VAZBA MEZI UČENOSTÍ A BOHABOJNOSTÍ A HODNOTA UČENCŮ NAPŘÍČ KORÁNEM

Vznešený Alláh pravil:

إِنَّمَا يَخْشَى اللَّـهَ مِنْ عِبَادِهِ الْعُلَمَاءُ

A obávají se Boha ze služebníků Jeho jen ti učení (Fátir: 28)

V této krátké koránské pasáži se skrývá dvojí poučení exemplárně vyjádřené užitím příslušných a odpovídajících jazykových prostředků.

1.    Není obava jako obava.

Pro obavu či strach před Bohem je zde použito je výrazu يخشون jechšewne a nikoli يخافون jacháfúna a oba tyto pojmy lze přeložit jako „obávají se.“

Mezi nimi je totiž znatelný rozdíl, na který upozornil šejch Ibnu l-'Usejmín ve výkladu verše, v němž Músá/Mojžíš promlouvá k Faraonovi:

وَأَهْدِيَكَ إِلَىٰ رَبِّكَ فَتَخْشَىٰ

[Což se nepatří] abych tě já dovedl k Pánu tvému a ty se Ho bál? (Názi'át:19)

Tedy „aby ses Ho, Vznešeného, obával (arab. فتخشى fetachšá) majíce znalost.“ Protože chašija je ta obava, která v sobě zahrnuje i znalost toho, čeho se obáváme. Beze znalosti se nejedná o خشية chašija, ale pouze o خوف chawf. Rozdílem mezi oběma je právě fakt, že chašija se zakládá na znalosti. 

Proto Vznešený Alláh praví:

إِنَّمَا يَخْشَى اللَّهَ مِنْ عِبَادِهِ الْعُلَمَاءُ

A obávají se Boha ze služebníků Jeho jen ti učení (Fátir: 28).

Na jiném místě Alláh ohledně blaženosti v zahradách Ráje sděluje:

ذَلِكَ لِمَنْ خَشِيَ رَبَّهُ

a toto bude pro toho, kdo Pána svého se bojí (Bejjina: 8)"

Ve vysvětlení těchto Božích slov Ibn 'Usejmín praví:

Pojem chašija je mnohem specifičtější, nežli pojem chawf. Rozdíl mezi nimi je vyjasněn následujícím příkladem: Pokud se obáváš něčeho, ale nevíš, zda tě to bude schopno přemoci, či nikoli, potom se jedná o chawf. Pokud se obáváš něčeho, o čemž víš, že tě to přemoci může, potom se jedá o chašija."

Z tohoto důvodu věrný společník Posla Božího صلى الله عليه و سلم a třetí pravověrný a správně vedený chalífa po jeho smrti Osmán ibn 'Affán رضي الله عنه pravil: „Věřící má pět typů obavy: že mu Alláh odejme jeho víru, že andělé zaznamenavatelé o něm do knihy skutků zaznamenají něco, co ho zahanbí před všemi stvořeními v Den Soudu, že šejtán způsobí neplatnost jím vykonaných dobrých skutků, že k němu přijde anděl smrti bez varování a že ho tento svět zláká pokušením a svede od světa onoho.[1]

2.     Důležitost a významné postavení nauky a učenců.

Použitý výraz علماء 'ulemá´ je jazykově plurálem od výrazu 'álim, což je podstatné jméno slovesné označující původce děje (arab. إسم الفاعل ismu l-fá'il) slovesa علم 'alima - يعلم je'lemu s významem „znát“ či „vědět.“

Terminologicky se tohoto pojmu užívá pro označení islámského učence, tedy odborníka v islámských naukách či některé z islámsko-naučných disciplín, znalce Koránu, Sunny apod. Synonymně je užíváno i termínů فقيه fakíh či مجتهد mudžtehid či dalších podobných pojmů v závislosti na oblasti zájmu (tj. o které islámské nauce hovoříme) nebo na místním kontextu.

Šejch al-Munedždžid smýšlí, že skutečným 'álimem nemůže být nazván nikdo, kdo nedisponuje prerekvizitami pro idžtihád, tj. vlastní odvozování příslušné odpovědi na základě samostatné interpretace náboženského textu. [2]

Tyto prerekvizity shrnuje aš-Šewkání jako 

1. znalost textu Koránu a Sunny (včetně rozlišení autenticity podání). 

