V MEŠITĚ JE ZAKÁZÁNO ZVEDAT HLAS

OTÁZKA: Lidé se modlí v mešitě a najednou se jiní lidé začnou hlasitě v mešitě vybavovat jak na tržišti, tak že dokonce ruší modlící se věřící. Jak se v takovém případě zachovat? 

ODPOVĚĎ:

Mešity jsou určeny pro uctívání výhradně Alláha a to pouze Jím k tomu předepsaným způsobem a tento účel nelze nijak a ničím narušovat. 

Vznešený Alláh praví:

وَأَنَّ ٱلْمَسَـٰجِدَ لِلَّـهِ فَلَا تَدْعُوا۟ مَعَ ٱللَّـهِ أَحَدًا

A modlitebny patří Bohu; nevzývejte v nich tedy spolu s Bohem nikoho! (Džinn: 18)

Vznešený Alláh na adresu těch, kteří jakýmkoli způsobem znesvěcují a snižují mimořádnost prostoru mešity a znemožňují řádné vykonávání obřadů v nich, říká:

أَرَءَيْتَ ٱلَّذِى يَنْهَىٰ عَبْدًا إِذَا صَلَّىٰٓ أَرَءَيْتَ إِن كَانَ عَلَى ٱلْهُدَىٰٓ أَوْ أَمَرَ بِٱلتَّقْوَىٰٓ

Co soudíš o tom, jenž zabraňuje služebníkovi, když se modlí? Soudíš, že na správné cestě dlí či bohabojnost přikazuje?('Alek: 9-12)

وَمَنْ أَظْلَمُ مِمَّن مَّنَعَ مَسَـٰجِدَ ٱللَّـهِ أَن يُذْكَرَ فِيهَا ٱسْمُهُۥ

Kdo je nespravedlivější než ten, jenž zabraňuje, aby se v modlitebnách Božích vzývalo jméno Jeho (Bekara: 214) 

Toto narušování posvátnosti mešit (arab. منع المساجد men'u l-mesádžid) se děje jakkoli, slovem či úkonem nebo nařízením. Takovým činem je i klábosení v mešitě, tím spíše, když je hlasité a nijak nesouvisí s uctíváním, neboť zvedat hlas v mešitě je dovoleno jen při modlitbě, recitaci Koránu, vzpomínání Alláha (arab. الذكر az-zikr) a při výuce náboženských nauk, která zde může probíhat.

Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

يأتي على الناس زمان يتحلقون في مساجدهم وليس همتهم إلا الدنيا ، ليس لله فيهم حاجة فلا تجالسوهم

Nadejde čas, kdy lidé budou sedět v kroužcích v mešitě, leč nebudou se starat o nic jiného, nežli o záležitosti vezdejšího světa. Alláh je nepotřebuje, proto s nimi nesedejte.[1]

Ibnu l-Hádždž k tomu poznamenal: „To, čeho se dopouštějí někteří lidé, když se shromažďují do hloučků v mešitách a povídají si o světských záležitostech, byť obecně potřebných, či o všelijakých událostech, je zakázaným konáním. Již jsme řekli, že mešity jsou budovány jen kvůli modlitbě, recitaci Koránu, vzpomínání Alláha, či vyučování náboženských nauk. A ani v takovém případě se nezvedá hlas více, nežli je třeba, aby nebyli rušeni ti, kteří se modlí anebo se věnují zikru.[2]

Muslimové by se proto měli v mešitách vyvarovat jakýchkoli činů vedoucích k narušení uctívání nebo takových, které rozptylují ty, jež se mu chtějí věnovat, byť by se jednalo jen třeba o nepovinné skutky uctívání. Halasný hovor v mešitě vadí modlícím se, vadí těm, kteří sem přišli recitovat Korán a vzpomínat Alláha. Jedná se o hřích, tím spíše, pokud jsou předmětem takového hlasitého mluvení světské věci, neboť toto modlící se a uctívající ruší od jejich činnosti a vede to k tomu, že chvályhodných skutků zanechávají anebo je nevykonají tak pečlivě, jak zamýšleli. 

V mešitě je zakázáno takové konání, které ubližuje jiným, dokonce i kdyby se jednalo o recitaci Koránu nebo cokoli jiného chvályhodného. Abú Házim at-Timár رضي الله عنه vypráví, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم jednou vešel do mešity a nalezl tam lidi modlící se a recitující Korán hlasitě. Řekl jim:

إن المصلي يناجي ربه فلينظر ماذا يناجيه به ، ولا يجهر بعضكم على بعض في القرآن

Věru modlící se hovoří se svým Pánem, proto nechť si dobře rozmyslí, jakým způsobem a o čem s ním hovoří. A nepředhánějte jedni druhé v hlasitosti své recitace Koránu.[3]

Skutečnost zákazu v mešitě hlasitě hovořit potvrzuje i podání od 'Amra ibn Šu'ajba, jenž ho uvádí od svého otce a od jeho děda 'Abdulláha ibn 'Amra رضس الله عنهما, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم v mešitách zakázal kupovat a prodávat, vyhlašovat ztráty a nálezy, recitovat poezii a před páteční modlitbou pořádat naučné kroužky. [4]

Ibn Muhejríz řekl: „Povídat si v mešitě znamená bezpotřebně tlachat, s výjimkou toho, kdo se modlí, kdo si připomíná svého Pána, prosí o pomoc, anebo pomoc poskytuje.[5]

Ibnu l-Hádždž smýšlel, že když se muslim vydá do mešity, má mít v úmyslu vyhnout se nepotřebnému tlachání v ní, či hovoru o něčem, co se ho netýká. Existují totiž podání, že mluvení o věcech netýkajících se onoho světa pohlcuje dobré skutky jako oheň suché dřevo. Člověk by se tomu měl vyhnout, protože možná pak vyrazí za obchodováním a všechno díky svým prázdným tlachům prodělá. [6]

Povinností těch, kdo mají autoritu (arab. أواو الأمر úlu l-'amr), je takové jedince z prostoru uctívání vykázat. To samé je povinností kohokoli dalšího, kdo za někoho jiného zodpovídá, např. rodičů vůči dětem. Povinností ostatních běžných muslimů je jim slovem, gestem či jakkoli to dovoluje situace, je usměrnit a upozornit, že se nedopouštějí chvályhodného skutku. 

