vnímají rozpor: těm, kteří skrývají své hříchy, má být podle jednoho hadísu prominuto, ale podle druhého mají být jejich dobré činy za trest proměněny v rozptýlený prach. Nicméně pravý význam obou těchto hadísů si neprotiřečí a oba předpisy se ve skutečnosti navzájem přesně doplňují.

Islámští učenci tento zdánlivý rozpor řeší různými přístupy a náhledy hned z několika stran.

1. Kdokoli se tajně dopustí hříchu a kaje se s nadějí, že mu Alláh odpustí, spadá do kategorie dobrých lidí, dokud jeho naděje na odpuštění nepřeroste v marná přání, dotyčný pozbude výčitek svědomí a začne hřešit vždy, jakmile zůstane sám. Potom se oddá menším hříchům vždy, když je přesvědčen, že ho nikdo jiný nevidí, jako je sprostota, necudné laškování s opačným pohlavím apod. Toto jeho tajné hřešení jej následně zbaví setrvalosti v uctívání a dodržování vnějších předpisů víry, jako je modlitba, půst, předpisy oděvu apod. Toho už se týká zákaz, aby věřící svým jednáním napodobovali pokrytce a aby byli navenek šejtánovými nepřáteli a potají jeho věrnými nohsledy, jak říkávali mnozí zbožní předkové.

Ibn Hadžer al-Hajsemí ve svém výčtu veleříchů zmiňuje jako 56. velehřích „vykazování znaků bezúhonných navenek a setrvalost v tajném hřešení, byť by šlo o malé hříchy, kdykoli se člověk ocitne osamotě.“ Následně uvádí Sewbánův hadís o činech přeměněných na rozptýlený prach a následně přináší následující vysvětlení:

To proto, že ukazovat krásné navenek, ale potají o samotě se chovat odporně, je velmi škodlivé a obsahuje aspekt podvádění ostatních, ukazuje na nepřítomnost bohabojnosti a posvátné bázně.[1]

2. Další možností sladění mezi oběma principy je skutečnost, že Sewbánův رضي الله عنه hadís popisuje situaci lidí, kteří zůstanou osamotě nikoli nutně sami se sebou mezi čtyřmi zdmi svého domu, ale osamotě s daným hříchem a zákazem, který okamžitě poruší, pakliže v jejich blízkosti není nikdo, kdo je z jejich okruhu či kdo je jim podoben, tj. například někdo, kdo veřejně hřeší v cizím městě či cizí zemi, nebo před lidmi, kteří ho neznají, či nejsou muslimové, anebo nepraktikují svou víru tak, jak mají. Naopak hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه vysloveně zmiňuje situaci, kdy jediným svědkem hříchu daného člověka byl Vznešený Alláh a On tento jeho hřích přikryl, aby ho ostatní lidé neviděli. Na toto poukazuje al-Albání, podle něhož výraz „zůstat osamotě se zákazy Božími“ odkazuje na situaci, kdy takovým lidem vyvstane příležitost zahřešit si a přitom nebýt nikým viděni. Neodkazuje to nutně na situaci, kdy je člověk úplně sám. [2]

3. Sewbánův hadís ukazuje na vlastnost takových lidí, že kdykoli mají možnost, okamžitě poruší daný Boží zákaz, což ukazuje na nedostatek jejich přesvědčení o tom, že daný skutek je opravdu zakázaný, na jejich nedbalost ohledně stavu vlastního nitra, na jejich falešný pocit bezpečí před lstí Boží a Jeho trestem, který na ně může znenadání a zničeho nic udeřit. Takoví budou potrestáni zničením vlastních dobrých skutků. Hadís se tedy nevztahuje nutně na každého, kdo potají hřeší. Z tohoto důvodu se také Sewbán tázal Božího Posla صلى الله عليه وسلم, aby mu popsal, o jaké tajně hřešící se přesně jedná, ze strachu, aby se i on neocitl mezi nimi.