2. znalost toho, v čem panuje konsensus učenců (arab. إجماع idžmá'). 

3. perfektní znalost arabštiny, její struktury a nuancí. 

4. znalost základů islámskoprávní vědy (arab. أصول الفقه usúlu l-fikh), protože na ní se zakládá odvozování pravidel. 

5. znalost rušících a zrušených textů (arab. الناسخ و المنسوخ an-násih we l-mensúch). [3] 

Ibn 'Usejmín zmínil nutnost poznávání šarí'atských důkazů z Koránu a Sunny, znalost toho, co je nutné k ustavení síly daného důkazu, znalost rušících a zrušených předpisů, znalost konsensu, znalost vedlejších předpisů, které mohou omezit nebo jinak specifikovat platnost daných předpisů, znalost arabského jazyka a metodologie islámské právní vědy a schoppnost či dovednost vyvozovat z daných důkazů konkrétní předpis pro danou situaci. [4]

Již jmenované podmínky jsou samy o sobě dostačujícím důkazem přednosti učence nad laikem. Nicméně učenci vynikají zvláštním stupněm přednosti na tomto i na onom světě, daným i následujícími koránskými verši:

يَرْفَعِ اللَّـهُ الَّذِينَ آمَنُوا مِنكُمْ وَالَّذِينَ أُوتُوا الْعِلْمَ دَرَجَاتٍ ۚ وَاللَّـهُ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرٌ

A Bůh pak povýší ty z vás, kdož uvěřili, a ty, jimž dostalo se vědění, na stupně různé. A Bůh dobře je zpraven o všem, co děláte. (Mudžádila: 11)

Alláh také přikázal Prorokovi صلى الله عليه و سلم:

وَقُل رَّبِّ زِدْنِي عِلْمًا

Rci: "Pane můj, rozmnož mi vědění!" (Táhá:114)

Na jiném místě Alláh chválí učené a moudré takto:

يُؤْتِي الْحِكْمَةَ مَن يَشَاءُ ۚ وَمَن يُؤْتَ الْحِكْمَةَ فَقَدْ أُوتِيَ خَيْرًا كَثِيرًا ۗ وَمَا يَذَّكَّرُ إِلَّا أُولُو الْأَلْبَابِ

On dává moudrost tomu, komu chce. A komu byla dána moudrost, tomu bylo dáno velké dobro, avšak pouze ti, kdož nadáni jsou rozumem, si to připomenou. (Bekara:269)

Učenost je také dávána za jeden z předpokladů poznání duchovní pravdy v celé její hloubce a šíři:

وَلِيَعْلَمَ الَّذِينَ أُوتُوا الْعِلْمَ أَنَّهُ الْحَقُّ مِن رَّبِّكَ فَيُؤْمِنُوا بِهِ فَتُخْبِتَ لَهُ قُلُوبُهُمْ

a aby ti, jimž dostalo se vědění, poznali, že to je pravda od Pána tvého, a uvěřili v ni a pokořila se před ní srdce jejich. (Hadždž:54)

شَهِدَ اللَّـهُ أَنَّهُ لَا إِلَـٰهَ إِلَّا هُوَ وَالْمَلَائِكَةُ وَأُولُو الْعِلْمِ قَائِمًا بِالْقِسْطِ ۚ لَا إِلَـٰهَ إِلَّا هُوَ الْعَزِيزُ الْحَكِيمُ

Bůh sám svědčí, že není božstva kromě Něho; a dosvědčují to i andělé a ti, jimž dáno bylo vědění. On stará se o spravedlnost - a není božstva kromě Něho, mocného, moudrého. (Áli 'Imrán: 18)

Na jiném místě v této souvislosti přikázal následovat příklad zbožných učenců předchozích zjevení:

مَا كَانَ لِبَشَرٍ أَن يُؤْتِيَهُ اللَّـهُ الْكِتَابَ وَالْحُكْمَ وَالنُّبُوَّةَ ثُمَّ يَقُولَ لِلنَّاسِ كُونُوا عِبَادًا لِّي مِن دُونِ اللَّـهِ وَلَـٰكِن كُونُوا رَبَّانِيِّينَ بِمَا كُنتُمْ تُعَلِّمُونَ الْكِتَابَ وَبِمَا كُنتُمْ تَدْرُسُونَ