Důkazem je podání Sáiba ibn Jezída: „Když jsem jednou a stál v mešitě, někdo na mne zezadu začal házet kamínky. Otočil jsem se a spatřil jsem chalífu Omara ibnu l-Chattába. Řekl mi: „Běž a přiveď mi tam ty dva lidi.“ Když jsem mu je přivedl, zeptal se jich: „Odkud jste?“ „Z Táifu,“ odpověděli oni. Na to jim Omar řekl: „Kdybyste byli odsud, dal bych vás vypráskat za to, že zvedáte hlas v Prorokově صلى الله عليه و سلم mešitě![7]  

Ibn Hadžer al-'Askalání ve svém komentáři tohoto hadísu uvádí, že Omarova hrozba je důkazem zákazu takového jednání:

Toto podání je na úrovni spojitého podání až k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم, protože Omar jim nehrozil výpraskem kvůli ničemu jinému, než kvůli tomu, že porušili Prorokův صلى الله عليه و سلم příkaz.[8] 

Zvedat v mešitě hlas a vykřikovat je tedy tímto jasně zakázáno a odsouzeno. Výjimkou z tohoto pravidla je hlasitější hovor při kázání, přednášce, nebo vynášení rozsudku či poskytování odpovědi na otázku. Na to ukazují příslušné hadísy od Posla Božího صلى الله عليه و سلم.

Z Omarových slov lze také vyvozovat, že instituce přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného je kolektivní povinností muslimské ummy v mešitách i mimo ně a pokud si to společenská situace vyžaduje, je dovoleno k nápravě obzvláště nekulturních a nevychovaných jedinců užít i tvrdých sankcí včetně tělesných trestů. Na druhou stranu přednostním způsobem vybízení k dobru a odvracení od zla je jemnost a pochopení, obzvláště vůči někomu neznalému, který pochází z nepříliš vzdělaného prostředí, anebo je v islámu čerstvý. Takového je ze všeho nejdříve třeba islámským předpisům a přístojnému chování naučit. Vidíme, že Omar chápal neznalost dotyčných jako polehčující okolnost. Nebyli totiž místními obyvately, Medíňany, lidmi vzdělanými a dobře obeznámenými s tím, co se sluší a patří, ale pocházeli z jiného, poměrně vzdáleného místa. Proto předpisy chování v mešitě nutně nemuseli znát. 

Omar na Sáiba házel drobné kamínky, což je důkazem, že takto anebo jiným podobným gestem je možno přilákat něčí pozornost, chceme-li mu urgentně něco sdělit, a to i v mešitě. 

Rovněž je dovoleno, aby autorita delegovala svou povinnost přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné na někoho dalšího.

Pokud člověk, který přišel do mešity a nalezl tam halasně si povídající hlouček lidí nemůže jinak, resp. nemá-li jinou možnost jak je napomenout a umravnit, má se od nich vzdálit a odejít se pomodlit v jiné části mešity někde pryč od nich. Důkazem je hadís, v němž 'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما slyšel Proroka صلى الله عليه و سلم říci:

لاَ تُصَلُّوا خَلْفَ النَّائِمِ وَلاَ الْمُتَحَدِّثِ .

Nemodlete se u spícího ani u někoho, kdo si povídá.[9]

Na základě tohoto hadísu vyvozují Mudžáhid a Táwús ibn Kejsán, že pokud není možné zamezit jevům, které negativně ovlivňují soustředění modlícího se na jeho modlitbu, potom to musí být právě sám modlící se, kdo se vzdálí. [10] V takovém případě modlící se udělal, co mohl a nyní zabezpečí svou vlastní modlitbu a odměnu za ni. Hřích porušování řádu mešity pak padá na provinilce. 

A Alláh ví nejlépe.

Odpovídal: Alí Větrovec


__________________________________________________________________________________

[1] Zaznamenal at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 10452; Ibn 'Adí v al-Kámil, 2/493 jako hasan li ghajrihi. Jako sahíh zaznamenal al-Hákim v Mustedreku, 4/359.

[2] Uvádí Džemáludín al-Kásimí v Isláhu l-mesádžid, str. 115.

[3] Zaznamenal an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, 5/32.

[4] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1079. An-Newewí oceňuje jeho isnád jako hasan v al-Chulása, 2/787. Uvádějí ho také at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 322; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 714; Ibn Mádža v Sunenu, hadísy č. 749 a 766; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 6676 s drobnými odchylkami.

[5] Zaznamenal 'Abdurrezzák v al-Musannefu. sv. 8. kapitola o slovech 'Ikrimových.

[6] Viz al-Medchal, část 1.: Co je Sunnou při příchodu do mešity.

[7] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 470.

[8] Viz Fethu l-Bárí, 1/561.

[9] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 694; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 959; al-Bejhekí v Sunenu, 2/279; a jako sahíh ocenil al-Hákim v Mustedreku, 4/270.

[10] Takový výklad uvádí Ibn Abí Šejba v Musannefu, 2/258.