VAZBA MEZI PROSBOU O ODPUŠTĚNÍ A NEPŘIDRUŽOVÁNÍM NIKOHO K ALLÁHU

Vznešený Alláh pravil:

إِنَّ اللَّـهَ لَا يَغْفِرُ أَن يُشْرَكَ بِهِ وَيَغْفِرُ مَا دُونَ ذَٰلِكَ لِمَن يَشَاءُ ۚ وَمَن يُشْرِكْ بِاللَّـهِ فَقَدِ افْتَرَىٰ إِثْمًا عَظِيمًا

Bůh věru neodpustí, je-li k Němu něco přidružováno, ale odpustí, komu chce, věci jiné než toto. A kdokoli přidružuje k Bohu, ten dopouští se hříchu těžkého. (Nisá:48)

Platí tedy, že přidružování k Alláhu (arab. شرك širk) je největším a neodpustitelným hříchem. Kdo tedy uctívá vedle Jediného Stvořitele jiné, nebo jakémukoli stvoření včetně sebe připisuje vlastnosti Stvořitele, či Stvořitele snižuje na úroveň jeho stvoření, aniž se z toho kaje a neopustí to, sebe jednak vystavuje riziku věčného zatracení, pokud by na něčem takovém zemřel, či sám sobě brání v tom, aby od něj Alláh přijal jeho pokání. Takový člověk má svého konání okamžitě zanechat a kát se k Jedinému Stvořiteli, vedle Něhož není jiného božstva, prosit Ho o odpuštění a nadále k Němu už nikdy nic nepřidružovat.

Důvod této závažnosti širku vysvětluje Ibnu l-Kajjim:

Odpuštění je zaručeno náledovníkům čisté a upřímné víry v Jedinost Boží (arab. توحيد tewhíd), kteří ji nikterak neposkvrnili širkem, který nikdy nebývá odpuštěn tomu, kdo v něm setrvá. Pokud je ovšem člověk muwahhidem, tedy tím, kdo k Alláhu nikdy nikoho a nic nepřidružuje a nic jiného než Jeho neuctívá, přičemž by se (na onom světě) setkal s Alláhem a nabalil by na sebe hříchů tolik, kolik je masa celé země, tomu by se dostalo stejné míry odpuštění. Jenže téhož by se nedostalo tomu, čí přesvědčení o Jedinosti Boží není dostačující, nebo bylo potřísněno širkem, neboť vskutku, jen pravý a ničím nenarušený tewhíd, neznečištěný širkem, nenechává vedle sebe žádného hříchu, neboť je provázen láskou Boží, velebením Alláha, uctíváním Alláha, strachem i nadějí v Něho Jediného, což je příčinou smytí hříchů, dokonce i kdyby byly velké jako země. Věru tato nečistota je překážkou, avšak její odstranění je silou, která tuto překážku překonává a které ona nemůže odolat.[1]

V podobné souvislosti neztrácení naděje v Boží odpuštění Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

قَالَ اللَّهُ يَا ابْنَ آدَمَ إِنَّكَ مَا دَعَوْتَنِي وَرَجَوْتَنِي غَفَرْتُ لَكَ عَلَى مَا كَانَ فِيكَ وَلاَ أُبَالِي يَا ابْنَ آدَمَ لَوْ بَلَغَتْ ذُنُوبُكَ عَنَانَ السَّمَاءِ ثُمَّ اسْتَغْفَرْتَنِي غَفَرْتُ لَكَ وَلاَ أُبَالِي يَا ابْنَ آدَمَ إِنَّكَ لَوْ أَتَيْتَنِي بِقُرَابِ الأَرْضِ خَطَايَا ثُمَّ لَقِيتَنِي لاَ تُشْرِكُ بِي شَيْئًا لأَتَيْتُكَ بِقُرَابِهَا مَغْفِرَةً

Vznešený Alláh pravil: „Synu Adamův! Já ti budu věru odpouštět cokoli, do čeho upadneš, tak dlouho, dokud se Mne budeš vzývat a doufat, že ti odpustím, ať už budou tvé hříchy jakékoli. Synu Adamův! I kdyby tvé hříchy dosáhly až k oblakům nebes, načež bys Mne požádal o odpuštění, já bych ti i pak odpustil, na nic nehledě. Synu Adamův, věru i kdybys ke Mně přišel se hříchy tolikými skoro tak, jako je celá zem a pak se se Mnou setkal, aniž bys byl ke Mně cokoli přidružoval, já bych ti vyšel vstříc s odpuštěním velikým zrovna tak.[2]

Ibn Redžeb pravil:

Nejdůležitějším faktorem získání Božího odpuštění je tewhíd. Kdokoli je prost tewhídu, je prost i šance na získání Božího odpuštění a kdokoli přijde s tewhídem, ten vskutku obdržel největší příčinu zajišťující získání Božího odpuštění.

Vznešený Alláh praví:

إِنَّ اللَّـهَ لَا يَغْفِرُ أَن يُشْرَكَ بِهِ وَيَغْفِرُ مَا دُونَ ذَٰلِكَ لِمَن يَشَاءُ ۚ

Bůh věru neodpustí, je-li k Němu něco přidružováno, ale odpustí, komu chce, věci jiné než toto. (Nisá:48)

Tedy kdokoli přijde a bude mít, kromě tewhídu, také jistý počet hříchů, byť by jich bylo tolik, kolik by naplnilo celou zem, tomu vyjde Alláh vstříc stejnou mírou Své milosti. Nicméně toto je čistě na libovůli Alláha. Pokud bude chtít, zavalí ho jeho hříchy a on bude uvržen do Pekla, byť v něm třeba nezůstane věčně, ale nakonec z něj vyjde a vejde do Ráje.