Nepřísluší smrtelníkovi, jemuž Bůh dal Písmo, vědění a prorocké poslání, aby potom lidem prohlásil: "Buďte služebníky mými, nikoliv Boha!" Buďte spíše rabíny v tom, že učíte Písmu, a v tom, že v něm studujete. (Áli 'Imrán: 79)

وَيَقُولُ الَّذِينَ كَفَرُوا لَسْتَ مُرْسَلًا ۚ قُلْ كَفَىٰ بِاللَّـهِ شَهِيدًا بَيْنِي وَبَيْنَكُمْ وَمَنْ عِندَهُ عِلْمُ الْكِتَابِ

Ti, kdož nevěří, říkají: "Ty nejsi žádný vyslanec Boží!" Rci: "Bůh stačí mi jako svědek mezi mnou a vámi i těmi, kdož znalost Písma mají!" (Ra'd: 43)

Existuje mnoho hadísů chválících nauku a její nositele.

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم uvedl, že získávání nauky je cesta do Ráje:

مَنْ سَلَكَ طَرِيقًا يَلْتَمِسُ فِيهِ عِلْمًا سَهَّلَ اللَّهُ لَهُ طَرِيقًا إِلَى الْجَنَّةِ

Kdokoli se vydá cestou, na které získává nauku, tomu Alláh ulehčí cestu do Ráje.[5]

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také učil, že jedním z dobrých skutků, které nekončí ani smrtí je také:

علم ينتفع به

Nauka, kterou sdílí ku prospěchu ostatních.[6]

Zejd ibn Sábit رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

نَضَّرَ اللَّهُ امْرَأً سَمِعَ مِنَّا حَدِيثًا فَحَفِظَهُ حَتَّى يُبَلِّغَهُ فَرُبَّ حَامِلِ فِقْهٍ إِلَى مَنْ هُوَ أَفْقَهُ مِنْهُ وَرُبَّ حَامِلِ فِقْهٍ لَيْسَ بِفَقِيهٍ

Nechť Alláh rozjasní tvář toho, kdo ode mne slyší nějaký hadís, zapamatuje si ho a pak jej předá ostatním, možná ten, kdo uslyší, mu porozumí dokonce ještě lépe, nežli ten, kdo ho vyprávěl. A možná že ten, kdo ho vypráví, není znalcem.[7]

Mu'áwíja رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم také řekl:

 من يرد الله به خيرًا يفقه في الدين‏

Komu Alláh přeje dobro, tomu dá porozumět náboženství.[8]

A toho, kdo náboženství skutečně rozumí, definoval 'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه jako „toho, který nepřivádí lidi v beznaděj, co se týče milosti Boží, ale ani jim nestanovuje úlevy z neposlušnosti vůči Alláhu. Nedává jim pocitu bezpečí před lstí Boží a ani neopouští Korán,“ a dodává, že „není žádného dobra v uctívání, které nezahrnuje také úsilí o pochopení a porozumění náboženství a není žádného dobra ve výuce náboženské nauky bez hlubokého vhledu. A není žádného dobra ve čtení, bez rozjímání nad přečteným.[9]

A takovou hlubokou znalost prokázal i Prorokův společník Abu d-Dardá رضي الله عنه, který pravil:Učenec a ten, koho vyučuje, jsou dvěma spoluúčastníky v dobru. Učitel a jeho žák jsou dvěma spoluúčastníky v dobru.[10] Také řekl: „Tři ve mne budí smích a tři pláč. Ti, kteří ve mně budí smích jsou člověk, který planě doufá ve svůj pozemský život, zatímco se na něj chystá smrt, ten, který nedbá na Pána svého, zatímco On nezanedbává jeho a ten, kdo se pouze směje, neznajíc, zda Alláha potěšil, či rozhněval. A to, co ve mně probouzí pláč, je odloučení od mých milovaných – Muhammeda صلى الله عليه و سلم a jeho společníků, hrůzy okamžiků umírání a chvíle, kdy stanu před Alláhem Vznešeným v Den, kdy všechna tajemství budou odhalena a já ani nebudu vědět, zda vstoupím do Pekla, či do Ráje![11] 