Muhammed Muchtár aš-Šinkítí pravil:

Nijak se nestarají o to, co dělají a berou to na lehkou váhu. V tomto spočívá rozdíl mezi neposlušností, kterou provází výčitky svědomí a pocit selhání a takovou, po které nic z toho nenásleduje, mezi člověkem, který hřeší proti Alláhu potají a někým, který je ve vztahu k Němu drzý a jeho vnější činy jsou ovlivněny pokryteckou přetvářkou (arab.الرياء ar-rijá´). Takové, byť by jich bylo do výše hor, budou zničeny. Takový člověk koná dobro jen tehdy, je-li ve společnosti bezúhonných a to proto, že své naděje vkládá do lidí a nikoli do Alláha. Tak dokáže nashromáždit hromady dobrých skutků, ale osamotě naprosto pozbývá své víry a naděje v Alláha, naprosto pozbývá svého strachu před Ním, na rozdíl od někoho, kdo sice potají hřeší, ale potom cítí výčitky svědomí a je z toho zlomený na duši. Takový člověk hřích, jehož se dopustil, nenávidí a Alláh ho obdařil pocitem lítosti nad tím, co spáchal. A takový nebude mezi těmi, jejichž nespočetné dobré skutky budou přeměněny v prach, protože Boží Zákon ve své pravé podstatě ctí, ale občas ho jednoduše přemohou jeho tužby a on se jim podvolí. Není jako ten, kdo se potají vesele oddává hříchům a dělá, jakoby předpis, který je zakazuje, neexistoval, nebo jakoby se netýkal i jeho. Existují tajní, skrytí hříšníci, kteří jsou naprosto drzí a opovážliví vůč Alláhu i tací, které prostě jen přemohou jejich nízké tužby a choutky, které jsou v daném okamžiku silnější a jindy naopak převládne síla jejich víry. Když převládne nízký chtíč, člověk je zaslepený a ohlušený, neslyší rady a varování a je v moci šejtána, shodně slovům Božím:

إِنَّمَا اسْتَزَلَّهُمُ الشَّيْطَانُ بِبَعْضِ مَا كَسَبُوا وَلَقَدْ عَفَا اللَّهُ عَنْهُمْ

Věru ti z vás, kdož obrátili se na útěk v den, kdy střetly se dva oddíly, byli k tomu svedeni pouze satanem za některé z hříchů, jichž se dopustili. A Bůh jim již odpustil (Áli 'Imrán: 155)

Šejtán takového člověka zmámí a svede, podrazí mu nohy, avšak dotyčný stále cítí odpornost a zhoubnost hříchu a Alláh ví, že lituje toho, co spáchal a že se hřích dotyčnému ve skrytu duše příčí a že by si přál, aby zemřel, aniž by se takového provinění dopustil. A toto ukazuje na respekt ze strany dotyčného vůči Alláhu. Nicméně člověk v danou chvíli nebyl obdařen dostatečně silnou vírou, která by mu v tom, aby do daného hříchu upadl, zabránila. To také bylo důvodem, že ho Alláh daným hříchem zasáhl, coby zkouškou. Alláh ho proto může potrestat, anebo se nad ním smilovat a vybere si pro něj milost. Pokud služebník setrvá v neposlušnosti, hříchu a ubližování druhým, či v hrubém a nemilosrdném přístupu k ostatním, obzvláště učencům a lidem Bohu blízkým, Alláh mu Svou milost odepře a vyhlásí mu válku a on se stane poníženým, byť to ve skrytu srdce nenávidí.

Ti, kteří potají hřeší, dopouští se provinění různé závažnosti. Jsou mezi nimi tací, kteří hřeší a své hříchy berou na lehkou váhu, tací, kteří pospíchají hřešit okamžitě, jakmile pochopí, že je při tom nikdo nemůže vidět, v jakémkoli čase, za jakékoli situace. Pozbudou veškerého studu, jsou drzí, opovážliví a vysmívají se Božím nařízením, hovoří slova, která by na veřejnosti nikdy neřekli a páchají tak ohavné věci, kterých by se na veřejnosti nikdy nedopustili a pokud by jim někdo poradil, častovali by ho zdrcujícími slovy, znevažujícími velikost Boží a Jeho Zákon, byť by se na veřejnosti modlili, postili. Avšak jakmile mají možnost nepozorovaně hřešit, nijak se Alláha nebojí – a utíkáme se před tím k Alláhu. A tací nejsou jako ti tajní hříšníci, kteří jsou prostě jen přemoženi a oslabeni svými nízkými chtíči či zasaženi pokušením, kteří se v okamžiku zkoušky snaží napravit, cítí lítost a i přes své hříchy mají ve svém srdci vůči Alláhu posvátnou bázeň, díky níž svých hříchů litují. Proto Sewbánův hadís není možno vztahovat absolutně na všechny tajné hříšníky, protože je cílen jen na takové z nich, kteří v sobě nacházejí onu drzost a opovážlivost, se kterou – Alláh nás před tím chraň – znevažují hranice toho, co Alláh zakázal.[3]