Někteří řekli, že muwehhid není uvržen do Pekla stejným způsobem, jako popírači Božího náboženství a že v něm nezůstává věčně, jako oni. Tedy pokud je něčí tewhíd neporušený a dotyčný je vůči Alláhu upřímný a splní všechny další podmínky čistého a správného tewhídu, týkající se nejen jeho srdce, ale také jeho jazyka a končetin, či hak srdce, tak jazyka a končetin v okamžiku smrti, ten získává nárok na odpuštění za hříchy, které této jeho nápravě předcházely – a to všechny hříchy.

K tomu je navíc i uchráněn před uvržením do Ohně. Proto kdokoli znovu pronese svým jazykem slova tewhídu v okamžiku smrti, jsouce o nich pevně přesvědčen v srdci, z něhož vypudí vše ostatní mimo Alláha, co se týče lásky, velebení, bázně a oddanosti, či strachu z trestu a naděje v odměnu, toho špatné činy jakoby byly spáleny – všechny – dokonce i kdyby byly tak hojné jako pěna na moři. Neboť možná dokonce budou přetvořeny i na činy dobré, ve shodě s tím, co bylo řečeno o tom, kdy jsou zlé činy přeměněny na dobré.

Toto vše věru dokáže tewhíd. On je věru největším lékem a proto i kdyby jen zanedbatelná jeho částečka byla položena na horu hříchů a poklesků, proměnila by je v dobré činy.[3]

Proto člověk nikdy nesmí ztrácet naději v Boží odpuštění na onom světě, neboť Vznešený Alláh pravil:

قُلْ يَا عِبَادِيَ الَّذِينَ أَسْرَفُوا عَلَىٰ أَنفُسِهِمْ لَا تَقْنَطُوا مِن رَّحْمَةِ اللَّـهِ ۚ إِنَّ اللَّـهَ يَغْفِرُ الذُّنُوبَ جَمِيعًا ۚ إِنَّهُ هُوَ الْغَفُورُ الرَّحِيمُ

Rci: "Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny - On odpouštějící je i slitovný. (Zumer:53)

Každá mince má ovšem obě strany a netřeba zapomínat, že Vznešený Alláh pravil i toto:

نَبِّئْ عِبَادِي أَنِّي أَنَا الْغَفُورُ الرَّحِيمُ وَأَنَّ عَذَابِي هُوَ الْعَذَابُ الْأَلِيمُ

Zvěstuj služebníkům Mým, že Já jsem věru odpouštějící i slitovný, avšak že trest Můj bude trest bolestný! (Hidžr:49-50)

Ibnu l-Kajjim poznamenal:

Mnoho nevědomých se spoléhá jen na Boží milost a odpuštění, leč zapomíná, že On také přísně trestá.[4]

Dále také víme, že jednou z nejčastějších příčin vstupu do Ohně je nečestný úmysl a zahleděnost do sebe samého, jistota si sebou samým a svými činy a také tím, že zrovna jim jejich hříchy Alláh odpustí. Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí od Posla Božího صلى الله عليه و سلم, že prvními třemi lidmi uvrženými do Ohně budou bojovník na cestě Boží, který padl mučednickou smrtí, učenec, který recitoval Korán a boháč, který štědře rozdával na cestě Boží a podporoval svými penězi dobrou věc. [5] Avšak ani jeden z nich nebyl ve svém konání upřímný, nekonal dobro čistě kvůli Alláhu a všichni se snažili jen o zviditelnění sebe sama a o získání co nejlepšího obrazu sebe sama u lidí, či jejich úcty a obdivu.

A je to v konečném důsledku pouze a jedině On, Kdo podle Své všeobjímající Moudrosti a Spravedlivosti rozhodne, komu odpustí a koho potrestá, pročež žádnému člověku nepřísluší být si ohledně odměny či trestu jist, ani ve vztahu k jiným a ani ve vztahu k sobě samému. 

Vznešený Alláh pravil:

يُدْخِلُ مَن يَشَاءُ فِي رَحْمَتِهِ ۚ وَالظَّالِمِينَ أَعَدَّ لَهُمْ عَذَابًا أَلِيمًا

Koho chce, do milosti Své uvádí, zatímco pro nespravedlivé trest připravil bolestný! (Insán: 31)

Tato nejistota je onou lstí Boží, o níž Všemohoucí řekl:

أَفَأَمِنُوا مَكْرَ اللَّـهِ ۚ فَلَا يَأْمَنُ مَكْرَ اللَّـهِ إِلَّا الْقَوْمُ الْخَاسِرُونَ

A jsou si jisti před lstí Boží? Nikdo si není před lstí Boží jist, leda lid, jenž ztrátě své jde vstříc. (A'ráf: 99)

A Všemohoucího Stvořitele prosíme o odpuštění našich hříchů a o odměnu Ráje. Ámín.

__________________________________________________

[1] Viz Ighásetu l-lahfán, 1/106.

[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3540 jako gharíb.

[3] Viz Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, str. 562-563.

[4] Viz Džewábu l-káfí, str. 28.

[5] Hadís o tom zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2382 jako hasan gharíb. Podobná podání zaznamenali i Muslim v Sahíhu a an-Nesáí v Sunenu.