Imám at-Tirmizí ve svém Sunenu nazval jednu z kapitol „O tom, co bylo vyprávěno ohledně nadřazenosti porozumění nad uctíváním.“ V této kapitole uvádí, že k Abu d-Dardáovi v Damašku přišel nějaký muž z Medíny a on se jej dotázal: „Copak tě k nám přivádí, synovče?“ „Dostal se ke mně hadís, který jsi vyprávěl od Posla Božího صلى الله عليه و سلم,“ odpověděl Medíňan. „A to jsi opravdu nepřišel kvůli žádné potřebě?“ dotázal se jej Abu d-Dardá ještě jednou. „Ne,“ odpověděl Medíňan. „Ani obchod?“ zeptal se Abu d-Dardá. „Ne, nepřišel jsem kvůli ničemu jinému, nežli jen kvůli hadísu.“ Na to mu Abu d-Dardá vyprávěl: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

مَنْ سَلَكَ طَرِيقًا يَبْتَغِي فِيهِ عِلْمًا سَلَكَ اللَّهُ بِهِ طَرِيقًا إِلَى الْجَنَّةِ وَإِنَّ الْمَلاَئِكَةَ لَتَضَعُ أَجْنِحَتَهَا رِضًا لِطَالِبِ الْعِلْمِ وَإِنَّ الْعَالِمَ لَيَسْتَغْفِرُ لَهُ مَنْ فِي السَّمَوَاتِ وَمَنْ فِي الأَرْضِ حَتَّى الْحِيتَانُ فِي الْمَاءِ وَفَضْلُ الْعَالِمِ عَلَى الْعَابِدِ كَفَضْلِ الْقَمَرِ عَلَى سَائِرِ الْكَوَاكِبِ إِنَّ الْعُلَمَاءَ وَرَثَةُ الأَنْبِيَاءِ إِنَّ الأَنْبِيَاءَ لَمْ يُوَرِّثُوا دِينَارًا وَلاَ دِرْهَمًا إِنَّمَا وَرَّثُوا الْعِلْمَ فَمَنْ أَخَذَ بِهِ أَخَذَ بِحَظٍّ وَافِرٍ

Kdokoli se vydá cestou získávání nauky, Alláh mu ulehčí cestu do Ráje. A andělé rozprostřou svá křídla nad tím, kdo hledá nauku. Věru za toho, kdo je učený, prosí o odpuštění všichni na nebesích i všichni na zemi, dokonce i ryby ve vodě. Přednost učence nad uctívačem je jako přednost měsíce nad ostatními hvězdami a planetami. Věru učenci jsou dědici proroků a proroci po sobě nezanechávají ani zlaťáky, ani stříbrňáky. Jediným jejich dědictvím je dědictví nauky a kdokoli z ní získá nějakou část, pak věru získal velmi hodnotný dědický podíl![12]

Imám al-'Ajní ve svém vysvětlení al-Buchárího verze tohoto hadísu cituje koránský verš:

ثمَّ أَوْرَثْنَا الْكِتَابَ الَّذِينَ اصْطَفَيْنَا مِنْ عِبَادِنَا

Potom jsme učinili dědici Písma ty, jež jsme si vyvolili mezi služebníky Svými. (Fátir: 32)‏

A těmito vyvolenými jsou právě učenci. Al-'Ajní říká:

Prvními a nejskvělejšími učenci byli společníci Prorokovi, nechť je se všemi Alláh spokojen, po nich jejich následovníci a následovníci jejich následovníků a tak dále.[13]

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja pravil:

Představte si, že žil člověk, který měl největší majetek ze všech lidí a byl také nejštědřejším člověkem, který ze všech lidí nejvíce ze svého majetku rozdával ostatním a takový člověk zemřel. Potřeba celého světa za jeho majetkem a jeho štědrostí by zajísté byla ohromná a nepředstavitelná. Jenže dotyčný už zemřel a k jeho majetku už nemáme přístup. Nebyla by to ztráta? A ještě mnohonásobně větší pak je ztráta plynoucí ze smrti jediného učence![14]

Toto výjimečné postavení takových učenců dokládají i slova našich zbožných předků i generací učenců raných i pozdějších.