Nechť jsou pro takové mementem slova Boží:

إِنَّ ٱللَّـهَ لَا يَخْفَىٰ عَلَيْهِ شَىْءٌ فِى ٱلْأَرْضِ وَلَا فِى ٱلسَّمَآءِ

Před Bohem není skryto nic ani na zemi, ani na nebi (Álu 'Imrán: 5)

Skutečné pokání a jeho podmínky

Z výše uvedených důvodů musí člověk pospíchat s upřímným pokáním, zasvěceným výhradně Alláhu Jedinému. Takové pokání má tu moc, že může smazat jakýkoli hřích, kterého se člověk dříve dopustil, bez ohledu na jeho velikost a závažnost.

Vznešený Alláh praví:

إِنَّ ٱللَّـهَ لَا يَغْفِرُ أَن يُشْرَكَ بِهِۦ وَيَغْفِرُ مَا دُونَ ذَٰلِكَ لِمَن يَشَآءُ ۚ وَمَن يُشْرِكْ بِٱللَّـهِ فَقَدِ ٱفْتَرَىٰٓ إِثْمًا عَظِيمًا

Bůh věru neodpustí, je-li k Němu něco přidružováno, ale odpustí, komu chce, věci jiné než toto. A kdokoli přidružuje k Bohu, ten dopouští se hříchu těžkého. (Nisá: 48)

قُلْ يَـٰعِبَادِىَ ٱلَّذِينَ أَسْرَفُوا۟ عَلَىٰٓ أَنفُسِهِمْ لَا تَقْنَطُوا۟ مِن رَّحْمَةِ ٱللَّـهِ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ يَغْفِرُ ٱلذُّنُوبَ جَمِيعًا ۚ إِنَّهُۥ هُوَ ٱلْغَفُورُ ٱلرَّحِيمُ وَأَنِيبُوٓا۟ إِلَىٰ رَبِّكُمْ وَأَسْلِمُوا۟ لَهُۥ مِن قَبْلِ أَن يَأْتِيَكُمُ ٱلْعَذَابُ ثُمَّ لَا تُنصَرُونَ وَٱتَّبِعُوٓا۟ أَحْسَنَ مَآ أُنزِلَ إِلَيْكُم مِّن رَّبِّكُم مِّن قَبْلِ أَن يَأْتِيَكُمُ ٱلْعَذَابُ بَغْتَةً وَأَنتُمْ لَا تَشْعُرُونَ أَن تَقُولَ نَفْسٌ يَـٰحَسْرَتَىٰ عَلَىٰ مَا فَرَّطتُ فِى جَنۢبِ ٱللَّـهِ وَإِن كُنتُ لَمِنَ ٱلسَّـٰخِرِينَ أَوْ تَقُولَ لَوْ أَنَّ ٱللَّـهَ هَدَىٰنِى لَكُنتُ مِنَ ٱلْمُتَّقِينَ أَوْ تَقُولَ حِينَ تَرَى ٱلْعَذَابَ لَوْ أَنَّ لِى كَرَّةً فَأَكُونَ مِنَ ٱلْمُحْسِنِينَ بَلَىٰ قَدْ جَآءَتْكَ ءَايَـٰتِى فَكَذَّبْتَ بِهَا وَٱسْتَكْبَرْتَ وَكُنتَ مِنَ ٱلْكَـٰفِرِينَ

Rci: „Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny - On odpouštějící je i slitovný. Obracejte se kajícně k Pánu svému a odevzdejte se do vůle Jeho, dříve než vás trest zasáhne, neboť pak vám pomoženo nebude. A následujte to nejlepší, co vám bylo od Pána vašeho sesláno, dříve než vás trest znenadání zasáhne, aniž to tušit budete, a než člověk vykřikne: „Běda mi za to, že jsem tak zanedbával Boha, a věru jsem patřil mezi ty, kdož se posmívali!“, anebo než zavolá: „Kdyby mne byl vedl Bůh, věru bych byl mezi bohabojnými“, či než vykřikne při spatření trestu: „Kdybych se mohl navrátit na zem, věru bych patřil k těm, kdož dobro konají!“ Ba ano, znamení Má k tobě již přišla, ale tys prohlásil je za lživá a pyšným jsi byl a jedním ... z nevěřících! (Zumer: 53-59)

Na jiném místě popisuje Milostiplný Alláh Své pravé služebníky a jmenuje za sebou ty nejzávažnější hříchy, které On a Jeho oddaní služebníci odsuzují, načež dává příslib naděje všem kajícníkům:

وَٱلَّذِينَ لَا يَدْعُونَ مَعَ ٱللَّـهِ إِلَـٰهًا ءَاخَرَ وَلَا يَقْتُلُونَ ٱلنَّفْسَ ٱلَّتِى حَرَّمَ ٱللَّـهُ إِلَّا بِٱلْحَقِّ وَلَا يَزْنُونَ ۚ وَمَن يَفْعَلْ ذَٰلِكَ يَلْقَ أَثَامًا يُضَـٰعَفْ لَهُ ٱلْعَذَابُ يَوْمَ ٱلْقِيَـٰمَةِ وَيَخْلُدْ فِيهِۦ مُهَانًا إِلَّا مَن تَابَ وَءَامَنَ وَعَمِلَ عَمَلًا صَـٰلِحًا فَأُو۟لَـٰٓئِكَ يُبَدِّلُ ٱللَّـهُ سَيِّـَٔاتِهِمْ حَسَنَـٰتٍ ۗ وَكَانَ ٱللَّـهُ غَفُورًا رَّحِيمًا

a kdož nevzývají spolu s Bohem žádná božstva jiná a nezabíjejí duši žádnou, jejíž zabití Bůh zakázal - leda podle práva, a nesmilní. A kdo toto činí, ten hříchu se dopouští, za nějž mu trest zdvojnásoben bude v den zmrtvýchvstání a zůstane v něm věčně ponížený kromě těch, kdož pokání činili, uvěřili a zbožné skutky konali. A takovým Bůh špatné skutky jejich za dobré vymění, vždyť Bůh odpouštějící je a slitovný. (Furkán: 68-70)

Z tohoto důvodu také podle 'Abdulláha ibn Busra رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

‏ طُوبَى لِمَنْ وَجَدَ فِي صَحِيفَتِهِ اسْتِغْفَارًا كَثِيرًا.

Blahoslaven ten, kdo ve svitcích zaznamenávajících jeho činy nalezne mnoho proseb o odpuštění.[4]

Sám Posel Boží صلى الله عليه و سلم šel sám příkladem a jedna z jeho četných proseb zněla:

اللَّهُمَّ اغْفِرْ لي ذَنْبِي كُلَّهُ دِقَّهُ، وجِلَّهُ، وأَوَّلَهُ وآخِرَهُ وعَلانِيَتَهُ وسِرَّهُ.

Alláhumme ghfir lí zenbí kullehu dikkahu we džillehu we awwelehu we áchirehu we 'alláníjetehu we sirrehu,“ tj. „Ó Bože, odpusť mi všechny mé hříchy, velké i malé, první i poslední, ty spáchané na veřejnosti i ty spáchané potají.[5]

Nebezpečím je však falešná a neupřímná prosba o odpuštění. Slovy Fudajla ibn Ijjáda: „Prosba k Alláhu o odpuštění, aniž se člověk vyhýbá danému hříchu, je nazývána pokáním lhářů.[6]

Musí tedy jít o upřímné pokání provázené ryzím úsilím směřujícím k zanechání daného hříchu, o pokání, které není jen prázdnou slovní proklamací a pokryteckou lítostí. V opačném případě je i samo takové pokání dalším hříchem, ze kterého je nutno se upřímně kát. 'Abdulláh ibn Mubárek pravil: „Jednou z největších pohrom pro člověka je, když si je vědom vlastních nedostatků, avšak nedělá nic pro to, aby je napravil.[7]

Takové ryzí a upřímné pokání kromě zlepšení vztahu mezi služebníkem a jeho Pánem přináší i příslib zlepšení vztahů mezi služebníky navzájem. Hurejm ibn Hajján pravil: „Nestane se, že by se Boží služebník celým svým srdcem obrátil k Alláhu, aniž by Alláh nenaklonil srdce věřících k němu, zajišťujíc mu tak jejich lásku.[8]

Alláh nejenže ponechává otevřenou možnost pokání za jakýkoli hřích, ale dokonce přikazuje andělům písařům lidských dobrých i zlých skutků, aby z tohoto důvodu čekali se zaznamenáním jakéhokoli našeho činu. Pokud bychom se totiž káli, tak hřích, ze kterého jsme se právě káli, ani nemají zaznamenat. Důkazem je hadís, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:

إنَّ صاحبَ الشمالِ ليرفعُ القلمَ ستّ ساعاتٍ عن العبدِ المسلمِ المخطىءِ، فإن ندِم و استغفر اللهَ منها ألقاها، وإلا كُتِبَتْ واحدةٌ.

Věru anděl po levici nic nezapíše, dokud nepočká šest hodin poté, co muslim zhřeší. Pokud bude svého činu litovat a poprosí za něj Alláha o odpuštění, anděl hřích odignoruje, v opačném případě bude služebníkovi zapsán jeden špatný skutek.[9]

Ibnu l-Kajjim citoval al-Herewího slova: „Pokání nemůže být správné bez tří podmínek: napravení křivd vůči ostatním, pocitu hluboké lítosti za spáchání hříchu a snahy nahradit to, co člověk z dobrých činů zanechal.“ Následně k nim dodává:

Napravení křivd vůči ostatním znamená kát se za hříchy, kterých se člověk dopustil vůči Alláhu a vynahrazení toho, v čem ukřivdil jiným lidem a toho, co jim dluží.

Upřímná, hluboká lítost za spáchání hříchu může znamenat dvojí: Buď lítost nad spácháním hříchů, která provází kajícníkovo obrácení se k Alláhu, čímž se kajícník liší od zatvrzelého hříšníka, kterého jeho hřích nijak nermoutí, což ukazuje na zkaženost a zmrtvělost jeho srdce. Anebo může znamenat, že dotyčného rmoutí i hříchy jeho bratra, jakoby je spáchal on sám, přičemž se z bratrova neštěstí nikterak neraduje. Toto je znakem obzvláštní citlivosti jeho srdce a jeho výjimečné lásky k Alláhu.

Snaha nahradit to z dobrých skutků, co hříšník zmeškal, znamená snažit se stihnout to, co předtím zmeškal, ze zbožných skutků, aktů uctívání a činů, které ho přibližují k Alláhu. Snaží se do docílit tím, že koná podobné, nebo ještě lepší dobré skutky a snaží se v tom vytrvat do konce života, neboť okamžik, kdy se setká se svým Pánem, se přibližuje.[10]

O tom, co dělat, pokud člověk není schopen vynahradit spáchané křivdy těm, které poškodil, hovoří Ibn Tejmíja:

Pokud Boží služebník shledá, že nedokáže vynahradit nároky svých bližních, svých příbuzných, své manželky, svých dětí, sousedů a bratří, že se mu to nedaří, potom má za ně prosit Alláha o odpuštění a o dobro.[11]

Sulejmán ar-Ruhajlí shrnuje:

Bojte se Alláha, služebníci Boží, a snažte se usilovně plnit všechny nároky, které jsou na vás kladeny. Pokud se dopustíte poklesku či chyby, nepřestávejte doufat v milost Boží a nepoddávejte se šejtánovi! Neříkejte: „Alláh mne opustil.“ Nepouštějte se na cestu hříchu jen kvůli této jediné chybě, naopak, snažte se i dále tento svůj hřích smazat konáním co nejvíce dobrých skutků.[12]

A naše pojednání skončíme příkazem Božím ve znění:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ تُوبُوٓا۟ إِلَى ٱللَّـهِ تَوْبَةً نَّصُوحًا عَسَىٰ رَبُّكُمْ أَن يُكَفِّرَ عَنكُمْ سَيِّـَٔاتِكُمْ وَيُدْخِلَكُمْ جَنَّـٰتٍ تَجْرِى مِن تَحْتِهَا ٱلْأَنْهَـٰرُ

Vy, kteří věříte! Obraťte se k Bohu s upřímným pokáním! Snad Pán váš vám vymaže špatné skutky vaše a uvede vás do zahrad, pod nimiž řeky tekou (Tehrím: 8)

______________________________________________________________________

[1] Viz az-Zewádžiru 'an iktiráfi l-kebáir, 2/764.

[2] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, díl 226.

[3] Viz Šerhu Zádi l-mustakni', přednáška č. 332.

[4] Zaznamenali Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3818; al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 1/381. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíh Suneni Ibn Mádža, hadís č. 3093; a v Sahíhu l-džámi', hadís č. 3930.

[5] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 483.

[6] Viz Kitábu l-azkár, str. 481.

[7] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 1/894.

[8] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 4/49.

[9] Zaznamenal at-Taberání v al-Mu'džemu l-kebír, hadís č. 7765; a as-Sujútí v al-Džámi'u s-saghír, 2/212. Al-Albání ho dokládá jako hasan v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 2097.

[10] Viz Medáridžu s-sálikín, 1/434.

[11] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 11/698.

[12] Viz Šerhu nasáihi šejchi l-islám Ibn Tejmíja, str. 25.