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Když tisíc uctívačů, kteří se postí přes den a modlí se v noci, do jednoho zahyne, je to snesitelnější než smrt jediného učence, který rozumí tomu, co je povoleno a co je zakázáno.[15]

Abú Hurejra رضي الله عنه pravil: „Je pro mne lepší na chvíli se usadit a studovat své náboženství, nežli modlit se celou noc až do rozbřesku.[16]

Jistý muž jednou provázel 'Abdulláha ibn Mes'úda رضي الله عنه a řekl mu: „Nepřeji si být mezi šťastlivci po pravici (arab. أصحاب الميمنة ashábu l-mejmena), [17] přál bych si být jedním z přiblížených (arab. المقربون al-mukarrabún) [18] !“ 'Abdulláh mu odpověděl: „Ale je i takový (čímž myslel sebe), který si přeje, pokud zemře, aby raději ani nebyl vzkříšen vůbec (tj. z bázně před Alláhem a hrůzami Soudného Dne).“ 'Abdulláh jednou opustil svůj dům a lidé ho následovali, proto jim řekl: „Potřebujete něco?“ Odpověděli: „Ne, jen jsme tě chtěli doprovázet.“ Odpověděl: „Vraťte se, neboť je to nedůstojné pro toho, který následuje a pokušením pro toho, kdo je následován.“ Také řekl: „Pokud byste o mně věděli to, co vím o sobě já, sypali byste mi na hlavu písek. Žádný z vás nechť slepě nenásleduje nikoho co se týče jeho náboženství, do té míry, že pokud něčemu věří dotyčný, budete tomu věřit i vy a pokud dotyčný něčemu nevěří, ani vy tomu věřit nebudete. A pokud už budete muset někoho slepě následovat, potom následujte ty, kteří již zemřeli, poněvadž ti, kteří jsou ještě na živu, nejsou uchráněni před pokušením.“ A také řekl: „Hledejte své srdce na třech místech – když nasloucháte Koránu; při kroužcích, kde je vzpomínáno jména Božího a když jste v osamění. Pokud se nenajdete v ničem z toho, potom proste Alláha, aby vás srdcem obdařil, protože žádné nemáte![19]

Sufján as-Sewrí pravil: „Znalost se získává jedině kvůli prohloubení vlastní bohabojnosti.[20]

Al-Hasan al-Basrí pravil: „Pokud by učenců nebylo, lidé by se chovali jako dobytek.[21] Podle jiného podání pravil: „... jako zvěř.[22] Také recitoval koránský verš, v němž Alláh praví:

ثُمَّ أَوْرَثْنَا الْكِتَابَ الَّذِينَ اصْطَفَيْنَا مِنْ عِبَادِنَا

Potom jsme učinili dědici Písma ty, jež jsme si vyvolili mezi služebníky Svými. (Bekara: 121) a tato slova následně vysvětlil: „To jsou ti, kteří konají v souladu s jeho pravidly, věří i v jeho víceznačné části (arab. متشابهات mutešábihát) a ohledně toho, o čem nemají znalost, se odkazují na ty, kteří vědí více.“ A tato bohabojnost se potom odráží na skutcích, neboť není znalým ten, kdo se nechová bohabojně. Al-Hasan al-Basrí pravil: „Ten věřící, který koná nejlepší skutky, se také nejvíce obává (tj. jestli jeho skutky byly skutečně přijaty). Ani pokud by rozdal celou horu zlata, necítil by se bezpečně, dokud by to neuzřel. Čím lepším a bohabojnějším se stane, tím více se obává. Naopak pokrytec si říká: „Je tolik lidí, že určitě bude odpuštěno i mně.“ Proto dál páchá zlé skutky a má marné naděje ohledně Alláha.[23]

Učence 'Abdulláha ibn Mubáreka se zeptali: „Pokud bys věděl, že budeš žít už jen jeden jediný den, co bys dělal?“ Odpověděl: „Vyučoval bych další lidi.[24] Jindy se ho zeptali, kteří lidé jsou nejhodnotnější. Odpověděl: „Učenci.“ Zeptali se jej: „Kdo jsou opravdoví králové?“ Odpověděl: „Ti, kteří se zříkají tohoto světa.“ A zeptali se ho: „A kdo je úplná spodina společnosti?“ Odpověděl: „Tací, co využívají náboženství k získání světského bohatství.[25]

Abú 'Amr al-Awzá'í pravil: „Bylo mi řečeno, že se říkávalo: „Běda tomu, kdo hledá porozumění náboženství pro něco jiného, nežli kvůli uctívání a též tomu, kdo povoluje zakázané kvůli pochybnostem![26]

Ibnu l-Kajjim pravil:

Následovníci islámu jsou cizinci v rámci celého lidstva. Skuteční věřící jsou cizinci v rámci následovníků islámu. Skuteční učenci jsou pak cizinci mezi skutečnými věřícími, následovníci Sunny, kteří se zříkají tužeb a inovace, jsou cizinci mezi nimi. A ti, kteří k tomuto vyzývají a trpělivě snášejí ústrky svých protivníků jsou největšími cizinci mezi těmito všemi. Nicméně to právě oni jsou opravdovými lidmi Božími následujícími pravdu. Nicméně tato jejich cizorodost není cizostí sama o sobě, nýbrž jen cizostí relativní ve vztahu k většině lidí, o nichž Vznešený Alláh pravil:

وَإِن تُطِعْ أَكْثَرَ مَن فِي الْأَرْضِ يُضِلُّوكَ عَن سَبِيلِ اللَّـهِ ۚ إِن يَتَّبِعُونَ إِلَّا الظَّنَّ وَإِنْ هُمْ إِلَّا يَخْرُصُونَ

Uposlechneš-li většinu těch, kdož na zemi žijí, pak tě svedou z cesty Boží, vždyť oni následují jen domněnky své a pouze předpokládají. (An'ám:116)

To naopak právě oni jsou těmi cizinci, kteří se Alláhu a Poslu Jeho صلى الله عليه و سلم odcizili.[27]

Šejch Mukbil ibn Hádí al-Wádi'í dodal:

Tou rozvahou, kterou získá ten, jenž se vydal za věděním, neoplývají ani králové![28]

_______________________________________________

[1] Viz Feráidu l-kelám lil-chulefa l-kirám, str. 278.

[2] Viz <http://islamqa.info/ar/ref/145071> [k 23. XII. 2016].

[3] Viz Iršádu l-fuhúl, 2/297-303.

[4] Viz al-Usúl fí 'ilmi l-usúl, str. 85-86. Viz také Šerhu usúli 'ilmi l-usúl, str. 584-590.

[5] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2646 jako hasan.

[6] Jako část delšího hadísu ho od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1631.

[7] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2656 jako hasan; dále Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3660; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4105; Ahmed v Musnedu, 5/183; a ad-Dárimí v úvodu svého Sunenu, hadís č. 229.

[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 69.

[9] Zaznamenal al-Ádžurrí v Achláku l-'ulemá, podání č. 45; a al-Chatíb al-Baghdádí v al-Fakíh we l-mutefakkih, 2/338-339.

[10] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v Džámi'u l-bejáni l-'ilm, 1/40.

[11] Zaznamenal Ibnu l-Mubárek v az-Zuhdu we r-rakáik, str. 250.

[12] Takto hadís zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2682, jednotlivé části tohoto hadísu jsou dochovány cestami tewáturu, tedy způsobem, který vylučuje, že by šlo o omyl či nepravdu.

[13] Viz 'Umdetu l-kárí, 2/39.

[14] Viz Miftáhu dári s-se'áda,1/265. 

[15] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v Džámi'u bejáni l-'ilmi we fadlih, 1/65.

[16] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v Džámi'u bejáni l-'ilmi we fadlih, 1/60.

[17] Tj. ti, jejichž dobré skutky převáží špatné. Pro další vysvětlení tohoto pojmu viz 7. verš súry al-Wáki'a (56. v pořadí) a jeho výklad v některém z autentických tefsírů.

[18] Tj. ti, kteří budou za odměnu za své mimořádné skutky z milosti Boží ušetřeni dotazování v Den Soudu a vejdou přímo do Ráje ještě před ostatními. Více viz 9.-12. verš súry al-Wáki'a.

[19] Uvádí Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja v al-Fewáid, str. 162.

[20] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v Džámi'u bejáni l-'ilm, podání č. 759

[21] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v at-Tebsira, 2/193.

[22] Zaznamenal al-Hárisí v Lámu d-durr, podání č. 140. Viz též Muchtesaru Minhádži l-kásidín, str. 17.

[23] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 4/586.

[24] Zaznamenal al-Bejhekí v al-Medchal, 2/45.

[25] Zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-'ilm, 2/181.

[26] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 187.

[27] Viz Medáridžu s-sálikín, 3/186.

[28] Viz al-Bešáiru fí semá´i l-mubášir, str. 82.